Vichřice lomcovala s okny, ulice zely prázdnotou a jen dvě duše se v tuto bezbožnou hodinu zdržovaly z dosahu světel města. Spustil se déšť a bubnováním kapek se do uší bedlivých naslouchačů prodral slabý výkřik…

„Tady není nic k vidění, vypadněte vy supové!“ burácel malý obtloustlý pán, sotva dýchající v těsném obleku a žáru odpoledního slunce. „Proboha Franto! Uklidni se, jen dělají svou práci.“ nevěřícně kroutil hlavou vrchní detektiv. Novináři se začali rozcházet a ti dva mohli začít svou rutinu. Tedy, měla to být rutina. František Dobrý a Vlastimil Šulc, otrlí detektivové v nejlepších letech, se nevěřícně dívali na dlouhou krvavou šmouhu, na jejímž konci ležela bezvládná mladá dívka. Dívčiny černé vlasy, slepeny potem a krví, stínily těžce pohmožděný obličej a potrhané karmínové šaty halily její zohavené tělo.

„Chuděra malá.“ ozvalo se za jejich zády. Detektiv Šulc, stále šokován a zamyšlen, pohledem zkoumal mrtvolu dívky, zatímco František Dobrý zamířil k tomu známému hlasu soudního patologa. „Dobrej, Arnošte.“ pronesl udýchaně zavalitý pán, to počasí mu očividně nesvědčilo, a zvedl ruku na pozdrav. „Měl byste si sednout Františku.“ prohodil patolog aniž by reagoval na jeho pozdrav. „Nevypadáte nejlépe.“ . Dobrý tiše procedil mezi zuby něco ve smyslu: „Ty mi taky můžeš, doktůrku.“ a pak už svým obvyklým hlasem pronesl naplno: „ Tak jak se to stalo?“.

Karas , patolog, si povzdechl a povídá : „Mladá dívka, stará maximálně osmnáct let, byla támhle na rohu ulice několikrát bodnuta, odtáhnuta sem a poté bita. Divné je, že všechny rány na těle a fraktura lebky jsou až post mortem, vykrvácela než ji začal bít . Myslím že máme co dělat s pěkně vyšinutým bastardem.“ . Vrchni detektiv Šulc se mezitím přesunul k těm dvoum a tiše poslouchajíc vyprávění soudního patologa si odplivl. „Víš co Árný? Profil vraha nech na nás a rači se věnuj těm svejm mrtvolám.“ utrousil Dobrý a šel dívku ohledat.

Šulc pokynul buřinkou Karasovi na znamení pozdravu a beze slova se odebral na místo činu.
„To mě podrž.“ odfrkl si František a s vrávoráním se posadil na kapotu policejního auta a stírajíc si pot z čela, teď už promočeným kapesníkem, dodal: „Na tohle už jsem moc starej“ . Šulc si mnul svou kozí bradku a přemýšlel, jaký motiv mohl vrah mít.

Soudní patolog Karas vysvětlil že dívka nejeví žádné známky znásilnění a dodal spoustu odborných frází, na které oba detektivové při pohledu na tu zneboženou dívku neměli náladu. „Je to divný.“ mumlal Dobrý listujíc si doklady té mladé dívky, kterou našel v kabelce pohozené opodál. „Anna Chodovská, 16 let, výška 167 cm, bydliště….“ zarazil se, musel očistit brýle, ujistil se že čte dobře a pak dlouze mlčel. „Františku? Pokračuj… cos našel?“ naléhal Šulc. „Když vona je prý odnás z baráku.“ mračil se Dobrý, který vzpomínal, o koho se vlastně jedná. Nepoznal ji, ne hned. Teď když si však uvědomil kdo to má být, poznal v té sněhově bílé dívce tu malou holčičku s rovnátky…. bylo mu zle..

„To mě mrzí, ale musíš se sebrat, brachu. Nemáme motiv, podezřelé a ani svědky. Oběť nebyla znásilněna, její kabelku a plný obsah peněženky jsi sám viděl a kdo by se chtěl mstít tak krásnému mladému stvoření?“ s mírným pokřivením v hlase konstatoval Šulc, avšak Dobrý neposlouchal. Pro něj to nebyla oběť, další lehká dívka či karbaník. Ne, byla to Annička, to malé dítě s kudrnatými vlasy. Vrchni detektiv pochopil že dnes už tu nic nezmůžou. Místo vraždy bylo uzavřeno, dívka převezena na patologii, Dobrý si dal prášky, panáka whiskey a šel spát.

Ne každý však v noci spí, někteří lidé se rádi sami potloukají dlouhými chodbami, co zapáchají savem a splývají s bílými zdmi všude kolem. Ano, i takoví lidé jsou, a mezi nimi i syn soudního patologa, Nikolaj Karas. Nenáviděl své jméno, nenáviděl celý svět, ty lidi co nechápou jeho geniální mysl mladého muže. Však čím hlouběji člověk nenávidí, tím hlouběji milovat dokáže. On miloval, ne tak jak ostatní muži jeho věku, ale tak odlišným způsobem, tak chladně logickým a přeci plným vášně. Miloval tu dívku s havraními vlasy ve svých snech, kde leží na bílém lůžku, přikryta prostěradlem a tiše spí. Potloukal se chodbami patologie, jako osamělé dítě hledající pravou matku která jej nechce, tak jako zhrzený milenec bez duše šourá se na místo věčného odpočinku. Když v tom skrz zavřené dveře spatřil něco, co nikdy vidět neměl. Černé vlasy na bílé pokrývce, rudé plné rty čnějící nad malým nosíkem. Zdálo se mu to neuvěřitelné, chtěl otevřít dveře a přesvědčit se jestli je to opravdu ona, jeho vyvolená. Co dělá tady? Čeká tu snad na něj? Usla snad při čekání? Dnes se zpozdil, to je pravda, obvykle chodí dříve. Musí za ní! Dveře nejdou otevřít. Zběsile pobíhá po chodbách a hledá něco čím by dveře otevřel, odemkl, vyrazil. Nic nenachází, zběsile vrhá své tělo proti pantům a ty nakonec povolují. Sklo se sype, padá mu do vlasů ležících na podlaze, krvácí. Adrenalin stoupá, necítí ty jemné pramínky krve na hlavě. Už budou spolu, jen ona a on. Zvedne se. Řítí se ke stolu.

A tam ji uviděl. Rudá ústa, ne od rtěnky, však od krve, zlomený nos, opuchlé oči a jizvy na jejích, kdysi krásných, tvářích.

Nelidský křik naplnil oddělení, trhal ušní bubínky všech mrtvých a jejich duše kvílely s ním. Proč? PROČ?! „Má lásko.“ naříkal, ani neznal její jméno. Celé hodiny tam seděl a lkal, rval si vlasy a bědoval.
Přišlo ráno a našli ho tam, bílého jak stěna, mrtvého ve střepech, s pořezaným zápěstím a rty zkřivenými do úšklebky. Úšklebku který zněl: „Miluji tě.“