Allu


„Budeš odehnán pryč od lidí a budeš bydlet mezi zvířaty. Budeš jíst trávu jako býk a nebeskou rosou se napojíš. Tak strávíš sedm období, než poznáš, že nad lidským královstvím vládne Nejvyšší, a komu chce, je udílí.“ – Kniha Danielova 

Rodiče mi často před spaním čítávali z Bible. Něco málo si pamatuji také z kázání kněze Nehamiáše při mši svaté, kam se každičkou neděli srocovali lidé z naší vsi. Jako malý chlapec jsem sotva rozuměl všemu, co mi kniha knih předkládala k zamyšlení. Ovšem některé věci, ač už dávno zapomenuté, občas vyplavaly z hlubin mysli napovrch, jako boží varování. Pasáž z Knihy Danielovi, kdy věštec Baltazar odhaluje králi Nabukadnesarovi skryté poselství, se mi před desítkami let vryla do paměti. Proč tomu tak bylo, to vypovím ve svém příběhu, který mi stejně nikdo neuvěří. V požehnaných pětaosmdesáti letech sepisuji memorandum, ve kterém odhalím, co se stalo v roce 1871 ve městečku jménem Buchenburg. Netvrdím, že by to mělo někoho zajímat, ale tyto vzpomínky plné hrůzy si nemohu odnést na věčnost, aniž bych o nich nenechal sebemenší zmínku…

Osud babylonského krále Nabukadnesara mi připomněl před pětačtyřiceti lety neznámý cizinec, který se mi tehdy představil jako Michael. Zavítal ke mně asi šest dní po smrti mojí milované ženy Marie, kterou v brzkých ranních hodinách našli Kramářovic sedláci, když projížděli lesem. Její tělesná schránka se nacházela ve stavu, který jde sotva popsat obyčejnými slovy. Sedláci popsali místo činu jako vlhkou strž, kde se bláto mísilo s kalužemi krve a cárů masa. Zbytky jejího těla nesly stopy mohutných škrábanců a otisky ostrých zubů. Všichni se shodli na tom, že nebohou Marii napadla smečka hladových vlků, kteří se sem zatoulali ze severních hor.  Když jsem však tělo své ženy viděl na vlastní oči, nevěřil jsem, že by něco takového spáchalo obyčejné zvíře. Stopy po drápech připomínaly stisk obrovského medvěda a takoví se v blízkém okolí nenacházeli. Otisky zubů vyrýsovaly tvar chrupu, který sice připomínal vlčí tlamu, ale mnohem masivnější, než by si samotná matka příroda přála. S těmito okolnostmi jsem se samozřejmě svěřil dvěma konstáblům, kteří do Buchenburgu zavítali z Mnichova. Ten starší a zkušenější ve svém oboru skepticky naslouchal mému vyprávění, zatímco jeho o hodně mladší kolega nervozitou vyškrabával rýhy do dřevěného stolu. Ani jeden z nich nebyl pověrčivý. Jednoduše se ten mladší nechal příliš unést svojí představivostí a naivitou. Já sám jsem nevěřil, že by Marii zabilo něco, o čem jsem slýchával jen v pověrách. Můj smysl pro realitu se postupem času stával silnější než víra. Jednoduše jsem jim vylíčil fakta tak, jak jsem je viděl. Ať už moji nebohou Marii zabilo cokoliv, tvrzení o vlcích se mi zdálo absurdní a tak jsem chtěl celou záležitost řádně vyšetřit. Pochybuji ale, že ti dva věřili postaršímu chlapíkovi, který svůj těžký žal ze smrti milované osoby utápěl v chronickém alkoholovém opojení. Pro oba jsem byl jen troska a další ze zdejších podivínů.

Marie byla mojí ženou přes patnáct let a miloval jsem jí víc, než svůj vlastní život. Naše soužití přirozeně s přibývajícím věkem postrádalo ono zapálení, které nás k sobě tolik poutalo. To ale nic neměnilo na faktu, že moje milovaná zamřela a už mi ji nikdo nevrátí. Poslední vzpomínky na ni se objevují v mlžném krvavém oparu, ve kterém občas rozpoznám rysy jejího opuchlého rozervaného těla. Dívá se na mě ledově bílýma očima bez života.

Ještě tentýž den mě navštívil Michael – cizinec, který přišel odnikud. Jasně jsem mu naznačil, že vše potřebné už jeho kolegové vědí, ale on opáčil, že k žádným vyšetřovatelům nepatří. Nebo ne tak úplně jak jsem si myslel.

„Zavítal jsem k vám s určitým posláním,“ pravil kostrbatou němčinou, „Pověřili mě lidé, jejichž moc sahá nad justiční i politickou správu.“

„A čím vás to přesně pověřili, smím-li znát aspoň tuhle informaci?“ vyptával jsem se.

„Smrt vaší ženy mě velice mrzí,“ snažil se předstírat své rozrušení, „Sám ale víte, že policejní hlášení o smrti vaší ženy postrádá jakýkoliv smysl. Tento případ se mým nadřízeným dostal do rukou čirou náhodou a zdál se jim toliko podivný, že se vynasnaží vám v této záležitosti pomoci. Vlastně jsou v tom i soukromé zájmy, ale to vám, Erichu, nemusí dělat starost.“

Od počátečního úsudku, kdy jsem si vedle toho muže připadal docela jako zdraví člověk s vlastním rozumem a jistou mírou skepticismu, jsem se dostal až do fáze, kdy mi jeho vyprávění doslova vyrazilo dech. Zahltil moji mysl tolika informacemi, až mě roztřeštila hlava. Rázem jsem, vystřízlivěl.

„ Tohle je kopie policejního hlášení z Mnichova. Vrchní prokuratura trvala na tom, že na veřejnost nesmí prosáknout úplné hlášení,“ podstrčil mi sloupec několika papírů, „Popis případu souhlasí s oficiální verzí, ale ještě doplňuje určitá nezanedbatelná, či velice důležitá fakta. Podle nich byl na místě činu přistižen neznámý muž, který prý bědoval nad zmrzačeným tělem vaší ženy. Hned po jeho výslechu ho vyšetřovatelé nechali přemístit do ústavu pro choromyslné. Při výslechu vypověděl příběh, který se obyčejnému člověku může zdát absurdní a fantastický, ale mě je už velice známý.“

Roztřesenýma rukama jsem listoval v hlášení, než jsem narazil na výpověď onoho neznámého muže. Při čtení těchto řádků jsem lapal po dechu jako tonoucí v ledové vodě. Kůže na těle se mi napnula a chlupy zježily. Tohle nemohla být pravda!

 

Ta kniha psaná krví skrývala tajemství, které nemělo býti odhaleno. Viděl jsem sedm bran, které mě zavedly do světa jiného, než ten který známe. Těmto světům vládli bohové, kteří zapomněli na své služebníky. Protože i bohové zapomínají! Musíme se jim připomínat, neboť Ti Starobylí utopí nás ve vlastním strachu. Teď už vím, že smrt je vysvobození. Smrt je milosrdná oproti krutosti Těch Starobylých. Viděl jsem posla bohů, který mě uvítal a pojmenoval. Jméno, kterým se prokážu v jejich světě a kterým mě budou znát všichni bohové i Ti ostatní. Viděl jsem Marduka, který mě poučoval o nebezpečí podsvětí – zakřiveného světa démonů. Já jeho varování nedbal a otevřel jsem jednu z bran podsvětí. Nahlédl jsem do tajemství, které skrývala, a uzřel jsem ztělesnění hrůzy. Pocítil jsem strach horší, než jaký dokáže pocítit obyčejný člověk. Strach a šílenství z nepoznaného a tak nepopsatelně děsivého. Utekl jsem pryč z toho beztvarého světa plného mrtvoty a žijící odpornosti. Bránu jsem pro všechny boží rány nechal otevřenou a ta odpornost mě sledovala i za její hranice. Bohové se ode mě odvrátili a já zůstal na očích jen Těm Starobylým. Zůstal jsem v tom neznámém světě sám vědom svého selhání. Po dobu mě neurčité a času nespočitatelného a neměřeného jsem se skrýval před bytostmi, které by se lidskému oku nikdy neměly představit. Nakonec se mi podařilo bránu zavřít a pokusil jsem se spojit opět s bohy, aby mi pomohli zničit TY, kteří zůstali mimo podsvětí. Do světa bohů jsem se nedostal, protože jsem za dobu neurčitou zapomněl své jméno. To, kterým mě posel pojmenoval a kterým jsem se představoval před bohy. Posel mě vyvrhl zpět do lidského světa i s těmi zrůdnostmi. Bili to démoni ALLU, pokřivené bytosti s protáhlou hlavou a černýma očima. V beztvarém podsvětí se pohybovali díky mohutným křídlům jako draci. V našem světě však ztratili démoni Allu svá křídla a beztvarost. Jejich nepopsatelná děsivost se proměnila v hrůzu lidskému oku známou a jim nejvíce podobnou. Nyní si přeji zbaběle umřít, když vím, co jsem svým hříchem přivedl na svět. Ta nebohá žena byla jedním z prvních. Ach bože, kolik dalších ji bude následovat? Ach Annu, pomoz mi!

Nerozuměl jsem ničemu z toho, co mi dal Michael přečíst, přesto se mě zmocňovala děsivá nejistota. I když se výpověď muže skládala z bludů, podivnějších, než je schopna lidská duše zplodit, vytvářela zcela systematický svět plný jmen a chronologického příběhu s děsivou předzvěstí. Michael mi tyto rouhačské řádky vysvětlil způsobem, který moji mysl nedovedl do ráje klidu, nýbrž způsobem, který do nich vnesl určitou míru Božího světla. Má první otázka však byla zřejmá: „Proč mi vyšetřovatelé zatajili dopadení pachatele?“

Odpověď se skládala s domněnky, která se mi vůbec nezamlouvala: „Vyšetřovatelé nejspíš vědí, proč tento fakt skrývat. Podle mě nemají nejmenší tendenci vám něco zatajovat, pokud by na to nedohlížel vrchní prokurátor. Ten hlavně drží tuhle věc ve stínu, daleko od světla pravdy. Proč? To nevím ani já sám.“

„A pravdou je snad to, co vylíčil vyšetřovatelům ten šílenec, který zavraždil moji ženu?!“ rozkřikl jsem se nenávistně proti mému tajemnému hostu. Ten však s klidem seděl dál.

„Vaši ženu zabila ta věc, která s tím člověkem přišla na tento svět,“ prohlásil ostrým tónem, „Pokud jste viděl tělo vaší ženy, dáte mi za pravdu, že tohle neudělalo nic Bohem stvořeného. Není to první ani poslední zrůdnost, které na náš svět pronikla kvůli bláhové lidské mysli toužící po bezmezném poznání a moci. Ten muž mluvil o knize, která obsahovala formuli k otevření sedmi bran. Kniha Černé země. Jako jednomu z mizivého počtu pozemských lidí se mu podařilo rozluštit tajemství knihy a vstoupit do světů nám zapovězených. Jeho nedbalost však potrestána byla a vrátil se zpět na Zemi i s těmi hříšnými věcmi.“

Srdeční tep se mi náhle zrychlil a tlak mi vystoupal do zákeřně nebezpečných výšin. Zatmělo se mi před očima a já se stěží držel při smyslech. V hlavě si mi rozbušilo tisíce bubnů a stresová reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Mdloby a strach uchvacovaly mé tělo a svíraly jej v pevném objetí.

„Pokud je všechna tahle hrůza pravdou, co můžeme proti tomu dělat?“ optal jsem se bezradně.

„Musíme najít toho takzvaného šílence a získat tu knihu. Jeho starší bohové zavrhli a já nebo vy bychom mohli znovu otevřít bránu a požádat bohy o pomoc. Hlavně musíme najít tu knihu!“ vypravil ze sebe zbrkle a vstal od stolu jako by se chystal k odchodu. Překvapeně jsem po něm hodil pohledem: „Proč bych se měl snažit? Nemám s tím nic společného! I kdyby to byla pravda, nechci skončit jako má žena!“ vyprskl jsem rozhořčeně, až mi sliny tekly po bradě. Michael mi odvětil způsobem, který mě nakonec přiměl přiložit ruce k dílu: „Všechno co jste slyše, Erichu, je skutečnost děsivější, než dokáže vaše ubohá lidská mysl pochopit. Vaše žena těm démonům padla za oběť první. Kdo si myslíte, že bude na řadě nyní? Vy a všichni ostatní zemřete nelidskou smrtí, v nelidských bolestech a strachu. Pokud TO nezastavíme, stane se tak tady i všude na světě!“

Michael se zahalil do své černé kápi a já si přes sebe přehodil hnědý zaprášený kabát. Vyrazili jsme cestou skrz Buchenburg, kterému vévodil temný zřícený kostel sv. Wilhelma. Tam jsem poprvé slyšel o Nabukadnesarovi a jeho prokletí. Kolem kostela jako poslušné ovečky stály skromné příbytky místních obyvatel, kteří se báli o vlastní životy. Takové krvavé neštěstí městečko a jeho intimní komunita nepamatuje. Slunce právě zapadlo za obzor a vládu nad temnou oblohou převzala luna. Mraky kolem ní odrážely její majestátné stříbrné světlo a vykouzlily přenádhernou nebeskou podívanou. Naše kroky jsme směřovali na okraj městečka, kde se nacházely drožky zapůjčeníhodné každému, kdo by chtěl prchnout z této zapomenuté dědiny. Mlčky jsme prošli centrem, které hýřilo nevídanou opuštěností, a urychleně spěchali skrze zalesněnou stráň, kterou jsme si krátili cestu k cíli. Pokroucené stromoví v mrazivé podzimní atmosféře shlíželo na nás z vrcholků svých korun a vztahovalo k nám své pokroucené větve podobné kostěným pařátům. Chlad se mi svými ledovými drápy zarýval do kůže a nesnesitelně pálil. Noci se zde jevily velice chladné a nehostinné.

Ve stejném okamžiku jako já sebou trhl Michael reagující na rozléhající se praskavý zvuk. Jeden ze ztrouchnivělých stromů se s rámusem sesunul k zemi. Než jsme oba mohli na daný jev jakkoli reagovat, naše promrzlé tělesné schránky zůstaly bez hnutí stát jako při přísaze. To, co jsme uviděli, nás bude do smrti děsit ve snech. Těžko říci, jak se cítil muž po mé pravici, ale já zůstal drcen hrůzou v perutích temnoty. Ten strom se nezhroutil jen tak bez příčiny. Příčina samotná stála pár kroků od nás a jevila se děsivější a odpornější, než si dokáže představit i ta nejdivočejší fantazie. Rudé oči šelmy nás zbystřily a hypnotizovaly bezejmennou hrůzou. Protáhlá tlama pyšnící se zářivě bílými tesáky a dlouhým purpurovým jazykem plným hladových slin hluboce zavrčela jako tisícero vlků najednou. Když se ta věc připlížila k nám, měsíční svit odhalil její zjev v plné odpornosti. Asi osm stop vysoká postava s masivním lidským tělem pokrytým uhelnou srstí. Majestátná lví hříva táhnoucí se od vlčí hlavy po zbytek těla zakrývala zakřivené pahýly vyrůstající té věci ze zad. To cosi připomínalo ohořelé kostěné výrůstky, které kdysi dávno sloužily kdoví čemu. Chlupaté špičaté uši sebou cukly při sebemenším náznaku hluku, který vydávala noční příroda. Největší pozornost jsem věnoval medvědím drápům zasazených v pětiprsté křečovitě roztažené pracce anatomicky souměrnou s tou lidskou. Takže to nakonec byla pravda. Jaká hrůza se to naskytla Marii těsně před tím, než zemřela. Před námi povstal jeden z Těch Starobylých – démon Allu v podobě lidskému oku známé. Jeho vytí znělo jako hrozivé výkřiky bezmocných trpících, jako varování před přicházejícím děsem, jako zpěv oznamující smrt. Za monstrem odpornějším než peklo a strašlivějším než tvář zubaté vystoupili další zplozenci vzdáleného světa odpornosti a mrtvoty, odpovídajíce stejným způsobem, jakým je svolal náčelník smečky. Ten z nás stále nespouštěl pronikající zrak plný nenávisti. S úlekem jsem zakřičel, když mě Michael popadl za límec kabátu a táhnul do neznáma. Přihlížejícím bestiím se náš prudký pohyb vůbec nezamlouval a tak nás s bdělou ostražitostí pomalu ale jistě obkličovaly.

„Co to sakra děláte? Nemůžeme jim utéct! Jsme v pasti jako ty krysy!“ bědoval jsem zcela neslyšně jako bych bláhově věřil, že nás tak neuzří. Michael mě s prudkostí odhodil na malý palouk ozářený měsícem. Až jsem žasl nad jeho silou dřevorubce, kterou mě tak pohodlně uzemnil.

„Zůstaňte ve světle a nehýbejte se, člověče!“ poručil mi roztřeseným hlasem a zpod kabátu vylovil stříbrnou desku o velikosti knihy. Na měsíčním světle se třpytila jako nádherný diamant, ale její smysl v této situaci jsem jaksi postrádal. Neodvažoval jsem se znovu vydrápat na nohy a raději nedýchaje pozoroval mohutné siluety smečky vlkodlaků, kteří vytvořili kolem palouku neuspořádaný černý kruh. Nepozemské vytí a výhružné vrčení mi drásalo smysly. Tlukot srdce otřásal celým mým tělem a já pociťoval mdloby a nevolnost. Bytosti kolem nás byly tak děsivé, že se mi jejich odporný obraz vypaloval do mozku. Poprvé v životě jsem se nacházel nad propastí šílenství. Nekonečná beznaděj mi našeptávala nevyhnutelný příchod smrti, která se mi stane svobodou. Smečka nenávistných démonů vyrazila kupředu leopardí rychlostí a nechávala za sebou jen cáry rozorané hlíny. Mohutnými předními tlapami se odráželi od země, která se otřásala jako pod náporem stovky koňských kopyt.

„BARRA! ALLU BARRA! ALLU BARRA! BARRA! ZI ANNA KANPA! ZI KIA KANPA!“

Nechápavě jsem pohleděl směrem, odkud vycházela spleť nesrozumitelných slov. Michael pozvedl stříbrnou desku, kterou nyní zdobily páry souběžných čar negeometricky překřížené. Ve vytvořeném obrazci se rýsovaly neznámé znaky, které jsem nikdy v životě neviděl.

„BARRA! BARRA!“ zahřměl Michael s deskou nad hlavou. Čeládka netvorů z pokřiveného světa vystrašeně zakňučela. Největší z nich, který teď stál až na konci zástupu své smečky, rozhodil tlapy do stran a jako tisíce hromů zaburácel mohutným nelidským řevem, ze kterého mi tuhla krev v žilách. Tímto gestem oznamoval dočasnou porážku, ale také zaslíbil hrůzostrašnou pomstu. Smečka hbitými skoky opustila měsícem osvětlený palouk a společně s jejich vůdcem zamířila do centra města.

„Panebože! Vždyť všechno živé pobijí a zmrzačí!“ zahalekal jsem a s prosebnou tváří se obrátil k Michaelovi. Jeho stříbrná deska nyní postrádala onu bohatost a obsah tvořený neznámými znaky. Stal se z ní obyčejný kus bezcenného kovu.

„Těm už nemůžeme pomoci. Je pozdě!“ konstatoval Michael truchlivě, „Bůh jim všem pomáhej!“

Adrenalin, jenž mi proudil v těle, mi byl nápomocen se zmátožit. Popadl jsem mého zachránce kolem ramen a zběsile s ním začal cloumat ze strany na stranu: „Jste čaroděj! Zahnal jste ty věci od nás dvou, tak pomozte i těm ostatním prokristovyrány. Pomozte jim!“ hlas zněl jako z úst psychotického šílence. Možná jsem zešílel, ale osud těch lidí v Buchenburgu mi lhostejný nebyl. Znal jsem ty lidi od malička a teď jsem se měl dívat, jak jeden po druhém umírají v hrůze a utrpení bezbožnou smrtí.

 

„Nejsem žádný čaroděj, Erichu. Není v mých silách, abych všechny zachránil. Takovou sílu má jen Bůh!“

Ulož.to - sdílej snadno data

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář