Zdroj: (http://www.mujweb.cz/www/vampire)

První co jsem udělal když se ten šmejd přede mnou vynořil z křoví bylo že jsem se málem podělal. Nic tak odpornýho už jsem fakt dlouho neviděl – kousky masa odloupnutý z jeho kostry se okolo něj svíjely jako klubko nasranejch hadů. Každej z nich měl na konci kostěnej zakrvácenej odpornej a neuvěřitelně ostrej bodec. Ruce měl vytvarovaný do dvou velkejch seker a z jeho zubatý držky se na mě linul odpornej hnilobnej smrad.
Pak sem na něj vystřelil. Z obou pistolí najednou. Celou dobu nebylo absolutně nic slyšet, ale to neznamená, že se nic nestalo. Jedna z kulek mu vletěla do tlamy a na opačné straně způsobil gejzír toho, co mu kolovalo v žilách menší ekologickou katastrofu. Pokud tohle přežiju, tak mě za ty rozežraný stromy stejně asi zabijou ekologisti.
Druhá kulka neškodně prolétla prostorem, kde by měl za normálních okolností střeva. Podle toho smradu hádám, že ty se mu posunuly asi o půl metru vejš.
Rychlost jeho reakce mě překvapila. To byla z mojí strany chyba. Asi tucet z těch jeho “hadů” se mi vymrštilo proti obličeji a jak jsem jim nastavil ruku ve snaze uchránit si oči, zhruba v lokti mi jednou z těch jeho seker uťal. Říká se, že rány od opravdu ostrejch předmětů díky šoku nebolej. Ta sekera asi nebyla dost ostrá. Z mého fungl nového pahýlu se kouřilo a já jsem šílel bolestí. Odskočil jsem od toho “tvora” co nejdál to jen šlo, ještě v letu přepnul svůj poslední Glock na automatiku a zmáčknul spoušť. Něco málo ze zbytku zásobníku ho trefilo a odhodilo kousek zpět. Rozběhl jsem se ven z lesa, pryč od tý jeho zříceniny. Napadlo mě, že se mu třeba nebude chtít mě honit a nechá mě jít. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že to je taková blbost až tomu ani sám nevěřím.
Došlo mi, že se musim dostat k autu. “Někam se ztratim, zregeneruju si tu ruku a zejtra ho přídu dorazit,” blesklo mi hlavou. Už z dálky mi ale bylo jasný, že tudy cesta nevede – auto, nebo spíš jeho zbytky právě plnily okolí zápachem hořícího čalounění a pneumatik. Aniž bych se k přece jenom ještě hořícímu vraku nějak extra přibližoval jsem prohledal okolí, následovala chvilka soustředění a bylo zase slyšet normálně. Pohlédl jsem na hodinky, které právě vydali decentní “píp”, čímž chtěly naznačit, že bude do hodiny svítat a zjistil, že jediný místo, kam se tak ještě před úsvitem dostanu je nedaleká rozestavěná vilka. Rozběhl jsem se tedy příkopem směrem k staveništi a za běhu jednou rukou dobil pistoli. To byl z mojí strany docela slušnej výkon.
Když jsem se k vilce dostal, zbývalo do prvních ranních paprsků asi čtvrt hodiny. Zamířil jsem tedy rovnou do podzemních prostor čili do sklepa – ne sice úplně dostavěného, ale před sluncem určitě chráněného. Jakmile jsem ale vstoupil, bylo mi jasný, že i tohle je z mý strany totálně podělaný – napřed mě do nosu praštil strašnej smrad (asi jako když má někdo střeva v krku) a vzápětí potom lopata. Ačkoliv jsem něco podobného čekal a lopatu pahýlem levé ruky vychýlil, stejně to byla docela šlupka. Ještě v pádu jsem vystřelil. Ne že bych něco trefil, ale v záblesku výstřelu mě zaujalo několik věcí.
Abych odvrátil jeho pozornost, vyprázdnil jsem do něj půlku zásobníku a popadl nedaleko ležící svítilnu. Halogenovou. Její i pro mě poměrně dost oslňující světlo muselo být pro jeho citlivé oči jako rána nožem. Odhodil jsem tedy svítilnu a znovu popadl nyní na zemi ležící pistoli, vyšvihl se na nohy a vrazil mu ještě horkou hlaveň mezi čelisti. Opět jsem vystřelil.
To co se stalo mě docela překvapilo. Najednou se jaksi celej roztekl a kulky z mojí pistole pouze rozryly okolní zemi a zařízení. Až teď jsem si všimnul velkýho pytle v rohu. Byla na něm lebka se zkříženými hnáty. Co by asi tak zedníci potřebovali životu nebezpečnýho? Nehašený vápno! Přeskočil jsem tu nervózní kaluž, ze který se začal znovu tvarovat ten bastard (asi moc koukám na televizi, ale vzpomněl sem si na Terminátora dvojku), svojí poslední rukou popad ten pytel a hodil ho na něj. Z pytle se zakouřilo, prolétl jím naskrz a ještě než dopadl na protější zeď, tak se rozpadl. Vzduchem se začal vznášet jemný bílý prášek. Rychle jsem se rozběhl po schodech nahoru, pryč od sklepa, který ta potvora teď plnila svým příšerným řevem.
Pohled na první náznaky úsvitu byl asi na dlouho to poslední co sem viděl. Spadl jsem zpátky dolu ze schodů a dole se doklopýtal oslepen do vedlejší místnosti. Teď nejenom že si musím obnovit ruku, ale bodly by i nový fungující oči. Ještě že je listopad a stmívá se brzo. V Německu se dělá až do tmy. Krev zedníků je stejná jako jakákoliv jiná. Jenom doufám, že se probudim dřív než ten frajer vedle. O tom že by byl mrtvej si iluze nedělám.