Úvod

Tato povídka vznikla jako pocta webu www.horror.cz, který považuji za jeden ze svých domovských, a který mi za ten rok dal mnohem více než já jemu. Tudíž je tato povídka věnována Vám, vážení přátelé. Přesto musím upozornit na některé nepříjemnosti, které by Vás mohly při čtení této povídky potkat. Pokud nemáte rádi sprostá slova, vyhněte se této povídce obloukem, jelikož kvůli autentičnosti jimi prostě překypovat musí. Proto čtení této povídky už podle zásady nemohu doporučit osobám mladším 18 let. Dále upozorňuji na místy až přílišnou drsnost některých scén. Sice to není nic, co by hororový fanda nevydržel, ale jistota je jistota, že ano. Věřte, že povídka je tu výhradně pro Vaši zábavu a ne proto, aby vám způsobila houpání žaludku. A pro rýpaly: ano, opravdu nemám rád česká jména 🙂

Upozornění: Já sám příliš neholduji čtení většího množství textu na tmavé ploše a taktéž mám raději všechno pěkně vyrovnané, včetně odsazení odstavců, takže přihazuji adresu, z níž si můžete povídku stáhnout ve formátu PDF. Stažení je ihned, zcela zdarma a bez nutnosti jakékoliv registrace nebo rizika infikování Vašeho PC virem. Pouze prosím ty, kteří budou chtít povídku okomentovat, aby své připomínky pokud možno psali do okna pro komentáře pod povídkou dole, zde na stránce.

DEATH METAL

Kytary hučí jako přehradní splav a bicí třískají rychlostí výstřelů. Zpěvák se chopí mikrofonu a do toho nádherného rytmu, při němž praskají bubínky v uších a tělo má tendenci zuřivě poskakovat s každým nejsilnějším úderem do bubnu, začíná zpívat. Tedy vlastně to nezní jako zpěv, je to growling, pro laiky – démonický hlas, který ještě větším laikům připomíná zvracení. A ten hlas štěká do hudby text, který je opakem modlitby. Vyzývá satana, temnou magii a revoltu, je ostrý a bez servítek. Není divu, že se tolik lidí snaží angažovat proti této hudbě. To, že jí mnohem více lidí naopak holduje, už není překvapivé vůbec… Ave Satanas.

Pondělí

Devadesátá léta jsou vrcholem a zároveň pádem metalu, řekl by velký rocker a ještě větší ožrala Harry, Jackův bratr, který se z každého zatraceného koncertu Carcass nebo In Flames vracel tak potlučený, že by jej ani vlastní matka nepoznala, kdyby se dožila. Jack si pomyslel, že pokud na světě existovala nějaká spravedlnost, byla to smrt jejich matky. Zemřela v klidu a míru a ještě předtím, než Harry započal svou slavnou kariéru téměř profesionálního feťáka, než složil na hromádku všechny její krucifixy a pochcal je, než začal Bohu říkat Sráč pro chudý a než chytil HIV od holky, která smrděla formaldehydem, ale roztáhla nohy za pět liber a to se přece neodmítá. Děkoval by všem těm matčiným svatým, kdyby je znal, za to, že na světě ještě existuje nějaká spravedlnost, naivita a rodičovská iluze, která říká, že všechny děti vyrostou v rozumné dospělé. Jenže, ksakru, Harry nebyl dospělý, když matka zemřela, kdo jej měl tedy vychovat? Jack byl ještě mladší než on a přesto byl jiný (musel být jiný!), když si připadal rozumnější. Byl natolik rozumný, že s Harrym nenasedl na tu blbou kradenou motorku, která jeho bratra o dvě míle dál přimáčkla ke stromu a poslala ho do pekel ve dvaadvaceti letech. Tak skončil krátký, divoký, a bezpochyby pěkně posraný život velkého rockera a ještě většího ožraly, Harryho Jeffersona. Možná by byl Harry rád, že konec přišel takhle, možná bylo dobře, že nemusel sledovat, jak mu nevyléčitelná nemoc pomalu, ale jistě mění tělo na slupku od banánu. Kdoví.

Jack byl jiný. Tedy byl si tím jistý po celé ty roky, ale teď zapochyboval. Zrovna si vpustil do žíly svou dávku jako milionkrát předtím, Bůh i Ďábel byli svědky, to tedy ano, ale nikdy si přitom nevzpomněl na Harryho. Jasně, Harry ho naučil hrát na kytaru, naučil ho dělit hudební skupiny na vykosťovány a na sračky, naučil ho, že Anathema nestojí za nic, protože je měkká, že Iron Maiden je největší omyl dvacátýho století a že Elvis byl zasranej buzík. Toho si Jack samozřejmě cenil, nikdy není dost takových vědomostí, byť od největšího idiota, jaký kdy kráčel po tomto světě. Ale to bylo všechno. Tedy alespoň to, o čem Jack až do té doby věděl. Teď vztekle udeřil pěstí těsně vedle zrcadla až cítil, jak jeho klouby zabolely, když prohrály bitvu s tvrdým kachlíkem. Byl to Harry, zatraceně, musel to být Harry, kdo ho přivedl až k téhle hnusné závislosti na kvalitním čínským, jak tomu říkal. Heroin sem, heroin tam, jakej je v tom sakra rozdíl? Jednou jste v Rajské zahradě a po jinačím se ocitnete v nejlepším bordelu na světě, co na tom? Absťáku se bál v každém případě. A kdo za to všechno mohl? Samozřejmě že Harry. Jeho smrt znamenala jedno – Jack zapomněl na matčiny ideje a naplnil se až po okraj nenávistí ke světu. Měl matku rád, měl rád také Harryho. Bez ohledu na to, jaké mezi nimi byly rozdíly, čemu věřili a co zatracovali, Bůh jako takový je poslal do pekla oba dva bez rozdílu. Matku na nemoc, Harryho na zrcátko zaražené v hlavě. Bůh byl pěknej hajzl a Jack se rozhodl přesvědčit o tom celé své okolí, přestože v něj nevěřil. A jak se lépe vysmívat všem hloupým vznešenostem, než jít v bratrových stopách? Přesně to udělal. A ještě něco navíc, pomyslel si, když pohlédl na svou levou ruku, kde svítila červená tečka.

Jack se zeširoka usmál. Teď byl v rajské zahradě. Přemýšlení se odkládá na neurčito.

Vypotácel se z koupelny a zamířil po schodech do sklepa. Tohle byl dům Freda Marvina – jediného člena kapely, jehož osud se ještě nezpečetil. Mluvě o takovém osudu jako chcípnout v pajzlu na záchodě nebo v posteli se svým spoluvězněm. Marvin měl rodiče, kteří byli dobří ve své práci. Dalo se to poznat podle ucházejícího domu a také podle toho, že je Marvin viděl jednou týdně. Jeho dům bylo ideální místo pro zkoušky – tak tomu říkali, když si šli zahrát, ale nikdo z nich vlastně nevěděl, proč tomu říkají zkouška.

Slep byla vlastně solidně velká cimra, protože se v šířce táhl pod celým přízemím. Bylo tam teplo, spousta místa a také spousta talismanů, které sem za ty roky kluci nanosili. Vlastně zde měli všechno, co milovali. Stěny byly oblepené plakáty, ze stropu visely cinkající medailony za půl libry a na zemi se válely dva spacáky s very cool podpisy všech členů Gorgoroth. A také zde měli to hlavní – nástroje. Dvě kytary, jedna Stevenova elektrická, druhá Jackovan basová, bicí mazlíčkové Tommyho Ipsona, a klávesy Freda Marvina. A ty nádherný repráky a zesilovač, na kterej padla většina jejich společného fondu, což bylo pár škvarků od každého z nich a spousta škvarků od pana a paní Marvinových, děkujeme pěkně.

Dole bylo zakouřeno, jak jinak. Kytarový král Steve ležel na starém kanapi prožraném od myší a pokuřoval trávu, Fred – nebo android Marvin, jak mu říkali – seděl tiše za klávesami a probíral se textem, který Jack napsal odpoledne, když ještě nebyl sjetý, a bubeník, nejstarší z nich, Thomas Ipson, právě dorážel osmé pivo. A v rohu na černé dece s velkým ohnivým nápisem Chimaira seděla Judy, šestnáctiletá bruneta, která čekala na Jacka.

„Je to dynamit!" zavýskl a šel se k ní posadit. Před očima mu nabíhaly mraky nesmyslných obrazců, které mu přišly neuvěřitelně vtipné. Vzpomněl si, že takovou nádheru neviděl od té chvíle, kdy si poprvé šňupnul.

Judy ho políbila, jak to uměla jenom ona. Jsou věci, ve kterých měla obrovskou praxi, a líbání bylo jednou z nich, přestože jí bylo teprve šestnáct. Plus mínus pár týdnů a pár stovek jehel byl Jack starší o tři roky.

Fred s očima upřenýma na blok s textem hvízdl a otočil se k Jackovi. „Ty bláho, pěkně jsi jim to nandal. Už byl čas těm náboženskejm cvokům pěkně natrhnout prdele. Tohle bude hit!"

„Co by tomu řekla tvá matka, kdyby četla takovej text, Jacku?"

Jack se otočil k Thomasovi, který se posměšně šklebil vedle Steva. „Nejspíš by týden v kuse brečela a další týden nevylezla z kostela."

„Její problém!" říhl si Thomas.

Jack se zamračil, ale droga mu nedovolila se na Toma, skálopevného flegmatika a cynika, zlobit. Vlastně mu bylo báječně. Sakra, to bylo slabé slovo, cítil se jako král. Právě svým textem pozurážel dvě miliardy křesťanů a několik milionů židů. A to byl zatraceně slušnej výkon. Chce to odvahu, poslat do prdele Boha.

Judy trvala na tom, že v devět parta rozpouští. Chtěla před spaním ještě potěšit Jacka. A tak si ještě několikrát přehráli novou skladbu nesoucí název Ave Satanas, ke které Jack odzpíval svůj životní výkon, jak se domníval (byl sjetý), a pak sbalili nástroje.

„Ten text má šťávu," pronesl Steve, když zamířili po chodníku pryč od domu Freda Marvina. Kytary nechali uvnitř ve sklepě, jak to dělávali vždy, když býval Fred sám doma. Steve se trochu motal, ale nohy za sebou táhl vcelku obstojně, s profesionalitou dlouhodobého huliče. Jacka samozřejmě táhla Judy s nedočkavou chtivostí. Steve ještě dodal po chvíli ticha: „Možná bys to mohl zkusit někde publikovat…"

„Seru na komerci, Steve!" zachechtal se Jack a papírek s textem si zastrkoval do kapsy. „Jednak by to nikdy nevzali, protože ortodoxní křesťani by se z toho mohli podělat, a za druhý jsem nikdy nechtěl bejt slavnej. Slavný sice choděj na drogový mejdany, ale s brejlema a kapucí přes ksicht." To byla naprostá pitomost, ale Harry by se určitě zasmál. Zasmál by se vlastně každý v heroinové nirvaně.

Steve se nezasmál. Byl možná zhulený, ale ne tolik, jako byl Jack sjetý.

Půl hodiny před půlnocí se Jack s bolestivým bušením v žaludku probudil. Měl pocit, že se mu rozštípne hlava, a třásl se jako osika. Byl čas zaplatit za euforii a chvíli trpět, jak už to tak bývá.

Setřásl ze sebe ruku Judy. Spala jako šípková Růženka, jen ten vzhled scházel. Možná právě proto se Jack nejdříve pořádně sjel, než s ní hupsnul do postele.

Vyskočil na nohy a navlékl si jen trenýrky, jinak by mohl zmeškat rozhovor se záchodovou mísou. Žaludek se mu houpal, jako by strávil dva dny na rozbouřeném moři a živil se jen šťouchanými bramborami. Naštěstí se mu podařilo dosáhnout záchodové mísy ještě dřív, než se vyzvracel. Harry by k tomu dodal Johó frajere, nic není v životě zadarmo.

Jack se po kolenou doplazil ke kousku volné zdi, aby se mohl opřít a uklidnit ten dusot kopyt ve své hlavě. Podlaha ho studila na bosých chodidlech, ale to byl teď ten nejmenší problém. Rýma mu nedělala starosti od té doby, co čáru vyměnil za jehlu. Oči měl zavřené alespoň několik minut a hlavou se mu mezitím proháněly výčitky.

Jacku, zlato, proboha, jak to vypadáš? Co jsi to se sebou udělal? Podívej se na sebe, ježíšikriste, sedíš tady jako hromádka neštěstí a stává se z tebe přesně to, co se stalo z tvého bratra. Troska!

„Zmlkni," okřikl polohlasem svou matku. Představil si její baculatý obličej mezi oblaky někde nahoře, kde se setkala se svým bohem. S tím Sráčem pro chudý, řekl by Harry.

Ozval se náraz a třeskot skla. Jackovi vyskočilo srdce až do krku. Ještě dříve, než otevřel oči, domníval se, že si pouze zdřímnul na obzvláště vydařeném dýchánku, ale když se rozhlédl po koupelně, neubránil se zděšenému výkřiku.

Seděl na podlaze, která už vůbec nebyla studená. Byla teplá a lepkavá. Ze stěn a stropu v proudech crčely litry krve, jako by se koupelna ocitla pod cirkulárkou na nějakých zvrácených jatkách. Ten náraz, co slyšel, způsobily dveře, které se samy zabouchly a uvěznily ho v krvavé lázni, v níž se koupelna proměnila. Druhé třesknutí způsobilo zrcadlo, jehož střepy se válely v umyvadle a na podlaze. Celá koupelna zvonila pleskavými zvuky, jak ta odporná tekutina neustále proudila z neviditelných otvorů na stropě. A neubývalo jí. Jackovy nohy už byly téměř celé pod hladinou krvavého jezera, které silně páchlo a začínalo se srážet.

Jackovi trvalo několik desítek vteřin, než se vzpamatoval a vyskočil na nohy. Z toho zápachu se mu znovu zvedl žaludek, ale ani to už nebylo důležité. Byl pohlcen hrůzou. To, co se v koupelně dělo, bylo absurdní a zároveň skutečné. Věděl, že není sjetý, že to všechno se mu prostě nezdá, ale zároveň tomu nebylo možné uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit! Přebrodil se ke dveřím a začal lomcovat klikou jako šílený. Musel se dostat pryč dřív, než se koupelna zaplní a utopí ho v těch hnusných červených krvinkách, ale dveře se odmítaly otevřít. Byl uvězněn v malé místnůstce bez oken. Krev mu šplouchala až ke kolenům. Nemohl uvěřit tomu, že se koupelna plní krví tak neskutečně rychle, ale záleželo na tom, jestli zemře teď nebo až za půl hodiny?

Ze stropu se vyvalila nová sprška krve a tentokrát přímo Jackovi na hlavu. Zaječel a zoufale se pokoušel ze sebe setřást tu teplou, lepkavou tekutinu.

Neomdlévej, neomdlévej, jestli omdlíš, budeš v prdeli dřív, než si namočíš stehna.

Přesto cítil, že vědomí ho pomalu, ale jistě opouští. Nával šíleností překročil jistou mez a on byl vyděšený, vyděšený k smrti. Pomyslel si, že by bylo možná lepší omdlít a utopit se v bezvědomí, než se celé minuty dávit smradlavou krví a nakonec zemřít při vlastním zvracení.

Než stihl tuto šílenou úvahu dokončit, podlaha se rozevřela a krev se do ní okamžitě začala valit. Jack uklouzl a kdyby se v poslední chvíli nezachytil kliky, určitě by ho ten obrovský vír vzal s sebou do díry, která zela v podlaze. Během minuty byla krev pryč. Zůstaly jen sražené zbytky na stěnách a podlaze. Koupelna teď připomínala popravčí místnost těsně po odvedení své služby. A páchla ještě snad ještě hůř.

Johó, jako v SAW. Budeš v telce, velkej kluku!

Jack se sesunul po zablokovaných dveřích a tentokrát už jej znovu přemohlo zvracení. Teď už nemělo smysl oprašovat smysl pro hygienu a tak vyvrhl obsah žaludku přímo vedle sebe. Když skončil, cítil se o trochu lépe vzhledem k tomu, že byl stále vyděšený jako nikdy v životě. A někde hluboko uvnitř věděl, že celá ta hrůza ještě neskončila.

Z díry se vynořila zakrvácená ruka a zašmátrala jen pár centimetrů od jeho chodidla. Jack vyjekl a urychleně své nohy přitáhl k sobě. Nechtěl ani pomyslet na to, co z díry vyleze. Napadlo jej ruku praštit a pak se znovu pokusit o útěk, ale když se objevila i druhá paže té stvůry, zdřevěnělo mu celé tělo. Snad by měl zavřít oči a považovat to všechno jen za nějaký příšerný sen, snad by měl ječet o milost nebo co, ale neudělal nic. Jen seděl a třásl se.

Postava v díře se vytáhla nahoru a ukázala Jackovi svou hlavu. Byl to Harry.

Jack zaječel a pokoušel se odtáhnout co nejdále. Temenem hlavy bušil o dveře a bosýma nohama se smýkal po lepkavé podlaze. Jeho bratr před ním vystoupil jako ze samotného pekla a zrcátko od kradené motorky mu čouhalo z pravého oka.

„Vidíš mě, brácho? Vidíš, co se mi stalo? Jsem v pekle, chci si šlehnout a nemůžu. Každej podělanej den mě mučí, každej den trpím jako zvíře, a je to všechno tvoje vina!"

„Ne!" vzlykal Jack, který se stále pokoušel otevřít dveře, ale klika se tentokrát už nepohnula ani o centimetr. Srdce bilo jako splašené, jako by hrozilo, že mu vyskočí z hrudi a pokusí se uprchnout záchodem. „Jdi pryč, seš mrtvej, prosímtě, Harry, jdi pryč!"

„Takhle ti to vyhovuje, co? Ty seš vlastně rád, že brácha, kterej se o tebe staral, kterej ti utíral prdel, se smaží v pekle, co? Čekal jsem, že ti to bude jedno, ale ty seš dokonce rád!"

„Nech mě být… já… já nikomu nic neudělal, já přece nikomu nic neudělal!"

Harry se ušklíbl. Tedy spíše zkřivil svoji příšernou bledou tvář do takové míry, až mu z propíchnutého oka vytekl čúrek žlutočerného hnisu. Harry ho setřel rukou a ulízl, jako by právě ochutnal nejdražší delikatesu na světě.

„Posral jsi to, brácho. Přišel jsem ti něco vyřídit."

Jack se nezmohl na slovo, jen třeštil oči na zjevení svého dávno mrtvého bratra. Naposled ho viděl v rakvi. Tam vypadal rozhodně líp než teď.

Harry ještě chvíli mlčel a pak pokračoval. „Já jsem nikdy zrovna nelezl Bohu do řiti, ale nezašel jsem tak daleko jako ty, brácho. Ten text, kterej jsi napsal, byla ta poslední kapka. Nasral jsi Boha, kamaráde. A to je móc špatný, to teda jo!"

Ta slova byla možná šílená, ale zase ne tolik, aby Jacka nevyděsila ještě víc. Dokázal jen vykoktat: „C-co tím my-myslíš?" Vlastně to znělo spíš jako by skučel a přitom se pokusil recitovat.

„To, co ti říkám, prcku. Seš v prdeli. Nesu ti vzkaz," hodil Jackovi útržek něčeho, co ani trochu nepřipomínalo papír. Spíše to vypadalo jako kus velmi tenkého plechu. „A tentokrát ti radím nic nezpackat, brácho, jinak…" Gestem naznačil podříznutí krku.

„O co zatraceně jde?" zařval Jack, kterému slzely oči. Ani nevěděl, jestli TO, co s ním mluví, je jeho bratr, nebo něco jiného, mnohem horšího. „Co po mě chcete?! Co -"

„Já se poučil, brácho, vážně jsem se poučil a budu se navěky kát za všechno, co jsem řekl o našem Pánu. Zesměšňuješ ho, urážíš ho, a přitom si ani neuvědomuješ, že všechno, co se ve tvým životě kdy podělalo, může mít na svědomí ten druhý, ten, kterýho opěvuješ v těch svých metalových sračkách! Jak jsi vůbec mohl boha obviňovat? Jak jsi mohl být takovej idiot jako já? Byls přece chytřejší, rozumnější!"

„Souhlasil jsem s tebou!" zahulákal vztekle. V očích ho pálilo, protože se zanesly slzami hněvu a strachu. „Byl jsi můj idol, copak to nechápeš? Byl jsi starší, všechno jsi poznal dřív než já, ksakru!"

„Připadal jsem ti moudrej?" vyštěkl Harry a zdálo se, že i on pláče z jediného oka, které poulil na svého živého bratra. „Udělal jsi chybu, žes mě následoval, a teď za ni musíš zaplatit, brácho. Musíš světu ukázat, že ty tvoje satanský hnusy skončily, musíš zajít do kostela a vyzpovídat se spolu se všema tvýma kamarádama, musíš skončít s tímhle – " ukázal na injekční stříkačku v rohu -„a musíš přestat hrát, seknout s tím, brácho, musíš zničit svůj nástroj, stejně jako tví kámoši ty svoje, spálit všechny ty kraviny, cos napsal. Musíš předat tenhle vzkaz těm tvým přitroublým kámošům, musíš je donutit, aby i oni činili pokání, jinak skončíte všichni na jedné hromadě ve smradlavým pekle! To uděláš. A v případě, že podmínky splníš, zkus si v budoucnu jednou šlehnout, jednou zanotovat něco proti našemu Pánu a Spasiteli, a tentokrát to bude bez upozornění. Nikdo z vás už nikdy nebrnkne ani na strunu, jasný? Jinak…," znovu to gesto. „Jacku, musíš se napravit!"

„Harry, já přece ne -" vyjekl, ale nemrtvý bratr ho gestem umlčel.

„To jsou pravidla. Máš jeden den na to, abys je všechny splnil, do jediné. Jinak víš, co tě čeká. Sbohem, Jacku, brácho. Nezapomeň, musíš se napravit!"

„Nerozumím!" vyjekl Jack, ale to už byl v koupelně sám. Harry jako úderem blesku zmizel i s dírou, z níž vylezl. Zůstala jen zaschlá krev všude kolem a kus plíšku, který se válel před ním. Zvedl jej a přečetl, co na něm stálo vyryté tiskacím písmem: JEDEN DEN.

Pak se vzkaz roztavil. Jack několik vteřin hleděl na kouřící zbytky plechu a pak jej přemohla tíha všeho, co se v koupelně odehrálo. S údery půlnoci omdlel.

I.

Činel se zachvěl a do napjatého ticha garáže začaly znít údery do bubnu. Nejdříve pomalé a rytmické, potom stále zrychlovaly, až dosáhly toho, čemu Thomas říkal splašenej datel. Pak se k němu připojil Steve. Elektrická kytara rozechvěla sklo v jediném okénku. Hráli Chiméru, protože Chiméra je po ránu dobrá, i když se poněkud vymyká jejich stylu a s Jackovou basovkou by zněla přece jen o kapičku líbezněji. Ale stejně to bylo dobré, lepší než kafčko a cigárko. Fred jen občas zanotoval kratičkou klávesovou kombinaci, ale jinak jen seděl a poslouchal tu rajskou hudbu. Nemohl se dočkat, až přijde Jack a znovu budou moci zkoušet své vlastní skladby. Všichni věděli, že jejich díla nikdy za moc nestála, byli sice mladí, ale nikoli naivní. Však co na tom záleželo, když je dnešní populace tak zpitomělá, že skoro nerozezná kytaru od houslí nebo growling od zpěvu toho chlápka z Bee Gees. A holky na jejich muziku letěly, to bylo možná vůbec nejlepší.

Jack se z toho zvláštního a děsivého snu probudil, zrovna když se zvenčí ozvalo deset úderů do kostelního zvonu. Napadlo jej, že takhle „brzo" nikdy nevstával snad od té doby, co jej matka táhla do školky. Tenkrát se ho snažila odtrhnout od trubky na topení, které se za žádnou cenu nechtěl pustit, protože si myslel, že školka je něco jako pasťák. Hlava ho bolela jako střep, takže bylo nadmíru těžké otevřít oči do světla zářivky.

Rázem si uvědomil, že vůbec neleží ve své posteli se smradlavým dechem své přítelkyně v nose, ale že ho do zad studí kachlíková podlaha koupelny a do nosu se mu dere něco mnohem horšího. Když otevřel oči, málem omdlel znovu. Nic z toho, co měl v hlavě, se mu nezdálo. Koupelna páchla zaschlou krví, která teď vypadala jako hnědá houba, která roztahuje svá vlákna všude, kde je to jen možné. Včetně jeho vlasů, které měl ulepené jako od tvrdnoucího jílu.

S námahou se postavil na nohy a soustředil se plně na to, aby se znovu nepozvracel. Žaludek naneštěstí nebylo jediné, co křičelo strachy a znechucením. Jack si vzpomínal na Harryho. Skutečně ho viděl? Nejspíš ano. Když je koupelna plná zaschlé krve a smradu jako z uleželé mrtvoly, nejspíš tady mohlo být cokoliv, včetně Harryho. Co mu říkal? Mluvil o něčem v souvislosti s Bohem. Jack si to nedokázal vybavit. Možná se tak vyděsil, že jeho mozek instinktivně vymazal některé vzpomínky, aby nebyl zničen úplně.

Otočil se ke dveřím, které si vzpomínal, že nedokázal otevřít. Zkusil to. Neprotestovaly ani na chvíli. Krásně se otevřely do chodby a přitom z nich odpadlo několik cárů sražené krve. Jack ten svinčík musel uklidit. Pak bude možná čas na to, aby vzpomínal, co se vlastně v noci stalo. Srdce mu usedalo, když si v hlavě vzpomněl na zrcátko v Harryho hlavě a na slzu v jeho jediném oku.

Přešel do ložnice. Cosi v něm křičelo, aby se ujistil, že je koupelna to jediné, co se přes noc proměnilo v zakrvácenou komoru.

Ale všechno se zdálo v pořádku. Nikde žádná krev. Judy ležela odkrytá na jejich společném loži, nohy roztažené a ruce rozhozené. Hlasitě chrápala, díky čemuž připomínala levnou děvku ještě víc něž jindy. Jacka to nezajímalo. Byl rád, že se ta holka ještě neproudila a neviděla, v jakém stavu je koupelna. Nejspíš by se tak rozječela, že by do dvou minut na dveře bouchal soused, a to neměl zapotřebí.

Pečlivě koupelnu umyl a nevynechal jediné místo, kam se dostala krev nebo bývalý obsah jeho žaludku. Poté celou místnost vystříkal tím nejsilnějším osvěžovačem, který našel. Pomyslel si, že by na něj matka byla hrdá. Pochopitelně kdyby netušila, čím se její milovaný syn nejraději zabývá, a také že se z něj stává feťák. Nebo že je na tom dokonce tak zle, že v noci vidí svého bratra se zrcátkem v hlavě a to vše v koupelně plné krve.

Harry, co ses mi snažil říct?

Jeden den.

To bylo jediné, na co si bezpečně pamatoval. Nevěděl odkud, ale byl si jistý, že ta dvě slova v noci v koupelně zazněla. Jeden den, který už zčásti uplynul a docela uplyne na přelomu dneška a zítřka, pokud dobře počítal. Co se zítra stane? Nebo snad do zítřka? Intuice mu našeptávala, že to rozhodně nebude nic veselého.

Osprchoval se od zbytků sražené krve, kterou měl ve vlasech a na nohou. Poté se chystal tu hnusnou místnost definitivně opustit, ale to by si nesměl všimnout něčeho malého na podlaze.

Na zemi se válela injekční stříkačka. Jack na ni zaměřil pohled a podivil se, jak je možné, že si jí nevšiml, když koupelnu vytíral. Na mysl mu následně přišla mnohem důležitější otázka: dát si, nebo nedát?

(Dej si včeličku, kámo, jen si dej. Včelička ti pomůže, včelička ti udělá dobře. Neříkej, že po takové noci si nepotřebuješ šlehnout!)

Pousmál se. Pravda pravdoucí. Proč měl ale mlhavý pocit, že teď by neměl? Že teď by to nebylo jaksi… vhodné.

(Prosímtě, nekecej tady nic o etických zásadách feťáka. Tu krev jsi všechnu utřel, tak co se čertíš? Ty nechceš do ráje?)

„Chci," hlesl, když si bral novou, jež ležela celou dobu na umyvadle. Ještě voněla kyselinou citrónovou. To byla jeho ranní dávka.

(Hodný kluk, moc hodný)

Vstal. V zádech ho píchalo. V mírným pobavením si pomyslel, jak mohla jeho matka přežít celé ty roky, kdy takto uklízela. Jemu to připadalo nemožné. Už teď by nejraději vstal a znovu padl do postele vedle své chrápající přítelkyně. Něco mu říkalo, že tohle ne, že by měl raději okamžitě spěchat k Fredovi, a tak se přece jen rozhodl trochu si vzít, aby mu cesta lépe ubíhala. Včelka Mája vyřeší všechny problémy, jak říkával Harry.

Jakmile uchopil své oblíbené nástroje, myšlenky na všechno ostatní se na okamžik vytratily. Nahradila je mučivá touha po heroinu, na kterém už byl určitě závislý jako kdysi jeho bratr. Teď už na tom nezáleželo. Měl v ruce vstupenku do skvělého lunaparku a nehodlal ji jen tak prošustrovat.

Jehla mu pronikla do žíly, v níž se znovu probudila ta příšera, kterou drogový závislák tak miluje. Možná při té jízdě dokáže lépe uvažovat a vzpomenout si na tu hrůznou noc v koupelně. Možná nabere jistotu, že se vlastně nic takového nestalo, že ani tohle není realita, s níž by si měl dělat starosti. Možná si z něho jen někdo udělal dobrý den. Byl včera přece sjetý.

Stejně jako teď, když se posadil na kanape a chechtal se jako šílený. Ach, jak miloval ten pocit. Přesvědčení, že všechno, co vidí, je dokonalé a zábavné. Oči mu padly na olejomalbu na stěně. Ten obraz, který tak mívala ráda jeho matka, mu připadal jako ta nejvtipnější věc na světě. Usmíval se z něj nějaký chlápek. Máma říkala, že je to nějaký král Jiří Pátý. Podle Jacka vypadal ten chlap spíš jako opilec.

„Ty máš ránu, chlape!" hýkal a vystřeloval sliny daleko před sebe, aniž by si to uvědomil.

Jiří se zamyšleně podrbal za uchem, takže připomněl Jackovi postavu na kouzelném obraze z Harryho Pottera. To znovu položilo jeho otupělý smysl pro humor na lopatky. Rozchechtal se ještě víc. Ještě si neuvědomil, že se portrét skutečně pohnul. Při každé párty, kterou pořádal pan Heroin, viděl podobné věci.

Portrét vypadal pobaveně. Pozoroval Jacka svítícíma očima a usmíval se. „Takže naše dohoda neplatí, kluku? To je mi opravdu velmi líto…"

„My se dohodli, že tě prodám v zahradním výprodeji?" Jack vyprskl smíchy.

„Je dobře, že máš smysl pro humor, chlapče. A doufám, že ta jehla stála za to, protože za ni setsakramentsky zaplatíš, to ti tedy povím."

„Co seš zač? Kazatel Phineas Nigelus?"

„Možná… to nic nemění na tom, že máš velkej problém."

„Šmejdskej heráč, po kterým vidím mluvit obrazy?"

„To nebude těma sračkama, co bereš, kámo."

Jack se poprvé od chvíle, kdy začala droga působit, nepatrně zarazil. Cosi v jeho hlavě nalezlo vzpomínku na Harryho. Teď už s byl jistý, že ho skutečně viděl a že s ním mluvil. Harry ho varoval… zbytek byl v mlze.

„Znáš Harryho?" zkusil to, aniž by uvažoval nad tím, jak musí vypadat hloupě, když diskutuje s obrazem.

„Stačí ti tohle jako odpověď?"

Jackova pravá ruka zakřičela bolestí. Vyjekl a bleskově si shrnul rukáv u košile. Něco mu vyrylo do levého předloktí číslici 14. Z rány pomalu vytékal čúrek tmavé krve. Ten pohled mu dokonale osvěžil paměť. Byl to počet hodin, který ještě zbýval.

„Čtrnáct hodin. Čas běží. Už jsi stihl podělat jednu věc, tak se z toho pouč, chlapče…"

Jacka polila hrůza. „Počkej, co mám -?"

„Rozluč se s Fredem, bobánku!"

V tu chvíli Jack ztuhl jako solný sloup. Jeho ústa sice zůstala otevřená do nechápavého výrazu, ale pravdou bylo, že všechno pochopil dokonale. Vzpomněl si na ta slova, která mu Harry říkal, a uvědomil si, že nikdy v životě si nebyl tak jistý, že je v průseru. Zaječel a vstal tak prudce, že mu v nohou bolestivě křuplo. Věděl naprosto přesně, že právě strčil hlavu do vosího hnízda.

Rozluč se s Fredem. Rozluč se s Fredem. Ten obraz kdákal smíchy. Jack vystřelil ke dveřím a ze všech sil se snažil odolávat panice. Nasral boha – přesně to mu Harry v noci řekl. A teď se mu povedlo udělat něco, co měl pro zbytek života zapovězené. A za to krutě zaplatí.

Frede! Proboha, Frede, odpusť mi. Vydrž! Ať se ti nic nestane!

Ale když vyběhl na ulici a tryskem se vyřítil směrem k Fredovu domu, aby hystericky hulákal, že si šlehl, i když nesměl, bylo už pozdě.

Steve byl ve svém živlu. Mučil struny na své elektrické kytaře, až by si jeden pomyslel, že prostě musí prasknout. Právě se blížili ke konci skladby Temné město od skupiny Chthonic. Thomas mlátil do svých bubnů s přízračnou rychlostí a vychutnával si to stejně jako kytarista. Sklep se otřásal pod náporem rajské hudby. Ani bubeník, ani kytarista si nevšimli, že jeden z jejich kapely právě odešel nahoru a nechal klávesy klávesami. A zrovna před jeho nejoblíbenější pasáží. Ještě než se Steve a Thomas probojovali právě k ní, než přestali hrát a naštvaně se otočili ke klávesám, aby se podívali, proč android Marvin nehraje, kapela už v tu chvíli přicházela o jednoho člena.

Fred nechal za sebou zvuky metalu a vystoupal po schodech. Za jiných okolností by byl ochoten počkat, až jeho bratři v nástroji ukončí ten nádherný koncert, ale tohle byla výjimečná situace, stav nouze, Houstone, máme problém. Nevěděl, jak je to možné – nikdy předtím se mu to nestalo. Věděl jen to, že ho přepadla obrovská chuť na sušenky. Matka mu kdysi občas přinášela krabičky velmi tenkých, lahodných čokoládových sušenek, aby mu tím vyjádřila svou lítost, že s ním tráví tak málo času (Fred už pár let věděl, že maminka tráví čas hlavně se svým milencem, tedy „v práci"), ale takové časy už dávno pominuly. Fred své oblíbené sušenky neviděl už dobrých pár let. Jeho vášeň pro bonbóny se proměnila v touhu po alkoholu, když mu bylo patnáct, a od té doby už na sladké chuť nemíval. Ale na sušenky nezapomněl. Na ty dobroučké čokoládové mňamky, jak by řekla tetička Róza.

Fred šel jako náměsíčný a věděl naprosto přesně, kam ho nohy vedou. Cítil je. Cítil čokoládovou vůni těch úžasných sušenek, tak tenkých, že připomínaly obdélníkové žvýkačky, ale o to více jich v krabičce bývalo. A ta tenoučká vrstvička želé uvnitř, ta sladká šťáva, mhm.

Přišel až do koupelny, odkud se ta sladká vůně plížila až do jeho nosu. Překročil Jackovu jehlu, která se od včerejška válela na podlaze, a chystal se odklopit zrcadlo i s odrazem svého prázdného pohledu. Nepotřeboval žádné ujištění, věděl, že tam budou, a chtěl je. Chtěl ty sušenky jako nic jiného na celém světě.

A byly tam.

Fredovi poskočilo srdce. Jeho žaludek se zkroutil a začal dychtivě volat po těch sladkých mňamkách, které už dlouho neokusil. Jazyk visel Fredovi z úst jako zemřelý had a na podlahu se z něj spouštělo lanko slin. Krabička těch lahodných sušenek čekala na dolní poličce vedle nůžek na nehty.

„Moje, moje…," vydal ze sebe Fred.

Uchopil krabičku, která byla o trochu pevnější, než si ji pamatoval, ale na tom vůbec nezáleželo. Chtěl to, co bylo uvnitř, zabalené v tenoučkém papírku. Nedočkavě strhal papír z jednoho balíčku a jeho oči se mohly pokochat několika sušenkami, které si vysypal do dlaně. Byly tak tenoučké, a tak lahodné, že je nebylo možné odmítnout. Jeho jazyk se tak moc těšil, až se na něm rozplyne jejich poleva, že bylo hříchem jej nechat čekat.

Fred uchopil jednu sušenku mezi prsty a vložil si ji do úst. Cumlal ji, obracel v ústech a vychutnával si tu jedinečnost vytříbené čokolády. Později se mu v ústech objevila i sladká chuť té úžasné šťávy, která čekala uvnitř jako zlatý hřeb celého prožitku. Fred polkl a nabral další. Nikdy v životě se necítil tak dobře.

Později už sušenky hltal…

Steve a Thomas uťali rychlé tempo v tom božském songu a byli připraveni znovu začít po klávesovém sólu. Žádné se nekonalo.

„Do hajzlu, androide!"

Thomas zmlkl. Civěl pouze na prázdné místo, kde měl Fred třískat do kláves.

Podíval se po Stevenovi, který pokrčil rameny a vypadal úplně stejně rozčarovaně. Thomas si pomyslel, že je to jen další z trapných žertíků, které Fred vždycky měl v oblibě, ale smál se jim vždycky jenom Jack, když byl v limbu.

V tu chvíli k nim shora dolehly klokotavé a dávivé zvuky. Thomase zamrazilo, ale nepozbyl duchapřítomnosti a vyřítil se po schodech nahoru. Steve zahodil kytaru a rozběhl se za ním. Modlil se, aby se jeho milenka nerozflákala. Později budou všichni litovat, že se tak nestalo.

„Frede? Frede! Co se -?"

Odpověď už nebyla potřeba. Thomas v tu chvíli dospěl až ke koupelnovým dveřím a málem upadl, když se v úleku smýkal zpět. Nohy mu ujížděly po kachlících koupelny a kdyby ho Steve nechytil, upadl by na záda. Thomas uklouzl po krvi. Patřila Fredovi.

Thomas i Steve svorně zaječeli. Spatřili Freda, který stál v předklonu a z úst se mu valila krev. Hekal, dusil se a oběma rukama svíral svůj krk. Na zemi pod ním se válela umělohmotná krabička plná žiletek.

Chlapci nedokázali do koupelny ani vkročit. Byli v naprostém šoku a nedokázali uvěřit tomu, co se jim odehrává před očima. Tohle nebylo v televizi, v žádném sračkoidním hororu. Tohle bylo doopravdy.

Fred začal zvracet a z úst mu kromě krve vyšel i obsah žaludku. Jedna žiletka mu vypadla z úst společně s něčím růžovým. Byl to Fredův jazyk.

Thomasovi se sevřely vnitřnosti, jako by je někdo obvázal drátem.

„Zavolej záchranku!"

Stevenovi to nemusel říkat dvakrát. Chlapec se okamžitě otočil a vyrazil k telefonu. Tu chvíli se Fred sesul k zemi, ale mrtvý nebyl. Zmítal se v agónii, krev mu pomalu zaplňovala tělo a žiletky uvnitř stále řezaly při každém otřesu. Thomas nevěděl, co má dělat, ale už na tom ani nezáleželo, protože bylo až příliš pozdě, to věděl jistě. Vzal Freda do náruče, takže se jeho košile ocitla v proudu zvratků a krve, a začal ho jemně kolébat. Ty klokotavé zvuky byly to nejhorší, co kdy v životě slyšel. Fred umíral. Tím nejpříšernějším způsobem, jakým snad umírat lze.

Když byl Jack v půli cesty, zaslechl stále sílící houkání sanitky. Nemusel být nijak zvlášť velký génius, aby věděl, kam to zatracené auto jede. Proklínal sám sebe, že si nevzpomněl dřív, že byl takový idiot, že nevěřil výhrůžce, kterou mu Harry vzkázal. Teď už mohlo být pozdě. Vlastně si byl jistý, že už je pozdě, a z toho vědomí mu usedalo srdce. Snažil se nepodléhat tomu kouzlu, které si pustil do žíly, a kvůli němuž tenhle průser začal. Utíkal, co mu jen stačil dech.

Když konečně dorazil k domu Marvinových, ta jiskra naděje, kterou v sobě horko těžko udržoval, definitivně zhasla. Naskytl se mu pohled na vozík se zakrytým tělem, který právě mizel v sanitním voze. Bylo nad slunce jasné, čí tělo se skrývá pod tou igelitovou plachtou.

Jackovi se příšerně zamotala hlava. V boku ho píchalo jako ještě nikdy v životě a už zase se mu chtělo zvracet. Nebýt té pouliční lampy, které se zachytil, možná by ti dva znudění záchranáři měli trochu práce navíc. Ve dveřích stáli jeho dva přátelé, oba bledí jako stěna, a sledovali svého mrtvého kamaráda, za nímž právě ti dva dobrotiví muži zabouchli dveře sanitky. Thomas měl celou košili potřísněnou krví. Také vypadal, že se právě chystá vyhodit ven svou snídani.

Pak si oba všimli Jacka, který stál opřený o sloup jako opilec v nejlepším, a vyrazili k němu klusem. Steve, i když vypadal hodně špatně, dokázal doběhnout k Jackovi jako první.

„Proboha…," chraptěl a stejně jako Jack nemohl popadnout dech, „Fred… Jacku…on…"

„Spolykal hrst žiletek," dodal Thomas suše.

Jacka zaplavila vlna chladu. Možná bylo lepší, že na rozdíl od svých dvou kamarádů neměl tu smůlu, aby Freda viděl umírat. Představa, že se Fred oběma rukama drží kolem krku a crčí z něj krev, už stačila sama o sobě. Vzápětí se otřásl ještě víc, protože mu znovu došlo, že to všechno způsobila ta zasraná jehla. A ten všemohoucí sráč, který se rozhodl zachovat si důstojnost, ach ježíšikriste, to bylo tak neskutečně absurdní a přesto pravdivé.

Na Jackovo rameno se vkradla ruka Steva. Nesetřásl ji. Brzy ji bude potřebovat, až kápne božskou a sdělí jim slavnostní novinu, že pokud se odteď nebudou chovat jako boží beránci, čeká je všechny stejný osud jako Freda. V tu chvíli ho vůbec nenapadlo, že Thomas a Steve mu možná vůbec nebudou věřit. A čas se krátil.

„Musíme zajít do kostela."

Thomas a Steve se po sobě podívali se soucitným výrazem.

„Jacku," začal Steve, „jestli se snažíš vtipkovat, je to hodně blbej vtip!"

„Nevtipkuju!" Jack nečekaně vybuchl jako nevědomky odjištěný granát. Jestli měl dosud v plánu sdělit jim pravdu mírně, tak teď už rozhodně ne. „Musíme do kostela! Všichni! Musíme se vyzpovídat ze všeho, co jsme udělali, o čem jsme skládali songy, co jsme pouštěli do světa! Musíme toho nechat, skončit s tím, jinak všichni umřeme! Nedívej se na mě tak, Tome!" utrhl se bleskově na svého přítele, který na něj koukal jako na nebezpečného šílence. „Neptejte se mě, jak to vím, ale je to pravda! Přísahám! Fred umřel… umřel kvůli mně! Bůh mi zakázal šlehnout si a já to udělal… a ten… ten obraz mi řekl 'Rozluč se s Fredem‘! Všechno je to kvůli mně! Kvůli tomu textu, co jsem napsal! Bůh je nasranej, kluci! Na nás!"

Řval jako šílený, třásl se v hysterii a vůbec si neuvědomoval, že ho záchranáři poslouchají. Jestli si dají dvě a dvě dohromady, ještě nakonec Jacka obviní z vraždy nebo – v lepším případě – na něj pošlou hochy se svěrací kazajkou. Policajta zatím nespatřil žádného, ale věděl, že dřív nebo později se o to někdo bude zajímat.

Jeho přátelé ho uchopili za ruce, ale okamžitě bylo poznat, že nevěří jedinému slovu. „Jacku, nejspíš jsi přebral. Jsem sice na sračky, ale poznám i teď, že sis dal jehlu k snídani. Potřebuješ teď jít domů a…"

„Já jsem kurva nepřebral! Všechno je to pravda!"

„Uklidni se," konejšil ho Steve, ale v očích měl hrůzu. Jeden jeho přítel si právě dal k snídani hrst žiletek a druhý se nejspíš úplně zbláznil. „Bude to dobrý, Jacku. My dva z toho taky nejsme zrovna nadšení, ale…"

„Já na vás seru!" řval Jack. Jejich počínání bylo vlastně logické. Sám by takové šílenosti neuvěřil ani po pořádné dávce trávy. Ale nemohl je nijak přesvědčit. Snad jen… „Proč myslíte, že jsem tady tak brzo? Že jsem jako po přespolním běhu? Věděl jsem, co se s Fredem děje, ještě než jste vůbec zavolali záchranku! Ksakru! Kdybych měl telefon…!"

Thomas a Steve se napřímili a hleděli ještě tupěji než předtím. Možná se jim v očích objevila i nepatrná špetka pochopení, a toho musel Jack využít za každou cenu. „Věřte mi! Nebo mi nevěřte, to je ksakru jedno! Já jdu okamžitě do kostela a udělám, co musím. Kdo to neudělá, chcípne nejpozději dnes o půlnoci!" zvedl levou ruku a ukázal chlapcům předloktí, kde svítila čerstvě krvácející rána ve tvaru velké číslice 13. Po čtrnáctce, která tam byla ještě před chvílí, jako by se kůže zacelila. Bylo jedenáct hodin dopoledne, možná pár minut k tomu.

„To sis udělal sám?"

„Ty kreténe – "

Thomas jim skočil do řeči dřív, než mohlo dojít k hádce. „Jacku, a seš si jistej, že…"

„Nejsem si ksakru vůbec jistej! Jsem podělanej strachy!"

„Jak ses to vlastně doz…" Thomas by se odbýt nedal, ale Jack už zase řval.

„Chceš to vědět? Chceš to sakra vědět? V noci jdu do koupelny, na chvíli tam usnu, a když se probudím, sedím po prdel v krvi! Jo, slyšíš dobře! Crčela odevšad…" a vylíčil jim svoje noční setkání s Harrym. Chlapci vypadali, že přemýšlí, jestli by měli kroutit hlavou, nebo raději přikyvovat.

Nakonec promluvil Thomas. A to neočekávaně rozumně.

„Myslím, že jsi blázen, Jacku, nevím, jestli tebe a Freda postihlo stejný zasraný pominutí smyslů, ale to, co říkáš, je naprostá šílenost. Ale teď je toho na mě moc, abych se hádal. Asi nás nezabije, když půjdeme dát knězovi důvod k leštění klacku, nemáme vlastně co ztratit."

„Jo, už jsme ztratili Freda. Co může být horší?" přidal se Steve.

Jack měl na jazyku, že horší může být spousta věcí (jako například oba jeho kamarádi oběšení na ostnatém drátu), ale nic k tomu nedodal. Pouze přikývl. „Máme málo času, musíme jít."

„Ale co fízlové?" namítl Steve. „Někdo sem přece musí přijet. Sebevražda mladýho kluka není to samý jako mrtvice nějaké stoleté vdovy."

„Budeš radši sedět, nebo se smažit navěky v pekle?" Jack už zase ztrácel trpělivost.

„Mluvíš z cesty, kámo. Je to všechno možná divná shoda okolností, ale…"

„Mlč, Steve!" okřikl ho Thomas a jeho kamarád kupodivu zmlkl. Jack těkal očima od jednoho ke druhému a čekal na rozhodnutí, jestli boj o život bude muset podstoupit sám, nebo ne.

„Jdeme s tebou," řekl Tom a Steve přikývl, i když velmi neochotně.

Jack už se chystal vyběhnout přes ulici, ale zarazil se, protože si uvědomil další hrůznou věc. Judy mu pomáhala text skládat. Jestli ji to něco, co se ho pokoušelo zničit, považovalo za členku kapely, pak…

„Judy! Ona musí jít s námi!"

Steve nakrčil obočí. „Děláš si srandu? Do kostela ji nedostaneš ani v řetězech."

Jack doufal, že řetězy nebudou třeba, ale popravdě – neměl tušení, jak jí celé to představení vysvětlí. „Bude muset jít, jinak ohrozí nás všechny."

Steve na to nic neřekl. Jack věděl, že kdyby jeho přítel promluvil, označil by ho za blázna. Srdce mu usedalo, když si pomyslel, že Steve by ho teď docela s radostí strčil do polstrované místnosti. A přitom to byl Jack, kdo mohl všechny zachránit (stejně jako všechny zničit).

„Jak to teda uděláme?" Thomas vypadal sklíčeně, ale odhodlaně, což Jacka aspoň trochu povzbudilo.

„Půjdu pro ni já," řekl. Zrovna si všiml strážníka postávajícího těsně vedle sanitky a dostal nápad, jak zamezit zbytečným nepříjemnostem navíc. „Běžte mu říct, co jste viděli. Jenom cvok by vás dva podezříval, že jste Freda zavraždili. Pak fofrem padejte do toho kostela, sejdeme se tam co nejdřív. A doufám, že nemusím zdůrazňovat, co přesně máte vynechat, až budete tomu blbovi líčit svoje poslední zážitky!"

Přikývli. Jackovi se nevýslovně ulevilo.

Oba chlapci se vrátili k domku, jehož majitelé si brzy obléknou pohřební úbor, a Jack se rozeběhl zpátky domů. Běžel, jak nejrychleji mohl. Čas se totiž krátil až přízračně rychle. Nebyl ani čas myslet na Freda, chlapce, který zemřel jen kvůli němu.

Před chrámem Páně – nebo bordelem pro toho všemohoucího sráče, jak by prohlásil Harry – se znovu setkali za necelou hodinu, když zvon bil na dvanáctou. Jack a Judy dorazili první a byli vydáni napospas asi čtvrthodinovému čekání, při němž Judy dvakrát prohlásila, že na nějaké jejich hry zvysoka sere a odchází. Jack už začínal vážně uvažovat o tom, že ji uhodí, aby konečně zmlkla. Byl unavený a naštvaný. Přesně podle Stevenovy předpovědi, Judy rozhodně nepovažovala návštěvu kostela za bůhvíjak příjemnou náplň dne. Celou cestu ji napůl táhl za ruku, napůl postrkoval zezadu (jednou ji postrčil natolik, až si byl skoro jistý, že od té panovačné holky dostane facku nebo zásah kolenem do rozkroku). Křičel na ni, snažil se do očí pustit slzy, aby konečně pochopila, jak moc mu na tom záleží, ale Judy nikdy nebyla chytrá. Chytrost po ní opravdu nikdy nevyžadoval, děkuji pěkně, ale teď ji proklínal za tu dětinskou umíněnost. Dělala všechno proto, aby mu překazila plány společného výletu do toho teploušskýho baráku, jak kostel nazvala. A Jack jí nemohl říct důvody, kvůli nimž se chová právě takhle. Bohatě stačilo, že se zmínil o Fredovi.

Byl z celého srdce rád, že se po několika minutách objevili Steve a Thomas. Oba se mezitím převlékli (zřejmě do toho, co měl Fred ve skříni). Jacka zaplavil pocit úlevy, že si Tom na sebe nezval své oblíbené tričko od Cradle of Filth se sloganem Ježíš je kurva. Oba chlapci také vypadali mnohem klidněji než předtím, což se o Jackovi zdaleka nedalo říct. Účinek drogy už odcestoval na Bahamy a na jeho místo se okamžitě cpala migréna. A navíc jeho předloktí znovu krvácelo, protože se na něm formovala číslice 12.

„Bez problémů?" zeptal se, aniž by potřeboval odpověď. Steve ho ujistil suchým Jo.

Judy se tvářila možná zvědavě, ale stejně to nezakrylo její aktuální náladu. Neobtěžovala se pozdravit ani jednoho, stála, ruce složené na prsou, a civěla přes ulici do prázdna.

„Tak jdeme," zavelel Jack.

Judy okamžitě vyprskla: „Klidně si je tam vykuřte navzájem, ale mě do toho baráku nikdo nedostane!"

Jack už se nezdržoval dohadováním. Nebyl čas riskovat životy všech kvůli tomu, že je to Judy proti srsti. Uchopil ji v podpaží a vlekl do dveří kostela. Když se začala zmítat, ze druhé strany ji uchopil Thomas. Steve se chvíli díval, ale potom vykročil za nimi.

„Pusťe mě, vy zatracení buzíci!" vřískala Judy. „Tohle jste přehnali, pusťte mě, nebo vám nakopu ty vaše…"

Jack jí okamžitě přitiskl ruku na ústa a zatlačil, aby do jeho dlaně nemohla zarýt zuby. „Teď mě poslouchej, ty krávo jedna. Až vejdeme dovnitř, stačí, abys řekla jediný sprostý slovo, abys usykla jedinou jízlivou narážku, abys udělala cokoliv zlomyslnýho, a bude to znamenat, že do večera všichni do jednoho skončíme jako Fred! Rozumíš tomu?" Řekl to, jak nejlépe dokázal, a zároveň si pomyslel, že pokud přežije tento a příští den, kopne tu holku do zadku tak tvrdě, že jí tam nadosmrti zůstane otisk.

Judy na něj třeštila oči s překvapeným výrazem a nakonec přikývla. Když odtáhl ruku od jejích úst, pohrdavě si je otřela a odplivla si. „Skončili jsme spolu. Radši dám tomu impotentnímu Jamiemu Vannayovi než tobě, ty zasranej cvoku!"

Vrazil jí facku tak tvrdou, že se zapotácela. Neupadla, ale neměla k tomu daleko. Thomas a Steve vyjekli překvapením. Jack si toho nevšímal. „Jak je ti libo. Teď uděláš jednu věc a pak už mě nikdy v životě nemusíš vidět. Půjdeš s námi do kostela a vyzpovídáš se ze svých hříchů, stejně jako my. Děláš to pro sebe a pro svůj život. Jestli budeš šťastnější s žiletkama v krku místo toho, že bys na pět minut zapomněla na tu svou arogantní prdel, tak si dělej co chceš a zmiz mi z očí. Já ti radím, aby sis zachránila život!"

Judy si posměšně odfrkla, ale zůstala stát na místě. „Nech se vyšetřit," zabručela.

Jack ji neposlouchal. „Fajn, takže jdeme!"

Všichni čtyři vešli do chladné budovy zasvěcené svatému Petrovi. Jack už tady jednou byl. Tenkrát jej matka přitáhla až sem na nedělní mši. Toho dne ji nenáviděl víc než kohokoli jiného na světě. Nic se od toho dne nezměnilo, až na velkou dřevěnou napodobeninu Ježíše Krista v životní velikosti, na kterou si nepamatoval. Ale pomyslel si, že to musí být už přece jenom pár let, co ji sem instalovali. Nevypadala úplně nová.

Prostřední uličkou se sunuli směrem ke zpovědnici – poměrně hezké boudy ze smrkového dřeva a s mosaznými klikami na obou dveřích. Nikdo z nich se nezdržoval žádnými řečmi, kupodivu i Judy mlčela. Jack se vlastně divil, že se venku neotočila a neutekla, a byl rád, že zůstala. I když pro něj de-facto nic neznamenala, nechtěl ji nechat zemřít jako Freda. Stejně však z celého feťáckého srdce doufal, že když ta holka něco udělá špatně, bude to ona, kdo zemře. On za svou chybu nezaplatil, protože musel předat vzkaz ostatním, tak si to alespoň domyslel. Místo něj si to odskákal android Marvin. A kdyby Judy měla způsobit smrt Stevena nebo Thomase, nejspíš by ji zabil vlastnoručně, bez čekání na chvíli, kdy se bůh začne nudit.

„Sedněte si sem a buďte tak slušní, jak to jen jde. Opovažte se něco zašeptat," poručil. Sám byl plný soustředění, aby na tak (ne)svatém místě neutrousil sprosté slovo. Za dané situace by to mohlo mít fatální následky. Všichni ho poslechli, dokonce i Judy si sedla.

Jack z kapsy vytáhl značně zmenšený výtisk bible a významně se zadíval na své tři společníky. Už nešlo jen o kamarádství. Díval se na lidi, s nimiž musel čelit smrti.

„Umíte Otčenáš?" zeptal se věcně.

Chlapci zavrtěli hlavou, Judy něco procedila mezi zuby. Jack v tom rozeznal otázku Děláš si srandu?

„Dobře. Já si to celé naštěstí pamatuju. Ještě od mámy." Zalistoval na konec knížky do sekce modliteb a když našel, co hledal, podal bibli Thomasovi. „Naučte se to, zatímco budu uvnitř. Něco mi říká, že to budeme potřebovat."

Už na nic nečekal. Věděl, že přesvědčivější už nebude.

Zamířil do zpovědnice, která byla otevřená, jako by mu dávala najevo, že je vítán. Neměl možnost se podívat, jestli je někdo na místě pro kaplana, ale měl silné tušení, že na něj někdo čeká.

Posadil se dovnitř a zavřel za sebou. Ocitl se ve tmě, slabě krájené světélkem skrze mřížky, za nimiž seděl kněz. Jack ho neviděl, ale podle pronikavého dechu poznal, že ten muž bude zřejmě velmi starý. Proboha, Jack ze srdce doufal, aby nebyl nahluchlý.

Neměl tušení, jak to u zpovědi normálně probíhá, a tak spustil jako básničku: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá – jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům – a neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého," na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Amen."

Když skončil, uvědomil si, že pláče. Možná soustředěním, možná strachem. Zabolelo ho vědomí, že to rozhodně není kvůli Fredovi. „Otče?"

Z druhé strany zazněl smích., z něhož Jacka zamrazilo. Bylo to už dlouho, kdy v televizi viděl film Fantomas, ale přesto si byl jistý, že ten smích je úplně stejný, jaký vydávala ta stvůra v modré masce. Mlčel. Snažil se nezaječet. A to bylo zatraceně těžké.

„Velmi dobře, synu," pronesl neznámý tiše. „Velmi dobře. Vidím, že se opravdu snažíš, když sis uvědomil, že jsi svou hloupostí zabil svého přítele."

Jackovi vyskočilo srdce až do krku. Už tehdy, kdy zaslechl ten smích, mu blesklo hlavou, že je tady něco zatraceně v nepořádku. To, co sedělo za dřevěnou stěnou, rozhodně nebyl žádný kněz. Neměl čas přemýšlet, s kým má tu čest. Věděl jen, že tam rozhodně nesedí člověk. Musel se soustředit ze všech sil, aby nic nepodělal. „Otče? Kdo vlastně jste?" hlesl. Musel zůstat klidný v hlase, což je pro k smrti vyděšeného člověka velmi těžký úkol.

„Nejsi tady proto, abys kladl otázky," zašeptal neznámý. „Pověz mi své hříchy, synu."

Jack se zhluboka nadechl. „Zhřešil jsem, otče. S radostí jsem ponižoval Boha, bavil se výsměchem, hrál jsem špatnou hudbu, z mých úst vyšlo mnoho hříšných slov, mé žíly okusily mnoho nečisté krve…"

Neznámý zaburácel smíchy a Jack zmlkl, jako by do něj uhodilo. V hlavě mu dupaly tisíce koní a srdce skákalo v jeho hrudi jako dítě přes švihadlo. Právě se mu podařil životní výkon v ušlechtilé mluvě, ale stejně to nemuselo stačit. Ksakru, vždyť už počítal sekundy, kdy se určitě ta stěna protrhne a vynoří se z ní obrovská chapadlovitá ruka, která si jej přitáhne a vyrve mu ten jeho velkej neupřímnej jazyk, aby si na něm ta stvůra, které ruka patřila, pochutnala jako na jednohubce… určitě. Kolik už napočítal vteřin? Deset? Dvacet?

Neznámý však promluvil a znělo to velmi spokojeně.

„Slyším tě dobře, synu, a dobře tě poslouchám. Nechť ti bude naším Pánem a Spasitelem odpuštěno, protože všichni jsme Boží děti a Bůh je velmi, velmi milostivý ke svým dětem. Pomodleme se ještě jednou. Otčenáš…"

Jack: „…jenž jsi na nebesích…"

Otec: „…posvěť se jméno tvé…"

Jack: „…přijď království tvé…"

Otec: „…buď vůle tvá – jak v nebi, tak i na zemi."

Jack: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům- "

„Lituješ svého činu?!" vyštěkl otec/Neznámý.

Jack: „…a neuveď nás v pokušení- "

„Ticho! Lituješ svého činu?!"

Jack se vzpamatoval. „Ano."

„Říkáš pravdu?"

„Ano"

„Přísaháš tomu před samotným Bohem?"

„Ano!"

„Budeš se kát?"

„Ano, otče, budu se- "

„Ticho!" zaburácel hlas. „Budeš nadosmrti ctít Boha?"

„Ano!"

„Miluješ Boha?!"

„Ano!"

„Uděláš bez váhání, oč tě Bůh požádá?!"

„Ano, otče."

„Řekni, že Bůh je ten největší zkurvenec na světě!"

„Ano!" zavřeštěl Jack. Tělem jako by mu přitom proběhl elektrický proud.

„Řekni to!"

„Bůh je ten…"

– a neuveď nás v pokušení…

Jack byl našponovaný jako kytarová struna. Už měl na jazyku poslední slova. Stačila vteřina zaváhání a mohlo být dokonáno. Teď, když se zarazil, uvědomil si spoustu věcí. Neznámý ho tlačil do pasti a málem se mu podařilo ho zmást. Nechtěl, aby Jack dokončil modlitbu. Ve chvíli, kdy…

(„Řekni to! Řekni to!" ječel ten, který nemohl být knězem)

– a neuveď nás v pokušení…

Jackovi se útroby obrátily naruby. Neznámý musel vědět, jak Jack nenávidí Boha, přestože se modlil. Nabízel mu možnost ulevit svým skutečným emocím. Pokušitel! Neboli ďábel – právě to sedělo za dřevenou stěnou tenkou ani ne pět centimetrů.

„Ne, otče," odpověděl. Byla to sázka do loterie.

„Řekni to! Slíbil jsi- "

„Neřeknu to, otče."

Pokušitel zakvílel jako vichříce. Jackovi se na zádech znovu usadila ledová myš.

„Je to vůle Boží! Řekni to, ty zasranej malej hazle! Řekni to a dodrž své slovo!"

Jack si s uspokojením pomyslel, že rozzuřit vyšší bytost nemusí být vždycky na škodu. Tentokrát ho nedostanou. Pokušitel ho dokázal nalákat na jehlu s tou rajskou látkou, ale tentokrát jej neoklame. Nenechá se vyprovokovat ani k obyčejnému klení!

„Je to vůle tvá, nikoli Boží," poznamenal Jack tiše. „Neřeknu to."

„Zemřeš! Chcípneš mýma vlastníma rukama, když to neřekneš! Přísahám, že tě zabiju!"

„NEŘEKNU TO!"

V jednu strašlivou chvíli si byl Jack jistý, že to pokušitel udělá, že se na něj vrhne stěna nestěna a nadělá z něj fašírku, ale když ta věc za zdí vztekle zavyla jako zraněný vlk, bylo mu jasné, že tentokrát vyhrál. Pokušitel řval jako šílenec, tak nelidsky, že se konečně ukázala jeho pravá přirozenost. Ječel, kvílel, kopal kolem sebe, mlátil do stěny, až se otřásala, ale to všechno Jacka nechalo chladným. Ta věc ho nemohla zabít. Neměla Boží podpis na Jackově popravčí listině. Tak alespoň vybila svoji zlost jiným a hodně hlasitým způsobem.

Za chvíli umlkla i ozvěna ječícího démona a rozhostilo se znovu hrobové ticho.

„Blahopřeji, synu," řekl Pokušitel už zase tím chladným a klidným hlasem, v němž se tolik podobal Fantomasovi. „Část tvého úkolu je splněna. Jsi silný. Možná přece jen zůstaneš naživu."

„Děkuji, otče."

„Můžeš jít. Pošli sem dalšího. Pochybuji, že budou všichni stejně úspěšní jako ty." Smích.

Na Jacka skutečně dolehly vážné starosti. On byl stále tím jediným, kdo si plně uvědomoval závažnost celé patálie. Vystoupil ze zpovědnice a nechal ten tichý smích ve tmě samotný.

Už si tvořil plán, jak na své přátele naléhat, ale když na ně pohlédl a viděl jejich obličeje, poznal, že to snad ani nebude potřeba. Oba chlapci stáli na nohou, jako by před chvílí v úleku vyskočili, byli bledí jako stěny a třeštili na něj oči. Judy seděla s rukou před ústy. Na té druhé už si nehty okousala. Bible ležela vedle na židli. Jack doufal, že dobře posloužila.

„Co se tam dělo? Jacku! To vřískání…"

Jack se jí podíval do očí a zmohl se na lehký úsměv, přestože mu vesele moc nebylo. Cítil se lépe, ale sžírala jej jistota, že ta věc uvnitř má ještě své trumfy, které nepochybně vytáhne na jeho kamarády. Vzal Thomase a Stevena kolem ramen a přinutil je, aby se posadili. „To, co sedí vevnitř, není farář ani žádej jinej člověk," zašeptal. „Jsme neustále pod dozorem a ono to čeká, až uděláme chybu. A je vidět, že vyšším sílám nejde zdaleka jen o naše poučení a pokání. Chtěj se hlavně bavit. Sedí tam démon, nebo ďábel, nebo co. Pokušitel. Bude se vás snažit vyprovokovat ke hříchu. Musíte za každou cenu Bohu vyznat lásku a pokoru. Opovažte se klít, nadávat, anebo mluvit tak, jak jste zvyklí. Právě o to mu jde. Nesmíte dát Bohu důvod, aby mu dovolil vás zabít. Musíte splnit podmínky!"

Když naléhal, aby jeho přátelé vyjádřili lásku k Bohu, znovu si připomněl, jak moc ho nenávidí, když mu ten všemohoucí hajzl hrozí smrtí a ještě z něj dělá otroka v aréně plné démonů. Očistec před smrtí. Nemělo by to být náhodou obráceně?

Zamžikal, aby zaostřil obličeje před sebou. Všichni na něj hleděli jako uhranutí. A všichni měli strach.

„Já jdu pryč…," hlesla Judy. Skoro vzlykala a odmítala Jackovi pohlédnout do očí.

Jacka na okamžik přemohl pocit škodolibého uspokojení. „Jak je ti libo, zlato. Klidně běž a vychutnávej si každou vteřinu, kterou ti Bůh dá, protože nejpozději do dnešní půlnoci si pro tebe přijde Zubatá."

Čekal.

Judy vypadala, že se každým okamžikem zhroutí, ale zůstala dál sedět. Jack přikývl a dodal: „Půjdeš poslední." Pak se obrátil k Thomasovi, který z těch tří vypadal nejvíc vyrovnaně. Byl koneckonců suverénně nejstarší. „Mohl bys?" tázal se ho. Věděl, že ho přítel pochopil.

Thomas přikývl a vstal. Třásla se mu kolena, takže chůzí připomínal velmi starého člověka. Klouby prstů měl zbělené napětím, jak obě ruce zatínal v pěsti. Ale jinak nedal na sobě nic znát. Bez zastavení přešel kolem oltáře a pak vstoupil do boudy, v níž čekal ďáblův služebník.

Dveře se zavřely a nastalo několikaminutové ticho. Jack si uvědomil, že přes smrkové dřevo zpovědnice je slyšet jen velmi málo. Přesto od sebe dokázal rozlišit Thomasovo tiché mumlání a chladný šepot démona.

Tom odříkával Otčenáš, klidně a bez chyby, jak se zdálo. Jack měl přesto nervy tak napjaté, až se bál, že ho snad ranní mrtvice. Bylo to všechno jaksi těžší, protože teď neměl kontrolu nad tím, co se uvnitř dělo. Tom už horlivě potvrzoval démonovy otázky, které vyštěkával jako dobrman. A jestli se Thomas nechá oklamat… nu, ta věc uvnitř ho sežere jako pečené prase.

A zase ticho. Několik nekonečných vteřin. Pak se kostelem rozezněl Pokušitelův hlas, rozzuřenější než kdy jindy: „Tvoje máma kouří ptáky v pekle! Mně to udělala taky a řeknu ti, že je to fakt dobrá děvka! Co na to řekneš? Co na to povíš, synu děvky?!"

Jackovi jako by se v žaludku objevil pořádně velký kus ledu. Steve vedle něj vypadal zrovna tak, o Judy ani nemluvě. Ale hlas Thomase téměř nebyl slyšet. Bojoval.

„Mám tady pro tebe místečko, hochu! Napřed ti vymlátím všechny zuby a pak tě nechám voprcat od všech nadrženejch existencí, co mám na skladě! Jak se ti to bude líbit?!"

Thomas pronikavě odpověděl. To, co řekl, Jacka nevýslovně potěšilo a naplnilo hrdostí. „Povídej si, co chceš. Miluji Boha a ten zcela jistě ví, jak se mnou naloží. Otče náš, neuveď mě v pokušení! Sláva Bohu, sláva- "

Byl přehlušen jekotem. Jack se zazubil od ucha k uchu. Byl na Thomase neuvěřitelně hrdý. Jeho úlevu nedokázalo zmírnit ani to příšerné škrabání do dřeva. Démon chvíli šílel a pak ztichl. Zanedlouho se otevřely dveře zpovědnice a vystoupil Thomas s vítězoslavným výrazem.

Jack i Thomas, kteří se během svých pěti minut uvnitř proměnili v mnohem dospělejší muže, než jakými kdy byli, teď vysvětlovali Stevenovi, jak a co musí udělat, aby uspěl při zpovědi, nebo spíše při zkoušce pevné vůle. Démon už zkusil slaboduchý trik a hru na nenávist. Bylo záhadou, co zkusí tentokrát.

Steven se po chvíli trochu uklidnil, ale je jeho barva stále vypadala velmi nezdravě. Oba chlapci ho konejšili, jak jen mohli, a nakonec se přece jen zvedl a šouravou chůzí vkročil do nejhorší místnosti na světě. Jack si pomyslel, že proti tomuhle je Dům hrůzy sranda.

Trvalo to déle, mnohem déle než v případě Thomase nebo Jacka. Démon Steva dokázal mučit celých patnáct minut. Posledních pět démon vyřvával ty nehorší útržky ze Stevenova života. O některých jeho přátelé věděli, něco pro ně bylo nové. Všichni se třásli, když si pomysleli, jak se Steve musí cítit. Démon tentokrát vsadil na hanbu. Steve byl slabší než jeho dva kamarádi. Kytarový král byl psychicky na dně.

„Když jsi měl poprvý skočit ze čtyřmetrovky, pochcal ses tam nahoře jako malá holka! A všichni to viděli!" hulákal chladný hlas, ale Steve stále mlčel. Jack si pro sebe řekl, že jestli se Steve z té smrtící místnosti vrátí, už si z něho nikdy v životě nebude utahovat. Ani z legrace.

„Pěkně jsi kecal těm svým kamarádům, chlapečku! Nikdy jsi s nikým nešukal! Chudááček malej, on je ještě panic! Ubožák!"

Nakonec se vyřvávání proměnilo v jekot a vzteklé škrabání a mlácení do stěn. Bouda se tentokrát doslova otřásala. To všechno bylo pro Jacka a Thomase jako dar z nebes, protože bylo jasné, že Steve vydržel.

Když se vrátil k nim a nechal démona čekat na poslední oběť, Steve působil dojmem, že kromě své důstojnosti v boudě ztratil i dva litry krve. Posadil se a přestože ho kluci objímali a plácali po rameni, nepřestával hledět na svá kolena.

Teď byla na řadě Judy.

Jack z toho neměl dobrý pocit. Steve na tom byl špatně, jen co je pravda, ale bude v pořádku. Jenže démon tentokrát prohrál jen těsně a svou poslední oběť bude chtít vzít s sebou za každou cenu. Jack teď šíleně litoval, že Judy neposlal jako druhou.

„Já… já tam nemůžu, Jacku, prosím, nenuť mě k tomu." Brečela. Bylo úžasné, jak se za tu chvíli změnila. Ještě před okamžikem by ji Jack nejraději uškrtil. A teď tu plakala mladá, ustrašená dívka, která prostě měla strach.

Jack udělal to, co ještě nikdy v životě. Upřímně ji políbil na ústa. Jindy to dělal zcela z nutnosti. Ze stejného důvodu, jako se každé ráno chodil vymočit. Ale tentokrát to byl skutečný polibek, protože ona si to zasloužila. Jack doslova žasl, jak rychle ji kostel proměnil z vulgárního hovada v křehkou lidskou bytost. „Poslouchej, Judy," zašeptal a hladil ji po vlasech, když mu přitiskla čelo k hrudi, „může to skončit. Když to zvládneš, určitě se ti už nic nestane. Ty jsi s námi nehrála. My ještě budeme mít práci, ale ty nehraješ, nepíšeš texty ani nebereš drogy. Bude po všem. Musíš udělat jen tohle." Snažil se ze všech sil. „Viděla jsi. Je to snadné." To lhal, ach, jak strašlivě jí teď lhal.

Judy na něj pohlédla a bylo znát, že se alespoň trochu sebrala. Jack jí pomohl vstát a dovedl ji až ke zpovědnici. Ignoroval pud sebezáchovy, který v jednom kuse křičel, aby se k té strašlivé boudě už nikdy nepřibližoval.

Jack ji k sobě naposledy obrátil a řekl: „Pamatuj na Otčenáš."

Nakonec to byla Judy, kdo se usmál jako poslední. Pak se dveře zavřely.

Jack se vrátil na své místo vedle Stevena, který se trochu třásl a prázdným pohledem zíral na dveře, které za sebou Judy zavřela. Thomas ani nedutal. Byl natolik rozumný, že před Judy neoznačil Jacka za lháře. Oba se báli. Oba měli zlé tušení, že démon tentokrát zvítězí.

Judy spustila Otčenáš. Hra začala.

Ani Steven, ani Thomas, a dokonce ani Jack neměli tušení, co se v boudě odehrálo asi dvacet vteřin poté, co se za Judy zabouchly dveře. Ale bylo naprosto jisté, že se stalo buď něco neuvěřitelně dobrého, nebo neuvěřitelně strašného. Ve chvíli, kdy Judy odříkala třetí verš, začal démon neskutečným způsobem ječet.

„NE! NE! PROSÍM! NE! TO PÁLÍ! NE! PŘESTAŇ!"

Všichni tři chlapci s sebou trhli a podívali se na sebe s výrazy prozrazujícími naprostý šok. Jacka polila hrůza z toho nelidského jekotu a zároveň radost z toho, co slyší. Ale co se to sakra vlastně stalo?

Judy se chopila šance a pokračovala mnohem hlasitěji: „…jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny!"

„PŘESTAŇ! PŘESTAŇ! PROSÍM! PROSÍM! UŽ NE!"

Jack a Thomas byli na nohou. Tohle vůbec nebylo logické. Tohle vůbec nebylo pravé! Ďábel nikdy neprosí!

„Neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého!" hulákala Judy. V jejím hlase rostla radostná horlivost.

„NE! UŽ… NE!"

„AMEN!" zaburácela Judy.

Vtom se část zpovědnice, v níž měl za normálních okolností sedat kněz, vybuchla jako časovaná bomba. Ozvala se tak ohlušující rána, jako by právě v kostele někdo odpálil celou vlečku TNT. Dvířka uletěla spolu se zbytkem zpovědnice a třísky se rozlétly do všech stran. Jedna z nich těsně minula Thomasovu hlavu. Z díry po dveřích se vyvalil hustý dým.

„Judy!" zakřičel Jack. Jeho dívka byla v té části boudy, která zůstala celá, ale přesto byla pravděpodobnost, že se jí něco stalo, až příliš velká. „Judy!"

Její dveře se rozrazily a dívka vyběhla ven. Vůbec nic jí nebylo. Jack vydechl úlevou. Nejen že se Judy nic nestalo, ale ještě to démonovi pěkně ukázala. Když se rozplynul dým nad troskami zpovědnice, po tom ďábelském stvoření nebylo ani stopy. Exploze ho musela rozmetat na malé kousíčky.

Judy zavýskla a rozběhla se k chlapcům. „Viděli jste to? Viděli jste to?" křičela nadšeně a v tom bojovém pokřiku úplně zapomněla na to nejdůležitější. „Jak jsem ho zničila! Natrhla jsem tomu hnusnýmu hajzlovi prdel! Žádný hovado z pekla ani z nebe si na mě ani netroufne! Všichni ti kreténi mi můžou- "

Jack řval už před dvěma vteřinami, ale Judy byla tak zapálená, že ho ani neslyšela. „Judy ne! Mlč! Ticho!"

Judy se zarazila v půli věty. Ztuhla na místě s ústy otevřenými. Kostelem právě zazněl démonův smích. Chladný a takový, jakým se mohl chlubit jedině Fantomas.

Na Jacka padl stotunový balvan zoufalství. Thomas a Steve vedle něj vykřikli. Démon nebyl tím, před čím museli padnout na kolena a prosit o odpuštění. Byl pouze prostředkem, zástupcem druhé strany, která si hájila své zájmy. Byl to Bůh, kdo proti nim stál. Démon to věděl. A svůj poslední boj sice vyhrál zbaběle, ale přesto.

Bylo pozdě cokoli napravit. Ještě než se Judy stačila rozplakat, když si s hrůzou uvědomila, co provedla, ozvalo se zaskřípání dřeva. Přestože byli všichni v šoku, dokázali se ohlédnout. To, co viděli, jim vnitřnosti srazilo do jediné bolestivé koule.

Dřevěný Ježíš Kristus už neměl hlavu padlou na rameno. Visel na kříži s hlavou vztyčenou a černýma očima upřenýma přímo na Judy. Ty oči jako jediné byly skutečně živé. Od jejich vlhkého povrchu se odráželo světlo. Ježíš odtrhl pravou ruku od kříže, až všechny hřebíky na zápěstí zavrzaly. Teď byl ke kříži připoután jen zády a zápěstím levé ruky. Ten parchant se smál.

Jack, ani nikdo z ostatních, nebyl schopen slova. Sám si připadal, že se vůbec nemůže pohnout. Jako by mu ten svatý panák ukradl život a dřevo ze svého těla věnoval jemu. Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy Ježíš sejmul ze své hlavy trnovou korunu a pravou ruku natáhl za své levé rameno, jako by se chystal k hodu.

„Judy! Utíkej!"

Tomův řev sice měl účinek, ale zazněl příliš pozdě. Příliš pozdě na to, aby kdokoliv z chlapců stihl zasáhnout. Judy se vzlykaje rozeběhla do uličky směrem ke vchodu do kostela, ale to už trnová koruna zasvištěla vzduchem jako létající talíř a dohonila dívku dřív, než stačila udělat několik skoků. Koruna jí uťala hlavu jako halloweenovou dýni.

Všichni tři chlapci zaječeli z plna hrdla. Naskytl se jim pohled na mohutný stříkanec krve, který vylétl z Judyina krku, na její tělo, které plesklo na podlahu a ještě chvíli po ní ujíždělo, na její hlavu, jež se odkutálela až do hlavních vrat, a to všechno je donutilo ječet, jako by je na nože brali.

„Ty!" řval Jack, který se jako první dokázal pohnout a obrátit se k teď už nehybné podobizně. „Ty hnus- "

Větu naštěstí nedokončil. Thomas byl natolik pohotový, že ho srazil k zemi a sevřel mu ústa ještě dřív, než stačil způsobit další katastrofu. Chvíli se zmítal, dávil se, ale uklidnil se, když si uvědomil, že ho Thomas vlastně zachránil. Jeho mysl byla příliš zatemněná a rozzuřená ztrátou Judy, té, do které by se po dnešku možná dokázal i zamilovat.

V tu ránu zvenčí zaječela nějaká žena. Jack okamžitě vyskočil a uvědomil si, že hlava jeho přítelkyně už není vidět. Musela se skutálet po schodech na ulici. A někdo si jí všiml!

Steve si přiložil ruku k ústům a vykřikl do ní. Vypadal vůbec nejhůře, jako by každým okamžikem měl dostat infarkt. Ale nebyl natolik šokovaný, aby neztratil hlavu jako před okamžikem Jack… nebo Judy, která ji ztratila doslova.

„Zadní vchod!" zahulákal Thomas, popadl Jacka za límec u košile a táhl ho do postranních dveří. Steve jim byl v patách. Museli zmizet dříve, než si někdo všimne jich.

„Sbohem, Judy," vydechl Jack, když opustili kostel a utíkali jako o život co nejdále od místa, kde si právě nějaká žena všimla useknuté lidské hlavy.

Tři chlapci, kteří toho dne už přišli o dva blízké, se zastavili až o tři bloky dál u jedné graffiti ozdobené zídky. Thomas neustále kontroloval Jacka, který si svíral levé předloktí a bolestně se šklebil. Pak otřel krev ze své ruky a spatřil jasně červenou jedenáctku.

„Teď už můžeš klít," řekl Thomas jemně. Opřel se o zídku a zavřel oči. Hrudník se mu rychle zvedal a zase klesal. Steve se opřel o kolena a rozkašlal se.

„Kurva!" zahulákal Jack a kopnutím zbavil zídku několika vrstev omítky. „Do hajzlu! Mělo mě to napadnout!"

„Jacku, a co když ona zemřít měla? Co když nad tím, co se děje, nemáme žádnou moc a oni si s náma prostě pohrávaj? Jak víš, že až splníme, co po nás chtějí, nezabijou nás taky?"

Jack se na něj sklíčeně podíval. „Nevím to. Ale politicky vzato: nemáme jinou možnost. Vím, že když nic neuděláme, chcípneme určitě. Když splníme podmínky téhle zasrané hry, máme alespoň šanci."

Thomas přikývl. Bylo vidět, že tuhle možnost v hlavě mnohokrát přehrával a také nedospěl k jinému závěru. Naštěstí už se na nic nezeptal a Jack mu za to byl vděčný. Potřeboval chvilku klidu, jen chvilku, aby si mohl vymluvit, že není zodpovědný za smrt své holky. Jak se všechno zdálo tak jednoduché, když ta budka explodovala a Judy z ní vyběhla s radostným pokřikem… na kratičkou chvíli byl přesvědčený, že zvítězili, že zbytek už bude jen brnkačka (a možná bude), ale následně se plán toho zbabělého zmetka podařil a Judy zapomněla, jak má mluvit. Bůh se musel zatraceně bavit, když to pozoroval. Určitě si k tomu usrkával pivo a ládoval se křupkama, hajzl.

Ale pořád byli naživu ještě oni tři. A měli toho ještě dost na práci. Spálit texty a noty, každý zničit svůj nástroj, zlikvidovat všechno, co je jakkoliv protikřesťanské. To se ale za jedenáct hodin zvládnout dalo, a to i s pauzou na kafíčko a cigárko. Jacka čekal ještě jeden úkol navíc, z čehož byl mnohem rozpačitější. Včelka Mája má utrum a to definitivně. Stačí si jednou jedinkrát odskočit do ráje a bude následovat trvalý pobyt v pekle. A co mu dále dělalo starosti, byl Steve. Od své návštěvy ve zpovědnici nepromluvil ani slovo a stále vypadal, že se každým okamžikem rozpláče a pozvrací zároveň.

Alespoň se můžu předběžně podívat, jak budu vypadat já, až se dostaví absťák.

Jenže když si naposledy šlehl před čtyřmi hodinami, neměl by mít s nedostatkem drogy problémy, než uplyne půlnoc. Nebo i tři půlnoci. To byla aspoň nějaká pozitivní věc, i když by bez váhání vyměnil Fredův život třeba za padesát absťáků.

(neříkej dvakrát, bráško)

„Co teď?" ozval se Thomas nakonec.

„Teď doděláme, co musíme. Vrátíme se do domu Marvinových a zničíme všechny věci, který by mohly boha urazit. Co se dá spálit, spálíme. Pak zničíme nástroje a budeme se modlit, abychom po půlnoci zůstali naživu."

„Musíme zničit všechny nástroje?" To řekl Steve. Promluvil poprvé od doby, kdy vyšel z démonovy zpovědnice. V jeho hlase zněla strašlivá úzkost.

„Přesně tak. Každej z nás musí zničit ten svůj. Pro jistotu to skoncujeme i s Fredovýma klávesama. Nemůžeme si dovolit riskovat."

Steve vypadal naprosto zničeně.

Thomas mu položil ruku na rameno se slovy: „Teď už to nebude taková hrůza, Steve. Máme poměrně dost času a nestojí proti nám ten ďábelskej zmrd."

Jack si pomyslel, že to není tak docela pravda, ale zachoval mlčení. Bohužel Thomas řekl ještě něco: „A pokud jde o to, co jsme o tobě slyšeli v kostele…"

„Sklapni!" Steve setřásl Thomasovu ruku ze svého ramene a otočil se k nim oběma zády. „Už mi to nikdy nepřipomínejte!"

„Nebudeme," okamžitě odpověděl Jack. Thomas se přidal. Teď nebyla vhodná chvíle pokoušet Stevenovy city, když bylo v sázce tolik. Jack si byl jistý, že Steven nebude už nikdy jako dřív, ale ve srovnání s tím, že bude žít, byla ta chvilka ve zpovědnici dostatečným vykoupením.

Odebrali se společně směrem k domu rodičů zesnulého Freda Marvina, aby dokončili očistec, který pro ně připravily vyšší síly, a modlili se, aby Fredovi rodiče dnes večer nedorazili. Možná byli takovými rodiči, že je ani smrt syna nedokázala odtrhnout od budování té jejich podělané kariéry. Jack v to doufal.

Devítka. Takové číslo se právě formovalo na Jackově předloktí a ta bolest ho doháněla téměř k šílenství. Čas běžel sice podivuhodně rychle, ale nebylo možné o něm ztrácet přehled, takže to mučivé odpočítávání si ten nahoře vážně mohl odpustit. Ale to by mu přece nebylo podobné, aby si nechal odepřít takovou zábavu. Jack se mu vlastně moc nedivil. Každý má v sobě sadistického démona, který touží po pohledu na utrpení, tak proč by jej nemohl mít v sobě i ten, k němuž se modlí tolik lidí, aniž by tušili, jaké svinstvo zrovna provádí jedné nešťastné partičce, která si prostě jen chtěla zpestřit život metalovou hudbou? Byli hříšníci, byli mladí a drzí výrostci, kterým nic nebylo svaté, ale tohle že si skutečně zasloužili? Co vrazi? Nebo lidé, kteří svou bezohledností zničili tolik lidských životů, že se o nich bude ještě sto let psát jako o pěkných zrůdách? Proč zrovna oni? Proč ten ješitnej hňup nenechal zlikvidovat Charlese Mansona v době, kdy byl zatím pouhým vyšinutým satanistou, a místo toho dopustil, aby nějaký hovado v Dakotě zastřelilo Johna Lennona? Jacka napadlo – a muselo to už dávno napadnout i jeho přátele – že otázka proč je v tomhle případě zbytečná. Proč v každém díle South Parku musí umřít Kenny? Nejspíš ze stejného důvodu, jako zemřou oni, pokud neseknou se svou vášní (v případě Jacka se dvěma vášněmi). Prostě to nemá logiku. A vyšší síla logiku nepotřebuje k tomu, aby si z někoho dělala srandu.

Teď pobíhali po sklepě domu Marvinových a házeli na hromadu všechno, co za ten čas nashromáždili o metalové hudbě, satanismu, okultismu a podobných blbostech, které existují přece jen pro zábavu dětí, sakra, ne proto, aby urážely křesťanského boha. Už toho byla pěkná hromada. Všechno, co se dalo spálit. Počínaje texty, papíry s notami, poznámkami, náčrtky, spiritistickou tabulkou, kterou kdysi nakreslil Thomas a na níž byl náležitě pyšný, časopisy, tričky s logy metalových skupin, dekou s vizitkou Chiméry, kterou kdysi Jack koupil pro Judy, Fredovou čepicí od Messiah, plakáty, upomínkovými předměty z koncertů… prostě kvantem krámů, které představovaly jejich společné zájmy. Výhoda byla, že žádný z chlapců neměl nic takového přímo u sebe doma. Všechno dělali společně a všechno také skladovali na společném místě. Fred Marvin – buď k němu, bože, milostiv – vždycky říkával, že ta pravá atmosféra se má udržovat uvnitř zkušebny (tedy té díry, kde hráli), ale chlapci neměli doma žádné takové věci spíše z toho důvodu, že Stevenův otec byl ožrala a rapl, který neuznával nic jiného než hudbu Glena Millera, a za metalový plakát by nejspíš Steva osobně zmlátil, Thomasovi rodiče byli zase katolíci, kteří k tomu všemu ještě umírali na rakovinu, a Thomas je měl rád, takže jim nepřidělával ani tak nesmyslné starosti, no a Jack, inu, pojem „doma" snad ani neznal. Ale stejně to byla až podivná náhoda, že se nikde jinde nenašel ani přívěsek na klíče, který by znamenal obrovský průser. Vlastně by stačilo jen vyhodit do vzduchu ten zavšivenej sklep i s barákem a celá ta šílená hra by možná skončila šťastně.

Nejdříve si pomysleli, že by mohli všechny ty věci zničit v krbu v obýváku, ale Thomas tu možnost okamžitě zavrhl. „Viděls někdy v létě, aby se kouřilo z komína u obytnýho domu? Ještě nějaký pako zavolá hasiče." S tím Jack souhlasil a Steve mlčel jako vždy. Nakonec se rozhodli, že to všechno spálí nedaleko odtud na skládce za městem. Byla to asi půlhodina chůze, takže by jim k tomu stačil ten dvoukolák, který Marvinovým rezivěl za domem.

Thomas se tvářil spokojeně, když prošmejdil každý kout sklepa a pak se otočil se slovy Jestli tady něco zbylo, podejte mi slepeckou hůl, ale byl zřejmě sám, kdo se dokázal usmát. Steve uvnitř své hlavy stále ještě bojoval sám se sebou a vyhýbal se očnímu kontaktu. Jacka to mrzelo. Mrzelo ho to stejně jako Fredova smrt, kterou způsobil svou hloupostí, nebo chyba, která se odehrála před pár hodinami v kostele. Ale Jack měl na krku důležitější starosti. Nedokázal si to vysvětlit, ale za poslední hodinu si jeho tělo už několikrát velmi nepříjemně zavolalo o heroin. Nebyla to chuť, ale potřeba! Byl si jistý, že tohle je další z děl toho idiotského Pokušitele.

„Máme všechno?" tázal se Thomas ostatních. Hrdě shlížel na hromadu cenností, které se brzy stanou potravou pro plameny.

Jack už chtěl odpovědět, ale zarazil se. „Počkej." Klekl a začal se v papírech přehrabovat. Věděl, co hledá, a byl si jistý, že ten konkrétní papírek nalezne. O to horší byl jeho šok, když po několikaminutovém hledání nedržel v ruce nic.

Thomas: „Co chybí?"

Jack strnul. To, co chybělo, byl papírek s novým textem k písni Ave Satanas, té, kvůli níž se bůh tak nasral. Jack prohledal kapsy: žvýkačky, cigára, klíče, autobusová jízdenka, valium… žádný lístek s textem!

„Jacku!" dotíral Thomas netrpělivě. „Co chybí?"

„Ten papír s novým textem. To vůbec nejdůležitější ze všeho."

„Neříkej, že ho…"

„Nemám ho!" vyštěkl Jack.

„Děláš si prdel, nebo- "

Jack vztekle vyskočil na nohy a obrátil se k Thomasovi se slovy: „Vypadám, že se dobře bavím? Doprdele, buď chvíli zticha. Musím si vzpomenout, kde jsem viděl ten cár papíru naposled!"

Thomas poslechl, ale nezdálo se, že to udělal kvůli Jackovu nadávání. Možná si všiml těch očí feťáka. No a co?

Když včera odcházeli, byl Jack v heroinovém nebi. Ale vzpomněl si, že ten text měl u sebe a… ano! Zastrčil si ho do kapsy. Byla to kapsa stejných džínů, co měl teď na sobě. V jednu hroznou chvíli si pomyslel, že papírek někde ztratil, když upalovali z kostela, ale tuto možnost raději ani nepouštěl na mysl. Jestli byla pravdivá, mohl udělat kamarádům pápá jako ti stupidní Teletubbies, na které se koukali, když bývali zkouření. Kapsy džínů byly však těsné a nezdálo se docela možné, že by z nich papír jen tak vyklouzl. Ten text musel být někde u Jacka doma, určitě tam musel být!

„Musím jít," řekl nahlas a vydal se nahoru po schodech. Cestou míjel Steva, který stále vypadal, jako by ho něco na podlaze nevýslovně zaujalo.

„Kam?"

„Pro ten zatracenej text. Musí být někde u mě, ale co já vím, kam jsem ho dal, než mě Judy svlíkla…"

„ Co my?" Thomas zvedl obočí. Taková hloupá otázka mu nebyla moc podobná.

„Zajeďte na skládku a spalte, co můžete," poručil Jack. Myšlenkově už byl u sebe doma a přehrával si své děravé vzpomínky jako film: v koupelně určitě ne, ložnice možná, obývák možná… v koupelně to určitě není!

Než stačil Thomas odpovědět, Jack už se řítil z domu Marvinových. Byl hlupák, že nepomyslel na text dřív. Copak poprvé, to byl k smrti vyděšený a navíc šlo o Freda. Podruhé, když tahal Judy z postele, už vyloženě selhal.

Přidal do kroku po rozpálené ulici ještě rychleji. Čas se podivně zrychloval. Brzy se určitě ukáže osmička, pak sedmička, šestka a nakonec… Vaya con Dios, Amigos.

XII.

Než Jack dorazil do svého doupěte, musel do sebe hodit dva diazepamy. Očekával, že po dopolední jízdě se dostaví odvykací příznaky, ale tohle nebyly jen žádné zatracené daně za trošku vzrůša. Měl pocit, že zároveň s tím jej přepadl neskutečný absťák, ale to přece, sakra, nebylo možné. Inu, stejně jako nebylo možné to, že by si Fred dal k obědu tři žiletky na posezení nebo že by se mohl pohybovat dřevěný Ježíš Kristus. Dneska je pěkně zasranej den.

Klouby mu křičely bolestí a víčka měl tak ochablá, že kdyby se jen na okamžik zastavil, určitě by usnul. Lidé, které míjel, se proměnili v rozmazané šmouhy. Občas někdo znechuceně utrousil nějaké slovo, ale Jack tomu nerozuměl. Soustředil se jen na to, kam jde, a co má hledat.

Těsně přede dveřmi toho stavení, které až do Harryho smrti nazýval domovem, se vyzvracel do záhonu, na němž matka kdysi pěstovala mrkev. Teď už mu bylo na omdlení. Pomyslel si, že kdyby požádal Toma nebo Stevena, aby sem šli s ním, všechno by se velmi usnadnilo. Teď už bylo pozdě. A přece nebyl žádný začátečník. Tohle všechno už si prožil. Sice tehdy nikdy nezávodil s časem, aby si zachránil tu svou bezbožnou prdel, ale jiný rozdíl v tom neviděl.

8.

Začal v obýváku. Intuice mu říkala, aby se tam podíval jako první. Vzpomínal si, že než se svou dívkou skočil do postele, posadila ho chvíli na gauč před televizi a chvíli zkoumala to, co měl v kalhotách. Džíny zůstaly celou noc tady, na zemi pod psacím stolkem. Ráno si je odtud vzal a šel se posadit na gauč. Pak s ním mluvil ten směšný obraz…

Prohledal každou píď koberce v obýváku, dýchal prach, který už snad dva měsíce nevysával, vyházel polštáře z kanape, aby se podíval, jestli mezi ně útržek papíru nezapadl, podíval se do psacího stolu, do brašny, kterou občas nosil s sebou na zkoušku, vytrhl povlečení ze své postele, ale místo papírku na něj vykoukly pouze Judyiny červené kalhotky, vyházel všechny věci z kapes toho oblečení, které doma měl, ale po nejdůležitější věci v jeho životě jako by se slehla zem. Možná Judy ten papírek sebrala, když ji táhl do kostela, možná jej měla v kapse, když jí ta trnová koruna usekla hlavu… možná byl ten lístek na míle daleko…

Nesměl si to připustit. Nehodlal umírat s vědomím, že neudělal maximum pro svoji záchranu. Stále usilovně hledal dál a na mysl mu přicházely stále méně pravděpodobné možnosti, kde by lístek mohl být. Jeho zoufalství už dosáhlo do takových mezí, že začal sundávat obrazy a zkoumat, jestli útržek papíru není přilepený na druhé straně plátna. S každým zklamáním se prohlubovala i jeho nevolnost. Začínal se bát, že i kdyby ten text našel, už by nemusel mít sílu na návrat ke svým přátelům. Proč, ksakru, nerozflákal svoji kytaru, když měl ještě možnost?

Na předloktí se mu pomalu a bolestivě objevovala sedmička. Čas začal sprintovat a Jackovi docházel dech.

A stále to zkoušel. Vyházel příbory z šuplat, nádobí z polic, staré papíry z krabice, kterou schovával v komoře, hledal mezi obrázky, které snad kreslil ještě v době, kdy ho maminka chovala na klíně… posouval nábytek a prohledával škvíry za ním, vymetal rukama pavučiny, vytřepával staré knihy… nic. Žádný lístek a zato pořádný absťák. Síly mu ubývaly a ztratil všechny možnosti. Kromě jediné, které se bál jako čert kříže.

7.

Prohledal každičký kout svého bytu, jen do koupelny dosud nevkročil. A moc dobře věděl proč. Dal by cokoliv, aby tam nemusel, aby ten lístek trčel kdekoli jinde, ale nebylo mu to dopřáno. Musel se tam podívat. Do koupelny: místnosti, kde ten lístek určitě, docela určitě být nemohl. Na rozdíl od něj tam čekala spousta věcí, které chtělo jeho tělo. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že se bude tolik bát vkročit do vlastní koupelny, ale zkusit to musel. Ten podělanej text nebyl vůbec nikde a v koupelně nad umyvadlem visela poslední skříňka, kterou ještě neotevřel.

Cestou do koupelny skoro upadl a kdyby se tak stalo, zcela jistě by už nevstal. Už ho dostihla i pořádná zimnice a ta proklatá potřeba si šlehnout byla téměř nesnesitelná. Čím víc se blížil k heroinu, tím více jeho tělo křičelo Potřebuju to! Ty víš, že to potřebuju, tak se tomu, sakra nebraň. Jen maličko. Tolik, abys byl schopnej dojít zpátky, víc ani ň.

Jackovi se zatemnilo před očima. Poslouchat ty hlasy bylo utrpení. Neuposlechnout je, to znamenalo muka ještě větší. Možná takhle stál v polospánku jen deset vteřin, možná celou hodinu. Pak se znova sebral a přistoupil ještě blíž k umyvadlu. Stále cítil silnou vůni osvěžovače, který sem ráno nastříkal. Hlasy v jeho hlavě, ty zoufalé, naříkající hlasy, ještě zesílily. Bytosti, kterým ty hlasy patřily, cítily heroin.

Musí s tím bojovat. Musí překonat to, čemu podlehl jeho bratr.

Buď chlap!

Koncentroval své poslední síly, poslední kapičky pevné vůle, aby se dokázal ovládnout, až uvidí obsah skříňky. Aby se neproměnil v šílence a neskočil po nejbližší jehle. Aby zůstal silný.

S těmito myšlenkami prudce odklopil rozbité zrcadlo, které bylo zároveň dvířky, a jeho pohled padl na to, co čekalo uvnitř.

Všechny jeho nervy svorně zakřičely a on měl chuť zaječet také. Ta část, která hledala text, vítězoslavně zavýskla. Ta, která hledala heroin, zavýskla mnohem radostněji.

Byl tam! Zcela nepochybně našel papírek, který hledal, a na němž teď závisela celá jeho budoucnost. Ležel na dolní poličce smotaný do roličky a sražený gumičkou, aby držel tvar. Ležel tak blízko, že Jackovi stačil jeden jediný, nepatrný pohyb, aby ho uchopil a získal tak znovu šanci dožít se zítřka. A bylo by to tak snadné, tak neuvěřitelně snadné, kdyby… kdyby ten prášek, z něhož rolička vykukovala, nebyl heroin.

Jenže byl. Bílý heroin, neboli cukrovej maník, jak mu říkal Harry, svítil na tmavé polici a byla ho pořádná hromada. Jako by si někdo dal tu práci a postavil z něj miniaturu nějaké sopky. Z jejího ústí čouhala rolička papírku a volala Jacka svým sladkým, omamným hláskem Pokušitele. Nikoli, aby si ji vzal a utekl co nejdál od té nebezpečné látky. Volala jeho nos. Chtěla, aby ji Jack uchopil a pořádně si šňupnul, aby si pustil do nosu třeba všechnu tu nádheru, za níž by stovky feťáků i vraždily, jen aby se mohly podívat, natož si taky trošku vzít. Vyschlo mu v krku.

Ach bože, to je krása…

Určitě to byl čistej. Neříznutej žádnýma zbytečnýma sračkama, který akorát zvyšovaly váhu a kazily požitek. Možná by si mohl dát. Jen maličko. Koštnout… jenom trošičku…

Proč jenom trošičku? Já to chci všechno! TY to chceš všechno!

Jackovi se zastavilo srdce. Jediné, na co dokázal myslet, bylo těch několik gramů prášku na poličce skříňky. Jistě že to chtěl všechno. A taky to BUDE mít všechno! A nikomu nedá ani zrníčko!

„Moje…," zasténal. Už teď prohrával. A to stačil jen jediný pohled, aby jeho zmučená mysl rezignovala a začala se upínat k té zatracené droze.

Vem si mě! Vem si, co potřebuješ.

„Ale…" Protesty mu zůstaly v krku. Skoro plakal. V hlavě mu křičely i ty druhé hlasy. Takové, které ho podezíraly ze zbabělosti, které přikazovaly, aby si vzal jen to, pro co sem přišel, a nic víc, aby se nenechal svést pokušením, aby si zachránil život. Ale to nestačilo, ne teď. Jacka zajímalo jen to, co bylo tak nádherně srovnané do úhledného kopečku, až z toho oči přecházely. Ten bílý prášek šeptal Ahoj, Jacku. Líbím se ti? Můžeš mě mít. Ochutnej! Ochutnej a všechno bude tak krásné, že už nikdy nebudeš chtít nic jiného…

S prázdným pohledem, jaký dovedou vykouzlit jen bezhlavě zamilovaní, se naklonil k tomu pokladu. Rukou už přejížděl po roličce a chystal se ji vsunout do nosní dírky. Už stačil jen nepatrný pohyb a jediný nádech, aby všechny ty bolesti skončily, aby zapomněl na sedmičku na svém předloktí a rozjel svůj životní mejdan.

Tak je to správně. Potřebujeme to oba. Tak na co čekáš? Pusť to do sebe, je to lék!

Jack byl pohlcen touhou a zdálo se, že ho nedokáže zastavit už vůbec nic. Jeden konec roličky vložil do pravé nosní díky, druhý zabořil do bílého prášku.

Vem si mě! Vem si mě!

A také by to zřejmě udělal – nebo spíš určitě by to udělal -, kdyby zrovna v tu chvíli nezakřičelo bolestí jeho levé předloktí, a to tak silně jako by do něj někdo ryl rozžhaveným drátem.

„Au!" vykřikl stále tím nepřítomným hlasem, ale ucukl a znovu se napřímil. Ještě si neuvědomil, jak málo stačilo, aby si podepsal ortel smrti. Pravou ruku, v níž držel lístek, svěsil k tělu, ale roličku toho veledůležitého papíru neupustil, což mu alespoň prozatím zachránilo život.

Donutil se k pohledu na svou ruku, která se červenala krví. Rána, která už začínala tmavnout, měla tvar dokonalé šestky. Napřed zalapal po dechu, když si začínal uvědomovat, co se stalo, a pak…

Zaječel. Vzpamatoval se.

Ta mlha, kterou se jeho myšlenky zahalily, když spatřil heroin, částečně opadla a znovu mu dovolila přemýšlet.

Co to děláš? Co to ksakru děláš? My to potřebujeme! Vezmi si to!

Jack zamrkal. Držel v ruce vstupenku do pekla. Když ji hodí do ohně, další část jeho očistce bude ukončena. Poslední věc, kterou bude muset udělat, je zničit svůj nástroj, a pak bude hotovo. Nebude do pekla muset. Nedostanou ho, nepůjde tam, do hajzlu, nepůjde tam ani za kilo čistýho!

„Ty se mnou nevyjebeš, ty parchante."

Ne! Ne! Vrať se, ty idiote!

Přestože mu bylo špatně jako nikdy v životě, jeho odhodlání nikdy nebylo silnější. Byl pevně rozhodnut vypadnout z koupelny, jak nejrychleji to jen jde. Prozatím přišel k sobě, ale mohl stačit jen jediný pohled do skříňky a tentokrát už ho nemuselo zachránit nic. Udělal první krok.

Vtom celá koupelna propukla v jekot a vřískot. Jack vyjekl a vrazil si do uší oba ukazováčky, než mu ten příšerný zvuk stihl zmáčknout mozek jako shnilé jablko. Prsty si tlačil na bubínky, ale jekot nedokázal utlumit. Pokušitel zařičel jako šílený. Síla toho řevu shodila ze stěny několik kachlíků. Když odpadly, ukázala se místa nasáklá starou krví. Jack ležel na zemi, zmítal se, ruce stále silněji tlačil do uší a křičel.

„TAK TY NECHCEŠ DO RÁJE? TY SI TO NEVEZMEŠ?! TY SI VÁŽNE MYSLÍŠ, ŽE TENHLE BOJ VYHRAJEŠ?!"

„Seru tě!" zaječel Jack. Svůj hlas v tom řevu vůbec neuslyšel.

Pokušitel zakvílel o tři oktávy výš.

„MYSLÍŠ, ŽE SI SE MNOU MŮŽEŠ ZAHRÁVAT? TEBE DOSTANU, TY SVINĚ! ČUCHEJ!"

Koupelnou se prohnal větrný vír. Kachlíky se ze stěn odtrhávaly jeden za druhým a třískaly o sebe, praskaly a zasypávaly Jacka úlomky. Pak se vír dostal až k zrcadlu a vyfoukl z něj bílý prášek, který málem Jacka zabil. Oblak heroinu byl vírem unesen přímo proti Jackovi..

„ČUCHEJ! ČUCHEJ, TY HOVADO!"

Jack se na poslední chvíli skrčil a přitiskl obličej k zemi. Vzápětí jako by ho zasypala lavina teplého sněhu. Zadržel dech a modlil se. Nic jiného mu ani nezbývalo.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá – jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům – a neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého.

Jekot utichl.

Jack se oprášil od bílého prášku a odvážil se nadechnout až ve chvíli, kdy si byl jistý, že nemá blízko nosu jediné zrnko. Papír s textem držel stále v ruce a z toho se mu nepopsatelně ulevilo.

Když se otočil, aby se rozhlédl po zpustošené koupelně, byl si naprosto jistý svým vítězstvím. Zaplatil za to šokem, který mu málem způsobil mrtvici.

Nad ním stála vysoká postava v černém plášti. Neviděl jí do obličeje, ale i tak bylo zřejmé, že nepatří člověku. Jack slyšel jen chraptivý dech, unavený neustálým křikem, a cítil zápach krve. Postava držela pod paží elektrickou kytaru. Vypadala úplně stejně jako ta Stevenova. Druhá ruka byla svěšená podél těla a sevřená do pěsti. Měla fialovou barvu a hyzdily ji boláky.

Pokušitel chvíli nasupeně stál, pak vztekle zaryčel a rozmáchl se volnou rukou. Ještě než se Jack stačil vzpamatovat z šoku, dostal ránu pěstí pak mocnou, že se jeho hlava skoro protočila na krku.

Steve a Thomas se už dávno vrátili z výletu na skládku. Polili benzínem a zapálili všechny metalové materiály přesně v pět odpoledne. Thomas považoval čas za příznivý. I když odbíjela šestá a Jack se stále ještě nevracel, Thomas seděl ve sklepě domu Marvinových na pozůstatcích svých nástrojů, které právě zničil, a cítil se naprosto klidně. Steva zaujalo, jak jeho přítel likvidoval své bicí mazlíčky s chladnou smířeností, bez špetky lítosti. A nelíbilo se mu to. Slíbil Thomasovi, že svou kytaru rozbije nahoře a Thomas mu věřil; samozřejmě, že mu věřil a Steve si v tu chvíli byl také naprosto jistý, že to udělá, že svou černou špičatou milenku prostě rozfláká o zem, rozseká, vyrve z ní struny a ukončí tak existenci své jediné skutečné lásky. Ale když ji v náručí odnesl mimo Thomasův dohled, uvědomil si, že to nedokáže. Seděl na Fredově posteli a kytaru měl na klíně. Byla nádherná. Ta nejhezčí, jakou kdy v životě viděl. Mezi kluky jí říkal Dračí zub, protože ho tvarem trochu připomínala a její zvuk byl právě tak tvrdý a ostrý. Zkrátka kytara hodna kytarového krále.

Hladil její lesklý povrch a myšlenkami se snažil upínat jen k ní. K tomu jedinému, co ho dokázalo ještě udělat šťastným. Jeho život nebylo nic jiného než řada zpackaných pokusů a promarněných šancí. Jediné, co uměl, bylo hrát, a tak hrál. A teď má prostě všechno to štěstí zahodit kvůli nějakému zasranému bohu? Asi ano, ale mohl ji přece zničit až před půlnocí. Ještě několik hodin se s ní mohl mazlit, prsty přejíždět po jejích strunách. Nesměl si na ni zanotovat, ale mohl ji aspoň laskat. Prosil ji, aby zahnala ty strašné hlasy…

Tvůj fotr si s tebou pěkně užil, když jsi byl malej harant… pamatuješ si to, že jo? Kolikrát sis dělal dobře při představě, že ti sedí na ksichtě tvá učitelka angličtiny ? Co je komu do toho, že si drnkáš na kytaru, když máš hlásek jako římskej kastrát? Proč ses ještě v patnácti zamykal na záchodě a brečel, protože tě všichni nazývali ufňukaným buzerantem, a pak ze školy odcházel třikrát rychleji než ostatní?

Nic z toho nebylo pro cizí uši… ale ten zasranej démon to musel vyřvávat.

Když jsi měl skočit ze čtyřmetrovky, pochcal ses jako malá holka…

Ta úzkost od chvíle, kdy vystoupil ze zpovědnice, stále sílila. Steve si vlastně jen se značnými potížemi uvědomoval, že je Judy mrtvá. I když viděl její hlavu oddělit se od těla, následovanou mohutným stříkancem krve, jeho myšlenky se stále vracely k tomu posranému životu patřícímu Stevenu Cohenovi.

Nikdy jsi s nikým nešoustal! Jsi jenom ješitnej lhář!

To bylo možná ještě horší. Až do dneška o tom nikdo nevěděl, ale teď ho i jeho nejbližší přátelé určitě měli za hnusného lháře. Jak se zdálo, jen ta kytara by mu dokázala porozumět. Rozplakal se, když si připomněl, že by ji měl okamžitě zničit.

Velmi dlouho ji hladil…

V půl osmé večer se zdola ozval Thomas. Steve vyskočil na nohy a vylétl ze dveří, připraven zatarasit cestu do pokoje za každou cenu. Kdyby se jeho přítel dozvěděl, že kytara je stále vcelku, určitě by mu ji vzal.

Když s mohutným dupáním dorazil až do sklepa k Thomasovi, uvědomil si, že Jack je stále pryč a jeho červená baskytara stále stojí opřená o stěnu. Vedle reprobeden, které ještě také byly vcelku. Však to také nebyly nástroje, ale…

Thomas na něj hleděl se zvědavým a také naprosto sklíčeným výrazem. „Jdu pro něj, něco se stalo."

Steve přikývl, ale jeho pozornost byla na míle vzdálená. Ty repráky dole… a jeho elektrická kytara nahoře. „Pohlídám to tu," řekl pohotově s pohledem plným naděje. Kousek popošel. Blíže ke stěně.

„My dva už jsme z toho venku. Raději ať riskuje jenom jeden z nás," přikývl Thomas. Pro oba bylo jasné, kdo riskovat bude. To, že Steven riskuje mnohem víc, věděl jen Steve sám. „Drž se, Steve."

„Ty taky."

Thomas vyběhl ze sklepa ven a na Jackovu basovou kytaru si ani nevzpomněl. Steve pozoroval schody nahoru, poslouchal, jak se Thomasovy kroky vzdalují, a na tváři se mu postupně objevil blažený úsměv. Důvod, proč postoupil blíž ke stěně, už byl jasný. Teď měl kytary dvě. A měl zesilovač a reproduktory. To bylo lákavé… řekněme, že až smrtelně lákavé.

Thomas spěchal, co mu jeho zmožené nohy dovolovaly, ale ten nepříjemný pocit, že mu čas utíká pod rukama, ho uvnitř žral jako velká zubatá tasemnice. Ručičky jeho levných hodinek se chovaly, jako by se samy nemohly dočkat půlnoci. Pozoruhodné bylo, že vteřinová ručička zdánlivě nijak zrychleně neběžela. To spíše ta minutová jaksi podváděla. Když byl Thomas přesvědčen, že od té doby, co opustil dům Marvinových, uplynulo sotva pár minut, pohlédl na hodinky a s hrůzou zjistil, že ručičky poskočily o dobrou půlhodinu!

Pořád byl ještě čas. Zbývaly bezmála čtyři hodiny. Ale Thomas už v tu chvíli věděl, že na Jacka čekal moc dlouho a tahle chyba bude něco stát. Čas se choval velmi záludně. Jackova ulice byla vzdálená od domova zesnulého androida Marvina necelé tři míle, víc určitě ne. Po těch letech, kdy touto cestou šel nespočetněkrát, mu to připadalo jako co by kamenem dohodil. Teď klusal už půl hodiny (alespoň hodinky to tvrdily), v boku mu pulzovala silná bolest jako od zapíchnutého nože, a teprve teď se napravo objevila nízká vodárenská věž, která stála zhruba v půli jeho cesty k Jackovi. Thomas to věděl naprosto bezpečně, protože se zde často zastavovali, aby si prohlédli graffiti. Věž byla jakousi výstavní tabulí pro umělce a daly se na ní nalézt velmi zajímavé slogany. Teď na ní byl obrovskými písmeny nastříkán zbrusu nový nápis Prasoid žije!

Ještě jedna nepříjemná věc se děla. Čím dál Thomas doklusal, tím silněji v jeho hlavě zněly výkřiky. A určitě nepocházely od žádného alter ega.

Proč tam vlastně jdeš? Máš splněno, seš za vodou. Proč si nežiješ pěkně dál a místo toho riskuješ krk pro jednoho špinavýho narkomana?

Thomase vyděsily ty oči strádajícího feťáka, kterými na něj Jack hleděl naposled. Tom věděl, co jeho přítel doma schovává, a proklínal se, že si to neuvědomil dřív…

To je sranda, hahaha. Ty běžíš dvě patnáctistovky, protože o něho máš strach, a on zatím sedí v koupelně na zemi, na sobě má jen slipy a vesele se láduje heráčem.

„Sklapni!" Ta představa byla příšerná, ale docela možná.

Zbytek cesty už nemohl utíkat. Místo toho jen kulhal svíral si pravý bok, do něhož ho neustále bodal nezvyk běhat. I teď, jako milionkrát předtím, si pomyslel, že jeho kondice stojí vážně za starou bačkoru. Ale možná by mohl začít běhat, až se tohle všechno vyřeší. Když teď nemůže hrát, najde si určitě jinou zábavu

Podle jeho vnitřních hodin vůbec nešel dlouho, než konečně dosáhl toho jednopatrového Jackova domku, ale hodinky měly úplně jiný názor. Ukazovaly skoro devět večer. Ty tři míle uběhl za hodinu a čtvrt! Takovému nesmyslu by nejspíš nikdy neuvěřil, kdyby mu jej někdo vyprávěl, ale teď se tak skutečně dělo. Čas se zbláznil. Jackovi už zbývaly jen tři hodiny, pokud byl vůbec ještě naživu.

Nemusel prohledávat dům. Jacka spatřil okamžitě, co se mu naskytl výhled do koupelny. Thomas vyrazil jako střela ke svému kamarádovi, který ležel na podlaze obličejem k zemi. Kupodivu ho nepřepadla myšlenka. Že je Jack mrtvý. Věděl, že není. Otázka byla – a že vlastně ve výsledku znamenala kladná odpověď totéž co smrt – , jestli podlehl touze po heroinu, či ne.

Koupelna zapáchala podivnou směsicí osvěžovače vzduchu a sražené krve. Na stěnách, kde chyběly kachlíky, tmavly velké rozpité skvrny. Podlaha byla posetá úlomky dlažby.

Thomas klekl ke svého příteli a mimoděk zkontroloval Jackův puls. Zjistil, že je silný a pravidelný, což stačilo k ujištění, že jeho přítel žije, a zároveň mu dávalo naději, že ta droga přece jen nekoluje v žilách Jacka Jeffersona. Na druhou stranu: ve vlasech se Jackovi leskla zrnka bílého prášku. I dítěti by v tu chvíli bylo jasné, že to není cukr. Zároveň si všiml zmačkané roličky papírku, kterou Jack držel v bezvládné ruce. Tak přece jen našel, co hledal. Jenže ta rolička mohla znamenat jen jedno. Sakra, bylo tak těžké, nebo spíše nemožné, spojit si všechny ty podivnosti dohromady.

Zatřásl s Jackem, ale nedoufal v úspěch. Jackova hlava se pouze párkrát zhoupla a pak zůstala bez známek vědomí stejně jako celé Jackovo tělo. Druhý pokus o probuzení, tentokrát silnější, už měl alespoň nějakou odezvu: Jack cosi nesrozumitelného zamumlal.

Thomas obrátil Jacka obličejem vzhůru a vrazil mu pořádnou facku, až to plesklo. Přitom si pro sebe drmolil: Jestli sis šlehl, nemusíš se bát boha, kamaráde. Zabiju tě sám!

Jack vyjekl, ale neprobudil se. Zasténal pouze nespokojené: „Judy, nech mě."

Thomas by to za normálních okolností ještě chvíli zkoušel takhle umírněně, ale už tak ztratili příliš mnoho času a ručičky uháněly k půlnoci jako zběsilé. „Jacku! Probuď se, sakra!" Začal svého přítele fackovat bez ohledu na to, jak bolestivé musely být zásahy jeho velké ruky. Ale zdálo se, že se Jack konečně probouzel; nejprve něco nesrozumitelně mumlal, potom zakřičel Nechci to! Dej to ode mě pryč, a pak konečně otevřel oči.

„Tome," hlesl. Chytil se oběma rukama za hlavu a zaskučel bolestí. Levou tvář měl oteklou, ale to nebylo Thomasovými fackami.

„Brý ráno," pozdravil jej Thomas suše. Pomohl Jackovi na nohy a přitom se podivil, jakou rychlostí přicházel Jack k sobě. Modlil se, aby v tom nebyl heroin, protože podlaha jím byla doslova pocukrována. „Dal sis?"

Jack se protáhl a bolestně se šklebil. „Ne. Teda alespoň o tom nevím. Málem mě to dostalo a nebýt té ruky, nejspíš bych tady už nebyl. Chtěl jsem zdrhnout, sotva jsem se probral ze zasnění, ale to už se objevil ten hnusák a udělal tady takovou spoušť. Pak mě praštil." Sáhl si na čelist a rychle ucukl. Muselo to pořádně bolet.

„Chceš říct, že jsi toho hajzla viděl?"

„Jo," pokýval hlavou, „vypadá jako podělanej nazgúl z Pána Prstenů. Ale divný je, že měl pod paží kytaru. Vypadala přesně jako ta Stevenova."

Thomasovi se rozšířily oči a najednou vypadal tak vyděšeně, jak ho Jack ještě nikdy neviděl, pokud ho vůbec někdy viděl vystrašeného. Flegmatika a zarputilého cynika.

„Ta kytara!" vyjekl Thomas a udeřil se tvrdě do čela, jako by se trestal za to, že provedl nějakou hloupost. „Tvoje kytara! Já ji nevzal!"

Jacka to už napadlo, a tak se jen klidně dotkl Thomasova ramene se slovy: „Já vím. Musíme se tam vrátit. Mám dojem, že ta kytara by se stejně nenechala odnést. Je to sice šílenost, ale myslím, že by se bránila."

Thomas nevypadal, že by se mu ulevilo.

„Spíš mi dělá starosti ta druhá kytara," pokračoval Jack, „ta Stevenova."

„Ta už je v pánu. Steve ji rozflákal."

Jack se poškrábal na zátylku. Tvář měl stále opuchlou. „Seš si jistej? Viděl jsi tu kytaru na dva kusy, nebo ti jen řekl, že ji rozbije, ale neviděl jsi ho to dělat?"

„Já -," Thomas už chtěl podrážděně odpovědět, ale vzpomněl si na to dlouhou dobu v domě Marvinových, kdy byl Steven nahoře sám, vzpomněl si na ten zasněný výraz, který jeho příteli zůstal, i když šlo o život, vybavil si také ten nadšený tón ve Stevenově hlasu, když se nabízel, že zůstane v domě a bude… hlídat. „Do háje, já jsem idiot!"

„Musíme se hned vrátit!"

„Jacku, já to pohnojil. Já vím, že jsem to- "

„Au!" Jack vyjekl a chytil si levou ruku, kde se za rukávem, už tak slepeným seschlou krví, objevila čerstvá skvrna. Thomas zmlkl a jen bezmocně sledoval Jacka, který s ještě větší hrůzou hleděl na číslici 3 vyrytou do předloktí.

„Padáme," zašeptal Jack tiše. Ten tón nebyl panický, ale klidný. Zoufale klidný…

Thomas byl už dlouho pryč a Steven doufal, že ještě dlouho nepřijde. Co na tom, že tady o něco šlo. Vždyť měl svoji kytaru! Tu nádhernou holku s lesklým povrchem černé barvy, tu temnou paní, tvrdou jako dračí zub a něžnou jako černá růže. Steve pořád seděl na Fredově posteli a kytaru držel v náručí. Jeho láska k ní se ještě více prohloubila. Mluvil na ni a byl si jistý, že z jejího těla slyší odpovědi, ještě sladší než slova jeho samotného. Neudržel se, uchopil ji a celou, odshora dolů ji olíbal jako mladou dívku, po které vždycky toužil stejně tak, ale nikdy neměl to štěstí, aby to mohl udělat. Teď už na tom stejně nezáleželo. Nejraději by si vrazil facku, že si opravdu až dodnes nevšiml, jak je ta kytara ve skutečnosti nádherná. A to tak, že se jí nemohla rovnat ani ta nejdokonalejší dívka. Bylo legrační, že už tolik let hledal dívku snů a přitom na ni každý večer hrával. A teď zbývalo tak málo času pro jejich lásku… už jen slabé dvě hodiny, bože, jak to letí, když je člověku nádherně.

Tělo kytary pod jeho dlaněmi a rty zteplalo, muselo být vzrušené stejně jako on. Rozmazloval ji a věděl, že ona si to užívá. Slyšel, jak ta holka šeptá Chci tě, miláčku. Chci to, co máš. Líbím se ti, viď?

Jako na rozkaz si ji položil vedle sebe a rozepnul si poklopec u džínů. Věděl, že ona to chce. A on to chtěl také, tak strašně moc se mu líbila… a líbila se i té věci, kterou už tolik let chtěl zasunout někam jinam. Pozoroval svou kytaru, obdivoval její siluety a pravou rukou spěchal na vrchol. Ještě nikdy v životě nebylo to, co právě dělal, tak upřímné a romantické.

Čas plynul a Steven se udělal třikrát, protože ta holka za to stála. A pořád si říkala o další akt, šeptala mu, aby si ji užil ještě jednou, že chce víc. A když teď ležel ve Fredově posteli a objímal ji, udělal by pro ni všechno na světě. Z prostého důvodu. Že ho vzrušovala a že ji miloval.

A ona si řekla, co chce. Tenhle sex jí nestačil, nechtěla být jen potěchou pro oko, chtěla se pomilovat. Tím jediným způsobem, jakým se s kytarou pomilovat lze. A Steven ji políbil a zašeptal, že to udělá, že udělá cokoli na světě.

Vstal a vynesl svou milenku z pokoje. Byla teplá, ne-li rozpálená nedočkavostí, až ji spojí se zesilovačem, až polaská její struny a začne na ni hrát. Jeho život ještě nikdy nebyl tak naplněn láskou a oddaností.

Thomas, stále neskutečně naštvaný sám na sebe, že si na kytaru nevzpomněl, stál ve dveřích do koupelny, v níž o půlnoci prý Jack spatřil svého bratra Harryho, a pozoroval nenasytné plameny šlehající z umyvadla. Ještě asi minutu se zdrželi. Jack zmuchlal papírek s textem té proklaté písničky a v ústí umyvadla jej zapálil, bez ohledu na to, jak bude koupelna začouzená. Ohýnek se rychle rozšířil a jak hltal ten křehký papír a měnil ho na černý prach, koupelnou se ozývalo slaboučké kvílení.

„Adios, Amigo," utrousil Thomas.

Pak už neztráceli čas. Zbývaly necelé tři hodiny, zdánlivě dost času na překonání tří mil a na směšné rozbití kytary. Normálně by se snad mohli i plazit bez obav, že by to do půlnoci nestihli, ale dnes žádné normálně neplatilo. Tím hlavním záporákem tady nebyl ješitný bůh ani zrůda z pekla, která si chce přijít na své. Byl to démon času…

Obloha nad jejich hlavami tmavla a zprava zářily nádherné oranžové ohně západu slunce. Jack ani za nic nechtěl, aby slunce zmizelo za obzorem. Tma a strach jsou milenci, kteří pracují pro ďábla. A bylo jasné, že starý známý pan Pokušitel se ještě objeví a udělá všechno proto, aby jim zabránil vyhrát.

„Jsi v pohodě?" ozval se Thomas po jeho boku.

„Ne. Mám absťák."

Šli snad deset minut, ale zápěstí už znovu křičelo Dvě Dvě Dvě. I když stále oba odolávali panice a sunuli se vpřed tak rychle, jak jen to bylo možné, jejich zoufalství rostlo. Thomas byl sice mimo hru, ale probojovával se ulicí stejně usilovně jako Jack. Tomu však už docházely síly a byl Thomasovi neskutečně vděčný, že je s ním. Až za dvě hodiny odbije půlnoc a Jack se svalí mrtev k zemi, chtěl, aby byl jeho přítel s ním.

Za chvilku už nedokázal jít sám. Ty hlasy v jeho nitru znovu zahájily svůj vřeštivý koncert Tys to tam nechal! Ty sis nedal ani trošku a teď se na sebe podívej! My ti to říkali! Kdyby ses třeba vrátil a trochu si dal, možná bys to celý stihl a…

Držte kurva ty vaše zasraný feťácký huby!

Narkomani huby nedrželi. Zoufale a bezmocně ječeli s každým jeho krokem víc.

„Počkej," hlesl.

Thomas ho pustil a zaraženě zůstal stát. Jack se vyzvracel na druhou stranu chodníku. Bylo pozoruhodné, že stále bylo co pustit ven, když už alespoň čtyřiadvacet hodin neměl ani sousto. K čemu taky, když to nahradily dvě dávky, obě sladké jako med a jedna z nich smrtelná. Pro Freda…

„Musíme sebou hodit!" vyštěkl Thomas.

Jejich pomalé pajdání vypadalo směšně proti sprintu hodinových ručiček, které dorazily do půl jedenácté. A to byli teprve u té zatracené vodárenské věže. Její silueta se rýsovala proti fialové obloze jako hlava nějakého obra v čínské čepici. Bude to těsně. Zatraceně těsně.

„LÍZÁTKA, BONBÓNY, CUKROVÁ VATA – KUPUJTE, KUPUJTE, BEZKONKURENČNÍ CENA, INJEKČNÍ STŘÍKAČKA V CENĚ! HEROIN, KOKAIN, PERNÍK, MORFIN, HAŠIŠ – VŠECHNO, CO SI VAŠE SMUTNÉ SRDCE PŘEJE! OCHUTNÁVKA ZDARMA!"

Jack i Thomas nadskočili a skoro i vyjekli. Metr před nimi stála černá zakrslá postava a dětským hláskem hulákala: „NARKOTIKA, STEROIDY, AMFETAMINY, BARBITURÁTY…"

„Odprejskni, zmetku!" Thomas zařval z plna hrdla a udeřil výrostka. Postava sebou žuchla na zem a chrčela. „Pojď, Jacku!" zavelel a popadl svého přítele za nadloktí. Jack nevnímal. Ti narkomani v jeho těle by už podepisovali kupní smlouvu, kdyby měli tu možnost.

Obloha černala a noc hrdě získávala majestátnost. Hvězdy nesvítily. Místo nich se nad celým městem honila velká černá mračna a na severu se občas i zablýsklo. Jack jen doufal, že ta bouře nedorazí až k nim. Koneckonců, Pokušitel je zabít nemohl a nesměl, jinak by nakrknul velkýho šéfa. Stejně bylo až ironické, že ten, k němuž vzhlíželi svou muzikou, teď dělal všechno proto, aby se ocitli v jeho spárech. Jack v hloubi duše začínal chápat Harryho slova. Ale to nic neměnilo na faktu, že jakýkoliv zástupce vyšší síly je sráč zasraný.

Předjelo je auto. Byla to modrá dodávka, s pomalovanými boky a rozbitými zadními světly. Karoserie se chvěla rytmem nějaké písničky od ZZ Top. S kvílením pneumatik zabrzdila a posuvné dveře se otevřely.

„Chlapci, nechcete se projet?" Veselý hlas mladého muže vykukujícího z dodávky.

„Ne, díky, půjdeme po svých," odpověděl Thomas okamžitě a táhl Jacka dál. Řidič dodávky bohužel pustil pedály a na jedničku pokračoval krokem, aby byl stále vedle nich.

„Ten tvůj kámoš nevypadá, že chce jít po svých…," zašklebil se mladík. Měl neuvěřitelně špinavé zuby.

„To se ti jen zdá," zasyčel Thomas, aniž by se na mladíka díval. „Zmizněte."

Mladíkův výraz se protáhl do zlostného šklebu. „Daleko nedojdete!" Zabouchl dveře a dodávka se bleskurychle rozjela. Za pár vteřin byla pryč.

Jack po chvíli urputného vláčení upadl.

„Už to není daleko," ujišťoval ho Thomas, ale věděl, že zbývá ještě nejméně míle, „určitě to stihneme."

Jack tomu nevěřil. Vnitřnosti se mu houpaly jako v mořské nemoci a výkřiky feťáků slyšel hlasitěji než Tomův konejšivý hlas. Předloktí se změnilo. Místo jedničky se do něj ryly minuty, takže bolest přicházela mnohem častěji. 59, 58, 57… bylo to pekelně rychlé. Jeho šlachy trpěly jako psi, ale nebylo to nic ve srovnání s tím mučením v hlavě. Měl strach o Steva. A svůj zadek si ksakru taky chtěl zachránit!

Minuty ubíhaly stejně rychle jako každých dvacet kroků. Thomase bolely svaly, jak vší silou táhl svého přítele stále kupředu, a Jack vnímal své okolí stále rozmazaněji. Nohy ho nesly jen proto, že prostě musely. Už nad nimi neměl kontrolu. Kdyby upadl znovu, sám by nevstal. Kolik ještě zbývalo? Půl míle?

Thomas se náhle zastavil a Jack se probral z polovičního spánku. Před sebou zahlédl vysokou postavu a nepotřeboval ani vteřinu uvažování, komu to tělo v plášti patří. A zase ta černá elektrická kytara, podobná Stevenovu Dračímu zubu jako vejce vejci.

„Vy asi fakt chcete žít, chlapci," zachechtal se Pokušitel.

„Zmiz, ty hnusná příšero!"

Pokušitel zahýkal smíchy a přitom zadrnkal na svou/Stevenovu elektrickou kytaru. „Poroučíš ďáblu?"

„Přesně tak! Ty nepatříš do téhle hry, nemůžeš nás zabít. Myslel sis, že ti skočíme na špek? Splníme, co musíme, a ty do toho nesmíš nijak zasahovat!"

„Ty máš hotovo! Pusť ho a ztrať se, dokud jsi v boží milosti!"

„Seru tě!"

Pokušitel zavyl vzteky a zahulákal: „Dostanu vás všechny! Dostanu váš všechny do jednoho, vy hajzlové!"

„Adios, blbečku."

Pokušitelovo kvílení utichlo a temný stín z chodníku zmizel. Poslední slova, která pronesl, zazněla už zase tiše a úlisně: „Steva už nezachráníte."

Thomas zůstal několik vteřin stát jako opařený. V tu chvíli si byl skoro jistý, že ten parchant má pravdu. „Jacku, jdeme. Musíme si pospíšit."

Ale odpověď už nedostal. V tu chvíli se Jack zhroutil úplně.

„Jacku!" Thomas k němu poklekl a tentokrát už i jeho srdce usedalo zoufalstvím. Riskoval život a možná úplně zbytečně.

Steve nejprve zamířil do haly, protože ta černá holka v jeho náručí měla ještě jednu prosbu – naléhala, aby zamkl venkovní dveře a za žádnou cenu nepouštěl nikoho dovnitř. Věděla stejně jako on, že by ji ti zlí kluci zničili, což nemohla dopustit. A on, jako už poněkolikáté, udělal, co chtěla. Zamkl na dva západy a klíč zahodil do tmy. Počkal, až utichnou cinkavé zvuky, pak se otočil a zamířil konečně dolů do sklepa, kde se nacházela jejich vyklizená zkušebna. Rozsvítil. Bylo tu podivuhodně prázdno a také o poznání méně útulně bez všech těch plakátů, dek, spacáků a talismanů. Také ty zničené bubny a činely na podlaze moc nepřispívaly ke kráse jejich bývalého chrámu. Ale to ho popravdě vůbec nezajímalo. Důležité bylo, že ty reproduktory stále ještě fungovaly a zesilovač jakbysmet. V rohu stála červená basovka, která patřila Jackovi. Steve si vždycky chtěl vyzkoušet ten rozdíl mezi elektrikou a basovkou. Napřed si však zahraje na tu svou, na dračí zub, na černou dámu, na svou milou. Nechá se očarovat tím nádherným zvukem a na jeho vlnách poletí do mnohem krásnějšího ráje než Jack na tom svém heroinu…

Uchopil trsátko.

Dokázali to!

Trvalo to dlouho. Až příliš dlouho, než se konečně objevila silueta domu Marvinových, ale dokázali to! Nikde se nesvítilo, jen z okénka od sklepa se ven plazilo slabé nažloutlé světlo. Thomase bolela záda jako čert, protože posledních pět set metrů na nich vláčel Jacka. Jeho přítel sice byl při vědomí a neustále mumlal, že je v pořádku, že půjde sám, ale i jemu snad muselo být jasné, že ho nohy už neposlouchají. Thomas raději ani nepřemýšlel o tom, v jakém šíleném pekle se musí Jack v tuto chvíli nacházet. Tohle byl čistě regulérní absťák se vším všudy. Okořeněný nějakou tou příjemností od pána temnot.

Přesto se jim podařilo dorazit ještě před půlnocí. Na Jackově předloktí, které poslední tři čtvrtě hodiny neustále krvácelo, se zrovna vyryla velká patnáctka, když Thomas šáhl na kluku domovních dveří. V jednu chvíli si Thomas pomyslel, že skutečně vyhráli, že za těch patnáct minut – byť to ve skutečnosti snad bylo méně než deset – dokážou sejít do sklepa a že bude mít Jack dostatek síly, aby svou basovku rozflákal o zem, ale jeho srdce tomu nevěřilo. Stevenovi se něco stalo.

„Musíš ještě chvíli zůstat při vědomí!" zatřásl s Jackem, jak nejsilněji mohl. Jackova hlava se zakymácela zleva doprava, ale podařilo se mu přikývnout. Oči měl naštěstí otevřené, i když zapadlé jako mrtvá želva.

Thomas se opřel do dveří, ale neotevřely se. Zamčeno.

Thomasovo klení Jacka trochu probralo. Hlava se mu mohla rozskočit bolestí a jeho žaludek připomínal vnitřek rychlovarné konvice, ale přesto plně vnímal své okolí a soustředil se jen na jediné – šetřit síly, aby tu basovku uzvedl a dokázal s ní praštit o zem. Pak bude hotovo a on si dá kafe a panáka…

Zamčené dveře ho moc nepřekvapily a popravdě ho ta skutečnost nijak netrápila. Věděl stejně jako Thomas, že dům Edgara a Ellen Marvinových (a zesnulého syna Freda, děkujeme za připomenutí) má okna přízemí velmi nízko. Thomas zvedl ze země úzkou lopatu (kterou předtím zahodil, když odjížděl s dvoukolákem) a vší silou s ní udeřil do okna, až to mohutně třesklo a sklo se vysypalo. Prolezli.

Ocitli se v obývacím pokoji, kde byla tma stejně jako v celém domě.

„Steve!" zahulákal Thomas a znovu si přehazoval Jackovu ruku kolem ramen. V pravé ruce držel lopatu. „Steve! Slyšíš mě?!"

Žádná odpověď, ale přece jen něco. Thomas i Jack sebou trhli a skoro i vykřikli, protože se vzduch naplnil hlasitým říznutím. Zvuk, který k nim dolehl ze sklepa, patřil elektrické kytaře. Jack zasténal a tentokrát to nebylo bolestí, ale čirým zoufalstvím. Kdyby uslyšel Steva vykřiknout, i kdyby, proboha, slyšel křupat jeho kosti, pořád by měl mnohem větší naději, že Steve bude žít. Ale takhle to bylo jisté a smrtící. Steve hrál svou pohřební píseň.

Thomas na nic nečekal a táhl Jacka po schodech dolů ke zvukům Stevenova dračího zubu. Museli se aspoň pokusit Stevena zachránit.

Seběhli dolů a spatřili ho.

Steve, kytarový král, stál uprostřed zkušebny a oči upíral přímo na ně. Nezdálo se však, že by své teď už bývalé přátele viděl. Ten zasněný výraz a oči šílence byly důkazem, že Steve se ve své poblázněné hlavě upíná jen ke kytaře, na kterou hrál. A že to byla mistrovská hra. V tu chvíli by se s ním nemohl měřit ani Keith Richards ani nikdo jiný. Trsátkem doslova létal nahoru a dolů, druhá ruka se pohybovala zrovna tak a pomyšlení, že by hmátla vedle, bylo v tu chvíli tak směšné jako jíst polévku vidličkou. Hrál Ave Satanas. Kytara se předváděla tak hlasitě, že to téměř nebylo snesitelné, tvořila tu nádhernou muziku s naprostou dokonalostí a šarmem, jaký ocení jen uši metalisty. A Steve se smál, chechtal se a přitom jako blázen, tělo se mu třáslo, ale stále nezahrál ani notu špatně. Na kalhotách měl mokrou skvrnu. Byl v amoku a možná měl i orgasmus, kdoví. Z nosní dírky mu stékal čúrek krve. Jack i Thomas v tu chvíli svorně zaječeli: „Steve! NE!"

Jack se ihned sesypal k zemi, protože Thomasova ramena mu zmizela pod rukou a nohy ho stále nedokázaly unést. Dopadl na bok a bezmocně pozoroval Tomův pokus zabránit tomu šílenému koncertu.

Thomas upustil lopatu a vyrazil na Stevena s úmyslem mu kytaru vytrhnout z ruky, ale zakopl o vyčnívající buben a upadl na břicho pod Stevenovy nohy.

„Pokloň se králi, bejby!" zahulákal Steve a téměř se dávil smíchem. Ruce jako by mu stále vedla nadpozemská síla. Zato nohy byly očividně stále jeho. Než Jack stačil něco vykřiknout, Steven se napřáhl a vší silou kopl Thomase do obličeje. Do řežby kytary se ozvalo dvakrát křupnutí, jak Thomasovi praskla čelistní kost, a pak zařinčení činele, na který se Thomas v bezvědomí převalil. To zařinčení bylo až podivně rytmické…

Jackovo tělo jako by se ocitlo v jednom velkém mrazáku. Byl slabý, příliš slabý, než aby mohl Steva zastavit. Jeho šílený přítel se už zase chechtal a na své černé lásce právě provedl mistrovský efekt. Skladba ubíhala ke svému vrcholu, na kterém Steve byl už dávno. Thomas ležel jak široký, tak dlouhý na podlaze a nejevil známky vědomí. Obličej měl zalitý krví.

Jackovi se před očima začínalo stmívat a chybělo jen maličko, aby usnul, byť se sklep otřásal hlasitými tóny kytary. Byl k smrti unavený a stále v pekle absťáku. Fred byl mrtvý. Judy byla mrtvá. Thomas pravděpodobně zemře taky, stejně jako Steve, který už úplně zešílel, a Jackova kytara stála opřená o stěnu za Stevenovými zády. Nebyla šance se tam dostat a neobdržet smrtící kopanec Stevenovou okovanou botou. Takže zemřou všichni, přesně podle plánu toho zasraného boha i toho ještě zasranějšího Pokušitele.

Předloktí levé ruky se znovu rozpálilo a vyryla se do něj čtyřka. Čtyři minuty do smrti. A přitom to všechno vypadalo tak nadějně…

Ale myšlenkové pochody v Jackově mozku se ještě jednou a naposledy obrátily tím správným směrem. Ukázaly Jackovi, že přece jen poslední šanci má. Ten nápad byl jednoduchý, ale v Jackově stavu téměř neproveditelný. Přesto se o něj musel pokusit. Na předloktí už měl vyrytou trojku.

Sebral poslední zbytky sil, které si za poslední hodinu šetřil, popadl lopatu a po čtyřech lezl směrem k Tomovi. A také k zesilovači nad ním. Steve, stále chechtající se jako racek, si ho nevšímal. Byl skoro u konce svého nejlepšího a zcela jistě také posledního výkonu v bezvýznamné kariéře. Jack vlastně riskoval s radostí, protože smrt byla už jistá. Vyrazil vpřed a jediným mocným úderem lopaty zlikvidoval zesilovač. Prásklo to jako z děla a krabička plná elektronických obvodů byla okamžitě na maděru. Jackovu hlavu zasypala sprška jisker.

Ten dunivý zvuk okamžitě utichl a reproduktory se uklidnily. Steven svoji píseň nedohrál.

„Ne! Ne!" ječel Steve jako šílený a kmital rukama ještě rychleji po strunách. Trsátko odlétlo kamsi pryč. „Ne! Hraj! Prosím! Hraj!"

Jack už byl zase na zemi, protože adrenalin v jeho žilách se okamžitě vyčerpal. Vlastně ani netušil, proč to dělá, proč kazí Stevenovi poslední muziku, kterou uslyší, ale něco dělat musel. „Steve, písnička už skončila."

„Ne! Ne! Prosím! Já – "

K naříkání Stevena Cohena se připojily duté rány. Kytarový král držel svou milenku za krk a jejím tělem se vší silou mlátil do hlavy. „Ne! Ne! Já – Chci – Hrát!" A tloukl se stále rychleji a tvrději. Jack jen přihlížel, ochromen hrůzou, a zničen zoufalstvím.

Stevenovi praskala lebka a z nosu a očí mu stříkaly malé kapičky krve. Přesto nepřestával naříkat, ječet, ani rozbíjet si hlavu svou černou kytarou. Její tělo prasklo, když udeřil naposledy a nejtvrději. Pak ji upustil a skácel se k zemi s hlavou roztříštěnou. Obličej měl na kaši a přes jeho vlasy se z otevřené rány valila tmavá krev a mozková tkáň.

Zbývala minuta.

Jack se pokoušel soustředit pouze na poslední věc, kterou bylo potřeba vyřešit pro jeho záchranu. Odháněl hlasy, které naříkaly Steve je mrtvý! Tys ho zabil! Tys dopustil, aby umřel, stejně jako Fred! Plazil se kolem mrtvého Steva k červené basovce, poslednímu nástroji, který byl ještě vcelku, a modlil se, aby ji dokázal zničit. Muselo zbývat už jen dvacet vteřin. Nebo méně.

Posadil se na kolena a hlavu se ani neobtěžoval zvednout, bylo by to plýtvání silami. Uchopil krk basovky, stejně jako to předtím udělal Steve, a všechnu svou vůli soustředil do svalů v rukou. Udeřil s kytarou o roh starého dubového stolu.

Zapraskalo to a kytara pukla. Vydala přitom odporný drnčivý zvuk, který zněl jako zasténání umírajícího, a pak se rozpadla takovým způsobem, jakým by ani Jack nevěřil, že je to možné. Udeřil s ní neuvěřitelně tvrdě.

Vyčerpání ho přemohlo a ulehl na podlahu. Ucho mu šplouchlo do kaluže krve vytékající ze Stevenovy hlavy. Jednička na jeho předloktí se vymazala za nějakých deset vteřin poté, co byl poslední nástroj zničen. Zvítězil.

Pro milovníky relativně šťastných konců tady příběh může končit, ale v tom případě kapánek utíná celek, který se mi zrodil v hlavě, když jsem se do této povídky pustil. A tak musím vytasit poslední část a to úplný konec, který zas a znovu poukazuje na to, že život zkrátka není fér a stejně jako v zákonodárství, i v příběhu existuje spousta děr, kterými proklouzne smrtící kulka přímo do srdce hlavní postavy.

Čas proťal cílovou pásku půlnoci s desetivteřinovým zpožděním. Démon času musel zuřit. Jack ho poslal do dalšího dne s natrženou prdelí. Vlastně na sebe ten bezbožný kluk mohl být hrdý. Zůstal naživu a možná – opravdu jenom možná – přežije i Thomas, protože když ho Jack míjel ve své namáhavé cestě ke kytaře, dýchal. Hruď se mu zvedala klidně a zřetelně, což mohlo ukazovat na to, že Jackův přítel a zarputilý flegmatik má pouze zlomených pár kostí a jinak je úplně v pořádku. Dohady. Všechno jen dohady tvořící se v hlavě Jacka Jeffersona.

Neležel v garáži, kde členové jeho kapely (až na Toma mrtví, dej jim pánbůh věčnou slávu, i když je oddělal, díky mockrát) ještě nedávno zkoušeli své podprůměrné písničky. Zvedl se z úplně černé podlahy, která byla součástí velkého pódia plného nástrojů. Na zemi ležela jeho červená basovka, naprosto nedotčená, a vedle ní se pyšně vystavovala Stevenova nádherná elektrická černá dáma. Vedle se blyštily činely Thomasových miláčků a ještě o kousek dál čekaly klávesy androida Marvina. Na to všechno dopadala světla červených reflektorů jako na koncertě Mayhem.

Jack se postavil na nohy a sledoval, jak se celá ta nádhera postupně rozestavuje, sama od sebe, na příslušná místa: bicí napravo, klávesy nalevo, basovka nalevo dopředu, elektrika napravo dopředu.

Pak se rozezněl nadšený a zapálený hlas z reproduktorů odněkud zezadu, kde nebylo nic než černočerná tma: „A NYNÍ JE MI VELKOU CTÍ PŘEDSTAVIT VÁM POSLEDNÍ SKUPINU DNEŠNÍHO HELL ASSAULTU!"

Pódium pableskovalo zeleným a červeným světlem, odněkud zdálky sem problikávaly dva bílé reflektory, a černota pod nimi vybuchla v nadšený potlesk. Musela tam být tisícovka lidí. Ne, dva tisíce. Deset tisíc. Padesát. Sto.

„PŘICHÁZÍ SKUPINA AVE SATANAS!"

Z kouřové mlhy za nástroji vyšel nejprve Thomas a posadil se za své bicí miláčky. Přitom zamával kamsi do dálky, odkud se rozezněl nadšený jásot. Hlas pekelného moderátora ohlásil: „PŘIVÍTEJTE THOMASE IPSONA!"

Potlesk zesílil a z předních řad někdo hvízdal.

„STEVEN COHEN!" zaznělo o něco hlasitěji, protože neviditelné publikum se rozjásalo ještě víc, když na pódium vyšel kytarový král. Steven vypadal šťastný jako nikdy v životě. Usmíval se od náušnice k náušnici. Otočil se k pódiu a v takové póze vypadal jako opravdová hvězda. Zvedl svou černou dámu do výše a políbil ji. Diváci přitom šíleli jásotem.

„A PŘICHÁZÍ FREDERICK MARVIN!"

Potlesk se proměnil v pravidelné bušení do rytmu. Atmosféra zde byla úžasná, fantastická a naprosto snová. Fred přeběhl pódium a skočil za své naleštěné klávesy. O Jacka nezavadil pohledem, přestože ho míjel o necelý metr.

Jack strnul. Teď mělo přijít na řadu jeho jméno. A dav ve tmě burácel nadšením.

„A TEĎ MI DOVOLTE PŘIVÍTAT HVĚZDU METALOVÉHO NEBE, JACKA JEFFERSONA!"

Jásot byl v tu chvíli vůbec nejsilnější. Na Jacka dopadla zář z hlavního reflektoru a oslnila jej. Diváci tleskali a každý úder dlaněmi doplnily zvoláním Jack!

Hvězda metalového nebe však nadále stála jako přimražená. Jack nechápal vůbec nic z toho, co viděl. Neměl tušení, kde je, jak se zde vlastně ocitl, a kdo jsou ti lidé v publiku. Připadal si jako v šíleném surrealistickém snu.

Jack… Jack… Jack…!

Nepohnul se. Diváci ječeli, povzbuzovali jej, ale on přece nemohl uchopit ten nástroj a začít na něj hrát. Tím by naštval toho všemohoucího idiota a nadobro ztratil šanci přežít. A vždyť přece vyhrál! Udělal všechno, co se po něm chtělo!

Když stál ve světle reflektoru už tak dlouho, že se jásot publika proměnil v nespokojené pokřikování, objevil se na pódiu další muzikant. Tento byl mnohem vyšší než ostatní a jeho tvář zakrývala kapuce. Připomínal nazgúla z Pána prstenů, pouze s tím rozdílem, že démoni ze zmiňovaného fantasy obvykle nenesly pod pažemi elektrické kytary. Jack věděl, kdo to je. Tuhle hnusnou postavu nenáviděl víc než samotného boha.

„Tak ty nechceš hrát? Nechceš se připojit ke svým přátelům a navždy se oddávat své oblíbené hudbě?"

„Co po mě chceš? Splnil jsem všechno! Vyhrál jsem!"

Smích. Tichý a tak přízračně podobný Fantomasovi, až to znělo skoro teatrálně. Několik neviditelných se v davu zachechtalo. „Nevyhráls. Jednu věc jsi přece jenom nesplnil."

Jack zaječel jako šílený: „A jakou? Jakou, ty zasraná figurko?"

Pokušitel zůstal klidný. „Neříkal ti snad tvůj ubohý bratr, aby ses napravil?"

Jack strnul a vytřeštil oči na postavu uprostřed pódia. Každý nerv v jeho těle jako by explodoval vztekem. „Co – co tím kurva myslíš?!"

„Nenapravil ses. Každou buňkou tvýho posranýho těla pořád nenávidíš všemohoucího! To byla jedna z podmínek – napravit se, uznat nekonečné dobro boží. Takže jsi prohrál!"

„Ale – " Jack nevěděl, jestli má vzteky křičet nebo plakat zoufalstvím, ale chtělo se mu oboje. To, co říkal ten parchant, byla tak nezpochybnitelná pravda, že nemělo význam zapírat.

„Ale za snahu ti dám na vybranou," pokračovala postava v kápi, „buď budeš hrát a přijmeš svůj trest, nebo hrát nebudeš a já tě nechám naživu."

Jackovi poskočilo srdce. Celý poslední den byl neobyčejně krátký a přitom delší než těch devatenáct let předtím. A on tím dnem procházel za jediným účelem – zachránit si život. „Nebudu hrát! Za nic na světě nebudu hrát! Táhni do pekel!"

Pokušitel se ještě jednou zasmál a pak pronesl spokojeně: „Tak budu hrát za tebe!" a spustil kytaru k paži…

Jacka to vyděsilo víc než samotná představa umírání, ale nevydal ani hlásku. Diváci se znovu dali do nadšeného jásotu, když tři muzikanti a jedna příšera začali hrát. Ave Satanas. Thomas celou píseň začal svým kratičkým bicím sólem a byl dokonalejší než Nick Barker, pak celému úvodu dodal Fred melodii. Jemně své klávesy laskal jako milenec a hlavou pohupoval ze strany na stranu, oči zavřené. Později už hráli všichni čtyři. Elektrická kytara Pokušitele a Stevenův dračí zub, obě nachlup stejné, zazněly společně, když mohutně řízly do Fredovy melodie. Publikum se mohlo zbláznit radostí.

Reflektory pableskovaly, pekelně rychle měnily barvy a přizpůsobovaly se rychlosti, jakou skladba uháněla. Vepředu se k divákům nakláněli Pokušitel a Steven, bok po boku, a mučily struny svých kytar. Hudba sílila.

A v tu chvíli si Jack všiml něčeho příšerného. Thomas vedle něj nepoužíval paličky! Do bubnů před sebou a činelů na boku tloukl rukama jako karatista a činel před sebou rozechvíval hlavou. Jeho ruce byly pokroucené všemi zlomeninami a na čele mu již razila krev z hluboké rány od činelu. Fred laskal klávesy, mezi nimiž byly na svislo poskládané žiletky! S každým tónem se v jeho dlaních a prstech objevily zapíchnuté nové a nové, klávesy už byly z poloviny rudé krví a jeden uříznutý prst na nich poskakoval jako kousek párku. Steven hrál holýma rukama, žádné trsátko. Struny byly ostré jako břitva a tak s každou sekundou krájely kytarovému králi prsty. Krev se valila z jeho pravé ruky, ale Steve hrál dál. Všichni hráli a dav šílel.

„DOST!"

To ječení vůbec nebylo slyšet. Jako už jednou té noci, Ave Satanas vrcholilo svým ostrým závěrem, hlasitějším než brždění nákladního vlaku, a neexistovalo nic, co by tentokrát mohlo tu fantastickou hudbu zastavit. Jack jen bezmocně přihlížel, jak se ruce jeho kamarádů mění na sekanou. Thomas nakonec nevydržel a zřítil se na činely, kde zůstal nehybně ležet. Po něm padl Fred, jehož ruce byly jako jehelníček pro žiletky. Čtyři prsty byly pryč. Zbývající visely na šlachách. Fredův obličej dopadl na klávesy a žiletky mu právě dokonale proťaly oční bulvy. Steven ještě chvíli zakončoval svou část a pak přepadl i s kytarou do černoty před pódiem s rukou opilovanou až k zápěstí. Pokušitel stále hrál.

Jack celou tu dobu křičel, ale nikdo ho neslyšel. A i kdyby, co by se tím změnilo? Krvežíznivý dav hulákal nadšením a dychtivostí, a Pokušitel se chechtal pod černou kápí. Prostorem se rozléhaly kvílivé zvuky elektrické kytary.

Pokušitel se otočil k Jackovi a vykročil proti němu. Pravá ruka posetá boláky ještě více zrychlila hru a zvuk zesílil. Jack padl na kolena a zacpal si obě uši, protože ten kravál byl silný. Příliš silný. Do očí mu pronikalo stále rychlejší blikotání reflektorů a zvuk diváků už byl úplně přehlušen. Zůstala jen kytara v náručí toho ďábla i s tím neskutečným kvílením, které vydávala. A to všechno Jacka bolestivě mučilo.

Jack křičel, aby toho ten hajzl nechal, křičel, že je to moc nahlas, že ho to zabíjí, ale to vše byla jen voda na mlýn tomu démonovi. Jack si uvědomil, že skoro nevidí. Ten zvuk mu tlačil oči do hlavy a naopak z ní očními důlky vytlačoval krev. Crčela mu z očí, uší, nosu i úst. Ten zvuk ho každým okamžikem musel rozdrtit jako švába.

Ticho! Už ne! Je to moc nahlas!

Jack nohou zavadil o něco dlouhého a kulatého. Byl ochoten jakkoli zastavit ten strašlivý koncert. I za cenu vlastní smrti. I peklo samotné bylo lepší než tohle. Bez přemýšlení tu věc uchopil a vší silou s ní mrskl proti Pokušiteli a jeho slavné kytaře. Byla to lopata, co použil jako zbraň.

Pokušitelova kytara vybuchla jako třaskavá kulička. Její vlastník padl po zádech z zemi. Nastalo ticho.

„Tohle žer, ty parchante!" Jack hulákal a vší silou mlátil lopatou do nehybného těla Pokušitele. Krev, která vystřikovala zpod jeho kápě, se mu dostala do obličeje, ale on se neobtěžoval ji setřít. Soustředil se jen na to, aby toho pekelného zkurvysyna rozsekal na maděru. A také to dělal. Ostrou hranou lopaty ryl do masa toho nelidského stvoření, pak znovu mlátil a vychutnával si ten zvuk praskajících žeber…

A ten parchant se smál. Po celou dobu, kdy Jack měnil jeho tělo na kaši, se ten ďábel chechtal jako vyšinutý. Nepomohly ani údery přímo do obličeje. Smál se pořád.

„Já tě zabiju!" řval Jack a sekal do těla démona v plášti tak dlouho, dokud ty praskavé zvuky neustaly společně s chechtáním. Jack poklekl a vší silou strhnul kápi z hlavy tomu ďáblovi, aby pohlédl do tváře pekla. To, co viděl, ho téměř zabilo. Nebyla to tvář ďábla, ale zničený obličej Thomase Ipsona.

Je zvláštní, co všechno dokážou lidé označit za boží vůli. Spousta lidí by tak dokázala nazvat divnou náhodu, že strážmistr Bob Spencer zrovna toho večera narazil na vyděšenou a uplakanou ženu ve tvídovém kostýmku, která za ním přiběhla až do auta a vylíčila mu, že se vracela domů a uslyšela třeskot skla, že její syn dnes dopoledne zemřel (Bob to věděl, byl to koneckonců on, kdo se potloukal poblíž toho domu v jedenáct ráno) a že ona má strach, že se tam někdo vloupal, a že ona se jmenuje Ellen Marvinová a že její manžel se jmenuje Edgar a že ten je v hospodě, protože je to srab a že o ni se nemá kdo postarat a že je život strašně zkurvenej atakdále atakdále…

Každopádně ho ta žena dostrkala až ke svému domu, který měl vybité okno do obývacího pokoje. Ve sklepě se svítilo. Zřejmě zase mladí feťáci hledali něčí kapesný ve sklenicích od zavařenin, nic neobvyklého.

Když se oba ocitli uvnitř, dolehly k nim tupé zvuky a pak praskot. Znělo to odporně. Ta žena vykřikla a oči se jí zalily slzami. Zhroutila se až o minutu později, právě když vkročili do sklepa. Bob měl sice sádelnaté tělo, ale přesto byl dost rychlý, aby toho spratka odzbrojil, jak se později chlubil. Ve skutečnosti prostě vlezl do sklepa a naskytl se mu pohled na zničené nástroje a dvě velmi zohavené mrtvoly. Byli to ti chlapci, s nimiž mluvil v jedenáct dopoledne. Ještě důležitější byl ten třetí, který svíral v rukou ostrou lopatu a mlátil do jedné z nich s vřískáním Já tě zabiju!. Ještě než Bob přiběhl, mladík poklekl a pravou rukou udělal nějaké nesmyslné gesto nad hlavou jednoho mrtvého (Thomase Ipsona). Pak se prostě jen rozječel, upustil lopatu a s obličejem v dlaních sebou začal zmítat na podlaze jako oslepený. Bob s ním neměl žádnou práci.

Když ho odváděli do záchranky, neustále kolem sebe kopal a vřeštěl něco o pokušení, bohu a metalu. Buď dostane polstrovanou celu, nebo vězeňskou palandu. Anebo křeslo. Bob doufal v to poslední. Za jediný den došlo v tomto městě ke čtyřem brutálním vraždám (toho pojídače žiletek počítal taky), které měl určitě všechny na svědomí právě tenhle idiot. Byl to feťák, podle všeho. A feťákům se nikdy nemá věřit. Ani šílenství.

Boba za tenhle „hrdinský" kousek povýšili a jeho plat se konečně vyhoupl nad průměrnou mez. Jeho manželka Linda umírala na nádor a oni si do té doby nemohli dovolit operaci. Až teď. Zdálo se to neuvěřitelné, ale ti čtyři mrtví vlastně zachránili život Lindě Spencerová. Ona byla ovšem upřímnou katoličkou a tak tohle celé označovala za vůli Boží. Bob se tomu jen smál. A určitě nebyl sám.

Tato povídka je věnovaná všem uživatelům webu www.horror.cz

Možná teď sedíte s otevřenými ústy se slovy: „Proč tohle? Čím jsem si to zasloužil, že z takového tématu musel autor vytřískat něco takového?" A já s tím počítám, protože téma hudby je nevýslovně bohaté a opravdu dobrý pisatel dokáže napsat třeba celou knihu popisem hudby a přitom to nenudí a vy dokonce tu hudbu i slyšíte, ale tato povídka vnikla během 14ti dní jako neuvěřitelná rychlovka a nemohu říct, že jsem měl nad jejím dějem kontrolu. Prostě se psala sama, jako bych stejně jako Jack slyšel volat hlasy, které říkaly Napiš mě, napiš mě!

Pouze doufám, že alespoň některým z Vás tato povídka zpříjemnila odpoledne či večer a nezanechala ve Vás jen a pouze trpký pocit z té přemíry vulgarismů, ale také úsměv na rtech nebo dokonce spokojený dojem. Já děkuji jak těm, kteří se dočetli až sem, tak i těm, kteří se alespoň pokusili prokousat se několika kapitolami. Dále patří velký dík všem, kteří mě při psaní podporovali a občas mi nasazovali náhubek, protože jsem kousal, prskal a hulákal, že chci psát dál, že to už prostě chci mít hotové, a že nebudu jíst a spát dříve, než dokončím tuhle kapitolu (nebo raději ještě tu další, nebo ještě jednu). Úplně samostatné poděkování patří Andreje Němcové, která si dala tu práci a vytvořila k povídce velmi pěkné logo. Ájo, doufám, že kvalita povídky dosáhla aspoň poloviny kvality loga. Loučím se zase někdy v budoucnu, pokud mi za tenhle počin Bůh nepřipraví stejné potěšení jako hrdinům této povídky. Amen.

• Postava Boba Spencera měla mít původně mnohem širší význam. Měl představovat policistu, který byl před kostelem svědkem smrti jedné z postav a hodlá za každou cenu dopadnout vraha. Bez ohledu an pravdu, ale spíše na svůj plat. Nicméně tato postava mi v příběhu způsobovala takové zmatky, že jsem byl nucen ji úplně odstranit a umístit až do epilogu.
• Ze začátku jste si mohli všimnout možná až nápadné podobnosti s některými částmi povídky Toaleta. Upozorňuji, že tato podobnost je čistě náhodná
• Prasoide, odpusť mi tu trapnou a profláknutou „To" narážku. Prostě to bez ní nešlo.
• Stephene Kingu, Vás proklínám za tu nechutnou zvrhlost, kterou od Vás chytám jako mor.