Bitva na nočním hřbitově


,,No snad nebude pršet?!" řekl Dan nakvašeně, když spatřil jak se nad korunami stromů zatahují oblaka. ,,Sakra, že jsem sem lez!"

Začínal litovat svého rozhodnutí navštívit rozlehlý les vzdálený několik kilometrů od jeho domova. Před pár hodinami odbočil z cesty mezi bujný lesní porost a od té doby hledal jakoukoli pěšinu, které by se mohl chytit. Už se stmívalo, ochladilo se a zezhora začaly dopadat první kapky deště. Temné mraky dávaly najevo, že bude pořádný liják a Danovi se nijak zvlášť nezamlouvala představa, že by se měl přes noc krčit pod stromem, skrz jehož větve na něj přesto budou téct proudy vody. Naděje, že noc stráví v suchu v něm stoupla, když před sebou spatřil vysokou bílou zeď.

,,Konečně nějaký obydlí!" pomyslel si a začal zeď obcházet, aby našel vchod do prostoru který ohraničovala. Za chvíli objevil železné mřížované dveře, které naštěstí nebyly zamčené. Otevřel je a když vstoupil dovnitř, překvapením tiše hvízdl. Před sebou viděl jednoduché a neudržované hrobky na kterých bujel plevel všeho druhu.

,,Koho napadlo udělat hřbitov uprostřed lesa?" ptal se Dan sám sebe.

Zavřel za sebou a prošel po kamenité cestičce až k asi metr a půl vysoké zdi, která oddělovala hřbitov na dvě poloviny. Žádný průchod do druhé části hřbitova však nenašel. Otočil se tedy k márnici stojící nalevo od něj.

,,Tady bych mohl přespat!" řekl si, protože intenzita deště sílila. Vešel dovnitř a rozhlédl se. K jeho úlevě nikde neležela žádná mrtvola, márnice byla prázdná až na starobylý meč ležící v rohu. Dan ho zvedl a zamyšleně jej zkoumal.

,,Jak je asi starý?" přemýšlel. ,,Třeba má nějakou hodnotu a dal by se prodat do muzea."

Dan si řekl, že si s tím bude lámat hlavu až ráno a jak nejpohodlněji to šlo se uvelebyl na zem. Nějakou dobu se převaloval z jedné strany na druhou než konečně usnul. Když se probudil, byla ještě tma. Dan se podíval na hodinky a zjistil, že je teprve půlnoc.

,,Už aby bylo ráno!" zamumlal. ,,Pak z tý márnice konečně vypadnu. Aspoň že přestalo pršet."

Chystal se znovu ulehnout na tvrdou zem, když někdo zaklepal zvenku na dvířka. Danovi se rozbušilo srdce. Že by na toto nehostinné místo zabloudil někdo další? Nebo snad…

Zmocnila se ho nepříjemná předtucha. Pomalu došel ke dveřím a opatrně je otevřel. Před ním stál neobyčejně bledý muž oblečený do starodávné vojenské uniformy s prázdným výrazem v očích. Danovi okamžitě došlo o co se jedná. Oživlá mrtvola!

,,Co chceš?" zeptal se opatrně.

,,Jsem Generál!" odpověděl nemrtvý. ,,A potřebuji tě jako svého zástupce!"

Dan na něj vykulil oči. ,,Cože?" divil se. ,,Jako generál nějakýho vojska? A já ti mám dělat zástupce? To si snad ze mě děláš kozy?!"

Generál na něj mlčky hleděl svýma prázdnýma očima.

,,Poslyš, já jsem se nikdy o tyhle militární blbosti nezajímal!" vysvětloval Dan. ,,Myslim že bych ti nebyl k ničemu užitečnej!"

Generál neřekl ani slovo a stál pořád nehybně ve dveřích. Danova nervózita se vystupňovala. ,,Sakra uhni já jdu pryč!" odstrčil Generála a vyběhl z márnice ven. V tu chvíli ho zezadu někdo chytil za tričko a stáhl na zem.

,,Nikam nejdeš!" uslyšel Generálův hlas. ,,Budeš s námi bojovat!"

Dan se rozhlédl a spatřil, že v půkruhu kolem něj stojí několik desítek oživlých mrtvol ve vojenských uniformách. Šance na útěk byla nulová.

,,No tak dobře!" vzdal se. ,,Co přesně vode mě chcete?"

,,Půjdeš v první linii!" řekl Generál a podal Danovi meč, který ležel v márnici.

,,A proti komu budeme bojovat?"

,,Proti vojsku z druhé části hřbitova." zněla Generálova odpověď. ,,Uplynula již dlouhá doba od války Dolního a Horního Muchova. Tehdy jsme se my – všichni muži z obou vesnic povraždili. Naše manželky a děti nás pohřbily na tomto hřbitově, který rozdělily zdí, aby jsme nebyli na jedné ploše s našimi nepřáteli. Zde jsme museli ležet tak dlouho, dokud mezi nás nevstoupí živý člověk a nezvedne meč ležící v márnici. Ty jsi tak učinil a my mohli povstat z hrobů, aby jsme dokončili válku, při které naše těla padla, ale naše duše ji nikdy nedokončily. A ty teď staneš v první linii Horního Muchova proti Muchovu Dolnímu!"

,,A ti z Dolního Muchova se mě budou snažit zabít s vámi?" zeptal se Dan.

,,Samozřejmě!" přikývl Generál.

,,A když vyhrajeme a já přežiju, pustíte mě?" tázal se ještě na to, co ho tížilo nejvíc.

,,Pokud s tebou budeme spokojeni, tak ano! Pokud nás ovšem zklameš, tak tě zabijeme!"

Dan neradostně přikývl. ,,Jasně chápu. Jo a ještě něco: Kolik je těch druhejch?"

Generál chvíli v duchu počítal a pak pravil: ,,Přibližně třikrát více než nás!"

,,Perfektní!" ucedil Dan. ,,Samou radostí se asi zbláznim!"

V duchu už však spřádal plán. Jakmile propukne bitva, nenápadně se zdejchne a ty směšný mrtvolky nechá, ať se navzájem klidně znovu povraždí.

Přes zeď uprostřed hřbitova začaly přelézat mrtvoly oblečené taky do starodávných uniforem, ale jiné barvy než měli dávní obyvatelé Horního Muchova.

,,Hle, už jsou zde!" zvolal Generál. ,,Všichni do boje, vpředu půjde ten živý!"

Dan se zamračil. Houby zástupce, ti chcíplí šmejdi ho používají jako štít!

Obě vojska tasila meče a Dan tak rovněž učinil. Vzpoměl si, jak ještě ve školních letech chodil na kroužek šermu a doufal, že aspoň něco z toho ještě umí. Mezitím k němu dotápala první mrtvola. Dan rychle napřáhl meč a bodl ji do břicha. Voják Dolního Muchova bezvládně klesl k zemi. Stále však další a další nemrtví přelézali zeď a hnali se do boje, jako by pro nic jiného nebyli mrtví. Dan se štěstím sťal další tři a pak si řekl, že nastal čas utéct. Nenápadně před sebe pustil několik Hornomuchovských vojáků a snažil se dostat k východu. Povedlo se! Dan nevěděl jestli má utíkat, nebo se plížit aby byl co nejméně vidět. Než se však stačil rozhodnout, ucítil na krku ostří číhosi meče.

,,Zbabělče!" promluvil na něj Generál chladně zlověstným hlasem. ,,Zasloužíš si popravit! Žádný voják neutíká z bitvy!"

V Danovi se zvedla vlna odporu. Bylo mu už jedno, jestli ho ten blbej vojevůdce zabije, hlavně mu chtěl říct co si myslí.

,,Já nejsem voják!" zařval. ,,Ty si di klidně bojovat, už si jednou chcípnul kvůli nějaký zbyečný vesnický válce, ale nemáš právo do toho zatahovat mě! Já jsem normální člověk, kterýmu je nepřátelství nějakejch dávno vyvražděnejch vesnic u prdele! Jo a ještě jsem ti chtěl říct, že v tý uniformě vypadáš jako idiot!"

,,Oblékat uniformu je čest!" řekl chladně Generál. ,,A je mi jedno jestli bojovat chceš nebo nechceš! Prostě bojovat budeš!"

Generál popadl Dana za nohu a odvlekl ho zpět do bitevní vřavy. Tomu tak nezbylo nic jiného, než bojovat. Oháněl se mečem proti vojákům Dolního Muchova a přemýšlel, jestli tuhle noc přežije. Kolem něj bezvládně leželi vojáci obou soupeřících stran, spousta dalších však pořád zarputile bojovala. Dan nevěděl, jak dlouho trvalo, než padl poslední voják Dolního Muchova. Ačkoli bylo soupeřů mnohem více, Horní Muchov vyšel z boje vítězně. "Živi" však zůstali jen Dan, Generál a další tři vojáci.

,,Super, je konec!" promluvil Dan. ,,Pomohl jsem vám vyhrát, takže snad můžu jít!"

Generál se k němu pomalu otočil. ,,Říkal jsem, že jen za té podmínky, budeme-li s tebou spokojeni!"

,,No a nejste? Vždyť jsem skolil přes padesát těch druhejch zambíků!"

,,To ano, ale zklamal jsi jako člověk! Chtěl jsi utéct z bitvy! Taková věc se neodpouští!"

Dan sevřel pevněji meč. ,,Takže co?" zeptal se. ,,Chcete mě zabít?"

,,Nic jiného si nezasloužíš!" vyřkl Generál zlostně ortel. ,,Zabijte toho odporného zbabělce!"

Tři vojáci se jako loutky vydali k Danovi. Ten se nutil ke klidu. Když zvládl vojáky Dolního Muchova, tak zvládne i tyhle.

Nemrtví zaútočili všichni naráz. Dan se hbytě skrčil a odkutálel se na stranu. Stačil zpozorovat, že jeden z vojáků nechtěně probodl svého kolegu.

,,Třeba se pozabíjej sami!" zadoufal.

Mezitím se k němu poslední dva vojáci otočili a chystali se ho připravit o život. Dan vykopl nohy do vzduchu a levou se mu podařilo většímu z nemrtvých vykopnout meč a toho druhého dokonce pravou nohou svalil na zem. Rychle vstal a odzbrojeného vojáka propíchl skrz na skrz. Vyškubl z jeho těla meč a dorazil vojáka ležícího na zemi.

,,Ještě jsem tu já!" řekl tiše Generál. ,,A mě neporazíš!"

,,Uvidíme!" sykl Dan a čepelí meče vykryl Generálův výpad. Generál ho zasypával množstvím úderů, které Dan jen stěží vykrýval, nebo byl nucen jim uhýbat. Věděl, že na Generála nestačí a začal ustupovat. Po chvíli mu Generál dokonale vedeným úderem dokonce vyrazil meč z rukou. Dan byl beze zbraně. Nehodlal se však nechat rozsekat na kuy a dal se na útěk mezi hroby. Po několika metrech zakopl o náhrobek, který vypadl ze země. Dan dostal nápad. S námahou těžký náhrobní kámen zvedl ze země a hodil ho po Generálovi. Generál překvapeně vykřikl, ale nestačil uhnout. Náhrobní kámen ho srazil na zem a on pod ním zůstal ležet.

Každého by to odrovnalo, ale Generál byl zřejmě i po smrti z hodně tvrdého těsta a začal ze sebe pomalu kámen odvalovat. Nestačil se však osvobodit dostatečně rychle. Dan k němu přistoupil a bodl ho svým mečem do krku.

Z Generálových úst vytekl pramínek krve, přesto stačil naposledy promluvit:,,I když jsi vyhrál, jsi zbabělec! Chtěl jsi utéct z boje!" Zachroptěl a pak už zůstal jen nehybně ležet. Konečně našel na věky klid.

Dan si oddechl. Ačkoli tomu ztěží dokázal uvěřit, zůstal naživu. Konečně opustil hřbitov, na kterém strávil nejhorší noc svého života. Nad stromy vysvítalo slunce. Začínal nový den. Dan se radostně zasmál. Najde cestu z lesa a už nikdy – nikdy nevleze v noci na žádný hřbitov!

Sdílejte článek

14 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Hannah 12 března 2012 v 22:53

    Nic moc. Není to špatně napsané, ale je to celkově nelogický příběh. V prvé řadě by se takhle člověk nezachoval. Hned od prvního okamžiku byl naprosto v klidu. Chtělo by to nějak rozebrat a popřemýšlet nad tím. Trochu psychologie do té povídky. Ale jinak po stylistické stránce docela na úrovni 8-/

Nový komentář