Bouře (část 1.)


„Hodiny právě odbily jednadvacátou hodinu večerní a do začátku nového roku nám zbývají už jen pouho pouhé tři hodiny. Ty utečou jako voda a my za sebou budeme mít další rok. Pro někoho úspěšný, pro někoho méně. Zbývá snad už jen uplynulé události rekapitulovat a ten nový rok přivítat s čistým štítem a otevřenou náručí. A já k tomu dodám jen jedno: noc je ještě mladá a zábava teprve začíná!" Vykřikla hlasitě moderátorka, rozhodila pažemi a v ten samý okamžik na pódiu vběhlo klubko tanečníků, které doprovázela velice barvitá hudba. Přes obrazovku televizoru, stojícího na postarší prosklené dřevěné skříni plné šanonů, čas od času přeběhly zrnité pruhy. Signál nebyl příliš silný, a proto se často vytrácel i zvuk. Sněhová vánice, běsnící venku všude kolem, přibývala na intenzitě a rušila jej čím dál více. Teplota sahala hluboko pod bod mrazu a venku nebylo možno vidět ani na krok. Místnost s televizí byla zařízena stroze, kancelářsky. Dva stoly postavené proti sobě, psací stroj, dvě ocelové skříňky v rohu a stěnách různé plakáty s muži v uniformách a o porušování zákonů. Na první pohled bylo patrné, že se jedná o policejní služebnu. Dojem podkreslovala zamřížovaná okna.

Z místnosti vedla dlouhá prázdná chodba, která se ztrácela hluboko v temnotě, a dýchal z ní mrazivý chlad. Zářivá, blikotající záře z obrazovky dodávala okolí jediné ostré světlo odrážející se kolem po stěnách. Silvestrovskou atmosféru se snažilo přiblížit několik barevných řetězů, zavěšených všude možně a několik skleněných šálků a vonícím čajem nebo možná i punčem.

„Ten signál je opravdu příšerný, za chvíli už tam neuvidíme skoro nic. Možná by měl někdo vylézt na střechu a udělat něco s anténou." Promluvil jeden ze tří policistů, kteří seděli na nepohodlných židlích kousek před televizí. Bylo mu něco okolo padesáti a měl prošedivělé vlasy.

Na tváři mu rašilo dvoudenní strniště. Pomalu se postavil na nohy a přešel ke stolu si nalít další sklenici a ukrojit si kus šunky opodál.

„V tom případě bychom tam mohli poslat tady mladýho, ať to zařídí. Má ještě mladý nohy."

Dodal vesele druhý muž z trojice, podle vzhledu a upravenosti o něco mladší než jeho stojící kolega a poplácal nejmladšího policistu, sedícího hned vedle něj, po zádech.

„To je pravda, my tu zatím zůstaneme pěkně v teple a budeme se kochat štěstím." Přitakal nejstarší.

„Nevím, o jakém štěstí mluvíš," přidal se do rozhovoru nejmladší z mužů, „hnít tady v téhle bohem zapomenuté díře, když se jinak všude kolem bouřlivě slaví a všichni si to užívají. Tady chcípl už dávno pes. To, že na nás vychází služba takhle o svátcích, rozhodně není žádné štěstí, spíše příšerná smůla."

Nejstarší policista podal ostatním sklenice, rozlil jim a opět se pomalu usadil k obrazovce. Během pořadu společně nadávali na počasí, na práci i na pořad samotný. Usrkávali horký nápoj a každý sám za sebe očekával příchod nového roku.

Policejní stanice se nacházela velký kus od ostatních stavení v osadě. Jen ze dvou v okolí se z oken linula záře podobně jako od policejní služebny. Služebna byla šedá, jednopatrová budova s kolmou tmavou střechou, která byla v tuto chvíli pokryta hlubokou vrstvou sněhu. Osada se nacházela v horách, uprostřed lesů, na severu státu, odkud vedla hojně užívaná silnice přes hranici dále na sever. Nejpoužívanější byla od jara do podzimu, kdy turistický ruch zažíval největším rozmach.

Automobily kolem jezdily jako na dálnici. Jediným problémem byl společně s příchodem turistiky, i velký přísun pašeráků, kteří pašovali alkohol a tabákové výrobky za mnohem levnější ceny do země. Příchodem zimy se ale vše změnilo. Nikde blízko se žádné zimní rekreační středisko ani nic podobného nenacházelo a nejbližší městečka byla hodinu jízdy oběma směry. Většina obyvatel osady se již před dávnou dobou přestěhovala do měst a zdejší domy využívali jen přes sezónu. Těch pár starousedlíků, kteří stále ještě zůstávali, bylo dobu důchodového věku, smířených na tomto místě svůj život dožít. Přes zimní období tu nebylo nic. Žádný krámek, žádný doktor, prostě nic. Občas tam zajela pojízdná prodejna, ale to je v případě, že silnice byly sjízdné. V takovém počasí jako nastalo právě nyní, jste se odtamtud nebo právě tam, mohli dostat pouze terénním vozem. A to jen v tom lepším případě.

Státní správa, ale přesto trvala na zřízení stále pohraniční posádky a to i v zimě. Čas od času využívali pašeráci k přepravě svého zboží právě takovéto počasí. Pokud na nějakém místě s vozem nezapadli, měli téměř nerušený průjezd přes hranice. Těch několik cest, které přes hory vedly, se v údolí napojovalo na hlavní státní silnici směřující dále do vnitrozemí. Dokonce i signál mobilních telefonů byl na tomto místě velmi slabý. Přes zimní měsíce tu zkrátka lišky dávali dobrou noc.

Dnes se ale počasí zkazilo na nejhorší možnou míru. Vánice pozvolna přetvářela své ledové vření na sněhovou bouři, která se hodlala předvést ve své nejčistší podobě.

V televizi právě oznamovali odbití desáté hodiny, když nejstarší policista, započal k pobavení vyprávění o nahánění jakéhosi zloděje. Trojice se, i přes příšernou sněhovou bouří zuřící venku, snažila vesele bavit. Nejmladší usrkával obsah sklenky, druhý muž zatím klidně pokuřoval doutník a pobaveně sledoval bláznivé rozhazování pažemi třetího, když začal vyprávět další příhodu.

„To bylo asi před deseti lety, myslím, že už byl podzim. Ty dva zloději byli už dlouhou dobu postrachem po celém městě. Každý týden jsme několikrát vyráželi k hlášeným proraženým palivovým nádržím a krádeží benzínu. Jejich řádění nebralo konce a škoda stoupala strmě nahoru. Dělali jsme všechny možný noční zátahy, posilovali pěší i jízdní hlídky, hlídkovali jsme v civilu, ale pořád nic. Oba byli hotoví kouzelníci.

Nakonec mě a ještě jednoho kluka poslali na úplně jiný úkol. Jednou v noci jakási žena oznámila výbuch a požár auta, stojícího na nějakém parkovišti. Po příjezdu a bližším ohledání místa jsme zjistili, že hned vedle vozu jsou dvě hořící těla. Po uhašení a příjezdu vyšetřovací skupiny se nakonec ukázalo, že se jednalo o ty dva zloděje, které jsme hledali celou tu dobu." Smíchy se popadal za břicho.

„Co je na tom tak vtipného?" Zeptal se ten nejmladší.

„Těm idiotům totiž ze všech těch nočních krádeží došla baterka a oni si neměli čím posvítit, takže jeden z nich vytáhl zapalovač a tomu druhému posvítil přímo pod nádrží."

Následoval výbuch smíchu všech tří mužů, když se náhle se kdesi vzadu v chodbě ozvala velká, ale tlumená rána. Všichni údivem okamžitě utichli. Jediným hlasem v místnosti, byl zpěvný hlas zpěváka v televizi.

„Co to sakra bylo?" Zeptal se nejmladší. „Jak by něco vedle spadlo."

„Nic nespadlo," pronesl prostřední, „Šlo to ode dveří. Jakoby někdo tloukl do dveří."

„Kdoví co to vůbec bylo," řekl nejstarší pohraničník a vykročil do chodby.

Zbylí dva sledovali, jak pomalu mizí v temnotě chodby, až bylo slyšet jen klapot podrážek bot.

Druhý mezitím přešel k oknu a zadíval se směrem ke vchodu, zda něco neuvidí. Vstupní dveře se bohužel nacházeli až za rohem domu, takže měl jen omezený výhled, ze kterého nic neobvyklého vidět nebylo. Zaslechli vrzavé otevírání dveří a hukot sněhové bouře, která se prodrala do chodby. Po krátkém okamžiku se ozval strážníkův výkřik.

„Pojďte okamžitě sem pro boha živého a zkuste zavolat záchranku!"

Okamžitě se k němu oba s děsivým pocitem rozeběhli.

Jakmile společně přiběhli ke vstupním dveřím, ten nejmladší z nich naprosto zcepeněl. Nejstarší policista táhnul dovnitř zakrvácené ženské tělo. Žena měla celou hlavu, hrudník i břicho naprosto zakrvácené. Nebylo zatím možno poznat, odkud krev vytékala. Před vchodem se táhla krátká krvavá stopa, která pod nánosem nového dopadajícího sněhu postupně mizela. Obličej měla pokrytý sněhem a ledem. Pokožka byla jasně sinavá. Rty byly tmavě fialové. Postavu měla štíhlou sportovní, na nohách zimní obuv i kalhoty. Oblečena jen do zakrváceného trička, žádnou bundu ani svetr. Natož pak rukavice. Společně ji popadli a odvlekli do místnosti s televizí, kde položili na zem na improvizovanou pokrývku z dek, které sebrali z jedné skříňky. Ihned se ji pokoušeli oživovat.

„Co se jí sakra stalo?" Zeptal se jeden z nich, ale otázka zůstala nezodpovězena viset ve vzduchu.

„Musíme zavolat záchrannou službu, to je jasný." Řekl prostředí strážník.

„V tomhle počasí sem žádnou nedostaneme." Odsekl mu nejmladší muž.

Starší policista v okamžiku vyrazil k vysílačce s voláním o pomoc. Vysílačka jen praskala a přijímala zvuk statické elektřiny. Zkoušel znovu a znovu. Pořád se nikdo neozýval. Sněhová bouře byla tak silná, že nejspíš rušila i příjem signálu vysílačky. Nešťastný strážník přeběhl k poličce a popadl svůj mobilní telefon. Vytočil tísňovou linku a čekal, až se do mikrofonu ozve operátor. Po prvním vyzvonění a ozval ženský hlas.

„Tísňová linka…..ha…..l…óo." Ozval se těžko slyšitelný hlas.

Naneštěstí byl hodně rušen a ozýval se v několika různě vzdálených ozvěnách. Nakonec se úplně ztratil. Muž se linku pokusil vytočit ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem.

Mezitím se zbylí dva strážníci pokoušeli stále oživovat onu ženu. Zahřívali ji přikrývkami a snažili se jí rozproudit krev v těle. Po chvilce začala žena již slyšitelně dýchat. Poté otevřela z nenadání prudce oči. Obličej se jí křivil hrůzou a z hrdla se jí vydral děsivý výkřik, následován dalším.

Strážníkům připadalo, že v tom hluku snad ohluchnout. Žena sebou začala trhat a pokusila se postavit na nohy. Stále přitom vydávala děsivé výkřiky.

„Držte jí. Dostává se do šoku." Zahřměl nejstarší policista.

„Já to nemůžu vydržet. Ten křik je opravdu děsivý. Co se jí to proboha stalo?" Snažil se jí přerušit nejmladší strážník.

„Koukej se zmužit!" Přikázal mu kolega.

„Dneska se nikoho nedovoláme, je to na nic," křičel třetí z pohraničníků, „budeme ji nejspíše muset sami odvést. Přes tu bouři se nikoho nedovoláme"

„Přes tu bouři se nikam nedostaneme." Obořil se na něho prostřední.

„Budeme to muset zkusit." Pronesl nejstarší.

Náhle žena zmlkla a opětovně upadla do bezvědomí. Nastalo děsivé ticho, přerušováno jen melodií z televize.

„Nevidím na ní nikde žádné zranění," promluvil prostřední muž, který se ji snažil ošetřit.

„Ale co ta všechna krev?" Tázali se ostatní dva.

„Domnívám se, že musí být někoho jiného." Odpověděl.

Ve vzduchu zůstala viset další otázka: Čí ta krev vlastně je?

„Musíme to okamžitě nahlásit. Musíme zjistit, odkud přišla a co se stalo. Musíme…" Promluvil nejmladší policista, když se v mžiku žena blesku rychle probrala a vyskočila na nohy. Vrazila do prostředního strážníka takovou silou, že ztratil rovnováhu a zřítil se na skříňku s televizí. Televizor sklouznul z podložky a hlasitě dopadl na podlahu. Části se rozkutálely po podlaze všemi směry. Proběhla kolem ostatních mužů a přes stůl, kde popadla nůž, se vrhla ke stěně. Stáhnula se do rohu a napřáhla na policisty nůž.

„Kde to jsem? Kdo jste? Vykřikla žena.

„Jste v šoku, uklidněte se!" Vykřikl nejmladší policista.

„Klid slečno," snažil se jí další muž uklidnit zdviženými pažemi na znamení míru, „uklidněte se a dejte mi ten nůž."

„Možná jste měla nehodu." Domníval se nejstarší strážník.

„Pokusím se jí uklidnit." Nabídl se prostřední a pomalu vykročil směrem k ní.

„Bože! Nic nevíte!" Vyhrkla žena a ostří čepele si přiložila ke krku. „Já tak nedopadnu. Nesmím tak dopadnout" Řekla posléze s ledovým klidem, a než mohli policisté cokoliv udělat, projela si nožem hrdlo. Krev vytryskla jako velká fontána. Žena zachroptěla a padla k zemi. Proudy krve stříkala všude kolem. Muži zůstali jako přikovaní. Takové to hrůzné divadlo doposud žádný z nich v životě neviděl. Krve by se nikdo v nich nedořezal. Po chvíli se jako první probral z mrákot prostřední hraničník a opět přiskočil k ženě. Vytáhnul jí čepel z krku a tím pádem ho zasáhl silný proud krve. Pokusil se ji stlačit ránu, ale krev stále proudila.

„Proboha, pomozte mi." Křikl na své druhy. Ti se také vzpamatovali a vrhli se k ženě. Než se vůbec nadáli, ženiny oči se obrátili v sloup, chropění utichlo a neznámá jim zemřela v náručí.

Muži stáli kolem těla a horlivě diskutovali co dál udělat. „Musíme to hned nahlásit. Tohle je takový průser jaký jsem ještě nikdy nezažil." Řekl ten nejstarší.

„Zkoušel jsem opět telefon i vysílačku, ale je to marná práce," řekl nejmladší policista, „Možná to budeme muset dojet nahlásit sami. Jenže v tom počasí, co je venku to bude opravdu náhoda, když vůbec někam dojedeme." Pohlédl na mrtvé tělo. Krev již tryskat přestala a kolem ženy se pozvolna rozlévala obrovská kaluž krve. Její oči nepřítomně hleděly do stropu.

Prostřední strážník zapřemýšlel. „Někdo z nás si vezme druhé auto a bude muset na velitelství do města zajet. Tohle prostě nahlásit musíme a to co nejdříve. Ta bouře nemůže přeci trvat věčně. Ostatní dva se zatím pokusí zjistit, co se jí stalo. Odkud přišla. A jestli tam venku nejsou ještě další."

„Já pojedu." Nabídl se nejstarší policista. „Mám z vás nejvíce zkušeností s touhle krajinou. Zvládnu to."

Prostřední přikývl. „My dva, pokynul mladšímu, obejdeme všechna stavení a taky se budeme muset porozhlédnout kolem, tak se koukej pořádně obléct. Jí tu takhle necháme ležet pro vyšetřovatele. Jen ji něčím musíme přikrýt."…..

Sdílejte článek

Nový komentář