Cosi zlého je tu se mnou


     Před nějakým časem jsem dosáhl dvacátého roku života. Jsem mladý, zdravý muž. Když je čas, rád čtu a sleduji kreslené filmy. Nemyslím přímo pohádky, spíš grotesky. Třeba Tom a Jerry. To je klasika. Naopak nemám rád klasiky, co se týče literatury. Od školy mám averzi k povinné četbě. Už jen to slovo „povinná.“ Nesnáším, když je něco povinné. Musíš to dělat, i když nechceš. Tvou povinností je chodit do práce. Tvou povinností je být uctivý ke starým lidem. Dobrá, to je spíš záležitost slušného vychování a já jsem slušně vychovaný. Nedělala mi problém uctivost ke starým lidem. Nebo si vzít žvýkačku když jsem šel na rande a před líbáním ji vyplivnout. Chodím slušně oblečený, češu si vlasy a třikrát denně si čistím zuby. No, spíš dvakrát. Jednou. Občas na to zapomenu úplně, ale pak se to snažím dohnat a to je plus. Jeden můj přítel si zuby nečistí a už jich má několik porcelánových. Bere to nejspíš jako povinnost, kterou nerad dělá. Jsou věci, které neděláme rádi. Třeba já nerad chodil do práce. Vážně. Neměl jsem svou práci rád. Nebavilo mne časně ráno vstávat a chodit brzo spát, abych druhý den nezaspal. Prostě nepříjemná povinnost. Jsem mladý, zdravý člověk s chybami i klady. A vídám mimozemšťany. Už od dětství.

     Můj otec byl amatérským ufologem. Cokoliv se týkalo tématu mimozemšťanů, jej fascinovalo. Nahrával si dokumenty z televize, vystřihoval články z novin, kupoval knihy o cizích planetách, záhadách vesmíru, psal vlastní úvahy, které pak posílal do různých vědeckých časopisů. Očkoval mě tím od doby, kdy jsem se vymanil od matčina prsu a začal se batolit rozměrným světem našeho panelového bytu. Maminka s ním nevydržela žít a brzy od nás odešla. Nedivím se. Nedávám za to vinu sobě, jak se to stává jiným osiřelcům. Vím, že za to mohl on. Od rána do večera, řadu dlouhých měsíců, musela poslouchat jeho zanícené monology o záhadných bytostech v neméně záhadných létajících talířích. Jejich vztah byl hrubý omyl stejně, jako mé početí. Stalo se to prý na vodáckém srazu, kde maminku uchvátil svou znalostí noční oblohy, seskupením hvězd a tím, jak dokonale znal její horoskop. To byl nejspíš první a poslední den, kdy otce skutečně milovala. Svůj odchod musela zvažovat dlouhou dobu. Možná si myslela, že až se narodím, otec se změní. Přijde na jiné myšlenky, vypustí z hlavy mimozemšťany a bud si všímat rodiny. Bohužel se tak nestalo. Mé první slovo bylo marťan a zároveň poslední, jež maminka slyšela. Možná měla strach, že se ze mě stane stejný šílenec, jako z otce, v čemž by se vlastně zase tak nemýlila. Zůstali jsme tedy jen já a otec…a ufoni.

 

     Nevím přesně, kdy jsem je spatřil poprvé. Je to dávná a mlhavá vzpomínka. Musel jsem být dítě.  Vzbudilo mne něco velmi nepříjemného a studivého. Byla mi zima a neměl jsem co cucat. Normálně bych nejspíš začal vřískat na celý barák. Dnes však ne.

     U mé postýlky byly dvě postavy. Vzpomínky na jejich podobu z doby, byť dosti zastřené se shodují s mými současnými zážitky. Jejich kůže měla našedlou barvu a byla lehce průsvitná. Oči byly kulaté a obrovské, skoro žabí, jen měly červenou barvu. Uprostřed obličeje zely dva malé otvory na dýchání. Ústa těch tvorů byla doširoka otevřená, jako vjezd do hangáru.

     Jeden z nich se ke mně naklonil, uchopil něco, co zřejmě leželo vedle mé hlavy a opatrně mi to vsunul do úst. Dudlík. Pak mi přiložil dlaň na tvář a já musel usnout, jelikož zde končí má vzpomínka na první setkání s nimi. Je to dost zmatené, já vím. Mate mne i to, jak si mohu něco takového pamatovat. Byl jsem dítě. Jedno vím ale jistě. Všechno to byla pravda, což mi potvrdila další zkušenost o pár let později.

                Otec mne poslal do sklepa pro brambory. Šlo o jednu ze vzácných chvilek, kdy se rozhodl uvařit, jinak většinou jídla objednával nebo jsme chodili do restaurací. Mně však bylo jedno kde, nebo co jsem jedl. Byl jsem samostatný a naučil jsem se jíst vše, co bylo v domě, jelikož otec byl často celý den pryč.

     Odemkl jsem dveře do našeho sklepa a vešel dovnitř. O zeď tam stála opřená dvě kola. Jedno otce, druhé moje, téměř prázdné police, dříve možná určené na kompoty a dva pytle brambor. Vzal jsem malý kýbl a začal do něj přehazovat brambory z pytle. Většinu jich už bylo dávno plesnivých, takže jsem mezi mini musel pečlivě vybírat. Dva pytle plesnivých brambor. Ach jo. Deset brambor v desetilitrovém kýbly. Hm. Zvedl jsem kýbl, otočil se k odchodu a kýbl opět leknutím upustil. Stál přede mnou. Musel mít něco přes dva metry. Byl vážně obrovský. Nevím, co viděli lidé, kteří je popisují jako drobné bytosti s hlavami jak ragbiovými míči. Moji mimozemšťané byli obři, jimž pod šedavou kůží průsvitaly provazce fialových žil a zahlédl jsem i matný obrys jejich vnitřností. Lebku měl ten tvor pokrytou dlouhými řídkými vlasy, jež mu spadaly téměř ke kolenům. Jeho děsivé rudé oči bez zornic mne pozorovaly. Byly jako dva pomeranče, zdálo se, že se zoufale derou z lebky ven, že se chtějí osvobodit. V hluboké temné tlamě se jako ryba plácal tlustý bílý jazyk. Jak už jsem řekl, byl obrovský. Mohutná rameno, dlouhé silné paže zakončené dlaněmi s dlouhými křivými prsty, mezi nimiž se táhly blány. Nikdy jsem si nevšiml jejich pohlavních orgánů. Podle mě jsou hermafroditi. Tyčil se tam nade mnou jako velkolepá organická věž. Jako bůh. Šla z něj hrůza. Celý jsem se tam tenkrát podělal. Schoulil jsem se do rohu, zakryl si obličej a třásl se a brečel. Občas ze sebe dostal zvuk podobný prasečímu chrochtání, při kterém jsem strachy nadskakoval. Jediné, na co jsem se odvážil podívat, byla jeho obrovská bezprstá chodidla, která těžce stála na zemi a hrozila, že v ní zanechá své věčné stopy. Potom zmizel. Dlouhou dobu jsem se ničeho neodvážil. Nevím, kolik minut jsem se tam ještě třásl, než jsem se pohnul směrem ze sklepa. Pomalu jsem po čtyřech lezl ke dveřím. Dýchal jsem rychle, ale potichu. U dveří jsem musel zastavit. Uběhly další minuty. Ve spáncích mi hučela krev. Bylo mi na zvracení. Cítil jsem obrovskou úzkost a … potupu. Měl jsem blízko ke kolapsu. Tenkrát to byl pro mne nový pocit, který se však měl vracet s pravidelnou přesností po každém setkání s nimi. Nakonec jsem se odhodlal a vystrčil hlavu do dlouhé temné chodby s desítkami sklepů, podobných tomu našemu. Krve by se mne nedořezal, když jsem na konci té chodby spatřil něco tak ubohého, že na to do smrti nezapomenu. Vypadalo to jako šílená děsivá kočka v posledním tažení. Ten bledý napuchlý obličej se jen stěží podobal lidskému. Srst okolo hlavy trčela jak rákosí. Bylo to mokré a špinavé. Pomalu a vystrašeně to lezlo ze své nory. Na svůj odraz v tom prokletém, nějakým sousedem odloženém zrcadle na konci chodby nikdy nezapomenu. Lehl jsem si tváří k zemi a poslouchal zběsilý tlukot svého srdce.

 

     Ten den pro mě přijela sanitka. Zavolal ji soused, co mně tam dole našel. Můj otec zatím neměl o ničem tušení. Dali mu vědět až z nemocnice, aby si pro mne přijel. Později mi řekl, že když jsem se dlouho nevracel, došel si pro brambory sám a udělal oběd. Myslel si, že jsem se někam zatoulal. Vůbec mu nebylo divné, že je sklep dokořán a na podlaze po mně zbyla louže. No, to je celý on. V nemocnici mi udělali pár vyšetření a ten samý den mě pustili domů. Otci doporučili, aby mě vzal k psychologovi.

„Nemyslím si, že potřebuješ psychologa,“ řekl mi doma.

     Já jsem mlčel. Koukal jsem do svého talíře a šťoural vidličkou v zapečených bramborách.

„Schází ti něco?“ zeptal se mně.

     Nevím, jestli mi něco scházelo. Možná nějaké vysvětlení. Možná maminka, psycholog, otec, možná mi scházela sůl. Snad jsem postrádal klidný život. Nebo jenom život.

„Včera prý byla spatřena nad naším územím jakási tajemná světla,“ ozval se otec. „Velice mě to zajímá. Našel jsem si o tom na internetu víc podrobných informací a vypadá to, že k nám v nejbližší době jistě zavítají obyvatelé cizí planety. Říkám to pořád, ale nikdo mně neposlouchá!“ Bouchl pěstí do stolu, až se mi vylila sklenice s vodou. Vstal jsem, došel pro hadr a utřel to. On mezitím dál mluvil o těch děsivých věcech a ani si nevšiml, že mi tečou slzy.

 

     Roky plynuly. Já chodil do školy a otec vydělával peníze. Miloval svou práci v hvězdárně. Býval tam od rána do večera. Seděl u obrovského dalekohledu a pozoroval vesmír, zatímco já ležel doma v knížkách. Četl jsem horrory. Ty mě bavily nejvíc. Hltal jsem jak klasiku žánru, tak všemožný brak, co se mi dostal pod ruku. Nemohl jsem se nabažit toho mrazení v zádech, nebo když se venku za oknem blížila bouře a první kapky deště narážely do skla, zatímco v dálce hřmělo. Na tyto okamžiky vzpomínám nejraději. Snil jsem tenkrát, že jednou napíšu svůj vlastní román. Plný krve a hrůzy a nahých žen s rozpáranými hrdly. Byl jsem snílek, jehož začaly ty sny možná až nezdravě ovládat. Nejspíš jsem byl dost podobný otci. Ten mezitím zešedivěl a hrozně pohubl. Slyšel jsem, jak v něm chrastí kosti a vržou klouby. Musel začít nosit brýle. Od neustálého šmírování hvězd a vyhlížení kosmických lodí se mu nenávratně zhoršil zrak. Doma byl duchem absolutně nepřítomný. Chodil tam víceméně jenom spát a nemohl se dočkat, až bude zase u svého dalekohledu. Po nějakém čase se stávalo, že domů přicházel třeba až po třech, čtyřech dnech. Poprvé mne našel vyhublého a vyčerpaného v obýváku dívat se na kreslené grotesky. Omluvil se mi a slíbil, že už to víckrát neudělá. Ale udělal. Poté mi každé ráno nechával na stole peníze, kdyby se náhodou delší čas nevracel. Nakonec mi zřídil účet a peníze posílal na něj.

„Ještě žiješ, synu?“ ptával se pokaždé při svých řídkých návštěvách.

„Ještě ano, tati, odpovídal jsem mu s úsměvem. „Tak co ufoni, kdy přiletí?“ zkoušel jsem ho škádlit.

„Už brzy, synu,“ říkal vždy s vážnou tváří. „Velice brzy.“

     Nevadilo mi, že není doma. Začínal jsem se dostávat do věku, kdy jsem byl za to rád. Uspořádal jsem pár mejdanů a našel si děvče. Jmenovala se Linda, ale já jí říkal Adélka. Líbilo se mi to víc, než Linda. To mi přišlo jak z nějakého úchylného pornofilmu. Kdo si tu objednal toho instalatéra? To jsem byla já. Jmenuji se Linda a doufám, že máte funkční nářadí. Potřebuju pročistit trubky. Prostě mi to tak přišlo.

     Adélka byla moc hezká a myslím, že mě i měla ráda. Já ji sice nemiloval, ale těšila mne její společnost. Byl jsem panic a ona měla dostatek zkušeností, aby mě řádně proškolila. Ráda pila víno a kouřila cigarety. Měla překrásné ruce s dlouhými hubenými prsty. Zápěstí si zdobila korálkovými náramky. Nosila stříbrné prsteny a nelakovala si nehty. Pociťoval jsem nejvyšší možnou slast, když se mně těma rukama dotýkala. Zajížděla mi prsty do vlasů, hladila tvář, svírala má ramena. Prsty sjížděla po hrudníku, přes břicho a stále níž. Miloval jsem ji fyzicky. Asi jsem v té době ani jiné lásky schopen nebyl. Obdivoval jsem její zadek a ňadra. Pevná, mladá ňadra s malými, růžovými bradavkami a kulatý, nahý zadek, přes který jsem ji rád pleskal. Bavilo mne pak sledovat rudý otisk mé dlaně na její kůži, když šla třeba na záchod, a jak se pomalu ztrácí. Milovali jsme se pětkrát až šestkrát denně dokud to nebolelo. Dali jsme si třeba dva dny pauzu a šli na to znova. Všechno bylo moc krásné, aby to mohlo trvat déle. Něco se muselo stát. Cítil jsem to. Mé běsy mne doháněly.

 

     Vzbudil mě divný smrad. Skoro jako zkažené vejce. Otevřel jsem oči. Adélka ležela vedle mě. Tvrdě spala. Dlouhé blonďaté vlasy jí zakrývaly obličej. Zvedl jsem se na loktech a čichal stupňující se zápach. Potom se pohnula klika a dveře se otevřely. Viděl jsem ho, jak pomalu vchází. Musel se sehnout, aby si nedal ránu do hlavy. Ten smrad se nedal vydržet. Otočil se a zíral mi do očí. Slyšel jsem, jak dýchá a v otevřené tlamě mu pleskal jazyk.

„Vypadni,“ zašeptal jsem.

     Musel mi rozumět, protože nepatrně zaklonil hlavu a obrovité oči stáhl poněkud dozadu. Zachrochtal a trochu se usmál. Možná jsem si to jen představoval. Začaly mu nabíhat žíly pod kůží a vrásnit jeho ohavné tělo. Cosi mu pomalu putovalo útrobami. Vypadalo to, jako malá lanovka jedoucí spletitými cestami jeho nitra.

     Náhle se sehnul, uchopil mezi prsty naši peřinu a odhalil Adélčino nahé tělo. S hrůzou jsem sledoval, co se bude dít dál. Po těle mi vyrazil studený pot a srdce bušilo na poplach. Musel jsem něco udělat. Potřeboval jsem se natáhnout a uklidnit, jenže to nešlo. Zrůda chlípně chrochtala a její dlouhé vlasy náhle začaly vlát, což bylo v uzavřeném bytě naprosto nemožné. Dotkl se Adélčina lýtka a sevřel jej v obrovské dlani. Potom stisk povolil a nataženým prstem putoval od lýtka ke stehnu a dál mezi nohy.

„Přestaň,“ sykl jsem zlostně.

     Podíval se na mě. V jeho výrazu jsem poznal výsměch a tvrdou nadřazenost. Začal ji tam dole hladit a prstem se pokoušel dostat dovnitř.

„Dost už, ty prase!“ zařval jsem, vylítl z postele a skočil po něm. Později jsem nemohl pochopit, kde se to ve mně vzalo. Absolutně jsem zešílel. Kdyby chtěl, mohl mně tam roztrhat na kusy. Skočil jsem po něm. Chytl mě, jako malé děcko, a mrsknul mnou o protější zeď. S řevem jsem těžce dopadl na podlahu. V mžiku jsem stál opět na nohách. Popadl jsem židli, jež stála vedle mě, a vší silou ji po něm hodil. Minul jsem. Rozbila se o zeď, podobně jako před chvílí já, pár centimetrů od jeho hlavy.

„Vypadni!“ křičel jsem. „Nechte mně. Nechte mně bejt, hajzlové!“

     To už Adélka seděla na posteli a koukala, nevěda, o co kráčí. Krátce jsem po ní šlehnul pohledem, a když jsem mrknul zpátky, už tam nebyl. Musel se někam schovat. Je tady. Zabiju ho a ty mrchy mě nechaj na pokoji. Poznají, že si se mnou nemůžou takhle zahrávat. Se mnou teda ne!

„Zabiju vás!“

     Vyrazil jsem ze svého pokoje a zamířil do kuchyně. Tam jsem ze zásuvky vytáhl velký nůž a běžel do chodby.

„Kde si!?“

     Točil jsem se kolem dokola, jak magor, s nožem v ruce, nahý a celý zpocený.

„Zabiju tě! Dejte mi pokoj! Nechte už toho. Já chci žít. Proč mi to děláte? Proč mi to děláte!? Kurvy smradlavý!“

     Adélka stála vystrašená ve dveřích pokoje. Tělo si zahalila do peřiny, rukou si zakrývala ústa a nevěřícně na mě zírala.

„Jdi zpátky! Zpátky!“ ječel jsem na ni. „Ohmatával tě. Chtěl dělat pokusy s tvým tělem!“

     Adélka se rychle otočila a zamkla za sebou dveře. Měl jsem pocit, že mi každou vteřinu praskne hlava. Exploduje a můj mozek vytapetuje celou chodbu. Potom jsem upustil nůž a padl na kolena. Zabořil jsem prsty do svých zpocených vlasů a křičel. Křičel, dokud se všechno před mýma očima nerozmazalo a můj vlastní hlas zněl vzdáleně, až se úplně vytratil. Musel jsem sebou seknout, protože od té doby si nic nepamatuju.

 

     Adélka už se neukázala. Vůbec jsem se nedivil. Musela myslet, že jsem se zbláznil. Možná ano. Mrzelo mě jen, že mi nenechala žádný vzkaz. Takže jsem jí taky nenapsal. Ani nezavolal. Tím skončil můj milostný život.

     Adélka už se neukázala, zato oni za mnou přicházeli čím dál častěji. Vídal jsem jejich brutální tváře a obludná těla obrů cestou ze školy, na autobusových zastávkách, civěli na mě při sprchování. Nechápal jsem, jak to že je ostatní nevidí. Byli přece skuteční. Halucinace vás nepopadne a nehodí vší silou proti zdi. Nebo se mýlím? Copak vám se to někdy stalo? Potřeboval jsem se nutně s někým poradit, jenže jsem neměl přátele, kterým bych mohl věřit. Na mysl mi přicházel pouze otec, ale ten byl sám ztracený ve svém světě, který byl možná ještě podivnější než ten můj.

 

     Časem se mi podařilo dodělat školu. Vyučil jsem se kuchařem-číšníkem. Ročník jsem opakoval pouze jednou, což byl úspěch, protože jsem se téměř neučil. Pořád jsem jen ležel ve svých knihách a snil, že jednou napíšu velký román. Pár takových pokusů samozřejmě proběhlo, ale bylo to natolik hrozné a amatérské, že jsem toho brzy nechal. Dialogy byly naprosto neuvěřitelné a umělé. Děje mých prací zas pouhé kopírky jiných, slavnějších děl.

     Při jedné z řídkých otcových návštěv, v našem společném tlejícím bytě, jsem se mu se svými pokusy svěřil.

„Nejde mi to, zkouším psát příběhy, ale jsou moc špatný.“

„Uhm,“ řekl a nimral se v květákové polévce. Četl přitom nějaký vědecký magazín, na jehož obálce byl samozřejmě létající talíř.

„Byl v naší rodině nějaký spisovatel?“

„Ovšem že ne,“ odpověděl překvapeně. „Z mé strany šlo především o samé podivíny. O matčině příbuzných nic nevím.“

„Ale jak to?“

„Já vážně nevím,“ krčil otec rameny. „Něco tě trápí synu?“

„Ne, papá.“

„To se mi ulevilo. Mám teď moc starostí, můj věrný.“

„Jo, já vím,“ řekl jsem unaveně. „Připravuješ se na příchod ítýho.“

Copak jsem mu mohl něco říct?

„Chutná ti, tati?“

„Je to moc dobré,“ pochválil svou netknutou polévku, nespouštěje oči z magazínu.

„Našel jsem si práci.“

„Dobrá zpráva. Práci potřebuješ, když jsi teď ten elektrikář.“

 

     Pracoval jsem v jedné restauraci. Bylo to strašné. Nosil jsem jídla a pití a trénoval úsměv. Pokaždé jsem něco rozbil. Sklenici, kávovar, talíř s omáčkou. Personál mě brzy začal nesnášet a já si musel hledat nové místo. Zakotvil jsem v takové zastrčené putyce na kraji města a potil se v kuchyni. Můj plat nestál za řeč, ale dost se mi ulevilo. Kontakt se zákazníky mi dělal velký problém a činnost pingla jsem brzo zavrhnul.

„Jsem s tebou celkem spokojený, hochu,“ říkával můj šéf.

„To mě těší,“ odpovídal jsem bez zájmu.

„Můžeš mi zas zejtra přinýst nějaký porno? Ty japonky už znám nazpaměť.“

„Jasně.“

 

     Jednoho dne u nás doma zazvonil telefon. Měli jsme stále pevnou linku. Ten telefon nezazvonil snad pět let. Zvedl jsem sluchátko.

„Haló.“

     Na druhé straně se ozýval pouze šum a jakési praskání.

„Haló, kdo je tam?“ ptám se.

     Zmocnil se mně velice nepříjemný pocit. Stav beztíže, který musí znát kosmonauti. Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. Z chodby vál ledový vzduch.

     Pak jsem to uslyšel. Tu příšernou řeč. To zvláštní chrochtání. Ale tentokrát jsem slovům rozuměl.

„Ahoj, bastarde,“ slyšel jsem.

     Nebyl jsem schopný slova ani pohybu. Přestal jsem dýchat a sluchátko v mé dlani se roztřáslo.

„Jsme tady, bastarde. Jsme tady, bastarde. Jsme tady, bastarde…“ a tak pořád dokola.

     Prudce jsem zavěsil. Lehl jsem si na zem a nohy položil na křeslo. Hlavně dýchej. Dýchej vzduch, mysli na květiny. Napij se vody. Bože, ta moje hlava tak třeští.

     Telefon začal znovu vřeštět. Nebojím se jich, nalhával jsem si. Jsou to obyčejné nicky z vesmíru, které tam u nich nechtějí, proto se cpou sem. To se jim nesmí podařit. Pošlu je, kam patří. Sáhl jsem po sluchátku a zařval: „Táhněte do hajzlu!“

„Haló? Kdo je tam? Haló?“ ten hlas byl normální. Hlas člověka. Krásný, hluboký, mužský hlas. Především však dost zmatený.

„Haló,“ řekl jsem, teď už klidněji.

„Dovolal jsem se prosím panu Hnátkovi?“

„Jo… jasně. Kdo je tam?“

„U telefonu doktor Kalíšek. Psychiatrická léčebna. Mluvím s panem Hnátkem mladším?“

„O co jde? Co je?“

„Jde o vašeho otce. Před pár hodinami nám ho sem přivezli. Byl silně rozrušený a zřejmě trpěl halucinacemi. Museli jsme mu píchnout dvě dávky sedativ. Teď spí.“

„Spí.“

„Ano, pane Hnátek. Spí.“

„Přijedu tam.“

„To by bylo vážně rozumné.“

„Přijedu, co nejdřív.“

„Nejlépe zítra odpoledne. Už bude vzhůru.“

„Co se stalo?“

„Jeho kolegové našli vašeho otce zhrouceného pod hvězdářským dalekohledem. Blouznil o nějakých bytostech a neustále cosi vykřikoval. Nikdo vlastně pořádně neví, o co šlo.“

„Sakra.“

„Jistě.“

„Přijedu za ním.“

„To je rozumné.“

 

     K otci jsem se dostal až tři dny po telefonátu s doktorem. Nebylo mi dobře. Budil jsem se z ošklivých nočních můr, které pokračovaly i za bdělého stavu. Bytem se procházely obludné, velké stíny. Z každého temného koutu zíraly červené oči. Na hlavě jsem našel několik šedivých vlasů. Můj obličej vypadal strašně. Zestárl, podobně, jako ten otcův.

     V onen den jsem nastoupil do autobusu, jenž směřoval k městu, ve kterém byl otec zavřený na psychiatrické klinice. Zabořil jsem se do sedačky a svůj obličej skrýval za vysokým límcem kabátu. Slunce žhnulo, jako na poušti, ale já cítil chlad. Nevnímal jsem uječené hlasy studentů, ani řvoucí motor. Naše město jsme nechali za sebou. Vystřídaly jej louky a lesy. Blížila se pastvina s krávami. Všechny se mačkaly na sebe, tělo na těle. Nikdy jsem nic takového neviděl, takže mě zajímalo, co se tam děje. Měl jsem raději zavřít oči, nebo otočit hlavu a dívat se jinam. Kousek od krav stál jeden z netvorů. Shlížel na svého druha. Ten klečel u mrtvé krávy a s velkým zaujetím z ní strhával kůži. Obnažené maso se na slunci lesklo a tekla z něj krev. Ten co stál, teď zíral na mě a mával. Byl to okamžik, který mě vystrašil k smrti. Rozhlédl jsem se po spolucestujících, ale ti si ničeho nevšímali. Někteří spali, jiní si četli noviny. Podíval jsem se zpátky. Stojící tvor teď nad sebou držel utrženou kravskou hlavu. Krev jej třísnila od hlavy k patám. Byl zjevně rád, že ho vidím.

 

     „Kdo jste?“ zajímalo mladou sestru.

„Jan Hnátek mladší. Jdu navštívit otce.“

„Musím si vás ověřit. Máte u sebe občanský průkaz?“

     Podal jsem jí ho a ona zmizela ve dveřích. Po pár minutách mně pustila dovnitř. Prošli jsme kolem sesterny a kráčeli opuštěnou modrou chodbou k dalším dveřím. Sestra stiskla tlačítko zvonku a po chvíli nám otevřel obrovský zřízenec v bílém oblečení. Beze slova nás pustil dál. Byla tam spousta pacientů. Pár z nich nepřítomně chodilo tam a zpátky. Ode zdi ke zdi. Byl tam muž, který dělal kliky a počítal: „Čtyřicet osm, padesát pět, deset…“ a tak dále. Stará žena v kolečkovém křesle, připoutaná k němu popruhy, slintala a cosi blábolila. Hlava jí padala ze strany na stranu a oči šly šejdrem.

„Čím je proboha nadopovaná?“

     Sestra si mé otázky nevšímala.

„Počkejte tady,“ řekla. „Jdu pro pana doktora Kalíška.“

     Čekal jsem a vůbec mi nebylo příjemně. S některými těmi lidmi jsem soucítil, ale z jiných šla hrůza. Z jednoho zavřeného pokoje se ozývalo příšerné vytí.

„Viděl jste mou holčičku?“

     Podíval jsem se po příčině toho hlasu. Stála tam žena s vyholenou hlavou. Byla na kost vyhublá a upírala na mně velké, koňské oči.

„Prosím?“

„Viděl jste mou holčičku?“

„Ne… já…“ koktal jsem.

„Odvedl jste mi jí, že ano? Byl jste to vy!“

„Ne…“

     Najedno se po mně vrhla. Chytila mě za vlasy a vřískala jak kočka, které auto přejelo nohy.

„Vrať jí! Vrať mi mou dceru!“

     V tu ránu u nás byli dva obrovští zřízenci, kteří ji ode mě odtrhli. Jeden chytil ruce, druhý nohy a odnášeli ji ječící pryč. Všiml jsem si strašných jizev, jež měla na zápěstí. Chlapík opodál, očividně pacient, seděl na zemi a plácal se dlaní do čela. Ohromě se bavil. Měl jsem chuť odsud odejít. Cítil jsem podivný strach, který asi má většina návštěvníků blázince. Strach, že si mě tu nechají. Že už se odsud nedostanu.

„Pan Hnátek?“

     Otočil jsem se po muži ve středních letech. Měl hezkou, zdravou tvář a usmíval se.

„Ano.“

„Kalíšek,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Potřásli jsme si.

„Jste na takovém místě poprvé, že?“ zeptal se. Musel si všimnout, že se tu necítím dobře.

„Ano, poprvé. Omlouvám se, že jsem nepřijel dřív, ale nebylo mi dobře.“

     Doktor jen mávnul rukou.

„Nic si z toho nedělejte. Každý, kdo je tu poprvé, je poněkud vykulený. Později si začnete zvykat a už vám to ani nepřijde. Budete tu, jako doma.“

     Při jeho posledních slovech mi přejel mráz po zádech.

„Kde je můj otec?“ zeptal jsem se.

„Už na vás čeká v návštěvní místnosti. Pojďte za mnou.“

     Šel jsem.

     Otec seděl sám. Veškeré židle i stoly byly přibité k podlaze.

„Máte deset minut na rozhovor,“ oznámil mi pan doktor Kalíšek.

„Ano.“

„Byl bych rád, kdybyste se pak u mě zastavil. Promluvíme si. Může být?“

„Může.“

„Jste rozumný,“ řekl a stiskl mi rameno. „Buďte silný.“

     Potom zmizel. Šel jsem k otci.

„Ahoj, tati.“

„Zdravím tě, synku,“ usmál se.

     Vůbec nevypadal jako blázen. Tedy, aspoň o nic víc než předtím. Posadil jsem se proti němu. Kus od nás stál další zřízenec. Vypadal jako socha. Z jeho postavy i tváře šel strach.

„Jak se ti daří, synku?“

„Jde to, papá.“

„Jde ti práce v elektrotechnice?“

„No, vlastně ani moc ne, tati. Jsem kuchař.“

„Jistě, všichni jsme tím, čím chceme být.“

     O tom jsem dost pochyboval.

„Co se stalo, papá?“

„Kdy?“ tvářil se nechápavě.

„Nehraj to na mně. Co se stalo předtím, než tě sem přivezli?“

„Asi jsem byl až moc veselý,“ usoudil.

„To je blbost. Prej si měl halucinace a viděl nějaký bytosti. Chci, abys mi o tom řekl.“

„Synku, celý život vidím bytosti. Jsou všude. Ve městě, v metru, v práci…“

„Viděls mimozemšťany, že jo?“

„Prosím?“

     Mlčel jsem.

„Zbláznil ses? Jaké mimozemšťany?“ dělal hloupého, ale přitom mi dával posunky najevo, abych nemluvil tak nahlas. Potom jsem si všiml, jak z rukávu od pyžama vytáhl jakýsi lístek a opatrně jej rozbaloval.

„Moc čteš. Moc čteš, synku. Ale to je dobře, aspoň nebudeš blbý…“ mluvil a přitom natočil vzkaz, abych si mohl přečíst text.

„JSOU TU, SYNU,“ stálo tam. „VIDĚL JSEM JEJICH LODĚ. JE JICH SPOUSTA. MOŽNÁ TISÍCE. NAŠE DNY JSOU U KONCE. MÁM TĚ MOC RÁD A OMLOUVÁM SE TI, ZA TO JAKÝ JSEM BYL.“

„… a hlavně se vyvaruj čtení bulváru,“ mrknul na mně a já mu dal najevo, že rozumím. Natáhl jsem k němu ruku a stiskl jeho dlaň. Byla studená a křehká. Seděl tam, starý a vyhublí, a byl to můj otec. Na sobě měl nemocniční pyžamo a dopovali jej prášky. Cítil jsem, jak mi po tváři stekla slza. Otec se usmál a zavrtěl hlavou. Zbývalo nám pár posledních minut do konce návštěvy. Seděli jsme mlčky a dívali se jeden na druhého. Potom se otevřely dveře a v nich stál pan doktor Kalíšek. Otec a já jsme vstali téměř zároveň a pevně se objali. Odešel jsem s doktorem a už se neohlédl.

 

     Ve své kanceláři mi nabídl židli a šálek čaje. Neodmítl jsem.

„Tak jak to vidíte?“ zeptal se, když si sedal.

„Co jak vidím?“

„Stav vašeho otce, samozřejmě.“

„Jestli mám bejt upřímnej,“ řekl jsem. „Vůbec se nezměnil. Je pořád stejnej.“

     Má odpověď doktora trochu překvapila, ale snažil se nedat to najevo.

„Takže vám připadá stále stejný.“

„Jo. A nejen to. On nemá žádný halucinace. Vůbec ne. Všechno, co vám snad řekl o těch mimozemšťanech je pravda.“

„Ano?“ doktor se zavrtěl. „Začíná to být zajímavé. Nebudu vám lhát, skutečně o tom mluvil. Vy tedy říkáte, že ty bytosti v kosmických lodích, jež k nám přilétají z cizích planet, jsou skutečné?“

„Přesně tak.“

„Prý obkličují naší zemi.“

„Ano.“

„Nemyslíte, že by si těch lodí už dávno někdo všiml, kdyby to byla pravda?“

„Ale vždyť on si jich všiml. A teď ho držíte tady.“

„Ne, tak to nemyslím,“ řekl a podrbal se na zátylku.

„Jak to myslíte?“

„Co třeba NASA? Nebo jiné organizace?“

„Tyhle věci se vždycky držely v přísným utajení.“

     Pan doktor Kalíšek zašmátral v šuplíku svého stolu a vytáhl malý diktafon.

„Vadilo by vám, kdybych si náš rozhovor nahrával?“ zeptal se.

„Ano.“

„Mohlo by to pomoct vašemu otci. I vám.“

„Otec i já jsme zdraví. Brzy se o tom přesvědčíte na vlastní kůži.“

„To je nějaká výhružka?“

„Ne. Jen konstatuju skutečnost, že ty bytosti přicházejí a chystají se nás zničit.“

     Doktor mne bedlivě pozoroval. V hlavě už si jistě určoval mou diagnózu a přemýšlel na jaký pokoj mě dát.

„Něco vám řeknu,“ přerušil jsem krátké ticho.

„Samozřejmě,“ souhlasil dychtivě. „Poslouchám.“

„I já je vidím. Stejně, jako otec…“

„Promiňte,“ přerušil mě. „Vážně si to nemůžu nahrát?“

„Ne.“

„Dobře,“ řekl smutně.

„Vidím je odmalička.“

„Co jste vlastně viděl?“

„Ležel jsem v postýlce. Je to vážně mlhavá vzpomínka. Brečel jsem. Oni stáli nade mnou. Byli dva. Jeden z nich se sehnul, sáhl kamsi vedle mojí hlavy a pak mi strčil do pusy dudlík. Potom, o pár let později…“ vyprávěl jsem mu většinu těch nejhorších setkání s nimi. Pozorně mi naslouchal. Už to nevydržel, a když si mně nemohl nahrávat, dělal si aspoň poznámky do bloku. Neprotestoval jsem. Bylo mi to jedno. Občas mu tváří kmitl úsměv, jako ustaraná vráska, která vlastně není ani tak ustaraná, ale spíš pobavená. Škubal obočím a špulil rty. Začínal vypadat divně. Když jsem domluvil, řekl jsem, že konec. Tohle je všechno. Pokýval hlavou a chvilku listoval ve svém bloku. Já se natáhl pro hrnek a napil se čaje. Byl vlažný a ne moc dobrý.

„To co mi tu říkáte, je velmi zajímavé,“ promluvil. Já mlčel. Snažil se mi vysvětlit, že trpím psychickou poruchou a pokud se nepodrobím okamžité léčbě, mohl bych být svému okolí velmi nebezpečný. Opět jsem jej ujistil, že ani já, ani otec žádnou poruchou netrpíme.

„Copak si to neuvědomujete,“ trval na svém. „Ten zážitek z dětství u vaší postýlky. To nebyli mimozemšťané, ale vaši rodiče. Nebo ve sklepě. Nenapadlo vás, že soused, který zavolal sanitku, byl tentýž, jehož jste považoval za mimozemšťana? Máte halucinace. Trvají celý váš život.“

„Ale mně jedna z těch zrůd napadla,“ připomněl jsem doktorovi.

„Udělal jste si to sám. Prostě jste se rozběhl proti zdi a vrazil do ní…“

„To je sračka! Proč bych si ubližoval, nejsem magor.“

     V jeho očích jsem poznal, že je pevně přesvědčený o opaku. Pořád do mě hučel. Vysvětloval mi, jak je důležité, abych u nich zůstal. Nic špatného se mi prý nestane, ba naopak. Jsou známí perfektní péčí o své pacienty. Za poslední dva roky se pokusilo o útěk jen pět bláznů, což je krásné číslo a pouze tři se pokusili o sebevraždu. Z nich jeden úspěšně. Šlo o extrémně těžký případ schizofrenika a za to oni nemohou. Vždycky jsou oběti, vysvětlil mi.

„Aha. Myslím, že už půjdu,“ řekl jsem.

„Myslím, že vás nemohu pustit.“

„Na to nemáte právo.“

„Jste nebezpečný pro sebe i ostatní. Vašeho otce už tu máme. Můžeme vás oba označit za nesvéprávné. Venku nemáte nikoho, kdo by se za vás zaručil.“

     Poznal jsem dalšího nepřítele. Ovládají ho, to je jasné. Jsem jediný, kdo o nich ví a může pro ně být nebezpečný. Otec je zpacifikován. Nemá cenu jej odsud dostávat. Jen by mně zdržoval. Jsem sám.

     Zvedl jsem se ze židle, doktor udělal to samé.

„Jak vás dostali?“ zeptal jsem se.

„Prosím? Pane Hnátku, buďte rozumný.“

„Hovno.“

     Několika rychlými kroky jsem se ocitl tváří v tvář doktorovi a tvrdým úderem pěstí ho srazil k zemi. Když se pokusil vstát, popadl jsem svůj hrnek, jenž byl ještě z poloviny plný čaje a rozbil mu jej o hlavu. Ještě jsem ho špičkou boty nakopl mezi žebra, což bylo očividně zbytečné, jelikož po druhém úderu ztratil vědomí.

„Prasata,“ zašeptal jsem.

     Ujistil jsem se, že si naší roztržky nikdo nevšiml a nenápadně se vykradl z kanceláře na chodbu mezi blázny.

„Odcházím,“ řekl jsem té samé sestře, která mně sem zavedla.

„Jistě,“ souhlasila. „Předpokládám, že pan doktor Kalíšek je u sebe.“

„Jo, omlouval se, ale prej mně nemůže vyprovodit, má moc práce.“

     Byla tak mladá. Zřejmě zrovna nastoupila a ještě nevěděla, jak to chodí. Má štěstí, že zemře dřív, než se z ní také stane blázen. Invaze začala. Musím zmizet co nejrychleji než si mě všimne další z jejich loutek.

     Cupital jsem, jako přerostlá krysa, za sestrou s očima zabodnutýma do jejích zad. Cítil jsem pohledy ostatních. Snažili se mnou proniknout, servat ze mě oblečení i s kůží, roztrhat mé vnitřnosti, prozkoumat mi mozek a následně pozřít veškeré moje myšlenky. Už znám taktiku těch vetřelců. Jsou to požírači identity. Vstoupí do vás lehce, přitom však nekompromisně, jako když vplouváte do roztoužené dívky. Vybraný jedinec je nadšeně přijímá, přičemž si užívá jejich přítomnosti, jenže oni už neodejdou. Rozkoš vyprchává a jedinec vnímá blížící se bolest, která trvá, dokud si ho vetřelec zcela nepodrobí. Potom původní obyvatel těla přestává existovat. Nastalo střídání. Akce je dokonána. Mysl člověka zemřela. Nevím, jak se těmto parazitům bránit, ale musím na to přijít. Teď hlavně pryč z téhle cvrčkárny. Jistě je plná nepřátel. Proč nezaútočí? Musí přeci vědět, jakou pro ně představuji hrozbu, že jsem na samém pokraji osvícení. Nebo pro ně nic neznamenám? Hrají se mnou tu hru záměrně a při tom se chechtají, jako by sledovali nějakou lacinou komedii? Přece mě mohli už tolikrát odstranit. Co zmůžu, když jsem jediný, kdo zná pravdu? Kromě otce, ale ten je vyřízený. Brzy započnou proces i s ním.

„Zapomněl jste si snad něco?“

     Sestřin hlas mě vytrhl z úvah a já se jí podíval do očí. Sjel jsem pohledem celé její tělo. Dorostenka. A jaká! Nevím, jak můžu v téhle chvíli myslet na šukání. Nejradši bych jí přirazil ke stěně, strhal z ní šaty a fikal svým klackem až do konce. Pak mi došlo, že jde o další jejich lest. Opravdu si se mnou nechutně pohrávají. Sledují, jak se zachovám. S brutálním šklebem mrskají svými bílými jazyky a radostně chrochtají.

     Podíval jsem se do jejích zvědavých očí. Zrovna jsem se chystal promluvit, když se zeptala znovu.

„Pane, přejete si snad ještě něco?“

     Dveře byly otevřené. Mohl jsem bez problému odejít, jenže já ucítil ten pach z jejích úst. Pach shnilých vajec. Jeden z těch bastardů je v ní. Levou ruku měla za zády. Další past. Dělá, že se nic neděje a přitom jen co kolem ní projdu, ukážu záda, použije zbraň, kterou svírá v dlani. S nebývalou silou jsem udeřil sestru do ohryzku. Narazila do zdi za sebou, chytila se za krk a na krátký okamžik zachroptěla (nebo zachrochtala?), načež její tělo steklo k podlaze, jako nechutný hustý chrchel po propité a prokouřené noci. Ještě mě napadlo nehybné tělo bleskově obskočit, ale v mžiku jsem myšlenku zahnal. Nesmím se zdržovat. Je jich tu kolem spousta. Vystřelil jsem tedy ven. Po schodech dolů. Bojovat!

 

     Bil jsem lidi pohledem, zkoumal jejich výrazy, držení těla. Poslouchal jsem útržky hovorů, které kolem mě poletovaly, jako zmatení ptáci a snažil se rozpoznat pach kolemjdoucích. Občas jsem koutkem oka zahlédl v davu obrys těla zrůdného obra, ale když jsem tím směrem otočil hlavu, abych nabyl jistoty, zase tam nebyl. Nutně jsem potřeboval něco na svou ochranu, a když bude potřeba, k útoku.

     Zašel jsem do obchodu se zbraněmi. Zvonek nade dveřmi zacinkal, jako rolnička o Vánocích. Prodavač byl robustní postavy, s plnovousem a pleší. Kouřil cigaretu. Popel mu padal na maskáčové kalhoty.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

     Muž mi dal kývnutím najevo, že poslouchá. Rozhlédl jsem se po obchodě. Měl tam pěkný arzenál. Nějakou dobu možná zvládne odolávat útoku, ale konec přijde tak jako tak.

„Chci támhle to,“ ukázal jsem.

     Prodavač mrknul tím směrem. Pak se s úsměvem obrátil zpátky ke mně.

„Víš vůbec, jak se s tim zachází?“

     Mlčel jsem. Potřeboval jsem svou zbraň a rychle odejít.

„Máš zbroják?“ zeptal se pobaveně.

„Ne.“

„Tak di do piči.“

„Potřebuju nějakou zbraň,“ nedal jsem se.

„Tohle ti nemůžu prodat.“

„Jsem v nebezpečí,“ naléhal jsem.

„To my všichni.“

     Že by o tom věděl? Nezdálo se. Koukal na mě, jako na filcku a stejně tak típal svou cigaretu. Jako když zamačkává filcku.

     Podíval jsem se skrz prosklený pult na vystavenou sadu nožů. Čepele se leskly ve světle zářivek. V jedné z nich jsem zahlédl svůj obličej. Strhaný, zpocený a šílený. Divil jsem se, že mě ten člověk na místě neodstřelil. Takovou ubohou trosku.

„Co tenhle nůž?“ nadhodil jsem.

„Co je s nim?“

„Je dobrý? Můžu se na něj spolehnout?“

     Prodavač se hlasitě zasmál. Poznal jsem, že v něm nic nežije, ale začínal mě dost prudit.

„Dobrej na co?“ zeptal se.

„Na obranu.“

     Muž vzdychl a vstal ze židle. Teprve teď, když se tak narovnával, zjistil jsem, jak je obrovský. Kdyby proti mně zaútočil, nemám šanci. Jedním škubnutím by mě dokázal zbavit mé všivé hlavy. Dlouho mlčel. Asi zkoumal, co jsem vlastně zač. Nic se nedělo a já o něm začínal pochybovat. Snaží se to všechno sabotovat. Možná jsem se v něm zmýlil. Bože, jak jsou silní. Muž náhle promluvil, až jsem při zvuku jeho hlasu nadskočil.

„S timhle nožem,“ řekl. „Můžeš s pořádným nápřahem useknout dospělýmu chlapovi palici.“

     Nepochyboval jsem. Nůž byl spíš malá mačeta. Takže ho zatím nedostali. Chce mi pomoct, i když se u toho chová dost podivně.

„Výborně,“ řekl jsem. „Proč u něj není cenovka?“

     Prodavač si poklepal ukazováčkem na čelo. Znělo to jak prázdný kýbl.

„Ceny mám tady, mladej,“ řekl a já poznal, že nežertuje. Už mě to přestávalo bavit.

„Není to protizákonný?“

„Jebu zákon do prdele.“

     Opět jsem poznal, že nežertuje. Na moment mi bleskla hlavou představa, jak něco podobného provádí se mnou. Kouří při tom cigaretu, kterou mi posléze típne o holá záda. Rezignoval jsem.

„Kolik teda stojí?“

     Zahleděl se kamsi nad mou hlavu. Bylo jasné, že přemýšlí, jak mě co nejvíc oškubat.

„Čtyři a půl,“ zkusil.

„Dobrá,“ přijal jsem. Smlouvání mi nikdy nešlo. „Můžu platit kartou?“

„Jasně,“ řekl už o něco přátelštěji. Jistě sám sebe překvapil. Nabušil jsem svůj pin (přitom se dvakrát překlepl) a prodavač mi podal ta jatka ve stylovém, koženém pouzdře.

„Hodně štěstí při obraně, mladej.“

     Nic jsem neřekl. Při odchodu nade mnou opět zazněl Štědrý večer.

 

     Slunce do mě nelítostně pražilo. Bylo léto a já se potil ve svém zimním kabátu a džínách. Za opaskem mě tlačila má zbraň. Přesto se mi nedostávalo klidu.

„Máš drobný, kámo?“

     Stál přede mnou žebrák, div že mi nesahal pařátem do kapsy. Mlčky jsem jej obešel a klopýtal dál. Socan si za mnou odplivl a zřejmě se vrátil do své nory. Sledoval jsem dění kolem sebe. Někteří lidé vypadali šťastně. Nechápu.  Vzhlédl jsem k nebi. Modrá obloha bez mraků. Zatím žádná loď. Nic nenaznačovalo blížící se nebezpečí. V tom jsem uslyšel hlášení městského rozhlasu: „Občané, pozor. Hledá se pan Jan Hnátek, starý dvaceti let. Je extrémně nebezpečný. Dnes, ve třináct hodin, utekl z psychiatrického ústavu. Přitom stihl napadnout hlavního doktora a těžce poranit mladou ošetřovatelku. Ta je v kritickém stavu. Jan Hnátek je asi sto osmdesát centimetrů vysoký, štíhlý. Má hnědé, nakrátko ostříhané vlasy. Na sobě nosí dlouhý, černý zimní kabát. Už po něm pátrá policie. Žádáme všechny občany, aby pokud uvidí mladého muže, na nějž sedí uvedený popis, neprodleně informovali policii. Přitom mějte na paměti, že je nebezpečný. Buďte ostražití a sami se o nic nepokoušejte. V této chvíli může být ozbrojen. Je těžce nemocný, trpí paranoidní schizofrenií…“ a tak dále. Hlasatelka zopakovala zprávu ještě dvakrát. Okamžitě jsem ze sebe serval svůj kabát a hodil jej do popelnice.

     Zamířil jsem přes silnici do parku, rozhodnutý počkat do setmění, schovaný v některém z keřů a pak okamžitě opustit město. V dálce jsem zahlédl první hlídkový vůz. Jestli tu budu takhle zvesela pobíhat, lehce mne dopadnou. Tak je to vždycky. Jdou jen po nevinných lidech.

     Opatrně jsem se rozhlížel kolem sebe. Park byl dost rozlehlý a já se potřeboval dostat co nejdál od silnice. Na to nejtemnější místo. Cítil jsem změnu v chování lidí. Někteří přidali do kroku, aby se dostali co nejrychleji domů. Jiní si vzrušeně povídali, nebo ostražitě pozorovali okolí. Usoudil jsem, že se musím chovat jako oni. Byl jsem hrozně zanedbaný. Trochu jako vandrák. Shledal jsem, že uváděný popis v rozhlase sedí na většinu mladých mužů, které jsem zahlédl. Samozřejmě, nikdo z nich neměl zimní kabát!  Uviděl jsem kus před sebou dokonalou skrýš. Alej stromů s hustými křovisky. Zamířil jsem tam. Pak se to stalo.

     Tvor seděl na lavičce a svými svalnatými pažemi drtil jakousi mladou dívku. Vypadala proti němu, jako malé dítě. První přišel strach. I přes veškerou nenávist jsem věděl, čeho jsou schopni. Měl jsem nutkání otočit se a utíkat, jenže potom jsem si scénu prohlédl pozorněji a uviděl něco tak příšerného, že jsem zůstal stát jako přikovaný. Tvor držel dívčin obličej v úrovni svého a uhryzával si z něho nemalá krvavá sousta. Dívka zřejmě nemohla hrůzou křičet, ale žila. Snažila se od něj odtáhnout a třásla se po celém těle. Na její tváři nezbyla skoro žádná kůže. Jen krvavá ohyzdná maska, na niž se lepily dlouhé vlasy. Slyšel jsem odporné mlaskání a blažené vzdechy té stvůry. Pravačkou vyhrnul dívce sukni a mačkal její macatý zadek. Přišla moje chvíle. Tohle nemůžu dopustit! Když ho dostanu a lidé uvidí to zrůdné tělo, uvěří. Konec sice neodvrátíme, ale aspoň uvěří. Rázem se ve mně nahromadil všechen vztek, který jsem po celé roky zadržoval. Dusil mne a já cítil, že se konečně mohu zhluboka nadechnout. Potom jsem začal z plna hrdla křičet, vytáhl nůž a vyrazil zabít tu bestii. Ve zlomku vteřiny jsem stál u nich. Tvor se ani nestačil ohlédnout a já mu zasadil první úder do zad. Čepel jím projela lehce, jako vodní hladinou, dalo by se říct. Okamžitě dívku pustil. Ta prudce vstala, což mě dost zaskočilo. Myslel jsem, že už je napůl mrtvá. Vytáhl jsem nůž a bodnul znova. Tvor se natáhl přes lavičku a zachroptěl. Ani na okamžik jsem ve svém útoku nepolevil. Ba naopak. Neměl proti mně šanci. Byl jsem rychlý a přesný. Z jeho ran stříkala podivná bílá tekutina podobná spermatu. Třísnila mi nůž, ruce, oblečení i tvář. Netušil jsem, proč ta holka tak nelidsky řve. Vzápětí jsem si uvědomil, že se kolem nás sbíhají lidé. Narůstalo ve mně štěstí. Konečně. Konečně!

„Bože, Roberte! Pomozte nu někdo! Ať ho nechá. Nééé!!!“ Byla to ta dívka. Vrhla se na mě a bila pěstmi můj obličej. Kopla mě.

„Co děláš, ty krávo!?“ řval jsem. „Chci ti pomoct!“

     Ona však nepřestávala. Ohnal jsem se nožem a rozsekl jí stehno. Padla na zem a dál křičela. Všude kolem byly jen vystrašené tváře. Nechápal jsem, proč už něco neudělají. Přece musí tu stvůru vidět. Popadl jsem nepřítele za jeho dlouhé, mastné vlasy a bodl mu nůž přímo do krku.

„Pomozte mu,“ plakala dívka. „Roberte… udělejte něco!“ Co to má sakra být. Jaký Robert. Co to ta holka plácá?

     Právě, když jsem mu odděloval hlavu od těla, seběhli se ti lidé kolem nás a započali svůj útok. Tahali mě od zrůdy pryč a na mé tělo dopadaly pěsti a kopance. Kdosi mi vzal nůž a odhodil jej stranou. Drželi mě na zemi a nějaký maniak mě tloukl do obličeje.

     Invaze začala.

     Mají je všechny, do jednoho!

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 21 února 2011 v 20:26

    Tři? Hádat se nebudu a radši navštívím další hodiny matematiky. Aby jsi mi rozumněl, já proti tomu vůbec nic nemám a pochopitelně, že když je to na místě použiji výraz: ,, Táhni do piči!”  Ona by ta druhá, taktnější možnost pochopitelně vyhlížela ještě hůř, ale všechno by mělo mít nějaké hranice, což je ale spíš můj problém. Ta žáležitost ohledně toho incestu byla trochu drsná, to přiznávám, ale mě by z nějakých nejspíš morálních důvodů nenapadlo o takových věcech psát. Ale objektivně řečeno se mi tvůj přístup k povídce líbí, ale občas by to chtělo malonko utáhnout uzdu. Opět je to otázka vkusu každého jedince. Holt každý z nás ulétává na něčem jiném. Ale radši si přečtu tebe než nějakou Emo depkařinu…Takže doufám, že naše kolegiální vztahy tímto nedorozumněním nutrpěly sebemenší újmu. I ty se opatruj, protože smrt číhá za každým rohem

  2. Profilový obrázek
    johNMadhead 21 února 2011 v 20:02

    Zdravím Pavle. dovolím si nesouhlasit s těmi sprostými slovy. vždyť jsou tam snad jen tři a to ještě v dialozích. jistě sám uznáš, že když budeš někoho hodně prudit, tak ti ten dotyčný neřekne: “táhni do ženského pohlavního ústrojí!” já nejsem žádný sprosťák. magor  možná ano, ale sprosťák  ne. ještě musím reagovat na tvůj minulý koment k povídce Hlídání ve kterém jsi zpochybnil jeden aspekt v mém chování-tak svou sestru vážně nešoustám. máme spolu harmonický vztah… no a pod tím ať už si každý představí co chce. jinak díky za návštěvu a opatruj se. zdarec mazec  

  3. Profilový obrázek
    Pavel 21 února 2011 v 01:51

    Tak tohle byl megamix SPOILER( Den nezávisloti, Kruh, čtvrtý druh, Akta X…no ještě že z podzemi nevylezli tripoidi, to by byla teprve válka světů) KONEC SPOILERU a to všechno hezky promíchané s tvojí zvrhlou fantazií a to nepočítám sprostá slova, kterých tam je i na mě nespočet. Celkově jsem si připadal, jak na horské dráze. Jednou na hoře a pak zase dole. Jeden odstaveček mě vtáhnul do děje a u druhého už jsem kroutil hlavou. O kliše a podobných záležitostech mluvit nebudu, to by bylo taky na dlouho. Řekl bych, že máš dobrou slovní zásobu a umíš si hrát se slovy a délku neřeším.  Já si sice taky libuju ve zvrácenosti, ale na tebe nemám:-)  Já ti prostě nevim…

Nový komentář