Animal Instinct (2.díl)


 

Ještě chvíli stál a zíral ven. Pak se s těžkým oddechnutím vrátil zpátky.

„Hej, co se děje??" strčil do něj jeden ze spolužáků.

„Netuším." Pokrčil Martin rameny. Netušil, jestli vypadá aspoň trochu přesvědčivě, a bylo mu to jedno.

Zkoušky nějak překlepal. Neudělal žádné zásadní chyby a v konečném výsledku mohl být spokojený. Pak měl dvě hodiny volno, než začne další zkouška. Mohl jít na oběd. Ale radši se vydal hledat Owena. Nějaký hlad ho teď netrápil.

Ani se nemusel moc snažit. Owen na něj čekal před školou. Seděl na lavičce kousek od vchodu a tvářil se, že tu vůbec není.

„No nazdar, jak ti je?" sedl si vedle něj Martin.

„Fyzicky v pohodě." Odpověděl nevrle Owen.

„Málem jsem kvůli tobě neudělal zkoušku, měl jsem šílenej strach…" řekl Martin víceméně aby řeč nestála. Trochu zveličoval, ale to se čas od času zkrátka musí.

„Dej si pohov, já jsem právě u zkoušek totálně propad." Zamumlal Owen a dál zíral kamsi před sebe. Ruce měl zkřížené na hrudi, jako kdyby se chtěl ochránit před zimou, ale byl hezký den, slunečný a teplý, zima mu být nemohla.

„No tak, hlavu vzhůru, ještě bude jedna." Snažil se ho Martin povzbudit.

„To víš že jo, celej nakřivo, nejdu nikam." Zasmál se ironicky Owen.

Martin se mu ani nedivil. Povzbuzoval ho spíše ze slušnosti než že by sám věřil tomu, že se mu podaří Owena přemluvit.

„Mohl bych jít dneska po škole k vám? Nechci se doma potkat s tátou. Určitě daj našim vědět o tom mým běžeckým přeboru." Podíval se Owen poprvé za celou tu dobu, co seděli venku, na Martina.

„Určitě." Souhlasil Martin, „Vážně to nezkusíš?"

„Vždyť už jsem říkal, že ne!" odsekl Owen.

„V pohodě, jen jsem se ptal." Odtáhl se Martin, „Počkáš na mě tady nebo kde?"

„Je docela hezky, počkám tady." Přikývl Owen. Vypadal duchem nepřítomný. A taky asi i byl.

Než se Martin vrátil ze zkoušek, měl spoustu času na přemýšlení. Byl pevně rozhodnutý si dnes večer promluvit s matkou. To ho teď ale paradoxně zas tolik netrápilo. Mrzelo ho, že neudělal zkoušky a pravděpodobně bude muset ročník opakovat, pokud ho do začátku dalšího školního roku někdo nezabije. Chtěl se svým rodičům zavděčit, dost na něj oba dřeli a chtěli, aby to někam dotáhl. Jako kdyby to v tomhle zapadákově mohl někam dotáhnout! Všechny, všechny plány vzaly za své. Pokud tohle nedostane pod kontrolu, nemůže si plánovat vůbec nic. A jak to tak vypadalo, tohle se jen tak nesrovná. Ať se snažil sebevíc, nemohl to ovládat. Vlastně se mu to podařilo jen jednou, večer. Záměrně o tom zapomněl Martinovi říct. Je vážně možné, že v noci by to mohl ovládat?

Pro jeho tátu bude asi dost šokující, až se dozví, že vlastně není jeho syn. Nebo to snad ví taky?

Sakra, zatím to ještě není jistý!! Je to jasný?!

Nesnášel, když neměl nadhled. A o ten se teď opravdu snažil zbytečně.

Aspoň už nedostával ty strašný záchvaty paniky jako dřív. Několikrát to na něj vážně dolehlo. To si pak zalezl k sobě do pokoje, schoulil se do klubíčka, začal si kousat nehty a čekal, až to přejde. Nic jiného dělat nemohl, strach a úzkost mu zabraňovaly jakkoliv rozumně uvažovat. Trochu se divil, že při těhle stavech se mu ty radosti s proměnou vyhnuly. Asi není strach jako strach.

„Jsi tady?" zamával mu Martin rukou před očima.

„Co? Jo, jsem." Zakoktal se Owen, jak ho Martin prudce vytrhl z přemýšlení.

„To je fajn. Tak pojď." Pobídl ho Martin.

„Tak co, jak to dopadlo?" uvítala je s úsměvem od ucha k uchu paní Hailwoodová.

„Výsledky budeme znát až zítra, ale vidím to poměrně optimisticky." Usmál se na ní Martin nazpátek.

„To moc ráda slyším." Dala mu matka mlaskavku na tvář, „A co ty, Owene? Tys to taky určitě zvládl."

„Tak to bych zrovna netvrdil." Trhl Owen bez úsměvu rameny.

„Ale no tak, nebuď trudnomyslnej. Já vím, co vám spraví náladu, po takovém zápřahu si to zasloužíte." Mrkla na ně spiklenecky Martinova matka a s dalším z jejích srdečných úsměvů předala Martinovi jeho nejoblíbenější dort.

„Super, díky moc, mami! I když ještě není jistý, jestli jsem ty zkoušky udělal, stejně děkuju!" radoval se Martin jako malé dítě pod vánočním stromkem. Jak málo stačí ke štěstí – obyčejný kus žrádla.

„Máma je zlatá." Cpal se Martin, až se mu dělaly boule za ušima. To už seděli u něj v pokoji.

„To jo." Přikývl Owen a pomalu si ukousl další kousek z toho kousíčku dortu, který si nakonec po menším přemlouvání vzal.

„Ještě řekni, že ti to nechutná." Zatvářil se Martin překvapeně.

Kdyby Owen mohl, tak vyprskne smíchy. Stačila trocha dlabance a Martin naprosto vypínal myšlení. Hlavně že jedl, ostatní bylo nepodstatné. Jak zvířecí.

„Ale jo, ale já teď nemám na jídlo absolutně náladu. Vzal jsem si to jen proto, že…" zarazil se uprostřed věty, „To je jedno."

„Dopověz to." Vybídl ho Martin.

„No prostě podle toho poznám, jestli…" zarazil se znovu Owen, „Minule, když se stalo to s těma zatracenejma cvokama, tak když jsem se normálně najedl, tak jsem strávil příjemnejch pár minut na hajzlu, to víš. A předtím jsem sice neblil, ale nijak extra valně dobře mi taky nebylo. Tak jen chci vědět, jestli bude dneska další poplach." Dopověděl Owen konečně to, co chtěl říct.

„Myslím, že kdyby měl být, tak už je." Řekl Martin. Už mu zbýval jen poslední kousek, „Takže ti vážně nemám nechávat?"

„Ne." Zakroutil Owen hlavou.

„Tvoje blbost." Odtušil Martin a s požitkem se zakousl i do toho posledního kousku.

„Hele, teď si tak vzpomínám, cos mi chtěl říct včera v tý knihovně, že jsi našel něco zajímavýho? Jak jsem tě přerušil kvůli těm novinám." Vzpomněl si najednou Owen.

„Jo, bylo tam něco, co by se ti myslím mohlo hodit i z praktického hlediska. Psali tam, že co se týče oblečení, tak proměnou s tebou můžou projít jen čistě přírodní materiály, zbytek ne. Asi by se ti moc nelíbilo jít přes vesnici nahej." Zasmál se Martin při té představě.

„Tak já mám stejně skoro všechny hadry jen z přírodních látek, máma je na tohle dost pedant." Ušklíbl se Owen.

„To vysvětluje, proč jsi měl zatím to štěstí." Zasmál se znovu Martin.

„Necháš toho!" strčil do něj Owen. Taky se smál.

„Čistá pravda, brouku, čistá pravda!" ohradil se Martin.

„To je možný, ale to ještě neznamená, že ti to projde!" strčil do něj Owen podruhé.

„Ó, už se bojím, měl bych utíkat?" dobíral si ho Martin. Očekával, že mu Owen odpoví něco ve stylu „jo, a hodně rychle!", ale ten ho převezl.

„Ne, já si myslím, že už jsi toho dneska naběhal dost."

Martin se začal řehtat jako kůň. Tuhle odpověď nečekal, proto ho absolutně dostala.

„Jo, a ty ne, co?" odvětil až později.

„U mě se to nepočítá, já jsem pořád takovej – rozevlátej." Pousmál se Owen.

Cestou domů musel uznat, že to byl dobrý nápad, jít za Martinem. Rozptýlil ho, měl tak dobrou náladu jako už dlouho ne. Ta samozřejmě postupně mizela, čím víc se blížil k domovu, ale hodně ho podržela nad vodou. Jenže jakmile otevřel dveře, všechna dobrá předsevzetí šla do kytek.

„To je dost, že jdeš!" uvítala ho matka s rukama v bok, „Jen u pár minut ses minul s otcem, ale to je taky tvoje jediný štěstí, protože ten by tě přerazil vejpůl! Cos to dneska proboha zase vyváděl?!"

„No, co sem dneska vyváděl? Byl jsem ve škole a dělal jsem zkoušky, ale nějak to nedopadlo dobře." Odvětil nabroušeně Owen.

„Co jsi tím myslel?" nechápala matka, „Tváříš se, jako kdyby ti to bylo úplně jedno! Můžeš propadnout, jestli jsi to nezaregistroval, drahý pane syne! Nejdřív začneš utíkat z domova, pak utečeš i ze školy, co si přichystáš příště, zmizíš úplně?!"

Owen toho měl zrovna tak akorát dost. Začal se k matce pomalu krok po kroku přibližovat.

„Možná že se toho doopravdy dočkáš, že zmizím úplně. Víš, mami, se mnou se v poslední době děje něco moc, moc divnýho. Vážně. A chceš slyšet můj názor? Ty to tušíš. Ty máš strach, že za tím mým zvláštním chováním je vážně to, čeho se tolik bojíš. Vidím to na tobě. Jak mě pozoruješ. Jak se snažíš nedávat nic najevo, ale přitom tě uvnitř nahlodává pochybnost a říkáš si: Je to skutečně tak? Tak se tě ptám já, mami – je to tak?"

„O čem to mluvíš?" ucouvla před ním o dva kroky matka.

„O čem to mluvím?" zastavil se Owen, „O čem to mluvím? Nedělej si ze mě šašky, mami, ty moc dobře víš, o čem mluvím! Nebo mi chceš tvrdit, že si myslíš, že jsem jen nevychovanej, labilní puberťák?"

„Nekřič na mě!" zvýšila matka výhrůžně hlas. Lépe řečeno, snažila se, aby zněl výhrůžně, ale byly v něm slyšet obavy. Strach. Zmatení. Bezmoc.

Owen jí postupně zatlačil až ke zdi.

„Mami, ty sis toho všimla, netvrď mi, že ne." Řekl podstatně tišším hlasem, „Všimla sis toho, že se měním, že se mnou není něco v pořádku. Co se stalo tenkrát, když tě unesli? Protože, mami, mě nenapadá jiný vysvětlení než to, že můj táta vlastně není můj táta."

„Jak to víš?" vykulila na něj matka oči. Pak ale zbledla, jako kdyby před ní stanula sama smrt, a zakryla si ústa rukou, „Ne! Owene, ne! To není možný, to není pravda!"

„Ale je. Já jsem toho živoucí důkaz." Přikývl nemilosrdně. Vzal její obličej do svých dlaní, „Mami, musíš mi říct pravdu, ano? Co se stalo, když tě unesli? Prosím."

„Tenkrát…" začala matka a po tváři jí stékala první slza, „Bylo mi teprve dvacet, byla jsem čerstvě vdaná… A taky hrozně hloupá, šla jsem do lesa a myslela jsem si, že se mi nic nestane, když půjdu při soumraku a nepůjdu nijak daleko. Našli mě a odvlekli do tábora. Ještě než mě stihli zabít, podařilo se mi utéct. Protože… Hlídali mě tam. Dva muži. A najednou se na mě vrhli, a…"

„Já vím." Přerušil jí Owen, když viděl, že už nemůže mluvit dál.

„Nechali otevřené dveře, zatímco byli uvnitř, proto jsem mohla utéct. Ale mezitím mě… Oba znásilnili." Řekla tichým, zlomeným hlasem. Vypadala jako malá, zranitelná holčička, která si neví rady. Owen jí objal.

„A pak ses narodil ty… Přesně devět měsíců poté." Vzlykla, „Bála jsem se, že… S tebou nebude všechno v pořádku, ale nic se nedělo, a tak jsem to nechala být… Nikdy jsem nikomu neřekla, co se stalo…"

„To je dobrý, mami." Pohladil jí Owen konejšivě po zádech. Ramena se jí třásla.

„Takže ty… A ty tři vraždy…" podívala se po něm uplakaným pohledem.

„Nemůžu za to." Zakroutil Owen prudce hlavou a v tu chvíli ho začaly taky pálit oči, ale nerozbrečel se, „Netušil jsem, co se děje, byl jsem úplně bezradnej…"

„Já ti věřím." Pohladila ho něžně matka, „Víš, jediný, co mě mohlo znepokojovat, bylo, že jsem pak byla ještě třikrát těhotná, ale vždycky jsem potratila. Těžko říct, jestli to spolu souvisí…"

Owen koukal jako spadlý z višně. Právě zjišťoval, že o své rodině nevěděl skoro nic.

„Co budeme dělat?" vytrhla ho z úvah matka.

„Netuším." Zakroutil Owen rezignovaně hlavou, „Nemůžu se přiznat, v nejlepším případě by mě zavřeli do konce života. Musím nejdřív zjistit, jestli se to nedá nějak… Vyléčit nebo alespoň ovládat…"

„Určitě z toho musí být nějaké východisko. Ano, určitě." Přikyvovala matka. Owen si všiml, že je na pokraji hysterického záchvatu, ale nevěděl, jak by jí teď měl uklidnit.

„Přesně tak. S Martinem už jsme přišli na spoustu věcí, určitě přijdeme i na to, jak z toho ven." Řekl nakonec a znovu jí objal.

„Martin to ví taky?" podivila se.

„Martin byl doteď jediný, kdo to věděl." Řekl Owen.

„A odkud ty víš, o tom… únosu?" zeptala se ho trochu roztřeseně matka.

„Byli jsme s Martinem v knihovně, abysme zkusili štěstí, jestli někde na něco nenarazíme. No a v jedněch starejch novinách o tobě psali." Odpověděl Owen ve zkratce.

Matka se k němu přitiskla ještě pevněji.

„Moc mě to mrzí, Owene, vážně mě to moc mrzí." Zašeptala a znovu se rozvzlykala.

„Nemáš na tom nejmenší vinu, mami." Zašeptal jí v odpověď. Vzedmula se v něm vlna vzteku na ty dva mizery, kteří jí – jim – tohle provedli.

„Nech si to pro sebe, prosím. Neříkej to nikomu. A když říkám nikomu, tak tím myslím nikomu, rozumíš, ani otci ne." Upozornil jí pak.

„A proč bych to neměla říkat otci?" nestačila se jeho matka divit. Setkala se s tvrdým a nepřístupným pohledem, takový u Owena ještě v životě neviděla a značně jí znepokojil.

„Prostě mu to neříkej. Je to moje věc, můj problém, a budou o něm vědět jen ti, u kterých to uznám za vhodné. A nevidím důvod, proč by to měl vědět otec. Nemůže mi s tím pomoct." Odpověděl krátce a mírně špičatě Owen. Tvrdý výraz z jeho tváře nezmizel. Viděl, že je jeho matka v šoku. Ale nehodlal na to v tuhle chvíli brát ohledy.

„Dobře, jak myslíš. Nic mu neřeknu." Přikývla nakonec matka a o krok od Owena poodstoupila, aby si mohla sednout. Bylo toho na ní moc. Ta vzpomínka byla sama o sobě dost děsivá a bolestivá, i bez těhle hrozných následků… Jenže Owen nebyl jen tak nějaký následek. Byl to její syn, jediné a nade vše milované dítě. Ale bohužel nejen to. Už zabil tři lidi a kdo ví, co se může stát příště.

Pak ho začala ospravedlňovat. Nenese na tom nejmenší vinu, neudělal to naschvál, stal se obětí situace. Navíc jako každá matka nevěřila, že její do té doby bezproblémové dítě by mohlo být zlé. Ne, ona přece věděla, že je v jádru dobrý. A za tohle nemůže. Tak je to, nemůže za to.

„Mami, je ti dobře, nechceš něco?" sklonil se nad ní Owen starostlivě.

„Ne, nechci, děkuju." Pohladila ho tenkými prsty po tváři, „Musím si to jen… srovnat."

„Bude to dobrý, nedělej si starosti." Utěšoval jí Owen. Sám tomu nevěřil, ale to jí přece nemusí věšet na nos. Měl takové zvláštní tušení, že tohle dobře nedopadne. Nemohlo to dobře dopadnout. Byl pro své okolí příliš nebezpečný, ať se mu to líbilo nebo ne. Tohle byl prostě holý fakt.

Ráno ho vzbudil nějaký hlasitý zvuk. Owenovi intenzitou připadal jako rána z děla. Nevrle si protřel oči. Jakej kretén?! Těžce vstal a rozespale se dopajdal ke dveřím.

„Děje se něco?" zavolal do neurčité místnosti na neurčitou osobu. Nikdo mu neodpovídal. S naštvaným zavrčením se tedy odebral do obýváku.

Jeho matka seděla u stolu s jeho otcem. To bylo zvláštní, byl po noční, měl by spát jako nemluvňátko. Když se však podíval na hodiny a zjistil, že je půl jedenácté, bylo mu jasné, že tím, kdo zachrápl, je on.

Přesto mu nesedělo ještě něco. Oba seděli za stolem tiše, bez jediného slovíčka. Neměli před sebou ani hrnek nebo talíř, takže nemohli jíst. A otočili se na něj zhruba ve stejnou dobu.

„Našli další mrtvolu. Nezlob se, Owene, musela jsem." Přerušila nakonec napjaté ticho, rušené jen tikotem hodin, matka.

„Co…?" vydechl Owen šokovaně. Netušil, co ho znepokojilo víc. Jestli další mrtvola, nebo fakt, že jeho matka neudržela jazyk za zuby, byť jí o to důrazně žádal.

„Nemohl jsem to být já!" vyhrkl nakonec, „Kdo to je a kde ho našli??"

„Byl to jeden z obchodníků, kteří mají stánky na návsi. Našel jsem ho já v noci na pochůzce." Odpověděl otec.

„Nebyl jsem to já!" trval Owen na svém, „Včera jsem nebyl mimo tak dlouho, abych to stihl dvakrát přes celou vesnici! A… Všechno bylo normální, já jsem to být nemohl!" pak se zamyslel, „Proč jsi mu to říkala? Neřekl jsem ti včera jasně, že máš být zticha?!"

Pomalu se v něm začínal zvedat vztek. Může tady věřit vůbec někomu?!

„Owene, pokud si nestojíš na vedení, musí ti být jasné, že o tomhle bych rozhodně měl vědět!" řekl rázně otec, zaskočený Owenovou agresivní reakcí.

„Mluvím s mámou." Odsekl Owen, „Mami, čekám na odpověď."

„Neodpověděla bych ti nic jiného než otec." Odpověděla matka. Snažila se o pevný tón, ale hlas jí zrazoval.

A aby toho nebylo málo, vpadl do toho Martin.

„Dobrý den." Pozdravil rychle, div se mu jazyk nezamotal, „Owene, musím s tebou mluvit."

„Teď ne!" odvětil ostře Owen.

„Teď teda ano!" nenechal se Martin, „Je to důležitý, týká se to těch poslů, chtějí je vyslat už dnes večer, jestli chceme něco vymyslet, musíme to udělat hned. Navíc se našla další mrtvola, jde hodně do tuhýho!"

„Co máte v plánu?" ptala se okamžitě matka.

„Moment, jdu se uklidnit." Otočil se Owen na podpatku a zavřel se zpátky do svého pokoje. Jednou a pořádně nahlas zařval. To ho uklidnilo natolik, aby byl schopný se s Martinem normálně bavit. S rodiči to bude horší. Ale i tohle bude muset vyřešit, nic jiného mu nezbývá.

„Co se děje?" divil se Martin, když se odvážil vejít k němu do pokoje.

„Prosímtě, to teď nebudeme řešit." Smetl to Owen pod stůl, „Máš nějakej návrh?"

„No, původně jsem chtěl navrhnout, že by možná šlo nějak zařídit, abychom šli my…" začal Martin, i když dopředu tušil, že Owen jeho návrhem dvakrát nadšený nebude. A taky že nebyl.

„Nezlob se na mě, ale to je blbost, to přes tvýho tátu nemá šanci projít." Zavrtěl Owen rázně hlavou a na okamžik se odmlčel, „Půjdu tam sám."

„Jak to chceš udělat?" nechápal Martin.

Owen přestal přecházet po pokoji – další z jeho roztomilých zlozvyků – a sedl si na postel.

„Hele, oni budou muset jít v noci, že jo. Takže já se jich budu držet, projdu s nimi do vesnice, a tam už něco vymyslím. Neptej se co, neptej se, jak to chci provést. Já vím moc dobře, do čeho jdu a proč to dělám, O.K.?"

„No O.K., co s tebou." Trhl Martin rameny. Nervózně přešlápl z nohy na nohu.

„Co se děje?" zavětřil Owen.

„Nic se neděje, jsem jen nervózní." Zavrtěl Martin honem hlavou.

„Nelži, to je jasný, že seš nervózní, ale z čeho jsi nervózní?" propálil ho Owen zkoumavým pohledem.

Martin se pod tím pohledem nesložil jen díky tomu, že se zamyslel. A možná taky proto, že už byl za těch několik dnů trénovaný. Když se k němu teď ale Owen choval tak odměřeně a díval se po něm vyloženě zle, začal mu nějaký vnitřní hlas našeptávat, že se něco děje. Něco se děje, a není to dobře.

„No… Jde tu o to, že… To vypadá, že rada dostala ten samý nápad co my. A jestli to tak vážně je, tak pak je nepravděpodobný, že by z toho nevyvodili stejný závěr jako my. Nechtěl jsem to říkat před tvýma rodičema." Vysypal to ze sebe Martin jedním dechem.

Owen se popuzeně rozhlédl kolem sebe.

„Mohlo by mi třeba taky jednou něco vyjít, krucinál?!" praštil rukama vztekle do rantlu postele.

„Neblázni, ještě se nic neděje. Říkám ti to jen proto, abys s tím počítal, že se to může stát." snažil se ho Martin už poněkolikáté uklidnit.

„Hele, já osobně si myslím, že se to stane." Zvedl se Owen. Už nedokázal sedět, „Takže já si to jdu vyříkat s našima, můžeš jít se mnou, jestli chceš, ale připrav se na bengál."

Martin ani nestačil zareagovat, takovou rychlostí Owen z pokoje vyběhl. Když se za ním konečně doštrachal do obýváku, protože usoudil, že v takovém stavu, v jakém Owen je, by toho s rodiči asi moc nevykšeftoval, už se naplno diskutovalo.

„…takže bych vás moc prosil, abyste přestali blbnout a dělali to, co vám řeknu!"

„Co je tohle za tón?!" zvedl se popuzeně Owenův otec. Owen, který se do té doby opíral o stůl, se rovněž napřímil.

„Jestli mě budeš chtít napomínat za můj tón, moc daleko se nedostaneme." Odpověděl ledovým hlasem, „Teď musej všechny výchovný metody stranou, tati. Ty si pořád myslíš, že jsem ten malej kluk, ale už se změnilo hodně věcí. Takže teď si budu podmínky chvilku diktovat já."

„Já bych byl především pro to, abyste se nehádali. Nejlepší by bylo, kdybysme si sedli a v klidu to probrali. Rozčilování nám nepomůže." Snažil se Martin nastalou situaci nějak urovnat.

„Jak myslíš." Řekl k jeho údivu klidně Owen a sedl si. Jeho otec a Martin ho napodobili.

„Owene, tady teď nejde o to, co jsi udělal ty a co máme dělat my, teď je hlavní, aby se nikdo další nedozvěděl, že ty vraždy souvisí s tebou. A na tom bysme se měli dohodnout všichni navzájem." Začal otec debatu.

„No já osobně si myslím, že tohle už taky nemá valnou cenu. Teda aspoň podle toho, co říkal tady Martin." Ušklíbl se Owen.

„Co se děje?"

Martin sklonil hlavu.

„Před chvílí jsem Owenovi říkal, že to vypadá – nejsem si tím úplně jistej – že rada měla stejnej nápad jako my, a myslím si, že je pravděpodobný, že z něj vyvodí i ten samej závěr jako my. Klidně by se mohlo stát, že sem za chvíli přijdou i se stráží, táta s tím moc nesvede."

„Tak, a je to." Přetnul hrobové ticho Owen, „Co mám teď podle vás asi tak dělat?"

„Utéct." Odpověděl otec. Byl schopný si ještě zachovat chladnou hlavu, několikaletá služba ho to naučila důkladně.

„Něco podobného mám v plánu sám." Přikývl Owen, „Z toho vidíte, že já už mám všechno promyšlené, a že se to shoduje s vašima návrhama na řešení. S touhle situací se toho moc provést nedá."

Ostatní jen tiše přikývli. Netušili, že je Owen právě lakuje. Neměl v nejmenším úmyslu utéct. Chtěl jen vyřešit problém Jiných jednou provždy. A už měl přesně rozmyšleno, jak to udělá. Když půjde všechno podle něj, bude zítra ráno po všem.

„Zdržíš se na oběd, Martine?" změnila Owenova matka téma hovoru.

„Proč ne." Přikývl Martin. Věděl, že by se měl ohlásit svojí mámě, ale dlabe na to. Přijde v jednu, a bude to mít jako kompromis. U nich doma se stejně žádná pevná doba oběda nedodržovala, takže se vymluví snadno.

„Myslíš si, že jsem to fakt byl já?" položil Owen Martinovi záludnou otázku, když se zavřeli v Owenově pokoji.

„Já nevím, co si mám myslet. Myslím si maximálně to, že bys to měl vědět nejlíp ty." Vykroutil se Martin z nepříjemné otázky.

„Já si nejsem jistej." Vydechl Owen. Jak byl před chvílí sebejistý, až arogantní, teď vypadal zase zranitelný a nejistý. Evidentně ho tahle otázka trápila dost.

Martin taky mlčel. Protože jeho osobní názor byl, že to Owen skutečně udělal. Bylo to až příliš podobné těm minulým vraždám. Navíc si Owen ze svých proměn obvykle moc nepamatoval, nemohl tedy mít přehled o tom, jak dlouho byl mimo. A na to, aby to stihl, byl skutečně mimo dlouho.

„Nestresuj se. Nějak to dopadne." Vzal ho konejšivě kolem ramen, když už to napjaté ticho nemohl vydržet.

„Toho se právě docela bojím." Zašklebil se Owen, ač si byl téměř stoprocentně jistý, jak to dopadne. A svému cíly hodlal podřídit vše.

„Kluci, pojďte jíst!" zavolala je po půl hodině Owenova matka.

„No, asi už bych měl jít." Zvedl se Martin k odchodu. Stejně se zdržel déle, než předpokládal, oběd byl vynikající a tak se rozhodl ještě chvíli po jídle relaxovat. Těch pár minut relaxu totiž patřilo k nejkrásnějším okamžikům dne.

„Běž, ať tě doma neshánějí." Přikývla matka a usmála se na Martina, jako kdyby mu chtěla říct, že je ráda a vděčná, že přišel.

Zaklepání na dveře je vyrušilo tak, že Martin až nadskočil leknutím. Kdy už se sakra přestanu při každý příležitosti děsit, odplivl si v duchu.

„Dále…" vyzvala nejistě matka návštěvu, aby šla dovnitř.

„Tati!" oddechl si úlevně Martin, „Neboj, už jsem na odchodu, jestli jsi mě šel hledat."

„Ahoj, Martine." Kývl na něj otec bez úsměvu, „O tom, co děláš v tuhle dobu tady, si promluvíme potom, ale tentokrát jsem nepřišel za tebou."

To už vešli do místnosti i dva příslušníci stráže a všem rychle došlo, co se tady děje. Vždyť to předvídali. Ale úplně na to zapomněli.

„Je mi to líto, ale Owene, musíš s námi." Vybídl Martinův otec Owena. Podle výrazu jeho tváře se dalo poznat, že mu tahle povinnost není nijak příjemná, ale jednoduše musí, proto neřešil své pocity.

„A proč?" zeptal se Owen tak přesvědčivě nechápavě, že by mu člověk i uvěřil.

„Přesně tak, proč?" probral se i Owenův otec a podvědomě si stoupl blíž ke svému synovi, aby ho bránil.

„Rada má vážné a důvodné podezření, že za těmi vraždami stojí on. Takže bych prosil, aby šel s námi. Sám se zaručuji, že se postarám o to, aby se mu nic nestalo." Řekl krátce Martinův otec. Stráže si s stoupli k Owenovi, každý z jedné strany.

„Jo, to známe." Odmítl se Owen zvednout, „Protože osobně si myslím, že kdybych se přiznal, tak jdu rovnou na porážku."

„Jestli v tom jsi nevinně, nemáš se čeho bát." Řekl celkem logicky Martinův otec.

„Tak se zvedej." Vydechl jeden ze stráží a oba chytli Owena pod rameny, aby ho zvedli třeba násilím. Ten se samozřejmě proti tomuhle hrubému druhu zacházení prudce ohradil, proto ho chytili ještě pevněji a přitiskli ke zdi.

„Owene, měj rozum, když se budeš bránit, jen si to zhoršíš." Otočil se po něm bezmocně Martin. Nevěděl, na čí straně má teď stát. Jestli na straně svého otce, nebo svého přítele.

Owen se po něm podíval, jako kdyby nechtěl věřit tomu, co slyší.

„Martin má pravdu." Přikývl ztěžka Owenův otec, který jako člen stráže znal moc dobře jejich praktiky, jak někoho donutit ke spolupráci, i to, že se umí náležitě mstít.

„To ste se všichni zbláznili, ne?!" vyštěkl Owen.

„Dělej, pohni se už!" došla strážím trpělivost a chtěli Owena konečně odvést, aby tohle měli za sebou. Ten se ale ze všech sil vzepjal a nehnul se ani o píď. Ba dokonce couvnul i se strážci, byť to byli statní chlapi, o kus zpátky.

„Pusťte mě." Dalo by se říct, že zaprosil, ale kdo se trochu zaposlouchal do tónu jeho hlasu, poznal, že jim to přikazuje.

I ostatní si všimli, že značně zneklidněl.

„Tak už pojď." Pokývl Martinův otec naprosto klidně hlavou směrem ke dveřím. Stráže tedy znovu zabrali, aby dostali Owena z místa. Znovu neúspěšně. Jenže tentokrát jim bylo odpovědí temné zavrčení.

„Proboha, pusťte ho!!" vykřikl Martin vyděšeně. Tenhle samý zvuk totiž slyšel tenkrát v lese.

„Na to už je stejně pozdě." Odpověděl mu Owen a podíval se mu do očí. Martin si všiml naprosto neobvyklého výrazu, který u něj nikdy neviděl. Až o pár setin sekundy později si uvědomil, že za to mohli nepřirozeně zúžené zorničky.

Owen se trhnutím osvobodil ze sevření stráží, a když se ho Martinův otec pokusil u dveří zadržet, jednoduše ho kousl. Pak zmizel jako pára nad hrncem. Stráže za ním sice vyběhli, ale bylo to zbytečné.

„Je mi líto, zmizel nám." Hlásil jeden ze strážníků.

„Sakra, ten měl ale páru." Ulevil si druhý.

„Tys to věděl?" otočil se Martinův otec po svém synovi.

„Ano." Přikývl Martin tiše.

„Pojď prosímtě se mnou." Vzal ho za ruku jako malého kloučka, „A vy," obrátil se na Owenovi rodiče, „přijďte za hodinu do Velkého sálu. Tam se rozhodneme, co dál."

„Co tvoje ruka?" zeptal se Martin nesměle svého otce, když mířili domů.

Jako kdyby si až teď uvědomil, že ho ruka vlastně bolí jako čert, si jeho otec vyhrnul rukáv. Kůži na předloktí měl prokousnutou až do krve.

„Doma si to ošetřím." Řekl krátce.

Martin už mlčel. Poznal, že se na něj otec zlobí. Ale co měl asi tak dělat?

„Proboha, co se ti stalo??" vyděsila se paní Hailwoodová, když jí manžel poprosil o dezinfekci a obvaz.

„To ti hned řeknu." Nadechl se a naštvaně ze sebe vysypal celou historii. Martin seděl na lavici a tvářil se nezúčastněně.

„A teď k tobě, drahý pane syne," otočil se na něj po chvíli otec, „nechápu, kde se v tobě vzala ta neuvěřitelná drzost a lehkomyslnost, že jsi mi to nejen neřekl, ale ještě jsi mu pomáhal! Mohl nás všechny zabít!"

„Ale já žiju, jak vidíš, a to jsem u toho, když se proměnil, rozhodně nebyl poprvý." Ohradil se Martin, „A co jsem měl dělat? Nabonzovat ho? Tati, je to můj kamarád! Úplně přesně jsem věděl, že kdybych o tom někomu řekl, tak ho zastřelej. Nebo mi snad chceš tvrdit opak? Přece jen má na krku tři vraždy, byť je spáchal neúmyslně! V tom je ten rozdíl tati, Owen je obětí situace, je proti tomu bezmocnej! Už měl dokonce i nějaký plán, jak z toho ven, ale vy jste to svým zásahem zmařili!"

„Takže nakonec je to ještě naše vina!" vyprskl otec.

„Ale ty mě vůbec nechápeš, nechytej mě za slovo." Zakroutil Martin hlavou, „Nepronásledujte ho, dejte mu aspoň pár hodin náskok. Tati, moc tě prosím." Sepjal prosebně ruce.

„Je od tebe hezké, že se pro něj tak obětuješ, ale tohle už není tak úplně náš problém." Pohladila ho matka zlehka po vlasech.

„Ale trochu času mu přece dát můžeme. Nechte mě aspoň říct, jak to bylo. Když zabil Harrolda a Franka, byl jsem s ním, ty dva blázni nás chtěli přepadnout, utekli jsme před nimi do lesa, ale našli nás. A Owen nám oboum zachránil kůži, i když přitom ty dva zabil. Ale nebýt jeho, tak teď pravděpodobně ležím v nemocnici nebo ještě hůř. Nikdy nikomu neublížil úmyslně, nezabíjí pro zábavu. Proto jsem mu pomáhal a nenechal ho v tom, už mě chápete?"

Viděl, že jeho rodiče přemýšlejí. Byl zticha a skoro ani nedýchal. Schválně při tom svém vyprávění přeháněl, jako už ostatně tolikrát, ale to udělal čistě jenom proto, aby své rodiče přesvědčil, nechtěl je nějak obelhávat.

„Něco by se snad udělat dalo." Přikývl nakonec otec, „Jelikož hlášení budu podávat já, můžu získat trochu času tím, že se kvůli tomu zranění nechám prohlédnout v nemocnici, což mu ale zase na druhou stranu moc nepomůže u soudu. Ale jiné řešení nevidím, takže to zkusím."

„Tati, ty seš zlatej!" skočil mu Martin radostně kolem krku.

„Jen mě neuškrť." Sundal ho otec zase dolů, „Ale pamatuj si, že za tohle u mě budeš mít černej puntík."

Martin přikývl, jako že rozumí. Ale měl co dělat, aby se nesmál. Už to zase vypadalo o něco růžověji.

Hodinu před setměním byl Martin předvolán před Radu. Všechno šlo až neskutečně rychle.

„Počkej tady." Vyzval ho muž, stojící na stráži před zasedací místností. Martin přikývl, že rozumí.

Přecházel po chodbě sem a tam a nehorázně se nudil. Chtěl už být uvnitř. Chtěl už to mít za sebou. A hodiny jako kdyby zamrzly.

Po půlhodině čekání se dveře do zasedačky konečně otevřely. V tu chvíli taky Martinovi došlo, proč to trvalo tak dlouho – na chodbu vyšli Owenovi rodiče.

„Martine, máš tam jít." Kývla na něj paní Crooková.

„Děkuji. Bude to v pořádku." Odpověděl jí Martin, tu poslední část řekl víceméně ze slušnosti. Owenova matka neodpověděla, jen sklopila oči k zemi.

„Ještě se nevrátil." Stihl Martinovi špitnout Owenův otec, než je rozdělily dveře zasedačky.

„Prosím, Martine, posaď se." Vyzval ho Grent, předseda rady. Kromě něj tu byli ještě Shifter, Fletcher, a jeho otec, jinak už nikdo.

Martin se tedy poslušně posadil.

„Nechceš pití nebo něco k jídlu?" zeptal se ho nejdřív Grent. Martin byl všeobecně známá osoba, proto se k němu chovali tak přátelsky.

„Ne, to je dobrý, děkuju." Odmítl Martin, „Já už bych měl radši tohle za sebou."

„No, tohle za sebou jen tak mít asi nebudeš." Pokýval Grent hlavou, „Věděl jsi dlouho, že ty vraždy spáchal Owen?"

„Dozvěděl jsem se to teprve před čtyřmi dny." Trhl Martin rameny. Ač věděl, že se nemá moc čeho obávat, byl nervózní. Košile se na něj začala nepříjemně lepit.

„A proč jsi nic neřekl?" položil mu Grent celkem zásadní otázku.

„Na tohle když vám odpovím podle pravdy, tak mě budete soudit taky, ale když vám řeknu něco jiného, tak mi stejně neuvěříte, takže nevím, jak na tohle odpovědět." Přiznal Martin. Neměl co ztratit.

„Řekni nám pravdu, Martine. Jak sám tvrdíš, kdybys nás obelhal, stejně bychom se to dozvěděli a bylo by to ještě horší. Takhle to můžeme ještě nějak zahrát do kouta." Snažil se ho Grent umluvit.

„Prostě jsem věděl, že podle zákonů byste Owena nechali okamžitě zastřelit. A tomu jsem se chtěl vyhnout." Řekl tedy Martin.

„Netušíš, kde by se mohl Owen skrývat?" zeptal se Fletcher. Pro něj byla přednější tahle informace, jelikož byl velitelem stráže.

„Netuším." Pokrčil Martin rameny, „Pravděpodobně bude někde v lese, ale tam se přece nikdo neodváží."

„Po setmění vyšleme podle plánu posly. Však my už něco zjistíme." Rozhodl Fletcher.

Po skončení spíš přátelského popovídání než výslechu se Martin vydal k východu. Chtěl už být pryč. Ale dohonil ho jeho otec.

„Kam teď jdeš?" zeptal se.

„Za Owenovými rodiči." Odpověděl Martin. Na krátkou otázku krátká odpověď.

„Buď radši doma." Doporučil mu otec.

„Tati, myslím, že oni teď budou potřebovat uklidnit. Představ si, že bysme my byli na jejich místě." Odporoval Martin.

„Stejně to nevidím rád." Zdráhal se otec dát Martinovi povolení.

„Proboha, tati, já jsem myslel, že už jsi to pochopil. Vždyť oni v tom jsou nevinně, jak Owen, tak jeho rodiče! Ovšem jestli si to tak moc přeješ, půjdu domů." Zavrčel Martin.

„Víš co, dělej si co chceš. Ale do hodiny ať jsi doma." Nakázal mu otec. Martin ho v náhlém výbuchu radosti objal. To neudělal už hodně dlouho, naposledy, když byl malý. Neměl ve zvyku se ke svému otci chovat nějak důvěrně. V první řadě byl pro něj otec autoritou, ne kamarádem.

Znáte to, když se čas vleče, a vy ho nejen že nemůžete popohnat, ale ani nemůžete udělat nic, co by vám pomohlo se zabavit. A tak jen sedíte, chodíte, bloumáte, a doufáte, že se už brzy něco stane. Musí se přece proboha jednou něco stát. Absolutní klid přece neexistuje, ale proč se jako na potvoru veškeré události soustředí na jiné místo, na jinou osobu, než jste vy…

Přesně tohle si myslel Martin, když ležel na lavici jako tělo bez duše. Mohl si jít lehnout do svého pokoje. Ale děsil se být sám. Pak by ho ty myšlenky užraly docela.

Neprobralo ho ani klapnutí dveří, ani rozhovor rodičů. Ležel, zíral do stropu, a přemýšlel o kravinách.

Zato zvuk zvonu ho probral dostatečně. A nejen jeho. Celá vesnice byla v tu chvíli na nohou. Poplach? Poplach!

…pokračování příště

autor: NancyBitch

Sdílejte článek

Nový komentář