Ďáblova noc


Způsob tohoto jejich konání (svatokrádeže) je dvojí. Jedním z nich je slavnostní obřad, podobně jako slavnostní slib. Druhý je soukromý a může být vykonán pouze s ďáblem v kteroukoliv hodinu. První způsob je ten, že se čarodějnice daného dne shromáždí na sněmu a ďábel se jim zjeví v přejatém lidském těle a naléhá na ně, aby si v něj zachovaly víru, přičemž jim slibuje světský prospěch a dlouhý život a ony mu doporučují k přijetí novicku. A ďábel se ptá, zda zavrhne víru a vzdá se křesťanského náboženství a uctívání Podivné ženy, neboť tak nazývají Nejpožehnanější pannu Marii, a nikdy nebudou uctívat svátosti, a když zjistí, že novicka nebo učnice si to přeje, potom ďábel natáhne ruku a stejně tak novicka, a přísahá se zdviženou rukou, že budou tuto úmluvu dodržovat.

Malleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnictví, vydáno v Lyonu 1669 s královským svolením

 

1678 Slezsko

Do té bohapusté krajiny se dostal Kryštof náhodou. Při potyčce v pražské krčmě, kvůli cti krásné šenkýřky Lenky, zabil dotírajícího chlapa mocným úderem dubové židle do zátylku. Kryštof chodil do té putyky noc co noc, aby se dvořil půvabné Lence a občas mu bylo dovoleno spočinout vedle ní v jejím dívčím pokojíčku, kde si láskyplně šeptali do ucha zamilovaná slovíčka a radovali se z něžných dotyků, horkých polibků a vášnivých okamžiků touhy. Se zabitím chlapa to byla nehoda. Už měl v sobě pár korbelů, ale pořád dobře věděl, co dělá. Nebo aspoň si to myslel. Jenže dotírající cizinec byl přímo neuvěřitelný. Dělal na mladou dívku v rozpuku okázalá vulgární gesta, když mu nesla pivo na stůl, také se tahal v rozkroku a nikdy se jí nedíval do očí, jenom do výstřihu a přitom si oplzle olizoval mastné plné rty. Když se všichni seběhli k bezvládnému tělu nešťastníka, dal se Kryštof na zoufalý útěk. Musel okamžitě zmizet co nejdál. Věděl, že ho čeká nepříjemný trest a Kryštof si svého života vážil.

Trvalo mu dlouhých čtrnáct dní než se po nocích dopravil do části českého království zvané Slezsko. Věděl o jednom opuštěném místě v lesích, kde by se mohl skrýt. Lidé si o tom místě dlouze povídali, že prý tam straší, ale Kryštof věděl, že to je jediné místo, kde ho nikdo nebude hledat. Kromě toho, kdyby ho náhodou chytili a odsoudili, tak musí čekat na rozsudek potvrzený králem opatřený za vše hovořící černou pečetí a během této dlouhotrvající úřední procedury by mohl vymyslet další plán útěku.

,,Kryštofe, nejdůležitější je mít plán a taky trochu toho štěstí“, říkávala mu vždy jeho nebožka matka.

Nad rozsáhlým údolím, které bylo rámované černými lesy se začal pomalu rozprostírat háv noční temnoty. Při zemi se držela hustá mlha a ve vzduchu byl cítit pach síry. Vrata od statků byla neprodyšně uzavřená a u menších domků byli připraveni hlídací psi. Nastal čas, aby se Kryštof vydal ze svého denního úkrytu na další pouť. Věděl, že už není daleko. Na vrcholku jednoho vysokého kopce byl opuštěný polorozpadlý dřevěný srub, o kterém věděl od dětství. Využíval ho jeho zemřelý strýc Čeněk jako správce lesů Losinského panství. Při častých lovech v na zvěřinu bohatých revírech tam přespával, když hlídal lesy před pytláky a nebo dohlížel nad těžbou dřeva. Čeněk zemřel před pěti lety v požehnaném věku 80 let. Přesto se srubu lidé vyhýbali, jelikož byl nedaleko Petrových kamenů, kde se shromažďovaly temné síly. Lidé si vyprávěli o magických sabatech, kdy si nechával ďábel v podobě kozla vylizovat řiť mladými dívkami, o nezřízených hříšných orgiích, sodomii a pohanských rituálech s využíváním takových ingrediencí jakými byly mandragora, rostoucí nejčastěji pod šibenicemi nebo znesvěcené hostie. Častými náměty báchorek byly také podivné létající bytosti, které mění podobu.

Kryštof těmto historkám nevěřil. Přišly mu trapné a příliš neuvěřitelné. Poslední dobou, ale svou sebejistotu ztrácel a to když měl halucinace. Nespal příliš mnoho a protože chodil za tmy, snažil se spát alespoň ve dne ve svých úkrytech. Jenže stačil slabý šelest, prasklá větvička a Kryštof se probral. Nejhorší byla ta tvář, kterou vídal ze snu. Tvář obrovského muže s horečnatýma očima a hustým bílým plnovousem.

Věděl, že už je blízko srubu. Šel do strmého srázu korunovaného mrtvými stromy. Překračoval vyvrácené pahýly a občas šlápl do bláta, nebylo pochyb, že se těmto místům obyčejní smrtelníci vyhýbali.

Čím víc se blížil k místu, které lidé nazývali Petrovými kameny cítil úzkost. Přestal si být jistý, že to byl dobrý nápad.

Cestu mu ozařoval měsíc v úplňku, takže bylo dobře vidět. Uslyšel ukrutný vysoký smích a několik metrů před sebou uviděl siluetu ženy.

Kryštof se zastavil. Přál si být neviditelný, ale věděl, že ho žena spatřila.

,,Kryštůfku, Kryštůfku, už jsi tady. Čekáme tu už s děvčaty na tebe.“

Kryštof si myslel, že ho šálí zrak a když uviděl, že žena je úplně nahá byl o tom přesvědčený. Kousnul se do jazyku, ale ucítil jen pachuť krve a ostrou bolest. Zrak ho nešálil.

,,Už putuješ dlouho, Kryštůfku. Vsadím se, že už si nepamatuješ, jaké to je, když jsi držel v náručí svou lásku a vnímal teplo jejího těla. Pojď obejmu tě a zahřeju.“

Kryštof stál jako ve snách. Cítil enormní vzrušení z krásné ženy. Čím víc se blížila, tím více obdivoval její symetrickou postavu, alabastrovou pleť a sympatickou jemnou tvář rámovanou dlouhými vlnitými vlasy.

,,Pojď se přitisknout na má prsa, mám to ráda“

Kryštof jí objal. Vplula mu do náručí a otřela se o jeho citlivé partie.

,,Kryštůfku, čekáme tu na tebe. Věděli jsme, že dorazíš už dnes.“

Naklonila se k němu a dýchla mu do ucha horký vzduch, pak ho olízla svým třiceticentimetrovým na konci rozeklaným jazykem. Kryštof vykřikl hrůzou. Její jazyk byl studený jak led. Zarazila mu do zad své ostré nehty.

,,Zabil jsi jednoho z nás, Kryštůfku. A to se nám nelíbí,“ zaskřehotala hlasem, který připomínal rýpání nehtů o skleněnou tabuli. Najednou měl všechny chlupy v pozoru.

Snažil se jí od sebe odstrčit, ale z milostného objetí se stal z její strany drtivý stisk. Cítil jako by měl na plicích těžkou truhlu.

,,Chtěla bych se s tebou líbat, Kryštůfku, jsi tak mladý.“

Kryštofovi se to pranic nelíbilo. Hlavně to poslední slovo. Začala se jí loupat kůže jako pergamen, její oči pohasly a tvář získala voskovou strukturu. Celé její tělo začínalo být vrásněno uplynulými desetiletími, které dovedla čarodějnice na chvíli zamaskovat.

Z úst cítil hnilobu a pach česneku.

,,Česnek je proti upírům, ne čarodějnicím.“

,,Nic jsem neřek.“

,,Ani jsi nemusel hošánku, vím, co si myslíš. Kromě toho máš pravdu, jazyk mám skutečně jako ropucha, jen o pořádný kus delší.“

Ucítil ho v krku. Čarodějnice začala slastně vrnět. Kryštof jí pevně chytil za vlasy ve snaze za ně zatáhnout, ale zůstaly mu povolně v ruce. Věděl, že to má marné. Odvážil se a kousnul jí do ropušího jazyka, ucítil v ústech podivnou pachuť a uslyšel tlumené zaječení.

,,Parchante!“

,,Taky nejsi můj typ.“

Kryštof jí nakopnul pod koleno a dal se na zběsilý útěk do kopce. Snažil se zmizet mezi stromy, i když tam nevedla cesta. Po chvíli se zastavil. Podíval se dolů a uviděl čarodějnici, jak nasedá na koště a pomalu se vznáší do vzduchu. Zlostně chrčela neznámým jazykem a Kryštofovi bylo jasné, že většina nadávek a prokletí, kterým nerozuměl jsou bezesporu určené jemu.

Muž, kterého zabil přeci jenom spíš nešťastnou náhodou než úmyslem v hospodě patřil tedy k této zrůdě. Proč ale hovořila v množném čísle. Znamená to snad, že je jich tam víc?

Uslyšel za sebou zlověstné vrčení. Otočil se a spatřil tam dvouhlavého psa hořícího jasným plamenem.

,,No to snad ne.“

Pes vycenil své ostré tesáky a dal se do běhu. Kryštofovi bylo jasné, že ta pekelná bestie v tuto chvíli netouží po ničem víc, než mu prokousnut jeho mládenecké hrdlo.

Vykřikl hrůzou. Pes vyskočil a když Kryštof zavřel oči ovanulo ho pekelné horko. Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Pes zmizel. Kryštofovi tekl po čele pot, který setřel jedním dlouhým tahem ruky. Na chvíli ztratil výhled. Když ho znovu měl, zíral přímo do očí čarodějnice, které před chvílí utekl.

,,Kuk.“

Kryštof jí dal impulsivně pěstí a jako rak pozpátku se snažil dostat z jejího dosahu

při zběsilém kopání do hlíny a odrážení rukama, do kterých se mu nepříjemně zaráželo jehličí. Po čele se jí po jeho mocném úderu začala řinout krev a čarodějnice si jí zvědavě roztírala po tváři a hystericky se smála. Když toho po krátkém okamžiku nechala a zařvala s vyceněnými zuby svým neznámým jazykem, cítil Kryštof jako by měl v žaludku hada, který se otírá o jeho útroby.

Čarodějnice se dala neuvěřitelnou rychlostí do pohybu, ale to už se Kryštof řítil ze srázu dolů. Otáčela se s ním celá zeměkoule a on si najednou přestal být jistý, že je země placka, protože jinak by přeci nepadal tak dlouho. Větvě ho šlehaly do citlivého těla, ale byl natolik vyděšený hrůzou, že bolest vůbec nevnímal. Bál se, že už nezastaví, ale příšerný náraz do spadlého kmene ho utvrdil o opaku. V tu chvíli se uvolnila přehrada bolesti, která se rozlila po celém těle.

Údolím se rozezněla těžká nepopsatelná rytmická hudba do které se občas ozval příšerný řev. Občas byl slyšet i zoufalý dětský pláč, Kryštof věděl, že čarodějnice s nimi dělají hanebné odpornosti a raději si je ani nechtěl představovat. Měsíc se začal barvit do tmavě žluté.

Kryštof uviděl krvavé zranění na noze a začal se plazit k nedalekému potoku. Když uviděl svůj odraz na hladině, přejel mu mráz po celém těle. Měl vlasy bílé jako sníh.

,,Támhle je!“

 

Kryštof se otočil za zdrojem řevu a uviděl skupinu vojáků s rozžatými loučemi. Našli ho. Věděl, že sklapla past.

,,Vzdej se, podlý vrahu!“

Ta věta ho rozesmála. Upřímně. Dokonce tak upřímně, že ho to samotného překvapilo. Postavil se na svou zraněnou nohu. Teprve teď si všiml, že mu z ní čouhá kost. Jeho bílé vlasy, smích plný uvolněnosti a odevzdanosti zafungoval úplně opačně než čekal. Místo, aby se na něj vrhli a poslali na něj rozzuřené psy, tak se zastavili.

,,Je to čaroděj!“, volali jedni. ,,Je to ďábel! Satanáš, Belzebub!“, volali druzí a spínali ruce k nebi.

,,Správně! Obávejte se mého hněvu, chásko ubohá! Budete se navždy pařit v plameni pekelném!“

Vyplázl na ně jazyk a pak se otočil a ukázal jim vystrčenou obnaženou zadnici.

Údolím prošla vlna obrovského vedra a znovu byl slyšet jen pláč a skřípění zubů. Biřici však neodcházeli. Sice je na chvíli zastavil, ale věděl, že za nimi jít nemůže. Tam by ho čekala jistá smrt od kata, ale je i dost pravděpodobné, že by ho zabili po cestě sami. Měl jen jedinou možnost, vydat se do svého původně zamýšleného úkrytu. Do dřevěného srubu u Petrových kamenů. Byl si jistý, že pověry již dávnou nejsou pověry, na to byla čarodějnice příliš skutečná. Věděl, že chce-li žít, musí riskovat. Rozhodl se vykročit směrem do kopce.

,,Čaroděj!“, vykřikl jeden z biřiců.

Kryštof skrýval s každým krokem strašnou bolest. Kdyby neviděl to, co viděl, možná by si myslel, že se mu to všechno zdálo. Však sám měl za babské pověry všechny ty čarodějnické příběhy o vetchých ženách na koštěti. Jenže bolest a pachuť v ústech po jejím odporném ropuším jazyku byla příliš silná.

Pokračoval v chůzi. Začínal vnímat, že měsíc svítí jako obvykle, takže je velmi dobře vidět. Teplota mu přišla přiměřená ročnímu období i času a klidný potůček, podél kterého vedla stezka do kopce odrážel na své hladině ideální atmosféru letního večera.

Odvážil se obrátit a uviděl již zmenšené siluety mužů s pochodněmi, které se každým krokem vzdalovaly. Rozhodl se, že už je dost daleko a posadil se. Na zraněnou nohu si začal stříkat vodu a z rukávu košile si udělal bandáž kolem z nohy trčící kosti. Byl pořád ještě v šoku, takže se bolest neprojevila ve své plné síle a zvrhlé kráse, jak říkával jeho strýc.

Cesta se najednou zdála nekonečná. Byl unavený, chtělo se mu spát a věděl, že nahoře ve srubu bude postel i jídlo. V posteli nespal ani nepamatuje. Nic nenasvědčovalo tomu, že by na kopci něco bylo. Po chvíli si začal uvědomovat, že již několik minut nenasvědčuje vůbec nic, že by tam něco žilo. Jak to, že si toho všiml až teď? Všiml si, že stromy připomínají zakleté postavy a hlavně nebyl slyšet žádný zvuk, což bylo neobvyklé. Obvykle byl slyšet, alespoň cvrlikot hmyzu, ale teď vůbec nic. Přestávalo se mu to líbit, ale po pravdě, dnešek se mu nelíbilo vůbec nic. Cítil opět úzkost.

Najednou se před ním vynořil lovecký srub jeho strýce. Podle zabedněných okenic mu bylo jasné, že je prázdný. Ostatně nikdo kromě jeho strýce se tam stejně nikdy neodvážil. Podle posledních událostí se tomu přestal divit. Po úvodním šoku se jeho strašlivá rána na noze začínala hlásit o své slovo. Bolest byla příšerná, měl stažené hrdlo, přerývavě dýchal a před očima se mu dělaly mžitky.

Ke srubu to bylo ještě padesát metrů do příkrého kopce. Každým krokem se mu do žil pouštěla nová životní síla, cíl byl už tak blízko. Neměl k tomu jediný důvod, ale na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu. Vnímal své dunivé kroky a cítil jak mu na noze zasychá krev.

,,Kryštofe!“

Kryštof se otočil za známým hlasem.

,,Proboha Lenko, co tu děláš?“

,,Řekli mi, že tu budeš a jeden kupec mě přivezl do Šumperku.“

,,Ty si přišla ze Šumperku pěšky?“

,,Měla jsem snad přiletět na koštěti? Místní říkají, že jsou tady čarodějnice. Vzpomínáš, jak jsme se tomu smáli?“

,,Přesně. Smáli jsme se tomu. Jsou tam dole ještě biřici?“

,,Nikoho jsem nepotkala.“

,,Můžeš mi u všech čertů říct, kdo ti řek, kde budu?“

,,Ty už mě nemiluješ?“

,,Lásko, nedělej mi scény.“

,,Ty máš jinou, že jo?“

,,Miláčku, na tohle teď vážně není čas.“

,,Harcovala jsem se za tebou, lásko, protože tě miluju, víc než svůj život!“

,,Lásko, teď není čas na silný gesta. Užili jsme si, bylo to krásný, zabil jsem chlapa v hospodě, když se ti snažil dostat pod sukni, jo a moc se mi líbíš. Máš spoustu věcí, který zbožňuju. Ale lásko, přísahám na hrob svojí mámy, že jestli se okamžitě nevotočíš a nezmizíš odsud, tak ti zakroutím krkem.“

,,Vždycky jsem měla ráda tvrdý chlapy.“

,,Hodím po tobě šutr, zmizni!“

,,Pojď mi dát radši pusu!“

Díval se na ní, na její důvěrně známou postavu a cítil ten klid a bezpečí, který vyzařovala. U všeho, co měl kdy rád, jí miloval a nikdy by jí

neublížil. Potom omdlel.

Probral se na posteli ve srubu. Nohu měl zafačovanou a Lenka na něm ležela přitisknutá a tulila se. Nedivil by se, kdyby vrněla blahem. Vnímal její teplo a nasával její příjemnou vůni, přesto cítil chlad a byl plný obav. Rukou mu zajela mi do citlivých partií a pak ucítil v noze silnou bolest. Vykřikl hrůzou. Nemohl tomu uvěřit, v jeho noze bylo zakousnuto podivné černé stvoření se zuby jako jehlami.

,,Ty bestie, jedna pekelná.“

,,Taky tě ráda vidím,“ uslyšel za sebou. Otočil se a díval se do tváře pro něj již dost známé čarodějnice.

,,Svině svinská!“

Chytla ho za vlasy a surově vytáhla z postele. Byl to mžik. Během chvilky jen sledoval ztemnělou zalesněnou krajinu pod sebou. Vlál ve vzduchu jak cár hadru a ta hnusná bestie ho vláčela ve vzduchu. Během chvilky letu, kdy myslel, že mu snad všechny zbytky bílých vlasů definitivně vypadnou je uviděl – Petrovy kameny. Pochopil, že to vůbec nebude dobré.

Čarodějnický sabat mu doslova vyrazil dech. Propletená těla vrásčitých starých žen s mladými krasavicemi, urostlí mužové třímající v rukách černé svíce, podivná chlupatá černá stvoření pobíhající v neuvěřitelně chaotické skrumáži a pentagram z bílých kamenů, na kterém byly vidět krvavé stopy.

Tlak na vlasech ustal. Ne, to vůbec není dobré. Padal dolů. Zmohl se pouze na příšerný řev hrůzy, kdy mu přeskakoval hlas do ženské fistule. Náraz byl měkčí než čekal. Dopadl do mokré trávy, což bylo divné, protože celý den bylo krásně. Během chvíle mu došlo, že to bahno není kombinace zeminy a vody, ale zeminy a krve. Pohled na vyhřezlé kozy a jiná vyvrhnutá zvířata, která byla naskládána na obří hromadu ho znechutil. Z domova byl zvyklý mít zvířata ve vzájemné úctě a respektovat je, ale toto barbarské chování svědčilo o naprosté neúctě k tomu, co považoval za dobré.

Čarodějnice dělaly nepředstavitelné a nepopsatelné ukrutnosti a ohavnosti a byl rád, že si ho nevšímají. Cítil však, že i když se na něj nedívají, že o jeho přítomnosti vědí velice dobře.

Měl pocit, že čas vůbec neutíká. Vše mu přišlo zpomalené. Vnímal jen útržky, občas zahlédl jen chlupatý koňský ocas nebo obnažené ženské ňadro, často, ne příliš vzhledné. Bez sebemenšího varování ve vzduchu ucítil neskutečnou úzkost. Sevřelo se mu hrdlo a pocítil strašný strach. Z temnoty se začala vynořovat lidská postava a Kryštof věděl, že i když má lidskou podobu, z tohoto světa není. V tom ho ostatně utvrdil její obličej, který patřil muži, kterého zabil v pražské krčmě.

Začal promlouvat nosovým hlasem a řečí, které nerozuměl. Podle výrazu čarodějnic, oni jí nerozuměli také.

,,Nechte mě na pokoji, vy zrůdy!“

Z druhé strany kopce se vynořili dva dvoumetroví silní chlapi, kteří doslova vláčeli Lenku do osidel zla, v jehož centru se Kryštof právě nacházel.

,,Přinesli jsme ti oběť, belzebube, přijmi ji za svou.“

Tak tohle se mu nelíbilo ani trochu. Jeho ať zabijí, ale jí přece musejí nechat na pokoji. Lenka je slušná holka a oni by jí nechali napospas takovému odpornému monstru.

Odvážil se zapískat. Příliš se mu to nedařilo, proto si pomohl prsty.

,,Nevím, co tu děláte, vy magoři, ale tohohle chlapa, co tu mluví tou svojí zasoplenou hatlamatilkou jsem v Praze přetáh přes hřbet židlí a teďka je dva metry pod zemí na hřbitově u Svatýho Tomáše. A Lenka je tu víceméně náhodou.“

Podle výrazu zúčastněných pochopil, že je jeho názor příliš nezajímá a fakt, že se po něm rozeběhlo jedno z těch černých chlupatých stvoření ho také příliš neuklidnil.

,,Dobrý, dobrý, jako bych nic neřek.“

,,Kryštofe, co po mě chtěj?“

,,Miláčku nevím, ale řek bych, že se ti to asi nebude moc líbit.“

Bestie se vrhla na Kryštofa. Chytl jí pod krkem a viděl jen, jak jí cvakají do prázdna její ostré zuby a jak na něj kanou její odporné sliny, které vypadaly jako kapající smola z pochodně.

,,Jestli ti na něm záleží, panno, pak se dobrovolně vzdáváš své víry v podivnou ženu a přijmeš satanáše jako svého pána.“

,,Dobrovolně? Vždyť má kolem krku čerta a mě kroutí ruce za zády jak mokré prostěradlo!“

,,Jinak tvému milému provedeme příšerné věci.“

,,Kašli na ně!“, zaječel Kryštof z plných plic. Obluda vydala příšerné zachrčení.

Tělo s tváří mrtvého muže se dalo do pohybu a po prvních třech krocích se mu změnila tvář na mladého černovlasého muže s laskavým výrazem a pronikavýma zelenýma očima.

Muž lusknul prsty a obluda na Kryštofově krku uvolnila sevření. Kryštof ale pořád cítil neskutečné napětí, jen prasknout.

,,Dovolte mi, abych se představil.“

,,Nemusíš, satanáši!“

,,Zdá se, že jsi pěkný křikloun, Kryštofe! Na to, že si zabil člověka si dost troufáš, jako bys nevěděl, že až budou tvoje dny sečteny, setkáš se se mnou tváří v tvář! Moc se těším…Ale chci mluvit s tebou, holubičko.“

Lenka zírala na urostlého mladíka jako na svatý obrázek, na chvíli se až zdálo, že nechápe mladíkův negativní náboj.

,,Líbím se ti?“

Lenka horlivě zakroutila hlavou, že ano.

,,Ty mrcho!“, zařval Kryštof.

,,Klídek, Kryštofe, jen si z tebe utahuje.“, satan se zasmál hlubokým hlasem.,,Uznávám, že mě je těžké odolat. Mám určité přednosti.“

,,Já taky, belzebube. Třeba ducha svatého. Víš, ze všeho si můžeš dělat srandu, ale ne z ducha svatého. Je to v novém zákoně.“

,,Beletrii nečtu.“

Kryštof zíral na toho mladého štramáčka a přitom pozoroval Lenku, která stála jako v transu. Viděl její košilku nadutou jejími drobnými borůvkami vzrušení i tvář plnou erotické extáze. Vůbec se mu to nelíbilo. Navíc k ní přistoupila čarodějnice v její nejatraktivnější podobě, s kterou měl Kryštof co do činění již na úpatí kopce. Začala jí hladit po šíji a umocňovala, tak její nerozhodnou mysl dalšími silnými podněty.

,,Lenko, jela jsi sem přes celou zemi, abys mě viděla a teď se bavíš s bytostmi, na které nevěříš!“

Lenka se na Kryštofa podívala, ale v jejích očích nebyla vidět její vůle. Měla je zakalené falešnými představami.

,,Jsou krásní, Kryštofe.

Rozhodl se jí vrátit na zem předstíranou tvrdostí, ale přitom měl v krku knedlík.

,,I hovno! Miláčku, omluv můj slovník, před satanem ztrácím veškeré zábrany.“

,,Velmi vtipné, mladíku. Tvoje drzost mě baví.“

..Lenko, podívej na mou nohu. To mi udělali oni. Trčí mi z ní kost, když mě ta čubka vytlačila ze srázu.“

Satan přišel ke Kryštofovi. Položil mu ruku na ránu. Začal cítit nepředstavitelný žár, zápach ze spáleného masa a pak jen viděl, jak se mu kost noří zpátky do masa. Měl nohu celou fialovou s divnými mapami a stopami od krve, ale na první pohled vypadala, že se mírně uzdravila.

,,Kryštofe, podívej, jak jsou na tebe hodní.“

Atraktivní čarodějnice se jí podívala do očí a začala mluvit sladkým medovým hlasem.

,,Máš ho ráda, viď? Líbí se ti jeho dotyky, že? To jak tě laská, jak se s tebou mazlí, jak ti způsobuje rozkoš?“

Lenka na ní zírala s otevřenou pusou. Byla to hodná holka, bezesporu, ale to, co jí říkali nebyla schopna vnímat a rozumově chápat. Vzpomínka na vyhřátou postýlku jejího pokojíčku a okamžiky slasti a touhy však byly v tu chvíli silnější než všechno, co se kolem ní dělo. Zamilovaní lidé jsou prostě mimo skutečný svět.

,,Miláčku, jestli chceš, abych tě ještě laskal, tak se na tu ropuchu nedívej. Kdybys jí viděla, jaké podoby je schopná, tak bys utíkala pryč.“

Čarodějnice se jen zasmála a ukázala tak svůj dokonalý chrup a příjemnou tvář. Točila se ke Kryštofovi a dlouze se na něj zadívala. Kryštofovi najednou začalo být úzko, cítil náhlé bušení hamrů do spánků zevnitř a nebyl schopen mluvit. Začal cítit, že mu pod kalhotami něco obmotává nohu. Bylo to šupinaté a velmi jemné, ale nohu mu to pevně svíralo. Nebylo pochyby o tom, že je to další pekelná zkouška, která ho měla trýznit. V mysli na ní začal křičet – ,,Děvko!“,

usmála se ještě víc, jako by mu rozuměla.

,,Já vím.“

 

Ďábel v podobě mladíka byl oblečený v černém saténovém sáčku se zlatým dracounem vyšitým latinským nápisem na hrudi a monogramem LC, takže každému bylo jasné, že mají co do činění s Luciferem, inu ďábel má zvláštní smysl pro humor.

 

Lucifer šel pomalým krokem k půvabné mladé dívce a začal mluvit nasládlým hlasem, z kterého bylo Kryštofovi nevolno.

,,Jsem rád, že jste se zde sešli, aby jste mě uctili. Vážím si toho, je to velmi příjemné. Také mě velmi těší, že jste zavrhli toho fousatýho dědka a jeho syna, kterýmu jsem dal šanci na poušti. Ten arogantní spratek se nade mne akorát povyšoval a konec konců víte, jak dopad. Žil mezi somrákama a nakonec ho ukřižovali, za mého vydatného přispění. A přitom moh mít všechno. Zahrnul bych ho zlatem, dal bych mu do postele nejkrásnější ženy, prostě cokoliv, aby zavrhnul toho šílence, kterej mu nakukal, že nejdůležitější je pokora, láska, obětování a naděje. Hovno. Nejdůležitější jsou šoustání a prachy.“

Kryštof chtěl zařvat, že už v Bibli se o satanovi píše, že je sedmilhář, ale nešlo to. Laciný trik jakým je ztráta hlasu fungoval opět spolehlivě. Kryštof nevěděl, jak se bránit. Díval se na toho podlého šaška, jak se blíží k jeho milované dívce.

Čarodějnice Lenku jemně postrčila k ďáblovi.

,,Přijmi tuto novicku jako věrnou služebnici.“

Lucifer k ní přistoupil, zadíval se jí dlouze do očí.

,,Chtěla by ses stát dobrovolně mou kněžkou lásky? Vzdát se podivné ženy a nerudného dědka na nebesích?“

Lenka se dívala do jeho zádumčivého tajemného pohledu. Bylo to, jak když lev zírá do očí oběti. Kryštof by vám asi neřekl proč, ale začal se modlit. Jeho modlitby byly směřovány Bohu Otci, Synu Ježíši Kristu a Duchu svatému.

Otče náš, jenž si na nebesích,

zachovej mě a mou lásku,

odpusť mi, že jsem zabil toho šmejda židlí,

ale já tyhle mlsný kocoury vážně nemusím

a možná to ani nebyl člověk,

ale nějakej ďáblův nohsled,

každopádně ten švihák lázeňský se mi vůbec nelíbí

a doufám, že se na to nebudeš moc dívat a něco uděláš,

pro to tě vzývám Otče i jeho synu i Duchu svatý,

udělejte něco,

Amen

Kryštof zavřel oči.

,,Staň se mou novickou. Dej mi ochutnat z kalichu své mízy,“ promlouval dál ďábel.

Seběhlo se to ráz naráz. Odevšad se vynořili biřici. Bylo to doslova přepadení. Desítky mužů s pochodněmi, po zuby ozbrojení a vyzbrojení latinskými kříži vběhli mezi to satanské plémě. Prodírali se zkrvaveným masem zabitých zvířat, řezali čarodějnice do hlavy tupými předměty, kopali do svalnatých nohsledů a vykřikovali latinská hesla.

 

Jeden úder do zátylku Kryštofa zbavil vědomí.

Probral se přivázaný u kůlu na hranici. Podíval se vedle sebe a uviděl čarodějnici v její staré vetché podobě s palci rozdrcenými od palečnice a nohami proděravěnými španělskými botami. Neřekl by vám proč, ale uvnitř ho to rozesmálo. Podíval se na sebe. Byl zbičovaný, zmlácený a pokus o mluvení mu vůbec nevyšel. Nevydal ani slabé zachrčení. Prostě nic. Kouzlo působilo. Bylo to evidentní proč. Dostal na hranici řadu satanských čubek. Rozhlédl se kolem sebe. Těch dvacet kůlů bylo zadostiučinění. V duchu se rozesmál. Pak ale musel přestat. Potřeboval vědět, kde je Lenka. Snad nezůstala někde na mučidlech. Hrklo v něm, protože jí uviděl asi deset kůlů vedle sebe nalevo. Zmlácená naštěstí nebyla, ale hranice pod ní byla zřejmá.

Rozeznělo se dunění bubnů a ze strany začal přicházet muž v bílém plášti a kápi s černým křížem na zádech. V ruce měl hořící pochodeň. V druhé ruce ale svíral stříbrnou kropenku. Kryštof si také poprvé všiml, že před ním je početný dav přihlížejících. Dychtili po krvi.

Přišel k první hranici a kropenkou postříkal první čarodějnici. Svěcená voda byla jako kyselina. Čarodějnici vyskákaly na obličeji puchýře. Vykonavatel tedy mohl s klidným svědomím přiložit pochodeň k hranici. Pro přihlížející to bylo za chvíli hrozivé divadlo. Viděli řvoucí zapálenou stařenu, jak se škvaří v plamenech, ale Kryštof cítil radost. Nejvíc se těšil až shoří ta bestie, co se měnila v půvabnou blondýnku.

Vykonavatel šel k dalšímu kůlu a opakovalo se to. Drobné plamínky, větší plameny a vatra s křikem hrůzy a pláčem. Zas a znova. S přibývajícími kůly se však Kryštof začínal ošívat. Věděl, že už zbývají jen dva kůly a jeho Lenka se může ocitnout v plamenech. Kryštof začal své zraky upřeně mířit k nebi.

Na nebi se objevilo hejno holubů. Dav sledoval ptáky jak směřují ke kůlům. Lidé slyšeli hlasité šumění křídel. Trvalo to velmi dlouho. Holubů bylo několik set a ve všech vzbuzovaly smíšené pocity. Kroužily nad hlavami diváků a ti ztichli nevěřícím úžasem.

A pak se to stalo. Dav ptáků začal klesat a přistál na kůlu Lenky. Nechtěli se hnout. Vykonavatel na ně dupal, křičel, ale ptáci byli velmi klidní. Pozdvihl proto kropenku a pokropil Lenku. Voda na ní dopadla a nic se nestalo. Zkusil to tedy znovu, ale opět se nic nestalo.

Dav začal skandovat:,,Nevinná! Nevinná! Nevinná!“

Vykonavatel se otočil k davu a promluvil:

,,Nemáme právo jí soudit. Osvoboďte ji.“

Dva katovi pomocníci přišli a odvázali Lenku. Museli jí podpírat, protože její nejisté kroky a strach v očích hovořil za vše. Přesto se po několika ušlých krocích zastavila a sledovala svého milého Kryštofa na hranici.

,,Pusťte ho! Pusťte Kryštofa!“, křičela zoufale až jí hlas přeskakoval.

Lidé se podivovali nad jménem, které neznali.

,,Kryštofa! Pusťte také Kryštofa!“, skandoval dav.

Popravčí je však utnul.

,,Toho nemůžeme pustit. Je to uprchlý trestanec a dnes přišla černá pečeť.“

Dav byl spokojený. Lenka však hystericky křičela a museli jí držet dva pochopové.

Pro každého kdo tam byl, to byla divná poprava. Mladík hořel jasným plamenem a nevydal ani hlásku. Dokonce to vypadalo, že se usmívá. Jako by byl smířený s osudem. Poté, co mu začala hořet tvář jak pergamen se na obzoru objevila velká duha. Lidé se při tom pohledu začali také usmívat a přestali na chvíli vnímat pach spáleného masa. Lence to ale trhalo srdce.

 

KONEC

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Pavel 5 ledna 2010 v 21:58

    Já bych to viděl asi takhle: Nejspíš jsme všichni asi moc nepochopili tvůj záměr, jelikož od začátku to působí jako věc, která se bude ubírat stejnou cestou tajemna a dostane se nám pohlcující atmosféry plné černý magie, zaklínadel, děsivé atmosféry, stíhání nevinných dívek církví a jejich následné likvidace apod. Jenomže pak přišel jistý zlom a všechno se to vytratilo jako pára nad hrncem a my jsme byli možná trochu zaskočeni a nedokázali přistoupit na tvojí hru. Možná že právě v tom byl asi ten zakopanej pes. Ale já určitě nelituju, protože jsem si ji přečetl znovu, vypnul všechny mozkový senzory a vnímal to jako zmíněnou parodii a hned to bylo o něčem jiným. Takže takhle to vidím já.

  2. Profilový obrázek
    Sheldon 5 ledna 2010 v 21:35

    Zpravidla se držím hesla, že autor by se neměl bránit, protože to je cesta do pekel, ale na druhou stranu proč ne.

    Allegor: Viděl bych to tak, že se povídka musí odehrávat i ve srubu, který je zmíněný už na začátku, tudíž ho z dramatického hlediska nelze vynechat, když je ten příběh o chlápkovi, jak jde do srubu  Ostatně Čechov říkal, že pokud v divadle na dekoraci visí puška musí se z ní do konce hry vystřelit. Tadyta povídka byla od počátku koncipována jako horrorová parodie, to jsem se snažil uvodit již citací z Malleus Malleficarum, že se to nebere celé až tak vážně, proto i ty výkyvy ve vyprávění. Je to mix žánrů. Ale je možný, že to přijde vtipný jenom mě. Já jsem se teda bavil už od začátku. Je ovšem pochopitelný, že na to máš jiný názor, viděl jsem, že jsi tady taky jednu povídku napsal a když bychom oba psali stejný námět, tak to zákonitě musí dopadnout jinak. Píšu zpravidla trochu odlišný styl a tahle povídka je experimentem a odjakživa platí, že každý může šlápnout vedle. Tak uvidíme časem, jestli tahle povídka byla skutečně pff, blaf a nic. 

       

  3. Profilový obrázek
    Allegor 4 ledna 2010 v 09:21

     Souhlasím s názorem, že na úroveň zdejších povídek řekněme za poslední měsíc je to vysoká škola, a taktéž se připojuji ke konstatování, že to bohužel neznamená tak moc. Povídka začíná hodně nadějně; zásadní problematický zlom pro mě představuje anabáze s útěkem ke srubu. Po prvním setkání s čarodějnickým spolkem měla dle mého povídka pokračovat nadále se stupňujícím napětím a akcí, celý srub bych vynechal. Je to takový pff, blaf a nic, zbytečné rozbití sevřené noční atmosféry.

  4. Profilový obrázek
    Skypper 23 prosince 2009 v 08:09

    Pokud vím, tak Troška je po komerční stránce poměrně dost úspěšný režisér, takže není třeba si zoufat
    Já mam téma čarodějnictví moc rád, takže už samotnou zápletkou jsi mi udělal velkou radostk, taktéž vysoce cením využití českých reálií. Jak říká Pavel, začátek začíná příjemně atmosféricky, i první setkání s čarodejnicí je příjemně mrazivé, ale čím více přibývalo protivníků, ubývala přímou úměrou atmosféra a příběh mi přišel trochu přeplácnutý.
    Co se týká “humorné” stránky povídky, moc mě bavily Satanovi průpovídky. Kryštofovi už tolik ne…přeci jenom, děj se odehrává v sedmnáctém století a on místy mluví jak Rambo.
    Každopádně vzhledem k tomu, co se v poslední době objevuje na serveru, jsem ti vděčný za dlouhou povídku s nějakým jiným tématem než “někam jdu, něco tam je, co to asi je, je to nějaká postava v kápi, co mi asi chce, né né, utíkám domů, mami, mami, proč se mnou nemluvíš, jéé, já jsem vlastně už mrtvá” a těším se na další kousky.

  5. Profilový obrázek
    Sheldon 22 prosince 2009 v 23:53

    Tobě taky hezký svátky a úspěšný nový rok .

    Ve Slezsku jsme byli v létě na týden a když jsem to tam viděl, tak mě napadlo právě napsat něco o čarodějnicích a jelikož bych řek, že s Žehličkou jsem to trochu přestřelil, co se týče brutality, tak jsem si řek, že by to chtělo něco odlehčenějšího, trochu si povyrazit a mixnout žánry, než se zase vrhnu na svoje téma ,,vyšinutý holky”

  6. Profilový obrázek
    Pavel 22 prosince 2009 v 20:44

    Nikdo jinej mě momentálně nenapadnul. Prostě když jsem si tohle přečetl, měl jsem úplně stejný pocit, jako když jsem poprvé viděl film Borat. Na jednu stranu mě to ohromilo a na druhou stranu jsem si říkal, Je tohle skutečnost nebo si ten pán Borat jen dělá prdel? V žádným případě, ale nemůžu říct, že tohle se mi nelíbilo, to určitě ne. Jde to trochu jiným směrem, než tvoje ostatní věci a vzhledem k tom, že jsi společně s Eraserheadem jediný autor na tomhle serveru, od kterého si nenechám ujít jedinou četbu, je jasný, že to byl nejspíš záměr a bylo to takhle napsaný schválně. A nevím proč, ale Krištof mi nepřirostl tolik  k srdci jako Satan. Každopádně za přečtení to určitě stojí to je bez debaty.

    Jinak taky přeju šťastný a veselý vánoce a krásnej novej rok.

  7. Profilový obrázek
    Pavel 22 prosince 2009 v 19:28

    Tak ti nějak nevím chlape, co na tohle říct? Ze začátku to mělo pro mě dost zajímavou nabuzující atmosféru, která se postupně pomalučku, polehoučku vytrácela a celý příběh mi začal připadat dost komický. Taková pohádka pro dospělé, respektive asi jako kdyby se pan režisér Troška řádně zhulil a pak ho napadlo natočit pohádku. Přesně tak. Nevím, jak tohle nazvat, parodie? Černý hůmor?…Nevím. Ale co, to je jedno, protože nejdůležitější jsou přeci šoustání a peníze.

Nový komentář