Animal Instinct 2 (1.díl)


„Ty jo, a já blbec ti nevěřil, že skutečně bydlíš v řiti světa." Podíval se Casey s despektem z okna autobusu. Takhle člověkem prakticky nedotčenou krajinu viděl naposledy, když byli s třídou na výletě v horách.

„Nech toho. Náhodou je to krásný." Strčila do něj Scarlett, jeho sestra, a zasněně si prohlížela les, jímž právě projížděli. Martin nic neříkal. Nevysvětloval jim, proč je v okolí jejich vesnice krajina tak nedotčená. Byl rád, že se to vůbec k něčemu pohnulo. Když se jim konečně otevřela cesta do světa, čekal je nepříjemný šok v podobě faktu, že drobátko zachrápli dobu. Mladí si na to ovšem zvykli rychle a starším to koneckonců bylo i nějak jedno. Byli připravení dožít svůj život ve vesnici a budoucnost přenechat nastupující generaci. Jinou volbu ostatně ani neměli. A i oni časem docenili přednosti televize, rádia a telefonu.

Autobus byl prakticky prázdný, kromě řidiče a čtyřčlenné skupinky kamarádů nikdo na konečnou stanici nemířil.

„Vždyť jsem ti říkal, že u nás končí silnice." Zazubil se Martin na Caseyho.

„To nic, vždyť víš, že jemu musíš všechno říkat dvakrát, ale nejlépe víckrát." Dodal Ken, zatímco vydrnkával jednoduchou melodii na kytaru, kterou vzal s sebou a předčasně vytáhl proto, aby jim více než hodinová cesta lépe ubíhala.

Autobus je vyklopil na návsi. Odtud to byl k domu Martinových rodičů jen kousek.

„Budou vaši doma?" zajímalo nejen Caseyho.

„Nebudou. Ani dneska, ani zítra." Převezl je Martin, „Nechali mi na celej víkend volnej barák a šli k ségře."

„Máš super rodiče." Konstatovala Scarlett.

Bylo to poprvé, co si Martin přivezl na návštěvu kamarády. Vlastně to měl za odměnu – měl za sebou úspěšně zvládnuté zkouškové období.

„Jen je sem pozvi. Ať pořád někde neotravuješ." Řekla mu máma. Nevysvětloval jí, že on u ostatních skutečně neotravuje, nebo se alespoň snaží neotravovat. Ale už dávno si všiml, že tímto dojmem trpí každá matka. Proto matčinu poznámku přešel mlčením.

„Už jsme to s matkou domlouvali. Půjdeme na víkend k sestře. Necháme vám tu byt volný. Pokud slíbíš, že nic neprovedete." Dodal otec.

„Slibuju!" zaradoval se Martin, až měl tisíc chutí otce obejmout. Ještě pořád si nezvykl, že mu teď rodiče nějak zvláštně ve všem ustupují. A přitom už se to tak táhlo tři roky… Občas mu to bylo trapné, nechtěl své rodiče zbytečně utlačovat, ale nakonec se začal řídit heslem Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.

„Páni!" rozhlížel se Ken okolo sebe uznale, sotva vkročili do domu, „Máte to tu tak krásně starožitný! Takhle nějak to vypadalo u mojí babičky."

„No vidíš, a takhle to taky vypadá u mě doma." Chytil ho Martin za slovo.

„Taky seš babička, Marty?" oplatila mu to za Kena Scarlett.

„Když už, tak dědeček!" napomenul jí se vztyčeným ukazováčkem a vážnou tváří Martin.

„Nebude dlouho trvat, co?" ryla do něj Scarlett dál.

„Radši si běžte odložit ty bágly ke mně do pokoje. Přes kuchyni támhle na konci tý chodby." Nasměroval je Martin. Scarlett přišlo ohromně vtipné, že ty staré parkety tak vržou.

Na večer byl naplánovaný táborák, proto už o hodinu později seděli na zahradě, opékali buřty a pozorovali západ slunce. Scarlett, Casey a Ken se stále ještě nemohli nabažit té přírody okolo, a ač už z lesa přišla tma, snažili se Martina přemluvit, aby je po okolí provedl.

„Zítra je taky den, ne?" odvětil, ale hned se sám zarazil. Vlastně…

„No ale v noci by to bylo mnohem napínavější, nemyslíš?" začala se pitvořit Scarlett.

„Jo, a ty bys byla první, kdo by bral kramle domů." Zasmál se Ken.

„Les je teď dost prokácený, dřív v okolí zabíral podstatně větší plochu. Ale pak si ho všimli papírny a bylo po hehe." Plácl se Martin do stehen. Upřímně řečeno mu tohle dělalo trochu starosti. Ale kdyby svým kamarádům řekl důvod, měli by ho za cvoka.

„To muselo být docela strašidelný, takhle sami uprostřed lesů…" rozhlédla se okolo sebe Scarlett, i když do lesa to odtud bylo poměrně daleko.

„No, to bylo. Jestli nám zítra zbyde čas, vezmu vás do knihovny, abyste si trochu početli o pověstech tohohle kraje." Pousmál se Martin, ač sám velmi dobře věděl, že to pověsti bohužel nejsou. Byla to krutá pravda, jejíž ostré zuby si vyzkoušel na vlastní kůži.

„A nemůžeš nám je vyprávět teď? Takhle hezky u táboráku, okolo tma, jsme tu sami, docela dobré podmínky na horory, nemyslíš?" přemlouvala ho Scarlett.

„Jestli chceš horor, můžeš se jít koukat na televizi." Odvětil Martin.

„To taky není marnej nápad, mám s sebou ten novej film, jak jsem vám o něm říkal." Chytil se toho nápadu Ken.

„Jo, na to bysme mohli kouknout. Tak tu ještě tak půl hodinky posedíme a pak půjdem, jo?" mrkl Casey na hodinky. Bylo půl jedenácté.

Tu půlhodinku v podstatě proplkali o blbostech. Dobírali si Martina, že jim nechce nic vyprávět a sami sebe strašili strašidelnými historkami, které kdy četli nebo viděli v televizi. Pak uhasili oheň a odebrali se přes rozlehlou zahradu do domu.

„Scary, tu mikinu už asi potřebovat nebudeš, co?" pohodil Casey hlavou směrem k lavičce, na níž předtím seděli.

„Jo vidíš, mikina!" otočila se Scarlett a vrátila se přes zahradu pro svůj majetek. Byl to od ní docela odvážný kousek, až se sama sobě musela ušklíbnout. Strašidelné příběhy udělaly své, a teď je navíc sama ve tmě na zahradě, co všechno se přece může v takovýchto případech stát…

Najednou zbystřila. Zdálo se jí to, nebo skutečně slyšela kroky?

Páni, Scarlett, parádně si to dáváš, pokývala hlavou sama nad sebou, aby se uklidnila. Přesto popadla mikinu a utíkala ze zahrady, až se jí za patami prášilo.

„Kam tak letíš? Pronásledovala tě snad nějaká místní pověst?" uvítal jí ironicky Casey a po očku mrkl po Martinovi, co on na to. Ten byl ale právě zaujatý obalem videokazety, kterou přivezl Ken. Název Moje Sestra Vlkodlak ho rozhodně zaujal. Ovšem těžko říct, jestli kladně nebo záporně. Faktem víceméně zůstávalo, že se na kazetu mračil, jako kdyby něco takového držel v ruce prvně v životě.

„Tak už to sem dej!" vzal mu jí Ken, aby nezdržoval, „Říkám vám, panstvo, koukal jsem na tohle s bráchou a oba jsme měli dost!"

„Však se přesvědčíme, jestli nekecáš." Ušklíbl se Casey.

Vpravdě, Ken moc nekecal. Film je zaujal všechny, i když každého z trochu jiného důvodu. Scarlett zhruba uprostřed promítání prohlásila, jak je šťastná, že má bráchu a ne sestru. Ostatní se tomu zasmáli – kromě Martina. Ten měl tisíc chutí jít a video vypnout. Jako kdyby se díval sám na sebe v ženském provedení. Jako kdyby nestačilo, že se mu o tom dodnes zdá, jako kdyby jeho vlastní zážitky nebyly i tak dost strašné! Ještě si to musí připomínat.

Scarlett se najednou otočila směrem ke dveřím.

„Copak, koukáš, jestli tam nečíhá Ginger?" smál se jí Casey.

„Ne… Ale už zase se mi zdálo, že jsem slyšela kroky." Řekla nervózně Scarlett.

„Díváme se na horor." Podal jí Ken jednoduché vysvětlení. Scarlett po něm hodila ironický úšklebek.

„Jen ať si sem nějaká potvora přijde." Házel Casey ramena. Vystrašený nebyl ani trochu.

Martinovi to nedalo a otočil se taky. Bylo zhasnuto, aby dobře viděli na televizi, proto nemohl dobře prohlídnout celou místnost až do chodby. Možná proto si nebyl tak jistý v kramflecích. Pocítil ještě větší chuť ten film okamžitě vypnout.

„Copak, taky slyšíš kroky?" rýpl do něj Casey.

„Dej pokoj." Ošil se Martin a znovu se zadíval na obrazovku. Film se pomalu dostával do finiše. Tak sláva, vydechl v duchu Martin. Mráz v jeho zádech pomalu nabíral na intenzitě, i když musel uznat, že promítaný horor rozhodně není špatný, byl si stoprocentně jistý, že už ho nechci nikdy vidět znovu, tak z něj měl nepříjemné pocity. Vzhledem k jeho stavu nebyl žádný div, že když ho o chvíli později někdo chytil zezadu pevně za krk, zařval tak, že to muselo být slyšet až na druhé straně lesa. Jeho výkřik vyvolal řetězovou reakci a tak se do té samé destinace donesly s mírným zpožděním i další tři zaječení, při kterých tuhla krev v žilách.

Martin se s očima navrch hlavy a srdcem bijícím tak, že jen o trochu rychleji a vyletělo by mu z těla ven, otočil.

„Owene! Ty zmetku zasranej!! Já tě zabiju!!!" rozeřval se nanovo a rozběhl se potrestat nezvaného hosta. Owen před ním couval do chodby, ale vzhledem k jeho rychlosti postřelené želvy – to díky smíchu – ho Martin dohnal velmi snadno. Vlepil mu několik lehkých pohlavků a otituloval ho dalšími nelichotivými výrazy. Čím víc nadával, tím víc se Owen smál.

„Ale no tak, Marty." Smál se i Casey, „Tak už ho nech, dostal nás všechny stejně!"

„Jo! Ale…" otočil se po něm Martin, ale včas sklapnul, než stačil říct něco, co říct neměl.

„Copak Martin, na toho stačí jen trochu bafnout a už by vylít, z kůže, viď?" chytil ho Owen provokativně kolem ramen, „Co ty hrdino, nemáš bláto v kalhotách?"

„Seš debil." Ulevil si syčivě Martin a sedl si zpátky na pohovku.

„On sice tvrdí, že sem debil, ale nevěřte mu, vlastně se jmenuju Owen." Přisedl si k nim Martinův kamarád a stále se pobaveně usmíval.

„Já jsem Casey, tohle je Ken a moje sestra Scarlett. A tohle číslo nemělo chybu." Dal mu Casey najevo, že tahle lekačka mu beze zbytku vyšla.

„Martine, promiň…" položil Owen Martinovi ruku na rameno. Martin seděl s hlavou v dlaních a nekomunikoval.

„Má šok." Pousmál se Ken.

„Jo, mám!!" vyjel na něj Martin.

„No tak brácho, promiň, tohle jsem vážně nechtěl." Zvážněl Owen.

„To je dobrý." Vydechl rezignovaně Martin, „Můžeš na slovíčko?"

„Určitě." Přikývl Owen a zvedl se.

„Dejte nám pár minut." Otočil se Martin na svoje kamarády. Ti mu s úsměvem na rtech unisono odpověděli: „Jistě."

 

…pokračování příště

Sdílejte článek

Nový komentář