Děd


Mám pocit, že jsem tuto noc strávil v podpalubí kocábky na neklidném moři. V nepříjemné nekonečné sinusoidě houpání, ve které se není čeho chytit a z jejíhož nelítostného pravidelného tempa se mi dělá stále více zle. Jasné obrysy však ztrácejí svou zřetelnost…

Probouzím se s tupou bolestí hlavy.

Cítím, že ležím na hrbolatém povrchu. Zrakem přejíždím po místnosti, přičemž kymácím hlavou jako opilý. Unáhlený pokus o postavení se končí zvracením do kupy uhlí, na které jsem ložen. Zvířený prach se honí v pruhu světla pronikajícího skrz malé okno v tlusté zdi a okolí dává tušit, že se zřejmě nacházím ve značně zatuchlých sklepních prostorech. Po pár minutách se nevolnost již zdá být lehce na ústupu, zřejmě před faktem konečně pevné půdy pod nohama. Klečím ve vrstvě uhelného šlemu a hlavou mi blikají vzpomínky na okamžiky předcházející této situaci, ale myšlení až fyzicky bolí. Vím najisto jen jednu věc – že se mnou byla i sestra. Kde je?

Strach přebíjí bolest. Únik mi usnadňují masivní staré dveře s vykotlanou dírou namísto zámku. Vrávorám sebou v kamenité chodbě ze strany na stranu. Pod vysokými schody, s vrcholem kdesi ve světle, zvracím podruhé. Se svíravým pocitem prázdného žaludku se vybelhávám ven.

Východ ústí do rozbahněného dvora s nízkým statkem naproti. Svažitý pozemek se táhne směrem k plotu z vlnitého plechu zakončeného ostnatým drátem. Všudypřítomný klid proklepávají kapky deště dopadající na střešní tašky nahodile pokryté mechem. Našlapuji tiše podél zdi a hrbím se pod zašlými tabulkovými okny. Vstup je dokořán. Opatrně zjišťuji, že maštal je opuštěná. Všude po podlaze se válí sláma, na zdech trouchniví starodávné ohlávky, v smrdutých korytech tlí voda. Musím popadnout cokoliv použitelného na svou obranu. V koutě nacházím pohozené toporo od sekery. Budu se muset vydat přes dvůr.

Venku je ticho.

Přebíhám podmáčený dvůr k rohu protějšího stavení. Mezi oploceným kurníkem a stěnou budovy je ulička, jež vede ke dveřím s primitivní petlicí.
Snažím se kráčet, jak nejtišeji to jde, ale mé promáčené boty bezhlučnosti nepomáhají. Toporo svírám pevně v ruce a pomalu odjišťuji petlici ze dveří. Do tmavé haly proniká vrzání historických pantů.
Vstupuji na hliněný chodník, který vede podél chlévů bez zvířat. Snažím se jít prostředkem, připraven na nenadálý útok z boxů, za jejichž ohrady nedohlédnu. Na prvním křížení uliček se vydávám vlevo, směrem k přístřešku s balíky sena. Zde stojí veprostřed špalek se sekerou, pod nímž se v neklidném víru točí chuchvalce vlasů. Průvan se společně s nimi opírá do mých bot. Co to má znamenat? Balíky sena mi teď připadají jako němí svědci v bizarním amfiteátru.

Pochmurným denním světlem ve stáji na okamžik přejel stín. Prsty mi instinktivně sevřely dřevo v ruce. Se zvýšeným tepem se opatrně plížím zpět a obezřetně nahlížím skrz větrací otvor na dvůr, kde spatřuji holohlavou postavu, jak se krčí pod okny protějšího stavení. V tom okamžiku mi vhrknou slzy do očí. Vždyť je to Anetka!

Utíkám uličkou, odkud jsem přišel, jak nejrychleji můžu. Shluk kuřinců na hladkých mokrých kamenech však vzaly za své a já se dnes ocitám podruhé na zemi, tentokrát s vyraženým dechem. Topůrko ještě letí kamsi do chrastí.
Sestra ke mně přibíhá a mlčky se držíme v objetí…
Snaží se mi něco říct, ale průbojný pláč její snahu hatí. Já stěží nabírám vzduch do plic. Nakonec ze sebe dostane: „Prý je to náš děda, říkal, že je náš děda!“ vzlyká mezi slovy a její slzy mi dopadají na krk. Na slova se nezmohu a není na ně ani čas. Zmítám se v dojetí, strachu a zlobě. Prosím, teď už jen odsud utečme! Držíce se za ruce běžíme dvorem dolů k bráně, dokud sebou škubnutím dozadu nespadneme oba na zem.

Ze vchodu chléva na pravé straně se totiž znenadání vynořil rotující sekací kotouč, následován dlouhou tyčí ocelové barvy. To vše za doprovodu zvuku spalovacího motoru v otáčkách. Teprve až tato kovová závora dosahuje nad násep protějšího statku, zjeví se i její pán.
Zanedbaná postava v gumákách, s bílými vlasy do čela a nenávistným výrazem v obličeji, svraštělém jako sušené jablko. Pohled do očí znemožňují zamlžená skla brýlí. Kráčí doprostřed dvora a mává před námi s křovinořezem zleva doprava. Vychlastaným hlasem řve, že se odsud nedostaneme! Kdybych v tu chvíli Anetku nepřitáhl zpátky, dopadlo by to moc špatně.
Seniorský uzurpátor pomalu couvá ke chlévu a sděluje nám šokující informaci – je v něm prý naše sestra, které už bude asi tak 7 let. Vleze jen zkraje dovnitř, aby se pro něco natáhnul, přičemž nás stále drží v šachu křovinořezem. Za okamžik má na levé ruce pověšený její skalp včetně obličeje! Vesele s ním třepotá a roztahuje v něm dlaň, jako by to byl maňásek v odporném představení.

Zděšením jsme naprosto paralyzováni.

Starý psychopat odhazuje svou dosavadní zbraň, aby vzápětí sáhl do zákulisí svého nechutného divadla pro ještě děsivější. Na první šup startuje motorovou pilu s netradičně dlouhou lištou, v čemž si evidentně libuje. V místě připevnění lišty k tělu pily je, coby rádoby umělecká dekorace, připevněn ještě kapající mozek. Zcela zkoprnělí máme před sebou obraz narušence túrujícího řetězovou pilu, který nás za pohybu rybáře, jenž právě zasekává svůj úlovek, vlhčí mozkomíšním mokem nepoznaného sourozence.

„Tak co, už jste mokří?“ směje se nelidsky.

Snad tato neuvěřitelná šílenost na mě zapůsobila jako svěcená voda. Zmátořil jsem se. Sebral jsem v sobě všechny síly a uvědomil si, že právě teď nastal dost možná jediný okamžik k útěku. Popadám ochromenou sestru za ruku a rozbíhám se. Běžím nejdelším obloukem doleva až ke stěně, podél níž si odírám oblečení. Dědek se na nás pilou natahuje, seč může, ale ani jeho extra dlouhá lišta nedostačuje. Jen těsně unikáme roztočenému řetězu a běžíme dolů k brance. Věkový rozdíl se projevuje ve formě náskoku.
Ze zámku branky ční rezavý klíč. Kliku tlačím dolů a zároveň odemykám. Bylo zamčeno jen na jeden západ. Vybíhám pryč z pozemku směrem k automobilu a modlím se, ať je odemčen. Je.

Klíčky zůstaly v zapalování a auto ihned chytá. V návalu adrenalinu jsem si neuvědomil, že se mnou nevyběhla Anetka! Ve zpětném zrcátku spatřuji, jak zrovna vybíhá ze dvora. S autem jedu krokem, aby mohla naskočit. Bere za kliku dveří u spolujezdce, ale nejdou jí otevřít. Zkouším to taky zevnitř, ale marně. Kontroluji situaci v zrcátku, v němž spatřuji belhající se kreaturu s pilou.
Křičím a gestikuluji, ať zkusí zadní dveře! Lomcuje celým autem za kliku, ale bezvýsledně. Dědek se blíží a já nemůžu zrychlit. Anetka se snaží zoufale oběhnout auto pro pokus otevřít poslední možné dveře, ale už se ocitá na dosah zubatého řetězu, který se vzápětí zakousne do kufru sedanu. Sestra v panice utíká vstříc temnotě lesa, který oklopuje tuto děsivou usedlost. Stařešina ji následuje doufaje v úspěšnější zásah, čímž se mi dostává na pravou příď vozidla. Neváhám a „hrabu“ směrem na něj.
Pomatenec se stihne jen otočit a oslepit světlomety. Ty o okamžik později míří někam do korun jehličnanů.
Děd ležící pod olejovou vanou vozidla vykonává funkci lidského heveru a dusí se.

Vylézám z auta. Volám jméno sestry kdesi do tmy. Že už je všemu konec. Že se může vrátit. Bez odezvy. Jediný slyšitelný zvuk je chraptění zpod motoru…

Nacházím ji až o dvacet minut později podle usedavého pláče za hromadou klád. Zdá se, že všechno zlé je už za námi. Teď odsud musíme pryč.

Šílenec pod autem mezitím skonal a našim posledním úkolem, který musíme zvládnout, je dostat auto s předním náhonem z momentální pozice želvy na piškotu. Společnými posledními silami se opíráme do kapoty auta na neutrál a dílo se daří.
Odkrývá se nám pohled na nevlídnou tvář, která ustrnula v bolestivé grimase. Tvář, která určitě není podobná na nikoho z rodiny a snad ani na člověka ne.

Tohle nemohl být náš děda.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář