Bouře (2. část) – TENEBRAE ADVENIO


„Pořádně se zamkněte a dnes už nevycházejte," přikazoval nejmladší pohraničník postaršímu muži stojícímu mezi dveřmi v silném svetru utkaném z ovčí vlny, „ráno se za vámi ještě stavím. Kdyby se kolem událo cokoliv, co by vám přišlo divné, za žádných okolností neotvírejte."

„Bez obav strážníku. Dám si pozor a budu mít oči na stopkách," odpověděl mu stařík s křehkým úsměvem, „navíc, pochybuji, že by se v takovém to počasí někdo potloukal kolem."

„Snad máte pravdu, ale znáte to. Jistota je jistota." Dodal policista a pozvedl ruku na rozloučenou, vstříc sněhové vánici krok od zápraží. Než úplně zmizel z dohledu, muž na strážníka vykřiknul. Přes silný vichr, plný ledových a ostrých vloček, se slova téměř ztrácela.

„A, strážníku! Opravdu je to tak vážné?" Zazněl vzdálený staříkův hlas.

„To ještě nevíme." Vykřikl pohraničník a zmizel v závějích. Prošel již celou osadu, zkontroloval všechna stavení a promluvil i s jejich obyvateli. Po děsivé události na policejní stanici si museli být jistí, zda se někde poblíž neodehrálo něco podobného a někdo další tu okolo nehledal pomoc nebo i něco jiného. Vypadalo to, že všechny neobydlené domy v osadě byly řádně zabezpečeny a ani u jednoho nebyl ani sebemenší náznak násilného vniknutí. I přes silnou sněhovou vichřici, vypadalo všechno kolem temně a děsivě. Vítr, svým strašidelným kvílením mezi domy, děsivou atmosféru náramně dokresloval.

Od doby, kdy spatřil ostrou čepel nože, jak lehce a rychle pronikla do ženina krku, uplynuly už skoro další dvě hodiny. Ta událost mu ale stále vrtala hlavou. Zavrtávala se pořád hlouběji, jako červ uvnitř svého hostitele. Nebyl si schopen sám sobě odpovědět na řadu položených otázek a to ho vyvádělo z míry. Kdo vůbec byla ta žena? Odkud přišla? A proč proboha následovalo to, co následovalo? To všechno ho začínalo děsit čím dál tím více. Přál si jediné. Už aby bylo ráno. Téměř si ani neuvědomil, že za pár minut začínal nový rok.

Nejstarší policista se mezitím vydal na cestu směrem do údolí. Terénní auto, i s řetězy, mělo velké problémy se na silnici udržet, ale nakonec se přeci jen rozjelo, a za krátký okamžik zmizelo za zatáčkou v lese. Potřásl hlavou nad tím, jak mohl vysloužilý pohraničník vůbec rozeznat vozovku od okolí. Silnice byla sněhem doslova zavalena. Vlastně tam ani žádná v onu chvíli nebyla. Bude trvat celou noc, než dojede do údolí.

Policista se brodil po kolena sněhem a směřoval zpět na stanici. Po tom všem se mu dovnitř nijak zvláště nechtělo, ale neměl na vybranou. Cestu, kterou si vyšlapal do osady, sníh už téměř zavál, takže návrat byl zdlouhavý a namáhavý. Zdálo se mu, že bouře stále přibývá na síle. Sněhové vločky bodaly do tváře a zima byla nesnesitelná.

„Blbá zima," procedil mezi zuby. Mohutnou zimní bundu měl zpola zasněženou, přes štětinatou kapuci viděl jen před sebe. Pohlédl přes zasněženou pláň ke stanici. Všechna okna uvnitř byla zhaslá. Jediné slabé světlo vycházelo z garáže, zpoza policejní budovy. Mladý policista se přebrodil až k domu a vykročil za světlem.

Po chvíli se ocitnul před otevřenými dveřmi garáže. Uvnitř usilovně pracoval starší policista na sněžném skútru. Kryt od motoru byl odstraněný a muž v něm cosi klíčem upravoval. Stroj byl velký a měl tmavě modrou barvu. Vypadalo to, že starší hraničník je do práce velmi zabraný a ani si nevšiml příchodu mladšího kolegy.

„Kdyby tě náhodou napadlo se jít dovnitř ohřát, tak na to zapomeň. Vypnul jsem všechna topení a nechal otevřený okna." Promluvil nečekaně starší policista. Nově příchozí se na něho tázavě podíval.

„Nechceme přeci, aby se nám slečna do rána začala rozkládat, ne?"

„Chápu, ale je to pěkně morbidní." Odpověděl mu mladší.

„Nikdy jsem ještě nic takového nezažil," dodal muž, „musíme se pokusit, to nějak vyšetřit. Takovýhle průser není jen tak. Musela přijít odněkud z blízka. Porozhlédneme se po okolí, jestli něco nenajdeme."

„A co vlastně budeme hledat?" Zeptal se mladší policista. „O tom vůbec nemám tušení."

„Popravdě, já také moc ne, ale skútr funguje na výbornou, s ním to bude mnohem rychlejší. Musíme to tu kolem prostě prohledat. Je tu naše povinnost."

Rozložil před ně na zem mapu celé hraniční oblasti. Byla velmi podrobná. Prstem zapíchl do místa, kde se nacházela osada.

„Nevíme, jakou vzdálenost vůbec mohla ujít, ale budeme vycházet z předpokladu, že v takovém to počasí a k tomu navíc s teplotou hluboko pod bodem mrazu, nemohla jít příliš dlouho," ukazováčkem nakreslil kolem osady kruh, „tohle bude náš okruh hledání. Prolezeme ho část po části. Tady, kolem nás, je přece v lesích několik chat, který přes léto využívají lidi z měst. Navrhoval bych, abychom začali zrovna s nimi. Tím pádem se rovnou porozhlédneme i po lesích. Se skútrem to zvládneme bez problémů." Prozradil svůj plán strážník

„Myslíš, že se někomu zachtělo oslavit nový rok zrovna někde tady, uprostřed ničeho?" Zeptal se ten mladší. „Nejsem si tím vůbec, ale vůbec jistý. Pochybuji, že by někdo, alespoň k jedné z nich, dokázal autem dojet."

„Tohle špatný počasí netrvá tak dlouho. Jestli ta holka patřila do jedné z nich, klidně tam mohla být už několik dní. " Řekl starší policista. „Takže to zkusíme co nejdříve zjistit. Sbal tuhle mapu a zkontroluj lékárničku. Nejspíš ji budeme potřebovat." Dodal odhodlaně.

 

Mladší z policistů postával u skútru a snažil se, přes ustavičně a hustě padající sníh, zaostřit zrak na přicházejícího kolegu. Starší strážník scházel z kopce, od další z prozkoumaných chat. Světlomet, který držel v ruce, vytvářel dlouhou světelnou stopu. Dřevěná budova byla opuštěná, pečlivě zabedněna a uzamčena. Vyhrnul si rukáv a podíval se na hodinky. Bylo něco málo po jedné hodině. Společně prozkoumali více jak pět takových chat, ale nikde nenarazili ani na sebemenší stopu po lidské přítomnosti. Všechny vypadaly naprosto identicky zrovna jako ta, kterou v tento okamžik prohledávali. Schoval si holou pokožku zpět do rukávu a pohledl na mapu. Kam se vydat teď? Zamyslil se. Z horlivého přemýšlení ho vytrhl starší pohraničník, který mezitím už z kopce sešel.

„Odsud se vydáme do průsmyku," posvítil světlometem na mapu, kterou tím dokonale osvětlil, „je to jedno z posledních míst, kde ještě něco stojí."

Mladší muž se důkladně podíval na mapu. V průsmyku byla zakreslena malá cesta končící kdesi v lesích pod horami „Můžeme to zkusit, ale pochybuji, že to bude jiné než tady." Setřepal z mapy sníh a zastrčil si ji za bundu a poté naskočil na skútr, kde už za řízením seděl druhý strážník.

 

Skútr si prořezával cestu skrze sněhové závěje. Lyže dopravního prostředku po sněhu hladce klouzaly a policisté zajížděli hlouběji do lesa. Cesta byla poměrně dosti široká, takže s ovládáním skútru a jeho stabilitou nebyl téměř žádný problém. Všude kolem nich se rozkládala temnota a těžký padající sníh.

„Myslím, že odtud přijít nemohla. Takovou dálku by rozhodně neušla." Volal za svá záda starší policista, snažíc se překřičet hluk motoru a hučícího větru kolem nich. „Ještě chvíli a otočíme to."

„Souhlasím s tebou. Začíná mi pěkně mrznout zadek." Zakřičel mladší.

Náhle se jim před hlavními světly, jako zjevení, objevilo několik přebíhajících srn. S blyštivými duhovkami v očních důlcích vypadaly jako přízraky. Vystrašeny z hlasitého hluku motoru pobíhaly sem a tam. Strážník prudce stisknul brzdu a skútr se dostal do smyku. Srny se mezitím rozutíkaly do lesa.

„Doprdele!" Jediné, co stačil policista říci, než se mu vozidlo vymklo z kontroly.

Skútr se během krátkého okamžiku stal prakticky neovladatelný. Smýkal sebou ze strany na stranu a nechával za sebou stopu jako svíjející se had ve své poslední agónii. Starší policista přidal plyn na nejvyšší možnou míru a pokusil se tak stroj získat zpátky pod svou kontrolu. Skútr sebou ještě nějakou chvíli smýkal, než se opět stal pomalu ovladatelným. Mladší policista, který seděl vzadu, ucítil řidičovo šťastné oddýchnutí.

„To jsme měli teda pěknou kliku." Zakřičel mu do ucha a čekal, kdy strážník se sněžným skútrem alespoň na chvilku zastaví. Najednou se ozvala hlasitá rána a mladší policista ucítil prudký náraz. Skútr se vymrštil do výšky, on se neudržel a vypadl ze sedadla. Rána do hlavy o tvrdý předmět mladého muže téměř omráčila, byl zmatený a otupělý. Těžce dopadl do sněhu a vyrazil si dech.

 

 

Odkudsi vzdáleně se ozývalo volání, které se pozvolna přibližovalo. Náhle mu pohled na klesající sněhové vločky zastínil strážníkův obličej.

„Jsi v pořádku, chlape?" Zeptal se, a jakoby ani nečekal na odpověď, chytnul jej za ruku a pokoušel se mu pomoci postavit se na nohy. Mladší strážník lapal po dechu.

„Trochu se mi zamotala hlava, ale jinak mi snad nic není. Necítím, že bych měl něco zlomeného." Řekl mladší policista, aniž si tím byl jistý. Pomalu přicházel k sobě. „Co to sakra bylo?"

„Vypadá to, že když si vypadl ze skútru, musel si dopadnout přímo na to kolo," v průběhu vysvětlování posvítil hraničník na horní břeh svahu, kde se objevilo velké a z části zasněžené kolo od automobilu, „jediné kolo v okolí a ty dopadneš přímo na něj. Pěkná smůla, viď? Ale moc nevěš hlavu, protože jsme oba mohli dopadnout daleko hůře.

"Co tady vůbec dělalo nějaký kolo?" Zeptal se ještě poněkud zmatený mladší policista. „A do čeho jsme to vůbec narazili?"

Druhý strážník v obličeji zvážněl a světlometem ukázal kousek od zasněženého kola. „Nenarazili. Jen jsme ho naštěstí lízli bokem. Vůbec se nedivím, že jsem ho v tom hnusným počasí neviděl."

Mladší pohraničník se podíval směrem, kam ukazoval jeho kolega. Na vrcholku svahu se tyčil velký a zpola zasněžený automobil bílé barvy. Podle tvaru a velikosti to musel být terénní vůz. Pravděpodobně nějaký typ Land Roveru. Přední část měl zaklíněnou do kmenu mohutného smrku. Jeden z jeho reflektorů stále ještě svítil a ozařoval les pod svahem. Přední kolo mu chybělo. Přední dveře u řidiče byly otevřené.

„A kruci." Procedil mladík a vydal se k vraku. „Tak už víme, odkud přišla."

„Nakouknul jsem v rychlosti dovnitř a nikdo další v něm není." Doplnil ho starší muž.

Pozorně se prohlédli celé auto. Přední kapota byla dosti zdemolovaná, Rover musel do stromu vrazit ve velké rychlosti. Navěšené sněhové řetězy na zbylých třech pneumatikách je v tom utvrzovaly. Přední sklo na straně spolujezdce bylo částečně proraženo. Vypadalo to, že jím někdo hlavou téměř proletěl. Zbytek vozu byl nepoškozen. Dveře u spolujezdce byly taktéž otevřené. Na klikách byly patrné krvavé otisky dlaní. Když nahlédli dovnitř, zjistili, že přední sedadla i palubní deska jsou zčásti pokryté krvavými šmouhami. V některých bylo možno rozeznat otisky celých prstů, dokonce i celých dlaní. Airbagy byly vyfouklé a místy také od krve. V zadní části vozu nebyla po krvi ani známka. Klíče zůstávaly v zapalování. Policisté auto důkladně prohlédli, ale v žádné z přihrádek a ani v kastlíku, nenašli, nic co by jim dalo jakoukoliv indicii o majiteli automobilu.

„Vypadá to tu opravdu příšerně," okomentoval vnitřek vozu mladší policista, „myslíš, že jela sama?"

„To pochybuju. Přece, když jsme ji na služebně prohlíželi, neměla na sobě žádné vážné zranění. Ta krev nebyla její."

„Máš pravdu, ale kam zmizela ta druhá osoba?"

Starší strážník si zkušeným okem opětovně prohlédl přední část vnitřku vozidla a ukázal na bezpečnostní pásy. Pás u spolujezdce pravděpodobně použitý nebyl, ale druhý pás u řidiče byl trochu povytáhnutý a navíc od krvavých šmouh, z toho jak jej kdosi zapnul a následně po nárazu i rozepnul.

„Zadní dveře jsou oboje zavřené a na sedačkách není žádná krev. Domnívám se, že tam nikdo ve chvíli nárazu neseděl. Taky si myslím, že řídila ona. Měla zapnutý pás, a proto se jí nic nestalo. Ten, kdo seděl vedle ní nejspíše připoután ani nebyl, proto při nárazu proletěl hlavou skrze okno. Tomu by mohla odpovídat i všechna ta krev. Rozbitá hlava krvácí docela silně. Podle velikosti otisku ruky, to byl zaručeně muž. Kam dotyčný zmizel, je dobrá otázka. Možná neznámého táhla sebou, ale když ji došli síly, musela toho zraněného někde ponechat. Možná to také mohlo být jinak. Samotná žena, by měla velký problém táhnout zraněného muže. Ještě navíc tak hlubokým sněhem."

„Proč ho tu nenechala?" Zeptal se mladší policista.

Starší policista popřemýšlel. „Třeba nechala a on se o něco později probral a vydal se za ní. Na cestě mu mohli dojít síly. V tuhle chvíli ti na to odpovědět nemohu. Jestli ale ano, leží už někde zmrzlý."

„Pokusíme se ho najít? Myslím, že by to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Jestli někde leží, bude již pod pěknou vrstvou sněhu."

„Nemyslím, že by to mělo smysl. Kdyby byl naživu, cestou sem bychom na něho

pravděpodobně narazili. Spíše mě zajímá jiná otázka. Proč, proboha, přes tohle počasí vůbec někam jeli? Land Rover je sice silné auto a má náhon na všechny čtyři kola, ale taková kalamita jako je dnes v noci, tu už dlouho nebyla. Proč nepočkali do rána, a když je navíc nový rok?" Všechny ty nezodpovězené otázky staršího pohraničníka hlodaly.

„Třeba mohli být silně opilí a v návalu novoroční euforie si jen tak pro radost vyjeli, co myslíš?" Snažil se nějakou odpovědí přispět i druhý muž.

„Jak jsem říkal. Je tu moc nezodpovězených otázek."

„Takže co navrhuješ?"

„Skútru se zase tolik nestalo. Je stále pojízdný, takže bychom se měli pustit dále. Chci vědět, odkud vlastně přijeli. Tam, se možná dozvíme více. Vyjeté koleje jsou ještě trochu patrné, budeme je sledovat."

Než oba muži nasedli zpátky na sněžný skútr, prozkoumali okolní les kolem vozu, ale žádnou stopu nenašli. Vánice byla neskutečně silná, a jestli tam někde nějaká malá stopa byla, dávno ji sníh už zavál. Pokoušeli se dokonce i kohokoliv, kdo by byl v doslechu dovolat. Odnikud nepřišla žádná odezva. Zasněžené stromy stály tiše, bez hnutí a nechávali se poslušně obklopovat temnotou. Jediní světci uplynulých událostí. Když muži vyčerpali všechny možnosti, nastartovali skútr a vyrazili po směru příjezdu Land Roveru.

 

Cesta nemohla trvat déle než deset minut, když se v záři předních reflektorů sněžného vozidla pozvolna započal zjevovat obrys dřevěné budovy stojící přímo u cesty. Přímo za domem stoupal prudký, hustě zalesněný, svah měnící se v povzdálí v rozlehlé horské štíty. Skútr ubral na rychlosti a pozvolna doklouzal ke stavení. V průběhu jízdy přestalo jako zázrakem hustě sněžit a sněhová bouře ustala. Nyní sněžilo jen poskromnu, vločky byly malé a z nebe padaly s jakýmsi klidem a mírem.

Dům byl postavený v horském stylu se šikmou střechou, s jedním patrem s balkonem. Kousek za domem stála dříve malá dřevěná bouda, ze které zbyly v tuto chvíli pouhé kouřící trosky. Kolem se povalovalo několik kanystrů. Před domem byly zaparkovány, a sněhem pokryty, dva osobní automobily značky Škoda Octavia a Citroën. Skútr zastavil pár metrů před vchodem do domu.

Starší strážník vypnul motor a všude se rozhostilo naprosté ticho. Vstupní dveře do domu byly otevřeny dokořán a vnitřek se ztrácel v temnotě. Od vchodu se táhla přerušovaná černá šmouha a pokračovala okolo obou zaparkovaných vozů k místu, kde pravděpodobně stálo třetí – Land Rover. Oba pocítili zvláštní atmosféru, která obklopovala dům i jeho okolí. Ve vzduchu bylo cosi, co v člověku probouzelo neklid a pocit úzkosti. Začali se cítit nesví.

„Buď radši připravený na všechno." Zašeptal starší pohraničník mladšímu kolegovi a seskočil ze sněžného skútru. „Nějak se mi to tu nezdá."

Policista udělal několik kroků blíže ke vstupním dveřím. Pozorně si prohlédl černou šmouhu a v momentě kdy na ni posvítil baterkou, rozpoznal, že se jedná o krev. Začal být více ostražitý. Druhou paží si pomalu a lehce odepnul kryt od koženého pouzdra služební zbraně. Posvítil do obou aut, ale nespatřil v nich nic podezřelého. Vykročil proto směrem ke vchodu, sledujíce krvavé stopy. Druhý policista všechno dějí z povzdál, od skútru, sledoval. V krku mu začala vysychat.

„Ne, že bych se začínal bát, to opravdu ne. Jen už mám pěkně nahnáno." Promluvil na kolegu.

„Pojď za mnou a měj oči na stopkách." Poručil mu starší pohraničník a překročil práh dveří. Chodba byla dlouhá a končila pravděpodobně místnostní se schodištěm, z pohledu ode dveří si policista zatím nebyl jistý. Kousek od vstupních dveří byla další místnost s dveřní klenbou. To musela být kuchyně. Krvavá šmouha pokračovala chodbou ke schodišti. Dřevěný botník, který postával blízko dveří, byt plný bot. Kabáty a bundy z věšáku byly po většinou poházené všude po zemi. Muž překročil oblečení a prošel chodbou k první místnosti.

První co spatřil, když vstoupil do kuchyně, byl velký jídelní stůl z masivního dřeva a čtveřice obdobných židlí. Jedna ze židlí ležela na podlaze s utrženými nohami. Kuchyňská linka byla vyrobena v podobném stylu. Stůl měl původně stát uprostřed místnosti, ale nyní byl ze své ose odsunut k oknu. Jedna ze skříněk byla ode zdi odtržena a válela se prasklá na zemi. Nádobí, které její vnitřek obsahoval, bylo rozsypáno všude kolem. Talíře, misky a různé ostatní věci. Střepy byly po celé místnosti. Když na jeden z oněch střepů pevnou podrážkou obuvi došlápl, hlasitě zapraskal. Na kuchyňské lince i na podlaze byly další krvavé šmouhy. Dvířka linky byla otevřena a na zemi před nimi se válela plynová bomba. Nejpozoruhodnější v celé kuchyni byly dveře vedoucí do sklepa. Byly zatlučeny několik silnými fošnami a kusy nábytku. Dole se vedle nich válelo kladivo a desítky poházených hřebíků.

„Co se to tu pro Krista stalo?" Zeptal se sám pro sebe a v tu chvíli na zemi spatřil velký kuchyňský nůž v louži krve. Okamžitě odhodil poslední zábrany, které mu prozatím v tom bránili, a vytasil zbraň. Byla to standardní policejní pistole, ráže 9mm.

„Připrav si zbraň," křikl na mladšího policistu, „máme tu pravděpodobně vraždu."

Vyšel z místnosti a počkal, až ho druhý muž dojde. Oba policisté, s napřaženou pistolí, postupovali dále ke schodišti.

„Je tam mrtvola?" Zeptal se mladší pohraničník klidný hlasem, kterým se pokoušel zakrýt svůj strach.

„Všude je krev a na zemi se v tratolišti krve válí nůž. To určitě nebude jen tak samo sebou."

„Co uděláme?"

„Prohledáme dům a zavoláme posily," pronesl s ledovým klidem starší policista, „když je ta bouře pryč, na vysílačkách bychom už signál mohli mít dobrý. Pak pro ně ke skútru zajdeme. Teď je nejdůležitější zajistit okolí." A hlasitě dodal. „Tady policie! Jménem zákona vyjděte s rukama nad hlavou!"

Odnikud z domu ale žádná odpověď nepřišla. Jen ticho. Atmosféra v domě poněkud zhoustla.

„Policie! Je tu někdo?" Zakřičel mladší muž. A opět bez odezvy. Muži se na sebe společně podívali. Starší pokynul a vykročili hlouběji do chodby. Chodba byla jinak stroze zařízena. Na zdech viselo několik obrazů malovaných krajinek a lesní zvěře a několik ozdobných koberečků. Strop byl ze silných dřevěných trámů a fošen.

„Když se něco pohne, hlavně hned nestřílej." Přikázal mladšímu. Nebyl si ale ani sám jistý, co bude v následujících chvílí následovat. Věděl jen, že musí zachovat chladnou hlavu za každou cenu. Máš všechno pod kontrolou, říkal si v duchu, nic tě nesmí překvapit. Ostatně, nebylo to dnes poprvé, kdy musel tasit služební pistoli. Prošel si tím za celou do své služby u policie již několikrát. Vždy to bylo tváří v tvář proti všem druhům zločinců, ať už nebezpečným násilníkům nebo obyčejným zlodějům. Ale nikdy proti někomu takového formátu, a tím myslel chladnokrevného zabijáka. Vraha, který vás bez soucitu a lítosti bez rozmyšlenkovitě zabije. Pokud se nemýlil a někdo takový se v domě nacházel, začal se toho sám obávat.

Policisté pomalu prošli celou chodbou a vešli do místnosti se schodištěm. Místnost byla zjevně obývacím pokojem. Velká pohovka do tvaru „U", konferenční stolek z dubového dřeva, obrovský krb a nad krbem obraz jakéhosi starého muže. Vedle krbu vystavěl kdosi dřevěná polena do tvaru trojúhelníku. Na stole se povalovala spousta skleniček a lahví od alkoholu a velká dřevěná deska

s písmeny a číslicemi. V rohu místnosti stála skříňka s mosaznou lampičkou. Okna zabedněna okenicemi. Celý obývací pokoj byl poset svíčkami. Dřevěná podlaha pod botami policistů hlasitě skřípala a její sténání přerušovalo neklidné ticho. Světlo baterek klouzalo z rohu do rohu a pokoušelo se najít nějaké známky života, ale marně. Obývací pokoj byl opuštěný a nejevil ani žádné známky násilí.

„Jdu první," řekl starší muž a vkročil na schodiště, které stoupalo zhruba do poloviny pokoje a posléze měnilo svůj úhel a na další část již vidět nebylo, „až vyběhnu do první části, budu tě krýt a ty půjdeš dál. OK?"

Mladšímu policistovi se do toho vůbec nechtělo, ale před svým spolupracovníkem nechtěl vypadat jako zbabělec. Nakonec, toto povolání si vybral sám, tak co mohl očekávat, že? Dříve nebo později zbraň vytáhnout musel, jen by ho vůbec nenapadlo, v jaké situaci se to poprvé stane. První velká událost ve službě a hned asi vražda. Chvěl se, když vybíhal na schodiště. Proběhl kolem druhého pohraničníka, zahnul doleva a doklopýtal se až nahoru do patra.

Napřaženou zbraň namířil do chodby. Každá zeď v patře byla dokonale obložena dřevem. Z chodby vedli čtvery dveře, dvoje nalevo a dvoje napravo, a byla zakončena velkým dveřmi vedoucí na balkón. V prostředku chodby byly do stropu zasazeny zavřené padací dveře na půdu. Strop byl přes dva a půl metru vysoko. Kousek ode zdi se pomalovala převrácená židle.

„Vše v pořádku." Zavolal na svého druha stojícího na schodišti. Starší už vyběhl do patra a oba se pustili dále v průzkumu. Z první otevřených dveří napravo vedla menší krvavá šmouha do

 

protějších otevřených dveří. Zadní dveře nalevo byly pootevřené a jejich přední část byla silně poškozena nárazy sekyrou, která v nich zůstala zaražena. Sousední protější dveře byly zavřené.

„Co se tu odehrálo?" Zeptal se šokovaný mladší policista. „Museli se tu všichni dočista zbláznit."

„Tady policie! Vyjděte prosím z pokojů s rukama nad hlavou!" Zakřičel starší pohraničník a vyčkával na odezvu. Žádná nepřišla.

„Možná tu nikdo není." Dodal mladší.

„Musíme se o tom přesvědčit." Řekl starší.

Po pár opatrných krocích došli k první dvojici dveří. Mladší zamířil nalevo a starší napravo. Levé dveře vedli do koupelny s toaletou. Místnost byla vyzdobena blyštivými kachličkami. Uprostřed místnosti se nacházelo velké okno a v rohu rohová vana. Toaletní mísa byla vzadu naproti vaně. Na zdi, po levé straně, viselo velké skleněné umyvadlo a nad ním obrovské zrcadlo. Oboje pokryto stříkanci krve. Kobereček pod nimi byl krví doslova nasáknut. Na dlaždicích, na podlaze byly několikery rudé otisky dlaní.

„Koupelna vypadá jako na jatkách, ale nikdo tu není." Hlásil mladý muž za svá záda.

Starší policista vkročil do druhé místnosti, ve které rozpoznal ložnici. Dřevěná postel pod oknem měla rozházené lůžkoviny a v okně zela, skrze roztříštěné sklo, díra. Dovnitř foukal studený vítr. Skříň u zdi byla zavřená. Před postelí, přímo proti vstupním dveřím, se na koberci rozprostírala velká krvavá skvrna

„U mě to samé" Křikl.

Policisté vyšli na chodbu a vydali se dále ke zbylým dveřím. Každý na své straně. Nikdo z nich nepromluvil. Kráčeli potichu a naslouchali, zda neuslyší jakýkoliv sebemenší hluk. To hrobové ticho bylo v takové situaci, v jaké se nyní oba muži nacházeli, naprosto šílené. Starší policista chytnul za kliku zavřených dveří, ale ty se nepohnuly. Zkusil to ještě jednou a nic se nestalo. Dveře byly zamknuty. Shýbl se a podíval se do klíčové dírky, zda na druhé straně nespatří přední část klíče, jenomže dírka byla prázdná. Do pokoje nebylo příliš moc vidět. Jen na část prázdné postele.

Na protější straně mladší strážník otevřel zdemolované dveře. Otevírání provázel nepříjemný skřípot zpříčeného dveřního křídla. Nahlédl do pokoje, ale nikoho nespatřil. Pokoj byl zařízen jako ložnice, podobná jako první pokoj. Skříň, postel a uprostřed protější stěny okno. Postel byla také rozházená a částečně i poničená. V tomto pokoji nebyla žádná stopa po krvi.

„Kolik tu mohlo být lidí?" Zeptal se mladší muž, spíše jen proto, aby nebylo takové ticho.

„Těžko říct, ale podle těch aut a tady pokojů, odhaduju minimálně šest."

„Kam mohli všichni zmizet? Myslíš, že se rozutíkali po lese?"

„Nejsem si jistý. Po tom, co jsme tu viděli, si už nejsem jistý vůbec ničím. Ať se tu odehrálo cokoliv, museli si nejspíš projít peklem. Který blázen by tu běhal se sekyrou a hlavně proč?" Doplnil spekulace starší muž. Otázek, ohledně předešlých událostí, stále přibývalo. „Musíme zavolat o posily."

„A co půda?" Zeptal se mladší a baterkou posvítil na zavřené padací dveře na stropě.

„Pojďme." Řekl tiše starší policista a s napřaženými pistolemi vykročili k padacím dveřím.

Náhle se odněkud ozvalo tlumené dunění. Rána za ranou v rychlém sledu. Policisté napínali uši.

„Odkud to jde?" Ptali se sebe navzájem. Při delším poslechu si byli jisti, že ono tajemné bušení přichází chodbou ze zdola. „Co ty zatlučené dveře v kuchyni?" Napadlo mladší pohraničníka. Rychle, ale ostražitě vyrazili do přízemí. Světla jejich svítilen probleskovaly z místa na místo jako neonové osvětlení v nočním městě. Proběhli chodbou a ocitli se v kuchyni. Bušení mezitím ustalo.

Pozorně si prohlédli zatlučené dveře. Kusy nábytku, jimiž byly dveře pobity, se pobraly z vybavení kuchyně. Noha od židle, několik poliček, pracovní deska u kuchyňské linky. Další dvě silnější fošny z kuchyně rozhodně nebyly. Starší policista několikrát do dveří udeřil pěstí.

„Je tam někdo." Křikl a vyčkával na odpověď. Bylo však stále ticho.

„Tady policie, odpovězte prosím."

Najednou se opět ozvaly tlumené rány zpoza zabarikádovaných dveří. „Pomoc!" Ozval se hlas.

Policisté byli jako na trní. Našli tu někoho. Někoho, kdo by jim mohl konečně odpovědět na řadu nezodpovězených otázek. Rány nabývaly na intenzitě. „Pomozte, prosím." Volal ženský hlas.

„Vydržte, pomůžeme vám." Křičeli přes dveře policisté a zuřivě se vrhli odtrhávat části bránící v otevírání dveří. Některé fošny byly tak silně přibité, že jako páčidlo museli na stranách použít obušky. Nakonec se jim podařilo dostat se přes všechny přibité kusy dřeva až k samotným dveřím, za kterými se ozýval ženský vzlykot.

„Vydržte ještě chvíli, paní. Už to bude. Už si pro vás jdeme." Vykřikoval mladší muž a kladivem tlouk do kusů železa přibitých skrze dveře. Po krátké chvíli odstranili i poslední části bránící otevření dveří. Starší muž odemknul, prudce trhl klikou a dveřní křídlo se otevřelo. Zevnitřku na muže padla temnota. Jediné, co spatřili, bylo několik schodů vedoucích strmě dolů do sklepení. Nikdo na nich však nestál. Strážníci byli zmatení a podívali se jeden na druhého.

„Paní kde jste?" Zavolal do temnoty starší muž.

„Jsem tady dole." Odpověděla žena.

„Proč jste na nás nepočkala, paní." Zeptal se mladší policista a zadíval se před sebe do nicoty.

„Bála jsem se. Stále se ještě bojím. Nevíte, čím jsem si prošla. Nevěděla jsem, jestli nejste on. Kdo jste.?"

„On?" Opětovně se na sebe muži podívali.

„Už se nemusíte bát. Jsme policisté. Přišli jsme, abychom vám pomohli," promluvil starší strážník na ženu dole, „pojďte za námi nahoru."

„Bojím se," promluvila žena, „pojďte sem dolů, ať vás vidím."

Policisté znejistěli. „Přece se s ní nebudeme dohadovat." Řek potichu mladší z mužů. „Když se tolik bojí, měla jít sem k nám, a to hned."

Starší z mužů přikývl. „Paní, pojďte prosím sem nahoru. Jsme policisté, nás se bát nemusíte. S námi budete naopak v bezpečí."

„Jsem tady dole," řekla klidný hlasem „pojďte prosím sem dolů."

Starší muž zaváhal. Napřáhl ruku a stisknul vypínač světla nad schody, ale žádné světlo se ve sklepení nerozsvítilo. Tma byla neproniknutelná. Zvedl světlomet a posvítil jím dolů. Kužel světla prohledával schody i tu část sklepa, která byla vidět, ale ženu nenašel.

„Paní, vystupte prosím, na světlo. Chtěl bych vás vidět." Křikl hrubším tónem muž.

„Bojím se vás." Odpověděla žena.

„Prosím, vystupte!"

„Pojďte si pro mě. Prosím." Žena opět začala vzlykat.

Starší strážník byl na vážkách. „Musíme pro ni zajít. Mám takové tušení, že sama k nám nepřijde. Asi je v šoku z toho, co tady zažila."

„Já nevím. Mně se to nějak nezdá." Řekl váhavě mladší pohraničník. „Proč nechce vyjít a ukázat se."

„Pomožte mi prosím." Žen začala hlasitě plakat. „Bojím se tu."

„Jsme policisté, „ řekl rozhodně starší policista a vykročil dolů ze schodů, „musíme jí pomoci."

Mladší z policistů sledoval svého kolegu, jak pomalu mizí v temnotě sklepení. Postupoval polehoučku krok za krokem, přidržující se volnou paží zdi, která byla místy slabě či silně popraskaná. Přes ženský vzlykot byla slyšet kapající voda. Z mužových úst stoupala pára. Kužel světla, svítící na cestu a prohledávající okolí, za pár okamžiků zmizel kdesi dole za rohem cihlové zdi. Jakmile zmizela i celá mužova postava, rozhostilo se naprosté ticho. Policista pravděpodobně ženu našel. Strážník nahoře se zaposlouchal, zda neuslyší nějaké hlasy, ať už staršího pohraničníka nebo plačící ženy, ale nezaslechl naprosto nic. Kolem se rozhostilo stejné hrobové ticho jako dříve, když prohledávali dům.

Mladý muž začal být velmi neklidný. Stále si to nechtěl přiznat, ale začínal mít pořádný strach. Nevěděl z čeho, ale moc dobře věděl, že se k němu pomalu blíží jako nějaký neviditelný přízrak.

„Jak to dole vypadá?" Přerušil děsivé ticho muž. „Ptám se, jak to dole vypadá? Je všechno v pořádku?"

Nikdo se však neozýval. Ani jeho kolega, ani vzlykající žena. Baterkou posvítil dolů do sklepení, ale nespatřil žádný pohyb. Udělal několik kroků po schodech do sklepa, když náhle ticho prolomil kolegův hlas. Byl klidný a rozhodný.

„Vše je v pořádku. Sejdi dolů a pojď mi pomoci."

Mladšího muže to velmi uklidnilo. Jsi naprostý idiot, říkal si v duchu, bát se jako malé dítě. Posvítil na roh, za který starší policista zmizel a krok za krokem sestupoval dolů. Najednou ho však popadl jakýsi nepříjemný pocit. Nemohl ho nijak popsat. Byl zvláštní, takový jaký ještě nikdy nepocítil.

Zastavil se a posvítil do sklepení, zda uvidí kolegu.

„Kde přesně jsi?" Zeptal se.

Po chvíli se ozval mužův hlas. „Tady dole. Přijď sem, rychle."

Mladší strážník, ale vyčkával. Znovu kolem něj se započal zvedat strach.

„Nevím, kde jsi. Přijď na světlo a řekni mi, kam mám jít." Řekl zneklidněně.

Žádná odpověď mu již nepřišla. Zavolal na kolegu ještě několikrát, ale všude zavládlo to proklínané ticho. Mladý policista pocítil velký strach. Něco nebylo v pořádku. Do mozku se mu vniklo nutkání z tohoto místa rychle zmizet. Otočil se, a doslova, po schodech vystřelil nahoru. Jakmile vyběhl do kuchyně, pohlédl baterkou zpátky do sklepení. Tak jak byl zneklidněný v tuto chvíli, nebyl ještě nikdy. Měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi ven. Raději nechtěl ani vědět, jaký tep v onen okamžik má.

„Mluvím vážně! Ukaž se!" Zakřičel a druhou rukou pomalu vytahoval pistoli z pouzdra.

Najednou se v kuchyni rozezněly hodiny pověšené nad oknem. Velká ručička ukazovala tři hodiny v noci. Zvuk zvonků byl pro mladého strážníka tak nečekaný, že téměř vyskočil do vzduchu. Žaludek mu poskočil až do krku.

„Do prdele!" Ulevil si, když se podíval na odbíjející hodiny. Byl opravdu vyděšený. Otočil se čelem zpátky do sklepa a posvítil dolů. Kužel světla dopadl přímo na stojícího policistu. Starší strážník postával s rukama svěšenými podél těla s pohledem upřeným přímo na něj.

„Je všechno v pořádku?" Zeptal se vyděšený policista a pocítil částečné uklidnění. Ale kolega mu neodpověděl. Jen tam bez sebemenšího hnutí stál a civěl na něj. V týle ho zamrazilo. Chtěl na něho znovu vykřiknout, jenže už nemohl. Pocítil, jak se mu podlamují kolena. Z posledních sil pozvedl baterku a pozorně si staršího policistu prohlédl. Schody byly velmi dlouhé, ale i přesto se mu pohledem podařilo zachytit několik detailů. Muž již v rukách svou svítilnu neměl. Bunda byla rozepnutá nebo roztrhnutá – to z oné dálky nepoznal a na části obličeje měl cosi naneseno. Pohled na tichou nehybnou postavu byl děsivý. Mladý policista nevěděl co má v danou chvíli dělat. Přál si ty zpropadený dveře zavřít a vypadnout pryč. Ujet a ani se neobracet. Bál se jako nikdy v životě.

„Pomožte mi, prosím." Ozval se opětovně vyděšený ženský hlas odkudsi ze sklepení.

„Řekni něco!" Zakřičel hystericky mladší policista na staršího, stojícího dole. Ale muž se ani nepohnul. Naháněl tím děsivou hrůzu.

„Co se to tu proboha děje." Procedil mezi zuby policista a zabouchl dveře. Rychle přeběhl k masivnímu dřevěnému stolu a vší silou jej táhnul ke dveřím, když uslyšel kolegův hlas.

„Jsem tady dole!" Hlas tlumily zavřené dveře. „Pomoc!"

Pohraničník přestal přitahovat stůl a naslouchal. Hlas staršího muže se zdál být velmi klidným.

Pomalu otevřel dveře a posvítil baterkou dolů. Jakmile dopadlo světlo na mužovu tvář, pohnula se. Obličej se mu rozzářil v šíleném úsměvu a nečekaně rychle se rozeběhl po schodech nahoru. Vše probíhalo opět v naprostém tichu. Mladý muž na chvíli zpanikařil, chtěl vyběhnout, ale rozmyslel si to. Otočil se, práskl dveřmi a než začal znovu přitahovat stůl, rychle je zamknul. Náraz do dveří byl obrovský a jednu chvíli to vypadlo, že dveřní křídlo ránu nevydrží. Za nimi se ozýval hlasitý a šílený smích. Ženský smích. Policistovi se podařilo těžký stůl přisunout ke dveřím a přitisknout ho k nim. Pocítil přitom mokro v rozkroku.

„Proboha, proboha." Opakoval stále pořád dokola snažící se přitom dveře, pod silnými nárazy, stolem přidržovat. Chvílemi se hrůzou sám rozplakával. Rány ne a ne ustat. Připadalo mu, že smích ho začínal obklopovat v celé místnosti. V duchu si řekl, že tam už nezůstane ani o vteřinu déle.

Za všech sil se rozeběhl z kuchyně. Nárazy na dveře se neustále zvětšovaly. Bylo mu to jedno, chtěl to nechat tady za zády, naskočit na skútr a zmizet odtamtud pryč. Jako tryskem se prořítil

přes chodbu a vyrazil ven, přímo ke sněžnému skútru. Rychle otevřel kufr a prohrabal se k služební vysílačce. Stisknul tlačítko a vysílací zařízení se spustilo. Ukazatel zbylé energie se rozzářil do zelena.

Policista naladil frekvenci potřebnou pro spojení s městským ústředím. Z domů se stále ozývaly nárazy do dveří a tlumený divoký smích.

„May day, may day. Policista v ohrožení. Ozvěte se." Vyhrkl do vysílačky, aniž by si řádně uvědomoval, co vlastně říká. V přijímači se ozval zvuk statické elektřiny. Proto své volání zopakoval, přesně jako to předešlé.

„Nahlaste jméno a svůj obvod." Ozvalo se z praskající vysílačky. „Jaká je vše situace?"

„Situace je velmi…" Policista nedokončil větu. Z výšky několika metrů se díval do hlavně dvoukomorové lovecké pušky. Z balkónu v patře na něho mířil mladý muž ve svetru s vyděšeným, ale odhodlaným výrazem.

„Řekni něco! Rychle!" Poručil chlápek. Rány do kuchyňských dveří ho očividně vyváděly z míry. Po očku sledoval směr, odkud bušení přicházelo.

Policista zkoprněl. „Hlavně nestřílej."

„Nahlaste své jméno a adresu, kde se nacházíte, strážníku." Promluvila vysílačka kovovým a praskavým hlasem.

Mladý policista zvedl ruku na znamení míru. „Nestřílej, jen odpovím do vysílačky. Jsem policista., přišel jsem vám pomoci." Rány z kuchyně v okamžiku najednou přestali a rozhostilo se ticho.

„Co si dole dělal?" Zeptal se muž s puškou, když se na balkóně za ním objevila dívka. Chytla ho jednou rukou za hlaveň zbraně a druhou za rameno.

„Vždyť je to policajt. Přišel nám pomoct. Říkala jsem, že to zvládnou a někoho přivedou." Křičela hystericky.

„To nevíš jistě. Vždyť moc víš, že si nemůžeme být jistí. Pavel, Martina, všichni vypadali stejně!" Odpovídal jí muž hlasitě.

„Přijel na skútru, můžeme odsud hned vypadnout." Křičela žena.

„Pojďte dolů!" Zavolal na ně policista. „Vezmu vás do vesnice a počkáme na posily. Pojďte honem"

Muž se chvíli rozmýšlel, ale nakonec, i díky naléhání mladé ženy, oba zmizeli z balkónu. „Padáme odsud." Zaslechl ze shora policista. Pozvedl vysílačku k obličeji a stiskl spojovací tlačítko.

„Potřebuji naléhavou pomoc. Civilisté v ohrožení. Můj kolega je nejspíše těžce zraněný. Nacházím se přibližně osm kilometrů severovýchodně od stanoviště čtrnáct. Jedná se o horskou dřevěnou chatu v lese. Vypadá to tu na řádění nějakého šíleného maniaka. Pošlete okamžitě všechno, co máte. Je tu pravděpodobně několik mrtvých. Rychle, rychle." Hřměl vyděšeným hlasem do vysílačky.

„Stanoviště čtrnáct, osm kilometrů severovýchodně. Rozumím. Můžete blíže popsat situaci?" Promluvila vysílačka.

Policista slyšel nárazy podrážek o dřevěnou podlahu, jak mladý pár sbíhal se schodů dolů. Rozhodl se, že mezitím nastartuje sněžný skútr, když ticho prolomil silný náraz a z kuchyně bylo možno zaslechnout praskání dřeva. Následovaný šíleným smíchem několika hlasů. Policistovi ztuhla krev v žilách. Ozval se dívčí jekot a dva výstřely z pušky, po chvíli následovaný mužovým hlasitým křikem. Dívka křičela také, ale její hlas mizel kdesi v dálce. Mladý policista vytáhl zbraň a zamířil na otevřené vstupní dveře. Smích i křik ustaly.

„Popište, prosím vaši situaci." Mluvila i nadále vysílačka.

Policista se pomalými kroky přesouval ke vchodu. Pistole mu v rukách strachem poskakovala. Vysílačka zůstala na sněžném skútru. Opřel se o zeď domu, hned vedle vchodu a naslouchal, zda něco neuslyší. Zapřemýšlel. Kdyby se tu neobjevili ti dva, už dávno by byl pryč. Proklínal je za to. Mohl už odsud upalovat pryč a počkat na posily daleko v osadě. Pak by tohle všechno nechal na nich. Ale

pořád tu byli dva civilisté a on jim pomoci musel. Jenže, co ten smích a dívčiny výkřiky? A co ten dvojitý výstřel? Věděl, že si musí dodat odvahu. Všechno bude mít určitě nějaké přirozené vysvětlení. Jen se tu všichni opili a zfetovali a nevědí, co dělají. Pokoušel se sám sebe uklidňovat a snažil se nemyslet na kolegův šílený výraz dole ve sklepě. Pevně sevřel rukojeť pistole. Odrazil se ode zdi a skočil přímo mezi vstupní dveře. V ten krátký okamžik mu probleskla hlavou otázka, kolik osob bylo vlastně ve sklepě a kolik jich už pobíhá po chatě, když se jim podařilo vyrazit zabarikádované dveře. Zamrazilo ho a žaludek se mu strachem stáhnul. Vysílačka mu venku za zády stále přijímala.

Se zbraní namířenou přímo před sebe, pohlédl do tmavé chodby. Baterku nechal zhasnutou, houpat na opasku. Očekával vše, co jen mohl, ale nikoho v chodbě nespatřil. Překročil práh a vydal se hlouběji. Když míjel kuchyni, namířil tím směrem a zastavil se. Naslouchal tichu. Stále nic. Nakoukl do místnosti. Stůl byl odhozen na protější zeď a dveře do sklepení byly dokořán otevřené. Visely jen na jednom pantu a zárubeň, v oblasti zámku, byla na kusy. Rozhodl se, že se vydá dále ke schodišti. Obývací pokoj byl pořád opuštěný. Dřevěné schody pod mužovy nášlapy hlasitě vrzaly. Hluk jaký vydávaly, byl v takovém to tichu ubíjející. Nahoře slyšel hlasy. Chraplavé, ale vysoké. Velmi podivné. Nebylo jim příliš dobře rozumět. S napřaženou zbraní vycházel do patra. Na posledních schodech došlápl do tmavé kaluže. Přál si, aby to nebyla ta věc, která jej napadla jako první. Rozhodl se kaluži blíže nezkoumat.

„Pojď k nám dolů." Ozval se šílený vysoký ženský hlas

„My víme, že si tam." Ozval se druhý mužský.

„Neboj se nás. My ti nechceme ublížit." Ženský hlas se lehce rozesmál.

Policista vykoukl zpoza schodů do chodby. Spatřil v temnotě dvě postavy stojící pod zavřenými padacími dveřmi. Stáli bez hnutí.

„Viděli jsme tě." Říkal mužský hlas.

„Viděli jsme, jak si tam utíkala. Otevři, neboj se." Promluvil rozesmátý ženský hlas.

Za nimi, v pozdálí, z jednoho z pokojů, cosi zaslechl. Hluk vycházel z první ložnice. Praskot a další, blíže nepopsatelný, zvuk. Mohl to být mlaskot nebo podobného. Cítil, jak se mu tekutina z kaluže lepí na podrážky. Nebyl si jistý, ale některá místa na zdech jí mohly být také pokryta.

Málem zakopl o loveckou pušku, kterou muž před tím svíral. Válela se na jednom ze schodů v další tmavé kaluži.

Obě postavy se rozesmály. Smích byl šílený, že z něho tuhla krev v žilách.

„Když dolů nesejdeš, my tě spapáme." Řekl vesele žena.

„Mlask. Mlask." Doplnil mužský hlas a oba se opět rozesmáli. Seshora bylo možno zaslechnout tlumený ženský pláč.

„Nechte mě být." Křičela žena hystericky zpoza padacích dveří.

Postavy se rozesmály ještě více. „Okoušeme tě." Dodal mezi smíchem muž.

Policista nechápal, ale byl opravdu vyděšený. Musejí být všichni naprostí blázni, říkal si v duchu. V pravé ruce sevřel pistoli a levou pevně uchopil baterku. Napjal všechny svaly a zhluboka se nadechl. Ať se nahoře děje cokoliv, musí to skončit. Rozsvítil svítilnu a vyrazil. Postavil se doprostřed chodby s namířenou zbraní i baterkou na obě dvě postavy.

„Policie! Ani hnout nebo vás tu všechny postřílím!" Vykřikl, aby si dodal odvahu.

Když paprsek baterky dopadl na stojící postavy, krve by se nikdo v policistovi nedořezal.

Obě postavy měli oblečení potrhané a nasáklé krví. Obě měli džínové kalhoty. Žena byla oblečena v něčem, co kdysi býval béžový rolák a muž byl oblečen do košile. Nikdo z nich neměl boty ani ponožky.

Rány na celém těle měli hluboké, některé až ke kosti. Nejvíce šokující však byly jejich obličeje. Žluté oči, sněhově bílé tváře zakřivené do děsivého úsměvu. Ústa měly plné krve. Mužova pravá ruka vysela jen na kůži a rameno měl ošklivě poraněno, obě rány nejspíše od pušky ležící na schodech. Jakmile mladého pohraničníka zahlédli, vydali ze sebe šílený jekot a vrhli se na něho. Policista vyjekl a šestkrát vypálil z pistole. Ženu zasáhl hned čtyřikrát. Dvě rány zasáhly hrudník, jedna břicho a poslední prostřed čela. Stačila udělat ještě několik dlouhých kroků, než se otřela o zeď a padla k zemi.

Zbylé dvě rány zasáhly muže do břicha, ale ten stále zůstával na nohách, jen ho kulky o trochu zpomalily. Krátce na to, vyrazila z ložnice ještě další postava. Vyděšený policista si ji ani neprohlédl, dal se po schodech na útěk. Schody bral po třech a měl co dělat, aby nezakopl. Jako smečka zdivočelých hladových psů, se za mladým mužem hnaly smějící se a ječící postavy. Policista za sebe ještě dvakrát vystřelil, ale každá z ran přišla v niveč a skončila ve zdech. Baterka mu vyklouzla z ruky a zůstala ležet na schodišti. Když seskočil z posledního schodu, podklouzla mu noha po koberečku a strážník svalil na podlahu. Ve chvíli, kdy se šílený muž s visící rukou objevil přímo před ním, byl mladý policista už na zádech s pistolí v rukách. Kůže, která jako jediná držela celou váhu mužovy paže, však nevydržela a praskla. Ruka dopadla s mlasknutím na podlahu. Šílenec pokračoval dále jako by se nic nestalo. Padla trojice výstřelů. První kulka se mužovi zaryla do kolene, druhá kulka zmizela v pravém tříslu a poslední potrhala bok. Šílený muž s úsměvem dopadl na policistu, hlavou na jeho hrudník. Nepřirozeně sebou cukal a pokoušel se mladého pohraničníka zachytit zbylou paží, přitom se mu z hrdla dralo příšerné chrčení a občasný záchvěv smíchu. Z úst mu vytékalo velké množství krve. Snažil se také prokousat přes jeho zimní bundu. Policista, v pudu sebezáchovy, sebral všechny své síly a podařilo se mu přiložit hlaveň zbraně k útočníkově hlavě. Stisknul kohoutek spouště. Ozvala se rána a na obličej mu dopadlo velké množství husté krve a jiné slizké hmoty. V okamžiku, kdy zaslechl další blížící se postavu, napnul všechny svaly v těle a odhodil šílence kousek od sebe. Opět zamířil směrem ke schodišti a vypálil další salvu. Minul. Druhá blížící se postava se vesele zasmála a v rozběhu policistu přeskočila. Muž po letící postavě ještě jednou vystřelil, ale bez úspěchu. Přes tmu střílel prakticky stejně poslepu a byl zázrak, že prvního šílence zasáhl tak úspěšně. Otočil se a chystal se vystřelit po šílenci ještě jednou, ale postava zmizela kdesi venku. Ani si ji nebyl schopen prohlédnout. Divoký a nesourodý smích postupně odezníval. Policista se snažil popadnout dech, otřel si krev z očí, tváře a pokusil se postavit na nohy.

Do levého kotníku mu vjela ostrá bolest. Téměř na něho nemohl došlápnout.

„Do prdele." Vykřikl strážník a opřel se o zábradlí.

Posadil se na schody a snaživě se doplazil k baterce. Pevně ji stisknul a vrátil se zpátky k zastřelenému muži. Očima těkal kolem sebe, stále ve střehu. Bedlivě naslouchal, zda neuslyší nějaké další nebezpečí. Pozvedl svítilnu a pozorně si prohlédl mrtvolu. Jedna z mužových nohou mu pořád ještě cukala. Na tělo byl nechutný pohled. Z pahýlu utržené ruky tryskal pramínek husté krve. Celý trup byl poset menšími či většími zraněními. Od hlubokých kousanců ke kosti až po malé škrábance po nehtech.

Policistovi se udělalo značně nevolno, a proto se hned vedle těla vyzvracel. Ruce se mu třásly jako osiky a před očima přebíhaly mžitky. Byl si jist, že je v šoku. Vzpomněl si na dvojici z balkónu. Někde nahoře musejí být.

„Je někdo nahoře?" Křikl do schodů, ale bez odpovědi.

Pevně se chytnul zábradlí a sápal se nahoru do patra s připravenou zbraní. Venku zuřila mrazivá zima, ale jeho zaléval pot. Srdce bušilo jako o závod a mysl byla zaplněna vzpomínkami na nesrozumitelné předešlé události.

Když se mu podařilo vyškrábat se až nahoru, zastavil se a naslouchal. Všude bylo ticho. Opatrně obešel kolem zastřelené ženy. Zkusil do ní kopnout, zda je dočista mrtvá. Žena se ani nepohnula. Tváří k podlaze s rukama rozhozenýma od těla.

„Je tu někdo?" Zvolal.

Po chvíli se ozvaly tlumené rány ze stropu. Někdo je ještě na půdě, napadlo ho. Dokulhal k padacím dveřím.

„Kdo je tam, nahoře? Ukažte se nebo přísahám bohu, že vás tu nechám a odjedu pryč!" Nebyl si sám sebou jistý, co už říkal.

Během několik vteřin se ozvalo cvaknutí a padací dvířka se pomalu otevřela. Ve světle baterky se objevila ženina opuchlá a uplakaná tvář. Poznal v ní dívku z balkónu.

„Umřeme tady všichni." Promluvila a slzy jí tekly po tvářích jako hrachy. „Nikdy se odsud nedostaneme."

„Co se tu stalo? Kde je váš přítel? Co jsou oni zač?" Zahrnul jí otázkami.

Žena jen plakala a stále opakovala tatáž slova. „Umřeme tady. Umřeme tady."

„Kolik je vás nahoře?" Ptal se dál policista, aniž dostal nějakou odpověď. Zachytil okraj dvířek a otevřel je celé. Dolů se vysunuly malé dřevěné schůdky. Mladá žena dolů odmítala slézt, proto se rozhodl vylézt k ní, když z ložnice zaslechl jakýsi šramot a pleskot. Zpozorněl. S připravenou zbraní se vydal do prvního pokoje.

„Kam jdete? Volala za ním hystericky žena a chystala se přeci jen slézt dolů „Neodcházejte, neopouštějte mě!"

„Zůstaňte nahoře. Hned jsem zpátky." Přikázal ji a vkročil do místnosti. To, čeho byl v ten moment svědkem, bylo zatím to nejhorší, co dnešní noc viděl.

Zpoza postele se soukal muž, který před tím stál s onou dívkou na balkóně. Po celém těle byl ohryzaný a podbřišek měl protržený. Jakmile spatřil policistu, rozesmál se. Měl ten stejný výraz jako ostatní šílenci. Započal slintat, jazykem kmital ze strany na stranu, a pokoušel se doplazit strážníkovi k nohám. Policista zamířil a chladně vystřelil monstru do hlavy. Muž se svalil a zůstal nehybně ležet.

Bezmyšlenkovitě se posadil na postel a zadíval se na pistol. Dnešní noc mu pomalu, ale jistě kalila zdravý rozum. Zvenčí byl slyšet ženin srdceryvný nářek.

„Kde jste? Kde jste?" Přes pláč ji nebylo skoro rozumět.

Policista zapřemýšlel. Musí se odsud dostat. Prostě musí. To jediné na co myslel. Vyšel z pokoje a gestem pokynul ženě, aby slezla dolů. Žena přikývla a nemotorně slezla po schůdkách.

Jakmile se ocitla nohami pevně na podlaze, popadla ho kolem ramen a začala mu nezadržitelně plakat na rameno. Z nosu jí tekly nudle. Muž pevně stisknul a pokusil se jí trochu uklidnit, ale když spatřila tělo mrtvé ženy, rozklepala se ještě více.

„Kam zmizel Lukáš? Je v té ložnici? Je taky mrtvý? Ptala se na muže, se kterým před tím stála na balkóně. Policista se jí rozhodl neodpovídat. Nechal jí, aby jí to došlo samo.

„Dostanu vás odsud, nebojte se," odsunul ji od sebe a podíval se jí přímo do očí, „povězte mi, ale nejdříve, co se tu zatraceně stalo?"

Ženě se zpočátku vyprávět nechtělo. Nechtěla se vracet k hrůzným vzpomínkám, ale strážník na ni tvrdě naléhal. Po tom všem prožitém, musel prostě vědět, co všechno se tu odehrálo. Zůstal v pozoru, hlídal po oku schodiště, ale naslouchal.

„Všechno zpočátku probíhalo docela nevinně," začala mladá žena vyprávět předchozí události z dnešní noci, „bavili jsme se a popíjeli. Do konce roku ještě nějaký ten čas zůstával, tak Petr přišel se šíleným nápadem, který nás všechny ale velmi nadchnul. Možná to bylo v tom alkoholovém opojení. Možná jsme se jen chtěli pobavit nějak jinak. Zkrátka, Petr odběhl do auta a přinesl velkou desku s písmeny a čísly, takovou tu spiritistickou tabulku."

„Všiml jsem si jí na stole u krbu." Přerušil ji policista.

„Zůstala přesně tam, kde jsme jí nechali. Sesedali jsme kolem stolu do kruhu a někdo všude zapálil svíčky. Atmosféra byla trochu strašidelná, ale všem se to náramně líbilo. Po několika minutách takového toho plácání od ničeho k ničemu se Petr trochu rozjel. Domluvili jsme se, že zkusíme vyvolat někoho zajímavého. Petr navrhnul vyvolat nějako, už ani nevím jakou, bytost s astrální říše. Nikdo jsme nevěděli, o čem mluví, jen to znělo velmi napínavě. Tak nějak exoticky. Pak začalo trochu přituhovat. Petr každého píchnul do prstu a vzal si od něj malé množství krve. Říkal, že nás to při vyvolávání více stmelí. Že potom půjde vyvolávání cizích bytostí mnohem jednodušeji. Všichni jsme utichli a on začal mluvit latinsky. Ze začátku to znělo komicky, ale potom, potom to začalo být dost děsivé. Měnil tón hlasu. Chvílemi šeptal a pak zase křičel. Přišel na mě hrozný strach. Chtěla jsem utéct, ale nikdo jiný nic nenamítal, takže jsem zůstala. Když Petr skončil, čekali jsme. Nic se

nestalo. Po chvíli se přiznal, že to ještě nikdy nezkoušel, a dnes to bylo poprvé. Měli jsme z toho srandu a po několika minutách si na to nikdo už ani nevzpomněl. Zábava nastala jako před tím. Hudba hrála a my jsme se divoce bavili.

„Pak se ale něco stalo," dívka se při oné vzpomínce rozklepala, v očích děsivé a hrůzné vzpomínky, „Petr si šel pro něco nahoru do pokoje a po chvilce příšerně zakřičel. Ten křik si budu do konce života pamatovat. Nikdy jsem nic podobného neslyšela." Do očí ji vytryskly slzy.

„To, co začalo potom, bylo příšerné. My, kteří jsme…" Už dál vyprávět nemohla.

„To nic, bude to v pořádku." Sliboval jí, i když si sám nebyl vůbec jistý. Spíše naopak.

Dívka se mu podívala přímo do očí. Řasenku měla rozmazanou, ale i přesto měla překrásné modré oči. „Nebude to v pořádku. Dokud…Tenhle dům musíš zničit. Za každou cenu. Je mi jedno jak to uděláš, ale musíš ho zničit do poslední cihly. To mi slib!" Vykřikla na něho.

„Proboha," vypravil ze sebe policista, „tomu nemůžu uvěřit. Nikdy jsem na nic podobného nevěřil."

„Musíme to tu zničit, copak to nechápeš?" Zalomcovala s ním žena.

„Na to není čas," řekl policista, „hlavně odsud musíme vypadnout."

Popadl bránící se ženu za ruku a vybelhali se ke schodišti. „Musíme být opatrní. Nevím, kolik jich tu ještě je. Minimálně jeden, ale zmizel venku."

S napřaženou pistolí sestupovali v rychlém sledu do přízemí. Bedlivě sledovali každé zákoutí doma. Noha bolela mladého pohraničníka velmi silně. Každým našlápnutím jím projela ostrá bolest. Seběhli opatrně dolů a vydali se chodbou ven, když si žena povšimla ležícího těla zastřeleného muže. Vytrhla se mu, poklekla k němu a rozplakala se. Prsty mu zaryla do krví slepených vlasů.

„To byl můj přítel." Zašeptala. Policista ji pevně stisknul paži a vedl ji dál.

„Musíme jít. Jemu už nepomůžete." Dokulhával se chodbou ven.

Při míjení kuchyně si dával dobrý pozor, aby ho nic nemohlo zaskočit. Namířil pistolí do místnosti a přejel jí pozorně pohledem. Když si byl jistý, že odtamtud je nemůže nikdo ohrozit, otočil se a pokračoval, se ženou za zády, dále k východu. Náhle se prudce zastavil a ohromeně se zadíval ven.

Venku, kousek od chaty, stále jeho kolega a díval se přímo na něj. Měl v obličeji bílou pokožku jako ostatní šílení, s úsměvem od ucha k uchu. Byl bez bundy s jednou tváři zakrvácenou. Na krku byla patrná hluboká rána. Ruce podél těla. Jakmile jej žena spatřila, děsivě vyjekla. Kdyby ji silně nedržel, utekla by někam dovnitř.

„Zastřel ho. No, tak střílej!" Vykřikla na policistu žena.

Policista namířil kolegovi přímo na hlavu. „Mám poslední náboj." Pronesl a v krku mu vyschlo.

„Je jako oni! Střílej." Naléhala žena.

Starší policista z nenadání otevřel ústa a vydal z nich děsivý řev. Přes rty mu vytékal silný proud krve a dopadal do sněhu. Se šíleným smíchem vyrazil ke vchodu. Mladší policista zamířil a vystřelil. Kulka staršímu policistovi projela hlavou a on dopadl sněhu. Posmrtné nervy mu cukaly celým tělem. Strážník k němu doběhl a prohledal jeho opasek. Našel kapsičku s náhradním zásobník a rychle si ho vyměnil za svůj vystřílený. Rozhlédl se po okolí a vyrazil ke skútru. Žena ho s pláčem sledovala stojící mezi dveřmi. Nastartoval vozidlo a pomalu se s ním začal otáčet. Přidal plyn a vyrazil ke vchodu, kde zastavil.

„Naskočte, ať odsud už konečně můžeme zmizet" Volal zvýšeným hlasem. Podával jí ruku, a když se žena po něm natahovala, příšerně vyjekla. Policista zděšením nadskočil. Zvedla se prudce do vzduchu, až si hlavu rozrazila o hořejší rám dveří, a než se strážník nadál, zmizela kdesi uvnitř. Všude z vnitřku byl slyšet veselý a šílený smích.

„Pojď k nám dovnitř." Ozývalo se několik veselých hlasů přes sebe.

Policista uslyšel smích i za zády. S hrůzou se otočil a spatřil staršího kolegu, kterému před chvíli prostřelil hlavu, sedícího a s úsměvem. Hlavu měl celou od krve, jak jí prolétla kluka. Uprostřed čela zela velká díra. Jeho pohled byl šílený. Seděl a rukama plácal kolem sebe.

„Pojď ke mně. Pojď ke mně." Opakoval pobaveně. S úst mu stále vytékal velký proud krve.

Policista na nic nečekal, přidal plyn a s řevem zmizel od chaty pryč. Ani se neohlížel do zpětného zrcátka. Ujížděl, jak to jen šlo. Padající sníh mu bránil ve výhledu, ale jemu to příliš nevadilo. Snažil se za jakoukoliv cenu dostat co nejdále od toho prokletého místa.

 

Druhý den ráno přestalo sněžit a skrze mračna se prodralo i několik slunečních paprsků. Speciální policejní jednotka dorazila v dvou sněžních pásovcích k pohraniční stanici. S připravenými zbraněmi vyrazili dovnitř. V zasedací místnosti s rozbitou televizí našli přikryté tělo v zaschlé kaluži krve, přes tak jak vylíčil pohraničník, který k ránu dorazil na ústředí. Před ním, seděl na židli polozmrzlý policista a podivně se houpal dopředu a dozadu. Pohledem byl nepřítomen.

 

Jeden s policistů se k němu naklonil a položil mu ruku na rameno. Mladý policista jakoby si ho ani nevšiml. Zalomcoval s ním.

„Jste v pořádku strážníku?" Bez žádné reakce, tak s ním zatřásl silněji. „Strážníku?"

Policista pozvedl hlavu a vrátil se zpátky do reality.

„Vy jste moje záchrana? Promluvil tichým hlasem.

„Přišli jsme sem pomoci. Co se stalo? Jste schopen nám odpovědět na několik otázek?" Zeptal se muž v bílé bundě bez uniformy. „Jsem detektiv Noble."

„Ano, pane," odpověděl strážník.

„Dobře. Uklidněte se a pak nám popíšete události, které se tu v noci staly, ano?"

„Ano, pane." odpověděl strážník.

Policisté mezi sebou začali horlivě diskutovat. Pak se další z nich k němu naklonil.

„To vy jste volal vysílačkou o pomoc?"

„Ano, pane, to jsem byl já."

„Musíte nám ukázat cestu na to místo, půjdete s námi."

Policistovi v očích probleskly vzpomínky na noční hrůzy. Jeho mysl se zatemněla a nebyl schopen racionálně uvažovat. Bylo s údivem, že si sám uvědomoval, že jeho mysl již není v pořádku.

a žádných okolností by se na ono místo už nikdy nevrátil. A byl proto ochoten udělat cokoliv. Po tom co viděl, si budoucnost nedokázal nějak přestavit.

„Vy vůbec nic nechápete." Řekl a než se kdokoliv nadál, mladý policista si přiložil hlaveň pistole ke spánku. „Neskončím jako oni."

Do ticha zazněl výstřel a strážník se zřítil k zemi. Jeden z příchozích policistů šokovaně prohodil. Co se to tam proboha stalo?"

 

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Skypper 10 srpna 2010 v 18:23

    Boxhead411: Zveřejění povídky trvá podle toho, kolik času mají administrátoři na její schválení a podle počtu dalších článků čekajících na zveřejění…asi nejdelší rozmezí, co jsem zažil u své povídky byl týden
    záleží ale taky na kvalitě povídek…každá povídka nemusí být přijata k zveřejnění

Nový komentář