Daň za legraci


Děti si rády hrají. Poskakují, křičí, schovávají se. Pořád něco zkoušejí, protože je pro ně takřka nesnesitelné nicnedělání. Takové dítě byl i Peter. Sotva sedmiletý capart, který stále něco vyváděl. Samozřejmě zlobil, jako hyperaktivní chlapec prostě musel. K jeho specialitám patřilo zdánlivě neškodné lekání těch, kteří to vždy nejméně čekali. Měl z toho upřímnou radost. Jeho strýc v něm viděl ztělesnění bezstarostného dětství, které by si přál v pozdějších letech mít každý. O to víc ho zdrtila práva o tom, že toto malé dětství jednoho dne skončilo daleko rychleji, než mělo.

Jestli si svůj konec Peter uvědomoval, když mu útrobami prošla téměř dvaceticentimetrová čepel kuchyňského nože, není jisté. Byl spíš překvapen. Stejně jako je překvapen ten, kdo ve své kuchyni nečekaně narazí na smrt. Odpornou ježibabu, která navíc použila nástroj, s nímž chlapec vídal svoji milovanou maminku skoro denně připravovat ty nejlepší večeře na světě. Sice neměl moc možností posuzovat, jestli někdo nedělá lepší, ale myslet si to mohl. A teď má tu čepel, o jejíž nebezpečnosti nepochyboval, v sobě. Stojí v křeči, mírně nahrben dopředu, ruce rozevřené a zastavené zhruba v polovině reflexu chytit se za bolavé místo. Pusu má pootevřenou a pohled prázdný. Krev tekoucí v docela silném proudu se rozstřikuje po podlaze. Tvoří louži, jež je připravena vsáknout se do bledě modrého pyžama, které se spolu s tělem každou chvíli musí sesunout k ní. V tom šeru špinavého kuchyňského světla nejde poznat, jestli není rudá skvrna ředěna i tím, co hodlal Peter ještě téhož večera spláchnout do záchodu.

Jeho překvapení přetrvávalo snad i během chvíle, kdy své tělo opouštěl v podobě toho, čemu by spousta lidí řekla duše. On to slovo mnohokrát zaslechl, přirozeně si o něm vytvořil i nějakou barvitou představu, ale nikdy ho nenapadlo, že se tak brzy octne v přímé konfrontaci s tím, jak to kolem duše vlastně je. Ani to si ale ve chvíli své smrti, která trvala několik dlouhých minut, nejspíš neuvědomoval.

To, co z Peterova malého těla odcházelo, neviděl nikdo, natož jeho o několik málo let starší bratr Bruce. Byl svědkem celé této události. Až od své smrti, ať už přijde kdykoli, se bude na tuto chvíli snažit zapomenout. Neuplyne den, kdy by vstával s čistým svědomím. Stále si bude říkat, že to mohlo dopadnout jinak, kdyby… Kdyby co? Kdyby tam vůbec nebyl? Nebo kdyby jeho mladší brácha zůstal v posteli a řekl svému nápadu na vyrušení toho, kdo byl zodpovědný za několik nočních zvuků v kuchyni, aby si trhnul nohou? Ne, podobné výčitky jsou zbytečné, ale říkejte to někomu, kdo u toho všeho byl a má v životě spoustu času o tom přemýšlet.

Smrt bratra byla tou největší hrůzou, která ho ten den potkala. A že té hrůzy prožil. Strašně rád se díval na strašidelné filmy. Rodiče to samozřejmě nevěděli. Vždycky se díval jen tehdy, když nebyli doma. Jako dnes. Vždy byl po projekci pečlivě schovaných videokazet, které si tajně půjčoval od svého kamaráda, tak vyděšený, že kdyby ho někdo byť jen z legrace chytil za nohu nebo vedle něj promluvil, nejspíš by to znamenalo jeho konec. Alespoň si to dřív myslel. Až do této chvíle.

Už ani neví, co to vlastně sledoval. To je teď jedno. Stejně jako to, co řekne rodičům a co s ním potom udělají. I on byl totiž nyní neschopen jakékoli myšlenkové aktivity, smysluplné souvislejší věty, jediného pohybu. Jeho vyděšení bylo vystřídáno snad ještě větším překvapením, než jaké se zmocnilo Petera.

Bruce byl možná až moc ponořen do prožívání těch svých filmů, proto ani není to, co se stalo, pro jeho povahu nic neobvyklého. Když se k smrti lekne, pud sebezáchovy mu nařídí zaútočit. A to stejné mu nařídil právě teď. Respektive před malou chvilkou, jejímž výsledkem je jeho mrtvý bratr. Ale hlavně zakrvácený nůž v ruce, která se pomalu začíná třást a za chvíli jej pravděpodobně upustí. V ruce, která ještě před minutou spolupracovala s tou druhou na noční svačince, jež by překvapivě i v tom strachem z televizní příšery zmítaném těle nalezla vřelé přivítání. V ruce, která za chvíli zvedne telefon, z jehož konce na druhé straně zazní hlas vraha: „Mami?"

Sdílejte článek

Nový komentář