Chci vám vyprávět příběh, který sem mi doopravdy stal.

Jmenuji se Šárka a pocházím z jednoho menšího okresního města v České republice. Ten den jsem přijela domů od příbuzných a krátce nato mi napsal kamarád, Pavel, jestli nepůjdu ven. Souhlasila jsem a nakonec nás bylo pět. Ti z nás, kteří věřili na duchy, na posmrtný život tu noc museli být vyklepaní a ti, kteří ne, museli uznat, že souhra náhod, jenž nás potkala, byla až moc velká.. Ptali jsme se sebe navzájem, co to má být? Co se stalo? Je to znamení? Pokud to bylo znamení, jsou teď někteří z nás naživu. Jestli to bylo štěstí, tak jsme ho měli víc než rozumu.

„Čau, hele, nešla bys ven?“ napsal mi na ICQ můj dobrý kamarád Pavel.

„Nooo…teď ne, ale šla bych až taaak…o půl desátý,“ odpověděla jsem, poněvadž jsem po dlouhé cestě přijela domů a náladu jít ven, jsem doopravdy neměla… To by zase dopadlo. Domů bych se dostala až o půlnoci a já jsem byla hladová a unavená. Bylo mi ale jasné, že jakmile půjdu ven, krev se mi v žilách znovu rozproudí a já budu chtít zůstat dlouho venku.

„Tak dobře, tak se setkáme na našem místě, zatím ahoj,“ odvětil mi.

„OK, na našem místě,“ dodala jsem souhlasně. To „naše místo“ bylo až za dalšíma panelákama, zhruba v místě, kde se naše cesta domů láme, i když jsem to měla blíž. Pomyslela jsem si, že tam budu čekat zase půl dne než se vyšňoří, tak jsem chtěla jít až po půl desáté. Jenže se mi nechtělo doma čekat, vyšla jsem proto už před půl vstříc osudu. Co mě asi bude čekat tentokrát.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Čáááu..hele, kdykoliv tě uvidim, tak držíš v hubě cigáro,“ začala jsem se smát, „A kam vlastně jdeme? A jde s náma ještě někdo?“ ptala jsem se.

„Hele, Michal mi psal, že tam půjde někdo ze sídliště, ale já mu řekl, jestli chce, tak ať přijde ke Sparu. Je mi totiž jasný, že ty bys to obrátila domů, kdyby tam šel někdo další.“

„Hmmm. To asi jo. A s kým by tam byl?“

„No ještě s dalšíma klukama,“

„Tak dík za odpověd,“ zase jsem se musela smát.

Když jsme došli ke Sparu, nikoho jsme neviděli, a tak Pavel rozhodl, že půjdeme za naším dalším kamarádem, Romanem, k jeho babičce. Tam by prý měl být.

Jak tak jsme šli, povídali jsme si o běžných věcech a smáli se. Takové chvíle mám moc ráda. Nakonec sme došli až k paneláku, který se tyčil nad námi skoro jako mrakodrap. Zazvonili jsme, avšak nikdo neotvíral.

Náhle si vzpomněl: „Ajoo. Oni jsou na chatě. Myslím, že mi to říkal,“

Začal ho prozvánět a mezitiím mu psal Michal. Čekali na nás u Sparu. Po chvíli se domluvil s Romanem na srazu před naším oblíbeným obchodem. Před místem sektávání. Došli jsme a za chvíli jsme uviděli Romana, který si to razil v žabkách. Obdivovala jsem ho, jak v tom může chodit.

„To jsou vocasi!“ vykřikl Pavel, jenž šel na „obhlídku“ obchodu.

„Co je?“ zajímala mě situace.

„Já to nechápu, proč nemůžou počkat chvíli. Beztak jsou u mýho baráku,“ a opět začal prozvánět.

Nakonec jsme došli do nedaleké hospůdky na „jedno“. Už tam seděli a čekali. Objednali jsme si pivo a smáli se různým situacím. Nakonec jsme odešli do temné noci.

„Co budem dělat?“ zeptal se Pavel.

„Nevim,“ odpověděla většina z nás.

Pavel navrhl: „Můžem jít na boroviňák, do toho mezi patra nebo jak se tomu říká,“

„Seš normální?? Tam teda rozhodně nepůjdeme! Na boroviňák bych šla, ale do „něj“ nebo jak tomu říkáte, tam nepůjde nikdo z nás, pokud jsem tady,“ vykřikla jsem. Trocha osvětové teorie: boroviňák je jeden most v jedné části města, v Borovině. Z toho mostu, přes který jezdí vlaky, se říkalo a dodnes říká „most sebevrahů“. Spousta lidí už z něj skočila. Jednou z něho skočil mladík, ale dopadl nešťastně. Nohama rovně, takže si jistě dokážete představit, jak to vypadalo. Z takové výšky se nikdo nedivil, že si nohy zarazil až do břicha.

„Hele tak můžem jít do města, a pak se uvidí,“ vyřešil situaci Michal.

„Vydržíš to v těch žabkách, Romane?“ tázal se Pavel.

„Snad jo,“ odpověděl.

A tak jsme vyrazili do města…

Na náměstí jsme procházeli okolo diskotéky, jednoho music clubu. Přemýšleli jsme, jestli tam nepůjdeme na dvě tři písničky si zatancovat. Dopadlo to následně; jenom jsme to přešli. Všude kolem byli mladí lidé, někteří už v náladě. Noční život začal proudit. Bylo, tuším, okolo jedenácté hodiny večerní. Avšak na most jsme nakonec nešli. Nohy nás zanesli napravo. Pořád jsme šli po pravé straně náměstí a přešli přechod. Byl tam další most. Most, přes který jezdí auta. Normální most přes řeku. Tady však neumírali sebevrazi. Tady utonuli lidé. Byl tady splav a voda tekoucí se zdála být neuvěřitelně rychlá. Většinou se jednalo o vodáky. Žel bohu, někdy se stalo, že se tu utopilo dítě. Tenkrát, asi čtrnáct dní před naší „návštěvou“, se tam utopila malá dívenka.

„Bylo jí sedm roků..“ začal Michal.

„Jak se to stalo?“ ptal se Pavel.

„Já nevím, ale asi tam spadla v nějaký nestřežený chvíli tamhle na druhý straně. Jestli tady byla s rodičema, to nevím. Ale spíš si myslím, že tady byla s nějakou kámoškou, víš co,“ odpověděl.

„To jo. Ale já prostě nechápu ty rodiče. To prostě stačí chvilka nepozornosti a může dojít k tragédii. Ale asi tu byla s kamarádkou. Nechtěl bych, aby na mě zazvonili benga a řekli mi, že moje dítě se utopilo,“ řekl Pavel.

Najednou vzal kalíšek se svíčkou, která nehořela do ruky a snažil se jej zapálit. Po jeho vzoru to začli dělat i další kluci. Jenom já a Tomáš, další kamarád, co s námi byl, jsme nic nedělali. Neměli jsme zapalovače. Já jsem tam tak stála, jedním kolenem opřená o zídku, a přemýšlela jsem, jak se to mohlo stát. Skončil mladý život. Ta holka měla celý život před sebou. Je to hrozná představa.

O smrti a životě obecně jsme se s klukama docela často bavili.

„Sakra. Ty svíčky se některý vůbec nedaj zapálit,“ řekl Roman.

Ostatní přitakali.

Najednou Michalovi spadlo víčko jedné ze svíček dolů. Rozhodl se, že pro něj půjde, ale Pavel ho zarazil, půjde tam on.

„Pavle, nechoď tam, prosím! Je to nebezpečný,“snažila jsem se mu to vysvětlit.

„Ale není, je to jenom kousek,“ řekl mi a už lezl dolů po žebříku. Jediný štěstí, že víčko nespadlo do vody. Dole byla jakási zem, takže to sebral, hodil nám to nahoru a vyškrábal se po žebříku za náma. Snažil se, aby nešlápl na nějakou ze svíček. Pak dodal, že sem půjde a zapálí tady svíčku. V duchu jsem si řekla, že půjdu s ním. Se svíčkou taky.

Ještě chvíli jsme tam stáli a pozorovali jsme místo.

Vyšli jsme kupředu. Šli jsme a šli pořád rovně. Černočernou tmu ozařoval půl měsíc a lampy. Stály tam jedna vedle druhé jako stromy v álejích. Dívali jsme se na protější stranu, kde stála bazilika. Byla taky osvětlována a přiznám se, vypadalo to trochu strašidelně.

Najednou Michal zvolal: „Hele, čumtě, botičky..nějaký pantoflíčky. Asi gumový. Modrý,“

„Drž hubu,“ rozkřikl se Pavel. V jeho hlase jsem nevycítila ani vztek, ani humor ale spíš malou bezmoc. Bylo jasné, že myslí na tu malou holčičku. Stejně jako já a Tomáš a Roman.

Šli jsme kolem těch lamp a přitom jsme začali sledovat vodu.

„Skočili byste do tý vody, kdyby tam někdo byl a volal o pomoc?“ zeptal se Pavel.

„Já bych řekl: plav ke břehu,“ snažil se odlehčit situaci Michal. Trochu jsme se zasmáli, avšak zase jsme zvážněli.

Ale asi bychom tam skočili. Třeba bychom někomu mohli pomoci a zachránit tak lidský život.

Došli jsme až ke koupališti. Je tu malý bazének, pak velký bazén a bazén s tobogánem. A ještě jeden bazén, ale do toho se skáče ze skokánků. Tři a pět metrů. Michal dostal ztřeštěný nápad, teda alespoň pro mě. Před tím jsme se však zastavili na dětském hřišti.

„Jéééé, houpačky. Skluzavka a další houpačký. Pojďte tam někdo se mnou,“ začala jsem jako kdybych se vrátila do svých bezstarostných let.

Kluci se rozeběhli a skotačili jsme tam jako malí. Bylo to fajn.

Zamrazilo mě najednou, jakmile jsem uviděla botičky. Zase. Tentokrát to byli botičky takové jaké nosí malé děti ven. S přeskou. Růžové. Jako pro princeznu. Nevím to jistě, ale zdálo se mi, jako kdybych tam viděla i ponožky. Ale nechci lhát. Řekla jsem to, ale zdálo se, že mě nikdo nevnímal. Oni si toho však všimli. Sice později, ale všimli.

A teď to hlavní. Naše kroky směřovaly k již zmíněnému koupališti.

Michal navrhl: „Já to přelezu a skočím si,“

„Cože??“ byla jsem v šoku.

„No normálně přelezu plot, půjdu si skočit z pětky a půjdem,“ řekl mi s klidem v hlase.

„Ne, já tam teda s váma rozhodně nejdu. Nebudu se dívat na to, jak skáčete, vy…vy blázni!!“ stála jsem tam ještě s Tomášem a sledovala, jak jsou připraveni odejít.

„Ježiši marja. Prostě se tam jen půjdem podívat a jde se, jo?“ protestoval proti mému počkání Pavel.

„Tak jo,“ řekla jsem.

I teď, když to vyprávím, mám mrazivý pocit. V tom pocitu cítím úzkost, osamocení, bezmoc, smutek. Nic radostného. Bojím se. Ještě teď se bojím.

Lampy, které byly za plotem a měly svítit tak, jak mají svítit, tedy svítit pořád a nepřetržitě, najednou začali blikat. Lekla jsem se, ale snažila jsem se, aby to nebylo příliš znát. Procházeli jsme úzkou cestičkou kolem plotu. Začala mi být zima. To bylo z té vody, která plynula z levé strany. Z pravé strany jsme pozorovali přes plot lampy. Šli jsme dál, ale jakmile jsme se k ní přiblížili, byť jsme byli několik metrů od ní, zhasla… Přešli jsme další a ta, jež zhasla se rozsvítila. Zprvu se nám to zdálo jako dost dobrá náhoda. Ale po tom, co se to opakovalo několikrát za sebou, jsme začali přemýšlet, co se děje. Vždy jsme, když jsme prošli, jsme počkali a vydrželi jsme tam stát a dívat se, co bude následovat. Podívala jsem se až dozadu. Všechny svítily. Občas se něco zablikalo. Ale svítily. Pokračovali jsme v cestě, ale opět nastala ta situace. Rozhodli jsme se, že jestli se to stane u další, tak to obrátíme a jdeme domů. Tuto větu jsme opakovali ještě několikrát, až jsme se konečně zastavili. Kluci o tom začli debatovat a mě běhal mráz po zádech. Čím víc o tom mluvili a přemýšleli, tím mě nepřímo donutili říct: „Já jdu domů! Tady já nezůstanu! Já se bojím..“

Ticho.

„Tak mám jít s tebou?“ nabídl se Pavel. Pavel je moc obětavý.

Mně to bylo ale trochu blbý..Když jsme se táhli takovou štreku a najednou kvůli mně by se šlo domů, věřím totiž, že by šli i kluci..Odvětila: „Ne… to je dobrý,“

Tak jsme se toulali dál a přitom pozorovali lampy, které se střídavě zhasínali, kdykoliv jsme prošli a následně rozsvítili. Aby toho nebylo málo, začal nás „zlobit“ i bazének pro nejmenší děti. Voda, která tam odněkud stříkala, jako kdyby byla splašená. Jednou jsme slyšeli silný proud, jindy jakoby tam voda nebyla vůbec.

Prošli jsme okolo boudy a v tom BUM! Jako kdyby někdo bouchal v té boudě. Byla z plechu a opravdu se tam vyjímala. Vykřikla jsem „Áááááá!“ šla jsem poslední.

Všichni se otočili a ptali se co se děje. Měla jsem v očích hrůzu. Podívala jsem se vedle sebe a ukázala na boudu: „Vy jste to neslyšeli? Copak jste hluší? Někdo tam vevnitř je!“

„Kdo by tam byl?“ zeptal se Michal.

„Já… já nevím. Někdo tam je a potřebuje naši pomoc,“ řekla jsem.

„Nic tam není. Prosim tě, pojď,“ pobízel mě Roman.

Chtěla jsem jít, ale připadala jsem si jako přilepená vteřinovým lepidlem. „A co kdybych tam byla já?? Taky byste utekli a nechali mě napospas nějakýmu psychopatovi?“ Byla jsem jak smyslů zbavená.

Chvíli bylo ticho, občas přerušováno vodou.

Roman: „Hele, kdyby tam někdo byl, tak by bušel pořád a víc a řval by… teď jsme byli ticho a nikdo nic, teda já jsem alespoň nic neslyšel. Něco se ti stalo. Seber se. Jsi přece horrorová, ne?“

To mě trochu povzbudilo.

Pavel: „Už se na to nedívej,“ a začal se smát.

Nakonec jsme se smáli všichni. Sice nervózně, ale lepší než tam jenom stát.

Pokračovali jsme v cestě až jsme došli ke konci. Nikdo nic neřekl. Ticho narušil vzdálený štěkot psa a naše kroky. Byla tam lampa. Velká lampa. Zdála se být v pořádku. Došli jsme až pod ní a nezhasla se. Kluci si zapálili. Já jsem si musela sednout. Zanedlouho se ke mně připojili.

„Všechno v pohodě?“ chtěl vědět Pavel.

„Jo..“ odpověděla jsem.

Podívali jsme se za bránu a uviděli jak lampy poblikávají. Michal nám ukazoval kudy by šel. A kudy chodil. Nebylo by to poprvé, co by tam šel. Ve tmě. Skočit si do vody. Ale lampy každého vystrašily natolik, že i on se na to vykašlal.

„Co to kurva je?“ zeptal se.

„To nevím, ale já tam nejdu. Hochu, představ si, že bys tam šel a teď jenom viděl jak ty lampy zhasínají,“ řekl Pavel.

„Ty vole, bacha!!!“ zavolal Tomáš.

„Co-co-co co se děje??“ vyskočili jsme. Mezi šprušlama na nás vrčel a štěkal pes. Rotvajler, řekla bych.

„Já tady nezůstanu. Kdo de se mnou?“ zeptala jsem se.

Všichni jsme se otočili a šli jsme stejnou cestou zpátky.

„Co to bylo? Čí to byl pes? Toho jsem tady jak tě živ neviděl,“ řekl Michal.

„No, nemají tady kamery, tak si vymysleli tohle. Třeba zjistili, že se tu odehrávalo něco nekalého, tak to použili. Víš co, prostě chtějí zastrašit nečekaný návštěvníky,“ přemýšlela jsem nahlas.

„To je dobrý. Nebylo to někde v novinách?“ přemýšlel nahlas taky Michal.

„Jooo, to nevim. Ale podívám se doma na starý výtisky. Nebo na net. Tam by to mohli mít taky. Snad nezapomenu,“ odpověděla jsem.

Najednou mě napadlo: „Hele, Míšo, když tady tak chodíš, tak stalo se ti někdy, že by to blbo? Jako ty lampy? Že by to, víš co… prostě že by blikaly a takhle…“

„Ne. Nestalo se mi to nikdy,“ odpověděl suše.

Alejí lamp – těch funkčních jsme se loudali domů.

„Skočili byste do tý vody, kdyby tam někdo byl a volal o pomoc? Po tomhle zážitku?“ zeptal se Pavel.

„Asi ne, člověče,“ odpověděl Michal.

Všichni přitakali.

Cesta rychle ubíhala a my prošli kolem svíček… Byl to smutný pohled…

Přecházeli jsme přes přechod a tam jsme se zastavili. Někdo z nás totiž řekl něco, co námi otřáslo… Myslím, že to byl Pavel. „Poslyšte, co když to bylo jinak?“

„Co by bylo jinak?“ chtěla jsem vědět.

„No ty světla a tak… prostě, co když to není pouhá náhoda?“ řekl.

„Myslíš, že by to mohlo být něco víc? Mohla by v tom mít prsty nějaká druhá síla?“ řekla jsem a vzápětí dodala, abychom uhnuli na chodík.

Nikdy nikdy nikdy nikdy by mě to nenapadlo. Ale kluci „nápady“ chrlili jeden za druhým. Nakonec jsme to dali dohromady.

„Hej lidi, my jsme šli k těm svíčkám k tomu mostu a zapalovali jsme jí to tam. Pak tam někomu spadlo víko od tý jedný svíčky a já to sem šel sebrat a prostě tak. Pak sme uviděli ty botičky. Další indicie byly ty lampy. A Michal přece říkal, že když šel skákat, tak tam nic nebylo a najednou teď to tak podivně blikalo. No, toho psa nepočítám. Ale nejvíc ty lampy… Co když nás chtěla zachránit? Nebo tady Michala. Víte jak. Třeba nějak věděla, že by se tam z nás někdo mohl utopit a chtěla nás varovat. Protože by tam šel Michal a nedej bože, jo, ale něco by se mu stalo a teď by sme tam museli pro něj plavat a klidně by někoho mohla chytit křeč a bylo by nás v maléru víc. Tak to nějak viděla nebo věděla, tak nás chtěla varovat. Myslíte, že by to šlo? Jako já na to věřím. Na ten posmrtnej život. Od týhle chvíle tam budu chodit se svíčkama…“ dodal Pavel.

Michal: „Jestli věřím na to nadpřirozeno, na něco, co je po životě, tak je to i možný,“

„Já na to taky věřím,“ dodala jsem.

Cesta ubíhala, hodiny ubíhaly.. na věži odbila druhá hodina ranní. Byl čas vrátit se domů. Protože jsem nechtěla jít domů sama, požádala jsem kluky, aby mě doprovodili až k bytu. Všechno dopadlo tak, že jsem si je pozvala domů a seděli sme v obývacím pokoji a jedli a pili a bavili se..Velkou část zabrala debata o tom, co se nám stalo. Pro odlehčení situace jsem vybrala film Úsvit mrtvých, tak jsme se na něj dívali. Občas někdo pospával, ale vydrželi jsme to. Nakonec hodiny ukazovaly 4:12 a byl čas se rozloučit.

„Děkuju za pěkný večer, kluci,“ usmála jsem se na ně ve dveřích.

„Taky děkujem,“ řekli všichni, skoro sborově.

„Uuuááá,“ zívla jsem si. Bylo pět ráno, ale já se cítila, jako kdybych spala několik hodin. Nakonec jsem vstala kolem půl deváté. Šla jsem na počítač. Rozhodla jsem se, že napíšu, co se nám stalo, abychom měli památku. Měla jsem v plánu dopsat, že nějaký děcka rozkopaly svíčky, a utopily se, jak to navrhl někdo z kluků, když přemýšlel, co by se mohlo stát, ale řekla jsem si: „Šáruš, chtěla jsi to podle pravdy, tak si nevymýšlej,“ ale ještě před tím jsem se koukla na internet. To, co jsem viděla, mnou otřáslo.. rozbrečela jsem, nebyla jsem schopná cokoliv říct.

Titulek zněl hrozivě: „Voda v Třebíči si vyžádala další obět,“. Klikla jsem na zprávu. Chtěla jsem ji přečíst řádek po řádku. Každé písmenko. Rychle jsem přejela očima po stránce, na niž psali:

„Třebíčtí kriminalisté vyšetřují utonutí mladíka v řece Jihlavě… Kolem třetí hodiny ranní… Pitva teprve ukáže, co je příčinou… Paradoxem je, že nedávno se v řece na stejném místě utopila sedmiletá holčička…“

Ihned jsem popadla mobil, a i přes nízký kredit jsem zavolala Pavlovi. Měla jsem strach. Pavel mi řekl, že za chvíli přijde na ICQ a proberem to.

Ve večerním zpravodajství ukazovali reportáž. Říkali, že mladík, který utonul byl opilý. Kolem místa kde spadl, tam právě byly ty svíčky, byly rozházené věci. Odpadkový koš, převrácená lavička, rozbitá výloha obchodu s drobným zbožím a všude kolem svíčky, které ještě před tím stály… Příčinou úmrtí byl pád z výšky. K tomu všemu si ještě rozbil hlavu. No ale byl to vandal. Na mol opilý vandal. Takových tu je spousta. Už mu nebylo pomoci…

Tak. Co to bylo? Znamení z nebe? Nebo souhra náhod? Proč nám se nic nestalo a jemu ano? Možná to zní bláznivě… ale… my si myslíme, že žijem, díky té malé holčičce..

Děkujeme Ti, anděli..