Doručíme cokoliv


Před několika lety jsem studoval na Masarykově univerzitě v Brně. Studium jsem si musel platit sám, a tak jsem bral jakoukoliv práci. Brzo mi jeden můj kamarád sehnal místo u doručovací služby. Práci jsem sice musel věnovat hodně času, ale byla velmi dobře placená, takže jsem byl spokojený. Pak se ale stalo něco, kvůli čemu jsem musel svoje místo po půl roce opustit. Naším heslem bylo: „doručíme cokoliv“ a já měl zjistit, že to nemusí být jenom prázdná fráze.

Poprvé jsem se se svým nejpodivnějším zákazníkem setkal jednu listopadovou sobotu. Klient si domluvil schůzku v podvečer na parkovišti před fakultní nemocnicí. Když jsem přijel na místo, už tam na mě čekal malý podsaditý muž s balíčkem v ruce. Dal mi adresu příjemce a upozornil mě, že balíček musí být dodán co nejrychleji. Na první pohled jsem si všimnul, že je dost nervózní, protože se neustále rozhlížel po okolních autech, a když jsem od něho zásilku přijal, okamžitě zmizel mezi stromy v parku.

Na to, jak byl balík malý, byl poměrně těžký a dost studil. Byl jsem docel zvědaví, co v něm je, když s jeho předáním dělal muž takové tajnosti, ale byl zabalen takovým způsobem, že jsem do něho nemohl ani trochu nahlédnout. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než nasednout na skůtr a vydat se na zadanou adresu.

Po půl hodině cesty jsem přijel do odlehlé vilové čtvrti na okraji města. Dlouhou dobu jsem hledal dům s číslem, které bylo napsáno na balíku. Hledání mi znesnadňovalo pouliční osvětlení, které stále poblikávalo a někdy přestávalo svítit i na několik minut. Díky tomu jsem si ale poprvé všiml, že je úplněk, protože cílový dům jsem našel právě díky měsíčnímu světlu. Tenkrát mi to ale vůbec nepřišlo divné.

Stisknul jsem zvonek na kterém byl nápis Doc. Pavel Šťáva a čekal. Za chvilku se ve dveřích objevil muž, který byl naprostým opakem toho, se kterým jsem se setkal u nemocnice. Vysoký, hubený a dobře oblečený muž s vyrovnaným a klidným jednáním. Beze slova si ode mě přebral balík a podepsal doručenku. Potom se obrátil a tiše zase zmizel ve dveřích svého domu.

Byl jsem rád, že je dodávka vyřízená a rychle jsem zmizel z té podivné čtvrti. Běhal mi z ní mráz po zádech a doufal jsem, že už se do ní nikdy nebudu muset podívat. Ale mýlil jsem se.

Asi za měsíc po první dodávce obdržela firma znovu tu samou objednávku. Klient si vyžádal pro dodání jmenovitě mě, protože jsem se mu prý osvědčil. I když mi to vyneslo pochvalu od nadřízeného, velkou radost jsem z toho neměl. Ale svoji povinnost jsem musel splnit.

Postup byl naprosto stejný jako u první předávky. Setkání u nemocnice, podivná čtvrť, nemluvný muž a opět….úplněk.

Za další měsíc se situace znovu opakovala. Dorazil jsem večer na domluvené  místo před nemocnicí a přebral stejný balík jako v minulých dvou případech a muž, nervóznější než kdy před tím, rychle zmizel. Nasedl jsem na firemní skůtr a vydal se k domku Doc. Šťávy.

Ve vilové čtvrti tentokrát nesvítila světla vůbec, a měsíc – opět v úplňku – jen občas probliknul mezi mraky. Naštěstí jsem již věděl, jak dům, kam jsem měl zásilku doručit, vypadá.

Projel jsem mezi temnými obrysy domů až na místo určení a zaparkoval u okraje silnice. Sesednul jsem ze skůtru, odmontoval balík z držáku a začal jsem hledat v deskách doručenku k podpisu.

Zabraný do hledání jsem nepostřehnul postavu, která mě celou dobu pozorovala ze stínu vedle plotu. Uslyšel jsem jenom poslední dva kroky, když se ke mně blížila. Rychle jsem zvedl hlavu, ale stihnul jsem jenom spatřit, špinavý hnědý kabát, neupravený plnovous a pěst, která právě přistála na mém obličeji. Okamžitě jsem se svalil na zem a balík i s doručenkou jsem upustil na zem.

Postava v kabátě se přes mně natáhla, sebrala balík a otočila se na útěk. Napůl ještě omráčený jsem se natáhl k jejím nohám a chytil ji za jednu zablácenou botu. Sklátila se na silnici kousek ode mě a balík jí vypadl z rukou. Rychle jsem pro něj sáhnul, shrábnul ho pod sebe a na zemi očekával další ránu. Ta ale nepřišla.Útočník rychle vyskočil ze země, a vydal se na útěk do noční ulice.  Při útěku se na mně ještě snažil něco vykřiknout, ale jediné, co jsem slyšel bylo cosi o neúctě k mrtvým a o pekle.

Chvilku jsem ještě klečel na zemi a vydýchával šok z toho, co jsem právě zažil. Potom jsem se vydal k domu, zazvonil na zvonek a po chvilce čekání jsem předal balíček.

Už jsem chtěl nasednou znovu na skůtr, když jsem si všimnul, že na zemi zůstala ležet doručenka. V tom zmatku jsem na ní úplně zapomněl a docent byl zřejmě rád, že ho tentokrát neobtěžuji s podpisováním. Bez podepsané doručenky jsem se ale nemohl vrátit.

Rozběhl jsem se zpátky k domku. Dolní branka zůstala otevřená. Vběhnul jsem dovnitř a doufal, že ještě stihnu docenta v předsíni. Zaklepal jsem na dveře, ale nikdo se neozýval. Vzal jsem za kliku a zjistil, že je odemčeno. Ten den mi už bylo všechno jedno. Chtěl jsem co nejrychleji získat podpis a vypadnout, takže jsem bez rozmýšlení vstoupil do cizího domu.

Ocitl jsem se na začátku  dlouhé chodby, která  byla zakončena zatočeným schodištěm do druhého patra. Zkusil jsem několikrát zavolat, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Postupoval jsem dál chodbou, až jsem došel skoro ke schodům. Když jsem byl u nich, uslyšel jsem z druhého patra tichý hlas. Myslel jsem si, že je to televize, a tak jsem zkusil docenta znovu zavolat.

Když se mi neozval ani teď, vydal jsem se po schodech nahoru. Tam jsem uviděl uvřené dveře, z kterých vycházelo slabé světlo a hlas, který jsem před tím považoval za televizi. Teď už jsem rozeznal, že ten hlas patřil docentovi. Mluvil pomalu a monotónně, jakoby opakoval nějakou mantru. Chvilku jsem poslouchal, ale ničemu z toho, co říkal, jsem nerozuměl. Jazyk, kterým mluvil, jsem v nikdy před tím, ani nikdy po tom, neslyšel.

Potichu jsem se připlížil k pokoji a nahlédnul mezerou v uvřených dveřích dovnitř. Klečel uprostřed pokoje otočený ke zdi. Pokoj byl prázdný, kromě zdi, ke které mluvil. Na zemi stál malý stolek, přes který byl přehozený barevný, potrhaný hadr. Na něm se válela spousta drobných předmětů, které jsem na dálku nerozpoznal, a několik zapálených svíček, které osvětlovaly místnost.

Nad stolkem vysela na zdi červeno černá maska, podobná těm, které se prodávají v obchodech s etnickými dekoracemi, ale tahle vypadala právě. Byla mnohonásobně větší a bylo vidět, že je ručně vyřezávaná ze dřeva a hodně stará. Byla pokryta spoustou ornamentů, mezi kterými vystupovali tři veliké oči a pusa  plná ostrých zubů s dlouhým vyplazeným jazykem.

Docent před ní klečel na zemi a stále rychleji odříkával dokola stejná slova. Kýval se u toho ze předu do zadu jako v transu a čím rychleji mluvil, tím divočejší jeho pohyby byly. Pak náhle ustal.

Chvilku byl ticho a hleděl upřeně na masku. Potom se otočil tváří do pokoje, oči měl zavřené. Na zemi před ním ležel balíček, který jsem mu před chvilkou donesl. Poslepu z něj strhal papír a vytáhnul plastovou krabici. Odhodil z ní víko a vrazil do ní svou ruku. Začal v krabici divoce přehrabovat a kolem po zemi se rozlétlo několik kousků ledu. Potom jsem zjistil, co jsem mu po tři měsíce doručoval.

Pomalu vytáhnul ruku ven a natáhnul ji před sebe. Po ruce mu stékala krev a na jeho dlani leželo lidské srdce. Zakřičel několik slov ve stejném jazyce, jako byla předchozí modlitba a potom si vrazil srdce do pusy. Začal ho trhat jako zvíře. Kousky živé tkáně odletovaly po pokoji a jeho brada i oblečení bylo za chvilku pokryto krví, která mu vytékala z úst.

Najednou se mi z toho všeho zamotala hlava. Abych nespadnul na zem, opřel jsem se jednou rukou o zeď, ale druhou jsem lehce zavadil o dveře. Stačilo to však na to, aby se o kousek pootevřeli a vydali přitom skřípavý zvuk.

Docent se zarazil a přestal škubat srdce. Natočil hlavu směrem ke dveřím a otevřel oči. Byli celé podlité krví a na chvilku mi přišlo, jakoby v nich ani nebyly panenky. Pomalu otevřel pusu a vycenil zakrvavené zuby. Z jeho hrdla se přitom ozýval zvuk, která zněl jako slabé vrčení.

Na víc jsem už nečekal. Otočil jsem se ke schodům a utíkal z domu, jak nejrychleji jsem mohl. Naskočil jsem na skůtr a jel bez zastávky až do centra, kde jsem konečně zastavil a vydechnul si.

Druhý den jsem donesl do firmy doručenku, kterou jsem sám podepsal a podal výpověď. Nechtěl jsem riskovat, že se za měsíc znovu ozve tajemný muž a vyžádá si mě, abych doručil jeho zásilku.

Po nějakém čase mě přemohla zvědavost a začal jsem pátrat po tom, kdo vlastně docent Šťáva byl. U specializované agentury jsem si nechal udělat rešerši textů, které by se toho jména týkaly.

Dlouho mi nepřišla žádná odpověď a už jsem myslel, že se o něm nikdy nic nedozvím. Když už jsem ztrácel naději, přišla mi od agentury obálka, ve které byl jediný odkaz na dvanact let starý vědecký časopis, který leží v archivu zemské knihovny.

Tam jsem se konečně dočetl o docentu Pavlu Šťávovi. O vědci, který žil několik let na nejodlehlejších oceánských ostrovech mezi  domorodými kmeny. Studoval zde jejich zvyky a zajímal se především o šamanismus. Článek, který napsal pro časopis pojednával o posledním potomkovi kmene, který provozoval rituální kanibalismus. Tento kmen věřil, že síla z orgánu nepřítele, který požijí, vstoupí do jejich těla a oni se tak stanou nesmrtelnými.

Pod článkem byla ještě jedna poznámka:

„Tento text je posledním, kterým vážný pan docent Pavel Šťáva do našeho časopisu přispívá. Ve věku 48  let odchází z vědecké veřejnosti, aby se v ústraní věnoval boji s těžkou srdeční chorobou.

Za celý kolektiv redakce mu přejeme mnoho štěstí“

Sdílejte článek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

Nový komentář