Baletka


V sále bylo přítmí a za okny se třepetalo několik můr. Zběsile narážely do skla, ve věčné touze dostat se ke světlu. Dřevěná podlaha byla navoskovaná a mé kroky po ní nepříjemně vrzaly. Připadala jsem si vždy jako slon v porcelánu, když jsem před sebou spatřila tu dívku. Byla malá a štíhlá, její nohy se podobaly pavoučím. Cvičila baletní pozice, přecházela plynule z jedné do druhé. Celou dobu ke mně byla otočená zády a já viděla jen její hnědá vlasy v přísně sepnutém drdolu.

Tenhle sen se mi zdál téměř každý den asi půl roku v kuse. Vždy jsem viděla jen útlou baletku, která ladně tančila a nikdy jsem nezahlédla ani kousek z jejího obličeje. Až do noci prvního letního dne. Tehdy jsem ji spatřila. Ale obličej vidět nebyl, jen hluboká krvavá díra, která jí zela uprostřed hlavy orámované kaštanovými vlasy, které se jí uvolnily z drdolu.

Probudila jsem se s křikem v potem zmáčené posteli. Do té doby jsem to považovala za normální sen, který se prostě jen podezřele často vrací. Jenže na baletce bez obličeje nemůže být nic v pořádku. Druhý den jsem se bála vůbec usnout a měla jsem rožnutá všechna světla v pokoji. Nevím, proč se to stalo zrovna té noci, proč jsem ji z ničeho nic musela vidět. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že to jen zapůsobila má představivost, která prostě musela konečně vysvětlit, proč je vždy otočená zády. Jenže podvědomě jsem cítila, že ji uvidím znovu a znovu, dokud zas nedojde k dalšímu zlomu.

Ale tu noc jsem spala bezesným spánkem a dokonce pár následujících. Téměř jsem na ten sen zapomněla. Říkám téměř, protože v podvědomí sem se stále bála usnout. Možná jsem už tehdy tušila, že mé noční můry nedopadnou vůbec dobře. Kdybych tomu tak dokázala nějak zabránit. Pořád na to musím myslet. Třeba se s tím dalo něco dělat, koupit lapač snů nebo podobnou blbůstku pro pověrčivé báby. Teď, když už jsem na konci, bych udělala cokoli, aby se nestalo to, co se stalo.

Znovu se mi objevila až skoro za čtrnáct dnů. Přišla jsem od kamarádky v dobré náladě a dokonce jsem i usínala s pocitem, že se dobře a klidně vyspím. Jenže sotva jsem zavřela oči, objevila se ona. Opět tančila, ale nyní jsem jí v zákmitu bílých štíhlých paží občas zahlédla problesknout tu krvavou skvrnu, její „obličej“. Tentokrát to však nebyla ta krvavá zející rána, která mě tolik vyděsila. Všimla jsem si, že je znatelně blíže ke mně. Vždy tančila skoro až u zdi, ale teď byla uprostřed sálu a já jsem téměř slyšela, jak jí ve víru tance odpadávají kapky krve a pleskají o navoskovanou podlahu.

A s každou další nocí byla blíže a blíže ke mně. Nedokážu vám ani vyjádřit strach, s jakým jsem chodila spát. Někdy jsem se snažila ze všech sil, abych neusnula, ale zřejmě mě vždy nějaká zlá víla donutila na vteřinku zavřít oči a já se opět objevila v tom tanečním sále. Teď už vím, že to nebyla žádná zlá víla. To ona mě k sobě volala, tak naléhavě a úpěnlivě, jak jen jí to její neexistující rty dovolily.

Té osudné poslední noci, jsem byla až k smrti vystrašená. Rodiče odjeli na nějakou oslavu a já zůstala sama doma.  Předtím jsem si vždy říkala, že mě alespoň někdo chrání, že po probuzení mohu jít za mámou, vypít ranní kávu a všechny noční běsy nechat za sebou ve své posteli. Jenže tehdy mě už nikdo nechránil. Myslím si, že zrovna na tohle čekala. Až budu úplně nechráněná a ona může uskutečnit svůj dlouho připravovaný zoufalý plán.

Sotva jsem ji uviděla, strnula v dokonalém en dedans s „tváři“ obrácenou ke mně. Vím, že je to hloupé, ale připadalo mi, jako by se na mě usmála, takovým tím milým, kamarádským úsměvem. Jako by říkala: moc ráda tě vidím, dlouho jsem se na tebe těšila.

„Moc ráda tě vidím, dlouho jsem se na tebe těšila“ zaznělo mi v hlavě a já sebou leknutím trhla.

„Nemusíš se mě bát, nechci ti ublížit. Vybírala jsem si tě pečlivě a věděla jsem, že ty mě pochopíš.“

„Pochopím co“ promluvila jsem a ona o krůček postoupila vpřed. Kdybych neměla nohy jako z olova, o stejný krůček bych ustoupila zpět. Ocitla se totiž hned přede mnou. Stačilo by se mi předklonit a dotkly bychom se nosy. Teda pokud by ona nějaký měla.

„Podej mi ruku a uvidíš. Uvidíš všechno a pak pochopíš, jak moc jsem zarmoucená a osamělá.“ Natáhla ke mně sebevědomě ruku. Jako by si snad myslela, že ji za ni bez rozpaků uchopím. Jenže sny jsou strašně divná záležitost a já to udělala. Dotkla jsem se jejích ledových tenkých prstů a ona je něžně stiskla.

V první chvíli jsem si myslela, že se vůbec nic nezměnilo. Přede mnou tančila malá štíhlá dívka a do oken se stejnou vervou narážely můry. Avšak měla krásnou bílou pleť, velké modré oči a rty růžové jako plátky růže. Byla neobyčejně půvabná a já neměla proč se jí bát. Ale pak jsem za sebou uslyšela nepříjemný káravý hlas.

„Jsi úplně nemožná. Copak nevíš, že balet je tancem labutí a víl? A ty z toho děláš bůhví jakou hospodskou odrhovačku. Kde je nějaká elegance a něha? Pružnost?  Zanícenost? Jsi úplně k ničemu, nezasloužíš si navštěvovat mou školu.“

Ze stínů vystoupila ladně vysoká a štíhlá žena. Vlastně byla téměř vychrtlá. Lícní kosti jí div nepropíchly napjatou pokožku. Měla vlasy ve stejném přísném drdolu jako má známá, ale jí se naopak neuvolnil ani pramínek. Tvářila se naštvaně a neoblomně. Zato dívka stála pokorně u zdi sálu, se svěšenými rameny a ztrápeným výrazem.

„Myslíš si, že takovou šanci jako ty dostane každý? Že normálně přijímám z dobročinnosti usmrkané a zavšivené sirotky? Doufala jsem, že z tebe vychovám tu nejlepší baletku, jakou kdy Paříž viděla. Co Paříž, celý svět! Ale jak jsi mě okouzlila, tak jsi mě zklamala. Zlenivěla jsi, cvičíš čím dál tím méně, poznám to. Ale já vím, jak tě donutit, aby ses zase dala dohromady. Nic totiž není lepší motivací než pořádný výprask.“

Napřáhla ruku a tak ze záhybů svých dlouhých černých šatů vytáhla vycházkovou hůl. Dívka vykřikla a pokusila se utéct. To zřejmě dámu rozzlobilo ještě více a s nečekanou mrštností se po ní vrhla. Netrvalo dlouho a držela dívku za drdol vlasů. Něco na ni rozhněvaně mumlala, ale tak rychle a s takovou vášní, že jsem jí nerozuměla ani slovo. Pak dívku odhodila proti zdi.  Jenže křehká dívka tohle hrubé zacházení neustála a narazila hlavou nejprve o zeď a pak o parkety. Zůstala v mdlobách ležet a vlasy z upraveného drdůlku jí nyní splývaly přes obličej v dlouhých loknách.

Starší dáma byla zřejmě trochu překvapená ale pak se jí na tváři rozlil spokojený výraz. „O tuhle se nikdo nebude zajímat. Ani si nevšimnou, že zmizela a já se alespoň po tolika letech pořádně pobavím.“ A poté odešla s ošklivým úšklebkem na rtech.

Stála jsem tam ani ne tři minuty, napjatá až k prasknutí, co se vlastně nebohé dívce stane. Ale věděla jsem to vlastně už dopředu. Dáma se vrátila a v ruce místo hole nesla dlouhý tenký nůž. Poklekla k mé malé noční můře a něžně jí zvedla hlavu. Jenže zrovna v tu chvíli se dívka ospale probrala a sotva uviděla svou učitelku baletu s nožem v napřažené ruce, dala se do křiku. Ale žena na nic nečekala, zabořila čepel nože až po rukojeť do dívčina krásného modrého oka. Ruce jí ochably a sklouzly na podlahu. Z obličeje jí odkapávala krev a žena se dala do práce, kterou zřejmě shledávala velice zábavnou. Spokojeně jí vyloupla oči, pak odřezala nos, tváře a tak dále, než z dívčina obličeje nezbylo nic víc, než krvavý rosol. Nejstrašnější na tom bylo, že nos si strčila do úst a po celou dobu ho labužnicky přežvykovala.

Několik minut se pak dobývala do dívčiny lebky, dokud nepraskla a ona postupně neodstranila všechny části a nedostala se ke šťavnatému mozku, který si s téměř mateřskou něhou položila do klína. Pak i s ním v sukni odkráčela a nechala kdysi nadějnou baletku ležet, jako prázdnou schránku uprostřed temného sálu…

„Vidíš? Tohle mi udělala. Není to snad smutné, ohavné a zvrácené? Musím s tím něco udělat. A ty mi k tomu pomůžeš. Jak už jsem říkala, vím, že to pochopíš a přece nemůžeš dovolit, aby tohle zase udělala. Stále je mezi živými a já vím, že žádné výčitky svědomí nemá, tudíž ji musím potrestat. Jenom já vím, kde bydlí a čeho je schopná. A klidně se obětuji, jen abych se ji pomstila. A ty se obětuješ taky.“

Když to dopověděla, nahnula se ke mně a já se ocitla v záplavě smradlavé krvavé temnoty její hlavy. A pak následovala už jen temnota, prázdná a nekonečná. Občas jí vídám v mém těle, jak bloudí ulicemi a snaží se najít dům své vražedkyně, který možná už dávno nestojí. Vidím ji jako v mlze, ale také vidím, jak si užívá mého těla, jak se nemůže nabažit toho, že je opět mezi živými. A ten dům hledá stále méně, až ho jednoho dne přestane hledat úplně a jen se naplno vrhne do mého starého života. Ale já mám spoustu času. Spoustu na to, abych ji přelstila tentokrát já a ona si shnila ve svém vlastním zatraceném těle.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář