Černý kůň


Na nevelkou farmu, ležící někde uprostřed Minnesoty, se za deštivého počasí přihnal naleštěný Ford a s chrastěním mokrého štěrku zastavil před hlavní branou. Vystoupili z něj dva muži. Jeden vysoký a hubený v manšestrovém obleku, druhý poněkud menší a zavalitější, oděný do pečlivě upraveného sáčka. Oba měli na hlavě klobouky podobné těm, které se v Americe nosily ve dvacátých letech. Větší z kumpánů roztáhl široký černý deštník a schoval pod něj jak sebe, tak svého bachratého šéfa.

Rychle prošli pod dřevěným obloukem natřeným na bílo, kde špinavě červenými písmeny, na kterých bylo znát, že byly naposled natírány velmi dávno, stálo: Morganova koňská farma. Po deseti metrech došli po upravené cestičce, lemované nízkým bílým plůtkem, ke dveřím dřevěného stavení, kde bydlela vdova Morganová. Její muž zemřel před dvěma lety, když spadl ze svého oblíbeného koně a zlomil si krční obratle.

Ten lépe živený z obou maškar třikrát zaklepal a po několika vteřinách ticha zaklepání zopakoval. Byl netrpělivý.

Za chvíli se ozvaly spěšné ženské kroky a dveře se otevřely. Stála v nich asi čtyřicetiletá černovlasá dáma, na které bylo vidět, že si ještě slušně držela známky své tehdejší mladé krásy. Kazilo to jen pár ustaraných vrásek. A kazil to také její k smrti vyděšený výraz.

„Co chcete?“ tázala se ostře. Třesot hlasu se jí však zamaskovat nepodařilo.

„Vždyť víte, madam,“ odpověděl dlouhán rádoby džentlmensky. Z vnitřní kapsy manšestrového obleku (bylo mu to trapné, když si uvědomil, že na formální záležitosti se takové oblečení přece nehodí) vytáhl papír a podal jej farmářce.

Neochotně si ho vzala, ale ani se nepodívala, co na něm stojí.

„Já vám toho koně nedám!“ zavzlykala. Měla slzy na krajíčku.

„Bohužel zde nevidím jinou možnost, madam. Jste zadlužená jako rozvojová země. Buďte ráda, že nepřijdete o dům. Vaše koně maj velkou cenu, obzvláště ten černej,“ zamlaskal nemilosrdně zavalitý chlapík.

„Prosím! Pane Denhame.“ zaskučela žena a obrátila se k němu. Teď už opravdu plakala. Slzy jí tekly po tvářích a kapaly jí z brady až na černý vlněný svetřík.

„Je mi líto, zákon je zákon,“ řekl tlusťoch a s pocitem, že je věc vyřešená, se rozkolébal směrem k ohradě s koňmi. Byl po něčem tak dychtivý, že úplně zapomněl na hustý déšť, jež mu teď dělal z klobouku zmáčenou hučku.

Na poměrně rozlehlém prostranství se pohybovalo sedm koní: Čtyři hnědáci se pásli úplně vzadu u vysokých smrků, další, zářivě bílá klisna, běhala sem a tam a prorážela radostně kapky deště, které jí odletovaly z hřívy, jedna kobyla Fjordského plemena se procházela podél plotu a poslední, černý hřebec, který byl ze všech koní největší.

Denham se pomalu došoural až na dosah od černého koně a zadíval se do jeho nádherných, temných, nevinných očí.

„Neberte mi ho! Vy to nechápete!“ ječela vdova Morganová, který k němu mezitím přiběhla s vysokým chlápkem v patách. „Je to můj muž!“ vydechla a okamžitě se rozplakala znovu. „V tom koni přežívá duch mého muže! To je ten kůň, co ho shodil!“

Dlouhán v manšestrovém obleku se zkoumavě podíval na Denhama, jako by očekával, že to vyzní jako zaťukání na čelo.

Denham se však odvrátil a znovu se hladově podíval na koně, který si hlasitě odfrkl.

„Byla jste tu příliš dlouho sama, potřebujete si odpočinout v nějakém příjemném sanatoriu,“ zašeptal s ledovým klidem a zvedl mírně paži jako pokyn svému asistentovi.

Dlouhán přikývl, uchopil vzlykající ženu za nadloktí a vlekl ji zpět do domu. Bezmocně se pokoušela se z jeho sevření vymanit a stále něco nesouvisle ječela.

Denham byl nyní s hřebcem úplně sám. Hleděli si do očí, jako by vyčkávali, který z nich dříve zaútočí.

„Je to dlouhá doba, viď, Arture,“ zasyčel Denham a pomalu sáhl do kapsy. „Věděl jsem, že mi ty peníze nikdy nevrátíš a myslel jsem, že zařídit, aby se ti přihodila nešťastná náhodička při projížďce na koni, by mohlo být alespoň zaslouženým trestem. Netušil jsem však, že tvoje spiritistické hrátky dospějí tak daleko, že přežiješ vlastní smrt!“ zakřičel nenávistně a z kapsy vytáhl krátký revolver.

Ještě než stihl zamířit, kůň se vzepjal, kopyty prorazil do plotu díru a uštědřil tak překvapenému Denhamovi prudkou ránu do hrudi. Tlouštíkovi s nechutným křupnutím popraskaly žebra a pak s hlasitým žuchnutím padl po zádech na zem jako prkno.

Dlouhán, který slyšel zvuk tříštícího se plotu, vyběhl z domu a se zděšením zjistil, že jeho zaměstnavatel leží na mokré zemi smáčen deštěm a nejeví známky života. Žádné stopy po vrahovi. Jen široká díra v plotě, množství třísek na zemi a ve zmáčené půdě čerstvé stopy po kopytech.

Vincent Denham zemřel 6.března 1948 na Morganově farmě na následky zlomenin žeber a krvácením do plic. Z vraždy byla obviněna Emilie Morganová, která údajně poštvala svého koně proti známému americkému podnikateli Vincentu Denhamovi. Byla vyšetřena a umístěna do psychiatrické léčebny v Saint Paul s diagnózou maniakální schizofrenie a podezřením na stavy s proměnlivými halucinacemi a zemřela ve věku třiačtyřiceti let na silnou podvýživu. Do smrti nepřestávala opakovat, že duše jejího manžela byla uchována v těle černého koně, kterého od incidentu na Morganově farmě už nikdy nikdo neviděl.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

see-sawandrew ( profil autora )

Jsem třiadvacetiletý ignorant, milovník šachu, prózy, výtvarného umění, hororů, tenisu, brambůrků, krve, žen, metalu, jazzu a spánku. **UPOZORNĚNÍ** Pokud mě chcete kontaktovat, zeptat se na něco, nebo si prostě jen pokecat, nezkoušejte to na ICQ, použijte vzkazník. Už tak mám kontaktů až příliš mnoho a den má stále pouze 24 hodin. Děkuji za pochopení.

Nový komentář