Chtěla žít...
13. 01. 2010 / autor: bloody-mary / kategorie: Hororové povídky
Všude kolem byla tma a černo,
žádná radost, žádné terno.
Oni však sápají se po ní dále,
vypadá to jak na mrtvém bále.
Dej si pozor, už tě mají,
už ti duši z těla sají.
Ty si myslíš, že to zvládneš,
nechápeš to, vždyť už chladneš!
Však ona ale hraje stále,
myslí si, že dostane jejich krále.
Myslí si, že už stačí jen málo,
ach, kdyby to za to stálo.
Lezou po ní chapadla,
všude klapou klepadla.
Velmi ohavný to zvuk!
Jako kdyby malý kluk..
V místnosti není nábytek,
avšak strachu zde je nadbytek.
Kampak se poděly dveře?
Ze zhora křik se béře.
Komnata nemá rohy,
kam ji to odnesli její nohy?
Tohle je palác bezmoci a zla,
pro ní je to stále hra.
Klepe se, pořád se bojí,
umrlci v okolí se rojí.
Vážně už neví jak to brát,
neživý chtějí si s ní hrát.
Natahovali po ní prstů pět,
začal se okolo točit svět.
Točil se tak moc rychle,
až nabíral tvaru krychle.
Smáli se a hulákali,
blíže a blíže ji lákali.
Ona brečela stále víc,
nemohla dělat vůbec nic.
Najednou všechno ztichlo,
na záda jí cosi dýchlo.
Ohlédla se - avšak nic.
Čekala snad něco víc?
Teď je ještě větší černo,
s koutů, podlahy i skříní valí se temno.
Přichází žena - má černý plášť,
z očí jí kouká děsivá zášť.
"Holčičko vstávej, už je den,
opusť svůj dlouhý sen.''
Vedle ní sedí cizí muž,
avšak mohlo být ještě hůř.
"Kdo jsi?'' zeptá se dívka nesměle,
pán však na ní kouká zasněně.
Má jí to tedy povědět?
Nebude lepší nevědět?
"Já jsem přeci ten,
který udělá ze sena len.
Ten který vzpomíná na zapomenuté,
třeba již dávno zhynuté.''
"A kde jsem?'' ptá se dál žena,
tiše jako bílá pěna.
Pořád je z něho v šoku,
neodváží se k většímu kroku.
Odpočni jsi, cesta tě čeká,
cesta děsivá a daleká.
Potká tě tu ještě více zla,
protože teď už to nebude jen hra.
A tak opět oči zavřela,
do světa snů se vnořila.
Zas se okolo ní sbíhali,
už i stěny se kývali.
Dalších několik minut válčila,
ale stvoření okolo jen tančila.
Vzdává to, už nemá šanci,
podlehla tomu tanci.
Stěny se k zemi zřítili,
hvězdy tu sotva svítili.
Měsíc podivným světlem zářil,
všechno ještě více kazil.
Náhle něco se rychle valilo,
do suchého koryta se to nalilo.
Byla to temně černá řeka,
náznak že už se na ni čeká.
Připlula po ní menší loď,
volali na ní: "tak už poď!''
Nechtěla tu již zůstat déle,
když mlýn tu lidské maso mele.
Nastoupila a loď plula,
na cestě sotva se hnula.
Ona chtěla by tak vědět víc,
ale necítila pohyb svých plic.
Teď ví že není mezi živími,
je z ní stvoření s lícemi modrými.
Čeká jí jen nekončící nic,
tahle strana nemá rub a líc.

Budu kruťák a tu povídku nesestřelím už s ohledem k tvému věku, jestli je ti ale víc jak 13 let, pak už je to docela prů...