Cornerovi byli stará rodina, rodina se spoustou tradic. Už jich zbylo ze dřívějšího hrdého rodu jen málo, byli to poslední přímí potomci rodu. I když nejstarší dítě, Marc s poslední větve této rodiny zemřel při nehodě, byla tu pořád jeho sestra Jennifer, její manžel Henry, jejich devatenáctiletý syn Martin a sedmnáctiletá Clara.

Tato rodina byla stále známá strašlivou minulostí, několik jejich předků bylo upáleno za čarodějnictví, protože v okolí zmizelo bez vysvětlení několik mladých lidí. I když další Cornerovi nebyli obviněni postupem času zmizelo několik lidí podobného věku pokaždé po sto letech na výročí jejich upálení. Nejen díky tomu to potomci rodu nikdy neměli moc lehké ale stále přežívali mezi posledními se starých rodů.

Probrala jsem se kolem druhé ráno zborcená potem, nevím jak je možné, že se mi pořád zdají ty sny plné podivných symbolů, bran ozářených černými svícemi. V poslední době se mi to zdá pořád ale když sem to řekla Martinovi tak se mi jen vysmál ať nejsem tak hloupá, že sny stejně nemají žádný význam. Brácha je fakt poslední dobou nějakej divnej, ale to byl vždycky tak se nemá důvod znepokojovat. Asi bych se neměla zabývat takovejma blbostma a radši rychle usnou, když jdu ráno do školy.

Probouzím se jako vždycky pozdě a tak si rychle vyčistím svoje perličky, hodím něco na sebe a vyrážím do školy. Mamka je zviklá, že snídám při cestě a tak mi jako každý den při odchodu vrazí do ruky rohlík a jde se zase do školy.

Jako pokaždý přicházím jen tak tak včas. Na pohoršené pohledy šprtů s kouta ani nereaguju, a na naše třídní dilči, které nás zase pomlouvají se ani nepodívám. Já vím, je to těžké, já to mám ve škole těžké, brácha má, naši předci měli a naše děti mít budou. Jak se někdo v našem městečku jmenuje Corner je automaticky totální blázen. Asi bych si neměla dělat iluze že se to změní. Střední ještě přetrpim a na vejšce to bude každýmu jedno a pak se odstěhuju, takže budu mít konečně klid.

A naše dějepisářka, která je na mě zasedlá si neodpustí mi to připomenout tím, že probíráme pálení čarodějnic v našem městě. Nejvíc mluví o nějaké Audrianně, která byla za čarodějnictví , neuvěřitelně kruté činy a pokusy ovládnout některé důležité lidi odsouzena, ale zemřela za nejasných okolností ještě před upálením.

Škola je krutá jako vždycky ale nakonec to nějak přežiju a můžu jít konečně domů.

Doma mě nějak rozbolela hlava a tak sem si šla lehnout. Opět se mi zdálo o nějaké bráně, ale tentokrát byl ten sen souvislý, prošla jsem jí a šla jsem dál nějakou chodbou, byla mi vážně povědomá jako už bych tady kdysi dávno byla.

Probudila jsem se až pozdě odpoledne, naši i brácha už byli doma. Radši sem nic neříkala, ale všichni se na mě koukali tak zvláštně jako by mi něco chtěli říct ale museli počkat.

Mamka mi oznámila, že o víkendu k nám přijede její vzdálený bratránek Richard se svojí rodinou a dokonce i babička s dědou. Vážně netuším, co se to takhle najednou děje takovejhle sraz měla naše rodina naposled na pohřbu prababičky před dvěma lety. Mamka to ospravedlnila tím, že není špatné se jednou za čas vidět s rodinou. To by mě vážně zajímalo co zase chystají. Strejda Rich mě naposled, když jsme se viděli mě hodil oblečenou do našeho zahradního jezírka. No nic musím si uklidit, babička je na to háklivá.

Ale ne! Dneska dopoledne přijedou, ty dva dny co jsem se to dozvěděla nějak rychle uběhly. Musím už vstávat, i když v sobotu spím až do oběda, nedá se nic dělat.

Před domem zaskřípěli pneumatiky dvou aut, z jednoho se vybelhala moje babička s dědou a z druhého strejda Rich, jeho žena Anna a moje osmnáctiletá sestřenka Sharon. Všichni se hned začali zdravit a objímat. I já sem se toho musela účastnit ale neopouštěl mě pocit, že se po mě všichni tak kradmo pokukují. Jakmile jsem se na ně otočila vždy se zase dívali jinam a bavili se. Divný pocit mě pronásledoval i o obědě, proto sem se co nejpozději zdechla k sobě do pokoje abych si od příbuzných aspoň trochu odpočala. Odpoledne už probíhalo normálně, všichni sme se normálně bavily a ani sme se výjimečně vůbec nehádali. Někoho moc chytrého potom napadlo, že se budem koukat na rodinná videa. Vidím naši šťastnou rodinku o nějakém svátečním obědu asi před deseti lety……jdu tou chodbou dál, dostanu se na rozcestí na kterém jsou tři cesty a jen jedna je správná, ty ostatní dvě znamenají smrt. Já ale vím, která z nich je ta správná, já už jí šla mockrát. Procházím zvláštním bludištěm chodeb, které znám a asi po pár minutách konečně dojdu k cíli… Probouzím se, škoda chci se dozvědět kam vlastně jdu. Otevírám oči a vidím že se na mě všichni tak podivně dívají, přichází ke mně mamka a říká že jestli jsem unavená můžu si jít hned lehnout. Já samozřejmě souhlasím a jdu, pořád ale cítím pohledy několika příbuzných na zádech. Jdu po schodech nahoru do svého pokoje a hned si jdu lehnout, chci už vědět kam ve snech vlastně jdu. Moc se soustředím na to abych usnula a spánek nějak nepřichází. Na chvilku si zapnu počítač a jdu na internet, nic zvláštního, navíc žádná z mých málo kamarádek není na ICQ takže ho za chvilku zase vypínám. Už nejsem tak unavená tak jdu dolů, už je docela dost hodin a naše drahá rodinka usedá k večeři a o něčem se potichu baví, když vidí že přichází ztichnou a ptají jestli mi je líp. Navečeříme se a pomalu jdeme každý jinam, já zase do svého pokoje lehnout si, teď jsem vážně nějak nezvykle unavená. Okamžitě si lehám, moc dlouho se převaluju na posteli než konečně usnu. Tentokrát je ten se mnohem zřetelnější, jasnější a delší. Stojím před naším domem na kraji města, jako náš dům vůbec nevypadá, vypadá jako náš dům na obraze z doby inkvizice který nám visí nad krbem. Jdu dovnitř, procházím naším budoucím obývákem a jdu ke krbu nad kterým zatím žádný obraz nevisí, visí tam ale náš rodinný erb. Sen skončil, je přesně půlnoc já vstávám jdu po schodech dolů a v hale je celá naše rodina,čekají na mě, čekali na mě velmi dlouho a já teď vím co mám dělat. Jdu do obýváku tam sundávám věšák na pohrabáče a odendávám mřížku v krbu, oheň okamžitě přestane hořet. Za věšáčkem se objevila malá deska se zvláštními symboly, já ale vím co znamenají, já ten bezpečnostní systém vymyslela. Na desce plné symbolů se musí zadat heslo ve starém zapomenutém jazyce, to znám jen já, stačí jediná chyba a ten kdo se pokouší proniknu okamžitě vydechne naposledy. Zadávám správný kód, za krbem je chodba. Za ní jsou schody dolů, jdu první a ostatní mě následují dolů prastarými chodbami přicházím na tajemné rozcestí a procházím prostřední chodbou a velkým tajemným bludištěm až dojdu do cíle, velký oltář, on ani není tak oltář jako velká kamenná rakev která slouží jako oltář. Přistupuju k ní, má rodina se shromažďuje kolem mě do kruhu.

Na oltáři je křišťálový nůž a nádoba se spoustou staré krve, já vím k čemu ho použít, bude to už naposled. Ti z mé rodiny co posut chyběly právě přicházejí s nějakým řvoucí osobou, ta holka má pořádný ječák ale mě je to teď jedno. Ten křišťálový nůž jí projíždí do srdce a krev teče do velké nádoby v níž se promíchává se starou, která už tam je. Já se jako první napiju. Co to s tebou dělá Clar? Ptá se tak hloupě Martin. Už mi nikdy neříkej Claro nikdy jsem ve skutečnosti nebyla a nebudu. Vy všichni jste to věděli, podle náznaků bylo jasné, že se jednou vrátím, je to přesně desátá generace. Teď se pomstím všem co mi ublížili. Oslovujte mě mým pravým jménem, jsem Audrianna…