Animal Instinct (1. díl)


Malou místnost zalévalo světlo petrolejové lampy, ač venku se sotva stmívalo. V pokoji panoval nepořádek, který Martin plánoval přes večer uklidit. Ale teď to rozhodně nevypadalo, že by k tomu mělo v nejbližším století dojít. Martin seděl na posteli, křečovitě svíral peřinu a stále ještě trochu vyděšeným pohledem zíral upřeně před sebe. Nejprve byl vyděšený k smrti, že to, co viděl, je prostě to, co viděl, tudíž holá pravda. Pak byl vyděšený, že se mu to všechno jenom zdálo a on začíná bláznit. Nyní se trochu uklidňoval, protože se smiřoval se skutečností, že to, co viděl, skutečně byla pravda. Není to paradox?

Nic ho v tu chvíli nemohlo vyděsit víc, než zaklepání na dveře. Ono vůbec zaklepání na dveře vás může vylekat, kdykoliv se zrovna soustředíte nebo myslíte na něco jiného, a to něco může být cokoliv, nemusí to zrovna být ta hrůza, jíž se Martin pořád ještě zdráhal úplně uvěřit.

„Dál…" řekl rozklepaně.

Dveře se s vrzáním otevřely a podivuhodně tiše zavřeli. V malém pokoji stál Owen, Martinův blonďatý spolužák a kamarád. A také ten, kdo ho tolik vyděsil.

„Co tu chceš??" vyjel na něj Martin podrážděně. Za oponou odtažitosti se ale neskrývalo nic jiného než strach, ten prostý pocit, který dokáže s lidmi hotové divy.

„Chci ti to vysvětlit." Odpověděl Owen přímo. I on věděl, že Martin viděl něco, co vidět neměl. Byť si mohl gratulovat, že to byl jenom on. Na druhou stranu, těch lidí bylo víc, včetně Martina byli tři. Problém byl v tom, že ti zbylí dva teď byli mrtví.

„A co mi chceš vysvětlovat? Vím moc dobře, co jsem viděl!!" odsekl mu Martin.

„Tak to víš víc než já." Vrátil mu Owen smeč, „Hele, uvažuj, je den, byl a pořád ještě je, a já tu před tebou stojím tak, jak jsem, kdyby to vážně bylo tak, jak si ty myslíš, asi by to bylo trochu jinak, ne?"

Martin musel uznat, že na tom něco je. Pomalu se začal uklidňovat.

„Tak co to ale kčertu bylo??" vydechl.

„Sám to nevím." Rozhodil Owen rukama a sedl si do křesla, „Už se to děje… Asi měsíc, a já pořád nevím, co to má znamenat. Vždycky, vždycky když mě někdo naštve nebo se cítím v nebezpečí, se to stane. Jen málokdy se mi to podaří zastavit. Proto ty moje útěky z domova."

Martin přikývl. Postupně se uklidňoval. Owena znal už dlouho, věděl, že teď ho nelakuje. Mohl mu věřit. A vlastně, kdyby měl pochybnosti, nechal ho přece jít. Jako jediného ho nechal žít.

„Takže ta holka minulý týden…?" začal, ale svou otázku nedokončil. Ten zatracený strach mu zase sešněroval hrdlo.

Owen bezhlesně přikývl.

„Ale mě si přece dneska jít nechal." Zamyslel se Martin.

„Já nevím… Je to hrozně zmatený. Vždycky si pamatuju jen něco… A to, že jsi tam byl, to si pamatuju. Možná proto jsem tě nechal jít, poznal jsem tě." Podíval se po něm Owen, jako kdyby u něj hledal jistotu a podporu.

„Ale co až najdou ty dva? Bude hodně velký kravál! Nebo jsi s nimi něco udělal…?" ptal se dál Martin. Odpovědí mu bylo dlouhé, tíživé mlčení.

„To si už nepamatuju." Špitl nakonec Owen, „Sakra, Martine, já to nedělám naschvál nebo proto, že bych chtěl… Netuším, co mám dělat, netuším, proč se to vůbec děje… Přece, kdybych byl jedním z Jiných, tak by to přece vypadalo úplně jinak!"

„Zas tak jinak bohužel ne." Uklouzlo Martinovi.

„Prosím?!" zvedl Owen prudce hlavu.

„Uklidni se, nemyslel jsem to tak. Chtěl jsem tím říct, že… Jsme v pěkný kaši." Uklidňoval ho Martin.

„Jsme? Snad já jsem v pěkný kaši!!" praštil se Owen do stehen. Martin se od něj nepatrně odtáhl. Měl na paměti, co mu říkal o tom rozčilování…

„Promiň, už jsem klidnej." Omluvil se mu Owen, který rozpoznal důvod jeho strachu. Upřímně, kdyby on byl na jeho místě, nejednal by jinak. Jenomže jak by se choval on, kdyby to bylo obráceně?

„Taky z toho mám strach." Přiznal sklíčeně.

„Hele, na něco už přijdeme. Nevím teď sice, u čeho bysme měli začít, ale na něco přijdeme, určitě!" vzal ho Martin kolem ramen. Najednou se cítil jako hrdina.

„Sám jsem nad tím přemýšlel už tisíckrát." Podepřel si Owen unaveně čelo, „A nedošel jsem prakticky k ničemu. Je přece prokázaný, že je to daný geneticky, nemůžu se tedy nakazit, a i kdyby, jaksi k tomu nebyla příležitost. Ale jak by se mi to proboha dostalo do genů, to je snad skoro stejně nemožný!"

„Oni se tu odněkud taky museli vzít. A že v tom podle pověstí byla kouzla a čáry a smlouvy s ďáblem a já nevím co všechno, to by možná zabralo na naše babičky. Oni se museli nějak vyvinout." Začal Martin rozvíjet svou teorii, ale Owen ho nenechal domluvit.

„Jo, a na mě se teď budete moct podívat, jak se to stalo, co? To je zase jeden z tvejch vrcholnejch nápadů!" přerušil ho rozladěně a začal přecházet po pokoji. Ruka mu automaticky putovala k puse a začal si kousat nehty, i když se snad stokrát zařekl, že se tohohle zlozvyku zbaví. Teď na to kašlal, když mu nehty stejně po každé proměně dorostou.

Martin rezignovaně vydechl a upřeně se na Owena zadíval. Věděl, kde je teď svými myšlenkami – v lese, kam je dnešní odpoledne zahnali dva podivíni z jejich vesnice. Les byl rozsáhlý a obklopoval polovinu jejich vesnice. Přesto žili v podstatě v izolaci, z druhé strany byla jen rozsáhlá pole, louky a pak už jen neprostupný terén. Kdo chtěl vesnici opustit, musel přes les. A přes ten se neodvážil téměř nikdo. Nebyly to jen pověsti, byla to hořce prokázaná pravda – kdesi v lese měli tábor Jiní. Dříve to bývali lidé. Kdy a proč odešli do lesů, nikdo nevěděl. Přes den se plížili krajem jako dravá zvířata, v noci na sebe mohli brát svou lidskou podobu. A každé vniknutí na své území krutě trestali. Posledních pět let to vypadalo, že konečně mezi lidmi z vesnice a Jinými zavládlo jakés takés příměří.

„Super nápad utéct zrovna sem." Bleskl Owen naštvaným pohledem po svém kamarádovi. Cestu ze školy jim zkřížili Harrold a Frank, bratři a místní podivíni. Bylo jim něco přes čtyřicet a kdo mohl, ten se jim vyhýbal. Lidé z vesnice je podezřívali z několika násilných činů – nikoliv vražd – ale nikdy se jim nepodařilo žádná obvinění prokázat. Proto je pouze vyhostili z vesnice a dál si jich nevšímali. A najednou ti dva stáli ozbrojení před dvěma vyděšenými studenty. Ti samo sebou vzaly nohy na ramena – a jediná cesta, kterou jim mohli utéct, vedla přes les.

„Skončil by jsi snad radši jako potrava pro červy?" otočil se po něm Martin. To on zareagoval jako první a víceméně odvlekl Owena do lesa. Harrold a Frank již jednou napadli jeho starší sestru a okradli jí, proto byl od té doby velice obezřetný.

„Jenže oni to tu můžou znát lépe než my, to tě nenapadlo?" zasyčel vztekle Owen a hrubě ho chytil za rameno.

„Pusť mě." Setřásl Martin jeho ruku. Najednou se mu sevřely útroby. To, co řekl Owen, by dost pravděpodobně mohla být pravda. A podvědomě cítil, že to pravda je.

„Musíme odtud." Pobídl ho Owen. I on dostával strach. Dokud na to jen myslel, dalo se to vydržet. Ale nyní to vyslovil, a to bylo skoro stejné, jako kdyby se to stalo skutečností. Nebyl si jistý, jestli to Martin cítí taky, ale on najednou získal velmi, velmi nepříjemný pocit – ten, že je někdo sleduje. Přímo cítil ve svých zádech něčí oči, a to ho zneklidňovalo ještě víc.

„Ano." Přikývl rychle Martin a tiše se vydal za ním.

Prvních pár kroků bylo nejhorších. Nejistota, strach, smysly vyburcované na maximum. Slyšeli i to, co slyšet nemohli. Taková byla síla úzkosti.

„Tuhle mýtinu znám!" zaradoval se po chvíli chůze Martin, „Odtud do vesnice trefím, není to sice nejblíž, ale nijak daleko taky ne."

„Tak dělej." Postrčil ho Owen před sebe.

V tu chvíli padla čísi noze za oběť větev tak blízko, až jim bylo jasné, že utíkat nemá cenu. Otočili se. Z jedné strany se na ně zkaženými zuby šklebil Frank, z druhé Harrold. Oba drželi v ruce dlouhý nůž. Owen a Martin neměli kam utéct. Byli v pasti.

„Byla to zábavná hra na schovávanou. Ale bohužel už skončila. A my jsme vyhráli." Zasmál se Frank. I když od nich stál na dva metry, cítili odporný zápach jeho dechu velmi zřetelně.

„Ale nebojte se, máme pro vás přichystanou ještě další hru. Určitě to bude stejná zábava!" doplnil svého bratra pisklavým hlasem Harrold a udělal jeden krok směrem k vyděšeným kamarádům.

Owenovi se zatmělo před očima. Věděl, že je zle. Ale nebylo to kvůli tomu, že je bratři dostihli. Ne. Tohle bylo něco mnohem, mnohem horšího.

Martin si všiml, že se jeho kamarád najednou zkroutil v křečích. A další věci už měl jen zahalené mlhou. Tíživou, děsivou mlhou, která mu svazovala nohy a ruce, vnikala mu do uší, očí, úst i nosu, dusila a škrtila ho. Najednou pohár přetekl a všechna ta hrůza se změnila v sílu v jeho nohách, otočil se a utíkal pryč, utíkal, utíkal až se mu nohy pletly, protože nestačil sám sobě. Nespočetněkrát se přerazil o nějaký pařez, stejně tolikrát se i zvedl a běžel dál.

Několik metrů před vesnicí se zastavil a udýchaně opřel o kmen stromu. Nohy už ho téměř neposlouchaly, byly jako z gumy. V plicích mu hořelo, hlava se mu točila a před očima mu tančily jasné hvězdičky. Celkově se cítil na omdlení.

Těsně jemu za zády se ozvalo temné zavrčení. To mu dodalo. Odlepil se od kmenu a do vesnice se víceméně doplazil po čtyřech. Teprve u prvních domů našel odvahu se podívat směrem k lesu. Nikde nic. Ticho.

Zprudka dýchal a po čele se mu řinuly potůčky potu.

Nějak se doklopýtal domů.

„Promiň, že jsem nepříjemnej." Přestal Owen konečně přecházet po místnosti sem a tam a posadil se na okenní parapet.

„To je v pořádku." Pokýval Martin hlavou, „Poslyš, teď už toho moc nevymyslíme. Běž domů, vyspi se z toho a zítra zajdeme do knihovny, hm? Půjčíme si knihy, koukneme se i do starých novin. Na něco přijít musíme."

„Jo. Díky." Souhlasil Owen.

„Není zač. Ten problém je reálnej, tudíž musí mít i reálný vysvětlení a snad i reálný řešení. Ale dnes večer ne. Mám toho vážně tak akorát."

„Je mi to jasný. Nic bych ti neudělal." Řekl Owen, i když sám věděl, že to je lež. Ani on sám nevěděl, čeho všeho je schopný. Ale nechtěl, aby se na něj Martin vykašlal. Neměl, komu jinému by to řekl. Byl jedináček a ač měl s rodiči báječný vztah, nedokázal by jim přiznat pravdu.

„Doprovodím tě ke dveřím." Rozhodl se Martin.

Sešli ze schodů dolů do kuchyně a obýváku. Tam je odchytla Martinova matka.

„Slyšeli jste to, kluci? Ty dva staré blázny někdo zabil!"

„Ale ne, a jak se to stalo?" předstíral Martin údiv. Owen zbledl.

„Vypadá to, že je napadli Jiní. Našli je farmáři za vesnicí u polí." Odpověděla matka. Pak ztišila hlas, jako kdyby se snad za své myšlenky styděla: „Ale možná jim to patří. Teď už od nich bude konečně pokoj."

„Tohle si nezaslouží nikdo, mami." Pokáral Martin svojí matku, byť měl stále na paměti, co provedli jeho sestře a co se chystali provést jim.

„Já půjdu." Vpadl do jejich rozhovoru Owen, „Tak zítra ve škole."

„Jasně. Ahoj." Rozloučil se s ním Martin.

„Neměl bys chodit tak sám, vypadá to, že venku už zase není bezpečno." Řekla ještě Martinova matka a nepatrně si povzdychla.

„Dám na sebe pozor." Odpověděl jí mírně vykolejeně Owen a zavřel za sebou dveře. Zhluboka se nadechl a vydechl. A ještě jednou. Konečně se cítil trochu klidný. Dům, ve kterém se svými rodiči bydlel, byl skoro až na druhém konci vesnice. Snad se uklidní úplně, než dojde domů. I tak s ním jeho rodiče měli poslední dobou dost trápení.

„To je dost, že jdeš, už jsme o tebe měli starost." Uvítala ho matka. Tuhle větu nesnášel už dlouho, a teď se na tom rozhodně nic nezměnilo.

„Vždyť jsem celej." Odvětil, „Byl jsem u Martina."

„A já si myslela, že už byste z těch vašich blbinek mohli vyrůst. Pojď se najíst, suším ti tu večeři už hodinu." Postrčila ho matka do kuchyně. Byla přesný opak Martinovy matky – paní Hailwoodová byla drobná a oplácaná, s po zadek dlouhými, tmavohnědými vlasy, a nebála se nic říct na rovinu, občas to bylo až nepříjemné. Owenova matka byla oproti tomu krásná, vysoká, štíhlá a světlehnědovlasá, jakoby ustavičně zamyšlená. Ale jedno měli společné – své děti milovaly nade vše.

Owen se ve dveřích obýváku akorát střetl se svým otcem. Jako každé úterý večer odcházel na pochůzku – pracoval u stráže. Byl to vysoký, statný muž s knírem a téměř černými vlasy, budil respekt už jenom svým zjevem. Owen jako malý nechápal, proč mají z jeho otce ostatní takový vítr – on ho znal jako veselého, přátelského chlapíka, který se s ním navyváděl spoustu skopičin a jen málokdy ho něco dopálilo. Ale když už, tak to stálo za to.

„Nazdar mladej pane, takhle se chodí na večeři?" pokáral ho.

„Omlouvám se, byl jsem se učit u Martina na ty zkoušky." Vylhal se z toho Owen.

„Možná by si to neměl tak přehánět." Položil mu otec ruku měkce na rameno. Owen z toho dokázal vydedukovat, co tím chtěl říct. Myslí si, že se poslední dobou chová tak divně, protože má stres z těžké zkoušky, kterou bude muset tento týden složit. Z jedné setiny to byla pravda… Ale za jeho útěky z domova to nestálo.

Uhnul očima před otcovým zkoumavým pohledem a posadil se k prostřenému stolu.

„Owene, jestli máš ve škole nějaké problémy, řekni nám to." Nevzdával se otec. To už vedle něj stála i matka.

„Nemám žádný problémy." Odvětil tiše Owen a ucpal si pusu jídlem. Snad ho nechají být.

Tik-tak, tik-tak, tikaly do ticha hodiny pověšené na zdi.

„No, to musíš vědět ty sám." Řekl nakonec otec a Owenovi se nesmírně ulevilo, že otec uznal za vhodnější odchod do práce než hádku se svým osmnáctiletým synem.

Jenže co nedokončil otec, v tom pokračovala po jeho odchodu do zaměstnání matka.

„Vážně mi nechceš nic říct?" přisedla si k Owenovi ke stolu a chytla ho za ruku. Měkce se na něj usmála.

„Už jsem řekl, že ne." Odsekl Owen o něco prudčeji, než situace zasluhovala.

„Jak řekl tvůj otec, tohle musíš vědět sám, ale myslela jsem si, že my dva před sebou nemáme tajemství." Nevzdávala se matka tak snadno.

Owenovi najednou udělal žaludek doslova kotrmelec. Udržel ho na místě, ale v obličeji úplně zezelenal.

„Děje se něco?" všimla si toho matka.

„Ne, nic, už je to v pořádku." Uklidňoval jí Owen. Vážně už se cítil lépe a doufal, že to tak už zůstane, že ta nevolnost byla jen chvilková. Znovu se mu do tváře vrátila zdravá barva.

„Proč si se mnou proboha nechceš promluvit? Já už nevydržím jenom se dívat na to, jak se před námi uzavíráš! Něco se s tebou v poslední době děje, ale ty se tváříš, jako kdyby bylo všechno v naprostém pořádku."

A ani nevíš, kolik úsilí mě to stojí!!! křičel Owen v duchu.

„To bude tím, že je všechno v pořádku." Procedil nakonec mezi zuby, „Vážně, nedělej si starosti." Dodal podstatně přátelštějším hlasem.

„Dobře." Přikývla matka, „Já jen doufám, že otec má pravdu a že je to jen tím stresem ze zkoušky. I když mi přijde docela zvláštní si to ventilovat zrovna útěky z domova…"

„Vždyť jsem vždycky zase rychle zpátky." Namítl Owen.

Matka neodpověděla. Jen přikývla a nechala ho o samotě, aby se v klidu najedl. Odešla do ložnice a začala si pod lampou číst.

Owena mezitím chuť na jídlo absolutně přešla. Přemýšlel, co s těmi zbytky udělá, aby nebylo jeho matce divné, že už ani nedojídá večeři. Zkusil sníst ještě aspoň trochu. Jakmile ale vzal do pusy druhé sousto, byla zpátky ta nevolnost, a tentokrát podstatně silnější než předtím. Doběhl na záchod a s divokým dávením se vyzvracel.

Omámeně se vypotácel zpátky na chodbu a zadýchaně se opřel o dveře. Sakra, už fakt začínám magořit, pomyslel si, když ho napadlo, že ti dva museli být opravdu zkažení až do morku kostí, když mu udělali v žaludku takovou revoluci.

Martin přes noc usnul jen na pár hodin. Zdály se mu divoké sny, a to s takovou intenzitou, že se až bál usnout. Jakmile se nad obzorem začalo rozjasňovat, vyskočil z postele ven. Měl radost, že ta hrozná noc už skončila.

„…ale vážně!" uslyšel akorát říkat svojí matku, když – už oblečený – otevřel dveře svého pokoje, aby sešel dolů na snídani.

„Není zbytí. Rada je proti naléhání bezmocná, a dnes to bude určitě vážné." Odpověděl podstatně hlubší hlas, hlas jeho otce.

„Ahoj, rodino!" pozdravil je Martin, aby si ho všimli.

„Ahoj, co že dnes tak brzo?" otočila se po něm matka, na tváři široký úsměv. Ale v učích se nesmála.

„Jen tak." Trhl Martin rameny a přitáhl si k sobě hrnek s čajem a mísu domácích buchet, které včera jeho máma napekla.

Zatímco do sebe bagroval snídani, rodiče rozpačitě mlčeli. Evidentně nechtěli svůj problém řešit před synem.

„Otec má odpoledne nějaké jednání a já půjdu za Rebecou, půjdeš se mnou?" protnula ticho konečně jeho matka.

„Mám už něco v plánu s Owenem." Ošil se Martin, jako kdyby seděl na bodláčí, „Chceme zajít do knihovny."

„Tak se tam nezdržujte příliš dlouho, ano? A nikde nechoď sám!" začala matka okamžitě udílet rady a pokyny.

„Mami, už nejsem malej!" ohradil se Martin, čímž nechtěl říct, že když už je velký, poradí si se vším, ale že není hloupý, aby si tyhle řeči odvykla.

„No to není podstatné. Nechci, aby se ti něco stalo, a bohužel to vypadá, že už zase není bezpečno. Otec o tom bude mít dneska poradu, a dokud se to nevyřeší, budu tě zase o něco víc hlídat. Mám o tebe pouze starost, nechci tě kontrolovat." Vytasila se na něj matka přesně s tím proslovem, který Martin očekával, a upřímně, kdyby ho vynechala, byl by nesvůj.

„Když už jsem vstal tak brzo, dojdu pro Owena, půjdeme do školy spolu." Oznámil rodičům jen tak mimochodem.

Na klepání mu odpověděla až po dlouhé době Owenova matka.

„Nevím, jestli dneska půjde do školy, včera mu nebylo dobře." Řekla omluvně, když jí Martin vysvětlil, proč přišel.

„Ale dneska už mi nic není." Protáhl se kolem ní Owen, „Vážně, mami, kdyby mi nebylo dobře, půjdu domů, Martin mě doprovodí, O.K.?"

„Tak dobře. Pa." Rozloučila se s ním matka letmým polibkem na tvář.

„Co se včera dělo?" vyzvídal Martin.

„Trochu jsem si popovídal s mísou." Odvětil Owen. Když viděl Martinův nechápavý pohled, dodal: „Prostě sem se zblil, no. Nevytrávim všechno."

„No, dneska se bude kvůli tobě scházet rada. Kravál začíná." Pokýval Martin hlavou.

„Ať mi daj svátek." Zavrčel Owen, „Stejně přijdou na velký kulový."

„Musíme rychle vymyslet, jak z toho ven. Platí pořád ta knihovna?" ubezpečoval se Martin.

„To bych se měl snad spíš ptát já, ne?" strčil do něj Owen a poprvé za to ráno se usmál.

Škola byla peklo. Termín zkoušek se neúprosně přiblížil a učitelé se rozhodli ještě na poslední chvíli vyzkoušet znalosti svých studentů, takže co hodina, to písemná práce nebo ústní zkoušení.

Owen si podpíral hlavu, vztekle žvýkal násadku od pera a zíral do písemné práce z dějepisu. Neznal odpověď téměř ani na jednu otázku, on z dějepisu zkoušky skládat nebude, tak se na učení samozřejmě vybodl. A teď tohle. Na co mu bude nějaká francouzská revoluce, stejně jich je tolik, že jejich seznam vypadá spíše jako jízdní řád.

Martin na tom byl o něco lépe, ale ne o moc. Do smíchu mu rozhodně nebylo, už mu z těch věčných písemek šla hlava kolem, od rána nic jiného než jeden test za druhým. Najednou uslyšel za svými zády křupnutí a potlačovaný smích.

„Co blbneš?" otočil se po Owenovi. Neuvědomil si, že riskuje nařčení z opisování a pěkně vypasenou pětku.

„Rozkousl jsem pero." Ukázal mu Owen důvod svého veselí. Nebylo na tom v podstatě nic vtipného, ale v ten moment to i v Martinovi začalo bublat smíchy.

„Pokud jsou vám dějiny pouze k smíchu…" odebral jim učitel nesmlouvavě písemné práce.

„Hej, já bych to rád dopsal!" ozval se okamžitě Owen, Martin rovněž vykřikl něco v tom smyslu.

„Najednou." Odvětil jednoduše učitel, „To jste si měli rozmyslet dřív. Do konce hodiny můžete přemýšlet na téma vašeho chování."

„Kretén." Ulevil si Owen, když zazvonilo a učitel opustil třídu.

„Ber to s rezervou, já bych to stejně na nic lepšího než na čtverec nevytáhl." Protáhl se Martin.

„Já ani na to, ale to neznamená, že mě tohle arogantní chování nemůže naštvat." Ušklíbl se Owen.

„Jak se ti prosimtě podařilo rozhlodnout pero?" pousmál se Martin.

„Jak vidíš, tak jednoduše." Parafrázoval Owen dějepisáře, než si složil hlavu do dlaní, „Mě snad praskne mozkovna…"

„Taky už toho mám plný zuby. Když nás teď takhle zmučej, tak to zítra nevidím moc růžově." Pokýval Martin hlavou.

„Já mám vůbec hrůzu zítra na ty zkoušky jít." Ztišil Owen hlas, jako kdyby je snad někdo mohl poslouchat.

„Proč, myslíš, že se něco stane?" zamračil se Martin.

„Budu pod dost velkým stresem, nevím, co se může stát." trhl Owen rameny. Tahle myšlenka mu v mozku hlodala tím intenzivněji, čím víc cítil, že ten dnešní zápřah na něj začíná být přespříliš. Vážně to byla hodně stresová situace, a zítra to bude ještě horší…

„Hele, nemysli na to. Když se tím budeš děsit, moc ti to nepřidá." Uklidňoval ho Martin, „Vydrž to, už jen dvě hodiny, a pak tradá do knihovny."

Owen na znamení souhlasu přikývl.

Do knihovny šli dle úmluvy hned po škole a strávili tam opravdu dlouhou dobu. Ostatně těch materiálů bylo víc než dost.

„Začal bych od historie. Musíme nejdřív znát všechno okolo, než se pustíme do nějakých hádanek a závěrů." Rozhodl Martin, když si pořádně prohlédl tu hromadu knih a novin, co se před nimi tyčila.

„Dobře. Myslím, že na to bude bohatě stačit tohle." Zalovil Owen v kupě encyklopedií a vytáhl tlustou bichli v černé kůži, podle vzhledu již staršího data.

„Takže…" zalovil v ní Martin, „Vidíš, tohle je přesně to, co jsem říkal: „Podle vědeckého zkoumání, do nějž bylo zahrnuto jak zkoumání živých, tak mrtvých bytostí, bylo prokázáno, že Jiní se se svými schopnostmi již rodí, nemohou je získat druhotně, např. nákazou. Jsou tedy samostatnou rasou. Jak tato rasa vznikla, není dosud známo."

„To je hezký, ale schválně si najdi jejich charakteristiku." Zalistoval Owen o několik listů dál.

„Jiní na sebe přes den berou pouze podobu zvířat s tmavou srstí, tvarem těla vzdáleně připomínajících tygry. Proměny v lidské bytosti jsou schopni pouze v noci. V tuto dobu můžou své zvířecí a lidské podoby dle libosti střídat. Ve dne toto nelze." Četl Martin.

„A je to." Zašklebil se Owen.

„Musíme to pročíst. Třeba někde narazíme na anomálii, která by byla podobná té tvé." Trhl Martin rameny a podal Owenovi druhou knihu, o něco tenčí než tu, co četl sám.

Jenže toho materiálu bylo na několik dní, pokud by to chtěli řádně prostudovat. A oni na to měli jen pár hodin. Hledali proto jen to nejdůležitější. Ale nenašli ani zmínku o tom, že by se někomu někdy stalo to, co Owenovi, že by byl vlastně Jiným jen „napůl".

„Jdu prohledat ty noviny." Zaklapl Owen „svojí" knihu.

„Vidíš, zrovna teď jsem tady narazil na zajímavou věc." Zarazil ho vprostřed pohybu Martin, „Vědci kdysi rovněž vyslovili přání pokusit se Jiné křížit s lidmi. Tento pokus se ale nikdy neuskutečnil, pro jeho velkou nebezpečnost. Zainteresovaní se přesto domnívají, že zkřížení by bylo možné – už se ale neshodují v názorech, jaká bytost by z tohoto spojení vznikla. Neboli, matka je jistá vždycky, otec ne."

„Jo, takže pokud jsem to správně pochopil, snažíš se mi právě naznačit, že si moje máma kdysi dávno před téměř devatenácti lety někde pěkně užila s nějakým tím bastardem, zázrakem to přežila a výsledek jsem já. To je blbost." Zakroutil Owen nevěřícně hlavou.

„Owene, musíme vzít v úvahu všechny fakty, a myslím, že tenhle je hodně, hodně pádný. Vysvětlovalo by to všechno, protože sám jsi slyšel, že jinak než geneticky se tohle dědit nedá. Ale zase kdybys byl jedním z Jiných, nebyl bys schopný vzít na sebe ve dne lidskou podobu. Co z toho vyplývá, je myslím jasné." Oponoval Martin.

„Ano, vím, že se několikrát stalo, že Jiní odvlekli lidi z vesnice, ale že by to ty dotyčné oběti nějak často přežívaly, to se říct nedá. Osobně si nevzpomínám na jediný případ." Pokrčil Owen rameny.

„Já si nejsem jistý." Povzdechl si Martin, ale v tomhle mu musel dát za pravdu, „Ale pusť se do těch novin, třeba tam bude zrovna nějakej případ přeživšího."

„Zatím tu jsou akorát zprávy o obětech." Prohrábl se Owen unaveně novinami. Poslední se datovali do doby před čtyřmi roky. Nedalo mu to. Martin mu, ač si to nepřipouštěl, nasadil do hlavy pořádného brouka. V temné předtuše se rychle probral horou papíru a nalistoval si příslušný rok. Z té doby bylo zpráv opravdu hodně. Nové útoky, přibývání obětí, a to na obou stranách…

„Hele, zase jsem tu něco…" začal Martin, ale svou větu nedokončil, protože když od knihy vzhlédl, spatřil Owenovu naprosto bledou tvář, jak zírá na jeden starý výtisk novin.

„Děje se něco??" naklonil se k němu v dychtivém očekávání.

„Tys měl pravdu." Špitl Owen přidušeně.

„Cože?!" vzal si od něj Martin noviny.

Měla štěstí v neštěstí

Dvacetiletá Angelica Crooková byla již tři dny pohřešována. Za jejím zmizením s největší pravděpodobností stáli Jiní. Zdrcení rodiče a novopečený manžel zmizelé, Benjamin Crook, se již smiřovali s nejhorším, když včera ve večerních hodinách našel vystrašenou, hladovou a zraněnou dívku jeden z místních farmářů nedaleko svého pozemku.

„Paní Crooková potvrdila verzi vyšetřovatelů, že se stala zajatcem Jiným. Přesto se jí podařilo uprchnout a dostat se bez vážnějších zranění zpátky do vesnice. Momentálně je pod naším dohledem a nemůže ujasnit podrobnosti." Sdělil našemu deníku ošetřující lékař.

Martin beze slova vrátil noviny zpátky na hromadu. Owenovi začaly do očí stoupat slzy.

„Myslíš, že je možný, že jí tam znásilnili?" řekl tiše a zlomeně.

„Já si myslím, že je to bohužel jistý." Vzal ho Martin konejšivě za ruku. Soucítil s ním. Sám z toho byl nešťastný.

„Řekni mi, že to není pravda." Zavřel Owen křečovitě oči. Přesto mu zpod zavřených víček unikla slza.

„Neřeknu ti, že to není pravda. Ale ani ti neřeknu, že to pravda je. To ví jen jeden člověk." Odpověděl opatrně Martin, „Pojď, půjdeme."

Owen se omámeně zvedl ze židle. Nikdy mu nepřišlo divné, že i když jsou jeho rodiče hnědovlasí, tak on je blonďatý – i když jeho vlasy vypadaly vytrvale jako po melíru, jako kdyby se nemohly rozhodnout, jakou barvu vlastně chtějí – to se přece stalo víckrát. Teď věděl, že to není náhoda. Počkat, věděl? Není to jisté! Třeba jeho máma řekne, že se nic nestalo.

Nutil se do toho. Nutil se věřit tomu, že mu vážně máma řekne, že to tak není, že se tenkrát nic nestalo. Teoreticky to přece možné bylo. Jenže teoreticky je možné úplně všechno.

„Mám tě doprovodit domů?" navrhl mu Martin.

„Prosím." Přikývl Owen. Děsil se toho, že by měl teď zůstat úplně sám, jen se svými myšlenkami.

Šli mlčky vedle sebe. Martin nevěděl, co má říkat, a že Owenovi není do hovoru, to chápal.

„Ale dneska se jí na to nezeptám." Promluvil Owen po zhruba patnácti minutách.

„Proč ne?" divil se Martin.

„I když, ono to v konečným výsledku vyjde nastejno – kvůli tý zítřejší pitomý zkoušce. Budu sice rozptýlenej i tak, ale myslím, že kdybych si s ní o tom promluvil už dneska, bylo by to ještě horší." Přemýšlel Owen nahlas.

„Taky bych to tak udělal. Ale konečný rozhodnutí je na tobě." Pokýval Martin hlavou.

„Víš co mě teď tak napadá?" vzpomněl si Owen, „Že jsem se ještě nikdy neproměnil v noci. Vždycky jenom ve dne. A není to jen náhodou, že bych se po setmění nikdy s nikým nepohádal nebo tak. Jestli je to vážně tak, že v noci se to dá ovládat, tak jsem přes noc v cajku, ale přes den si to se mnou cvičí dle libosti."

„Logiku to má." Zamyslel se Martin a zvažoval, jestli má dodat to, co dodat chtěl, „Víš, mám docela ostych ti to říct, není to zrovna taktní, ale možná by stálo za to to vyzkoušet."

„Jako že bych se pokoušel změnit záměrně? Tak to vážně taktní nebylo." Zasmál se křečovitě Owen.

„Byl to jen nápad." Ucouvl Martin.

Po zbytek cesty mezi nimi znovu zavládlo ticho.

„Hele, díky za všechno. A dík, že mi s tím pomáháš. Vážně jsem se bál, že… Se na mě vykašleš." Otočil se po něm Owen, když už stáli před jeho domem.

„Taky si říkám, že překonávám sám sebe." Rýpnul do něj Martin. Podařilo se mu na Owenově tváři vykouzlit alespoň letmý úsměv.

„Jo. Tak fajn. Tak ahoj zítra." Rozloučil se s ním Owen a povzdechl si.

„Čau, a drž se, to zvládneš. Hlavně se moc nestresuj." Doporučil mu ještě Martin, než se rozešli.

Rozhodl se, že udělá svojí matce radost, a půjde za Rebecou. Rebeca byla jeho starší sestra, už u nich nebydlela, žila i se svým manželem v jednom z nových domků na návsi.

„Ahoj, Marty!" vítala se s ním, jako kdyby ho neviděla celou věčnost a ne měsíc. Martin si v duchu pomyslel, jak je vzájemné odloučení změnilo, dřív si lezli na nervy a pokud si mohli udělat nějaký naschvál, rádi tak učinili. Ještě dodnes si přesně pamatoval, jak záviděl Owenovi, že neví, co je to sourozenec, navíc starší a ještě k tomu sestra. Přesto mezi sebou on a Becky měli jakési sourozenecké pouto a to pouto jako by najednou převládlo, zesílilo.

„Nazdar rodino." Přivítal se Martin jednou větou s celým osazenstvem domu – Rebecou, matkou, Rebečiným mužem Barrym a malou roční holčičkou Lilly.

„Co ty tady, myslela jsem, že budeš doma." Divila se matka.

„Řekl jsem si, že půjdu radši sem." Odpověděl neurčitě Martin. Vždyť sám nevěděl, proč sem vlastně chodil.

„A možná je to tak nejlepší, když půjdete domů oba spolu, než abys chodila večer sama, mami." Podívala se Rebeca kradmě na svojí mámu. Byly si obě hodně podobné – ty samé oči, nos, vlasy. Na první pohled člověk poznal, že ty dvě jsou příbuzné.

„To je pravda, měli bychom se teď všichni mít mnohem víc na pozoru." Souhlasil s ní Barry.

„Jako bych to sama nevěděla. Je to k vzteku, už to vypadalo, že bude konečně klid. Otec si dokonce myslí, že bude rada muset vyslat posly." Zabručela nesouhlasně matka.

„To jsem zvědavý, který cvok se do toho pohrne." Zašklebil se Barry.

„Jakej cvok, na ochranu před Jinými jim stačí, když půjdou v bílým kápích. Poznají, že přicházejí v míru, a nechají je projít." Oponoval Martin.

„Mluvíš jako kniha, kdes to vzal?" zasmál se Barry.

„No… Myslím, že tohle by měl vědět asi každý." Prohrábl si Martin rozpačitě krátké vlasy. Mohl jim přiznat pravdu, že si pro tuhle vědomost stejně jako pro ty ostatní došel do knihovny. Ale měli by ho za cvoka. To by zase mohl svést na to, že má přeci jen trochu obavy a je lepší se informovat a být připravený, než pak vejrat jako sůva. Na to by mu oni zase řekli…

Potřásl hlavou. Tohle byl jeden z jeho zlozvyků, že si vždycky dopředu představoval různé rozhovory. Potíž byla v tom, že v devadesáti procentech případů se pak rozhovor vyvíjel úplně jinak a on byl tak akorát svými předtuchami svázaný a nebyla s ním rozumná řeč.

„Každopádně, nějak se to vyřešit musí. Dřív útočili hlavně na zvířata, na lidi útočili jen když je vyrušili nebo tak. Ale nepamatuju si, že by někdo z Jiných útočil na člověka prakticky bezdůvodně." Krčila matka bezmocně rameny.

„Co ty víš, co je k tomu vedlo. Třeba někdo vstoupil na jejich území, ostatně to se stalo již několikrát." Přisedla si k nim Rebeca. Byla uložit malou, už byla přeci jen pozdní hodina. Pro takové dítě určitě.

„Téměř najisto se bude svolávat shromáždění. Tohle se musí pořádně prošetřit. Uvidíme, co řekne otec, až se vrátí." Odpověděla jí matka.

„Já si stejně myslím, že pokud bude někdo něco vědět, tak to stejně neřekne. Bude se bát postihu." Přispěl se svojí trochou do mlýna Barry.

„V tom s tebou souhlasím." Přitakal Martin. On by v této chvíli vážně neřekl ani slovíčko, i kdyby mu za to zaplatili. I když on byl částečně chráněný, koneckonců byl vypiplávaný synáček člena rady. Ale věděl, že Owen by mu za to zpřerážel všechny kosti v těle. Dřív. Teď by ho možná poslal i pod kytky.

„Sakra, já už blbnu." Řekl si Martin pro sebe. Bohužel ne natolik potichu, aby to ostatní neslyšeli.

„Cože?" otočila se po něm Rebeca.

„Že magořím, to neřešte." Mávl Martin rukou, „Myslím na hovadiny."

Domů se vydali krátce po sedmé. Ještě nebyla úplná tma, ale už se smrákalo. Otec se vrátil ze zasedání o hodinu později.

„Teda, to bylo dneska zase něco. Dones mi čaj." Řekl a zhroutil se na lavici.

„Hodně zlý?" sedl si vedle něj Martin, zatímco jeho matka postavila vodu na čaj.

„To si piš. Tři hodiny jsme se dohadovali, než jsme se konečně na něčem dohodli." Ukázal mu otec na prstech, že tři, vážně, tři hodiny jim to trvalo.

„A na čem jste se dohodli?" zeptala se matka. Znala svého manžela již natolik dobře, že věděla, že očekává samozřejmé otázky, aby se ujistil, že ho ostatní poslouchají.

„Svolá se shromáždění, to je jasné. Ale taky se budou vysílat poslové." Odpověděl, „Já jsem tomu moc nakloněný nebyl a nejsem sám, ale nakonec nás přehlasovali. A na druhou stranu z toho stejně nebylo jiné východisko."

„A kdo půjde?" vyptávala se dál matka a podala mu horký čaj.

„To ještě nevíme jistě. Je jasné, že se do toho nikdo moc nepohrne, ale někdo se určitě najde." Pokrčil otec rameny.

Martin okamžitě začal přemýšlet, jestli by bylo možné, aby otce přesvědčil, že by mohl jít on. Owena by vzal s sebou a určitě by je už něco napadlo.

„No a co ty, připravený na zítřek?" změnil otec téma hovoru a poplácal Martina po zádech.

„Doufám. Udělal jsem, co jsem mohl, víc už bych toho vážně nezvládl." Trhl Martin rameny.

„Tak je to správně. Ne abys nám udělal ostudu." Pohrozil mu v žertu otec.

„Tak to bych si doopravdy nedovolil." Zvedl se se smíchem Martin a odešel do svého pokoje. Věděl, že by se už neměl učit, ale rozhodl se, že si látku pro jistotu ještě jednou projde a zkusí si jí i napsat. Ústní zkoušení mu šlo vždycky, ale bude se i psát, a tam to bylo o něco horší. Neuměl se moc dobře vyjadřovat písemně, vždycky všechno radši okecal. Owen byl oproti němu v nevýhodě. Sice když chtěl, dokázal být vynikající diplomat, ale se slovníkem dřevorubce.

„Vykašlat se na to, doufám, že mě ještě nevolali!" vběhl Martin mezi hlouček svých spolužáků, kteří seděli před dveřmi, za nimiž se právě mořil nějaký nešťastník, a snažili se dohnat to, co během posledních dnů nestihli.

„Kdyby tě už volali, neseděl bych tu s knížkou." Ušklíbl se Owen, „I když už bych jí vlastně odložit mohl, až domučej tohohle, půjdu na řadu já. Že já musím mít zrovna tak blbý příjmení…"

„Dej pokoj." Zhroutil se Martin vedle něj na okenní parapet, „Zkoušky na krku a já musím zaspat."

„Umíš si to zařídit." Pokrčil Owen s mírným úsměvem rameny. Nedával na sobě znát, že nervóznější zatím snad v životě nebyl, že má v krku a ústech jako na Sahaře a že se mu dělá špatně už dopředu.

„Ježiš, nemelte pořád!" vyjel na ně vynervovaně jeden z kluků. Evidentně toho uměl ze všech nejmíň. Nebo byl ze všech největší trémista.

„Owen Crook." Přišel si po chvíli učitel pro dalšího nešťastníka.

„Tak zlom vaz." Popřál mu Martin.

„To bych celkem nerad." Zašklebil se Owen. Za svými zády zaslechl ještě zoufalý sten toho nenaučeného chudáka: „Proč já vůl si napsal zrovna matiku…"

Zkoušení probíhalo ústně. Nejprve teorie, pak dva příklady na tabuli, samozřejmě s náležitým komentářem. Začátek teorie zvládl Owen v pořádku a býval by se postupně, pomalinku začal uklidňovat. Ale pak se spletl v naprosto primitivní věci a už se vezl. Znervózněl ještě víc a myšlenky se mu zaplétaly jedna do druhé.

„A já už si o vás chtěl myslet, že nejste tak hloupý, jak se při mých hodinách jevíte." Podal mu matikář křídu, aby mohl přejít k příkladům. Owen v duchu soptil. Měl smůlu, že musel na zkoušky chytit zrovna jeho. V matice sice žádný premiant nebyl, ale rozuměl jí celkem obstojně. U kteréhokoliv jiného kantora by prošel. Jejich matikář se po něm vytrvale vozil a kazil mu vysvědčení snad jen tak pro radost.

Začal počítat. Jenže ouha. Nervozita v něm vygradovala natolik, že nebyl schopný skloubit mluvení a uvažování nad příkladem.

„Nechcete si dát na chvíli oddych? Klidně můžete po chvíli začít znova, já začínám mít pocit, že si z nás snad děláte legraci." Dolétla k němu další jedovatá hláška.

Pak už věci vzaly rychlý spád – Owen zahodil křídu, prudce rozrazil dveře a zdrhal pryč. Martin zareagoval bleskově a vydal se za ním, ale přesto ho ztratil z dohledu. Běhal po chodbách, kde mu Owen zmizel a volal ho.

„Owene! Sakra, kde jsi?!"

Někdo kopnul přímo do dveří, vedle kterých stál. S nadějí je otevřel, i když škola byla v téhle části prázdná, neměl kdo jiný tam být.

Ve třídě byla otevřená okna a tak když Martin otevřel dveře, ofouknul ho celkem studený průvan. V první chvíli mu to vadilo. V druhé chvíli, kdy se málem přerazil o ležícího Owena, mu to už bylo naprosto jedno.

„Co ti je, jsi v pořádku?" sklonil se nad ním ustrašeně.

„Říkal jsem to, neměl jsem sem vůbec lízt." Zasyčel Owen. Prsty měl úplně bílé, jak si jimi drtil spánky. Mozek měl tendence vyletět mu z hlavy ven a celé tělo měl v jednom ohni.

„Snaž se uklidnit. Dýchej, to bude dobrý." Pokoušel se mu Martin pomoct. Přesto by se nejradši viděl někde hodně daleko odtud. Strach dostával doopravdy snadno, obzvláště v situacích, kdy se mu to vážně nehodilo.

„Tohle není dobrý, je mi čím dál hůř, nemám sílu to přemáhat." Zasyčel Owen o stupeň tišším hlasem než předtím. Pak svůj boj vzdal. Na jeho těle a v jeho tváři se objevily první známky přeměny ve zvíře.

„Uteč." Stihl ještě syknout na Martina. Ani nemusel, Martin od něj polekaně ucukl ještě dřív, než mu stačil cokoliv říct, a pud sebezáchovy zafungoval dokonale. Vyděšeně za sebou pevně přibouchl dveře a chystal se na úprk. Pak se ale otočil zpátky a vší silou se opřel do dveří. Správně odtušil, že Owen se pokusí dostat ven. Ač si to neuvědomoval, v mnohém se opakovala scéna z lesa – jeho strach mu dával sílu, o které ani netušil, že jí má. Dveře udržel i na druhý pokus. Pak ale nastal podivný klid.

Martin na okamžik povolil a zahleděl se zkoumavě na dveře. Prudce oddychoval, podle frekvence tepu to vypadalo, že za chvíli dostane infarkt. Nic. Pořád nic.

Ty okna! Uvědomil si najednou, že ho ten průvan neovanul jen tak pro srandu králíkům. Vtrhl do třídy a jeho obavy se naplnily. Místnost byla až na několik povalených stolů a židlí prázdná. Vyklonil se z okna, ale školní dvůr byl také prázdný. Nemělo cenu se vydávat na další pátrací akci, může být kdoví kde a jeho za chvíli zavolají na zkoušku.

 

… pokračování příště 

 

autor: NancyBitch

Sdílejte článek

Nový komentář