Dědictví


Jana nervózně bubnovala na volant a občas zakroutila se všemi knoflíky na autorádiu v marné snaze zprovoznit ho. Auto se vleklo v koloně po dálnici už několik hodin. Od té doby, co Petra s Janou opustily Brno, stihly už prodiskutovat všechny novinky v životě svých přátel i nepřátel a teď vládlo v autě jenom nudné ticho. Jedno téma ale ještě zůstalo neotevřené. Šlo o to, proč se obě vydaly v sobotu odpoledne pryč z pohodlí svých městských domovů do malé vesničky na Vysočině.

Když Petra Janu požádala, jestli by jí nepomohla s úklidem domu, který zdědila po svém vzdáleném strýci, bez váhání kývnula. Teď jí ale už začínalo štvát, že se od té doby o strýci, po kterém dědila, vůbec nezmínila. Nevěděla, jestli je jí pouze nepříjemné o něm mluvit, nebo jestli to jenom považuje za nevhodné. Jí ale zajímalo, kdo byl ten člověk, kterému se za chvilku bude pohybovat po domě a přebírat věci, které po sobě na tomhle světě zanechal. Trochu doufala, že se o něm Petra trochu rozpovídá alespoň během cesty, ale to se zatím nestalo a všechno nasvědčovalo tomu, že ani nestane.

„Takže……ten tvůj strejda, kdo to vlastně byl?“ , vyslovila konečně otázku, kterou v sobě dusila několik dnů.

Petra se na ni podívala a chvilku se rozmýšlela, co odpoví. Bylo vidět, že se jí do konverzace na tohle téma moc nechce.

„Ale byl to jenom takový…….no řekněme, že byl trochu svůj.“

„Svůj? Pod tím si můžu představit cokoliv.“, pošťouchla znovu Petru, když viděla, že nehodlá v diskuzi pokračovat a úsměvem se snažila zakrýt fakt, že se na svojí nejlepší kamarádce snaží vyzvídat.

Petra znovu dlouho čekala se svou odpovědí, potom se zhluboka nadechla a konečně začala mluvit.

„Máš pravdu. Promiň, že jsem ti o něm nic neřekla. Máš právo to vědět, když mi pomáháš s jeho pozůstalostí.“

Abys tomu rozuměla, u nás v rodině se o strýci Maxovi moc nebavíme. Vlastně vůbec. Tím, že je trochu svůj, jsem myslela, že jsme ho ve skutečnosti považovali za blázna.

Strýček Max byl kouzelník. Když jsem byla malá, vždycky jsem se hrozně těšila, až k němu pojedeme na návštěvu. Měl nádherný bílý dům u lesa. Jezdívali jsme k němu ještě s mojí sestřenicí. Pokaždé pro nás uspořádal takové malé kouzelnické představení. Představení jenom pro nás. Rozumíš, co to pro dvě malý holky znamenalo? Měli jsme ho tehdy za boha.

Svým kouzelnictvím se i živil. Nejdřív vystupoval v jednom kabaretu v Praze, kde měl veliký úspěch, a tak si ho brzo všimli hosté ze zahraničí. Mezi nimi byl i jeden provozovatel kouzelnického kabaretu ve Vídni. Strýček tam odjel na několik měsíců a měl znovu velký úspěch. Díky tomu si mohl dovolit vyrazit na celosvětové turné. Byl pryč asi tři roky. Procestoval celou Evropu, Asii a Jižní Ameriku.

Když se vrátil zpátky, začal se chovat úplně jinak, než před tím. Už nám neukazoval svoje kouzla a vypadalo to, jako by začal věřit, že magie skutečně existuje. Na turné si vydělal obrovské jmění a také se z něho stal sběratel. Začal se věnovat shromažďování magických předmětů z různých kultur.

I jeho bílý dům se změnil k nepoznání. Z toho pohodového domu, který jsme všichni měli tak rádi se pomalu stával zámek hrůzy, plný podivného harampádí a předmětů, které naháněly strach.

Nedokázal už mluvit o ničem jiném, než o strašidelných rituálech, které na svých cestách viděl, a většina příbuzných ho pomalu opouštěla. Nakonec zůstal sám a nikdo z nás o něm neslyšel. Až do teď.“

Jana poslouchala vyprávění a pomalu začínala chápat, proč se Petra za svého příbuzného trochu styděla.

„Takže chceš říct, že ty jsi teď po něm všechny ty magické předměty zdědila?“

„Jo, myslím, že jo. Všechny peníze utratil za tu bláznivou sbírku, takže asi jo.“

„Hmmm, tak to se docela začínám těšit. Vždycky jsem si chtěla nějaká kouzla vyzkoušet, ale nikdy jsem k tomu neměla příležitost. Kdybych věděla, že zrovna ty jsi čarodějův učeň, dávno už bych sekla s tím místem sekretářky a živila bych se jako Lady Magica von Čáry „

Obě se na sebe podívaly a vyprskly smíchem.

Jana vyhodila blinkr a zatočila na jihlavský sjezd z dálnice.

O další hodinu později zastavilo auto před domem strýce Maxe. Dříve luxusní vilka dnes opravdu připomínala spíš pouťový zámek hrůzy. Kdysi bílá omítka byla pokrytá špínou, která stékala ze střechy a vytvářela tak na zdech zvláštní tvary. Okapy byly poničené a na několika místech jenom bezmocně visely dolů ze střechy porostlé mechem.

Dům obklopovala zarostlá zahrada. Její tvar připomínalo už jenom několik sloupků, které obrůstal divoký plevel.

Petra s Janou prošly tím, co kdysi bylo brankou a vydaly se k domu. Petra otočila klíčem a zatlačila do dveří se zarezlými panty. Dveře chvilku odolávaly, ale potom se rozletěly a vpustily do zatemnělé vstupní haly slunce.

Vstupní hala byla zároveň velkým obývacím pokojem. Kromě pohovky a stolku uprostřed vyplňovali její rozlohu převážně regály s knihami. Knihy byly rozložené dokonce i  ve sloupcích po podlaze. Vytvářely tak malé bludiště, které se rozvětvovalo v několika směrech k pohovce, sklepu, kuchyni a schodům, které vedly do dalšího patra.

Jana procházela mezi stohy knih a pomalu četla názvy děl, která ležela na vrchu.

„Zlatá ratolest, Zakázané kulty latinské Ameriky, Necronomicon…..samé lepší tituly“

„Ježíši, tady toho je, tohle nemůžeme nikdy uklidit. Já ten dům snad prodám se slevou, když si ho nový majitel uklidí sám.“

„Nevěš hlavu, za chvliku na to vletíme a zítra odpoledne to bude hotové. Nejdřív si to tu ale pořádně prohlédneme.“

Jana chytla Petru za ruku a táhla ji za sebou mezi knihami směrem ke schodům.

Vystoupaly po nich do patra, kde se ocitly v další hale. Byla podstatně menší než ta vstupní. Její zdi zdobily suvenýry ze strýcových dalekých cest. Na zdech visely indiánské totemy a masky afrických šamanů a ve vitrínách  byly položeny zvláštní kamenné sošky, rituální nože a sekyry. Halu zakončovaly velké vyřezávané dveře.

Jana prošla celou halu a otevřela dveře do další místnosti.

Na rozdíl od předchozích, byla tahle místnost skoro prázdná. Na věšáku v rohu visel večerní oblek a cylindr. Vedle na podstavci ležela kouzelnická hůlka. Uprostřed místnosti bylo malé vyvýšené podium, na kterém stála velká dřevěná truhla. Dopadalo na ni světlo z jediného střešního okna, které v místnosti bylo. Na stěnách viselo několik plakátů ze starých vystoupení kouzelníka Velkého Maxe. Na největším z nich byl namalovaný strýc Max ve večerním obleku s cylindrem. Vedle něho stála mladá žena, která sunula jednu nohu do stejné truhly, jako byla ta na podiu v místnosti.

Jana vrazila loktem do Petry a hlavou kývla směrem k truhle.

„Podívej, to je určitě ta truhla, jako na tom plakátu.“

„Asi je. A co?“

„ No podle toho obrázku bych řekla, že je to jedna z těch truhel, které používají kouzelníci, když nechávají mizet lidi. Nedávno jsem o tom viděla pořad v televizi. Fungují už několik let na stejném mechanismu. Ve víku je páčka, která ale při otevření zmizí. Až když se znovu zavře, páka vyjede a asistentka si s ní otevře zadní víko truhly. Na kouzelníkovi je,aby odpoutal pozornost publika a asistentka se mohla nenápadně vyplížit do zákulisí.“

„To je zajímavý, ale proč mi to tady vyprávíš?“

„Víš, jak jsem říkala, že bych si strašně moc chtěla vyzkoušet nějaké kouzlo?“

„To snad nemyslíš vážně? Máme tady fůru práce a ty si chceš hrát s kouzelnou truhlou?“

„Ale no tak, prosíím. Vždyť to bude jenom chvilička. Aspoň se trochu pobavíme…moc prosím.“

„ Tak dobře, ale jenom proto, žes mě sem v pořádku dovezla. A potom se hned pustíme do uklízení.“

„Čestný skautský“

Truhla byla dlouhá skoro dva metry. Zblízka bylo vidět, že je zdobená barevnými motivy s Mayskou tematikou. Její vnitřek pokrýval červený samet a truhla tak trochu připomínala bizardní rakev. U nohou truhly ležel velký klíč.

Jana se pro něj sehnula a podala ho Petře.

„To bude klíč od truhly. Vezmi si ho pro případ, že by ta páčka nefungovala. Nechci tam zůstat zavřená a čekat, až mě přijede vysekat nějaký místní zámečník.“

„Třeba to bude fešák.“

„Fešák nefešák, přidušená bych ho asi stejně nesbalila.“

Petra odklopila víko a rukou pokynula Janě.

„Prosím dámo, nastupovat.“

Jana překročila stěnu truhly a pomalu si lehla dovnitř. Těžce oddechla a kývla na Petru.

Víko se zaklaplo a v místnosti zavládlo hrobové ticho.

„Jano?“

„Co?“

„Jsi tam?“

„Jasně že tu jsem, kam bych asi šla?“

„Našla jsi tu páčku?“

„Ne ještě ne, vlastně…“

„Vlastně co?“

„Nebudeš tomu věřit, je to hrozně divný, ale já nějak nemůžu nahmatat ani to víko“

„Jak to myslíš? Musíš ho mít přímo nad sebou, prostě natáhni ruce před sebe“

„To dělám, natahuju ruce dopředu i do stran a všude cítím jenom prázdno.“

„Jano, nedělej si ze mě srandu. Zní to docela strašidelně.“

„Já vím, je to strašně zvláštní, ale je to pravda. Fakt nekecám.“

„Počkej, radši tě pustím ven, tohle je divný.“

„Ne, ne, neotvírej tu bednu.“

„Určitě?“

„Určitě. Je to skvělý. Když jsi zaklapla víko, ucítila jsem, jak se někam propadám a jak mizí podlaha pode mnou. Připadám si, jako bych se vznášela. Je tu trochu zima, ale jde to. Vzduch tu voní něčím….nevím co to je, ale když se nadechnu, šimrá mě to úplně po celém těle. Taky mi připadá, jako bych slyšela nějakou hudbu. Vlastně to ani není hudba. Je to jenom takový zvláštní zvuk. Jako nějaká huba z  vesmíru. Je to tady tak ……….aaaaaaaaaaaaaaaaa.“

„Jano? Jano!!!!“

„Něco tady je, otřelo se mi to o nohu.“

„Pustím tě ven“

“Ježiši, bylo to hrozně slizký, bylo to……………..aaaaaa………znovu, dotklo se mě to znovu, pusť mě ven. Sakra, pusť mě ven.“

Petra vytáhla z kapsy klíč, který jí před tím dala Jana a zasunula ho do zámku truhly. Rychle s ním otočila, ale klíč se nepohnul. Zkusila to znovu, ale zámek zůstal zamčený.

„Petro dělej, chytlo mě to, drží mě to……pusť mě ven.“

„Nejde to, ten pitomej zámek se zaseknul.“

„Nee, prosím tě, pusť mě ven.“

Truhla se najednou prudce pohnula do strany a narazilo do Petřiných nohou. Petra ztratila rovnováhu a spadla dolu z podia.

Truhla se začala na podiu chvět. Z jejích útrob se ozýval jenom zoufalý křik.

„Aaaaaaaaah………..pomoz mi…………….…..pomoz mi…………auuu“

Petra ležela na zádech a snažila se vzpamatovat z šoku. V uších jí zněl Janin křik a zvuk poskakující truhly. Pomalu se vyškrabala na nohy a vyběhla z místnosti. Nevěděla, co hledá, ale věděla, že musí truhlu otevřít za každou cenu. Stála v místnosti s cizokrajnými předměty.  Ze stěn se na ní šklebily sochy afrických bůžků a pitoreskní masky.

Vrhla se k vitríně s rituálními sekyrami a rukou rozbila sklo. Popadla tu největší a obrátila se zpátky do místnosti s truhlou.

Když se vrátila do místnosti, uviděla, jak truhla popojíždí po místnosti ze strany na stranu a hranami rozbíjí stěny místnosti. Petra se za ní rozběhla a snažila se sekyrou zasáhnout zámek. Do tváře jí při tom sekaly části omítky, které odlétávaly ze stěn. Několikrát máchla vedle, než se konečně trefila a rozštípla věc, která držela její kamarádku v pasti.

Víko truhly se rozletělo a v otvoru se objevila Janina hlava. Byla rozcuchaná a tvář měla potrhanou. Paží se zachytila za okraj truhly a snažila se z ní vytáhnout ven. Podařilo se jí kousek těla přetáhnout přes okraj, ale vzápětí jí zastavila síla vycházející z truhly a začal ji vtahovat zpátky dovnitř.

Petra se rozběhla směrem k truhle a chtěla Janu vytáhnout ven.

Když se k ní přiblížila skoro na dosah, truhla znovu silně poskočila a převrátila se na bok. Z jejího vnitřku proti Petře vystřelila dvě chapadla. První jí vyletělo proti tváři. Petra se zastavila a podařilo se jí vyhnout střetu, ale při manévru znovu ztratila rovnováhu a spadla na zem. Druhé chapadlo ji okamžitě zachytilo za nohu a začalo ji pomalu vtahovat dovnitř.

Petra byla ochromená hrůzou. Pozorovala, jak její kamarádka bojuje o život s chapadlem, které se jí obmotává kolem celého těla.

Chapadlo, které vtahovalo Petru se sevřelo pevněji okolo nohy a zlomilo jí holení kost. Prudká bolest vytrhla Petru z šoku. Uvědomila si, že v ruce stále drží sekyru, s kterou před chvilkou otevřela truhlu.

Rozmáchla se z posledních sil, které měla, a sekla do chapadla. Trefa byla přesná. Rozsekla ho přesně v místě, kde obepínalo její kotník. Sekera projela masem nestvůry a zasáhla i Petřinu nohu. Petra vykřikla bolestí, ale její křik přehlušil řev, který se ozval z truhly. Chapadlo se začalo stahovat dovnitř. Z jeho useknutého konce cákal po místnosti proud černé krve, která připomínala bahno.

Petra  se převalila na čtyři a po rukou se doplazila k Janě, která téměř upadla do bezvědomí. Napřáhla sekeru a prosekla chapadlo, drtící Janino tělo.

Vytrysknul z něj další proud smradlavé krve, který zasáhl Petru přímo do očí a oslepil ji. Petra padla na promáčenou podlahu a ucítila, jak vedla ní dopadlo na zem Janino tělo. Za jejími zády se ozval ohlušující řev a celá podlaha se začala třást.

Když se Petra probrala, byl v místnosti klid. Stěny byly pomlácené od ostrých rohů truhly a všechno bylo pokryté vrstvou smradlavé černé hmoty. Na zemi v ní ležela Jana a ztěžka oddechovala. Její tělo bylo pokryté pohmožděninami a maso na nohou bylo rozedrané na cáry.

Otočila se k truhle. Ležela povalená na zemi s otevřeným víkem. Jediné, co v ní teď bylo vidět, byl červený samet zašpiněný černou krví.

Petra se došourala k truhle a zaklapla její víko.

„Doufám, že tam chcípneš“

O několik týdnů později stála Petra s Janou na zadní zahradě domu a před nimi ležela obrovská hromada knih. Na jejím vrcholu byla postavená velká dřevěná truhla s Mayskými motivy.

Petra odložila kanystr s benzínem a podala Janě sirky.

„Myslím, že bys to měla udělat ty. Málem tě dostala.“

„A ty jsi mě zase dostala ven. Myslím, že by jsme to měli udělat spolu.“

Každá si vzala jednu sirku, společně je škrtly a odhodily na hromadu. Pozorovaly, jak se ohnivý jazyk plíží po hoře z knih až k jejímu vrcholu a jak v něm mizí truhla, která je málem obě stála život.

„Jano, slíbíš mi jednu věc?“

„Pro tebe všechno, ty můj hrdino“

„Slib mi, že už nikdy nebudeš zkoušet čarovat. Alespoň ne v mojí blízkosti“

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

Nový komentář