Dovolená snů


„…nemocnice, blázinec, věznice…,“

Ostrá bolest mě vytáhla z mdloby. Upřímně, spíše jsem doufal, že už jsem mrtvý.

Opatrně jsem rozlepil víčka. Další polínko odskočilo od špalku a trefilo mě do hlavy. Bezva. Zaťal jsem zuby a zabránil tak přirozenosti, aby vypustila káravé: ‚Au.‘ Jediné, co jsem si přál, bylo stát se neviditelným. A to se mi zatím dařilo.

Ležíc na studeném betonu sousedícím s garáží, kůlnou a dřevníkem v jednom, mezi třískami a prachem, obklopen rozštípaným dřívím na podpal, jsem toho moc neviděl. Ale i tak to stačilo, aby mě opanovala hrůza a rozbouřil se mi žaludek.

Takže to nebyl sen!

Osm bezvládných těl připravených o ruce, nohy či hlavu, bylo poházeno po pozemku, jehož dominantou byla starší chata, kolem dokola obehnána živým plotem tak pevně, až se mi zdálo, že všechna ta bolest a utrpení nemůže odtud ven.

Vyvrcholení nočního útěku z psychiatrické léčebny. Ach můj bože! Většinu z nich jsem za ten necelý víkend poznal blíž.

V duchu jsem zaklel. Což bylo asi jediné, co jsem se v tu chvíli odvážil udělat.

Skvělý dárek k narozeninám!

Bylo až děsivé, že za tím vším stály tři ženy. Počínaje mou drahou polovičkou, která měla ten bezvadný nápad zakoupit mi zážitkový poukaz na pět dní strávených v psychiatrické léčebně, když tedy, jak sama řekla: „Nevím co se životem.“ A konče dvěma vyšinutými bytostmi ohánějícími se sekyrou.

„…nemocnice, blázinec, věznice…,“

Dopadlo na mě třetí polínko, tentokrát mezi lopatky, když se ozvalo nepříčetné zavrčení: „Můžeš toho nechat?!“ I ze svého ‚úkrytu‘ jsem poznal, že hlas patří mladší z těch dvou, iniciátorce celého útěku jménem Vanda.

Na okamžik zavládlo ticho. Utnulo tím tak tu šílenou říkanku, která mi drásala uši a zároveň děsila. Žena sekající dřevo jen metr nade mnou se otočila k přicházející Vandě.

Nikdy bych nevěřil kolik síly a nenávisti se může skrývat v tak drobné, až podvyživené dívce neurčitého věku. Ale to, jak si dnes popůlnoci poradila s ošetřovatelem a následně i s mým průvodcem přiděleným agenturou, mi vzalo veškeré iluze. Na krátko ostříhaná vypadala spíš jako kluk a pohledu jejích pichlavých očí se vyhýbal každý, komu v hlavě zbyla aspoň špetka rozumu. Její ďábelské vzezření umocňoval podivný pahýl levé ruky, na kterém zbyly pouze dva prsty. Palec a malíček. Zřejmě následek nesprávné manipulace s některým z těch ostřejších nástrojů.

Určitě v nich teď držela další láhev piva, jehož plnou basu jsme našli na verandě. Právě dvanáct kuželek rezavého moku bylo nad ránem důvodem bitky, která po nalezení sekery ve chlívku skončila brutálním krveprolitím, z něhož jako nezpochybnitelná vítězka vzešla Vanda a její ‚kamarádka‘ Jana, které se pro její bohaté kadeře říkalo Kudrnáč.

Bylo naprosto bláznivé si přiznat, že jsem se zúčastnil něčeho takového. Ale už samotný útěk z ústavu byl jen šíleným následováním davu z obavy o vlastní život.

Se sekerou svěšenou u kolen mi Kudrnáč připomínal starého Brůnu, podivně se kývajícího v krimihororu Studna. Byl Vandiným pravým opakem. A to po všech stránkách. Jeho vysoká, na ženu docela statná postava, byla ve skutečnosti ještě vyšší, než se na první pohled zdálo. Zkroucená páteř zakončená začínajícím hrbem, naznačovala nejen pokroucené fyzické zdraví, ale i charakter.

Co ty dvě k sobě táhlo, jsem skutečně nechápal. Snad jen šílenství je mohlo spojovat.

Vanda došla těsně až ke Kudrnáčovi a podívala se mu zpříma do očí. Byla oblečená v černé mikině s kapucí a v teplákách stejné barvy, a tak nebylo vůbec patrné, že je celá potřísněná krví.

Tak a teď se poperou a tím se mi otevře cesta k útěku, zadoufal jsem. A když ne, tak každou chvíli by sem měli dorazit policajti. Vždyť jsme byli jen několik kilometrů od ústavu.

„Dej to sem,“ řekla a vytrhla starší ženě sekeru z ruky.

„Ale to je moje sekera.“

„Nikdo ti jí nebere. Jen už mě tím trochu štveš.“

„Mě to uklidňuje. Podívej, co jsme tu udělali.“

„Já vím, ale mám své metody. Vyléčili jsme je. Už netrpí a ty taky nebudeš,“ řekla a pohladila tvář pokrytou zasychající krví a slzami. Pak se rozmáchla, byl to jen okamžik, a v tu chvíli jsem věděl, že ty dvě nemají společného vůbec nic.

Náraz ohnul Kudrnáče v pase. Vypadalo to, jakoby mu na zádech na okamžik vyskočil další hrb. Vyhekl a se sekyrou v hrudi se svalil jen kousek ode mě.

Skoro jsem hrůzou vyjekl. Vandina léčebná metoda byla stoprocentní. Zápas o basu piv byl jen hloupou záminkou k akci.

Zvířený prach mě udeřil do očí, načež jsem se lehce pohnul. Musela mě vidět, projelo mi hlavou, celý ztuhlý očekáváním ostří sekery mezi lopatkami. Ale nestalo se tak. Jen vzdalující se kroky naznačovaly, že je zřejmě po všem.

Po chvíli netrpělivého čekání jsem se pohnul. Zvedl jsem hlavu a za mrtvým tělem jsem pozoroval vzdalující se záda drobné ženy. Byl nejvyšší čas zmizet. Postavil jsem se. Vanda udělala další dva kroky a upustila sekyru na trávník. Zastavila se.

Zaváhal jsem.

Uběhlo několik nekonečných sekund nejistoty.

Pohnula se první. Otočila se a podívala se na mě. Naše oči se střetly. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Ten pohled byl jasně čitelný: Co ty tady děláš?

Měl jsem jen štěstí, že mě přivedla do bezvědomí pěst menšího šílence než si ty, napadlo mě.

Jako by dokázala číst myšlenky, chápavě pozvedla obočí a sklonila se pro sekyru. V tom jí cosi udeřilo do boku a odhodilo stranou. S výkřikem dopadla na čtyři.

S otevřenou pusou jsem o krok ustoupil.

Ztěžka dýchala. Chtěla se jako zvíře, které bojuje o holý život, okamžitě zvednout, ale něco jí táhlo k zemi. Další výkřik a prohnutí, jakoby dostala nártem do žeber. Ta rána z Vandy úplně vypustila vzduch. Kapuca se jí přehoupla přes hlavu a úplně ji zakryla. Začala sebou zmítat jako smyslu zbavená.

Vůbec jsem nevěděl, co se tady děje. V okolí nebylo nic ani nikdo, kdo by mohl…Nebo to byla jen nějaká hra? Či epileptický záchvat?

Odvážil jsem se k ní přiblížit. Možná potřebovala znehybnit, aby si sama neublížila. Minul jsem na trávě ležící sekyru. Byla celá od krve. Sehnul jsem se pro ni, stále očekávajíc nějaký podraz.

Zastavil jsem se. A nejen já. I její tělo se náhle zklidnilo.

Ze strany mi do tváře narazil slabý větřík a já se za ním otočil. Na chvíli, na nepatrný okamžik jsem ztratil nad Vandou kontrolu a najednou zase stála. Větší než kdy předtím. Obrovská. Tepláková souprava byla pryč, místo ní dlouhý černý kabát s kápí staženou hluboko do očí, takže jsem si nebyl jist, zdali pod ní skutečně někdo je. Z rukávů vyjely dvě kostnaté ruce. Dlouhé prsty svítily smrtonosnou bělobou. Ta tam byla kůže i maso.

Zalapal jsem po dechu. Jen podle tří chybějících prstů na levé ruce jsem poznal, že tohle byla kdysi Vanda.

Transformace dokončena. Takhle nějak to říkáte v těch vašich filmech, ne? řekla pobaveně uvnitř mé mysli a to, co kdysi bývalo Vandou, otevřelo doširoka kabát. Čekal jsem další změť kostí, ale kabát byl prázdný. Jen nekonečná tma.

Za mnou se cosi pohnulo. Celý zkoprnělý jsem se otočil. Křečovitě jsem sevřel sekyru, kterou bych, ve svém strachu, zřejmě stejně nepoužil. Byl to Kudrnáč, který se nemotorně postavil a pomalými kroky se k nám blížil.

Začala se zvedat i další těla, které jsem již pokládal za mrtvá. Připadal jsem si jako při natáčení špatného filmu, kdy se po stopce všichni na oko postřílení kaskadéři zvednou a netrpělivě čekají, zda se záběr povedl. Jenže tohle nebyl film.

Mátožné postavy došly až k nám. Minuly moji maličkost a vešly do otevřeného kabátu, který se za posledním z nich zavřel.

Co to má znamenat? blesklo mi hlavou.

Nic. Jen i Smrt si občas potřebuje odpočinout.

Nechápal jsem.

Vypadnout z toho neustálého přivádění mrtvých na onen svět. Kdo kdy dělal těžší práci? Tak jednou za čas vylezu ze svého kabátu a stanu se jedním z vás. Je osvobozující si s někým popovídat. To vám závidím. A ten váš blázinec. To je skvělé místo. Jedině tam nemusím skrývat svou identitu.

Dovolená ale skončila. Povinnost vola… Znovu se tak podivně zasmála, jakoby spolykala pikslu plnou hřebíků. Budete mi chybět. Ale já se vrátím. Sice o jeden prst chudší, ale to je jen malá daň za týden klidu. Až přijdu o všechny, pověsím tohle nevděčné řemeslo na hřebík.

Ale proč tohle všechno?

Můj dar těm chudákům. U mě jim bude líp. Tady jim stejně nikdo nerozuměl. Možná i pro tebe by bylo lepší, kdybys šel semnou. Jak tak koukám, tvůj život nikdy nebyl a nebude žádná selanka. Co ty na to?

Mlč a jdi už, řekl jsem a rozhlédl se kolem. Mrtvá těla byla na svých místech, jen jejich duše odešly na věčnost. Otočil jsem se, abych se Smrti ještě na něco zeptal, ale ta už byla pryč. Ale co, tak se jí zeptám příště. O tom že se ještě jednou potkáme, jsem ani na okamžik nepochyboval.

 

Sdílejte článek

Nový komentář