Ani to nebylo moc obtížné


Ani to nebylo moc obtížné. Prostě jsem jí řekl, že musí přijít a ona souhlasila. Můj pokoj byl celý špinavý. Okno bylo zaprášené, že skrze něj byl vidět pouze temný odlesk hladiny rybníka. Krvavě se třpytily malé vlnky a na zdech kreslily nekonečné kruté divadlo. V mém pokoji na zdech vysely ještě staré plakáty německých dívek v bílých sukních. Byla z nich cítit zatuchlina a smrad týden staré, zkažené, rybí konzervy. Zadíval jsem se na jeden z plakátů. Můj pohled směřoval na čtyři postavy. Plakát byl přetržen tak, že odděloval hlavy všech dívek od jejich štíhlých těl. „Byl to psychopat“ Zamumlal si pod vousy můj spolubydlící a odešel na pivo do nedaleké místní hospody. Zůstal jsem v bytě sám. Zapnul jsem kompa, brouzdal na netu a čekal, až ta holka přijde.

Do té doby než přišla, se nic zvláštního nestalo. Stíny a odlesky na staré oprejskané omítce se zvětšovaly a nabíraly na intenzitě s přicházejícím večerem. V husté atmosféře byl cítit nepříjemný závan temna, podivna a strachu. Vešla do dveří a rázem jako by všechno získalo nový, jasnější nádech, zprvu krásný, později se zvyšoval kontrast červené a bílé barvy omítky. Povídali jsme si asi půl hodiny. Padla flaška vína a já už cítil, že se mi trochu motá hlava. Přistoupila blíž, položila mi ruku na stehno a druhou rukou se jemně dotýkala mých vlasů. Něco zaskřípalo za tím temným oknem. Lekla se a ucukla rukou. Přes tu špínu nebylo vidět kdo, nebo co to bylo. „Ten vůl“ Povídám.  „Vrátil se z hospody, i když sem mu říkal, že budu mít návštěvu.“  Neochotně jsem se zvedl a otevřel okno. Všude bylo hrobové ticho. Jen z rybníka se ozvalo tiché šplouchnutí. Vrátil jsem se. „Kde jsme to skončili?“ Ozvala se šílená rána, jakoby kdyby padla uťatá hlava na kus železnýho plechu a ten s energií zaburácel. Dívka vyskočila a z očí jí šel strach. Ihned jsem se podíval z okna. Při tom pohledu jsem si nemohl nevšimnout černé postavy uhánějící zběsile okolo baráku. „Kdo to kurva je?“ Nechtělo se mi ven, do té temné, bažinou obklopené, pusté hráze, na jejímž konci stál opuštěný dům. Ty děti mu říkaly Dům duchů. Tehdy jsem těm malým parchantům nevěřil, že tam něco takového žije. Ale abych se vrátil. Vyšel jsem tedy ze dveří. Studený vítr mi pročesal vlasy a zamlžil mi brejle. Viděl jsem pouze siluetu našeho baráku, obklopeného bažinami a lesy. Pěšinu na hrázi a na jejím konci v zcela opuštěném baráku zelené světlo. Ani mě nenapadlo se tam dívat déle. Ruka mi zajela k pasu, kde vždycky mívám nůž. I dnes sem jej měl sebou. V tu chvíli, kdy se zaleskla ocelově chladná čepel, všechno zhaslo. Utichlo, jakoby sama noc zatajila dech.

Tu noc jsem už neměl chuť podnikat výpravy za dobrodružstvím. Vrátil jsem se tedy domů. Ona tam nebyla. Tedy byla tam jen její hlava uprostřed krví nasáklého koberce. Její oči se na mě dívali tak upřímným pohledem, až se mi ani nechtělo věřit, že má tělo položené někde jinde. Někde venku v těch bažinách. Nevím proč, ale zastesklo se mi po lásce, porozumění a pochopení mých strašných činů, kterých jsem se dopouštěl, když sem byl ještě sedmnáctiletý kluk. Všeho jsem chtěl nechat, a tak jsem se odstěhoval sem. Ale ono mě to pronásleduje. Chce mě to dostat. „Nedá se nic dělat“ Vyrazil jsem ven jako smyslů zbavený a volal na něj. Na kohokoliv. Nikdo tam ale nebyl. Jen z vody vyskočila nějaká rybka a hned zas zaplula do svého domova. Ještě dobrých pět minut jsem tam čekal, volal, nadával a pak jsem se dobelhal dovnitř. Sáhl jsem po flašce vína. Dopil poslední zbytek a usnul. Asi ve tři hodiny ráno mě vzbudila ta samá rána, co vylekala mě a mojí „kamarádku“. Probral jsem se celý upocený a v očích mi ve výhledu překážely mžitky. Všude sem viděl smrt. Za každým rohem číhala, ale ne na mě. Já byl pouze postava, která sledovala celý to hrůzný divadlo. Na zdech, najednou rozsekaných od mačety, se s přibývajícími údery objevil nápis: Zabiju všechny. I když jsem byl na tahle představení zvyklý, nechápal jsem. „Zabiju všechny? Co to má semnou společného?“ Nepřipadalo mi to logické. V tom jsem spatřil nenápadnou postavu v černém hábitu. Slunce už se pomalu vyšplhalo nad obzor a postava pomalu mizela. Vyrazil jsem za ní. Běžel jsem, co mi nohy stačily. Postava již byla napůl zahalená mlhou. Má ruka tedy nahmatala nůž a vší silou jím vrhla do siluety postavy. Všechno zmizelo a pak už si pamatuji jen vystrašený výraz v obličeji. Snad to nebyla moje tvář. 

Sdílejte článek

  1. Pavel 29 listopadu 2011 v 18:51

    Další nezdařilá věc, která se svojí nedokonalost snaží zamaskovat pod silnou vrstvou vyumělkovaného a honosného jazyku:-) I mě to celkem dost připomíná procítěné emo historky se snahou zaútočit na čtenářovi pocity, ale to všechno jen kvůli tomu, aby odvedla jeho pozornost od příběhu, který je o ničem:-)

  2. Skypper 27 listopadu 2011 v 14:06

    Spitfire: Tak Prodiy,jo?   to se mi líbí

    Matyasbednar: Mno…po dlouhé době jsem se dokopal, abych si tu pečetl nějakou povídku a nevim, jestli jsem to měl dělat.
    Oceňuju snahu o vytvoření příběhu i pokus o barvitý popis a vyprávění, což jsou věci, které dobrá povídka potřebuje. Jenže tady jsou popisy místy až zbytečně vybášněné a bezúčelné, navíc např. popis rána, jakoby spadla hlava na plech apod. působí trochu směšně.
    Pokus o příběh ohledně temné minulosti hrdiny, domu “duchů” atd. je na A4 povídku příliš složitá a v takhle zhuštěné podobě je zmatená a v podstatě o ničem. Mimo to téma tajemné postavy v kápi, která běhá kolem domu a vraždí všechny kolem, trumfne co do kýčovitosti a profláknutosti už jen zamilovaný upír, temný anděl a dívka, co chce spácat sebevraždu.
    Krátká povídka musí stát na zajímavém nápadu, navíc dobře podaném. Já vím, že tohle ti při představě muselo přijít jako “kulervoucí” námět, ale to nejspíš proto, že sis to přestavoval jako béčkový film. Jenže povídka má úplně jinou dynamiku. Doporučuju pořídit nějakou sbírku krátkých povídek (doporučuju např. Pokoj č. 13, ale určitě najdeš i jiné), poctivě čti a studuj, a přitom zkoušej psát a psát…jestli v tobě něco je, tak to časem musí vykouknout 🙂

  3. Spitfire 26 listopadu 2011 v 22:14

     Chtěla jsem zůstat i nadále anonymní,ale už to buhužel dál nedokážu.Za mě je to jedno jasné a velké “ne”.Nelíbila se mi ani jedna povídka a ani dokonce ten pokus o poezii,který tu byl ostatními poměrně slušně vychvalován.Nijak se prosím neurážej,je to pouze můj osobní názor,kterým se tě nechci pokoušet odradit od dalšího psaní.

Nový komentář