Děs na chatě


Tuhle povídku jsem napsal na základě něčeho, co jsem sám zažil.

Ten týden Hanzelkovic rodina trávila na chatě jednoho rodinného přítele na Slovensku. Předposlední den této dovolené se rozvíjel tradičně. Časně z rána si ti nejstarší vyrazili na houby a než se Jarek vzbudil, byli i s houbama zpátky. Jarek pak pomáhal s přípravou hub. Nic neobvyklého se nedělo. Odpoledne byl oběd již hotov. U stolu před brankou se tehdy setkali Jarek, kterému v té době bylo 9 let, jeho mamka a taťka, jeho děda a rodinný přítel, kterému ta chata patří.

Po obědě je navštívila jedna známá, které Jarek říkal teto. Usadila se za stůl a začala povídat vtipy. V tu ránu dal Jarkovi jeho otec znamení, že má odejít, protože se jednalo o sprostý vtip. Jarek šel dovnitř do chaty, zůstal ale v kuchyni, ve které stále šlo slyšet, co si venku povídají. Vtip byl neobvykle dlouhý, Jarek mu ale stejně nerozumněl. Ten den se rozvíjel, jako každý jiný. Dospělý venku se opíjeli, zatímco Jarek trávil čas nahoře v pokoji. Pak ale zaslechl vrzání branky. Bleskurychle seběhl ven. Jeho mamka a teta byly pryč. Ti tři chlapi byly už ožralý, ti jen těžko zaregistrovali něčí odchod.

“Kde je mamka?” Ptal se Jarek starostlivě. “Járinku, sedej.” Řekl jeho otec koktavě. Jarek si ale zatím z ničeho nedělal těžkou hlavu, “pravděpodobně šla mamka jenom doprovodit tetu”, myslel si. V klidu si to tedy odkráčel zpátky do svého pokoje. Uběhly tři hodiny sladkého nicnedělání, Za tu dobu stihli ti tři chlapy sníst několik párků, spotřebovat hodně hořčice, kečupu i křenu, vypít hodně piva a slivovice. Děda to neustál a šel se vyspat do obývacího pokoje. Ivan, jemuž ta chalupa patří, si ustlal na lavičce u stolu, protože se mu nechtělo vycházet schody. Jarkův otec spolehlivě usnul na židli, div že nespadl. Jarkovi začalo vrtat hlavou, kde je jeho mamka tak dlouho. “Asi popíjí s tetou”, pomyslil si. Už se ovšem pomalu začalo ztmívat a v okolí, kde stojí ta chalupa nejsou žádné lampy, takže v noci býva opravdová, černočerná tma.

V posledních minutách, kdy ještě šlo vidět, si Jarek dělal veliké starosti o svou mamku. Tady je to les, co když ji někdo přepadl. Chybělo málo a Jarek by měl slzu na krajíčku. Byl neskutečně nervózní, jeho mamka pro něj byla ta nejdůležitější osoba na světě. Otec pochopitelně také, ale co s ním, když je v jeho oblíbeném “opilém” spánku. Jarek už to nevydržel a probudil svého otce. “Taťko, taťko! Vstávej, mamka se ještě nevrátila!” Jeho otec si chraptavě něco zamumlal pod nos a spal dál. “TAŤKO!!!” Jarek vykřikl, že i ptáci sedící na větvích nedalekého stromu uletěli. Otec se vzbudil, na slova se ale nezmohl. Jediné, co udělal bylo to, že odkráčel ke schodům, kde málem upadl. Schody vyšel a lehl na první postel, kterou potkal. Jarkova nervózita stoupala, venku už nebylo vidět na krok a i přesto, že měl baterku, měl příliš velký strach z oné tmy. Že by teda šel sám hledat mamku bylo zcela nemyslitelné. Navíc ani neměl nejmenší tušení, kam mohla jít.

Jarek začal pociťovat nepředstavitelný strach. Zavřel se v pokoji a dal se do převelikého pláče a nářku. “Co se stalo mamce, proč tu ještě není!” naříkal. O tři pokoje dál šel slyšet otec, jak chrápe. Jarek si zalezl pod peřinu, plakal víc a víc. Neustále si opakoval:”Zítra to bude všechno dobrý, zítra řeknu taťkovi, že se mamka nevrátila, zítra to bude všechno dobrý.” Slzy tekly proudem. Jarkův strach se stále víc a víc stupňoval. Dobré tři hodiny vydržel plakat, naříkat a opakovat si tu samou větu. Rozhodně nemohl usnout. Neměl nejmenší představu o čase, nikde v celé chatě nebyl ani jeden budík. Stačilo mu vědomí, jaká je venku tma. Ačkoliv se sám sebe pokoušel uklidnit, nezbavil se myšlenky, že jeho mamka může být mrtvá nebo že možná leží někde v lese a křičí o pomoc. Jak šel čas, Jarek plakal stále více a více, jelikož se mamka stále nevracela. Odmítal si připustit tu možnost, odmítal si připustit, že jeho mamka by nemusela už žít. Jarek k sobě tiskl polštář a snažil se uklidnit.

Najednou zaslechl, jakoby někdo šel trávou. Tou vysokou trávou, která tvoří cestu k brance. Jarek okamžitě vyskočil z postele, vyběhl po schodech dolů a šel až ke stolu venku. Rožl světla, ty ovšem osvítily pouze stolek, nicméně to světlo stačilo, aby Jarek spatřil Jakýsi stín za brankou. V tom stínu viděl rysy lidské postavy, která se ovšem nehýbala. Ivan nerušeně spal. Na stole byly ještě zbytky jídla. Na levém rohu stolu Jarek zahlédl červenou tekutinu. Bylo mu 9 let, jeho fantazie byla bujná, okamžitě si domyslel, že je to krev. Branka se otevírá. Jarek špatně vidí, neboť je krátkozraký a brýle nechal nahoře v pokoji. Ovšem sluch má výborný. Jarek registruje pomalé kroky. Ač rozmazaně, Jarek sleduje postavu přibližovat se a přitom nic neříkat. Jakmile se postava přiblížila ke světlu, Jarek začíná poznávat svou mamku. Ano, jeho mamka se ve zdraví vrátila, ovšem s několika promile alkoholu v krvi. Teprve ze vzdálenosti jednoho metru poznává Jarka. “Jé, Jari, sem si tě vůbec nevšimla.” Jarek se stále vyděšeným výrazem nedokáže zareagovat. Pouze svou mamku objal.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

  1. Profilový obrázek
    Dextra 23 července 2007 v 09:59

    Nevím, jak dlouho píšeš a kolik povídek jsi už napsal. Nějaký potenciál v tom vidět je, na druhou stranu je v tom taky několik chyb, asi takovou nejzábijáčtější bylo opakování toho, jak byl malý vyděšený, jak plakal atd., protože vzhledem k tomu, že ač jsem o osm let starší než on, tak maminka pro mě znamená stejně moc jako pro něj , jsem se do první poloviny hezky začetla, uměla jsem si jeho pocity představit… Ale ta druhá polovina to zvrtla do nějaký divný roviny. Já vím, je to osobní zážitek, a ty se vždycky zpracovávaj hůř, ale občas se fantazii uzda povolit může, aby to člověk trochu ozvláštnil.

Nový komentář