Ulicí se rozléval chlad a mlha jako husté mléko. Chlapec se natáhnul po zvonku a zazvonil. Otevřela mu tučná hospodyně a přísně na něj shlédla. Měla umaštěnou zástěru, která se rozvlnila v bílé záplavě, když kolem ní proběhla drobná holčička. Pomněnkové oči zářily v bílém obličeji, blonďaté vlásky téměř splývaly s mlhou. Hospodyně za nimi zabouchla dveře, které by udržely stádo rozzuřených volů. „Jdeme ještě pro Aničku?“ zeptalo se děvče. Petřík se zamyslel, věnoval důležitý pohled hodinkám a líně protáhl: „Anička, prosimtě, ta už bude beztak ve škole.“ Šli ulicí a míjeli auta sešedlá stereotypem všedního dne, až se svět změnil v rozmazanou šmouhu obtěžkanou aktovkou s vlastivědou a přírodopisem.

Mlha zmizela s posledním zazvoněním toho dne. Jejich posledním zazvoněním. Teď již byli tři. Kačenka s plavými vlásky, Petřík a Anička s očima černějšíma než noc za novoluní. A pak byli čtyři. Přidala se k nim černá kočka, ta, co jí sousedka říkala Sisi. Pochodovali ulicí, už se šeřilo, zdálo se jim, že pořád jdou, bez konce, ale to se jim jen zdálo, protože mlčeli. A pak se Anička zasnila do té nejtemnější reality: „Pojďme k nám, něco vám ukážu. Dědeček mi dal kouzlo.“ Kačenka s Petříkem na sebe s očima v sloup pohlédli. Aniččina kouzla znali. „Ale ne, fakt je to kouzlo. Dědeček to říkal.“ Petřík se rozesmál. „No jasný, mně zase Dvořák z šestý bé říkal, že ošukal tu sedmačku a myslíš, že je to pravda?“ Anička se zamračila: „Takhle nemluv, dědeček to říkal. A krom toho je to pravda. Když to nechceš vědět, tak já půjdu sama a budu mít to kouzlo pro sebe a vy si klidně běžte za Dvořákem z šestý bé.“ Kačenka byla ale od přírody zvědavá: „A co je to za kouzlo?“ Anička se zatvářila jako mimo realitu a řekla: „Jsou tam obrazy, namalované, takové zvláštní, jiné. Ale dědeček mi neřekl, co to je, že prý to poznám, až budu starší. A když to říkal, tak se maminka tvářila hrozně nesouhlasně, jako kdyby nechtěla, abysem to věděla a bylasem chytrá.“

Dveře starého činžáku zaskřípaly. „Pojďte, ale tiše, já sem vám totiž neřekla, že mám zaracha za tu báňu z příroďáku. Ať nás neslyší. Je to na půdě.“ Petřík jen zakoulel očima, ale šlapal poslušně za děvčaty po schodech pokrytých vrstvou prachu. Nikdy si nevšimnul, že by to tu bylo tak ponuré. A o schodech na půdu to platilo dvojnásob. Stará klika zaskřípala. Anička si stoupla na špičky a rozsvítila světlo. Žárovka blikla, v její žluté záři vířil prach, potom ještě jednou a nadobro umřela. Anička se zamračila a pohlédla na ostatní. Kačenka jen pokrčila rameny. Tmy se nebála, kromě toho sem trámy a jedno jediné okno pokryté vrstvou špíny propouštěly dost světla. „Tak kde máš to kouzlo?“ Anička se rozhlédla po půdě a řekla: „Já nevím.“ Petřík zaklel a zrekapituloval to: „Takže jsme u vás na půdě, kam vlastně nesmíme, nesvítí nám ani blbá žárovka, tvoje slavné kouzlo je v prdeli a ty o něm vlastně houby víš.“ Anička zírala na špičky svých otlučených bot. „Dědeček ho někam schoval. Prý je to nebezpečné. Nevím kam přesně, ale viděla jsem, že ho nese na půdu. Byla to taková velká červená krabice s oranžovým vzorem myslím." Petřík se na ni podíval. Najednou mu připadala nějaká podivná.

Krabici s oranžovým vzorem nenašli, zato krabice s rodinnými fotografiemi a taky s porcelánovými a hadrovými panenkami. Aničce připadaly čímsi strašidelné. Jejich věčná a trvalá krása ji děsila. Kačenka z nich byla nadšená a Petříka nezajímaly. Některé z nich měly vytrhané vlásky, jiné vypíchané oči, v dalších byly nabodané zvláštní předměty. Přesto byly nádherné. Odpoledne si užili, uplynulo jako voda v řece, co burácela o pár ulic dál. Ještě, že už byl pátek.

O šest let později:

Na černě lakovanou rakev dopadla poslední hrst zešedlé hlíny vonící po dešti. Červené růže, které ležely pod ní už nebyly vidět. Tmavě odění lidé truchlili a po nepočetných skupinkách se rozcházeli. Do chmurné nálady se přidal ještě studený déšť a lezavá mlha. Černé auto s tónovanými skly se pomalu rozjelo. Tenhle den bude dlouhý pro všechny. Bylo teprve deset hodin dopoledne, ale od pohřbu jako by už uplynulo několik dní. Anne si sedla k oknu a dívala se ven. Stromy už opadaly, listí hnilo u jejich kořenů a větve se koupaly v plíživé mlze. Z kuchyně hořce voněl dnešní oběd. Anne věděla, že bude chutnat po slzách. Osazenstvo okolo stolu bylo tiché, mluvit nebylo o čem, snad kromě dnešního pohřbu, ale proč zabodávat střepinu smutku ještě hlouběji do srdce než je nutné? Anne cítila, že se v ní něco začíná měnit. Vlastně to cítila už dlouho, ale až do teď si to neuvědomovala, snad si to nechtěla připustit.Jako kdyby v ní ožívaly vzpomínky. Mnoho vzpomínek. U většiny z nich si ale byla jistá, že je neprožila. Týkaly se lidí, které neznala, které v životě neviděla. Draly se jí do hlavy, neodbytně a naléhavě připomínaly staré časy, města změněná staletími, krajinu vyměněnou, narovnanou a jaksi pokrouceně zdeformovanou bytím lidí. Anne pohltil čas. Rozplynul se v neurčitý pás myšlenek, snad oněch vzpomínek, jednotlivé obrazy na sebe navazovaly jako film, život několika generací lidí shrnutý do jednoho pásma.

Okýnko na půdě bylo zaprášené a zašlé dlouholetou špínou, rám oprýskaný. Anne seděla na staré bedně, děj okolo ní se změnil v hnědou šmouhu, čas se zastavil, svět přestal existovat, realita se rozplynula v sladké bolesti vzpomínek, které se opět přihnaly jako velká voda. Maturitní ples, nespočet rodinných oslav, výlety a dlouhé procházky neznámou krajinou. Vědomí, že čas tohle všechno nenaskládá do krabice a nezamkne do skříně její duše, bylo strašné. Cosi v ní umíralo nebo to alespoň chtělo na dlouhou dobu spát a naopak se cosi probouzelo, zabíjelo to její staré já. Smrt dědečka ji nemohla takhle změnit. Mohla překonat smutek a překročit svůj žal, časem. Ale tohle nebyl smutek. Anne vstala z bedny, na které byla usazená, a začala přecházet po půdě. Brala do ruky krabice dávno zapomenuté, prohlížela si staré fotografie. Tolik osudů, které se slily v jeden celek na ni útočilo! Když už neměla co prozkoumat, otevřela nejstarší skříň, kdysi snad šatník, co na půdě byla. Krabice uložené v ní byly plné knih a fotek, v něktrých byla stará bižuterie, porcelán a keramika. Anne upoutala červená krabice s oranžovým vzorem. Vzpomněla si na Kačenku a na Petříka když byli malí ani nevěděla proč. Pak jí v mysli vytanul ten den, kdy se plížili po schodech po špičkách jako myšky, chtěla jim ukázat tohle kouzlo, ale nemohli ho najít. Jen staré panenky. Tenkrát, když ji nechávali samotnou doma, chodívala na půdu kouzlo hledat, určitě prohledala i tuhle skříň, tak proč ho nenašla?

Anne vzala krabici do ruky, opatrně sundala víko. Vzala do ruky korálky, co ležely nahoře. Vypadalo to jako růženec, ale symbol na místě křížku byl zvláštní. Nikdy předtím ho neviděla. Položila ho na víko na okně a sáhla do útrob krabice. Vytáhla pár zašlých fotografií. Nedalo se říct, že by byly smutné, ale vyvolávaly v ní něco mrtvého, co nikdy necítila, něco, o čem si myslela, že nedokáže cítit a co v ní vyvolávalo něco smutku podobného. Nejdřív si nedokázala vzpomenout, chvíli šťouchala do své duše, snažila se dostat zasunuté emoce na hladinu své mysli. Co by to mohlo být? Když na nic nepřišla, odložila i fotografie. Vytáhla z krabice poslední věc. Byly jí černé složky, určitě nepocházely z tohoto století. Možná ze začátku minulého, možná dokonce z devatenáctého. Proti sobě se vznášeli dva andělé, mávali perutěmi a slévali vodu do kašny.

Rozevřela složky a byla překvapená. Navzdory jejím vzpomínkám objevila něco nové. Její vzpomínky na to kouzlo byly úplně jiné. Pak jí došlo, že magie těch vzpomínek spočívala v tom, že ji na kolenou houpal dědeček a ona ho milovala svou naivní, bezbřehou dětskou láskou. Teď byla sama. Sáhla na okno pro růženec. Konejšil, hřál svou přítomností. Pohlédla zpátky do složek. Ležel v nich stoh papírů. Bylo jich hodně, některé byly zcela ohmatané, zažloutlé a sešlé časem. Opatrně vzala první svitek a studovala obrázek na něm. Neomylně poznala, že ho kreslil její dědeček. Byla na něm hořící ženská postava, ústa měla v křiku otevřená dokořán. Otočila papír, ale na druhé straně nebylo nic, než datum. Bylo to týden, před smrtí její babičky.

Pokračovala takhle celé odpoledne. Hodně obrazů bylo nereálných, jako vystřižených z fantasy knížek. Andělé, démoni, draci, ale i padlé sochy, osoby, co jí připomínaly rodinné příslušníky, známe, prim hrál oheň. Hořel téměř na každém obrázku. Poslední obrázek měl datum někdy z března, nedalo se zřetelně přečíst, bylo rozmazané tuhou nebo uhlem, určitě ale mělo dvě čísla. Znamenalo to, že je z konce měsíce, těsně před smrtí dědečka. Na obrázku byla postava, které v otevřené hrudi tepe srdce, v rukách drží něco, co vypadá jako plíce. Proč ale její dědeček kreslil něco takového? Má to nějaký význam?

Věci dala zpátky do krabice a sešla dolů po schodech. V ruce pořád žmoulala růženec. Osprchovala se, růženec omyla ve slané vodě, aniž věděla proč a připnula si ho na krk. Bude muset zjistit, co znamená ten symbol. Zachumlala se do peřin a během chvilky usnula. Nikdy se jí nezdávaly sny, ale dnes do nich vplula neuvěřitelně hladce. Bylo to příliš živé, stála na hřbitově, vedle čerstvého hrobu svého dědečka, pokládala na vlhkou hlínu rudé růže, symbol mlčenlivosti. Vždycky, když už už chtěla růže položit, zafoukal vítr a růže jí sebral. Jako by to mělo být znamení, že k ní promluví. A stalo se. Bylo to zvláštní, nemluvili a přece znali myšlenky druhého. Nevyplynulo z toho žádné sdělení, jako by to mělo být jen pokračování jejich pozemského vztahu.

Někde v dálce zazvonil budík. Chtěla se probudit, ale nešlo to! Byla někde v dálce, nemohla se vrátit. Začala panikařit a udělala krok zpátky. Padala dolů po schodech. Ne, nepadala, snesla se z nich. Co to znamená? Je snad mrtvá? Jako by nebyla ve svém těle! Otočila se, viděla sama sebe v posteli a začala se probouzet. Něco ji pevně uchopilo za ruku. Myslela, že je to dědeček, že ji chce doprovodit, že půjde s ním, ale když se otočila, zažila nemilé překvapení. Její ruku držela kostnatá paže s odpadávajícím masem, kosti už byly zcela zřetelné. Za obnaženými žebry prudce tepalo srdce, plíce byly jakoby vyvržené ven. Když přemohla první dávku zvrácené hrůzy, podívala se démonovi do tváře. Holou lebku pokrývalo pár dlouhých slepených vlasů, kůže v obličeji byla průsvitná, pod ní se rýsovaly modrorudé větvičky žilek. Oči mu zeleně planuly jasným ohněm a bezbarvé rty cosi šepotaly do ledového vichru. Stvoření se oplzle usmálo a odhalilo tak řadu perfektně ostrých zubů, zvláště špičáky byly výrazné. Nevěděla, jestli je stvoření krásné nebo ohavné, protože tyto vlastnosti v něm neexistovaly. Tohle nebyl černobílý svět. Nic nebylo dáno dobrem, zlem. Stvoření vystřelilo dlouhý jazyk a olízlo se.

Anne po páteři přeběhl prst kostlivec strachu. Na tvář jí dopadlo pár horoucích slin z tlamy té bestie. Stvoření si ji přitáhlo k sobě, pevně ji sevřelo v náručí a vyrazilo pryč. Cítila tepající srdce a pomalu se přestávala bát. Věděla, že nemá proč, protože stvoření bude s ní. Jenom když běželi po dlouhém mostě přes řeku temnější než noc, pocítila bodnutí u srdce. Vzpomněla si totiž, že pořád leží doma v posteli a čeká na probuzení. Teprve teď jí došlo, že už se nikdy nevrátí zpátky. Tvor se ohlédnul a sevřel ji v náručí pevněji. Jeho novou milenku mu nikdo nevezme! Ať si každý pomyslí co chce, až ji najdou, ledovou a ztuhlou pod peřinou s cejchem smrti na rtech. S cejchem, který on bude líbat každý den i noc.