Cela smrti


Vracím se do svého rodného města po dlouhé dovolené ve špinavým hotelu. Ten čas tam ubíhal tak dlouho, předlouho, jako bych tam přebýval v cele smrti.

Teď po tom dlouhém čekání na nový život sedím uprostřed místnosti mého domu. Vzpomínám na staré časy, když jsem byl ještě dítě a hrál sem si zde. To je dávno. Do dlaní mých rukou, padají stíny. Nad světlou stránkou hořícího slunce, jež se nad hřbet hory vyšvihlo, aby nastínilo divadlo. Divadlo kde padlá jsou těla padající do neznáma, křičící o pomoc. Těla padlých poražených v bitvě tak kruté, že nad plameny skutku se dlouho neudrží, avšak drží se dlouho, předlouho. Marně. Kroky ozývají se zde, avšak ozvěny není. Někdo sem de a kývá na znamení. Hlava klesá a zase stoupá, a jde sem jak žena hloupá. Žena, která nemá úniku před temnými stránkami života. Ona je nemá, ale ani je nezná. Čistá duše linoucí se z jejího těla napovídá bitvě předem prohraný. Tu se na mých rukách místo stínů objevila druhá ruka, ač ne moje, ale ruka té dívky, ženy či co si představujete v podobě vysoké postavy, nohy začínající hluboko dole a stoupající do vesmírného nekonečna, vlasy blond a obličej jak neviňátko. O hrudníku jejím přemýšlím déle. Ty dva výběžky se tyčí jako ty hory, za které před krátkou chvílí zapadlo slunce. Nikdo nic netuší a natož já. Já, který do této doby pozoroval své ruce a nyní můj zrak přechází na ty hory. Myšlenky mé se zpomalily. Snad je to tím vínem, které jsem si dal předtím, než jsem začal psát toto smyslné dílo, snad je to tím že veškerá krev z mozku odtekla a řítí se jako vodopád do orgánu tam dole.

Je ráno. Přemýšlím jak, a proč se to vlastně stalo. Netuším. Nevnímám čas, avšak na hodiny sem se koukl. Je půl deváté ráno. Je mi to jedno. Mé myšlenky dostaly nový směr daleko od hodin pryč. A to co se včera večer stalo, bylo krásný. Bylo to krásný. Vyjdu ven a jakoby někdo volal „Vyjděte ven s rukama nad hlavou“ (ta věta mi duní v hlavě pořád) jsem své ruce do této polohy dal. Normální člověk by je dal zase zpátky, ale já se chtěl protáhnout pořádně. Po této noci to opravdu bylo za potřebí. Byla vážně skvělá, dokonalá. Její vlasy v ladném pohybu vlnící se jako zpomalené záběry z filmu si pamatuji dobře. Avšak její obličej mi unikl. Nevadí.

Ranní káva, oběd, večeře, a dívka, o které jsem celý den přemýšlel – nikde. Paráda. Další den ráno spustil zas ten nepříjemný, pronikavý zvuk mobilu. Musím si změnit vyzváněcí melodii. „Do prdele“ to je on. Nasedám do auta a tok mých myšlenek směřuje k tomu, kam se schovám. Kam se ukryju. Kam kurva kam? Nejlíp udělám, když pujdu ke svojí dlouholetý kamarádce. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak udělat kamarádku tak aby se to nedalo považovat přímo za sex. Zase myslím na hovadiny. Musím vymyslet, kam se schovám. Odbočka do lesa, temného lesa a nikdo nikde. Projíždím mezi stromy jako by mě ten z mobilu už doháněl. Tady se utábořím. Nebo spíš hodím na zem deku a zarelaxuju si. Malá mýtinka, metr snad dva se krčí křoví husté a jakoby se někdo krčil v něm. Pomalu se blížím. Rukou sahám do křoví a vidím zde jen malou část spodní čelisti s několika zuby.

Už je to 10 hodin co jsem pryč z baráku. Dál se už pak nic zvláštního nestalo. Sem tam proběhla srnka nebo byl slyšet dusot divokých zajíců. Začíná se stmívat, ale jen zvenku. V mých očích se zamihotala průzračně bílá silueta postavy. Postava se přibližuje blíž a blíž a už je vidět pistole. Silueta se zpestřuje a je to mladík asi patnáctiletý. Pistol míří na mě. Už vidím jen kulku prorážející můj hrudník. Z hrudi mi teče krev a bolí to. Cítím jak mi tuhnou svaly na těle. Mladík přichází ještě blíž. Pistol směřuje k jeho hlavě a jeho prst mačká už hodně používanou spoušť zbraně. Rozdrcená hlava. Část spodní čelisti odletěla někam do křoví a já i místo své krve mám na sobě i krev jeho. Je to hrozný pohled.

Asi jsem usnul. Jako by se celá krása přírody najednou vytratila. Jakoby zpěv ptáků slavíků v jedné vteřině změnil na řev havranů klovajících do všech částí hlavy popadaných uprostřed lesa na mýtině. Byl to hrozný sen. Nebo to nebyl sen? Mé kroky opět směřují k tomu křoví. Před tím snem, než jsem usnul, i v tu chvíli se zdálo jakoby temné, ponuré a nelítostné. Nyní bylo křoví stokrát horší. Kroky se zpomalují až na minimum. Skoro už stojím. A to mám před sebou ještě tak pět kroků. Nedýchám. Ten kus lebky je pryč ale na trnu u křoví je ještě stopa krve. Ach ano – jak jsem pro tu lebku sahal, tak sem se bodl o trn. Co to melu? Vždyť já nikam nešahal. Ujistil sem se ještě třikrát a vrátil se zpět k mému aut, zaparkovanému poblíž. Dlouho sem necítil nic než pach krve, násilí a krev. Tady nebudu, už je s tím konec. Nasedám, chytnu se volant a jedu. Je tu vedro. Vyhrnuju si rukávy. Mé oči se upřely na předloktí a v tu chvíli jako by mi někdo jezdil špičatým hrotem po páteři – Trn, trn, trn, mladík, hlava, lebka, havrani. Zase mám ty mžitky před očima. Co se tu kurva děje? Nevidím. Oči mi slzí. Zase silueta postavy, ale tentokrát je to v reálu. Dupu na brzdu. Pozdě, ale přeci jenom jsem nenaboural do stromu. Pozdě kurva pozdě. Zabil sem ho. Přejel sem ho. Já nechtěl. Panika nastala v mý hlavě do této chvíle plné myšlenek. Ohlásit to policii? V žádným případě. Zdrhl jsem z vězení, chytli by mě.  Ano, ale napřed sanitku. Jaký je číslo na záchranku? Nemohu si vzpomenout. Jdu blíž k mrtvému. Až s drásající zřetelností mi vyšlo z úst „Ty vole“. To snad není pravda. Není to pravda. Je to pravda. Je to on. Ten mladík co se objevil v mžitkách ještě před chvílí v tom lese. Už nevolám záchranku nepřemejšlím, ale jednám. Naložit mrtvolu do kufru. Odvézt na místo kde ho nikdo nenajde. Místo kde nikdo nenašel mě, když sem se skrýval před hlasem z telefonu. Nejlepší nápad v tuto chvíli.

Už jsem málem dvakrát naboural. Ta zadělaná blátitá cesta zpět a mrtvola v kufru mým rukám nedodává jistoty. Třepou se. Už jsem na mýtině. Mám oči zaslzené. Matně se dívám na svou ruku a ten proklatý šrám od trnu. Mrtvolu tahám z auta. Její bezvládné ruce dopadly na zem s nesmírnou těžkostí. A ten zvuk při dopadu mi v uších zní až do dnes, když si tu takhle sedím v cele smrti a přemýšlím jak jenom zakrýt, zamotat a zastínit pravdy o té vraždě, abych se z vězení dostal co nejdřív.

 

autor: Matyáš Bednář

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Sway 30 května 2011 v 21:00

    Podle mě je to úžasně promyšlené. Nemám ráda, když je v příběhu jasně řečeno, kdo to všechno způsobil a jak přesně zločin spáchal. Jedině pokud mě příběh nutí k přemýšlení, tak ve mě graduje strach. Máš dobrou slovní zásobu a hezky se tvoje povídka čte. Nenásilnou formou jsi mi zdělil vše co bylo potřeba a co jsem od tohoto příběhu očekávala.  za mě 90%

     

  2. Profilový obrázek
    romano 14 května 2011 v 14:16

     Zaujímavé:)

    Dej si chcel gradovať, čo sa aj miestami podarilo, no je tam priveľa opakujúcich sa slov. Hlavne “dlouho” aj s jeho ekvivalentami máš vidititeľne dosť v obľube:) ( najviac na začiatku textu ) 

    Dej sa dá gradovať aj inak, ako opakovaním sa slovíčiek. Inak sa mi to páčilo, naturalistický opis násilnej scény fajn a myšlienkové pochody hlavnej postavy znejú uveriteľne. 

Nový komentář