Bunkr


28.září
Večer jsem dala děcka spát, byly na plavání takže usnuly celkem rychle. Konečně byl klid. Chtěla jsem si napustit vířivku v naší hale, jenže zvonil mobil. Byl to Evžen.
“Zlatíčko, dobře mě poslouchej,” řekl. Jeho hlas zněl nesmírně napjatě a podrážděně. “Neptej se na nic, seber děti, vezmi ty žluté tašky co mám v mojí skříni, vem do auta všechno co budeš potřebovat řekněme na pár týdnů, a okamžitě vyjeď. Nemůžu ti říct kam, ale když dáš do GPSky v autě jméno “archa” tak ona tě bude navigovat…”
“Evžene! Lásko, co to prosímtě povídáš?” vylétlo ze mně.
“Zlatíčko, neptej se a udělej co jsem ti řekl. Okamžitě! Až pojedeš, prozvoň mě.”
Zavěsil.
Takový šok jsem ještě nezažila. Úplně jsem se rozklepala, až jsem si musela sednout na schod. A bylo to pomyšlení na děti, které mě donutilo vstát.
Matýsek ještě nespal. “Máme noční tábornickou hru!” donutila jsem se k úsměvu. “Hupky šupky z postýlek! Rychle!”
Nacpala jsem polospící Barborku do sportovního, Matýsek sice kňoural, ale oblékl se sám.
Žluté tašky!
Otevřela jsem manželovu skříň, do které měla celá rodina vstup zakázaný. Opravdu tam byly dvě veliké cestovní tašky ze žluté kůže. Dovlekla jsem je do garáže. Výlet? Zavrhla jsem náš výletový Subaru executiv, a raději jsem naskládala věci do Čerokího. Co kdyby se muselo jet terénem…
Děcka mě neustále bombardovaly dotazy co že se to děje, a já je nestačila uklidňovat. S kufrem plným krámů jsem vyjela z domu. Ještě jsem mrkla do zrcátka, jak se automaticky zavírá brána a světla v domě se vypínají, a zadala jsem do GPSky divné jméno.
S tichým cinknutím na displeji naskočila mapa. “Na první odbočce, zahněte vlevo.”
Prozvonit! uvědomila jsem si s leknutím. Když jsem připleskla mobil zpět na palubní desku, znovu se mi rozklepaly ruce. Na přední sklo dopadly kapky deště. Jeli jsme do noci a do neznáma.

Noc na 29. září
byla příšerná. Nad republikou přecházel frontální systém a bouřlivá obloha nás bičovala proudy lijáku a poryvy divokého větru. Jde možná o nějakou živelní katstrofu, napadlo mě, když jsem viděla jiná auta. Ne, to nebyl běžný noční provoz. Vpadli jsme do husté nervózní fronty aut, jež nebrala začátku ani konce. Na leckterých křižovatkách řídili provoz policajti, odkláněli dopravu někam pryč, na některých místech jsem viděla dokonce vojáky! To musí být asi něco hodně ošklivého. Nové záplavy, jako kdysi v 2002?
Děcka naštěstí usnuly na zadních sedadlech, takže jsem nemusela skrývat nrevozitu a chvění. Hryzala jsem si nehty když se kolony na dlouhé minuty zničeho nic zastavily.
Pak náš GPSka chtěla poslat doprava, ale nešlo to. Nějaké veliké vojenské auto tam stálo napříč odbočky a voják mával těmi svítícími obušky jako že máme jet pořád dál. Co nejdříve to šlo, odbočila jsem z hlavní silnice požadovaným směrem. Nikdo za námi nejel, nekonečná kolona zůstala kdesi v noci. Naštěstí GPSka nahodila náhradní směr.
“Za dvě stě metrů, odbočte vpravo.” Napínala jsem oči – vlevo byl černý les, rozzmítaný bouřícím větrem. Přibrzdila jsem. Cože? Tohle? Rozpadlá lesní cesta? S žaludkem sevřeným strachem jsem odbočila a GPSka mi můj manévr schválila. Aspoň že to!
Preventivně jsem zapnula režim jízdy “těžký terén”, rozsvítila všechno co šlo a obezřetně se proplétala rozbitou, liduprázdnou a odlehlou lesní asfaltkou. Jako v nějakém laciném hororu, blesklo mi hlavou a znovu jsem se rozklepala. To nejsou dobré myšlenky.
Ale projeli jsme skrz dlouhý les bez problémů. Na druhé straně se otevřela rozlehlá louka, a skrz usilovně pracující stěrače jsem v dálce spatřila nějaký veliký statek. Blikalo kolem něj plno světel. Co zbývalo, jela jsem tam.
Liják byl tak silný, že jsem spatřila postavu mávající světlem až když mi málem spadla pod kola. Dupla jsem na brzdy, děti se s výkřiky probudily.
Ťuk ťuk.
Ne, vůbec se mi nechce spouštět okénko.
“Co chcete!”
“Dobré ráno, madam…!” Tlumený, stěží srozumitelný hlas. “Vaše vstupenky, prosím!”
Cože? Zbláznil se on nebo já?
“Nemám!”
“Jsou to takové ty žluté lístky s kódem, madam…! Nechcete se laskavě podívat do kabelky?” I přes zacákané sklo asi vidí, že jsem s nervy skoro na dně. Snad se nepřetvařuje… Dotknu se spínače a pootvírám okénko.
“Lituji, nevím nic o vstupenkách. Poslal mě sem manžel, víte?”
“Rozumím,” kývne chápavě. “Nesmím vás bohužel pustit dovnitř, ale prosím zajeďte si támhle, je tam vyznačené parkoviště. S vaším laskavým svolením si napíšu číslo auta. Až se váš manžel objeví, hned o vás bude mít zprávu.”
Odklání se a mává světlem dopředu.
Zavírám okénko a krokem jedu blíž. U velké stěny vlevo na prosté louce stojí už několik vozů. Řadím se vedle nich, vypínám motor a kontroluju jestli je centrální zamykání stále aktivní.

29. září
Evžen mě probouzí klepáním na okénko. Zaspala jsem všechno! Odemykám a vyskakuji ven.
“Bože lásko! Já měla takový strach!”
“To nic, zlatí,” usmívá se, ale jeho oči jsou unavené. “Už jsme spolu. Vem děti. Musíme dovnitř.”
Bere tašky a pár drobností z toho všeho co jsem naházela do kufru auta. Pak jdeme podél aut. Je jich tu nejméně stovka, samé lepší značky. A když dojdeme k bráně, konečně mi dojde, na co se to dívám.
To, co jsem považovala za obezděnou usedlost, je… bunkr. Obrovitá, betonem přetékající obluda, rozcapená na louce jako nějaká… archa. Přesně to slovo mi vytanulo na mysli. Archa.
Vstupní vrata jsou ocelová a silnější než lidské tělo. Jsem příliš ohromená než abych nad tím dokázala žasnout. Mohutní chlapi v černých oblecích mají na ramenou samopaly a zachmuřeně obzírají okolí. Nás si nevšímají, zato nás ihned odchytí jeden nesmírně elegantní majordomus, oskenuje QR kódy vstupenek které Evžen vylovil ze žluté tašky, a s úklonou nás vede dovnitř.
Čekala jsem bunkr. Protiatomový kryt. Ó ne! Je sice nepochybné, že jsme v nějakém bunkru, ale prostory jsou rozlehlé, nádherně odvětlené a přepychově vybavené. Jako nějaký… superhotel pro prominentní hosty. No však ani my nejsme žádní otrhanci!
Je tu živo, chodí tu plno lidí. Některé dokonce znám podle vidění, jiné neznám vůbec. Muži, ženy, děti. To mě uklidňuje nejvíc.
Dostáváme apartmá 103. Dveře, na porvchu luxusně intarzované drahým dřevem, jsou na dvě dlaně tlusté a zavírá je tichý mechanismus. Bezvládně sedám na postel. Teprve teď na mě všechno padá.

30. září
Evžen mi neřekl ani slovo o tom, co se děje. Ale dostali jsme krásnou pozvánku na společné zasedání v jednací hale.
“Nemám šaty-! Nemám boty-!” děsím se.
Evžen jen mávne rukou. “Zapomeň na to. Hlavně, že jsme tady.”
Takže v půl desáté sedíme spolu s dalšími lidmi v přepychové aule a čekáme, co se bude dít. Počítám lidi. Přibližně sto šedesát, samá noblesní společnost. Co je tohle za prapodivný podnik?!
“Milé dámy, ctění pánové…!” objevuje se u mikrofonu jakýsi dobře oblečený muž. Šum utichá.
“Především mi dovolte, abych vás všechny co nejsrdečněji přivítal na palubě Archy, jež bude naším domovem do té doby, dokud se situace venku,” na to slovo dal hodně velký důraz,” neuklidní.” Sklonil hlavu. “Jistě všichni chápete, že i přes maximální snahu vám nemůžeme poskytnout takové pohodlí a tak dokonalý životní standard, na který jste bezpochybi zvyklí. Nicméně vás jménem personálu ujišťuji, že uděláme vše co bude v našich silách, abychom vám vyšli co nejvíce vstříc. Děkuji… a dovolíte-li, předám slovo někomu kdo je kompetentnější než já, aby vám podal zprávu a zodpověděl případné otázky.”
U mikrofonu se objevil voják se zlatými rameny. Ale vždyť to je generál G.! uvědomila jsem si. Viděla jsem ho na několika recepcích!
Generál se rozhlédl. Ani jeho prošedivělá hlava ho nedokázala zbavit orlího pohledu.
“Možná si někdo myslíte,” začal bez úvodu, “že jsme uspěchali vyhlášení žlutého stavu. Není to pravda. Čekali jsme do posledního okamžiku, v dobré víře že situaci dokážeme zvládnout. Ale ona už se zvládnout nedá. Velmi dobře víme, co pro každého z vás, co tu jste, včerejší krok znamená. A ujišťuji vás, že nebylo jiné cesty. Zítra už by mohlo být pozdě.”
Jeho řeč byla neokázalá, úderná. Jako by přednášel štábu. Mávl rukou a na stěně naskočila modrá mapa Čech. Obsahovala rudé plošky, větší či menší. A bylo jich hodně.
“Červená barva vyznačuje zasažené zóny, to jest ty, které nemáme pod kontrolou.”
Sálem se rozlehlo bezdeché škytnutí hrůzy. Dělo se něco opravdu hodně špatného. Sama jsem se divila, že jsem dokázala prokličkovat silnicemi až sem.
“Čtrnáctého srpna došlo k nehodě v tajném oddělení chemických závodů v Ústí nad Labem. Teď už to mohu říci otevřeně: probíhal tam výzkum mezních mikrobiologických forem života, zcela mimo zákony České republiky, ale zato plně zaštítěný velením NATO. Co se stalo, dodnes nevíme, a těžko kdy se to dozvíme. V důsledku toho unikla do volného prostoru nákaza, jež z lidských bytostí dělá…” teď zaváhal, a dodal, “poněkud nelidské.”
“Vyráběli jste tam zasraný zombíky!” vykřikl někdo obviňujícím hlasem.
Generál přimhouřil oči. “Ano,” řekl pevně a ukázal rukou směrem po hlasu. “Vy byste snad nechtěl, aby vaše investiční zájmy jednou v budoucnu hájila nesmrtelná armáda?!”
Bylo ticho v sále.
“Záměr byl vykalkulován nesmírně pečlivě,” pokračoval generál G. “bohužel nevyšel a dopadl tak, jak vidíme.” Znovu mávl rukou k mapě, která se dala do pohybu. Každý krok animace ukazoval jeden den. Za týden byla celá republika rudá…
“Tohle je výhled, zpracovaný na základě posledních nám známých faktů. Není nepříznivý… je přímo katastrofální. A nikdo zatím neví, jak z toho ven. Každopádně NATO monitoruje situaci od samého začátku, a na řešení už pracují nejlepší týmy odborníků, kteří na světě jsou. Spolupracujeme neoficiálně i s našimi, ehm, nepřáteli. Hrozba je taková, že v této válce si nikdo nemůže dovolit stát na druhé straně fronty. Jde o globální přežití rasy homo sapiens. Z tohoto hlediska vám blahopřeji k vaší přítomnosti v Arše. Znamená to, že se vaše jméno neobjeví zítra či pozítří v seznamu nevyhnutelných ztrát.”
Málem jsem zapomněla dýchat. To všechno bylo tak absurdní, že jsem tomu nemohla uvěřit. Vždyť se nikde o něčem takovém nepsalo, nemluvilo?! Chytila jsem Evžena za ruku. Jeho obličej byl popelavý.
“Kde je prezident? Co vůbec dělá vláda?!” křikl někdo.
“Prezident a nezbytný počet vládních činitelů,” odvětil generál G., “odletěli na blíže neurčené místo k našim spojencům.”
“Nezbytný počet-?!” podotkl někdo jízlivě.
“Ano. Nezbytný počet.” Generál ani nezvýšil hlas.
“Jak dlouho myslíte, že to bude trvat?” Tázající se neobtěžovali vstát nebo byť jen zvednout ruku.
“Na mých myšlenkách nezáleží. Krize bude trvat, dokud někdo nenajde způsob jak to zastavit a eliminovat.”

1. říjen
Zahraniční televizní kanály nebyly zatížené cenzurou jako české. Obrazovky byly plné bestiálních záběrů z celé republiky. Krev, střelba, ještě víc krve, ještě víc střelby. Seděla jsem před televizí jako v transu. Tohle přesahovalo moje obzory. A tahle hrůza se skrývala kousek od nás! Kdo ví jak dlouho jsme jezdili s dětmi na výlety do malebného ústeckého okolí, aniž jsme tušili o zrůdné hrozbě, jež číhala na svou šanci! A kdykoli mi v myšlenkách vytanula ta modrá mapa, pokrytá tříští rudých zubatých úlomků, dělalo se mi špatně od žaludku. Kdybych tu noc tušila, kolem čeho přojíždíme, kdo ví jestli bych se nezhroutila úplně.
“Začátky tu budou rozpačité,” konejšil mě Evžen. “Ale pak se to zlepší. Všichni si zvykneme, bude tu dobrá společnost. Opravdu máme velké štěstí, že jsme dosud naživu.”
“Kolik… kolik tě to stálo, lásko…?”
Mávl rukou. “Žijeme. To je hlavní, zlatíčko.”
Zatím jsem nenašla odvahu vyjít s dětmi ven z našeho apartmá. Naštěstí tu je vše potřebné, velká vana i dva záchody, kuchyň plná instantních dobrot, lednička nacpaná k prasknutí, voda, světlo i teplo.
Děti jsou nadšené, měly tu přichystané obrovské tablety plné her. Evžen sedí u televize a přepíná kanály. Poslouchá Francii, Německo, Anglii, Rusko, Ameriku i Kanadu. Ale jsou tu snad programy z celého světa. Nejhorší je, že na českých kanálech běží jen… šum.

2. říjen
Poprvé jsem vyšla s dětmi ven. Musím rovnou přiznat, že se mi nesmírně ulevilo. Vypadá to tam jak v luxusním hotelu, všude vládne pohodová atmosféra, lidé korzují, čtou si, pracují na noteboocích, sedí v kavárnách a jídelnách, věnují se sportu nebo jiným zájmům.
“Máme s sebou peníze…?” špitla jsem, když nás Evžen posadil k jednomu ze stolků.
S úsměvem poručil obrovité porce zmrzlin. Děcka se na ně vrhly jak dravci.
“Všechno je tu zadarmo,” usmíval se na mně. “Všechno máme předplacené. Tak jako všichni tady…”
“Na… na jak dlouho?”
Pokrčil rameny. “Nadosmrti.” A rozesmál se svému vtipu.

3. říjen
Rozhodla jsem se zavést dětem nějaký provizorní režim. Zatím je nebudu stresovat s učením, budeme dělat vycházky, sportovat a bavit se. Je tu několik malých tělocvičen, fitcenter, mrňavá ale půvabná zoologická zahrada, dva malé bazény s brouzdališti, botanická zahrada – živé stromy, květiny a tráva vybavené překrásnými bílými lavičkami, knihovna, půjčovna filmů, zubní ordinace i lékařský komplex (údajně i s operačním sálem), jsou to dokonce i maličké obchůdky, přetékající luxusním zbožím. Pozor: v těch už se za věci platí. Ale žádné peníze. Jedině zlato. Trochu mi zaskočil dech.
“Nedělej si vrásky, zlatíčko,” uklidnil mě Evžen, když jsem mu to řekla. “Mám tu vlastní zlatý fond. Chceš si něco koupit? Řekni si, já to platím.”
Ale jsou tu aspoň nějací známí od vidění. Už jsem mluvila s manželkami. Budeme chodit s dětmi do zoo, do fitka a plavat. Pomalu si tu zvykneme.
Snad.
V noci mě strašily sny, jak nemůžeme najít cestu do Archy. Bloudili jsme bouří, ze tmy se po Čerokím sápaly infikované ruce, vojáci nás odkláněli pořád dál a dál a nakonec už i ti vojáci byli celí krvaví a pokoušeli se drásat karosérii, v hrůze jsem se probudila a do rána už neusnula. Děsilo mě pomyšlení, jaké ukrutenství se zrovna teď odehrává všude venku…

5. říjen
Dnes jsem se s dětmi vrátila z plavání trochu dřív. Přiběhla tam paní F., s jejími nevychovanými ratolestmi a úplně rozvrátili klidnou atmosféru která tam byla. Kartou jsem odemkla dveře. Píp-píp. Šššššš… Pořád si nemůžu zvyknout na ten pancéřovaný vchod. Ale určitě je to hodně bezpečné.
Evžen seděl před televizí. Ostatně, výhradně sedí u televize, pokud není někde s některými svými známými které tu našel. Byl natolik ponořen do sledování obrazu, že nás asi ani nevnímal. Mně ale pohled na televizi doslova přimrazil k podlaze. Byla tam mapa Evropy, a sličná hlasatelka kultivovaným hlasem vyprávěla o… zasažení. Čechy zářily na mapě jak rudě tepající srdce, které krvácelo hustými krůpějemi krve kolem sebe. Ohniska byla v Rakousku, Slovensku, Maďarsku, Německu, Polsku, dokonce i na kraji Belgie a Francie…!
Děcka zavýskly a vrhly se po svých tabletech, Evžen sebou trhl a okamžitě přepnul kanál někam jinam. Ohlédl se a když z mé bílé tváře poznal, že jsem viděla mapu, jen ztěžka vzdychl. Zvedl se, hodil si sako přes ramena a beze slova vyšel ven.
Popadla jsem ovladač a projela všech pět set kanálů. Katastrofa prorůstala do Evropy. Ještě před dvěma dny se spojenci snažili izolovat nákazu v hranicích České republiky; teď už válčili na svém vlastním území.
Dala jsem dětem večeři a poslala je spát. Nespaly, pořád něco hrály na tabletech, ale smály se a to bylo důležité. Já jsem do sebe nedostala ani sousto.

8. říjen
Evžen přišel včera domů, vlastně dnes, až k ránu. Byl dočista opilý.
Teprve v poledne se trochu sebral.
“Michal… se zastřelil.”
“Bože-!” Co Alena, napadlo mě ihned, a co malá Klárka?
Vyrazila jsem ven. Alena měla apartmá 88. Zkusila jsem zvonit. Pak jsem bušila do dveří a volala. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že mně za masivními dveřmi nejspíš není vůbec slyšet. Nakonec jsem se musela vrátit.
Cestou “domů” (jak si člověk snadno zvykne označovat místo kde žije…) jsem si sedla na kolonádě a prázdně hleděla do lidí. Chodili kolem mně, nikoho nezajímalo že tu právě zemřel člověk. Jeden z nich!
Na intranetu ani slovo. Nechápu…
Poprvé jsem si náhle všimla, jak jsou pod zdejší nádherou skryté atributy bunkrové kostry. Výtečně maskované, ale masivní… zdi… nosníky… dveře. Něco mi chtěly říci, ale nechápala jsem co.
Nemohla jsem večer usnout. Evžen chrápal, ale nebylo to tím.

11. říjen
Asi jsem čekala, že se udělá pohřeb, nebo… aspoň rozloučení, ale nedělo se nic. Alena i Klárka zmizely, nedávaly o sobě vědět. Možná jen byly zavřené ve svém apartmá a nechtěly nikoho vidět. Chápala jsem to.
Cestou do bazénu jsme s dětmi najednou potkali skupinku pozlacených vojáků. Rázovali chodbou a na nikoho se neohlíželi. To nebyly české uniformy. Okamžitě jsme běželi domů.
“Evžene!”
“Já vím,” řekl když slyšel mou zprávu. “Evropa přechází pod vojenskou správu. Aliance má štáb v Anglii. Nějak se jim to vymyká z rukou, politici utíkají na ambasády v Americe, lidi začínají šílet…”
“Ale co dělají tady?!”
Pokrčil rameny. “Přiletěli vrtulníkem. Je tu pár… osob, jejichž finance jsou tak důležité, že armádě ještě stojí za to s nimi jednat o dalším postupu.” Pak trpce dodal: “Já mezi nimi nejsem, zlatíčko…”
“Ale to prece nevadí!” Obejmula jsem ho. “Nechci, aby ses motal mezi vojáky. Ti umějí jen zabíjet.”
Zasmál se, ale neznělo to srdečně. “Aspoň budu mít víc klidu!”

12. říjen
Já tu nánu F. asi jednoho dne seřvu. Zas obsadili klouzaliště, ti její spratci odháněli jiné děti ven. Osobně jsem tam došla, jemně, ale důsledně jsem je odstrčila a nechala sklouznout Matýska a Barču. F. by mě nejraději sežrala vzteky, ale neřekla nic. Ať si trhne!
Vojáci odletěli. Zítra bude nový brífing. Mapa se mi zdá červená pořád stejně. Bojím se doufat: že by se konečně nákaza zastavila? Zas nemůžu spát. Už aby byl ten brífing!

13. říjen
“Klid prosím…!” Generál G. klouzal pohledem po sálu. Držel se hrdě jako vždy, ale v jeho vráskách sedělo znatelné nevyspání. Rozhlížela jsem se kolem. Dnes znatelně ubylo slavnostních obleků a rób, objevily se svetry a bundy. Setkání jaksi… zevšednělo.
Konečně nastalo ticho.
“Nemám příznivé zprávy,” začal generál svou řeč, jak měl ve zvyku, bez jakéhokoli úvodu.
“Nečekali jsme nic jiného!” křikl kdosi.
“Aktuální stav,” ignoroval generál provokatéra a mávl k mapě. Usilovně jsem jí poměřovala očima. Vypadala stejná jako včera v televizi. To přece není špatné, pomyslela jsem si.
“Klamě mě zrak, nebo jste už epidemii zastavili?” ozval se čísi hlas.
“Neklame,” potvrdil generál. Hala najednou propukla v obrovský potlesk a pískot. Málem mi vyhrkly slzy. Konečně! Konečně!!
Ale generál nevypadal spokojeně. Mlčky vyčkal, až se lidé uklidnili.
“Jménem armád NATO děkuji za uznání, jehož se nám zrovna dostalo,” řekl. “Ale situace je naopak naprosto kritická.”
Teď by se ticho v aule dalo krájet. Nasucho jsem polkla. Cože??
“Zóny, které vidíte, a které jsou opravdu od včerejška pevně izolovány, jsou bohužel tím posledním, co aliance dokáže bezezbytku udržet… řečeno prostě: žádné další ohnisko už nedokážeme udržet pod plnou kontrolou. Pokud se vyskytne, budeme muset odvolat jednotky ze stávajících karantén, čímž je oslabíme a… zvýšíme tím opět riziko jejich prolomení.”
To bylo zrovna tak stručné jako příšerné. Evropa se držela posledními kousíčky nehtů na strmé skále, pod níž byl už jen pád do věčného zatracení. Obešla mě hrůza.
“Co dělá Amerika? Co Čína?” vykřikl náhle kdosi. “Sakra málo jsme do nich nacpali?!”
Generál poznovu mávl rukou. Na mapě naskočily různobarevné čáry. “Zelené linie drží vojáci USA… žluté Čínský a japonský kontingent. Fialové blokují jednotky Ruska a Ukrajiny. Máme v Evropě celkem dislokováno několik milionů vojáků, dámy a pánové. A i tak jsme naprosto vytíženi.”
Dlouho bylo ticho. Ty čáry vypadaly jak rány skalpelem na umírajícím těle.
“Máte aspoň nějaký plán…?” řekl někdo hlubokým hlasem.
“Máme,” kývl generál. “Snažíme se eliminovat jednotlivá ohniska.” Zřejmě zachytil tázavé gesto, protože dodal: “Eliminovat… myšleno tím… vypálit. Totálně. Ne, nejsme vrazi. Jen bojujeme o přežití lidstva.”
Žaludek se mi stáhl do ledové kuličky. Vypálit! Totální vyhlazení! Nebesa…! Infikovaní neinfikovaní, nad uzavřenými zónami se nebe rozeřve motory bombardérů, které vydští plamennou zkázu na všechny, strhávajíc tak vše živé v nejstrašnější pátou komnatu pekelnou…
“Operace naneštěstí není tak snadná jak vypadá,” navázal generál. “Před útokem musíme odvolat naše jednotky, jinak by na okraji cílových polygonů byly také… zasaženy. Jenže infikovaní ihned obsazují uvolněné prostory a jsme tam, kde jsme byli. Je to otázka… nesmírně precizního načasování, rozhodují metry a minuty. Přesto věříme v úspěch. Nestane-li se do dvou dnů nic dramatického, štáb počítá že zvrátíme válku s infekcí v náš prospěch.”
Kdosi tleskl. Nesměle, ale přece, zabouřil sál aplausem. Tleskala jsem také a slzy mi tekly po tvářích. Konečně jsme viděli jiskřičku naděje z pekla, v jehož srdci jsme se nalézali. Dva dny. Dva dny!!
Sedla jsem doma k notebooku a začala jsem psát tyhle poznámky. Až bude po všem, vydám knihu. Bude se jmenovat… X dní vprostřed pekla,a místo X dosadím číslo keré spočítám až bude po všem.

14. říjen
Dneska jsem prožila velký šok. Domluvily jsme se po netu s Ivanou, že vezmeme děti do knihovny. Ovšem, musím zmínit, že Archa má i svůj vlastní vnitřní intranet, stejně jako mobilní síť. Ale cestou k Ivaně nás zastavili dva majordomové. V pasáži před námi něco chytlo, byl cítit kouř, a míhaly se tam postavy v ochranných oblecích se světly na přílbách. Majordomové byli velmi úslužní a ochotní, když slyšeli co máme v plánu, poslali nás vedlejším traktem, který byl bezpečný.
Zvážila jsem to a souhlasila. Odbočili jsme s dětmi do pasáže, kde jsme ještě nebyli. Nevyhlížela tak luxusně jako běžné prostory v nichž jsme se pohybovali doposud, ale stále to nebyly ohavné betonové zdi polepené tepnami černých kabelů. Ale na nejbližším rozcestí jsem zaváhala. Správně bychom měli jít doprava, dovnitř Archy, ale dveře byly zavřené a nešly otevřít. Dveře nalevo otevřít šly. Pípla jsem kartou a silný pancíř se otevřel. Zaváhala jsem. Před námi byla docela obyčejná krátká chodba s kachlíkovou podlahou a holými stěnami. No co!
Pípla jsem i u druhých dveří. Už když se začaly otevírat, poznala jsem že něco není v pořádku.
Viděla jsem denní světlo!
“Držte se mě!” Uchopila jsem děcka za ručky. Před námi byl opravdu výstup z Archy! Byli jsme někde nahoře, vysoko nad terénem. Ale než jsem mohla udělat jediný krok, ozvala se odkudsi střelba. Strhla jsem děti zpět do chodby. Ale my jsme nebyli cíl. Palba se zvedala a utichala, občas práskla nějaká detonace.
“Ani krok!” nakázala jsem Matýskovi a Barče a opatrně jsem vykoukla ven.
Stála jsem na obyčejném betonovém ochozu s plným betonovým zábradlím, který věnčil vnější zeď Archy. Vlevo i vpravo stáli na ochozu černě odění muži a nepravidelně pálili dolů pod sebe. Jeden něco křikl a všichni se skrčili.
Prásk! ozvalo se zdola. Fííííůůůů! Udělalo něco nade mnou. Naklonila jsem se přes zábradlí-
Jeden černý muž mě spatřil a strašlivě zařval. Všichni ztrnuli a palba přestala.
“Palbu stav! Palbu stav! Máme tu civila!” křičel do mikrofonu co měl u úst a běžel k nám. Polekaně jsem couvla do chodby, a už stál přede mnou. Páchl střelným prachem a starou koženou výstrojí.
“Tady nemůžete být, madam. Tady není bezpečno.”
“Promiňte…” Něco jsem blekotala a couvala chodbou dovnitř.
“Ach madam!” Za mými zády se vynořil majordomus. “Velmi se omlouvám! Prosím, následujte mě…!”
“Držte je tam, kde máte!” doporučil mu drsně ozbrojenec.
“Ovšem, ovšem,” drmolil majordomus a vedl nás do Archy.
“Poslali jste mě sem!” zmohla jsem se na protest.
“Ó ano, madam, velice se omlouvám. Správná cesta samozřejmě měla být vpravo, ale mezitím kouř naplnil i druhý trakt, takže velín rozhodl jej pro jistotu uzavřít, než se vyvětrá. Nestihl jsem vám to říci, prosím, omlouvám se!”
“Mám s sebou děti!” vyčetla jsem mu.
Klaněl se dál a vedl nás nazpátek odkud jsme přišli. Tam už kolotal běžný provoz, jen ve vzduchu bylo cítit trochu ohně. Dva maníci v montérkách loupali spálené obložení a ihned ho nahrazovali novým.
Sedly jsme si s Ivanou v knihovně, děcka si listovaly encyklopediemi a hrály na dinosaury, ale mně do řeči nebylo. Stále jsem nemohla rozdýchat to, co jsem na vteřinu zahlédla když jsem nerozvážně vykoukla před zábradlí.
Archa byla obležena hustým davem zkrvavených, otrhaných a rozsápaných postav…
Byli jsme hrad a dobývali nás Infikovaní.

15. říjen
Celý den sedíme u mapy. Je to horší než droga. Je to hra, v níž jsou sázkou naše životy!
Vždy, když se rozsvítí nový červený puntík, zoufám, a když nějaký zhasne, raduji se jak nesvéprávná.
“Nešil, zlatíčko…” uklidňuje mě Evžen, ale já nemůžu. Nezvládám to. Vlastně on taky ne, pije koňak přímo z láhve. Máme nervy na pochodu. Děcka z nás mají legraci, směju se a brečím do toho, naštěstí jim nedochází, že ty legrační puntíky hrají i o jejich mladé životy…

16. říjen
Nevím jak psát dál.
Včera jsem nakonec pila s Evženem, nedokázala jsem to zvládat. Když jsem proloupla oko, byla jedna hodina odpoledne. Děti spokojeně baštily popcorn, který byl rozmetaný všude po apartmá, a zalévaly ho kolou. První, co jsem chytla do ruky, byl ovladač televize.
Klik.
A… nic.
“Evžene!”
“Nooooo-!” vrčí.
“Nejde telka.”
“Nojo.”
Lomcuji s ním, až se naštvaně zvedá a jde se na to podívat. Okukuje televizi a krčí rameny. “Co já vím? Jsem elektrikář?!”
“Tak pro někoho dojdi, ne?!”
“Nojo.”
Pípne a vyloudá se na chodbu. Za pár minut je zpátky.
“Prej vypadnul vnitřní okruh. Do hodiny to spravěji.” A znovu usíná.
Nedá mi to. Také si pípnu a jdu ven. Lidé jsou v chodbách, zdravíme se, ale na všech je vidět napětí. Nejsem sama, kdo nemůže vydržet až opět půjdou zprávy! Nemluví se o ničem jiném. Nejsem tu sice nic platná, ale nevydržím jít domů a tam sedět a jen čekat. Bloudím pasážemi, v restauraci si dám voňavý langoš a kafe, a zas jdu bezcílně kdoví kam.
Pasáž v protějším traktu je kupodivu prázdnější, ba skoro prázdná. Tři malé hloučky tu pokuřují, některé ženy a muži drží v rukou šálky s kávou. V jedné skupince je ta protivná F., raději ani nezastavuji a procházím dál.
Při východu z pasáže něco slyším, co neznám. Zastavuji s a naslouchám. Rytmický zvuk, hučivý a klepavý, z velmi velké dálky. Nějaká ventilace? Nedokážu určit zdroj, tak to nechávám být.
Náhle do lidí jako když střelí.
“Už to zas jde!”
Ozlomkrk běžím domů. V rozčilení se nemůžu strefit kartou do zámku.
Pííp!
Píí-ííp!
Sakra!
Píp-píp! Konečně!
Vrazím domů. Evžen sedí před telkou, hlavu v dlaních. Ještě se nevzpamatoval z opice, pomyslím si.
Jen do okamžiku, kdy spatřím mapu.
Rudou mapu.
V hlavě mám náhle strašlivé prázdno, kromě jediné myšlenky.
Jsme v prdeli.

16.říjen noc
Jsou skoro dvě v noci. Nemůžu spát. Probudila mě noční můra. Zdálo se mi, že Infikovaní pronikli do pevnosti a derou se dveřmi do našeho apartmá. Jsem dočista rozklepaná, ale musím fungovat a postarat se o děti. Dám si prášek.

17. říjen
“Víš co udělali?!” vrazí Evžen domů.
“Co udělali? Kdo udělali?” žasnu.
“Ty svině!” soptí. “Odletěli! Odletěli pryč!”
“Cože? Počkej, nenadávej před dětmi-”
“Seru na děti!”
“Evžene!!” vřísknu. Vzpamatuje se. “Ach Bože, zlatíčko… promiň. Já jen… já jen že… jsme-”
Nedopoví.
“Hybaj!” zaženu děti do pokoje a zavírám kuchyni. “Povídej…” a chvěje se mi hlas.
“Žádný výpadek… Papalášové to věděli už od rána. Ve Francii vypukl celý řetěz ohnisek podél Riviéry, a karanténa Ukrajiny se zhroutila, protože jim propukly epidemie v pohraničí. Teď všechno horempádem utíká k Ivanofrankovsku a Ternopilu, Lvov je už napůl zasažený, asi falšovali zprávy o výskytech infekce a teď se to provalilo… A tak papalášové nechali vypnout televizní rozvody. Víš proč? Generál G. zavolal vrtulníky pro evakuaci. Byla to poslední možnost, jak se odtud dostat, protože zasažené oblasti už jsou větší než dolet vrtulníků tam a zpět. Dnešní let sem, byl poslední. Pěkně nenápadně si zmizeli, aby jim v tom nikdo nemohl zabránit. Už sem nikdo nedoletí. Jsme…”
“Ne- neříkej to.”
Objímáme se jak dva odsouzenci na popravišti.
Už vím, co jsem to slyšela. A taky vím, proč byla protější pasáž tak divně prázdná.

21. říjen
Vlastně se nic neděje. Žijeme. A jsme tam, kam nás Evžen chtěl ukrýt, kdyby se něco posralo. Nee, pokazilo. Už začínám mluvit jak on. Má to tu na nás špatný vliv. Jsme tu jak v konzervě. Žádným hmotným nedostatkem nestrádáme, zásob je tu, jak nás ujistil majordom, nejméně na dva roky, a to je dost dlouhá doba na to aby se s tím venku konečně už něco udělalo. Sama ale nevím co.
Mapa v televizi rudne. Už se ani nedokážu vyděsit, když jí ráno zapnu a zas se objeví další tečky a tam, kde byly husté, už je jen slitá rudá plocha. Co je divné, Rusko je zatím celkem nezasažené.
Evžen mě vyvedl z omylu.
“Aliance se rozpadla. Každý teď už brání jen svoje území. A Rusové nemají často ani zprávy o tom, co se kde děje. Skutečnost u nich může být klidně i stokrát horší…”
Zprávám kralují brutální scény ze zasažených oblastí. Stále mi dělá potíže chápat, že to na co se dívám, není nějaký béčkový horor ale opravdová skutečnost, odehrávající se tam… venku. Evropa šílí, odstartoval se nevídaný exodus. Kdo může, prchá za moře. Jenže Amerika brání své hranice proti uprchlíkům. Na pobřeží vyrůstají obrovské karanténní tábory obehnané drátěnými ploty, plné násilí, bídy a utrpení. Evropa umírá…

22. říjen
Lidi dneska vyrabovali obchůdek se zlatem a šperky. Nechápu to. K čemu jim to je? Chovali se jak zvířata, jen tak-tak jsme utekli s dětmi z procházky do apartmá. Nenapadlo mě, že by v Arše mohlo něco takového hrozit. Jsem opravdu naivní. A co s tím můžu dělat…?
Dnes večer vybuchla Afrika. Jen lapám po dechu. Ani tam, jak vidno, nikdo nesbíral informace. A teď celý sever Afriky hoří záplavou rudých teček. Nákaza se už přenesla i přes kanál do Anglie. Skandinávie však dosud odolává. Seveřani jsou asi ukázněnější anebo je tam mnohem nižší hustota migrace obyvatel. Zdají se mi strašlivé sny, ve kterých zrůdy požírají mě a moje děti. Beru prášky už po třech. Snad to zabere.

23. říjen
Dnes jsem seřvala tu mrchu F. Koupila jsem dětem minipizzy, a ona mě chtěla přeplatit, protože byly dvě poslední na pultu, a ona je chtěla pro sebe a ty její fracky. Normálně se se mnou o tácky začala tahat! Pustila jsem se do ní jak tygřice, ona měla blbý kecy, nakonec jsem jí obě minipizzy omlátila o tu její zmalovanou vizáž. Jestli mi ještě jednou vleze do cesty, tak jí vyškubu všechny vlasy!

26. říjen
Jsem v šoku. Sedím doma, brečím a bojím se vyjít ven. Dneska nějaký neznámý chlap v zoo z ničeho nic dal dvě facky mojemu Matýskovi!
“To máš za to,” utrousil ke mně hrozivým šeptem a ztratil se v neosvětleném traktu. Chudinka Matýsek! Doteď se z toho nedokázal vzpamatovat! Ty rány byly hodne silné, a já vím, co tohle mělo znamenat.
Já jí za to zabiju. Fakt zabiju. Jen jak k tomu budu mít příležitost. Roztrhám jí na kusy.
Evžen přišel domu opilý namol. Zrovna když potřebuju jeho ochranu a podporu! Co se to s ním jen děje?!
Schovala jsem si nůž do kabelky. Střídavě brečím a zuřím a představuji si, jak tu mrchu svinskou řežu na kousky.

27. říjen
Musela jsem s dětmi ven, Evžen má pravdu. Ta mrcha nesmí vidět, že nám nahnala strach. Evžen si teď bere do kapsy pistoli. Měl jí taky v jedné ze žlutých tašek.
Srdce jsem měla až v krku, když jsme vyšli na chodbu.
Byla tu změna, hned jsem si toho všimla. Lidi byli zamlklí, tvářili se ustaraně. A pasážemi chodili černí ozbrojenci, které jsme tu předtím vůbec nevídali. Dva obchůdky byly zavřené. To bylo vážně divné.
Obsadili jsme knihovnu, stůl přímo uprostřed, a Evžen řekl že jestli se k dětem někdo přiblíží, že ho na místě zastřelí. Pomalu jsem se uklidnila. Ano, to je správná odpověď. Jen ať všichni vidí, že si z ničeho nic neděláme! Matýsek je ale zavřený do sebe, nemluví a nehraje si. To mě bolí nejvíc.

29. říjen
Dneska je špatný den. Šli jsme plavat, Ivana se k nám přidala, pokecaly jsme. Svěřila jsem se jí, ona mi na oplátku řekla o manželovi, někdy někam mizí třeba i na dva dny, našla na kalhotech bláto, bojí se že chodí ven, ale neví proč, a bojí se ho ptát. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že se ven nechodí, Archa je uzavřená, a kolem se potloukají Infikovaní. Ivana najednou ztratila chuť mluvit. Rozloučily jsme se rozpačitě.
Cestou z plovárny jsem zaslechla vzdálenou střelbu. Vylekalo mě to, uvnitř jsem ještě nikdy něco takového neslyšela. Běželi jsme s dětmi až domů. Byla jsem celá rozklepaná. Už mě dokáže vyděsit opravdu kdeco, a to má asi špatný vliv na Barču, ona můj strach vycítí a pak se sama bojí. Ach jo. Nevím co dělat.
Večerní mapa je zas o poznání horší. Francie hoří, ve Španělsku přihořívá. Švýcarsko odolává, Maďarsko a Slovensko už padlo a plane stejně jako Čechy a drtivá většina Polska.
Vezmu si tři prášky. Bez nich to nejde.

1. listopad
Dnes mi došlo, že je venku listopad. Panebože! Schovali jsme se sem vlastně hnedle po začátku školního roku, a už je… listopad. Nějak mě to zdrblo. Najednou na mě dolehlo poznání, jak se naše životy hroutí. Všechny plány, všechny naděje. Nežijeme. Přežíváme v pevnosti, patrně v posledním nezasaženém bodu celé střední Evropy. Sami a opuštěni. Ta představa byla nesmírně skličující. Krom toho mám nervy jak na houpačce. Evžen je na tom stejně, decka jakbysmet. Doléhá na nás izolace a ponorková nemoc.
Dnes odpoledne jsem vypustila plavání. A asi jsem udělala dobře.
Evžen přišel pozdě v noci. Mezi řečí najednou pravil: “Tohle tě potěší. Ta čůza F. vyjela po Jonášovi, víš kdo to je, ne, že prý schválně obsadil lavičku v botanické zahradě, kam ona chodí. Stála tam u něj a ječela na něj, no a on najednou vstal a dal jí do čenichu takovou pecku pěstí, že vzala druhou o ten doubek co roste naproti. Škoda žes to neviděla,” smál se, “ale konečně dostala co zasloužila!”
Dnes poprvé jsem usínala s úsměvem.

4. listopad
Průšvih. Já hned od začátku cítila nějakou levárnu, jak se Ivana zmínila o výletech toho jejího. Dneska to prasklo. Ráno strašlivá střelba, dokonce nás to probudilo. Evžen zapnul dveřníka a sledovali jsme cvrkot na chodbě, lidi běhali jak splašení, ale postupně se to zase uklidnilo.
Evžen šel na výzvědy. A nepřinesl žádné dobré zprávy.
Dvanáct chlapů se tajně domluvilo, že zkusí prorazit zamořenou zónou na jih, do Itálie. Pak se chtěli nějakou lodí dostat na Sicílii, která zatím dokázala infekci držet mimo své pobřeží. Přemluvili několik strážců, tajně naložili šest náklaďáků zásobami, zbraněmi a tak, a dnes časně ráno otevřeli bránu a vyjeli ven. Idioti! Infikovaní vnikli do vjezdu, ale naštěstí jim stál v cestě další uzávěr, a svýma prackama proti pancíři nic nezmohli. Ostraha je pak musela doslova vystřílet ven, byl to odporný masakr, to byla ta palba co nás vylekala.
Jsem vzteklá. Když si každý bude dělat co chce, tak se Archa postupně rozpadne. Sobci idiotský!!

5. listopad
Dorazila pozvánka na brífing. Evžen vůbec neměl radost.
“Moc lidí pohromadě. To smrdí průšvihem.” Chvíli vzdychal, pak vyndal ze své žluté tašky ještě jednu pistoli.
“Pro tebe.”
“Ale já-”
Držel mě za ruce. “Teď musíš být silná, zlatíčko. Kdyby se něco stalo, budu vás chránit. Ale nemůžu být všude, chápeš. Pak to bude na tobě. Střílej a nestarej se o žádné důsledky. Rozumíš mi?!”
Rozumím. Ale stejně se mi klepou ruce když vezmu pistoli do dlaně. Já nevím. Fakt nevím.
Aula je polporázdná. Nebesa, to je změna. Žádné honosné obleky. Sedí tu běžní, utahaní lidé, opotřebovaní, zamlklí a zamračení. Sedím jak na jehlách, očima pořád těkám kolem sebe a v kabelce žmoulám studený kov pistole.
Generál G. se stále drží. Jen těch vrásek přibylo a únavy v jeho obličeji také.
“Všichni?” táže se krátce. Ani nečeká na potvrzení.
“Jen shrnu, co zřejmě všichni víte. Evropa padá. Anglie se nezmohla ani na odpor, rozsypala se jak domeček z karet. Bylo to tam asi nepředstavitelné. Do této chvíle sice nemáme oficiálně potvrzeno zamoření asi šestadvaceti okresů, ale štáb se domnívá, že už odtud žádnou zprávu ani nedostaneme. Rusko konečně zveřejnilo odhady, pokud je pravda co víme, tak budou mít štěstí když svůj útěk zastaví na Uralu. A Sicílie má první tři ohniska.”
Pronikavě si změřil celý sál.
“Tím se dostávám k poltováníhodné včerejší události. Dvanáct egoistických hlupáků, konkrétně…” a teď je jmenoval plnými jmény, “si myslelo že se spasí na úkor nás ostatních. Dle mého odhadu nemají nejmenší šanci ani opustit  území bývalé republiky. Jenže s nimi odjelo do nenávratna deset tun našich zásob! To je ekvivalent, rovnající se půldruhému měsíci života obyvatel Archy. Nerad, ale vyhlašuji regulaci. U skladů jsou od teď hlídky a zastřelí každého, kdo by chtěl něco brát mimo rozpis.”
“To je skvělé! Grázly necháte utéct a nám teď  hrozíte zastřelením?!” vykřikl někdo ironicky.
Generál ani nemrkl. “Nemusíte mě mít rádi. Ale bude to tak.” Hledala jsem očima Ivanu, ale neviděla jsem jí.
“Vemte na vědomí, že jsme v situaci obležené pevnosti,” řekl po odmlce. “Není kam utéci. Buďto přežijeme všichni, nebo nikdo. Žádám od vás vzájemnou ohleduplnost. Ujasněte si, že podléháte ponorkové nemoci. Buďto se naučíme vzájemně se tolerovat, nebo se tu pozabíjíme. A druhá varianta nepřichází v úvahu, dokud jsem tu já!”
Nikdo se nehádal. Situace byla mizerná, všichni to cítili.
“Na jak dlouho máme zásoby?” tázala se jedna žena.
“Při dosavadní spotřebě na 21 měsíců.”
“A jaká je šance, že se do té doby dočkáme zvratu ve válce a vysvobození?”
Nadskočila jsem, protože to se zeptal nahlas Evžen.
Generál se několikrát zhluboka nadechl.
“Zatím žádná,” řekl pevně.
V aule propukla bouře. Lidi to sebralo, mně ostatně také. Nebyla jsem schopna žádné souvislé myšlenky.
Vězení – děti – smrt, vězení – děti – smrt, to jediné mi létalo v hlavě jak uragán.

8. listopad
Dnes se stalo něco příšerného. Klepu se, když o tom chci psát. Ráno se zvedl na chodbách hrozný křik a chaos. Evžen se šel podívat, a vrátil se úplně zdrcený. Nechtěl mi nic říci, a já husa jsem tak dlouho naléhala, až mi řekl:
“Jonáš… víš kdo… je mrtvý.”
Zalapala jsem po dechu.
Dodal: “Našli ho ráno přivázaného k té bílé lavičce. Byl celý rozbodaný.”
To bylo zlé. Moc zlé. Nepochybovala jsem, že je za tím ta svinská F. Koho uplatila, aby Jonáše takhle krutě zamordovali? Svině, svině svinská!
“Nebudu chodit s dětmi ven,” zašeptala jsem.
“Dobře,” přikývl neradostně. Tím jsme přiznali naprostou prohru, ale strach o děti převážil nad vším ostatním.
Sicílie večer na mapě zrudla jak pionýrský šátek.
Co se to děje se světem, který jsme znali, ptala jsem se sama sebe. Takhle vypadají soudné dny? Což se opravdu nenajde nic, co by nás mohlo zachránit?
Umínila jsem si, že od zítra začnu pomaličku a nenápadně schovávat trvanlivé potraviny a balenou vodu doma v bytě.

9. listopad
Nečekaný brífing na jedenáctou, který… který… ach Bože.
“Nepůjdeme tam!”
Evžen ale vrtěl hlavou. “To je jediná šance jak neztratit kontakt s lidmi. Intranet je na nic, tam si každý otvírá hubu ale skutek utek. Jestli nás může někdo zachránit, je to generál G. Půjdeme tam oba, protože se nebudeme rozdělovat.”
První šok jsem utrpěla hned při vstupu do chodby. Některá světla nesvítila, v chodb se uhnízdila ztmavlá, mrazení nahánějící zákoutí. Sem tam se na zemi válely odpadky. Och, kde je ten krásný, prozářený hotel, který nás přijal do svých zdí??
Aula byla stejně neutěšená jako posledně. Lidé si sedali odděleně od sebe, izolovali se. Po posledních událostech tu vládla napjatá atmosféra hmatatelné nedůvěry.
Dětem jsem zavřela pusinky velkými čokoládami. “A ani pípnout!”
Spolu s generálem přišli do sálu i dva ozbrojení vojáci. Lidi zašuměli.
“Děkuji že jste se dostavili,” spustil generál. Byl oblečen v maskovací uniformě. “Včera se tu stalo něco hodně nesprávného. Na mezní násilí mezi obyvateli Archy mi nezbývá než reagovat mezním způsobem.”
Kývl. Vojáci přivedli na pódium tři muže v černém, byli to členové zdejší ochranky. Měli pouta.
“Nebudu zdržovat popisem vyšetřování, jež jsme provedli. Tohle jsou viníci. A za smrt člověka je nyní potká stejný osud.”
“Jaký soud je soudil?!” vykřikl někdo vyzývavě.
“Válečný soud!” opáčil generál příkře.
“Nejsme vojáci-!”
“Ale my ano!” uťal ho generál. “Jestli jste si nevšimli, já představuji v tuto chvíli nejvyšší hodnost prakticky v celé kontinentální Evropě! Vlády všech zemí již dávno odevzdaly svá práva do rukou aliance, která jediná má ještě aspoň teoretickou šanci zvrátit globální katastrofu! Tito tři – “mávl rukou, “se dopustili nejen vraždy, ale současně i zrady. Zradili své poslání, kterým bylo chránit – vás! Včera jeden, a kdo zítra? Vy? Nebo vy? Takže z moci, jež na mě padla díky situaci, v níž jsme se octli, jsem soudil, a odsoudil. Ještě nějaké otázky?!”
Nikdo se neozval. Generál mlčky upřel pohled na F. On to věděl. Věděl o celém pozadí! Ten pohled říkal: nemůžu na tebe, jinak bys tu stála s nimi!
Ale ta svině ani neuhnula pohledem. Seděla tam úplně klidně, a přezíravě si měřila celé pódium.
Generál pokynul rukou. “Odveďte odsouzené a vykonejte ortel…”
Vojáci vykročili vpřed, když vtom se to strhlo.
Zboku se vhrnulo do auly několik černých postav a zahájily palbu.
Tím okamžikem propuklo peklo. Okamžitě jsem ohluchla. To bylo něco nepředstavitelného.
Generálova stráž padla první salvou. Ti chlapi neměli ani šanci zamířit. Seděla jsem jak Lotova žena, nedokázala jsem se ani hnout.
Generál skočil dolů, svou zbraň v ruce. Jenže další maskovaní bareti vyběhli na jeviště, jejich samopaly chrlily oheň, černí počali padat. Lidi počali běhat jako by je posedl amok. Najednou se začali navzájem vraždit. Aulou burácela kakofonie výstřelů, omítka vybuchovala, lidi padali a vstávali, anebo už nevstávali, černí ozbrojenci a maskovaní vojáci se míhali v divokém vražedném reji. Koutkem oka jsem zahlédla jak nějaký mladý muž s úřednickými brejličkami přeskočil řadu sedadel a plnou silou vrazil nůž do té kurvy F., kterou odváděl jeden černý pryč. Pak něco zaburácelo těsně vedle mně – přes sedadlo přímo přede mnou bezvládně padlo čísi tělo a sekáček na maso tupě, téměř neslyšně zazvonil o podlahu.
Prásk! Ta facka byla od Evžena, ale musím kajícně přiznat, že až ta mě konečně probrala. Popadla jsem děti a rvala jsem je v jeho patách, skrčená mezi sedadly, kolem to hvízdalo, burácelo a řvalo, o něco jsme zakopli, zase vstali, Evžen najednou znovu střílel, už jsem neviděla naprosto nic kolem sebe jen spásnou chodbu,a pak už jsme jak šílení letěli chodbou domů. Ani nevím jestli děcka stíhaly běžet anebo jsem je dorvala vlastníma rukama po smyku.
Evžen mě naládoval nějakými antidepresivy, ale stejně se mi celé odpoledne neovladatelně třásly ruce.

9. listopad noc
Teď je hodina po půlnoci. Děcka jsem násilím nadopovala prášky na spaní, takže jsou zatím v klidu. Vyražený zub už mě ani tak nebolí, pořád děkuju v duchu všem svatým, že jsme to přežili. Evžen mi ani nevynadal, že jsem tam nechala svojí kabelku s pistolí. Bože! Myslela jsem jen na děcka, nějaká kabelka bylo to poslední co mě v tu chvíli napadlo… Dal mi místo toho další, velkou, jako má on, a “-koukej si jí víc šetřit, je poslední.”
Intranet je zahlcený pološílenými zprávami, z nichž většina je protichůdných. Teď už se venku nestřílí, ale to ticho je snad ještě horší než palba.
“Musíme se vyspat,” řekl Evžen. “Začni.”
Takže jsem polkla své tři prášky, to by mě mělo sejmout i když jsem jak na trní. Dopisuji tyhle řádky a už mi padá hlava.

10. listopad
Já nevím, jestli má ještě cenu něco psát.
Jsem zoufalá.
Evžen se ráno probudil, hlídala jsem svědomitě. Na intranetu nebylo nic kromě zpanikařených výlevů.
“Omrknu to,” řekl.
“Nepočkáme třeba ještě den…?”
“Ne.” Pohladil mě. “A kdyby se dovnitř dobýval někdo cizí, fakt se neboj střílet.”
Píp-píp.
Děcka jsou jak po opici, v polospánku jsem jim dala napít čaje a zase usnuly.
Očima těkám mezi televizí, dveřníkem a intranetem. Občas někdo proběhne po ztemnělé chodbě. Lidi na intranetu blábolí pořád pryč.
Píp-píp!
Nadskočila jsem leknutím. Jen na vteřinu jsem se začetla, vážně.
Je to Evžen. Taky, jak jinak. Ale běda – přivlekl si domů jednu tu strašlivou věc, plnou smrti.
“Čeká nás ještě trocha práce,” říká, potěžkávajíc samopal. “Generál to koupil, ale dosud může velet. Ochranka se zabarikádovala u skladů, nebude snadné je vykouřit. Ale generál už má plán, je to voják, ví jak na ně. Jen potřebuje lidi. Rozdali samopaly všem kdo měl zájem. Nezlob se na mě, musím tam jít. Dělám to pro vás všechny, víš.”
Držím ho, tisknu ho k sobě jak šílená, protože vím že se nevrátí.
“Neboj, zlatíčko. Vrátím se. Ne, nevolej mi, raději ne. Ale já se vrátím. Slibuju. Fakt.”
Ne, nesmím brečet. A už řvu jak Viktorka. Jsem tak blbá…
Píp-píp.
Bezvládně sedám k intranetu. Televize-dveřník-diskuze. A kolem dokola.
Zvenku zaznívá sporadická střelba. Najednou se přistihnu, jak se modlím.
Vtom na diskuzi skáče řada vykřičníků.
Někdo spamuje? Tady??
Čtu a nevěřím vlastním očím.
“Infikovaní v Arše!”
“Lidi, zavřete se!”
“Někdo otevřel bránu!”
“Bacha, jsou v 72!”
“Zachraňte nás někdo!”
“Klid!”
Generál!
“Vzbouřenci otevřeli bránu, aby nám Infikovaní vpadli do zad. Mysleli že nás tím zlikvidují nebo ochromí. Podařilo se nám odrazit útok. Řekněte všem koho máte v dosahu, že za chvíli to trochu bouchne. Netřeba obav, Archa je pevná, vůbec jí to neuškodí.” Píše pomaličku, za to určitě může to zranění. Ale všichni na diskuzi bez dechu čekají, až pozvolna dokončí to co chce sdělit. Bože, co se to tam venku děje!
“Mami…?” zakňourá Barča. Chovám jí, dávám další prášek, a ona zas usíná. Je to tak lepší.
Pppmmmm……! Dlouhá, dunivá rána.
Generál píše: “Vyhodili jsme barikádu vzbouřenců výbušninou. Za chvíli se ozveme a nastolíme pořádek-”
Uf!
Tohle bude asi nejdivočejší zápis mého deníku. Dávám si krekry s kokakolou a dopisuji poznámky.
Venku je ticho. Vlastně… opravdu ticho! Kdy jsem naposledy slyšela střelbu? Před hodinou? To to letí!
Pohyb na dveřníkově monitoru přitáhl mou pozornost. Někdo jde chodbou.
Ne- nejde. On se… krade! Divnými, trhanými pohyby- nebesa!
Infikovaný!!
Jsem naprosto v šoku.
Popadnu mobil a volám. Volám!
Evžen mi to vymáčkne!
Volám znovu, ale číslo už je hluché.
Hrome!
Píšu: “Infikovaný prošel kolem 103!”
Na diskuzi je náhle ticho. Takové jako za dveřmi.
Už se zase klepu a všechno uvnitř mě je sevřené.
Kde jsou lidi…? Kde je Evžen…?!
Píšu: “Generále?”
Nic.
“Jste tu ještě někdo? Ozvěte se!”
Nic.
Už mám zase ze žaludku jen křečovitý ledový uzlík.
Náhle nový pohyb na obrazovce dveřníka.
Tentokrát je to celá skupinka! Tři, čtyři-!
Píšu: “Čtyři infikovaní u 103! Pomoc!!!”
Čenichají chodbou sem a tam.
Najednou se zastavují před našimi dveřmi.
Táhněte do pekel, zaklínám je v duchu. Tím pancířem se stejně neprokoušete, vy zrůdy!
Ruka s pistolí se mi potí. Ne, k dětem se nedostanou. Ne, dokud budu naživu. To přísahám. Ale klid, klid. Pancéřové dveře jsou jistota. Snažím se zklidnit dech.
Rozhlíželi se, čenichali dál. Jeden náhle víc zvednul hlavu.
Bože můj a všichni svatí!
Byl to – Evžen, a v ruce měl… kartu.
Vrátil se, jak slíbil.

Sdílejte článek

Nový komentář