Beznaděj


Vím, že jsem probudil něco, co nemělo lidské oko nikdy spatřit. Bože, odpusť mi moji hamižnost, která to všechno zavinila. Začínám se ďábelsky smát, do toho mi vtrhnou na tváře slzy, jak komické. Do ruky beru láhev vína, loknu si, alkohol alespoň omámí moje smysly, před tím, co si pro mě brzy přijde.

Všechno to začalo před dvěma dny. Já, student archeologie, jsem trávil svůj čas na vykopávkách. Zrovna jsem začišťoval jeden objekt, když zničehonic moje motyčka na něco narazila. Byla to bronzová, asi 7 cm vysoká soška, vlčí hlava, lidské ženské tělo, v životě jsem se s ničím takovým nesetkal. V tu chvíli mě napadlo, že to nějak souvisí s pohanským kultem. Uvědomil jsem si, že jsem našel něco unikátního, něco, co v celé archeologii nemá obdoby, taková druhá Věstonická Venuše. Mohl jsem dopřát svému vedoucímu slávu, ale já se zachoval přesně tak, jak by se většina archeologů nikdy nezachovala, sošku jsem schoval do kapsy. Netrpělivě jsem čekal, až dnešní vykopávky skončí a já si budu moci prohlédnout ten skvost, co mi leží v kapse. Dočkal jsem se, každá moje myšlenka cestou domů patřila jen té sošce s vlčí hlavou.

Teprve až doma jsem vytáhl svůj poklad z kapsy a položil sošku na stůl, jako kdyby tam patřila odjakživa. Sošku jsem nalezl v objektu, který náležel velkomoravskému období, to už bylo, ale v Čechách křesťanství. Nějaká pohanská komunita se musela udržet a uctívala svého boha. Začal jsem listovat své knihy a hledal něco o kultech a bozích, jestli mi neporadí s čím mám tu čest. Narazil jsem na to, že v slovanských dobách byl zde polyteismus, to znamená, že byl jeden hlavní bůh a další lokální bohové. Pečlivě jsem procházel slovanské bohy, ale nikde nebyla ani zmínka o něčem tak absurdním a zároveň úchvatném jako je člověk s vlčí hlavou.

Rozhodl jsem se, že se poradím se svými přáteli, Martinem Sivým, spolužákem archeologie a svým bratrancem Petrem Zaxem, který studoval středověkou historii. Oběma jsem zavolal a dal si s nimi schůzku v městské kavárně. První přišel do kavárny Martin, chtěl vědět, co je tak důležitého, kvůli čemu musel doma nechat přítelkyni samotnou. Když jsem vytáhl sošku a ukázal mu ji, tiše na ni hleděl a prohlížel si ji. Zeptal jsem, co si o ní myslí, nevnímal mě. Učarovala ho stejně jako mě. Po chvíli začal sám od sebe mluvit, chtěl vědět odkud ji mám. Řekl jsem mu, jak jsem sošku nabyl, rozčílil se. Nadával mi, že on by ji nikdy neukradl, že nejsem žádný archeolog, ale prachbídný zloděj. Lhal, viděl jsem mu to na očích, kdyby byl na mém místě, jednal by úplně stejně. Uklidnil se a řekl, že něco takového vidí poprvé, odvodil stejně jako já, že to má něco společného s pohanstvím, mezitím přišel Petr. Asi hodinu jsme všichni debatovali, co by to mohlo být, jediné na čem jsme se shodli, že se půjdeme podívat do městské knihovny.

Tam jsme prolistovali snad všechny knihy, které měli něco společného s pohanstvím. Petr mně navrhl, že sošku vezme k sobě a zkusí se poptat známých. To jsem, ale zamítl, cítil jsem nějak, že ta soška a já patříme k sobě. Martin mi zase řekl, co kdybych sošku vzal zpět na vykopávky a tam ji jako našel. To byla, ale ještě větší bláhovost, než navrhl Petr. Dohodli jsme se, že budeme pátrat každý sám a zítra se znovu ve stejný čas sejdeme v kavárně.

Když jsem došel domu už byla tma, svoji krásnou vlčí ženu jsem si položil vedle postele na noční stolek. Znovu ve mně zahlodala pochybnost, zda jsem udělal správně, když jsem si tak velký objev nechal sám pro sebe. Sedl jsem si na postel a díval jsem se na ni, úplně mě hypnotizovala.

V noci jsem ještě pátral v knihách, jestli se mi něco nepodaří najít, stále jsem četl to samé, bohové Perun, Sventovít, ale o bohu s vlčí hlavou ani řádku. Nevím, jestli mám to, co jsem slyšel, nazvat prvním signálem, možná se mi to jenom zdálo, ale slyšel jsem zavytí. Ne to nebyl pes! Jako kdybych slyšel vlka, bylo to krátké asi jenom 20 vteřin a jak rychle to přišlo tak to i odešlo. Tu noc jsem tomu nevěnoval pozornost, bůhví co to bylo. Bylo něco málo po půlnoci a já už byl unaven, šel jsem spát.

Ráno jsem vstával časně, musel jsem na vykopávky, usmyslel jsem si, že se vedoucího nenápadně zeptám. Vzpomněl jsem si na Martinova slova, abych vzal sošku na vykopávky a jako ji tam našel, nešlo to. Na vykopávky jsem dorazil, ale byl jsem celý nesvůj, nemohl jsem se dočkat až zase budu se svoji vlčí ženou. O polední pauze jsem se začal vedoucího vyptávat na ten objekt, kde byla soška. Byl to velkomoravský dům, byly tam kulové jamky, z nálezu se tam našly kousky keramiky, kosti a nějaké uhlíky, prostě nic neobvyklého o čem by věděl. Nakonec jsem se ho zeptal i na božstva z té doby, byl udiven, že mě to tak zajímá. Začal mi vykládat o bozích, ale pořád nic, co by mě zajímalo. Nenápadně jsem ho nasměroval na vlčí bohy, o ničem takovém nikdy neslyšel. Moje troufalost šla ještě dál, zeptal jsem se jestli se někdy nalezly bronzové sošky bohů. Ne, nic takového není známo, takže jsem měl doma unikát. Celou přestávku jsem prohovořil s vedoucím, ale stejně to bylo nakonec k ničemu. Zbytek vykopávek utíkal pomalu, doufal jsem, že něco objevili Martin s Petrem.

Před domluvenou schůzkou s přáteli, jsem ještě doma vyzvedl svoji bohyni. Připadal jsem si jako malý kluk, který se těší na kolotoč, když jsem ji bral do ruky. Vyrazili jsme do kavárny. Dorazil jsem první a čekal, za chvíli jsem viděl ve dveřích Martina, něco nebylo v pořádku. Jeho vážný výraz v bledém obličeji něco naznačoval, šel pomalým krokem k mému stolu. Myslel jsem, že něco zjistil, tak jsem se ho netrpělivě zeptal. V zpříma se mi podíval do očí a to co pronesl se mnou otřáslo. Petr je mrtvý.

Byl to pro mě šok, nemohl jsem tomu uvěřit, člověk se kterým jsem se včera bavil byl mrtvý. Naléhal jsem na Martina ať mi řekne všechno co o tom ví. Našli ho teprve před chvíli, byl zavražděn, v ten okamžik, jak to řekl, se mi zatočila hlava. V hlavě se mi honily myšlenky – kdo, proč, jak. Martin se na chvíli odmlčel, to nejhorší mělo teprve přijít. Nezabil ho člověk, ale nějaké zvíře, byl roztrhaný na kusy. A nebyl nikde v lese, ale byl doma, nějaké zvíře ho roztrhalo přímo v jeho domě. Našli ho jeho rodiče, dnes, když se vraceli z dovolené. Vytáhl jsem sošku z kapsy a položil ji na stůl, oba jsme se na ni podívali, oba nás to napadlo, ale oběma nám ta myšlenka přišla tak absurdní, že jsme ji ani jeden nevyslovili. Chvíli bylo ticho, nakonec jsem schůzku utnul já, že musím jít za tetou a strýcem.

U Petrova domu byla policie. Viděl jsem tetu, jak jí strýc podpírá, byla úplně na dně, jejich jediné dítě před chvílí zemřelo. Objal jsem se s nimi. Zeptal jsem se strýce co se stalo, ten jenom kýval hlavou. Nějaké zvíře ho roztrhalo, ale jak se tam dostalo, dům byl zamknutý. Zeptal jsem se jaké zvíře to bylo. Prý to byl pes nebo vlk, strýc stále vrtěl nechápavě hlavou. Nabídl jsem jim, jestli nechtějí jít ke mně, odmítli. Rozloučil jsem se s nimi a vydal se domů, v hlavě se mi pořád opakovalo jediné slovo, vlk.

Doma jsem byl úplně mimo, už žádné pátrání po božstvech. Lehl jsem si a koukal tupě do stropu. Čas utíkal, nevím jak dlouho jsem ležel. Zazvonil telefon. Vstal jsem a zvedl ho, byl to Martin. Chvěl se mu hlas. „Našel jsem to. Bože, já jsem to našel. Celou dobu jsme pátrali na špatném místě. Není to Bůh. Je to Beznaděj.“ Nechápal jsem co tím myslí. Martin pokračoval v hovoru. „Ta soška se jmenuje Beznaděj a není to žádný bůh, je to prokletí. Martin začal koktat, já jsem se ani nezmohl na slovo, abych ho uklidnil. „Každý kdo se té sošky dotkne, zemře. V obráceném pořádí, jakém se dotkl. Beznaděj vždy o půlnoci zabije jednoho člověka, který se dotkl její sošky.

Snažil jsem se přítele uklidnit, brečel. „Jsem na řadě. Všechno to je pravda, našel jsem to v knize Ďáblova Postolicium. Za pět minut mě zabije.“ Podíval jsem se na hodiny, byla skoro půlnoc. Pokračoval. „Smrt je nevyhnutelná, jde ji pouze oddálit. Sošky se musí dotknout nějaká cizí osoba, která se jí ještě nedotkla. Tu beznaděj zabije dřív, místo osoby, která je na řadě. Čas se pomalu chýlil k půlnoci. „Bože, je tady.“ Z telefonu se ozval smrtelný křik. Zavěsil jsem telefon, během jednoho dne jsem ztratil své dva  nejlepší přátele.

Dnes časně ráno jsem sošku zakopal na zahradě, už nikdo nesmí zemřít. Sedím doma a čekám na půlnoc. Čas, kdy si pro mě přijde se nezadržitelně blíží…

Sdílejte článek

Nový komentář