Balónky smrti


     Hniju tady už měsíc. Nedovedu si představit, jaktože jsem ještě nezešílela, i když si poslední dobou tak připadám; ty tři stěny a mříže se na mě pořád tlačí, jako kdyby mě chtěly rozmačkat. Buď mám klaustrofobii, nebo umírám…

     Celý den jen zírám do prázdna a do tmy, kterou mi skvěle poskytuje uzavřený prostor pouze s několika otvory ohraničenými železnými tyčemi. Nevím proč, ale nějak mi začínají připomínat sloupy nějakého chrámu. Ani meditace mi už nepomáhá a křičet jsem už přestala dávno. Ke všemu si připadám podivně sama; včera jsem dokonce nezaslechla ani nezahlédla jediného strážce, který by šel kolem, ani oběd mi nikdo nepřinesl, a neslyším okolo jediný zvuk, přestože je tu zvuků spousta; od hučení v hlavě přes jakési podivné šeplavé hlasy, ze kterých se mi motá hlava a upadám do bezvědomí, až k drásání prstů do stěny. Ta stěna je strašně uzavřená, není v ní skulinka, nic. Je to prostě hustota nad hustoty, je to kámen.

     A na něj se mění i moje hlava; mám ji pořád strašně těžkou, asi mi upadne. Jediné rozptýlení nacházím kolem oběda; pokud přijde strážce s talířem něčeho, co vypadá jako něčí zvratky smíchané s ovesnou kaší a trochou cementu, zeptám se hlasitě a jasně, vymáčknu ze sebe co nejsilnější zvuk; nechci, aby si myslel, že jsem slabá tak, jak doopravdy jsem; zeptám se hlasitě a jasně, z hrdla se mi vyrve: "Co je nového?"

     Po beznadějném čekání strážce na chvíli, kdy si vezmu jídlo, muž odejde a já opět zůstávám sama. Téměř nikdy mi neodpověděl.

     Předevčírem to však bylo jiné. V poledne přišel strážce s obědem. Říkala jsem si, že ho to pořád baví, přinášet a zase odnášet ten talíř s odporným obsahem, a taky mě napadlo, co s tím udělají; vysypat to do koše by bylo týrání. Strážce však vypadal nějak podivně. Přicházel nesmírně pomalu, cosi okolo něj sálalo a v obličeji měl strašný výraz. Jako by měl na sobě masku z Halloweenu; tvář měl pokřivenou, oči zamračené, až to vypadalo, že se mu proměnily v úzké štěrbiny, a kůži měl smrtelně bílou. Ta vedle černého obleku působila dojmem, že její majitel je mrtvola ze hřbitova.

     Nebyla jsem ničeho schopna, jen jsem stála a sledovala, jak se blíží, oči vytřeštěné a ve tváři výraz absolutní hrůzy. Když byl od mříží tak blízko, že se jich málem dotýkal, vyrazila jsem ze sebe děsivý skřek. A náhle se všechno vrátilo do normálu: přede mnou už nebyla ta příšera, ale normální strážce a tvářil se dost zmateně. V rukou, do té doby prázdných, držel zase talíř s tím odporným jídlem a ptal se: "Co se děje?" Bylo to poprvé, kdy promluvil, ale jeho hlas mě vyděsil ještě víc. Tiskla jsem se ke stěně jako k ochraně Boží, přála jsem si, abych byla pryč, někde daleko, klidně i na Sahaře, ale někde, kde mě nikdo nenajde a kde bude svítit slunce.

     Strážce rychle odběhl někam za roh a já jsem zůstala na místě, přitisknutá ke stěně a mé srdce svým vyskakováním dosahovalo až kritického bodu, jako by mi chtělo vyletět z úst. Nepatrné množství jídla, které jsem se nějak přinutila sníst před jídlem, se ve mě třáslo, snad také strachy. Připojilo se snad k mému tělu? To jsem nevěděla, ale zůstala jsem na místě a dívala se před sebe jako hlídka, aby se snad ten netvor ještě nevrátil…

     Už jsou to dva dny. Teď, když jsem si na to vzpomněla, jsem se dost roztřásla; moje hubené tělo, připomínající kostru, se přitom málem rozsypalo, takže jsem se uklidnila při pomyšlení, že jsem zabila pět dalších minut času. Do této chvíle mě napadalo, že bych mohla spát na té chatrné konstrukci, která by sotva udržela psa; i když možná, při mé nynější váze, bych se na ní mohla chvíli udržet. Teď mi však došlo, že by to bylo zbytečné; jen by mě dál strašily noční můry, ve kterých mě pronásledovala létající kosa s nabroušeným a krvavým ostřím až ke hřbitovu. Beztak už jsem nespala celé dny.

     Tu náhle slyším něčí kroky. Vypadá to, že to jsou kroky někoho váženého, i když si nedovedu představit, kde se ve mně ta myšlenka vzala. A už vidím postavu – ne, dvě postavy, jak se ke mně blíží. Jejich rovná chůze mi připomíná robota, přičemž dostanu znovu strach a trochu se otřesu. Po chvíli však vidím, že ony dvě postavy jsou strážce a nějaký doktor; má totiž plášť, brýle a holou hlavu, typické znaky. Je až neuvěřitelné, že mě dosud žádný nenavštívil; jsem však ráda, že tu se mnou vůbec někdo bude. Slyším svým napůl ztraceným, ale bystrým sluchem, jak říká: "Děkuji, já už to zvládnu sám." Strážce kývá hlavou a zůstává stát za zdí pro případ, že by se stalo něco neočekávaného.

     Slyším skřípění mříží, projíždí mi mráz po zádech, tenhle zvuk nesnáším. Už jako malá jsem prostě nesnášela skřípění, nedovedu si to vysvětlit, ale když jednou jsme s maminkou – maminka! Ponořím se do vzpomínek. Maminka… Dávala mi pusu, hladila mě, dávala mi plyšového medvídka do postele, když mě strašily ošklivé sny, když jsem plakala, vždycky mě uklidnila… Ach, kdyby jen tu teď byla se mnou! – Onoho osudného dne jsme čekali na nádraží a přijížděl vlak, strašně jsem zavřeštěla, zacpávala si uši a málem omdlela. Byli jsme s tím za doktorem, ale ten jenom řekl, že nemám být v blízkosti skřípajících věcí. A teď se mi vrátila moje fobie…

     Ten hnusný zvuk jako by mi vyřízl díru do hrudi. Pevně zavřu oči a čekám, až to skončí; v příští vteřině však je skřípání pryč a nahradí jej táhnutí něčeho po zemi. Otevřu oči a vidím, že to jsou dvě židle, prosté a dřevěné. Ještě více si uvědomuji, že jsem ve věznici. Pak nějaký hluboký, konejšivý hlas řekne: "Posaďte se." Nevím, zdali ho mám poslechnout, ale nakonec to udělám. Plaše se přibližuji víc a víc, až pocítím tvrdé, chladné dřevo. "Řekněte mi," vybídne mě hlas. "Co jste viděla před dvěma dny?"

     Podívám se po původci toho hlasu, ale rychle zase ucuknu. Nyní mě plně zaujaly mé dlouho neumyté černé vlasy. Nechci odpovídat, protože mám pocit, že mi někdo vyřízl jazyk a ukryl ho někam hodně hluboko, do truhly ozdobené krvavě rudými drahokamy a z vzácného ebenu, někam, kde ještě lidská noha nebyla… Nebo přece jen mám odpovědět? Ale jak? Snažím se vydat nějaký zvuk, ale jde to strašně složitě. "Jen… Jen tmu." Je to poměrně pravda; ach, kéž by se teď neptal na dobu kolem oběda. Bohužel, když jste měsíc v jedné místnosti, musíte se spoléhat na to, že se Vám téměř nic nikdy nesplní. "Takže jste viděla tmu. A co dál? Vzpomeňte si, můžete si dát klidně načas."

     Víc než jeho hlas teď slyším svůj vlastní dech. Je strašlivě přerývaný a hlasitý. Vůbec nemůžu pohnout rty, dokonce ani nemůžu mrkat. Z mého hrdla vyjde jen jakési ponuré povzdechnutí. Dál už se o to vůbec nepokouším; jen aby věděl, co nemohu udělat, k němu znovu vzhlédnu a pomalu zakroutím hlavou. Muž kývne, zvedne se, otevře mříž a něco tiše říká strážci. Je mi nějak líp, když už ho nevidím… Nemám ale opravdu chuť s ním dál rozmlouvat. Naposled ho spatřím, když mi sdělí: "Ještě k vám přijdu." a pak odejde.

     Jsem celá paralyzovaná… Náhle mám strašnou chuť spát. Nějak zmizí všechen strach, vypaří se, vyletí skrze mříže a uhání dál a dál, zahýbá za roh a zamřížovaným oknem vyletí někam pryč. Zavírám oči, ale stejně se dívám nahoru. Na židli je mi teď velice pohodlně, dřevo se mění na měkkou matraci a kov na polštář… Nějak cítím, že jsem se položila, okolí zahalí nádherně hustá bílá mlha… Propadám se do bílé tmy a zjistím, že ležím ve svém pokoji. Všechno je mnohem více osvětlenější a já cítím nádhernou svobodu, jako kdybych se vznášela.

     Do místnosti vejde má maminka… Vypadá mladší a zářivě se usmívá, až se mi z toho chce plakat. "Vítám tě," řekne klidně a dodá: "Pojď, mám pro tebe dárek." Nadšeně se zvednu a procházím pokojem až ke dveřím. Všude je všechno na svém místě, ale nějak novější, neumím si to nijak vysvětlit, ale nepotřebuju to. Můj plyšový medvídek pořád leží na polštáři, na skříňce leží moje prstýnky a gumičky, které jsem si brala vždy na tělocvik, na poličce jsou srovnané moje staré fotky, kde jsem zobrazena coby jednoroční až šestileté dítě, které objímá matka.

     Maminčiny husté, hnědé vlasy, které mi vždy připomínaly čokoládové nitky, se mihnou a já jdu za nimi. Procházíme dveřmi z dubového dřeva, natřenými a nalakovanými jako nové. Maminka se náhle zastaví a otočí se ke mně.

     Za ní je místnost, jejíž zdi jsou z jakéhosi nádherně měkkého materiálu a všude jsou mraky balónků, červených, modrých, žlutých, růžových, bílých, zelených i fialových. Je tam postel, na kterou když si sáhnu, připadá mi, že je to ta nejměkčí matrace na světě. Peřina i polštáře jsou hebké a lehké jako pavučina. Vše je naprostým protikladem mé tvrdé, nepohodlné cely… Ale ne, nemysli na to, říkám si… "To všechno jsem připravila na tvůj návrat," vysvětluje šťastně maminka. "Zkus si, jak jsou ty stěny měkké!"

     Nejsem schopna slova. Srdce jako by se mi mělo rozervat dojetím a láskou. Rozběhnu se a narazím do toho měkkého. Odrazím se jako na trampolíně. Maminka se směje a tleská. Zkouším další stěnu a další, je mi to strašně příjemné…

     Z nějakého důvodu se podívám na balónky. Jejich barvy se najednou mění. Všechny podivně zčernají a začnou se pohybovat. Maminka už se nesměje jako dřív; její veselý jásot je náhle krutým, chladným smíchem, oči jí naprosto ztvrdly, tvář se začíná protahovat… Náhle jeden z balónků praskne a já ucítím strašlivou bolest. Pokoj je pryč, maminka je pryč, balónky jsou pryč. Dívám se jen na něco tvrdého a černého. Jsou na tom červené skvrny.

     Pomalu, téměř slastně zavírám oči. Co asi teď uvidím, co zažiju? Bude to pro mě překvapení. Proč mě to už dávno nenapadlo? Maminka mi k tomu pomohla… Děkuji ti, mami, že jsi mě osvobodila. Už vím, co byla ta nádherně měkká stěna. Byla to tvrdá zeď.

Sdílejte článek

Nový komentář