Mám hlad. Kolem je tma. A je tu zima. Svědí mě kůže a pálí oči. Pomalu je otvírám.

Počkat! Začínám rozeznávat něco vedle. To je keř. Voní kůrou a hlínou. Ne, tou voní zem. Nasládlá vůně země. Pomalu zvedám obličej a rozhlížím se.

Tma se rozestupuje. Už mi přestává být zima.

Jsem nejspíše v lese, kolem jsou kmeny stromů a křoví. Ve vzduchu je cítit smola a lesní květy. Mezi tím rozeznávám vůni malých chlupatých stvoření. Vůni masa. Mám hlaad.

Pomalu se stavím na nohy a zkoumám okolí. Mám je trochu ztuhlé, ale rychle to přechází.Opravdu jsem v lese. Ve spadaném listí šelestí nepatrní tvorové. Nejsou dost velcí a nemají krev. Kolem nohou mi proběhlo něco voňavého a teplého. Rychle jsem to chytil a sevřel do čelistí. Teď si vychutnávám kroucení a pištění v tlamě. Ten tvoreček mě lechtá na jazyku.

Křup. Nemohl jsem odolat a stiskl. Ten zvuk ve mně rozezněl strunu, někde hluboko a silně. Pořád mi její zvuk zní v hlavě, temné dunění, co rozechvívá mou duši. Mám vlastně duši?

Ale to je jedno, koho to zajímá. Do hrdla mi steklo trochu krve. Její chuť mě donutila přivřít oči blahem. Kreev! Tak sladká, tak dobrá, tak málo!

Můj hlad mě svírá, trhá mi vnitřnosti, nedá mi vydechnout. Potřebuju víc krve, víc masa, víc bolesti…jiných. Potřebuju… Musím…

Vydávám se na cestu. Proti větru, nosem zkoumám jeho závany. Žádný pach není dost teplý, dost čerstvý. Žádná vůně krve.

Teď..možná jsem cítil… Nebo se mi to zdálo? Jen zhmotnělá představa. Ne, zase to cítím. Tenhle tvor je větší. Jeho vůně ke mně spěchá vzduchem. Vůně jeho krve. Už slyším v uších jeho nářek. Ten sladký zvuk, společně se sladkostí jeho krve. Můj hlad mi přiložil ostruhy k bokům a já vyrazil. Příliš brzo. Ten tvor mě uslyšel a utekl, příliš rychlý na mé hladové tělo. Zklamání mě přitlačilo k zemi. Příště musím být opatrnější, nenechat jednat ten zběsilý chtíč. Zadržet touhu a plížit se tmou, jinak nikdy neuhasím zoufalou prázdnotu svých vnitřností.

Potichu se pohybuji lesem a naslouchám zvukům, nosem hodnotím vánek. Nic. Nic dost blízko, nic dost velkého. V hlavě mi tepe krev. Představuju si ji, rudou a horkou.

Mám to. Teď cítím nějakého tvora. Ne toho samého, ale stejný druh. Musím na chvíli zastavit, abych se ovládl. Nádech, výdech. Nádech, výdech.

Pomalu a lehce, kladu zadní tlapy do stop předních. Pomalu se k němu blížím. Vlastně k ní. Už slyším její dech. Teď mohu rozeznat i její obrys. Jak je jemný a ladný. Představuju si, že vidím její tepající hrdlo. Že slyším šepot její krve…

Ne, nevydržel jsem to. Skočil jsem. Laň jen natočila slech mým směrem, ani nestačila vyrazit.

Pod nárazem mého těla dopadla k zemi. Zuby jsem jí rozerval krční žílu. Pod dlaní jsem cítil hebkost její srsti. Mám vůbec právo ji takhle zabít?

Veškeré další otázky zahnala chuť její krve. Spousty krve, tak horké…

Nořil jsem do ní obličej, mazlil se s ní, lačně ji polykal. Potom přestala téct. Ta nádherná krev přestala téct. Ve snaze obnovit proud jsem začal sápat laň na kusy.

Po čase jsem pocítil únavu. Kolem ležely kusy kůže a masa, jen hlava zůstala v celku. Oči laně už šedly. Nebe na východě světlalo.

Únava byla stále horší. Nechtěl jsem podlehnout, běžel jsem lesem, chtěl jsem tomu nemilosrdnému slunci utéct. Pořád mě pronásleduje, pořád!

Chci noc, věčnou noc, klid pro oči a mysl, možnost nepozorovaně se plížit lesem!

Chci další krev a ne nějaké zářivé slunce. Slunce bolí.

Podlomily se mi nohy. Dopadl jsem do trávy. Poslední myšlenka byla na rudou valící se krev.

Je tu zima. Svědí mě kůže a pálí oči. Pomalu je otvírám. Co dělám v lese?

Počkat! Začínám rozeznávat něco vedle. To je keř. Voní kůrou a hlínou. Ne, tou voní zem. Nasládlá vůně země. Pomalu zvedám obličej a rozhlížím se.

Proč jsem nahý? Kde se tu vzala ta krev?