Ten velmi starý jednopatrový dům stojí na samotném konci vesnice podél prašné písečné cesty do blízkého lomu. Je až neuvěřitelné, jak jeho čerň kontrastuje s okolní letní žlutavou barvou písmu, omletých kamenů a seschlé trávy. Tohle místo u malé říčky plné pstruhů by bylo rájem nebýt té staré, smradlavé a zlé stavby, jejíž dřevěná konstrukce samovolně vrzala tak hlasitě, že strašila malé děti i v ostatních vsích na míle daleko. Nikdo ta dřevěná prkna, z nichž se celá stavba skládala, nemohl nikdy natírat černou barvou. Ta barva prostě k domu patřila. Byla tím nejnápadnějším projevem zla skrývajícího uvnitř toho démonického stavení. Lidé žijící ve vsi se tomuto domu vyhýbali a ti, kteří občas chodili do další vesnice za lomem, raději zvolili cestu oklikou, jež byla o mnoho mil delší, než aby museli projít těch nekonečných dvacet metrů kolem temnotou zívajícího místa, na němž bylo stavení kdysi dávno vybudováno někým šíleným. Pokud to byl vůbec člověk. Kronika vsi tvrdila, že ano. Kdysi tam prý někdo bydlel. Nicméně nikdo z dosud žijících lidí ve vesnici si té doby nepamatuje a možná je to tak dobře. Staří lidé vypráví, že to místo bylo za války jedním z nejčastějších úkrytů cizineckých vojáků, kteří byli natolik bláhoví, že se do tohoto domu vydali, aby se skryli před nepřátelskou přesilou. I když mnohé zvěsti tvrdí, že dotyčné vojáky kdysi kdosi viděl mnoho let po válce, avšak v podobě hrůzných zjevení s krví na povrchu těla, nikoli uvnitř, všichni nešťastní bojovníci byli ve vsi prohlášeni nezvěstné a poté za mrtvé. Jisté bylo, že z domu se nikdy nikdo nevrátil živý. Tím pádem by smrt byla tou nejpřijatelnější alternativou pro nebohé obyvatele vesnice, kteří byli nuceni se každou noc zamykat na dvacet západů a zabarikádovávat všechna okna, aby ztělesnění zla, jež se kdykoliv může z toho místa vydat, nedorazilo právě k nim do světnice. To mohly být však jen povídačky místních opilců a klepy starých bábin posedávajících před svými chajdami. Všichni se však shodli na tom, že místo na konci vesnice není lidského původu, je zlé a rozhodně rádo přivádí lidi k šílenství. Dům stojící nejblíže toho černého stavení kdysi patřil jisté vdově, o jejímž jméně se raději nemluvilo. Tato žena, která měla tu smůlu, že její domov stál asi padesát metrů od Černého domu, se postupně snad zbláznila či onemocněla něčím, co jí změnilo kůži na černý popel, ale přitom ji ponechalo naživu. Nebohá žena vyběhla ze svého domu, ječela, až z toho praskaly bubínky, a hystericky se dožadovala pomoci po lidech kolem sebe, po Kristovi a Bohu samotném. Všichni svatí ji zřejmě odpustili a lidé od ní s hrůzou utíkali, neboť její zjev v nich zanechal nepopsatelnou hrůzu. Jediné, co odolalo nemoci, byly vdoviny zuby, které svítily ze zapáchající tlamy, jež byla kdysi ústy pohledné ženy. Černá stvůra ve špinavých ženských šatech křičela o pomoc, avšak nedočkala se. Muži z vesnice to vyřešili po svém. Nikde se o tom nemluvilo, ale starý hostinský tehdy vzal zbraň a nebohou vdovu zastřelil. Oháněl se tím, že již nebyla dále člověkem, pouze stvůrou pocházející z jiného světa. Poté její krčmu zapálil, aby se na něj prý nerozšířila nákaza ze sousedního místa, kde stál Černý dům. Byl to také jediný člověk, který kdy se pokusil zničit samotné centrum toho všeho zla. Jedné noci se rozhodl, že tu černou vrzající stavbu také zapálí, ukončí tak muka všech lidí ve vesnici a stane se tak hrdinou. Dalšího rána našli lidé jeho ohořelou mrtvolu ležet pod houbou pokrytým dřevem okénka Černého domu. Trvalo mnoho dní, než se muži z vesnice odvážili odtamtud odnést jeho páchnoucí tělo. Jakákoliv představa, že by vstoupili do takové blízkosti té nehybné stvůry, v nich vzbuzovala strach. Báli se, že dopadnou jako nebohá vdova, když se k domu přiblíží. Že zemřou strašnou smrtí nikoli kopím pekelného anděla, ale rukama vlastních bratrů, kteří se jich zřeknou a rozhodnou se jich raději zbavit, než aby přihlíželi jejich změnám v odporné lidské trosky. Není tak strašné změnit se, strašné je vědět, že vaši změnu lidé odsoudí a náležitě ji potrestají.

Jonas ve vesnici nebydlel. Byl z vedlejší, větší vsi a jezdil sem na svém mezkovi za svou dívkou. Byl to chudý kluk a nezajímalo ho nic jiného, než sex s ní a peníze za výpomoc na pěstování vinné révy. Věděl, že omezenost je slovo plně charakterizující jeho postavu, ale bylo mu to jedno. Neznal jiný život než zde, a ani nechtěl znát, neboť velikost světa jej děsila. Stejně jako podivné místo na druhém konci vesnice, kam se nikdy neodvážil vkročit.

Zaklepal na dveře domku, kde bydlela jeho dívka, a protáhl se s přimhouřenýma očima obrácenýma k nebi. Byl nádherný letní den a sluneční výheň se líně snášela k zemi a rozpalovala kameny na cestě. Horko přímo volalo po osvěžující koupeli v říčce. Možná svou dívku vytáhne ven a trošku se vyblbnou ve vodě. Rozzuřil se, když nikdo na klepání neodpověděl. Bylo to už podruhé, co se na něj vykašlala. A přitom se sem plahočil čtyři kilometry, aby ji viděl. A aby si užil. Rozhlédl se a s překvapením zjistil, že jeho mezek na něj poslušně nečeká na místě, kde měl čekat.

„Kde jsi, ty pitomče?“ zavolal na mezka výhružně a vykročil ke středu vesnice.

Před hospodou si všiml, že jeho věrný kopytník si to namířil po cestě k lomu. Vesele si to mašíroval a od kopyt se mu prášilo. Jako by úplně zapomněl na svého pána. Náhle zabočil kamsi doleva a zmizel.

Jonas se rozeběhl vpřed ve snaze dostihnout mezka dříve, než se v uschlém hájku ztratí. Když doběhl k místu, kde předpokládal, že mezek odbočil, nenalezl po svém smradlavém dopravním prostředku ani stopy. Náhle si uvědomil, že stojí přímo před černým jednopatrovým stavením. Vzpomínal si na vyprávění lidí z vesnice. Byl to Černý dům, strašidelná budova, jež přivádí lidi k šílenství a vylézají z něj zrůdy, které do tohoto světa nepatří. Strašně chtěl se vrátit zpátky do bezpečné vesnice, ale musel najít svého kopytníka, protože cesta pěšky zpátky domů by byla v takovém vedru ještě nesnesitelnější než obvykle.

Uslyšel slabé zamručení vycházející z vnitra stavení. Patřilo jednoznačně mezkovi, který dovnitř musel vlézt uvolněnými vchodovými dveřmi. Jonas sesbíral všechnu odvahu, kterou ještě měl, a pomalu vykročil k temným dveřím ještě temnějšího domu, před nímž ho všichni varovali, aby se k němu nikdy ani nepřibližoval, natož do něj lezl. Neměl ale na vybranou. Kdyby se vrátil domů bez mezka, otec by jej zaživa stáhl z kůže.

Vstoupil do domu a pohltila jej tma. Mezek tam nebyl. Jen úplně prázdná špinavá hala, ve které nebylo zhola nic. Jen houbou porostlá prkna na podlaze, prkna na stěnách, prkna všude. Tedy všude, kam dokázal dohlédnout – venkovní světlo se nějakým nevysvětlitelným způsobem nedostávalo dovnitř a interiér celého stavení jako by sám vyzařoval tmu. Náhle celý dům zakřičel všemi svými prkny, z nichž byl kdysi pospojován. Všechno neuvěřitelně ohavně zavrzalo do předešlého ticha a Jonasovi málem zděšením vyskočilo srdce. Ten dům byl živý! A právě jej přivítal do svého temného a strašidelného království.

Nečekal na nic a měl v úmyslu z tohoto strašného místa okamžitě vypadnout a doufat, že jej ve snech nebude pronásledovat příliš mnoho nocí. Otočil se a chtěl rozrazit dveře, kterými sem vešel. Narazil však jen na tvrdý odpor páchnoucího dřeva. Dveře se proměnily v pevnou stěnu a Jonas byl doslova zazděn. Dům ho uvěznil!

„Pusť mě ven!“ zahulákal a propadl panice.

Křikem a zoufalým bušením na zeď, jež dříve bývala dveřmi – nadějnou spojnicí mezi světem vyhřátým letním sluncem a peklem uvnitř toho zrůdného stavení. Bušil, křičel, plakal, ale to bylo vše, co mohl dělat. Byl pohlcen tmou a zápachem ztrouchnivělého dřeva držícího pohromadě ten nelidský domov.

Padl na kolena a snažil se potlačit tu panickou hrůzu, který třásla celým jeho tělem a nedovolila mu dýchat. Uvědomil si, jak málo stačilo, aby pokračoval dál svým vlastním a vlastně bezstarostným životem. Stačilo jen nenásledovat mezka až sem, kde jej bude nepochybně čekat smrt hladem. Nemá smysl volat o pomoc. Nikdo nepřijde. Nikdo nebude riskovat, že dopadne stejně jako naříkající oběť, další oběť Černého domu.

„Hahaha,“ zasmálo se něco hlubokým hlasem a donutilo to Jonase vyskočit na nohy a přitisknout se ke zdi.

Uprostřed vrzajícího domu se zhmotnila postava, již viděl Jonas jen jako siluetu. Byla mu velmi podobná. Štíhlé tělo, mužské rysy a mladý energický postoj. Jonas nevěděl, co to má znamenat, ale rozhodně jej to nepatrně uklidnilo. Třeba se stal jen obětí kanadského žertíku nějakého hodně ulítlého cvoka.

Postava vykročila kupředu a dopadly na ni jediné bledé paprsky světla, jež byly v domě k nalezení. Ozářily obličej neznámé postavy a donutily Jonase dlouze zakřičet. Křičel jako nikdy v životě, ale nedokázal zavřít oči. Jeho vlastní postava na něj hleděla ohavným černým a popraskaným obličejem bez očí a smála se zeširoka, odkrývaje přitom řadu jasně bílých zubů. Jonas stál přitisknutý ke zdi a celý se třásl při pohledu na svou vlastní mrtvolu, který chodila, mluvila a usmívala se jako dítko na svou oblíbenou hračku. Slzely mu oči, kterými nedokázal ani mrknout. Ledový chlad v srdci jej úplně zaplavil.

„Zase někdo, kdo má strach,“ zachechtala se mrtvola. „Všichni ve vesnici věří tomu, že se tady skrývá něco nadpřirozeného, pekelného a odporného, tak proč by nemělo? Věřil jsi tomu, bál ses toho, tak proč by realita měla být jiná?“ zakrákala.

„Já chci domů!“ zavřeštěl Jonas a z očí mu tekly potoky slz. Srdce mu tlouklo tak zběsile, až bolelo.

„Nepůjdeš domů, já tě totiž sežeru!“ zahulákala mrtvola a s hlasitým skřekem se vrhla na bezmocného Jonase, jejího lidského obrazu, který ji ve svých strašidelných představách stvořil už dávno. Jakmile se dověděl o staré vdově, jež se změnila v monstrum. Nikdy se to neměl dovědět. Možná by byl v domě ušetřen. Možná by jeho smrt neměla tak odpornou mrazivou podobu. A dům by tak možná nezískal další dobrý způsob, jak víru ve své zlo přenést ještě silněji na všechny nebohé vesničany nakažené strachem.

Johanovo tělo se našlo druhý den pohozené pod okénkem přesně ve stejné poloze jako tenkrát tělo hospodského. Dům si připsal na své konto další oběť a lidé z vesnice měli další důvod k panickému strachu z toho strašného místa vrzajícího smrtí.

Den nato dorazil do vesnice jeden mladý manželský pár, který zde ještě nikdy nebyl. Manžel Loukas se svou chotí byli dosti nezávisle bohatí, ale život ve městě bylo něco, o čem nechtěli ani slyšet. Ač se to zdálo neuvěřitelné, toužili po prostém životu na vesnici, kde budou moci založit rodinu a spokojeně žít. Nedělali si příliš hlavu se stěhováním do vesnice plné neznámých lidí. Časem se usadí každý i mezi cizími lidmi. Člověk je přece společenský tvor, který se rád sbližuje. Dorazili do této neznámé vesničky na svých draze zaplacených koních a rozhlíželi se po vesnici hledajíc dům podle jejich gusta, za nějž byli ochotni dobře zaplatit. Staré krčmy ve vesnici nebyly to pravé ořechové, ale jeden dům je přece zaujal – jednopatrový domek se sněhově bílou omítkou, jež stál na konci vesnice asi padesát metrů od starého vyhořelého stavení. Dům už na dálku nádherně bíle svítil a společně se zlatavým okolím z něj čpěl jakýsi zvláštní optimismus, který se nedal popsat. Loukasova žena popohnala svého koně a zamířila k domečku s nadšenými řečmi, že tohle určitě bude vhodné místo na bydlení a že do oken se nádherně budou hodit africké fialky.