Démon


 „Viděl jsem lidské zrůdy,

obklopené jemu podobnými,

sedět na trůnech z kostí.“

I.

            „V cele jsem říkal, že budu mluvit jenom s Vámi. Tak co tady dělají tihle dva? Oba páchnou, jako prasata a chce se mi z nich zvracet. Budeme tady jen Vy a já. Jen já vím, co jsem udělal a taky vím, jak to skončí.“

Oznámil vězeň postaršímu komisaři hned potom, co ho eskorta převezla z vazební věznice do vyšetřovací místnosti a posadila ho na židli. Mladší komisař a právník ex offo, kteří byli rovněž přítomni vyšetřování, se na něj udiveně podívali a pak čekali, jak bude jejich kolega reagovat. Ale ten ho jenom pozoroval, asi mu chtěl nějak neutrálně odpovědět, ale nevěděl jak? Vůbec netušil, co mu má říct. Věděl, na čem spolu byli domluveni, ale taky nechtěl urazit svého kolegu, který byl na jeho přiznání stejně zvědavý, jako on. Díval se na vězně a snažil se v jeho výrazu něco vyčíst. Bylo to těžké, protože ještě nikdy v životě neviděl někoho takového, jako byl on. Ale na konec pomalu a nejistě kývnul. Tím dal najevo, že souhlasí a zároveň oba své kolegy jediným gestem vyzval, aby odešli z místnosti. Právník a mladší komisař ještě chvíli seděli na místě, nějak nechtěli uvěřit tomu, čeho byli právě svědky, ale rozhodnutí už padlo a bylo jasné. Oba se proto nakonec zvedli a pomalu si to zamířili ke dveřím, které vedly na chodbu.

„Kdyby něco, tak jsme za dveřmi.“ dodal při odchodu mladší komisař a výhružně ukázal prstem na vězně.

„Budu na Tebe čekat v pekle!“ ozvalo se ze židle.

            Když se dveře zavřely a klika se vrátila do své obvyklé polohy, zůstali v místnosti jenom oni dva. Komisař, který sledoval své dva kolegy, se pak pohledem vrátil k vězni a doufal, že ho v jeho podmínkách uspokojil a že by konečně mohl začít mluvit o svém přiznání, které mu slíbil. Snažil se ho zase studovat, zkoumal jeho rysy v obličeji, všechny nerovnosti a prohlubně, které mu někoho připomínaly. Nebyl zas tak moc ošklivý, jak ho popisovali ostatní kolegové, co ho také viděli. Byl vysoký, hubený a černovlasý s neupravenými, ještě nedospělými, vousy, které si nechal záměrně narůst, aby zřejmě zakryl těžké akné. Sice mu to moc napomáhalo, ale svůj účel to částečně splnilo. Podle data narození mu bylo teprve dvacet let, ale bylo na něm něco zvláštního, něco, co komisaře velice znepokojovalo a zároveň přitahovalo. Pak si toho všiml, konečně to viděl, dřív to ani tak nevnímal, ale teď s ním byl sám. Bylo to v jeho očích, jeho výraz ho uváděl mírně do rozpaků. Bylo v nich něco divného, něco zvláštně démonického. Ty velké hnědé oči s popraskanými žilkami. Oči, které se neleskly, vůbec nic se v nich neodráželo, byly úplně prázdné, jakoby bez života. Byly jak vyschlá studánka v zapomenutém lese. Vůbec neslzel a ani nemrkal, jen se díval. Komisař v nich viděl zvrácenou touhu po násilí, zlu a nenávisti, která v něm byla. Nějaké zvláštní nenávisti k celému světu a taky ke všemu živému. To všechno tam viděl, to všechno tak moc vězeň nesnášel.

Kde se to jen v člověku bere? Pomyslel si komisař, ale nedokázal si odpovědět. Stejně tak si nedokázal odpovědět ani tenkrát, když na místě činu poprvé uviděl jeho oběť. Tam se taky rozhodl, že tu bestii, tu lidskou zrůdu dostane, co nejdřív, jak to jen půjde. Až se to nakonec podařilo. Naštěstí nekladl žádný odpor, dokonce při zatýkání spolupracoval, ale jen při zatýkání, protože pak se už jenom pořád smál.

Všichni, co se pohybovali v jeho okolí, z něj měli strach a do jisté míry ho i nenáviděli. Většinou šlo o bezdomovce a feťáky, odpad společnosti, vyvržence, se kterými nechtěl mít nikdo nic společného. Ale komisař byl zatím chladný. Nebál se těch jeho velkých očí, do kterých se musel dívat. Vždyť přece takových pomatenců, vrahů a šílenců už viděl během své kariery hodně a někdy i horších, ale nikdy je sám nevyšetřoval, nikdy se k nim nedostal. Občas si říkal, že měl štěstí, že dostával jen malé případy, jako byly drobné krádeže, napadení, nebo výtržnictví. Případy, které byly do týdne vyřešené, to byla jeho parketa, nic tak velkého, jako byl tento případ. Všechny násilníky a zlodějíčky ve městě a okolí už znal a vždycky šel u případu na jisto. Tady musel pátrat, vyslýchat, dělat vše, co k takovému případu patří. Potom toužil celý svůj život a konečně se dočkal. Konečně dostal svůj velký případ. A uspěl.

Seděl ve vyšetřovací místnosti se svým vězněm a čekal, co mu řekne. Bylo to trochu zvláštní, protože za celou dobu, co ho drželi ve vazební věznici, neustále opakoval jen jednu větu, při které se smál a které nikdo nerozuměl. Vlastně nikomu, kdo jí slyšel, nedávala smysl. Omílal stále dokola něco o lidech, o nenávisti a zlu, o někom, kdo se jednou objeví a že mu nakonec všichni poděkují. Nic víc nikdy neřekl. Asi po čtrnácti dnech výslechů, se najednou rozhodl, že se přizná. Nikdo netušil, co ho k tomu vedlo? Jestli se v něm hnulo svědomí, nebo podlehl nátlaku vyšetřování? To nikdo nevěděl. Měl však jednu podmínku. Chtěl se přiznat, když se stmívá a noc se pomalu probouzí a jenom jednomu vyšetřovateli, kterého si už sám dopředu vybral. Jestli to mělo mít pro něj nějakou zvláštní symboliku, nebo něco jiného? To taky nikdo nevěděl! Ale nakonec mu vyhověli.

            Ve čtvrtek, kolem půl páté, ho za přísných bezpečnostních opatření a prohlídek převezli do policejní budovy ve městě. Společnost mu dělali pouze dva členové vězeňské eskortní služby, kteří byli ozbrojeni od hlavy, až k patě. Byl dokonale spoutaný a to, jak na rukou, tak na nohou, sotva mohl chodit. Celou cestu v antonu se jen potichu smál a těžce dýchal, doslova chroptěl. Většinu času pozoroval, co se děje uvnitř auta, ale občas se podíval i na řetězy, kterými byl připoután a začal je studovat, prohlížel si je, jak malé dítě hračku, kterou dostalo, což ho rozesmálo ještě víc. Když se uklidnil, začal sledovat členy vězeňské služby, někdy na ně vyplazil jazyk, jindy jim zase poslal pusu. Chtěl je nejspíš nějak znervóznět, ale nikdy se mu to nepodařilo. Co ale bylo na celé cestě zvláštní, bylo to, že se ani jednou nepodíval ven, aby si prohlédl okolí, aby spatřil alespoň kousek svobody. To, co se dělo venku, ho vůbec nezajímalo. Věděl, kam jede, byl z města, takže cestu dobře znal. Netoužil po svobodě, své podmínky si už stanovil a taky věděl, i když si to nepřiznával, čím se provinil proti zákonům a společnosti. Té společnosti, kterou neuznával a nesnášel, protože byla tvořena jenom lidmi, o kterých věděl své. 

V pět hodin odpoledne dorazil anton a zaparkoval u zadního vchodu policejní budovy. Už byla skoro tma a světla ze čtyř lamp, které se před chvílí rozsvítily, osvětlovaly jen dlouhou betonovou cestu, po které kráčel se svými strážci. Zároveň vytvářely na zemi zvláštní stíny, které se navzájem proplétaly a rozplétaly, stejně jako řetězy na jeho rukou a nohou.  Konečně ho přivezli, konečně ho vedli, tou dlouhou chodbou na jednom konci zamřížovanou, k místnosti, kde už na něj čekali tři muži a kde byl pouze stůl, na kterém byl položený malý diktafon, vyšetřovací spis a kolem čtyři židle. A úplné ticho. Tajemné ticho, plné napjetí a očekávání, že se konečně přizná, že konečně všem řekne, co ho k tomu přimělo a jak to udělal. Obzvlášť pak postarší komisař, který seděl na kraji, byl toho všeho plný. Co však nečekal, bylo to, že si vězeň bude stát za svým rozhodnutím a on s ním nakonec zůstane ve vyšetřovací místnosti úplně sám. Ale stalo se tak a komisař jeho přání vyhověl.

Proto museli na chodbě čekat čtyři muži, všichni zatím byli potichu a poslouchali, jestli něco neuslyší, aby v případě nějakého konfliktu mohli ihned zasáhnout. Tři z nich měli zbraně, jen advokát držel v ruce kufřík se spisy a zákony. Ale po pár minutách zůstal u dveří jen komisařův mladší kolega, který bedlivě naslouchal. Chtěl být součástí toho všeho a štvalo ho, že tomu všemu nemůže být přítomen.

            Komisař v místnosti se pomalu, skoro až těžkopádně, zvedl ze židle, opřel se rukou o stůl a druhou spustil diktafon. Podíval se na vězně a řekl.

„Je dvacátého listopadu, tisíc devět set…“

„Sundáte mi pouta?“ přerušil ho vězeň.

Komisař se zarazil a na diktafonu zmáčkl pauzu. Ale jen tak neznejistěl, věděl, jak má reagovat. Proto se na něj přísně podíval, zaměřil se na jeho oči, chtěl v nich číst, chtěl zjistit, co by se mohlo stát, kdyby mu pouta sundal? Ale viděl v nich, to co před chvílí. Nic víc a nic míň. Nemohl v nich číst, jak si představoval, byly stále prázdné a bez života. Oči šílence, plné nenávisti a zla.

„Ne, nesundám.“ odpověděl mu komisař.

„Bojíte se mě? Máte přeci zbraň a ty tři ozbrojení blbečci stejně čekají za dveřmi a poslouchají každé slovo, které řeknu.“

„Hele, v jedné podmínce, kterou jste si vymyslel, jsem Vám už vyhověl. Takže…, tady to teď vedu já a Vy si nebudete klást další a další podmínky! Takže ne, pouta Vám nesundám.“

„Jak chcete, Vy to tady vedete.“ dodal ironicky vězeň a potichu se usmál.

Komisař se podíval na diktafon a znovu zmáčkl nahrávání. Posadil se na židli naproti němu a čekal. Došlo mu, že to, co mu právě odpověděl, určilo jasná pravidla, ze kterých nesmí polevit. Nechtěl mu dát šanci.  Ale něco ho stejně zarazilo. Nevěděl, co to bylo? Že by ta jeho ironická poznámka? Nebo to bylo jeho chování a vystupování, které nepůsobilo ani tak sebevědomě, jako spíš nadřazeně? Proč si chtěl klást další podmínky? Vždyť přiznání se rozhodl udělat on, chtěl všechno říct a to navíc sám a dobrovolně, nikdo na něj netlačil. Dokonce mu přivedli i právníka, který by mu poradil, co si může ve své výpovědi dovolit a co zase ne. Ale toho nakonec poslal pryč.  Tak, co komisaře tak zarazilo? Oba se na sebe dívali, až nakonec komisař řekl.

„Dobrá, ještě jednou. Je dvacátého listopadu, tisíc devět set…“

„Mohl bych začít úplně od začátku, co Vy na to?“ zase ho přerušil vězeň.

Komisař už nezmáčkl pauzu na diktafonu, přišlo mu to zbytečné, aby vyšetřování, nebo spíš přiznání, neustále přerušoval. Nechtěl se nechat už víc zmanipulovat. Pomyslel si, že když chce mluvit, tak udělá nejlíp, když nebude nic říkat a nechá ho. Ať si klidně řekne, co má na srdci. Jenom když se přizná.

„Dobrá, souhlasím s tím. Nechám Vás mluvit, ale doufám, že to bude k věci.“ odpověděl mu.

Vězeň se na židli mírně zašklebil, pak komisaři kývnul a nakonec sklonil hlavu. Vypadalo to, že hledá slova, kterýma by začal. Komisař se na něj díval a čekal na chvíli, kdy už začne konečně mluvit. Ale on nic, pozoroval podlahu a bylo slyšet, jak se potichu směje. Komisaři už docházela pomalu trpělivost, už se mu chystal něco říct, když vězeň najednou zvedl hlavu a s úsměvem řekl.

„Víte…“ a zarazil se, jakoby mu došly slova.

Seděl spoutaný na židli a nejspíš přemýšlel, jak bude pokračovat. Přitom se díval na komisaře, který zase našel svůj klidný výraz ve tváři. Nic už ho nemohlo znepokojit, na jeho obličej si už za tu krátkou chvíli, co s ním byl úplně sám, zvykl. Ve vězení si ho zas tak moc nevšímal. Soustředil se na něco úplně jiného, chtěl mít případ vyřešený, proto ho taky někdy nechal se svým kolegou samotného, ale ani on z něj nikdy nic nedostal. Teď, když v místnosti byli jenom oni dva, to bylo něco jiného. Vězeň se s úšklebkem díval na komisaře a on zase na něj. Vypadalo to, že se oba navzájem zkoumají. Jakoby každý hledal na tom druhém něco, co by mu mohl vytknout, oba chtěli najít něco, co by určilo vítěze a co poraženého. Působilo to velice komicky, protože tam seděli dva úplně rozdílní lidé, co se znali teprve čtrnáct dní a už se na sebe dívali, jako dva dlouholetí soupeři v boji, který může vyhrát jen jeden.

Vězeň se nakonec přestal usmívat, zvážněl a svýma hlubokýma a prázdnýma očima, které byly plné nenávisti, sledoval komisaře. Ten mu jeho pohled opětoval. V jeho výrazu byla jakási stařecká moudrost a pochopení. Ale jaké pochopení? Komisař sám nevěděl. Přemýšlel nad tou zrůdou, nad tím monstrem, které sedělo před ním. Čeho všeho by byl ještě schopný, kdyby na něj nepřišli a nezatkli ho? Snad to byla jenom jedna jediná nevinná oběť, která trpěla kvůli tomu, že on nenáviděl celý svět a všechny lidi, co se sním, kdy setkali? Ano, taková to byla zrůda, monstrum, které nemělo s nikým slitování. Viděl tu mladou ženu, viděl jeho dílo a nemohl tomu uvěřit.

            „Mám Vám pomoci?“ zeptal se ho nakonec a začal listovat ve spise.

Vypadalo to, že mu asi nic nechce říct, proto vytáhl fotografii oběti a položil ji před něj na stůl. Vězeň zprvu dělal, že se ho to vůbec netýká, díval se nepřítomně na komisaře, ale pak se sklonil a fotografii si začal prohlížet.

„Snažil jsem se zjistit, kde se to v lidech…!“ a zase se odmlčel.

„Co? Co se v lidech?“ zeptal se ho komisař.

Položil prst na fotografii oběti a důrazně na ní zaklepal. Čekal, co mu řekne. Čekal, jak bude dál pokračovat.

„Nikdy jsem neměl strach. Nevím, co to je? Ptal jsem se sám sebe… Na otázky na které jsem neznal odpověď…  Pátral jsem po tom, kdy se člověk začne poprvé bát? A víte, na co jsem přišel? Když se poprvé objevíte na tomhle zkaženým a prohnilým světě, vždycky řvete a řvete pak celý svůj život. Když se poprvé nadechnete a zjistíte, že Vás čeká jen nejistota, bolest a sračky, v kterých se budete brodit celý svůj život. Ti, co Vás sem strčili, jsou z Vás většinou na měkko a nadšení, dají Vám jméno, zasraný jméno, a tím Vás ocejchujou na celej život.“

„Mluvte k věci! No, jen se podívejte, pořádně si prohlídněte tu fotografii!“ vyzval ho komisař.

II.

„Ona. Ano ona. Vy všichni jí říkáte matka. Sice mě porodila, ale pro mě to byla vždycky jen ona. Byla to alkoholička, kterou jednou, když se zase opilá válela po stole v hospodě, znásilnil nějaký idiot. Toho prý pak našly umrzlého před vchodem do Večerky na náměstí. A z toho násilí, z té zrůdnosti, která se tenkrát stala, jsem přišel na tenhle svět já. Proto mě tolik nesnášela a já na oplátku nenáviděl ji, bylo to vzájemné. Na to jsem přišel, když mi byli čtyři roky. Byl jsem rád, když nebyla doma, což bylo skoro pořád, protože, naštěstí měla své záliby. Chlast, chlast, chlapi a pak zase chlast. Snažila se mě vychovávat její matka, ale jen do mých pátých narozenin, protože pak se to stalo.“ přitom se pořád díval na fotografii, kterou mu komisař přisunul před obličej.

Vypadalo to, že s obětí, na kterou se díval, nemá vůbec nic společného, že je mu lhostejná. Nedal na sobě nic znát. Komisař se už trochu uklidnil z pochybností, nad kterými přemýšlel, měl už nějaké zkušenosti a věděl, že nejlepší bude počkat, až mu vězeň řekne něco, čeho by se mohl chytit.

„Pokračujte. Co se stalo?“ vyzval ho a přisunul si židli blíž ke stolu, aby na něj lépe viděl.

„Tenkrát jsem ho uviděl poprvé, fyzicky tam asi ani nikde nebyl, nejspíš to bylo jenom jeho jakési nehmotné představení určené jenom pro mě. Asi mě nechtěl ze začátku moc vystrašit, ale byl tam, viděl jsem ho v zrcadle, věděl jsem…, že je tam se mnou. Věděl jsem, že už konečně nejsem sám. Skláněl se nad bezvládným tělem té stařeny, co se mě snažila vychovávat… Jestli si pro ni přišel? To nevím, třeba to jednou zjistím. Ale než jsem ho spatřil, snažil jsem se tím tělem třást, abych ho probudil k životu, ale nešlo to a pak jsem si ho všiml. Učaroval mi, byl nádherný, až mystický, nechal jsem tam to tělo ležet a běžel jsem k zrcadlu. Díval jsem se na něj, ještě pořád byl u té stařeny. Tenkrát jsem si myslel, že je to on a že si pro ni přišel. Pro tu starou bláznivou babiznu, co jí porodila. Co dala život někomu, kdo si ho ani nezasloužil. Ale byl úplně jiný, než jsem si ho představoval ve svých snech. Neměl žádné lidské rysy, které by mě na první pohled zaujaly. Myslel jsem, že bude mít alespoň rohy a z nosu bude vydechovat páru, jako jsem to viděl v knihách. Nebylo tomu tak. Byla to jen zkroucená černá silueta něčeho neurčitého v mlze… Všiml si, asi nějak ucítil, že se na něj dívám, že ho pozoruju. Měl jsem pocit, že se na mě taky dívá… Neměl jsem strach, chtěl jsem ho vidět ve skutečnosti, ne jenom v zrcadle a tak jsem se otočil, ale najednou tam nebyl. Kromě toho těla tam nebylo vůbec nic. Byl jsem z toho zmatený a nešťastný, cítil jsem…, ne, věděl jsem, že po mě něco chtěl. Nedalo mi to a zase jsem se otočil k zrcadlu. Čekal jsem, jestli se zase neobjeví, ale nic. Zmizel.“

Vězeň zvedl hlavu od fotografie a podíval se na komisaře. Ten pohled byl tak nepřítomný, až komisaře zamrazilo. Jakoby to, co mu řekl, nebyl ani on, jakoby to vyprávěl někdo úplně jiný.

            „Jestli jste se rozhodl, že mi tu budete vyprávět nějaké pohádky, tak to můžeme rovnou zabalit. Já jsem tady jenom proto, že jste se chtěl přiznat, takže laskavě mluvte k věci!“ řekl mu komisař a v jeho hlase bylo slyšet určité napětí.

            Venku už byla tma a do místnosti, ve které svítily jenom tři malé lampičky, se skrz zamřížované okno snažilo proniknout světlo z pouličních lamp. To pak ze stínů na podlaze, vytvářelo zvláštní obrazce mříží, které končily u nohou vězně. Ten je sledoval a zjistil, že když nepatrně pohne nohou, naruší tím tu neobvyklou konstrukci, která ho něčím zaujala. Ale možná ho zaujalo jenom to, co se ukrývalo v jeho nitru a mříže byly pouhým spouštědlem jeho zvrácené představivosti. Komisař si toho všiml, jedním okem sledoval, o co se vězeň pokouší. Chtěl se soustředit na jeho přiznání, ale svou neopatrností se najednou vžil do role diváka, který sedí sám v první řadě velkého divadla a sleduje představení jednoho herce. Úplně se tou hrou nechal zmanipulovat. Už přestal zkoumat jeho výraz a začal se soustředit pouze na hru. Zvrácenou hru jednoho herce, který si hraje s myslí nevinného. Hru stínů. Cítil, že ho vězeň úplně ovládl. Nevěděl proč, ale nedokázal se nijak vymanit z toho, co sledoval. Stal se součástí něčeho, co nemohl pochopit. Najednou nepřemýšlel nad tím, co dělá a jakou roli hraje v místnosti. On sám byl součástí scénáře, který vězeň napsal. To celé divadlo trvalo sice jen pouhou minutu, protože pak vězeň nahlas zachroptěl. Komisař se lekl, přestal se dívat na podlahu a pohledem se vrátil k tomu herci na židli. Uvědomil si, co se stalo a rychle se snažil dostat svojí mysl do reality. Aby se mu to povedlo, pomohl si zase prstem, který neobratně položil na fotografii oběti a lehce na ní zaklepal.

„Nechte mě mluvit. Nic není náhoda, jestli chcete znát pravdu, poslouchejte. Jenom já vím, jak to všechno skončí.“ řekl mu vězeň a při tom se mírně podíval do světla jedné z lampiček.

Komisař už byl zase klidný, už se zase dokázal soustředit. Vnímal všechno, co bylo v místnosti, tak, jak chtěl on.

„Dobrá, pokračujte.“ vybídl ho.

„Seděl jsem tam u toho zrcadla celou noc a pak ještě celé dopoledne a čekal jsem, jestli se zase neobjeví. Ale ne, už se neobjevil. Jediný, kdo se po poledni vkradl do bytu, byla na plech opilá ona. Šla rovnou do koupelny, kde se vyzvracela do umyvadla. Já jsem mezitím vstal od zrcadla a šel do pokoje, kde jsem čekal, co se bude dít dál. Jak bude reagovat, až uvidí její mrtvé tělo? Lehl jsem si na postel a tiše doufal, že se třeba zase objeví. Že si jí konečně vezme s sebou. Byl jsem malý a pomatený všemi těmi pohádkami o pekle. Nenáviděl jsem jí a přál jí jen to nejhorší.“

Skončil vězeň svojí řeč a odvrátil pohled ze světla lampičky. Pak se podíval na komisaře, který ho poslouchal, chvíli nic neříkal, možná čekal, že se ho ještě na něco zeptá, ale on tak neudělal. Věděl, že musí příběh, který mu popsal, nějak zakončit, a proto dodal.

„Po té událostí s její matkou, se i ona kupodivu trochu změnila. Asi se v ní něco hnulo, ale jen na chvíli. Někdy se mě snažila i vychovávat, ale nikdy jí to moc nešlo. Měl jsem svojí hlavu a dělal si, co jsem chtěl já. A ona? Ona byla stejně častěji opilá, než střízlivá. Začal jsem chodit na základní školu a na to, co jsem tenkrát viděl, tu zvláštní siluetu v zrcadle, jsem si vzpomněl už jen málokdy. Měl jsem i jiné starosti, třeba, jak ubližovat těm, které jsem nenáviděl a co se mnou sdíleli školní lavice. Těm všem krysám, co mě tak často urážely a za zády se mi smáli. Do očí mi to nikdy neřekli, báli se mě. Chtěl jsem, aby trpěli. Všichni!“ na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval.

„Často jsem mýval noční můry. Je to zvláštní. To, čemu Vy říkáte noční můry, mě spíš těšilo. V těch děsivých snech jsem konečně mohl naplno prožívat to, co pro mě v normálním světě bylo nemožné.“

            Komisař seděl a poslouchal, na diktafon položil prst, ale nechal ho zapnutý, nevypnul ho. V místnosti bylo ticho, jen pomalé otáčení pásky mírně narušovalo ten zvláštně chraplavý hlas, který zatím vyprávěl jen nějakou pohádku. Pak si sáhl do kapsy a vyndal cigarety, které položil na stůl. Sledoval vězně, který seděl před ním a čekal, jestli se na krabičku podívá. Byl dokonce ochoten mu i nabídnout, ale on nereagoval, ani pohledem nezavadil o stůl, na který ji položil. Tak se ho na nic neptal a jednu cigaretu si zapálil, ani se ho nezeptal, jestli mu to vadí, nebo ne a vrátil krabičku s cigaretami do kapsy saka. Najednou se v něm probudila zvláštní zloba, skoro až nenávist. Neměl s ním žádné slitování, i když věděl, že to je jen pouhý blázen. Blázen, který si nejspíš myslel, že je ve spojení s nějakým démonem, nebo snad samotným ďáblem a všechno to, co kdy udělal, byla jen vůle vyšší moci, o které byl přesvědčen, že ho ovládá. Chtěl mu dokonce do obličeje vydechnout dým z cigarety, ponížit ho, nějakým způsobem mu ukázat, že není nic, ale v poslední chvíli se zarazil. Díval se na něj, až nakonec vstal a šel k zamřížovanému oknu, aby se podíval ven, na ulici. Když k němu došel, otočil se a znovu si ho prohlížel. Pomyslel si, že je to opravdu ten největší šílenec, který ani neví, co udělal a nikdy toho litovat nebude. Nejspíš ho ani neodsoudí, po téhle výpovědi, půjde stejně na psychiatrii. Tam zjistí, že je to nevyléčitelný deviant se sklony k násilí a zavřou ho na dlouho někam do blázince, kde ho boudou držet pod silnými sedativy, dokud se z toho všeho úplně nezblázní. A nakonec umře sám se svými démony a běsy, které ho pronásledují už od dětství. Kde je spravedlnost? Přemýšlel komisař. Kdo se bude omlouvat všem těm pozůstalým? On určitě ne! Už teď se jim jen směje.

            Vězeň se na komisaře otočil a lehce se pousmál, jakoby věděl, nad čím přemýšlí. Ten naposledy natáhl a odhodil vajgl na podlahu, ještě jednou se podíval z okna a vrátil se ke stolu. Sedl si na židli před něj, ale už raději nad ničím nepřemýšlel, kývnul a čekal, až začne zase mluvit.

III.

            „Stalo se to před deseti lety, někdy na konci září, nevím přesně. Čekal jsem na autobusové zastávce a prohlížel si výlohy krámů. V té ulici jich bylo spousty a každá jiná. V jedné byly vystavené boty, v druhé zase zlaté náramky, prsteny a hodinky a v dalších a dalších výlohách, další a další kraviny, co mi nikdy nic neříkaly. Chtěl jsem se vrátit na zastávku, když jsem najednou v odrazu jedné z výloh uviděl něco zvláštního. Přes silnici, na druhém chodníku jsem ho zase zahlédl. Byl to on, najednou jsem si vzpomněl, jak jsem byl malý a jak jsem ho uviděl poprvé. Zase ta silueta, ale teď byla daleko výraznější, už nebyl jen v mlze, měl i tvar, který se podobal lidskému tělu. Viděl jsem jeho oči, které se na mě dívaly, dvě krvavě rudé oči. Nevím, proč mě to napadlo, ale zase jsem se otočil. Chtěl jsem ho vidět. Chtěl jsem vidět, jak vypadá ve skutečnosti a ne zas jen pouhý odraz. Na nic jsem nečekal, ale když jsem se otočil, zase tam nebyl, rozhlížel jsem se doprava a doleva, ale nic, nikde nebyl, zase mi zmizel. Podíval jsem se zpátky do výlohy, rozhlížel se, chodil od jednoho konce krámu ke druhému, v odrazu jsem sledoval vše, co se na ulici děje. Až jsem… Až jsem ho konečně spatřil! Byl tam, najednou byl přímo ve výloze. Srdce se mi rozbušilo… Ne strachem, ale nadšením a radostí ze shledání, v které jsem už dávno nedoufal. Byl tam, díval se mi přímo do očí, jeho rudé oči se na mě dívaly a zkoumali mě. Jak omámený jsem přistoupil blíž k výloze, chtěl jsem se ho dotknout, obejmout ho…, ale nenechal mě. I skrz výlohu, která nás od sebe oddělovala, jsem cítil jeho teplo, které mnou prostupovalo. Oči jsem měl přilepené na výloze, lidi v krámě se na mě udiveně dívali, ale mě to bylo jedno. Byl jsem jak smyslů zbavený.“

            Oči se mu úplně rozzářily, když o něm mluvil. Už to nebyly ty vyschlé studánky bez jakékoliv známky života. Komisař cítil, že vězeň prožívá nějakou, jemu neznámou euforii, kterou nemohl pochopit. Doufal, že se už konečně dočká konce. Že konečně, řekne to, na co tak dlouho čekal, že se přizná a on uzavře případ. Ale vězeň mezitím zvedl hlavu ke stropu a začal se štěstím hlasitě smát, jakoby to něco, o čem celou dobu mluvil, zase spatřil. Z  hrdla mu vycházel smích, ze kterého až mrazilo. Chroptění a sípání doprovázené hlasitým smíchem se neslo tmavou místností. Nevyrušilo ho ani klepání na dveře. Komisař se na něj ještě chvíli díval, ale pak se zvedl ze židle a pomalu došel ke dveřím. Vzal za kliku a otevřel.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se mladší kolega, který čekal na chodbě s ostatními a byl už značně nervózní.

„Vypadni!“ zařval na něj ze židle vězeň, který ještě stále v euforii pozoroval strop místnosti.

„Hele, ty zmetku. Já jsem s Tebou ještě neskončil! Je Ti to jasný?“ křičel na něj komisařův kolega z chodby.

„Nechte toho oba dva!“ zakřičel komisař a otočil se na kolegu.

„Všechno je v pořádku. Teď nás nerušte!“ ještě dodal a zavřel dveře.

            Smích přestal, bylo slyšet jen jeho hluboké dýchání. Komisař došel ke stolu a posadil se na židli. Čekal, až se úplně zklidní. Naštěstí to netrvalo dlouho, sklonil hlavu a začal pozorovat komisaře. Jeho oči už nebyly tak rozzářené, jako před chvílí. Přestalo to? Kam ta euforie a to jeho nadšení najednou zmizely? Pomyslel si komisař a pak ironicky dodal.

„No, kdyby to někdo zfilmoval, byl by to…“

„To není všechno!“ zakřičel na něj vězeň.

„No, to doufám!“ odpověděl mu rázně komisař.

„V tu chvíli jsem cítil, jak do mě vstupuje, jak mi předává svojí sílu a energii. Vyzval mě, abych ho následoval… Řekl mi, že mě vezme na cestu. Na cestu do minulosti… Skrze staletí až k úplnému počátku zla. Ano, souhlasil jsem. V jediném okamžiku jsem viděl ty nejstrašnější věci, které si jen člověk dokáže představit. Všude bylo jen násilí a krev, nenávist a strach… A taky úplná beznaděj. Byl jsem toho plný, cítil jsem nadšení z toho všeho, co mi ukazoval… Ano, smlouva už byla připravená… Viděl jsem lidské zrůdy, obklopené jemu podobnými, sedět na trůnech z kostí. Viděl jsem trpící poddané, jak se s nářkem loučí se svými blízkými, kteří odcházejí sloužit tomu, kdo už tu smlouvu podepsal. Cítil jsem tu neskutečnou moc nad vším, co jen zlo dokáže nabídnout a nikdo s tím nemohl nic udělat. Čekal jsem, až mě vezme tam, kam mi slíbil. Chtěl jsem se dozvědět, kde to vše začalo… Ale něco nás vyrušilo. Myslel jsem, že to byla nějaká jiná nadlidská síla, která mě najednou odrhla od výlohy. Ale byli to jen dva starší blbečci, co do mě strčili a nahlas se mi smáli, ani jednoho jsem neznal. Byl jsem skoro nepříčetný, díval jsem se, jak odcházejí a pak zase do výlohy, hledal jsem ho, ale už tam nebyl, zase zmizel, stejně jako před lety. Naštvaný a plný nenávisti jsem se rozhodl, že půjdu za nimi. Cítil jsem, že mám v sobě část jeho zvláštní síly a energie, kterou mi předal během cesty k počátkům zla. Sledoval jsem je až na konec ulice, kde se rozdělili. Jeden otevřel vchodové dveře u posledního baráku a zmizel uvnitř, ten druhý pokračoval dál směrem k parku poblíž školy, kam jsem musel chodit. Šel jsem pomalu za ním, ani nevím, jestli mě viděl, ale pokud ano, byl jsem mu určitě ukradený. Za to on mě ne…! Když vešel do parku a procházel mezi hustým křovím, sebral jsem ze země velký kámen a rozeběhl se na něj. Měl jsem v tu chvíli v sobě tolik síly a zla, že bych během minuty dokázal zbourat celé město se vším, co by bylo v něm. Strhl jsem ho do křoví, kde nás nemohl nikdo vidět. Nečekal ten rychlý útok a ani se nebyl schopný bránit. Ležel na zemi a díval se mi do očí, na chvíli se zasmál, chtěl mi něco říct, ale už to nestihl… To bylo to poslední, na co se zmohl. Natáhl jsem ruku a vší silou jsem ho kamenem praštil do hlavy. Nejspíš byl už po první ráně mrtvý, ale já jsem ho tím kamenem bušil do hlavy dál a dál. Když jsem skončil, stoupl jsem si vedle své oběti a sledoval, jak mu z hlavy pomalu teče krev na zem. Cítil jsem, že jsem uspokojil touhy té energie a síly, která mi byla předána. Využil jsem jí k plné spokojenosti nás obou. Věděl jsem, že tam někde se mnou je. Konečně jsem to taky cítil. Byl jsem pánem cizího osudu, měl jsem moc nad životem a smrtí a já se rozhodl, že budu stejně krutý, jako všichni ti mocní, které jsem před chvílí viděl.“

„Ježíši Kriste!“ vydechl komisař a zmáčkl pauzu na diktafonu. Pak se pomalu zvedl ze židle a šel ke dveřím.

„Najdi mi případ ze září osmdesát osm, měl by to být nějaký kluk, tak do patnácti let.“ oznámil na chodbu svému kolegovi.

„Proč, co se děje?“ zeptal se ho jeho kolega.

„Neptej se a dělej, v počítači by to mělo všechno být. Jo a všechno mi vytiskni!“ odpověděl mu komisař a vrátil se zpátky do místnosti.

            Když za sebou zavřel dveře, nešel přímo ke stolu, ani se na vězně nepodíval, šel přímo k oknu. Opřel se loktem jedné ruky o parapet a druhou rukou si vytáhl z kapsy saka krabičku cigaret. Jednu si vyndal a zapálil ji, chvíli se díval z okna, snažil se najít nějaký pevný bod, na který by se mohl soustředit, ale žádný nenašel. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek, že nevěděl, na kterou se má začít soustředit. Ale jedna nakonec zvítězila nad těmi všemi ostatními.

Čeho všeho je člověk v tak mladém věku schopný? Ptal se sám sebe. Malé dítě, které ještě ani nechápe svět a je schopné zabít, jen kvůli výmyslu, který se mu nějak urodil v jeho zmatené hlavě? Co všechno by byl tenhle blázen ještě schopný udělat, kdybychom ho nezatkli? Kdybychom ho nenašli? Kolik dalších nevinných by mohl mít ještě na svědomí? Komisař se potřeboval nějak uklidnit, proto kouřil rychle, během chvíle už měl z cigarety jen krátký vajgl, který zase típl o podlahu. Otočil se, chtěl si zapálit ještě jednu cigaretu, ale vězeň se na něj podíval. Dívali se na sebe, komisař jen nevěřícně kroutil hlavou, potřeboval si nějak utříbit své myšlenky a pak se ho zeptal.

„Kolik jich ještě bude?“

„Ne tolik, abych se vyrovnal svým pánům.“ odpověděl mu vězeň.

„Mluvil jsi jen o jednom, kterého jsi viděl.“ začal mu komisař tykat, ale to už oba uslyšeli zaklepání na dveře a do místnosti vešel mladší kolega se spisem o zavražděném v ruce.

Zavřel za sebou dveře a šel dál. Zastavil se u stolu a podal spis komisaři, přitom se podíval na vězně a s úšklebkem ve tváři dodal.

„No tak, chlapečku. Povídej, kolik jich máš ještě na svědomí?“

Ale to už vězeň na židli na nic nečekal a plivl mu přímo do tváře. Mladý komisař se neudržel, otřel si tvář a vrhl se na něho. Povalil ho i s židlí na zem a křičel na něj.

„Ty hajzle, už se těším, až se budeš houpat!“

„Tak dost! Přestaňte!“ zakřičel na ně komisař a šel svého mladšího kolegu zpacifikovat.

Odtrhl ho od povaleného vězně na zemi, postavil židli ke stolu a pomohl mu na nohy. Ten se jen těžkopádně dobelhal ke stolu a posadil se.

„Ať vypadne, chce se mi z něj zvracet. Páchne!“ nezapomněl dodat vězeň na adresu mladšího komisaře, který už chtěl po něm zase vystartovat, ale naštěstí ho jeho starší kolega rázně zarazil.

„Řekl jsem dost! Kdo tady bude a kdo ne, určuju já!“

„Jak chcete, ale už na začátku jsem Vám řekl, že budu mluvit jenom s Vámi. Když tady bude ještě někdo jiný, neřeknu už ani slovo!“ odpověděl mu vězeň.

            Komisař se podíval na svého kolegu a čekal na jeho reakci, ten ještě chvíli stál v rohu místnosti. Cítil se hodně uraženě, ale nakonec uznal, že pokud z něj chtějí něco dostat, nějaké to přiznání, bude lepší, když místnost opustí. Kývnul na komisaře a odešel z místnosti, už se na vězně ani nepodíval. Ale ten ho pořád ještě sledoval, usmíval se na něj, chtěl něco dodat, ale komisař praštil rukou do stolu a zastavil ho. Sedl si za stůl a otevřel spis, který mu před chvílí přinesl jeho kolega a začetl se do něj. Díval se a obracel stránky, pročítal si informace o průběhu vyšetřování, až našel fotografii zavražděného. Pomalu a opatrně vyndal fotografii, na které byl mladík vyfocen ještě před tou událostí a položil ji na stůl před vězně. Čekal, jak bude reagovat. Chvíli to trvalo, než se na ní podíval. Jakoby mu bylo lhostejné, že na fotografii je někdo, koho v deseti letech umlátil kamenem k smrti.

„Tak co? Poznáváš ho? Vzpomínáš si na něj?“ zeptal se komisař.

Ale odpovědi se nedočkal, dokonce si nevšiml ani žádného gesta, kterým by mu dal najevo, že má s obětí něco společného.

„Dobrá, tak Ti ukážu ještě jednu fotografii.“ dodal a z desek vytáhl jinou fotografii, na které byl mladík vyfocený s rozbitou hlavou.

„Tady mu to sluší víc, je to on. Vzpomínám si.“ odpověděl mu.

„Dobrá a co ty další oběti?“ zeptal se ho komisař a spustil na diktafonu nahrávání.

            Vězeň seděl za stolem a dívali se na komisaře, který čekal, až začne vypovídat, ale on ho jenom pozoroval, zkoumal ho. Hlavou se mu honilo tisíce a tisíce zvrácených myšlenek, které byly protkané vzpomínkami na události, které se staly, během dalších pěti let. Některé byly pro něj významné, ale většina z nich neměla ani hlavu, ani patu. Hledal tu správnou, jednu jedinou, kterou by mohl pokračovat.

IV.

            „Dalších pět let jsem ho zase neviděl, síla a energie odešla s mým ukojením nad tím ubožákem, ale vzpomínky na tu událost ve mně zůstaly.  Nikomu jsem o tom neřekl, ani po mě nikdo nepátral. Doufal jsem, že mě za to jednou odmění, že mi konečně ukáže to místo, kam mě chtěl vzít. Chtěl jsem to vidět. Chtěl jsem s ním podepsat smlouvu. Ale nic se nestalo, celých pět let se vůbec nic nestalo… Hledal jsem ho všude možně, ale jakoby se vypařil, jako bych už ho nezajímal. Zvykl jsem si na to, byl jsem sice zklamaný, ale nemohl jsem nic dělat. Nebyl jsem jeho pánem. A on zatím nebyl mým.“ vyprávěl vězeň.

            Seděl na židli ve vyšetřovací místnosti a díval se do prázdna, přemýšlel. V hlavě už měl další vzpomínku, věděl, o čem má mluvit, ale chtěl komisaře nechat napjatého. A dařilo se mu to.

„A tam, kde jsem s ní musel být, to bylo ještě horší, snažil jsem se jí nevšímat, vyhýbal jsem se jí. Chodil jsem za ní jen, když byla nalitá a já potřeboval nějaké peníze. Nesnášel jsem jí, nenáviděl jsem to stvoření, se kterým jsem byl. Až se to konečně stalo.“ odmlčel se, ale pak zase začal.

 „Jednou, bylo mi čerstvě patnáct a už jsem měl občanku, si přivedla do pokoje, kde spala, dva… Debily. Jeden byl větší, takový potetovaný kriminálník a druhý menší, kost a kůže. Alkoholik od prvního pohledu. Asi spolu seděli někde v hospodě už od odpoledne, takže, když se před půlnocí objevili u ní v pokoji, byli už značně nalámaní. Všichni tři se smáli a nahlas si povídali. Rušilo mě to v mých představách a vzpomínkách. Chtěl jsem jít za nimi a okřiknout je, ale najednou jsem zaslechl, jak jeden z těch dvou debilů na ni něco křičel. Moc jsem mu nerozuměl, ona začala taky křičet a do toho všeho se ještě vložil ten druhý debil. Vstal jsem z postele, abych se podíval, co se tam děje. Pootevřenými dveřmi jsem je pozoroval. Ten větší se po ní sápal a tan druhý se ho snažil odtrhnout… Díval jsem se na ně, ale vůbec nic jsem nedělal, jen jsem tam tak vyčkával. Nakonec se mezi těma dvěma strhla menší rvačka, která pro jednoho z nich nedopadla dobře. Ten větší se vrhl na toho menšího a praštil ho prázdnou láhví od vína po hlavě. Chvíli ještě vrávoral, ale pak se sesul k zemi a bezvládně tam ležel. Ona začala strašně křičet, myslím, že něco o vraždě, ale ten silnější se po ní ohnal a vrazil jí facku, až upadal na zem. Sledoval jsem jí, jak se plazí po pokoji. Byla to chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal. Nakonec jí strhl sukni a snažil se k ní nějak dostat. Křičela a řvala o pomoc, ale nebylo jí to nic platné, nikdo jí nepomohl… Nebavilo mě se na to dívat, už jsem chtěl zavřít dveře a jít si zpátky lehnout do postele, ale pak jsem ho uviděl… Konečně… Po těch dlouhých pěti letech, byl zase u mě. Pozoroval jsem ho v zrcadle, chtěl jsem jít za ním, ale nechtěl jsem je rušit v jejich romantické chvilce. Proto jsem zůstal stát tak, abych viděl jen na zrcadlo, v kterém se objevil. Rozpoznával jsem jeho obrysy, jeho velké krvavě červené oči, které se na mě zase dívali, teď už měl i ústa. Jasně jsem je viděl, obrovská ústa, která se pohybovala. Díval se na mě a něco mi říkal. Nerozuměl jsem mu. Chtěl jsem jít k němu, a proto jsem dveře ještě víc pootevřel. Chtěl jsem na něj promluvit. Cítil jsem zase tu sílu a energii, kterou mi daroval před pěti lety. Ale ten idiot naše spojení přerušil, už nevím, co to bylo, co vzal do ruky, ale hodil to na zrcadlo, které se rozbilo. Střepy se rozsypaly na zem a on mi zmizel. Na nic jsem v tu chvíli nečekal, rozrazil jsem dveře a vtrhl jsem dovnitř. Vší silou jsem ho nakopl do žeber tak silně, až se z ní skutálel. V bolestech se válel na zemi. Křičel jsem na něj a dál do něj kopal, do břicha, do hlavy, všude, kde se v tu chvíli nebránil, byl jsem zase jak smyslů zbavený. Nevím, jak dlouho to trvalo, přestal jsem, až když byl celý od krve… Nezabil jsem ho, byl to chlap, jak hora, zvyklý na bolest, ale ta podívaná na jeho zakrvácený obličej a podlitiny všude na těle, mi dodávala ještě větší sílu. Pak jsem šel k těm střepům, prohlížel si je a obracel je v rukou, doufal jsem, že se objeví, že ho uvidím, ale už se neukázal. Ve vzteku jsem se otočil na ní a plivnul jí do obličeje. Pak jsem odešel tam, kde jsem občas přespával. Něco na mě mluvilo, ale už to nebyl on. Něco mi říkalo, že teď už musím odejít. A já poslechl.“

            Komisař si během vyprávění zapálil cigaretu a poslouchal jeho slova, chvíli pozoroval diktafon, jindy se mu zase díval do očí. Přemýšlel nad tím, co mu vyprávěl. Došlo mu, že ta tajemná bytost se zjevuje v rozmezí pěti let, takže jeho poslední oběť, ke které se chtěl přiznat, musí nějak souviset s tím, že ten přelud někde viděl. Ale doposud nerozuměl tomu, proč chtěl být v místnosti pouze s ním? Proč jeho přiznání nesměl slyšet někdo jiný? A jaký význam měly jeho slova, že ví, jak to všechno skončí? Že by se chtěl o něco pokusit, nebo je jen připravený na to, že skončí v cele a to asi na pěkně dlouho? Bylo mu také divné, že až do chvíle, kdy začal pozorovat strop a začal se smát, cítil z něj určité napjetí a strach. Jakoby celou dobu na něco čekal. A pak se najednou dočkal. Už ten jeho výraz, který se mu najednou objevil v obličeji.

Zatím měl potvrzenou jednu vraždu, o které ani nevěděl. Musel si počkat, co mu řekne k  oběti, kterou vyšetřoval, ale zároveň si musel také ověřit, jestli to, co mu právě vyprávěl, je pravda. Počkal tedy, až domluví, zapálil si další cigaretu a zeptal se ho.

„Jak víš, že jsi ho nezabil?“

„Ověřte si to, máte přece na všechno nějaké ty Vaše spisy, nebo ne?“ odpověděl mu vězeň.

Pak se opřel o opěradlo židle, zaklonil hlavu a zase se díval na strop místnosti. Komisař vstal ze židle, ale nešel ke dveřím, se zapálenou cigaretou šel k oknu. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Když dokouřil a típl vajgl o podlahu, vrátil se ke stolu a zastavil nahrávání na diktafonu.

„Za chvíli jsem zpátky.“ oznámil mu a odešel z místnosti.

            Vězeň zůstal v místnosti sám. Se zakloněnou hlavou pozoroval strop, oči mu kmitaly z jednoho konce ke druhému. Hledal ho, věděl, že tam je s ním, cítil ho. Konečně ho zase cítil. Po dlouhých pěti letech se ho dočkal. Zatím ho neviděl, proto pomalu otočil hlavu k oknu a v odraze hledal tu siluetu, po které tak neskonale toužil. Věděl, že konečně udělal něco, co ho uspokojilo. Už nepotřeboval ke svým činům jeho moc, už dělal všechno z vlastní vůle. Smlouvu už podepsal. Alespoň si to myslel.

„Tak ukaž mi, kde se to všechno zrodilo? Slíbil jsi mi to!“ řekl do ticha.

Ale v tom se otevřely dveře a do místnosti vešel komisař. Vězeň se na něho podíval a čekal, co se bude dít? Komisař držel v ruce další spis, zavřel dveře a posadil se ke stolu. Chvíli v něm cosi studoval, převracel stránky sem a tam, až nakonec položil desky na stůl. Podíval se na něj, na diktafonu zmáčkl nahrávání a zeptal se ho.

„Jak dlouho jsi neviděl matku?“

„Myslíte jí? Od té doby, co jsem ještě tu noc odešel, neměl jsem důvod se tam vracet.“ odpověděl mu.

„Zemřela před dvěma a půl roky. Kde jsi tu celou dobu byl?“ zeptal se ho znovu komisař.

            V místnosti bylo ticho, oba se na sebe dívali a potichu se studovali. Spíš to vypadalo, že komisař studoval vězně. Doufal, že mu teď už konečně řekne, jak to bylo s tou jeho obětí, kterou našli. Svůj případ už chtěl mít vyřešený.

V.

„Tři roky jsem byl pryč, toulal jsem se sám. Někdy jsem něco ukradl, někdy jsem někomu s něčím pomohl, abych si vydělal… Ale většinou jsem spíš kradl. Byl jsem na ulici a pohyboval se mezi spodinou. Hledal jsem podobné lidi, jako jsem já. Hledal jsem ty, co ho taky viděli. Ale nikdy jsem nikoho nenašel. Všichni byli jen blázni, co si mysleli, že svými činy spasí svět. Alkoholici a kriminálníci, co uměli jen kecat o všem, ale nikdy nic neudělali. Snílci, co měli daleko ke spasení. Nikdo z nich to neměl v hlavě v pořádku… Pak jsem potkal nějakou zvláštní sektu, už ani nevím, jak si říkali. Zprvu mě upoutalo to, co hlásali. Pohybovali se po městě, spali v kanálech a opuštěných domech a já s nimi. Bylo to zvláštní, sami na sobě páchali násilí, mysleli si, že jen v bolesti je vykoupení. Někdy v noci vycházeli do ulic a snažili se to zlo a násilí nabídnout i někomu jinému. Čekali v tmavých čtvrtích a křičeli na kolemjdoucí. Někdy někoho surově zmlátili a pak ho nechali v bolestech ležet na ulici. Připojoval jsem se k těm jejich nočním vycházkám a radoval jsem se z toho, když jsem mohl být součástí té jejich zvrácené hry… Ano, byla to jen pouhá hra. Nic víc. Neměli ani ponětí, co je to skutečné zlo a nenávist. Nikdy ho neviděli. Nikdy nepotkali toho, koho jsem potkal já. Nikdy nepoznali skutečnou slast, jakou jsem prožil já, když do mě vstoupila jeho síla a energie. Hráli si všichni na Bohy, ale opravdových skutků se báli.“

            Na chodbě už nervózně přešlapoval komisařův mladší kolega, díval se na hodinky a počítal čas, který tam strávil. Spolu s právníkem a vězeňskou eskortou čekali už hodinu a kromě dvou návštěv  se nic víc v místnosti nestalo. Právník seděl na židli a pročítal si spis, který měl u sebe v kufříku. Nejspíš si připravoval řeč k dalšímu jednání svého soukromého případu. Dva členové vězeňské eskorty stáli na konci chodby u mříží a povídali si. Komisař je neslyšel, celou dobu čekal u dveří a snažil se zachytit alespoň něco z toho, co se odehrávalo v místnosti. Byl na vězně dost naštvaný. Takhle ho ponížit, nejradši by byl taky v místnosti s ním, ale úplně sám.

„Ten by se divil, čeho jsem schopný!“ řekl si polohlasně.

„Přiznání by bylo na stole během pěti minut.“ dodal nakonec.

 Ale, co mohl dělat? Nezbývalo mu nic jiného než čekat. Hned na začátku jim přece vězeň oznámil, že se nic nedozví, pokud v místnosti bude ještě někdo jiný. Vřelo to v něm, neskutečně ho ponížil, řekl mu, že páchne, jako prase a jeho kolega to jen tak přešel. Vlastně mu dal najevo, že s ním souhlasí. Byl pevně rozhodnut, že mu to ještě spočítá.

            Ale v místnosti se odehrával úplně jiný příběh. Za stolem seděli vězeň a komisař, který netrpělivě čekal, jak to všechno skončí. Pohledem ho vybídl, ať pokračuje, ať mu už konečně řekne, jak se to všechno stalo.

„Asi před rokem jsem zase přijel sem, do města, protože jenom tady jsem ho viděl. Nezajímalo mě nic jiného, než to, jak ho zase spatřit. Potkat ho, být s ním. Zase jsem byl na ulici a potkával jen ty ubožáky, se kterými jsem si nikdy nerozuměl a čekal na něj.“ začal mluvit.

Komisař se na něj díval a nakonec se začal přehrabovat ve fotografiích, které byly na stole, a znovu před něj posunul tu, na které byla mladá žena.

„Tohle mě zajímá.“ oznámil mu, ale vězeň pokračoval dál.

„Nepřicházel, neobjevoval se, už jsem nevěděl kudy kam? Co mám udělat, abych byl znovu s ním… Pět let… Věděl jsem, že když se neobjeví, musím mu dát nějaký popud sám, abych uspokojil jeho touhy. Proto jsem začal plánovat. Už jsem nic nedělal spontánně, jako před tím. Šel jsem na jisto, šel jsem před hotel, kde se scházejí děvky, co jsou za pár stovek ochotné udělat cokoliv. Čekal jsem v jedné temné uličce a pozoroval je. Pak jsem jí uviděl, jak tam stojí a čeká. Nebyla moc pěkná, ale která z nich, kdy byla? Když se rozhodla, že půjde domů, šel jsem potichu za ní. Najednou se zastavila, něco hledala v kabelce.“

„Byla to ona? No tak se na ní podívej.“ zakřičel na něj komisař, vzal fotografii ze stolu a dal mu jí před obličej.

„Přišel jsem k ní a vrazil jí nůž do břicha, už ani nevím kolikrát. Snažila se křičet, ale nešlo jí to, rukou jsem jí svíral hrdlo, až nakonec padla na zem… Věděl jsem, že takhle bych ho jen tak neuspokojil, proto jsem vzal klacek, který tam někde ležel a několikrát jí praštil do hlavy. Ale nestačilo to. To jsem věděl, chtěl jsem ho znovu spatřit. Musel jsem udělat něco většího… Chtěl jsem jí odtáhnout pryč k řece, když najednou začalo pršet. Studené kapky mi sjížděli po obličeji a já cítil, že ten déšť něco znamená, že to je určité znamení. Zase jsem uslyšel něčí hlas, vybízel mě, abych dál pokračoval ve svém díle. A já ho poslechl.“

„Tak je to ona?“ křičel na něj komisař, vstal ze židle a naklonil se k němu.

„Nebyl jsem tam sám, někdo mě viděl, byla to žena, která procházela kolem… Ano, konečně, další nevinná oběť, to je to, co si žádá… Jsem pánem osudů, jsem zlo a nenávist, jenom já rozhoduju, kdo tady zůstane a kdo ne!“ začal křičet vězeň.

Komisař se lekl a posadil se zpátky na židli. Seděl naproti vězni a zíral na něj. Nebyl schopen žádného odporu.

„Cesta k počátkům zla vede přes oběti nevinných. Se všemi si můžu dělat, co chci. Mám neskutečnou moc.“ křičel dál vězeň, byl jak smyslů zbavený.

            Komisař se zmohl pouze na jediné. Podíval se na fotografii, kterou pevně držel v ruce a tichým hlasem se zeptal.

„Je to tahle dívka?“

„Jen další ovce, co se mi připletla do cesty za poznáním… Je tady. Konečně jsem se dočkal.“ křičel dál vězeň.

Komisaři se do očí se vlily slzy a znovu se potichu zeptal.

„Je to tahle dívka?“

            Vězeň se snažil vstát ze židle, zprvu mu to nešlo, ale nakonec se mu to podařilo. Otáčel se na místě, díval se chvíli do okna a chvíli zase na strop a při tom se nahlas smál.

„Je tady se mnou, konečně jsem se dočkal.“ křičel do ticha místnosti.

„Je tady se mnou, je tady se mnou. Je tady se mnou!“

„Nechte mě! Já už nechci!“ brečel komisař a díval se na fotografii, kterou pak zmačkal a odhodil jí na zem.

„Je tady se mnou. Dívejte se!“ křičel dál vězeň.

„Nechte mě! Proč? Já už nechci. Nechte mě. Néé.“ držel se za hlavu komisař a dál brečel, jak malé dítě.

            Na chodbě stále čekal u dveří komisařův mladší kolega, byl potichu a poslouchal, co se děje za dveřmi v místnosti. Ale nic neslyšel. Právník dál seděl klidně na židli a studoval svoje spisy. A dva členové vězeňské eskorty nerušeně vedli rozhovor na začátku chodby u mříží. Ale něco je najednou vyrušilo.

Všichni čtyři se tím směrem podívali. Na konci chodby začala blikat zářivka. Nejprve to vypadalo, že je jen rozbitá. Zhasla a hledala správný obvod, kterým by se dostala do normálního stavu. Ještě chvíli problikávala, ale nešlo jí to, až nakonec vypnula úplně. Právník zavřel složku s případem, který si pročítal a podíval se na komisaře. Najednou začaly další čtyři zářivky nepříjemně hučet. A pak přestaly fungovat všechny najednou a chodbu pohltila černá tma. Nikdo nic neviděl. Všude bylo jen hrobové ticho a tma. To prázdné a nekonečné ticho, které v jednom okamžiku vyrušily tři výstřely, které vyšly z místnosti.

„Do prdele!“ zakřičel mladý komisař.

            Na chodbě se rozsvítilo, všech pět zářivek zase fungovalo, jako před tím. Netrvalo to ani sekundu a mladý komisař vtrhl do místnosti. V ruce držel zbraň a mířil na místo, kde byl vězeň.

„Co se tady do prdele stalo?“ zeptal se sám sebe.

Na stole ležel vězeň s prostřeleným hrudníkem, ze dvou ran mu vytékala tmavě červená krev. Vedle něj ležel na zemi komisař s prostřelenou hlavou a v ruce pevně držel služební pistoly, ze které se ještě kouřilo. Všichni, kdo byli v místnosti, se rozhlíželi kolem sebe a pak si všimli vyskleného okna, které vedlo do ulice. Přišlo jim zvláštní, že střepy nebyly vysypané na ulici, jak by tomu mělo být. Válely na podlaze, jakoby tam někdo něco hodil. Mladý komisař se rozhlížel kolem sebe, ale nic nenašel, nikde nebyl žádný předmět, kterým by se dalo okno rozbít z venku.

„Co se tady do prdele stalo?“ opakoval znovu komisař.

„Zkuste diktafon!“ poradil mu právník.

            Komisař šel ke stolu, kde na svém místě byl položený diktafon. Vypnul nahrávání a přetočil pásku o kousek nazpět. Chvíli to trvalo, pak zmáčkl přehrávání, ale z reproduktoru se nic neozvalo. Bylo tam ticho, zkoušel všechno, hlasitost, znovu a znovu přetáčel pásku dopředu a dozadu, bouchal diktafonem o stůl, třepal s ním, ale nebylo to nic platné, na pásce byl jenom tichý šum. A nic víc. Komisař ho položil zpátky na stůl a podíval se na právníka. Bylo mu jasné, že tam už nic nezmůžou. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než místnost opustit.

            Když všichni odešli čekat na chodbu, ozvalo se, jakoby z dálky, z reproduktoru diktafonu.

            „Je tady se mnou. Je tady se mnou!“ byl to hlas komisaře, který vedl vyšetřování.

Sdílejte článek

Nový komentář