I. Bourač

Plesk!

Kus čerstvě odříznutého masa přistál ve staré plechové kádi. Chvíli se snažil roztáhnout do své přirozené podoby, aby se zbavil tvaru, který mu vtiskla silná ruka. Ta však již pevně svírala další kus odhalené svaloviny a odhazovala jej ve směru dráhy svého pohybu na stejné místo, kde ležel první odřezek. Krví zvlhlé balíčky o sebe pleskly a vytvořily základ hromady, jež se ve vaně vytvořila zanedlouho. Omšelé světlo se odráželo od krůpějí a kapiček studené rudé tekutiny na jejím povrchu. Třpytivé ostrůvky tu a tam zastínil matný pohyb, po němž zpravidla letěl do nádrže další kus ještě před chvílí živého těla.

Vana byla opatřena výlevkou. Nějaká ta krev totiž z předem velmi pečlivě odkrveného masa nakonec ještě vytekla. Z nádrže skapávala kapku po kapce do čehosi, co možná kdysi bývalo obyčejným plechem do trouby. Dalo se to určit z obdélníkového tvaru a několikacentimetrové hloubky. Stejný plech ležel i pod porcovaným torzem.

Tělo bylo zavěšeno jako typické zvíře na jatkách. Tam, kde končily zadní končetiny, byly vyvrženy šlachy a použity jako držáky za háky, které byly pověšené na kladku vystupující z poměrně vysokého stropu místnosti. Vedle zpracovávaného masitého celku, tak, aby to jeho zpracovatel neměl daleko, se nacházel obrovský stůl na odřezky, které se nehodilo míchat s libovým masem. Ležely tu pláty pečlivě nařezané kůže. Zaživa nejfunkčnější konce předních končetin, vypreparovaný genitál se vším všudy, neporušená hlava. Jak jinak zajistit kompletní odkrvení celého organismu, než odřezáním hlavy a pověšením těla čerstvým otvorem dolů?

Krev je velmi důležité dostat z těla dříve, než se začne párat a zbavovat vnitřností, to by pak byla úplně všude. Toto upozornění měl mladý muž, jenž právě dokončoval kompletní řeznickou práci tím, že se chystal sundat z háků a na stole nařezat ony dvě končetiny, na paměti. Jeho mistr na ně před tím, než jej nechal vykonat zcela samostatně a bez dohledu svoji první fušku, kladl patřičný důraz.

Když bylo vše hotovo, maso z vany přeházeno do vozíku, vnitřnosti a jiné nemasité části do určených nádob, kůže zavěšena na pojízdnou tyč nápadně připomínající věšák na šaty, sražená krev seškrábána do kbelíku, nástroje očištěny, stiskl mladík zvonek, jímž oznámil splněný úkol. Vzápětí vešel dovnitř mistr.

Místnost byla vydlážděná kachličkami neurčitého odstínu. Barvu značně zkreslovalo nedokonalé světlo. Ve třech stěnách byly zřetelné dveře. Naproti těm, jimiž vešel zkušený muž a jež byly nejmenší, se nacházel pracovní stůl. Dotýkal se stěny. Obě boční zdi se honosily železnými vraty. Ta napravo od stolu sloužila jako výstup, druhá jako vstup. Taktéž byla označena. Přirozeně sloužila pro zboží, řezníci jimi nechodili.

„Hotovo?" zeptal se povzbudivě mistr.

Učeň přikývl. V jeho výrazu se zračilo nadšení nad vlastním pocitem úspěchu, současně napětí nad tím, jak bude jeho práce ohodnocena.

Mistr obešel věci připravené u dveří výstupu. Prohmatal kůži, jestli snad na ní nezůstal přebytečný tuk. Okem, ale i hmatem překontroloval velikost kousků masa. Mladík byl jeho počínáním značně znejistěn, odměnou mu však byl úsměv a uznalé pokynutí.

„Vidím, že co nevidět nebudeš potřebovat můj dohled. Tak šup s tím dál," zamával mistr rukou směrem ke dveřím.

Mladík k nim přistoupil. Stiskl další zvonek a vrata se zanedlouho otevřela. Sledovaný jimi protlačil výsledek své práce, avšak nevešel do nich. Na druhé straně už si várku přebíral jiný pracovník. Sotva ji měl v rukách, zavíral dveře. Měl zřejmě své práce požehnaně, tudíž neměl čas na zbytečné vybavování. To mladík dobře věděl. Ani by zavést řeč nezkoušel, zvláště s mistrem za zády. Vždy se ale rád zvědavě díval, co jeho kolegové dělají. Na rozdíl od jeho pracoviště bylo to jejich daleko lépe osvětleno a bylo několikanásobně prostornější. Tudíž dalo námahu zachytit, co se tam vlastně děje.

Dveře byly z druhé strany zajištěny. Svědčilo o tom těžké klapnutí. Učeň tedy přešel k vratům naproti. I zde stiskl tlačítko a čekal.

„Hned to bude." ozvalo se z druhé strany velmi tlumeně.

Následoval zvuk silného elektrického výboje a po něm žuchnutí. Bez dalších průvodních projevů zabíjeného. Mladého to fascinovalo. Žádný křik či snaha o útěk, přestože chodící zásobárna masa na druhé straně dveří nepochybně ví, co ji čeká.

Dveře se otevřely a dovnitř najel vozík. Stejný typ, na němž před chvílí místnost opustilo nařezanisko. Učeň jej přebral, vtáhl dovnitř, ale měl s ním tolik práce, že ho ani nenapadlo podívat se k sousedům. I kdyby ti nechali dveře otevřené byť i o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné, nevrhl by svůj pohled do míst, odkud zásoba ještě teplého masa přišla. Už proto, že práci v onom úseku jednoznačně odmítl. Neměl problém s následnou řezničinou. Přivádění živoucích bytostí do stavu strnulosti mu však nedělalo dobře. Jejich oči mu stačily jako součást povinného základního výcviku. Ale dělat to dnes a denně?

Krev rychle tuhne, proto se musí jednat. Pár zkušených tahů nožem kolem krkavice, přidržení kbelíku. Hlavně pozor na to, aby srdce náhodou ještě nenaskočilo a krev místo aby tekla nezačala pulsovat a rozstřikovat se po zdech. Pak co nejrychleji připravit zvedák a těsně před zavěšením odseknout hlavu, nejlépe jedním mocným úderem. Přestože ten ještě mladíkovi moc nešel, ostatní pohyby již dělal téměř automaticky, aniž by si musel v hlavě opakovat pokyny. Byl do své práce ponořen, takže si ani nevšiml, že mistr opustil místnost.

II. Brána

Připomínalo to architekturou koncentrační tábor z dob, kdy měl lidský život ještě cenu. Takovou cenu, že stálo za to bojovat do poslední chvíle o dech. To vše zmizelo.

„Postupujte dále," hlásil klidně rozhlas umístěný nad starou a zrezivělou vchodovou branou.

Byla obklopena dezolátně až rozbořeně vypadajícím oprýskaným zdivem, jímž v tomto normální civilizaci odlehlém místě, ne však natolik, aby se sem i nemocný nemohl dostat po svých, vystupovaly tu a tam zelené rostlinky. Jediná známka vzkvétající naděje, jíž si však žádný příchozí pod bedry vlastní beznaděje nevšímal.

Řada několika lidí do ní vešla. Pomalu, bez známky zájmu o cokoli. Bylo jim naprosto jedno, zda je stavba vybudována speciálně k tomu jednomu účelu, či zda bylo z nutnosti rychlého zákroku zřízeno provizorium v útrobách rozlehlé stavby, jež pamatuje všeliké časy.

„Další, co už rezignovali." prohodil u skla vrátnice sedící muž v šedé košili, sledujíce přitom kolemjdoucí zástup. „Kolik jsi jich napočítal?" obrátil se na vedle sebe stojícího kolegu.

„Čtrnáct. Tedy zatím. Je to přece jenom první dnešní várka." pronesl tento suše. „Zatraceně jich od včerejška na tuhle dobu přibylo."

„Je to čím dál horší," řekl sedící a začal vyplňovat hlášení o aktuálním denním přírůstku do počítače.

Za oběma muži byl umístěn malý stolek se třemi židlemi. Dvě byly prázdné. Byly jejich. Na třetí seděl další muž, byl oblečený podobně jako ti dva. Byl viditelně starší. Také zocelenější. Nejevil o příchozí takový zájem. Už proto, že zatímco jeho dva kolegové je pouze počítali, on s nimi přicházel do kontaktu. Byl jejich průvodcem.

„Můžeš," otočil se na průvodce kolega od počítače. „Všichni jsou připraveni."

Průvodce mlčky vstal a vyšel na dvůr za skupinou lidí.

„Jsou jako tělo bez duše," povzdechl u skla stojící. „Jak dlouho to ještě potrvá?"

„Tak dlouho," řekl sedící, „jak bude situace stále neúnosná."

„Myslíš, že svět se dá někdy do pořádku?"

Sedící se opřel a zadíval na svého kamaráda: „Lidstvo prošlo za ty tisíce let spoustou sraček. Ale nikdy na tom nebylo tak zle, aby dělalo to, co teď."

Stojící se zamyslel a hleděl přitom ven. Průvodce právě zaváděl skupinu lidí do budovy.

„Další zástup jdoucí do pekla, do něhož vkládají naději lepšího života nežli je zde," pronesl stojící.

„Velice pěkně řečeno." dostalo se mu v odpověď.

III. Vstup

„Následujte mne," pronesl průvodce k lidem.

Vždy vypadají stejně, napadlo ho. Směs nejrůznějších případů. Od naprostých otrhaných chudáků po vážené pány v obleku. Výjimkami nebyly ani děti. Ať už přišel každý odkudkoli, zapadl mezi ostatní svým celkovým zubožením. Chudáci, samí chudáci, kteří už nezvládají se v tomto zatraceném světě udržet naživu. Přijdou sami, případně jsou svezeni pravidelným autobusem. Tak hrozná je jejich bída. Tak ztraceno je celé lidstvo vlastní vinou a opakovanými chybami těch, co chtěli mít moc nad vším.

Provedl je dlouhou chodbou. Zastavil se u dveří s nápisem „Linka".

„Prosím, postupujte po jednom tudy, kolegové si vás přeberou," pokynul ke dveřím a otevřel je. „Žádám vás, abyste do přiložených košů odložili veškeré své osobní věci. Šperky, tašky, oblečení. Tím, že se svléknete, usnadníte práci řezníkům a ti mohou pracovat rychleji, takže ti v řadě za vámi nebudou moci čekat příliš dlouho."

Sledoval jejich reakce. Nikdo nepohnul ani brvou.

„Budete zabiti elektrickým proudem, vždy po dvou. Jakmile řeznici zpracují vaše mrtvoly, přijdou na řadu další dva. Před procesem budete dotázáni, zda souhlasíte s vlastní smrtí. Máte tedy možnost si vše ještě rozmyslet."

Ale to nikdo z nich neudělá. Naději na život v jejich očích průvodce nehledal. Dobře totiž věděl, že tam žádná není.