Zdravím. Je to již 7 let, co jsem zde vyvěsila svůj příběh. Když si ho dnes čtu, musím se usmívat – strohé věty, žádná zápletka, useknutý konec,… a i přesto mě hodně lidí chválilo a povzbuzovalo, za to vám díky. Nechci říkat, že teď jsem profík, to určitě ne! Dospěla jsem, škola mi pomohla se zlepšit, změnit v mém slovním projevu a já bych teď chtěla trochu “renovovat” svůj původní příběh. Samozřejmě se všem líbit nebude, já doufám že snad někomu ano. Chci se jen omluvit předem a zároveň vás požádat – sem tam se bohužel vyskytne chybička, bude chybět čárka, či budu mít špatně interpunkci u přímé řeči (to především), buďte prosím tolerantní.
——-
“I don’t wanna go to school, I just wanna break the rules,…”
“Bože můj, to snad ne, už je to tu znova,” zabručela si Lenka, když ji z mobilu začala hrát oblíbená písnička od Charli XCX – Break the rules. Natahovala se, aby budík vytípla, mobil jí však spadl na zem. “No doprčic!” zaklela přesně v momentu, kdy k ní do pokoje vešla její matka. ” Ale Leničko, už zase kleješ? Raději vstávej, ať přijdeš včas do školy,” rýpla si do ní. “Jo mami, vždyť už lezu, nevidíš, jak se snažím?” a se vtipnými grimasami a pózami se začala hrabat z postele. “Bože můj, komediantka jako ty se jentak nevidí, opravdu. Ať už jsi z té postele venku!” zavelela její matka a Lenka, ač nerada, musela poslechnout. Lenka byla 18tiletá dívka, tzv. “klasická puberťačka”, která chodila do třetího ročníku na gymnázium. Byla plnoštíhlá, měla hnědé vlasy do půl zad a modré oči. Neměla přítele, zato měla spousty kamarádů, na které se mohla vždy spolehnout. Pomalu se došourala do koupelny a tam zírala na svůj odraz v zrcadle. “Sakra, měla jsem jít spát dřív,..” opakuje si pro sebe, jako skoro každé ráno, neboť Lenka nebyla příznivkyní brzkého chození do postele. “Leničko, snídaně, udělala jsem ti vafle!” toto zvedlo Lence náladu, vafle milovala nadevše. “Jů, tohle je paráda, bylo to strašně dobrý, díky mami!” “Ale nemáš vůbec zač holčičko. Chceš dnes odvézt do školy?” Lenka se podívala z okna. “Ale ne, dneska půjdu pěšky, ale dík!” a s tímto se šla obléct. “Jo jo, půjdu pěšky a poslechnu si ty nový písničky co jsem si stáhla! Pecka, hmmm, jak asi dopadne ta písemka z angličtiny?” a s těmito myšlenkami šla provést svou ranní rutinu skládající se z čištění zubů, navštívení WC, obléknutí se, nalíčení se a nakonec účes – netrávila hodiny před zrcadlem se svými vlasy, buďto je nechala rozpuštěné, nebo si je svázala do culíku. “Dneska to hodim asi do culíku, vůbec se mi nechce to mít rozpuštěný,” mluvila pro sebe, “a vůbec, elektrizujou mi a je to děsný dneska. Culík je ideální!” Obula si boty, zakřičela na mamku “ahoj!” a už byla pryč. Cesta do školy trvala okolo 40ti minut lehkou chůzí přes město. Lenka však znala zkratku přes les, kterou ráda používala – zkrátila si cestu o celých 20 minut. Dnes se rozhodla použít zkratku lesem. Milovala lesy, milovala klid a mír, který tam panoval, ráda naslouchala šumění stromů, bublání potůčku a dalším zvukům, které les vydával. Nutno však podotknout, že Lenka byla občas paranoidní a celkem i strašpytel. “Tyjo, já mám dneska ten referát, sakra! Ne, nemysli na to, nemysli na to, teď ne,.. teď ne!” říkala si. Ve škole dostali za úkol zpracovat referát – na jakékoliv téma – samozřejmě Lenka si vybrala nadpřirozeno, což byla celkem dobrá volba, neboť toto téma ji fascinovalo a byla by schopná o něm vyprávět hodiny, na druhou stranu ji nesmírně děsilo a v lese na něj opravdu nechtěla myslet. “Sakra.. musím pak říct Katce, co jsem našla, fuj mám z toho husinu. Ale stejně, je to hloupost. To se nemohlo stát. Určitě ne tady. Ne, mysli na koťátka!” V těchto myšlenkách zrychlovala a zrychlovala chůzi, neohlížela se za sebe – na to byla moc vystrašená. Z ničeho nic, byla venku z lesa. Pádila ještě pěkný kousek, pak teprve zpomalila a vydechla si. “Já jsem fakt posera, to je v háji.” “Leniii!” uslyší známý hlas, “Leeeniii konečně tě zase vidím, to bylo hrozný, co jsem prošvihla, něco novýho….” spustila Katka příval otázek. Katka byla její nejlepší kamarádka už od dětství, zažily si toho spolu spousty a i po tolika letech si stále perfektně rozuměly. “Prosimtě brzdi, víš že je pondělí a to na mě nemůžeš takhle rychle,” smála se Lenka a spolu zašly do školy. Den ubíhal celkem rychle a o volné hodině se Lenka Katce svěřila. “No hele, včera jsem si vyhledávala ty věci ohledně toho referátu,” zatvářila se na chvíli vážně, “víš, že tady v lese, vedle školy byla vražda?” Katka se zasmála: “ale prosímtě, tomu nevěř, to si jen někdo vyvěsil aby byl zajímavej.” “Ne Kači, tohle je vážný, byly tam fotky a všechno, prostě -” “Leni, nech toho,” přerušila ji Katka, “nestresuj se, máš toho teď moc, možná se to tady stalo, ale je to už dávno a ten vrah už je určitě chycenej,” uklidňovala ji. Lenka nevypadal moc přesvědčeně. “No,.. když to říkáš,..” říkala nepřesvědčeným tónem. Ve škole jí zbývaly ještě 2 hodiny, nedokázala se však soustředit. Stále myslela na vraždu, o které se dozvěděla předchozí den. Když to četla, cítila se jak paralyzovaná.
