PROLOG

„Co se děje?“ zeptal se Chris, když motor naposledy hekl a ztichl úplně. Řidič se otočil na své pasažéry a pokrčil rameny.
„Skvělé,“ ozval se Mick a odfrkl si. Kromě nich dvou seděla zhruba v půlce autobusu ještě nějaká mladá pohledná ženská a úplně vzadu lehce pochrupoval chlapík okolo čtyřicítky. Dokonce i on se probral, když motor zhasl a protřel si oči. Pak se nevěřícně podíval okolo sebe. Lesy se rozprostíraly, kam jen oko dohlédlo.
„Co budeme dělat? Vyznáte se někdo v motorech?“ zeptal se Chris. „Předpokládám, že nám jenom nedošel benzín, že?“ podíval se ironicky na řidiče.
„Ne. Stalo se něco s motorem. Do prdele,“ odpověděl řidič a vztekle uhodil do volantu.
„Mohl bych se na to podívat,“ řekl ten chlap vzadu v autobuse a už se prodíral dopředu. Pak se otočil, vrátil se pro bundu a čepici a navlékl je na sebe.
„Bude tam pořádná zima,“ usmál se mírně. Žena se podívala ven z okna. Ledový vítr se proháněl kolem autobusu jako démon. Dveře zasyčely a vyplivly chlapa ven. Okamžitě se znovu zavřely.
„Sakra, to jste nám nemohl říct, že máte posranej auotobus? Kdybysme to věděli, tak bysme tu v životě nevlezli. Jasný?“ rozčiloval se Chris.
„Uklidněte se. To nám moc nepomůže. Nemůže za to, že se rozbil motor. Třeba s tím půjde něco udělat.“ Ozvala se ta žena. Chris se na ni vztekle otočil. Byl připraven pořádně jí to nandat, ale Mick mu položil ruku na rameno a něco mu zašeptal. Chris se jen zamračil a otočil se zpátky. Přes zasněžené přední sklo viděl, jak ten chlap venku otvírá motor a hledí do něj. Řidič vstal, otevřel znovu dveře a vyšel také ven.
„To snad ne,“ zavrčel Chris. Cítil, jak v něm narůstá vztek. Dral se ven jako vetřelec z břicha. V životě by ho nenapadlo, že zůstane trčet uprostřed Mamutích hor s dalšími čtyřmi lidmi v nepojízdném autobuse. Pane bože, vždyť tudy projíždí doprava snad jednou za dva nebo tři dny. A to ještě v případě, že je silnice dobře udržovaná. Což nebylo moc pravděpodobné zhledem k tomu, že hustě sněžilo.
„Klídek, Chrisi. Dají to zase do pořádku a pofrčíme dál. Večer budeme v Lowelu,“ promluvil vedle něj Mick. Chris na něj upřel pohled svých ledově modrých očí. Mick to vydržel, jeho úzký obličej s brýlemi na špičatém nose neprozrazoval naprosto žádné emoce.
„Jo, jasně.“
Žena vstala a šla dopředu. Postavila se vedle nich a upírala zrak na ty dva, co kutili venku v motoru.
„Krajina kolem je krásná, že? Nicméně bych tady nechtěla strávit noc,“ řekla tiše. Mick souhlasil s tím, co řekla. Zasněžené kopce a lesy lahodily jeho srdci, ale představa noci v autobuse, kde nefunguje radiátor, byla odstrašující. Mick měl vždycky rád pohodu a bezpečí. Podíval se koutkem oka na svého kamaráda Chrise. Ten seděl nehybně a Mick doslova cítil, jak to v něm vře. Teď nebylo radno si s ním zahrávat. Dveře zaskučely, jak je řidič otevřel zvenku. Vzápětí oba zasněžení muži vpadli dovnitř. Řidič měl na svém plnovousu úplnou polární krajinu. Druhý chlapík měl rudé tváře a v krátkých hnědých vlasech se mu třpytily vločky sněhu.
„Máme pro vás špatnou zprávu. Tohle se už určitě nerozjede,“ řekl ten muž. Řidič, stojící za ním, omluvně pokrčil rameny. Chris se rozmáchl a udeřil do sedadla před sebou.
„Jak to myslíte? To jako půjdeme kurva do Lowelu pěšky nebo co?“
Jeho tvář zrudla. Žena od něj několik kroků poodstoupila.
„Tím, že se budeš rozčilovat tomu moc nepomůžeš, chlapče,“ odpověděl pomalu muž, který opravoval motor a díval se Chrisovi přímo do očí. Oslovení chlapče si mohl dovolit. Čtyři křížky měl na krku jistě.
„Co budeme dělat?“ zeptal se přiškrceně Mick. Už teď cítil, jak se neodbytná zima vkrádá do jejich malého útulku.
„Zůstaneme tady a počkáme, až nás někdo najde. Pak nás odtáhne nebo zavolá pomoc.“
Řidič jemně odstrčil muže před sebou, aby viděl na všechny.
„Řeknu vám všem, jak na tom jsme. Takže, nacházíme se v Mamutích horách, jestli vám to nic neříká. Široko daleko není žádná silnice, ani žádné město. Nevedou tudy telefonní dráty, nechytnete tady signál na mobil. Je to jasné?“
Přelétl všechny pohledem a čekal, jestli někdo něco namítne. Pak pokračoval. Jak sebou jeho úzké rty pohybovaly, poprašek sněhu se snášel k zemi jako stříbřité tečky.
„Tenhle autobus je jedinej spoj na téhle zkurvené silnici. Auta tu jezdí možná jednou za týden, někdy taky vůbec. Nechodí zde nikdo kromě lovců zvěře. Pochybuju, že by měli zájem pohybovat se v blízkosti téhle silnice. Nefunguje nám topení, nemáme žádnou naději na to, že se rozjedeme. Otázka zní. Co budeme dělat? A rozhodujte se zatraceně rychle, protože co nevidět padne tma a pak uvízneme na tohle kopci a bude sakramentská zima.“
Oddechl si, jako by řekl kdo ví jaký proslov a posadil se do svého řidičského křesla.
„No, vyhlídky jsou to mizerné,“ poznamenal chlapík, co opravoval motor. Chris ho zpražil pohledem, který říkal, že by mohl sdělit ostatním i něco rozumnějšího.
„Kolem není nějaká vesnice? Neříkejte mi, že tady nikdo nežije. Stačí nějaký srub nebo cokoli, kde přežijeme noc,“ řekla do ticha žena. Mick si jí nenápadně prohlížel. Mohla mít necelých třicet, ale postavu měla jako žena mnohem mladší. Dlouhé plavé vlasy jí padaly až do poloviny zad.
„Vlastně bych o něčem věděl. Asi sedm nebo osm kilometrů odtud je vesnice. Znám cestu,“ řekl řidič. Chris si to všechno srovnal v hlavě.
„Když tady zůstaneme, budeme muset zítra stejně odejít. Raději bych to udělal teď, dokud ještě můžeme.“
„Jo. Souhlasím s tebou,“ přitakal Mick. Rozhlédl se po ostatních.
„Stihneme to do setmění? Nechtěla bych zůstat v těchhle horách ve tmě a bez ohniště,“ ozvala se žena.
„Když si pořádně mákneme, budeme tam ještě za světla,“ řekl řidič a postavil se.“Je to jediná šance, pokud tady ovšem nechcete čekat.“
Ostatní se zvedli a začali se oblékat. Chris si pro sebe něco mumlal. Mick tušil, že je to něco, co radši nechce slyšet. Řidič se zachumlal do péřové bundy a na hlavu si narazil beranici. Zjevně byl připravený na případ nouze. Žena měla kabát a to pořádně dlouhý. Mick uvažoval, jak se jí asi půjde v hlubokém sněhu. Navíc neměla žádnou čepici. Ten, který opravoval motor, vystoupil ven jako první. Všichni ho následovali. Vítr se do nich opřel a pokoušel se je srazit k zemi. Stáli na otevřeném prostranství, v lese to bude určitě lepší. Řidič zavřel dveře a zamknul je.
„Jeden nikdy neví. Třeba by se chtěli projet jeleni,“ zasmál se hlasitě. Pak vyrazil a ostatní šli za ním jako husy. Netrvalo dlouho a autobus, poslední opěrný bod v téhle pustině, jim zmizel z dohledu.

CHRIS

Chris před sebou v husté vánici spatřil nejasný obrys. Zavolal na ostatní.
„To je povalený strom,“ zakřičel řidič a šel dál. Zastavili se před změtí kmenů a větví. Vypadalo to, že nikde nekončí. Stáli tam a nevěděli co dál. Chris se k větvím vrhl jako první a začal se po nich hrabat nahoru. Ruce měl promrzlé a tváře téměř necítil. Byl sotva půl metru vysoko, když ho nějaká ruka uchopila za bundu a strhla ho zpět. Upadl do sněhu, který mu sahal nad kolena a zabořil se do něj jako do měkké přikrývky.
„Sakra,“ zaječel a hrabal se na nohy. Kdo ho to jen chytil a shodil? Jestli to byl hlupák, který se představil jako James, tak mu rozbije hubu, přísahal si. Postavil se na nohy, v botách cítil ledový sníh a další mu napadal na ústa a nos. Rozhlédl se po ostatních. Stáli vedle něj mlčky a hleděli na něj.
„Jestli si chceš zlomit nohu nebo se napíchnout na větev, tak prosím. Tohle je pěkně velkej polom,“ řekl řidič pomalu a sledoval ho přivřenýma očima. Z Chrise náhle vyprchala všechna zlost. Jindy by se neutlumila tak rychle. Možná to měla na svědomí ta zima. Možná taky to, že řidič Jack měl naprostou pravdu.
„Kdo ví, jak je to stabilní, Chrisi,“ zamumlal vedle něj Mick. Chris po něm šlehl pohledem. Nebyl zrovna ve své kůži. Nesnášel, když se něco posralo. Věděl, že se ho Mick snaží jen uklidnit, protože zná jeho povahu. Avšak zrovna teď mu to bylo proti srsti. Dříve, než mohl něco říct, ujal se slova James.
„Takže bychom tu autobusem stejně neprojeli. Co teď? Obejdeme to?“
Podíval se na oblohu. Chris si všimnul, že Mick a ta žena, Linda, to udělali taky. Neubránil se a zvedl pohled vzhůru. Zdálo se mu, že se poněkud zešeřilo. Mohlo být okolo třetí, ale to nic neznamenalo. V horách přichází tma rychle, zatraceně rychle. Je světlo a najednou buch! Tma jako v pytli.
„Nic jiného nám nezbývá. Bude tam pořádná kupa sněhu,“ varoval je řidič. Cesta byla alespoň trochu udusaná a mírně uježděná, i když to taky nebyla žádná sláva. Chris podrážděně zabručel a vyrazil za Jackem. Sotva opustili cestu, zapadli až po stehna do hustého sněhu. Nebyl to jemný prašan, kterým se dá projít jako mlhou, ale hnusný mokrý sníh, kterým se museli prodírat jako blátem.
„Do prdele,“ zaklel Chris, když cítil, jak se mu sníh pokouší stáhnout botu z nohy.
„Vy byste se měl trochu uklidnit, mladý muži. Pořád jenom nadáváte. Tím ničemu neprospějete. Jsme v tom namočení všichni, tak musíme táhnout za jeden provaz.“
„Mluvíte jako nějaká zatracená profesorka,“ odsekl Chris, zatímco se prodíral v řidičových stopách. Byl rád, že jde hned za ním Linda. Lepší, než kdyby to byl James.
„To taky jsem. Učím na vysoké škole v Mexiku.“
„Jste rozená Mexičanka?“ zeptal se. Krátit si čas hovorem bylo lepší, než jít potichu a vnímat každý krok a jednotlivé zvednutí nohy. Dostali se mezi první stromy. Nebyl to naštěstí hustý borovicový les, kde by se museli prodírat skrz jehličí obtěžkané nánosy sněhu. Alespoň v něčem měli štěstí. Jednotlivé stromy byly od sebe dost vzdálené a jejich holé větve bez listí trčely k nebi jako ruce umrlce. Kroutily se a vlnily a mnohdy sahaly po návštěvnících, aby jim strhly z hlav čepice nebo je podrápaly na tvářích.
„Ne. Ale bydlím tam. Zrovna jsem na cestě za matkou. Tedy spíše byla jsem,“ zasmála se potichu. Chris cítil, že jeho napětí se pomalu začíná rozpouštět. Co taky mohl dělat? Kdyby pořád jen klel, stejně by situaci nevyřešil. Raději si pokecá s tou docela příjemnou ženskou. Možná, když stráví noc v nějaké vesnici, by taky nebyla k zahození. Vlastně vypadala docela solidně.
„To je ale náhoda. Já jsem jel zrovna s Mickem za mým tátou do Lowelu.“
Prodírali se sněhem a ukrajovali čas. Noc se pomalu blížila.

MICK

Mick hlasitě dýchal a nutil se zvedat jednu nohu za druhou. Dopředu, položit a dopředu a položit. Bylo to jako v nějakém výcvikovém táboře, akorát, že místo cvičení to byla realita. Zatraceně krutá realita. Ponožky měl úplně promočené, pálily ho tváře a měl pocit, že někde cestou ztratil uši. Tady nahoře, mohli být tak dva tisíce metrů vysoko, se teplota pohybovala odhadem okolo mínus desíti a to nebyl žádný med. Mick nikdy nebyl sportovně založený. Byl to spíše inteligent. Když nad tím tak přemýšlel, napadlo ho, že bude určitě nemocný. Měl rád pohodlí a teplíčko. Do zítřka bude mít rýmu a horečku, tím si byl jist.
„Sakra,“ zabručel.
„Říkal jste něco?“ zeptal se James, který mu prošlapával cestu po několika dalších párou nohou. Mick byl nesmírně vděčný za to, že nemusí jít první. To by jisto jistě po několika stech metrech zkolaboval.
„Ne. Jen si tak mluvím sám pro sebe.“
Aby přiznal pravdu, James se mu docela zamlouval. Připadal mu ze všech…jak by to jen řekl? Nejsprávnější. To bylo to slovo. Připadal mu jako správný chlap. Nenadělal moc řečí, a když už promluvil, tak to bylo k věci. Přesně tak by to mělo být. Žádné prázdné tlachání. Mick měl rád Chrise, ale někdy mu vadily jeho časté změny nálad. Proboha, vždyť ten mladík byl v jenom kuse nasraný. Mluvil a jednal, jako by mu všichni v jeho životě jen ubližovali.
„Promiňte, můžete mi to říct ještě jednou?“ zeptal se Jamese, protože přeslechl, co říkal.
„Kam jedete s vašim kamarádem?“
„Měli jsme v úmyslu navštívit jeho otce. A pak? Sám nevím. Jisté je jen to, že už se nevracím domů.“
Stálo ho hodně sil, aby z domu odešel. Měl problémy postavit se své vlastní matce, ale musel to udělat. Už ani chvíli nedokázal snést, jak se mu pořád pletla do života. Pořád jen, Micku tohle a Micku tamto. Ježíši, vždyť mu bylo třiadvacet. Nebyl už žádný malý chlapeček. Bylo na čase osamostatnit se. Nejprve měl strach postavit se matce. Celou dobu dělal to, co chtěla ona. Bál se, že se na něj rozeřve a on nebude schopen jí odporovat. Nakonec to ale udělal. Řekl jí, že chce mít svůj vlastní život a své vlastní štěstí. Řekl jí, že už mu život řídila dost. Kupodivu se vůbec nezmohla na slovo. Mick celé dny ležel v knížkách a tak věděl, že pro tohle mají psychologové speciální termín. Jen si nemohl zrovna vzpomenout jaký. Ovládaný člověk se po letech postavil proti svému vůdci a ten není schopen uvěřit, že by se něco takového mohlo stát. Sebral si jen nejnutnější věci a vypadnul. Už po cestě si to pomalu začal vyčítat. Neměl s sebou nic víc než pár stovek a s tím díru do světa asi neudělá. Nakonec nad tím přestal přemýšlet a řekl si, že to celé může vzít jen jako větší výlet. Co se bude dít potom, nad tím bylo teď zbytečné spekulovat.
„Prodloužíme si cestu nejméně o pár kilometrů,“ říkal zrovna James. Mick na to musel přikývnout. Ušli sotva pět set metrů od toho polomu a on měl místo noh olověná závaží. Rozhlédl se kolem po zasněženém lese. Stromy postupně ustupovaly a místy mezi nimi vykukovaly jemně poprášené skalky. Mick se podíval co nejdále před sebe. Mezi padajícím sněhem spatřil v dáli velké obrysy skal.
„Vidíte to?“
„Co?“ zeptal se James a pátravě se díval kolem sebe.
„Vepředu jsou skály.“
„A sakra. To přece znamená, že tam tudy neprojdeme.“
Mick musel znovu nechtěně přikývnout a pak řekl slovo, které používal jen málokdy.
„Kurva.“
Podíval se nahoru. Mezi vychrtlými pažemi stromů to vypadalo, že obloha získala měděnou barvu.

LINDA

„Nezbývá nám než se vrátit,“ řekla a doufala, že ostatní budou souhlasit. Když se však podívala do tváře Jacka, viděla, že se mýlila. Řidič jen zavrtěl hlavou.
„Jsme už moc daleko. Nemá smysl se vracet. Zkusíme jít ještě kus podél těch skal. Nevedou určitě daleko. Za chvíli skončí a pak odbočíme naším směrem. Tak jdeme.“
„Vy ostatní s tím souhlasíte? Co když skály vedou několik kilometrů? Pak zůstaneme v noci v lese. Umrzneme tady, sakra.“
Byla sama překvapená, že to slovo použila. Byla učitelkou literatury na vysoké škole. Vždycky se ji příčila sprostá slova. Ten, kdo je používal, se okamžitě v jejích očích snížil o dobrý stupeň. Chris tato slova používal, jenže situace, která nastala, se vymykala běžnému životu, takže mu to nemohla zazlívat.
„Jack má pravdu. Zkusíme to ještě. Pak se můžeme kdykoliv vrátit. Máme ještě dost času,“ zastal se řidiče James. Chris jen mlčel a koukal před sebe. Linda se podívala ještě jednou na skály. Byly příliš vysoké na to, než aby je mohli přelézt. Taky to tak mohlo pěkně klouzat. Nechtěla se trmácet lesem s člověkem, který si zlomí nohu. Zatraceně. Proč jen je Jack vedl tak daleko od silnice? Stromy byl sice hustě napadané vedle sebe ještě dobrých tři sta metrů od silnice, ale někudy se mezi nimi možná dalo projít, ne? Nebo možná taky ne. Každopádně to bylo za nimi a před nimi byly jen skály.
„No tak pojďme,“ povzdechla si. Znovu se seřadili do předchozího pořadí. Divila se, že si řidič Jack nestěžuje na to, že musí jít pořád první. Muselo to být namáhavé prošlapávat cestu ostatním v čerstvém sněhu. Jack byl ale vysoký, mohl mít tak metr devadesát. Taky vypadal, že má síly na rozdávání. Linda si jen smutně povzdechla. Ne jako ten její přítel, který si pořád jenom na něco stěžoval. Už ho měla dost. Připadala si jako jeho hračka. To, že se vydala na dva týdny ke své mámě, nemělo nic společného s tím, že by ji skutečně chtěla navštívit. Vždyť u ní byla před necelými dvěma měsíci. Potřebovala si trochu odpočinout od toho věčného učitelského shonu a taky od Martina. Někdy měla pocit, že dělá strašnou chybu. Být s ním dva roky, to bylo přespříliš. Musela si to všechno promyslet a rozhodnout se, jak dále. Nicméně před sebou teď měla Chrise a ten mladík nevypadal k zahození. Nebyl by první, se kterým by si užila, i když teoreticky chodila s Martinem. Mohl být sice o sedm nebo osm let mladší, než ona, ale to vůbec nebylo na škodu. Aspoň v sobě bude mít více šťávy. Martin nebyl moc sexuálně aktivní, zato ona byla pořádně náruživá. No, uvidí se časem, co dál.
„Je tady tak čerstvý vzduch,“ řekla Chrisovi.
„To ano,“ odpověděl James, který šel za ní. Linda to myslela vážně. Nikdy si ten rozdíl tak vážně neuvědomovala. Když se nadechla, měla pocit, že jí vzduch roztrhá plíce.
„Mám chatu nedaleko Ontarijského jezera. Tamní vzduch je téměř stejný jako tady. Bez výparů a všech těch ostatních hnusů,“ pokračoval James. Chris se otočil a vrhl na ni pokroucený škleb. Musela se usmát jeho komicky vypadající tváři. Zdálo se, že si s Jamesem příliš nepadli do oka. Dříve, než mohla říct cokoli dalšího, Chris se zastavil.
„Co je? Proč nejdete dál?“
Vyklonila se, aby viděla přes Chrise, který jí bránil ve výhledu svými zády. Neviděla nic, než pokračující sněhovou pláň a o něco dále ustupující skály.
„Skvělé. Za chvíli můžeme zase zabočit,“ zajásala. Vzápětí v duchu zaklela, když jí v botě začvachtala voda.
„To je nějaká výstraha?“ ozval se Chris. „Nebo je to jenom zasraně blbá sranda?“
Jeho hlas zněl trochu přiškrceně. Vpředu muselo být něco, co Linda přehlédla. Přesto, že se jí nechtělo do mokrého sněhu, když stála ve vyšlapané díře, udělal úkrok stranou. Probořila se až do půli stehen. Podívala se před Jacka a ztuhla.
„To není zvíře,“ zamumlal za ní James. Na krátké tyči zabořené ve sněhu byla nabodnutá kostra lidské hlavy.
JAMES

„To je lidská hlava,“ řekl James tiše. Chris se prudce otočil, oči mu v obličeji plály.
„To kurva všichni vidíme,“ zavrčel. James cítil, jak kolem něj roste napětí. Za sebou slyšel namáhavé přerývané Mickovo dýchání. Chrčel, jako by trpěl akutním astmatem.
„To je blbost. Prostě blbost,“ zasmál se nervózně Mick. Jeho hlas nezněl ale ani trochu jistě. Řidič se otočil. Jediný vypadal kupodivu klidně, jako by se nic nestalo. Jako by viděl kostry lidské hlavy nabodnuté na kůl každý druhý den.
„Je to stará lebka. Kdo ví, jak dlouho tady je. Pokračujeme dál.“
Udělal sotva dva kroky, když ho James zastavil.
„První bychom se měli dohodnout,“ řekl pomalu. Čekal, že mu někdo, nejspíš Chris, bude odporovat, avšak nestalo se tak. To ho ještě více přikovalo k zemi.
„Vůbec se mi to tu nelíbí,“ zamumlala Linda. Najednou měla velké vystrašené oči, které rejdily po lese sem a tam.
„Mně taky ne, sakra. Ale co se dá dělat? Hele, vždyť tahle lebka tu může být i pár desítek let,“ snažil se Chris. Pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno, ale obličej měl napnutý. James se rozhlédl kolem sebe. Vlevo od nich byl jen les, nic víc a nic míň. Mohl se klidně táhnout donekonečna. Vpravo byly zbytky skal a zase stromy.
„Pojďme,“ slyšel se, jak říká. V duchu uvažoval nad tím, jak se tam ta hlava dostala. Samozřejmě, že tady mohla i padesát let, ale i tak. Půl století nebyla zase taková doba, aby se tady děly takové zrůdnosti. Pohlédl znovu na lebku. Neměla na sobě žádné chomáče vlasů, ani zbytky zubů. Zírala na ně pohledem prázdných očí, smála se bezzubými ústy a blýskala dokonalou pleší vybílenou sluncem. Tyč vedla skrz bývalé hrdlo a končila v mozku. James se představil, jak toho chudáka napichovali na kůl živého. Po zádech mu přejel osten mrazu a rozlil se po páteři. Ani za nic nechtěl v noci bloudit po těchhle Mamutích horách, i když ten, kdo to spáchal, byl nejspíš dávno po smrti.
„Začíná se připozdívat,“ pronesl do mrtvolného ticha Jack. Někde zaťukal datel, potvrdil jeho slova. Teprve teď si James uvědomil, že to byl snad první zvířecí zvuk, který zde slyšel. Dříve zřejmě nic takového nevnímal. Ostatní vyrazili a tak je následoval. Všiml si, že všichni vrhají kolem sebe nervózní pohledy. Přitom to bylo tak absurdní. Která normálně myslící bytost by napichovala hlavu na kůl, byť by to byla třeba hlava pouhého nebožtíka? Mělo to snad být míněno jako nejapný žert? James nad tím uvažoval a stále více se zaplétal do vlastních smyček. To byl vždycky jeho problém. Přespřílišná fantazie. Měl ji na takové úrovni, že dokázal z ničeho vytvořit obří zapeklitou situaci. Nikdy si neuměl poradit s jednoduchými věcmi. Pokaždé je musel zkomplikovat.
„Jak dlouho ještě takhle půjdeme?“ ozval se Chris. Tentokrát mu byl James vděčný za to, že prolomil to ticho. Nikdo mu neodpověděl, což nebylo taky zrovna dvakrát potěšující. Někde vpravo od sebe zahlédl pohyb. Podíval se tam a ztuhl. Mezi stromy se něco rychlého mihlo, pouhý stín. Zaostřil na to zrak připraven varovat ostatní. Mělo to hnědou barvu, tím si byl jist. Za očima cítil tlak, jak se snažil zahlédnou co nejvíc. Teď se to pohnulo znovu a vyšlo to ze stínů na denní světlo. James vydechl úlevou. Srnec udělal dva váhavé kroky, zastavil se a větřil. Velké měděné koláčovité oči upíral na procházející narušitele. Vedle něj se pohnulo něco mnohem menšího. Koloušek byl s bílými skvrnami na těle téměř neviditelný. Srnec lehce zahrabal kopýtkem ve sněhu, přední nohu měl lehce uvolněnou a přitom vypadal napjatě. Pak, v jediném okamžiku, sebou mrsknul, svaly se mu napjaly jako železné struny a začal prchat. Během zlomku vteřiny nic nenasvědčovalo tomu, že tu zvíře bylo. Koloušek pajdal za ním.
„Cítím kouř,“ řekl James, když se zhluboka nadechl. Ostatní zavětřili a Linda přikývla.
„Já taky.“
„Před námi jsou domy,“ řekl Jack a zastavil se.

CHRIS

Chris se přikrčil za nejbližším stromem a čekal. Ostatní se hrbili za ním jako přerostlé děti. Mohli být vzdáleni necelých sedmdesát nebo osmdesát metrů od první chalupy.
„Jsou tu jen tři domy,“ zamumlal Mick.
„Jo. A je v nich teplo a mají určitě něco k jídlu,“ poznamenal Chris. Z komínů všech tří domů se líně valil kouř, dělal ve vzduchu smyčky a kolečka. Chris si představil, jak sedí u velkého krbu a nahřívá si promrzlé nohy. Stejně jako to dělával kdysi, když ještě jeho rodiče žili spolu a nerozváděli se.
„Co když jsou to ti, kteří udělali tamto?“ zeptala se Linda. Chris čekal, že to někdo řekne, ale když se to stalo, připadalo mu to spíše směšné.
„Ale no tak. To je přece kravina. Tohle je normální lesní usedlost, kde žije pár staříků. Možná jsou tam lovci nebo myslivci,“ oponoval. Řidič vedle něj rázně přikývl.
„Jo. Taky si myslím. Pojďme už. Za chvíli padne tma.“
Podívali se nahoru. Na nebi se počaly honit mraky. Vypadalo to,že co nevidět začne sněžit ještě hustěji než teď. Chrisovi strašně mrzly nohy. Neměl boty do takového sněhu a měl pocit, že má prsty obalené kusy ledu.
„Já jdu,“ prohlásil a vyrazil. Neobtěžoval se ohlédnout, ale byl rád, když za sebou zaslechl křupání sněhu. Teprve teď poznal, co to je jít první. Neušel ani dvacet kroků, když mu nohy téměř vypověděly službu. Divil se, jak to může zvládat ta žena. Musela být se silami úplně na dně. Několikahodinový pochod hlubokým sněhem nebyl bez následků. Vzpamatoval se a udělal další krok. Ucítil vůni nějakého pečeného masa. Nebo se mu to možná jen zdálo. Kdo ví, měl hlad jako vlk, ale hlavně si potřeboval trochu odpočinout. Nebylo již to dál než dvacet metrů. Prohlédl si pořádně chalupy. Stály rozházeně na malém prostranství, které předtím museli jistě očistit od stromů. Byly to staré domy, to šlo poznat na první pohled. Nejbližší z nich vypadal, že byl možná postaven ještě někdy začátkem devatenáctého století. Byl značně oprýskaný a to i přesto, že ho někdo nedávno znovu natřel zelenou barvou. Jinde by to možná vypadalo nepatřičně, ale sem se to hodilo. Nad širokými dveřmi byly přibyty obrovské parohy. Musel to být alespoň dvanácterák. Z boku měl dům velkou verandu, na které se kupily závoje sněhu. Musel být vevnitř určitě prostorný, i když zvenku působil malým dojmem. Takové domy obvykle matou. Těšil se, až zaklepe, ať už mu otevře, kdo chce. To ale nemusel dělat, protože velké dveře se otevřely samy s jemným zaskřípáním a ven vyšel velký vousatý muž s dlouhými vlasy. V ruce svíral těžkou loveckou pušku. Chris ztuhl na místě a čekal.

MICK

Mick se lehce přikrčil, připraven vrhnout se po hlavě do sněhu ve chvíli, kdy spatří, jak prst mačká spoušť. Hleděl na ten ukazováček jako uhranutý. I na dvacet metrů viděl, že stačí jen lehce ohnout prst a smrt začne svou žeň všude okolo. Vůbec nepochyboval, že ten vousáč s puškou by je dokázal všechny poslat do věčných lovišť dříve, než by vůbec udělali pár kroků. Muž si je chvíli prohlížel, pak vyštěkl:
„Co tady chcete?“
Mick se podíval na ostatní, vypadalo to, že nikdo se nehodlá ujmout slova.
„No, dole na silnici se nám rozbil autobus, víte? Chtěli jsme se dostat do nejbližší vesnice. Tady Jack tvrdí, že je nedaleko odtud. Nebo alespoň byla. Zabloudili jsme a narazili jsme na vás.“
„Je to tak, mladá dámo? Odpovězte pravdivě,“ podíval se na Lindu. Zdálo se, že jeho pohled bodá jako dvě dýky. Mick se začal ve sněhu neovladatelně třást. Zuby mu cvakaly o sebe.
„Ano. Říká pravdu. Potřebovali bychom nocleh a nějaké suché oblečení.“
Teprve teď muž sklonil pušku a srdečně se rozesmál. Jeho smích byl hluboký jako lesy okolo.
„Nevypadáte na žádné zločince. Tak pojďte dál. Mám dost velký dům pro vás všechny.“
Vzápětí zapadl zpátky do chalupy.
„Výborně,“ zamumlal Mick. Představil si horkou polévku a teplé oblečení a cítil se šťastnější, než kdykoliv jindy. Jistě, člověk je nejvíce vždy nejvíce rozjařený po přestálém nebezpečí. Ta lebka, kterou viděli po cestě, mu sešla z mysli stejně rychle, jako se náhle objevila. Dusal rychle k chalupě a sotva se ocitl přede dveřmi, zasáhlo ho teplo z krbu. Nasál lačně horký vzduch a doslova cítil, jak se na něm rozpouštějí hroudy sněhu.
„Pojďte do chodby,“ zval je statkář. Pušku odložil ke zdi a mával na ně rukou. Teprve teď si ho Mick pořádně prohlédl. Bylo to pořádné chlapisko, snad metr devadesát a rozložité v ramenech. Ruce měl jako dvě lopaty a byly pokryté mnoha mozoly. Tady nahoře museli tvrdě pracovat, aby se uživili. Tvář mu pokrývaly husté černé vousy, které vypadaly jako medvědí srst. Mezi nimi zářily dvě bystrá očka. Mick vstoupil do malé předsíně. Na zemi se tu válely další boty, jedny byly velké a tak zřejmě patřily statkáři, druhé byly daleko menší. Možná s mužem žila jeho žena.
„Zatracená zima,“ ulevil si Mick, když ze sebe shazoval boty. Vousáč se hlasitě rozesmál. Mick se na něj podíval, aby zjistil, čemu se chechtá.
„V tomhle jste šli od silnice až sem?“ řehtal se.“To se divím, že jste to vůbec zvládli. Vždyť to jsou obyčejné nízké boty.“
Mick je položil na zem a podíval se na své ubohé nohy. Vůbec je necítil.
„Měli jste sakra štěstí, že jste narazili na nás. Asi tak za hodinu se začne stmívat. Byli byste v tom lese umrzli. Přes noc teplota klesá až k mínus dvaceti.“
Malá předsíň se rychle zaplnila. Dokonce i Chris poprvé za ten den vypadal vesele a usmíval se na všechny strany. Hodili si své kabáty na malou skříňku, která stála v rohu. Statkář otevřel další dveře a pokynul jim, aby šli za ním. Mick šel jako první a vešel do prostorné kuchyně. Slastně zasyčel, když zahlédl velký krb, ve kterém plápolal oheň. Kuchyni vévodil velký dubový stůl s lavicí a několika židlemi. V rohu byl sporák na vaření a podél zdi se táhly poličky s přísadami do vaření. Nikde nebylo žádné světlo. Bylo jasné, že až sem zatím elektrifikace nedosáhla.
„Teplíčko,“ zamumlala Linda, která vrazila dovnitř jako povodeň a hnala se ke krbu. Posadila se na lavici hned vedle něj a natáhla ruce i nohy zároveň. Všichni se nahrnuli dovnitř a pospíchali ke krbu. Statkář se znovu hlasitě rozesmál. Mickovi se ten vousatý chlapík líbil. Podíval se na něj a usmál se.
„Děkujeme vám,“ řekl. Chlap se napřáhl a podal mu velkou pravici. Když Mickovi stiskl ruku, mladík měl pocit, že mu rozdrtí kosti.
„Jmenuju se Abrahám. Promiňte mi, že jsem na vás mířil tou puškou, ale před pár měsíci se tady v horách potulovali nějací chlapi, co utekli z vězení.“
Ostatní se k němu překotně hrnuli. Měli zarudlé tváře a po tvářích jim stékala voda z vlasů.
„A tohle je má dcera Natal,“ ukázal směrem ke schodům, které byly v rohu místnosti a vedly do patra. Mick se otočil a ztuhl jako solný sloup. Někoho tak krásného ještě neviděl. Dívka mohla mít osmnáct let, velké oříškové oči vykuleně koukaly na bandu lidí, kteří se nahrnuli do jejich skromného příbytku. Rty měla plné a rudé, ale ne namalované rtěnkou.
„Dobrý večer,“ pozdravila a jemně se uklonila.
„To je jako za starých časů,“ zasmál se James a také se uklonil. V jeho podání to však vypadalo značně komicky.
„Mám jim uvařit polévku, otče?“ zeptala se a sklopila pohled k zemi. Mick na ní mohl oči nechat, sledoval každý kousek jejího těla. Jemně tvarované boky, prsa vystupující zpod úzké halenky a malé kotníky. To ale byla kost, sakra.
„Ano. Udělej jim horkou polévku, Natal. Já zatím seženu něco teplého k oblečení. No tak se posaďte. A svlékněte si ty šaty. Dáma může jít se mnou. Jistě se nebude převlékat před takovou tlupou.“
Znovu se hlasitě zasmál, až odhalil bílé zuby, které se leskly jako slonovina. Linda ho ochotně následovala po schodech nahoru, jejich kroky rozvrzaly staré dřevěné schodiště. Mick s ostatními se posadili co nejblíže ke krbu a začali se svlékat, až nakonec zůstali sedět jen ve spodním prádle. Natal, která něco kutila na peci, k nim byla otočená zády.
„Dobře, že jsme narazili na tyhle dobré lidi,“ oddechl si James. Chris tentokrát přikývl a usmál se.
„Vidíte? Už se smráká,“ ukázal z okna. Skutečně, když teď seděli vevnitř, viděli, jak se venku zešeřilo. Mick neustále pokukoval po té dívce. Každý její pohyb ho naprosto fascinoval. To nebyla nějaká městská fiflena s nosem nahoru. Tohle bylo pravé horské děvče s pevným tělem a dobrým vychováním.
„Jak dlouho tady žijete?“ zeptal se Mick a vzápětí se přál, aby to neudělal, protože dívka se otočila a nechala sklouznout svůj pohled po jeho vyzáblém těle. Žebra mu vystupovaly z kůže a hrudní koš měl objem čtrnáctiletého chlapce. Přesto dívka nedala najevo nic, čím by ho urazila.
„Od narození. Před námi tu žili otcovi rodiče a před nimi zase jejich. Náš rodokmen sahá někde k roku sedmnáct set padesát.“
Mick se chtěl zeptat na něco dalšího, avšak Abrahám přidusal jako medvěd a hodil na stůl spoustu oblečení. Současně popadl jejich svršky a začal je různorodě podkládat na vrchní část krbu, aby se usušily. Pak se posadil ke stolu a vytáhl za záňadří velkou dýmku napěchovanou tabákem. Podpálil si sirkami a několikrát potáhl.
„Slyšel jsem, jak se bavíte s Natal. Jo, žijeme tady od nepaměti. A věřte mi, že je to krásný život. Kolem není nic, co by nás rušilo. Jen lesy a zvěř. Prostě krása. Občas sejdu dolů do vesnice, je to odtud nějakých deset nebo jedenáct kilometrů. Ale jinak jsme pořád tady nahoře.“
„Necítíte se někdy osamělí?“ zeptal se Chris.“Přece jenom vás tady moc nežije.“
„No, jsme tady my dva a další dva chlapíci bydlí vedle v chalupách. To nám úplně stačí.“
Vyfoukl kolečko dýmu a zasmál se. Mick ucítil vařící se polévku a najednou zjistil, jaký má hlad. Konverzace se příjemně rozváděla. Většinou mluvil statkář a o to jim šlo. Jeho život byl odlišný než život jich všech ve městě. Byl to lovec a dřevorubec. Během jara, léta a podzimu pracoval jako strhaný, aby vydělal na živobytí. Přesto si ani slovem nepostěžoval. Takový život se mu musel líbit. Mick poslouchal a náhle měl před sebou kouřící polévku s brambory a kusy masa a k tomu pořádný kus chleba. Poděkoval a lačně se zakousl do kůrky. Polévka byla výborná. Najedl se a atmosféra kouře, plápolajícího krbu a statkářových slov ho začínala uspávat. Natal se posadil na židli na okraji stolu. Nejblíže byla Mickovi, který na ni začal letmé pohledy.

LINDA

Hlasitě se zasmála, když Abrahám dovyprávěl příhodu, která se loni stala několika turistům, kteří si vyrazili na procházku do hor a pronásledoval je medvěd. Historka by nebyla ani trochu vtipná, kdyby byla v jejich kůži, ale Abrahámovo vyprávění v sobě mělo cosi kouzelného. Rozhlédla se po ostatních. Mick, který seděl naproti statkáři, se rozvaloval na lavici a oči měl přivřené. Zjevně byl dost unavený, ale Lindě neušlo, jak vrhá postranní pohledy na lovcovu dceru. Modlila se, aby neprovedl nějakou hloupost. Takoví muži jako Abrahám byli často velmi hákliví na to, co se týkalo jejich rodiny. James seděl na židli a pokuřoval z dýmky, kterou mu donesl lovec. Byl to mistrovsky vyřezaný kus dřeva, na jeho povrchu se kroutily nějaké staré indiánské znaky. Chris se usmíval od ucha k uchu a naslouchal vyprávění Abraháma a často vybuchl smíchem. Jack seděl v rohu a vypadal, že pochrupuje. Náhle si Linda vzpomněla na lebku, kterou viděli cestou a zeptala se na ni lovce.
„Viděli jste ji? Asi jste byli pěkně vystrašení, co?“ zasmál se hlasitě. Jack v rohu otevřel jedno oko a promluvil.
„Nijak zvlášť. Ale uznejte, že to asi nebylo moc příjemné.“
„To vám klidně uznám,“ přitakal Abrahám a bouchl rukou do stolu, až prázdné šálky na polívku povyskočily.
„To je vaše práce?“ zeptala se Linda. Vypadalo to, že Jack i Mick ožili a čekali na lovcovo vyprávění. Ten zavrtěl hlavou.
„Co vás nemá! Ta lebka je tam dobrých sto padesát let, možná ještě víc. Nikdy jsem neměl to srdce sundat ji, i když občas pěkně vyděsí lidi, kteří jdou náhodou kolem. Jenže tam byla napíchnutá už za časů mého dědy a víte, co se říká? Mrtví se mají nechat klidně spát. Já vím, že je to jen pouhá lebka, ale váže se k ní jedna stará příhoda.“
Rozhlédl se po ostatních. Byl to dobrý vypravěč a očekával, že po něm budou chtít, aby mluvil dál. Což také chtěli.
„Dobře,“ přikývl.“Takové historky se vyprávějí na každém odlehlém místě. Ta naše je taková. Kdysi, někdy na konci osmnáctého století, tady žili indiáni. Když říkám indiáni, nemyslím tím pár lidí, ale celé kmeny. Žili tady nahoře ve skalním komplexu, který je asi dvacet kilometrů odtud na sever. Ještě dnes jich tam pár přebývá. Nějaký jejich šaman se je neustále snažil povzbudit k boji proti kolonistům, ale nešlo mu to. Indiáni už měli tehdy dost všech těch bojů a chtěli jen v klidu žít nahoře v horách. Šaman tedy začal na vlastní pěst provádět rituály a traduje se, že se z něj stal kanibal. Říká se, že snědl srdce jednoho mrtvého bojovníka a získal kus jeho síly. Několik mužů z kmene se pak k němu připojilo a společně se vydali na válečnou výpravu. Nedaleko odtud se pak odehrála velká bitka, když indiáni přepadli kolonisty, kteří tudy procházeli. To bylo v době, kdy už tu naši předkové postavili tyhle domy a žili tady. Děda mého otce se vypravil tenkrát na ono místo a viděl ten strašlivý masakr. Indiánů bylo jen pár, ale řádili jako šílení. Kulky jim trhaly těla, ale oni přesto bojovali. Někteří vytrhávali mrtvým srdce z těla a jedli je, jiní pili jejich krev. Kolonisté se ubránili, ale za cenu velkých ztrát. Nejpodivnější na tom všem je, že onen šaman byl muž středního věku již v době, než se děda mého otce vůbec narodil. Když ho však děda viděl, tvrdil, že tomu muži nemohlo být více než čtyřicet let. To je to, co mě zaráží. Nevím, jestli je ta historka pravdivá nebo ne. Tenkrát se ještě děly různé divné věci.“
Linda polkla a podívala se na Micka. Mladík byl bledý jako stěna. Zřejmě uvažoval nad tím, co by se stalo, kdyby je v horách přepadla skupina krvelačných indiánů.
„Pěkná historka pro večer u praskajícího krbu,“ zasmál se hlasitě Jack. Abráham přikývl, ale potom rozhodil rukama.
„Z takových pověstí si nedělejte legraci. Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, o kterých se nám ani nesnilo.“
„Ale kanibalové?“ otázal se James pochybně.“ To je snad příliš, ne?“
Chris se k tomu nevyjadřoval. Lindě připadalo, že vzal Abrahámova slova vážně. Lovec jen pokrčil rameny a podíval se na svou dceru, která napjatě poslouchala. Natal se na něj usmála.
„Je pozdě. Nepůjdeme spát?“ zeptala se medovým hlasem. Lindě se ta mladá dívka líbila. Byla velmi hezká a měla vybrané chování. Zajímalo by ji, kdo jí dával vzdělání. Chodila vůbec někam do školy nebo ji jen učil její otec? A kde byla její matka? Samé nevyřešené otázky, ale Abrahám už toho za večer řekl víc než dost a bylo jí trapné ptát se na osobní věci.
„Máš pravdu,“ pohladil ji lovec po dlouhých vlasech.“Zítra ráno se pořádně najíme a já vás vezmu do vesnice. Mám tam pár známých, kteří vás vezmou do Lowelu.“
„Jste moc hodný,“ poděkovala Linda.
„Ále, to nestojí za řeč. Co bych to byl za nelidu, kdybych vám nepomohl v nouzi? Pojďte se mnou nahoru.“
Šlapali za ním po schodech, doprovázení mihotáním lucerny, kterou Abrahám svíral. Ukázalo se, že nahoře má dům dokonce tři pokoje. V jednom z nich bydlel Abrahám a jeho dcera. Další dva byly prázdné. Linda si vzala pokoj s Chrisem. Nijak ho k tomu nemusela nutit. Mladík se sám postavil vedle ní a ostatní, když viděli, že Linda nic nenamítá, zapadli do třetího pokoje.
„Tak dobrou noc,“ popřál jim Abrahám a zavřel za sebou dveře.

MICK

Mick vešel do pokoje s nízkým stropem. Byly zde akorát tři postele. Vysvlékl se a zalezl pod velkou a nadýchanou peřinu. V pokoji byla zima, ale do rána se snad trochu zahřeje jejich dechem. James a Jack se také zapelešili. Nikdo neřekl ani slovo. Mick se podíval z okna, které měl hned u své hlavy. Venku nebylo vidět nic než zářivé odlesky sněhové pokrývky. Když si uvědomil, že by teď měl být po stehna v tom sněhu a prodírat se, kdo ví kam, otřepal se.
„Můžu už sfouknout lampičku?“ zeptal se Jack.
„Dobrou noc,“ řekl Mick. Oba jeho spolunocležníci usnuli rychle. Nocí se nesl jen zvuk jejich tichého oddechování. Někde v domě zavrzalo dřevo. Mick se stále nemohl zbavit myšlenek na Natal. Převaloval se v posteli, nakonec se posadil a nahmatal své věci. Nedokázal usnout, i když byl předtím tak unavený. Ta dívka ho přitahovala jako magnet. Zdálo se mu, že na chodbě zaslechl zavrzání otevíraných dveří. Nebo to snad byl jen přelud? U stolu se na něj ale také několikrát podívala. Když se tak nad tím zamyslel, Natal tady musela žít v naprostém odloučení od jakýchkoli mužů. Byl tu jen její otec a nějací dva chlapi ve vedlejších domech. Ani by se příliš nedivil, kdyby si chtěla užít. Ano! Teď slyšel několik kradmých kroků. Rychle na sebe hodil oblečení, které dostal od Abraháma, snaže se nepřemýšlet nad tím, co by lovec udělal, kdyby ho načapal s dcerou. Opatrně otevřel dveře a zavřel je za sebou, když vešel na chodbu. Proti němu stál drobný stín.
„To jsi ty, Micku?“ zeptala se Natal.
„Jo.“
Zmohl se jen na jedno přiškrcené slůvko. Popošla k němu ještě blíže, pak nahmatala ve tmě jeho ruku a položil ji na svůj bok. Opatrně jí pohladil, poté se k ní sklonil a jejich rty se setkaly. Zuřivě se s ní začal líbat a její ruce rejdily po jeho těle.

JAMES

Jamese probral nějaký zvuk. Co to bylo, nemohl určit přesně, ale nezapadalo to do klasických zvuků temné noci v lese. Nejprve se nadzvedl na loktech a podíval se z okna. Nedokázal venku rozeznat naprosto nic. Byla tam absolutní a neproniknutelná tma. Otřásl se, když si představil, jak se tam choulí u nějakého stromu ohýbaného nárazy větru. Teprve pak si všiml, že hromada peřin na Mickově posteli je uspořádaná nějak podivně. Jasně, kluk byl pryč. James zavrtěl hlavou a podíval se na Jacka. Řidič spokojeně oddychoval. Teď zjistil, co ho probudilo. Nebyl to žádný zvuk, ale jeho močový měchýř. Zatraceně, vůbec s mu nechtělo ven z teplého pelechu, ale volání přírody bylo naléhavější. Oblékl si kalhoty a huňatý svetr, který dostal od Abraháma a vydal se na chodbu. Sotva otevřel dveře, ovanul ho studený vzduch. Krb zřejmě nehořel již dlouho a do domu se začínala dostávat zima. K ránu tady bude jako v mrazírně.
„Sakra,“ zaklel, když zakopl o prach. Uvědomil si nemilou skutečnost – že neví, kde tady mají záchod. Pokud ho tu vůbec mají! Rozhlédl se po chodbě a spíše hmatem než zrakem zjistil, kde je schodiště. Jednotlivé schody byly pěkně příkré. Belhal se dolů jako nějaká stařena a zároveň uvažoval, kde je Mick. Možná musel jít taky na záchod. Zaposlouchal se do zvuků domu, ale neslyšel nic, než občasné zaskřípání starého dřeva nebo náraz vichřice do stěny domu.
„Micku?“ zeptal se tiše do tmy. Sešel poslední schod a rozhlédl. Na téhle straně svítil měsíc pořádně a ozařoval kuchyň přízračnou září. Vypadalo to, jako by na dům někdo namířil silný halogen. Na stole stály ještě neumyté misky od polévek. Jedny dveře vedly ven, to James věděl jistě. Ale ty druhé v rohu místnosti? Hned vedle schodiště? Možná to bude ta správná místnost. Udělal dva šouravé kroky a paže si složil na hrudi, aby je zahřál. Zřetelně cítil zimu prostupující pode dveřmi. Přišel až ke dveřím a hmatal po světle. Vzápětí si uvědomil, že tady žádné světlo není. V duchu zaklel jako pohan. V takovém případě je jedno, jestli najde záchod nebo ne. Stejně na něho neuvidí. Zbývala jen jedna možnost, do které se mu vůbec nechtělo, ale potřeba byla nutnější. Přešel do předsíně a hledal své boty. Do ruky mu padl pár sněhulí. Výborně, tohle byly správné boty do takové zimy. Přísahal si, že jen vyběhne ven a hned bude zpátky. Našel klíč v zámku dveří a otočil jím. Nic se nestalo. Zkusil kliku a dveře se neotevřely, ale přímo odletěly, jak mu je ostrý vítr vyrval z rukou. Do tváře mu dýchl mráz a přinutil ho nadechnout se jen zlehka. Proč neměli zamčeno? James si byl jistý, že předtím, než je lovec ubytoval, šel zamknout dveře. Dokonce si pamatoval, že slyšel otáčení klíčku v zámku. Že by šel Mick také ven? Dále se nerozhodoval a vyrazil do noci. Zabouchl za sebou dveře a sněhové vločky se mu zaryly do kůže na celém těle jako malé jehličky. Kriste, to byla ale zima! Ničím nefalšovaná horská zima. Odhadl, že může být okolo mínus dvaceti, možná trochu více. Rychle se rozběhl za stranu domu, kde vítr nefoukal tak silně. Měsíc mu svítil na cestu. James si odfrkl, rozepnul si kalhoty a začal močit. Přitom se díval do sněhu. Najednou zpozorněl a naklonil se trochu níže. Zapnul si kalhoty a sklonil se ke sněhu. Předchozí mráz na něj najednou neměl vliv. Ve sněhu se táhla dvojice stop. Šly rovnoběžně vedle sebe, jeden otisk byl větší, druhý podstatně menší. A James hned věděl, komu taky ty boty patří. Sakra, mladík si pěkně zahrává. Kdyby ho načapal Abrahám, vzal by na něj možná i pušku. Najednou se mu zdálo, že zaslechl za rohem nějaké zvuky. To přece nebylo možné, nemohli si to za domem rozdávat. Ne v takové zimě. Polkl a vzpomněl si na to, co u stolu večer říkal Abrahám. Na tu historku o indiánských kanibalech. Zamrazilo ho v zádech a nebylo to zimou. Samozřejmě nemohl jít zpátky a vzbudit Chrise nebo Jack, aby šli s ním. Jenom nahlédne za roh a půjde zpátky. Jen tak trošku koutkem oka. Nemusí si ho vůbec všimnout. Vítr zaskučel a téměř ho srazil do sněhu. Pracně udržel rovnováhu a udělal několik kroků. Zatímco před domem nebylo tak naváto, tady byla pěkná hromada bílé pokrývky. Zabořil se téměř po pás a začal se brodit. Roh domu se blížil, jiskry sněhu svítily jako malé krystalky. Ani jediné zvíře nerušilo posvátné ticho nočního lesa, jen ten zvuk. Znovu se ozval v mezihře, kterou si vítr vybral, aby nabral sílu. James udělal rychle dva poslední kroky a jediným pohybem hlavou nakoukl za roh domu. Dech se mu zasekl v hrdle, sípavě se nadechl a téměř se rozkašlal. Žaludek se mu sevřel tak silně, že měl pocit, jako by ho svíraly ocelové obruče. Bodnutí u srdce bylo téměř nesnesitelné. Pokusil se udělat krok zpět, jeden jediný krok, ale nešlo to. V okamžiku ztuhl na místě a hleděl na tu podívanou. Něčí tělo leželo na sněhu a kolem něj byla rozlitá nějaká tekutina. Zvíře, které se hrbilo nad tělem, mohlo snad být kdysi člověkem. Vydávalo mlaskavé zvuky a zuřivě se do čehosi zakusovalo. Mrak, který stínil měsíci, odplul a Jamesovi se naskytl jasný pohled. Zvíře s dlouhými vlasy svíralo v rukou kus něčeho rudého, a když se James podíval na tělo, všiml si, že uprostřed hrudníku má velkou díru. Ne, ne, ta zrůda mu roztrhala hrudní koš pouhýma rukama a vyňala ven srdce. Zdálo se mu, že Mick ležící na sněhu, ještě trochu chroptí. To přece není možné. Nemohlo být. Ne bez srdce. Střeva mu vypadávala ven, spala na jeho břichu a rudá tekutina pomalu stékala dolů po oblečení až se vpíjela do sněhu. Kdyby v té chvíli nezaskučel vítr, James by se prozradil. Z hloubi hrdla mu vyšel chraplavý zvuk. Zvíře ponořilo jednu ruku do těla a slastně zasyčelo, když vtrhlo kus střev. James ucítil v hrdle žaludeční kyseliny a téměř začal zvracet. Zrůda se zastavila v půli pohybu. V rukou svírala kusy masa a chystala se je trhat zuby. Pak pomalu, velice pomalu, zvedla hlavu. James to sledoval a nebyl schopen se pohnout. Věděl, že jestli to neudělá, zemře. Přesto stále zíral před sebe, ruce se mu samy od sebe zavíraly v pěst. Zrůda na něj pohlédla přivřenýma očima a tentokrát James zaječel. Zařval tlumeným přiškrceným výkřikem, který připomínal spíše zavytí. Hleděla na něj Natal, dcera lovce Abraháma. Od úst jí stékaly pramínky krve, kapaly dolů po bradě a padaly na oblečení. Vlasy měla rozcuchané a ruce pevně svíraly Mickovo maso. Jako nějaké pařáty, napadlo Jamese. TO byla jeho jediná myšlenka, které byl schopen. Ty pařáty ho dostihnou, srazí ho k zemi a pak ho surově začnou trhat na kusy. Najednou se v něm uvolnila nějaká pružina. Udělal dva rychlé poskoky a vzápětí se dral sněhem zpět do chaty. Nevěděl, co víc by mohl dělat. Chtěl jen pryč, pryč od toho strašlivého masakru. Hlavou mu běžely obrazy. Mick leží na té ženské, šuká ji a najednou cítí, jak mu její ostré nehty rvou břicho. Ječí a svíjí se, ale ona ho ze sebe shodí a ponoří mu hlavu do čerstvého sněhu. Druhou rukou stále tahá a mačká, maso se postupně šklebí, až zůstane jen zející díra a pod ní pulzující orgány. James běžel o život. Neohlížel se, věděl, že by mohl spatřit smrt, která ho jistě pronásledovala. Otevřel dveře a vrazil do domu. Jediným pohybem je zase zavřel. Čekal, že dříve než roztřesenou rukou zamkne, pařát z druhé strany stiskne kliku a pak se dveře otevřou a ona po něm skočí jako rozzuřený pes. Prsty se mu třásly tak strašlivě, že klíč nemohl nahmatat. Nakonec to dokázal a zamknul. Cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy. Něco s ním lomcovalo. Jeho vlastní tělo. Třepal sebou jako v té nejhorší zimnici. Předklonil se, vzápětí se zase vymrštil nahoru a současně se pokoušel udělat krok do tmy před sebou. Dokázal to, kymácel se krok za krokem a chtěl začít křičet, aby vzburcoval ostatní. Z hrdla mu však vycházelo jen tiché skučení. Dopotácel se ke schodům, nohy roztřesené. Měl pocit, že mu povolí svěrače, tak hrozně se bál. Podíval se za sebe, do kuchyňského okna, ale její tvář tam nespatřil. Možná už číhala někde na schodech. Ne, nemožné, nemohla ho předběhnout. Přece zamykal dveře. Ale co když existovala i jiná cesta, jak se dostat do domu? James se zastavil na schodech, nadechl se a najednou se mu z plic vydral všechen ten nahromaděný zvuk. Děsivé vlčí zavytí někde z hloubi lesa doprovázelo jeho skřehotání.

LINDA

Linda se probudila z krásného snu, když venku zavyl ten vlk. Vzápětí zaslechla, jak někdo křičí. Byl to ten nejzoufalejší zvuk, jaký kdy slyšela. Rychle plácla po rameni Chrise, který ležel vedle ní a objímal ji kolem pasu. Mladík se hned probudil a zamžoural očima:
„Co je sakra?“ zabručel.
„V domě někdo křičel.“
„Nesmysl,“ odsekl a lehl si zpátky. Křik se ozval znovu. Chris se prudce posadil a podíval se na Lindu.
„Obleč se,“ nařídil a seskočil z lůžka. Linda se rychle navlékla do teplých kalhot a svetru. Společně vyrazili na chodbu. Málem se srazili s Abrahámem, který vyšel ze svého pokoje, v jedné ruce svíral lampu a v druhé brokovnici.
„Co se děje?“ zamumlal, ale když nedostal odpověď, vyrazil domem jako obr. Jeho dunivé kroky se rozléhaly jako rány kladivem. Jack vyrazil z pokoje, dlouhé černé vlasy měl rozcuchané. Vypadal jako démon v přízračném světle z lampy.
„Kdo to tak řve?“ zeptal se. Abrahám už šel dolů po schodech. Jeho dcera se vynořila ze dveří a vypadala rozespale. Protáhla se jako kočka a usmála se na Lindu.
„To je ale noc,“ postěžovala si. Vyrazili za Abrahámem. Když doklusali do kuchyně, naskytl se jim příšerný pohled. James se krčil v rohu místnosti, vedle krbu a hrozivě kňučel. Znělo to, jako by ty zvuky vydával spíše pes než člověk. Z nosu mu visely hleny a celý se třepal. Abrahám stál nad ním, lampu držel vysoko v ruce.
„Proč tady tak řveš? Stalo se něco?“ zaburácel Abrahám. Jeho dřívější klid byl ten tam. Muselo se něco stát, když ten chlap brečel v rohu jako malé děcko. Linda se podívala po ostatních. Nikde neviděla Micka, ale to nic neznamenalo. Možná byl chytřejší než ostatní a zůstal ležet v teplém pelechu. Natal se prodrala kolem ní a podívala se na trosku, která bývala mužem. James jí spatřil a zakryl si oči. Zaječel nevýslovným strachem a ještě něčím. Snad bezmocností.
„Odpověz,“ sklonil se k Jamesovi lovec a postavil ho na nohy jediným trhnutím mocné paže. Lampu mezitím odložil na okno. Musel mít strašnou sílu. James v jeho rukou vypadal jako hračka.
„Mick,“ zakvílel. Linda pochopila, že je tak vystrašený kvůli Micka, ale nechápala proč. Pak si všimla, že má na nohou boty. Proč měl boty uprostřed noci.
„Co se stalo s Mickem? Je někde venku?“
James přikývl a znovu začal vzlykat. Mezitím se pokusil mluvit.
„Ona..to ona. Z….zzzzaabila ho,“ ukázal roztřeseným prstem vedle Lindy. Profesorka se podívala na Natal. Abrahám zatřepal s Jamesem jako s kusem hadru.
„Co to meleš? Zbláznil ses?“
„Má boty. Mick není v pokoji. Musí být někde venku. Možná ho šel James hledat. Třeba ho roztrhali vlci,“ promluvil Jack. Chris se sípavě nadechl. Pak skočil dopředu a vrazil do Jamese jako nákladní vlak. Muž odletěl na zeď a sesul se k zemi. Chris po něm skočil, sevřel ho za ramena a začal řvát.
„Kde je? Kde je Mick, ty hajzle? Co jsi s ním udělal?“
Linda chtěla zakročit, ale Chris se rozmáchl a chystal se udeřit. Mohutná ruka mu sevřela zápěstí. Jediným trhnutím odhodil lovec Chrise od Jamese.
„Okamžitě toho nechejte. Jdeme se podívat ven,“ nařídil a vyrazil do předsíně. Linda se hnala za ním. Roztrhali ho vlci. Ježíši, to by ji v životě nenapadlo. Ale co když chtěl jít na záchod a skutečně šel ven? Vždyť před chvílí slyšela vlčí vytí. Neoznamoval snad vlk, že zvítězil nad svou kořistí?
„Počkejte,“ zavrčel Abrahám a vrátil se zpět do kuchyně. Vzápětí přišel a táhl s sebou Jamese, který mu visel na jedné mohutné ruce. Lovec odemknul a vyšel ven. Linda ho následovala, celá roztřepaná z toho, co může vidět. Mráz na ni dýchl jako z mrazničky. Otřepala se. Lovec se sklonil k zemi a podíval se do sněhu. Viděla nějaké stopy. Byly nejméně dvoje, to rozeznala i ona.
„Proč jsi tu šel?“ ptal se Abrahám. James vykoktal, že chtěl jít na záchod.
„Micku,“ zařval Chris. „Micku, kde jsi?“
Jeho hlas zněl zoufale. Mladík vyrazil kupředu a prodíral se sněhem. Abrahám ho zpražil pohledem. Chytil Jamese a vrazil ho Chrisovi do náručí.
„První jdu já,“ zabručel a sevřel pevněji pušku. Otočil se a podal lampu Lindě. Ta vyhlížela bokem přes jeho rozložitá ramena. Sotva vešli za roh domu, propadli se až po pás do sněhu. Linda zaklela, když jí sníh napadal za kalhoty. Lovec šel opatrně, vypadal, že je napnutý každým coulem svého těla. Vzápětí vešel za roh domu.
„Tady stopy končí,“ zaslechla Linda jeho hlas. Pak se i ona dostala za dům a posvítila si lampou. Sníh tady byl rozrytý, ale neviděla nikde Mickovo tělo. Chris sem dovláčel Jamese a mrštil jím do sněhu. James zaječel a odplazil se k domu. Pořád ukazoval prstem před sebe.
„Tady, tady to bylo,“ koktal a přitom se třásl strachem. Lindě ho bylo líto. Popošla k němu a položila mu ruku na rameno. Odmrštil ji a zařval. Vyděšeně od něj odskočila.
„Žádné tělo tady nevidím. Tvrdil jsi, že ho zabila moje dcera. Tak mluv!“
Abrahámovi z očí sršely blesky.
„Tady jsou další stopy,“ zakřičel Chris. Jack klečel vedle něj ve sněhu a zkoumal otisky. Lovec se sklonil a přikývl.
„Šel směrem k lesu. Proč by chodil k lesu pozdě v noci?“ zeptal se sám sebe. Linda se rozhlížela okolo. Sníh tu byl značně udusaný. Nemyslela si, že by jeden pár nohou mohl sníh takto udusat. Posvítila si lampu a hledala nějaké další stopy. Tohle všechno si přece James nemohl vymyslet. I kdyby to byl schizofrenik, kam se potom poděl Mick? Stopy vedly k lesu, ale proč by to dělal? Proč by tam chodil? Navíc James tvrdil, že ho zabila ta dívka? Ale jak by se potom dostala zpátky do pokoje? Samé otazníky a nesmysly. Nedokázala nic pochopit. Ve tmě bliklo světlo. Linda se podívala ke dvěma dalším domům. V obou svítily pohybující se lampy. Vzápětí se otevřely dveře a další dva muži vyšli ven. Oba měli na sobě husté kožešinové kabátce a v rukou svírali pušky. Beze slova se začali brodit směrem k nim. Linda hledala stopy. Muselo tady zůstat něco, co by jim řeklo, co se stalo. Lidé přece nemizí jen tak. Musí pro to být nějaké vysvětlení. Její pohled sklouzl po stěně domu. Najednou tma něco uviděla. Co to jen bylo? Po stěně domu vedly dřevěné kolíky. Připomínaly primitivní žebřík. Kolíky vedly ke každému ze tří oken, ke všem pokojům. Tudy by se mohl kdokoli dostat nahoru, pomyslela si.
„Ona ho jedla. Jedla ho. Jedla ho.“
Linda se naklonila více k šeptajícímu Jamesovi. Jeho hlas byl sotva více než vánek. Přesto mu rozuměla. Jedla ho? Pane bože. Odvrhla to, ale pak si vzpomněla na tu kanibalskou historku. Pojídali lidi, protože mysleli, že získají jejich sílu. Tak nějak to Abrahám večer říkal. Hrdlo se jí sevřelo úzkostí. Byly to přece jen povídačky a hloupé historky, jakých je plno na odlehlých místech. Chtěla se o tom přesvědčit, ale nešlo to. Udělala pár kroku a posvítila si na sníh. Nikdo si jí nevšímal. Muži zkoumali stopy a dohadovali se.
„Abraháme, co se tady děje?“ zeptal se jeden z mužů, kteří přišli. Abrahám rozhodil rukama a začal opakovat Jamesovu historku. Druhý lovec se hlasitě zasmál. Linda jim nevěnovala pozornost. Sklonila se ke sněhu, kde zahlédla dvě nebo tři malé kapky. Byly rudé. Trhavě se nadechla, aby nevykřikla. Takže to byla pravda. Je tady krev. Otočila se, aby zavolala na Chrise, ale pak to vzdala. Abrahám a ti dva měli pušky, a i kdyby je neměli, dokázali by si s nimi poradit raz dva. Co mohla dělat? Nic, jen mlčet a předstírat, že si ničeho nevšimla. Doufat, že všechno je jinak, než si myslela. Podívala se na Jamese. Muž na ni upáral velké vyděšené oči. Ne, on nebyl žádný zatracený schizofrenik. Byl to jen člověk, který viděl nevýslovnou hrůzu. Pojídala ho! Linda se podívala na lovce. Právě zkoumali stopy a jeden z nich ukazoval k lesu. Chris s Jackem stáli opodál a vzrušeně debatovali. Ale kde byla Natal? Linda ji našla pohledem, jak stojí u rohu domu. Útlá dívka trčela ze sněhu jako socha a její oříškové oči trvale pozorovaly…Lindu. Profesorce se zdálo, že na její tváři zahlédla úšklebek. Ještě chvíli se na sebe dívaly, pak Natal sklonila oči a šla ke svému otci. Mohla to udělat ona? Ale kam by dala tělo? Musela by ho odtáhnout někam blízko. Jak blízko? Jedině do domu, všude jinde by ho našli. Dívka měla sotva pár minut na to, aby to stihla. Linda si posvítila na stranu domu. Ano, tam, těsně pod úrovní sněhu něco bylo. Otočila se a zjistila, že se na ni nikdo nedívá. Rychle se sklonila a odhodila kus sněhu. Ve dřevě se objevil kov. Sklep! Byl tady sklep! Hodila ho do sklepa a pak sem nahrabala sníh, aby nic nebylo vidět. Krvavý sníh hodila do sklepa spolu s tělem. Všechno se v Lindině hlavě spojilo v jedinou děsivou skládačku. Pak vylezla nahoru po těch dřevěných příčkách. Jak udělala stopy vedoucí k lesu? To Linda nevěděla, ale ta dívka žila v lesích od narození. Jistě musela umět zamaskovat vlastní stopy a udělat cizí. Linda cítila, jak se jí hrůzou rozevírají oči. Podívala se po Jamesovi. Muž už nevzlykal, ani se netřásl. Jen nehybně seděl a zíral na ní. Kývla na něj na znamení souhlasu a ústy vytvarovala. Máš pravdu. A znovu. James nepatrně přikývl. Linda uvažovala, co dělat. Mohla popadnout Jamese a oba mohli utíkat k lesu. Jenže to by je lovci odstřelili jako zvěř. Navíc by tady museli nechat Chrise a Jacka, kteří nic netušili. Ne, je to nesmysl, řekl ledově klidný hlas v Lindině hlavě. Přece nevěříš tomu, co se stalo. Mohou civilizovaní lidé zabíjet ostatní? Mohla by Natal pojídat jiného člověka? Kdo ví, co James viděl. Mickovy stopy vedly přece k lesu. Třeba byl jedním z těch lidí, kteří se vzbudí uprostřed noci a vyrazí ven, aniž by o tom věděli. Linda jednoho takového člověka znala. Vstal z lůžka a šel hrát fotbal před vlastní dům, aniž by si toho byl vědom. Linda zavrtěla hlavou, protichůdné pocity se jí bily v hlavě. Každopádně teď hned nemohli odejít. Vydala se k ostatním. Jamese nechala ležet ve sněhu. Ten si bude muset pomoci sám, pomyslela si. Došla k lovcům a zaslechla, jak vyzáblý vousatý muž s dlouhýma rukama říká:
„Šel do lesa. Půjdeme s Janem hledat.“
„Najdete ho?“ zeptal se Chris a v jeho hlase zněla naděje. Lovec se po něm spiklenecky podíval.
„Mladíku! My jsme nejlepší lovci široko daleko. Ještě se nestalo, že by nám unikla nějaká zvěř, natož člověk!“
Bez dalšího slova vyrazili oba lovci zpátky k domům. Potřebovali se zřejmě pořádně obléct a vzít si solidní výzbroj. V zimě mohli být vlci v lesích pořádně nebezpeční.
„Slyšeli jste je. Jdeme zpátky,“ zabručel Abrahám a otočil se. Chris šel k Jamesovi a zvedl ho ze sněhu. James se už udržel na nohou, ale jakmile se k němu přiblížila Natal, zastavil se a pozvedl ruce v obranném gestu.
„Nic se ti nestane,“ řekl Chris chlácholivě. Vypadal, že za těch několik minut prodělal velkou životní změnu. Linda si pomyslela, že mu to jen prospěje. Možná se trochu zklidní a nebude hned vyskakovat při sebemenší příležitosti. Chris s Jamesem šli poslední. Linda se k nim přitočila.
„Byla to ona?“ zeptala se tiše. Chris na ni vrhla zkoumavý pohled.
„Zbláznila ses, kurva? Myslíš, že taková chudá holka mohla sejmout Micka? To je pěkná kravina.“
„Zabila ho. Jedla jeho maso,“ zašeptal James a podíval se Chrisovi do očí. Na okamžik spatřila Linda v mladíkových očích děs, ale hned zmizel.
„Nevěřím tomu,“ opakoval Chris. Linda na něj vyštěkla.
„Věř si čemu chceš, ale James mluví pravdu. Tam vzadu, ve sněhu, jsem našla krev.“
„Proč jsi to nikomu neřekla?“ vyjekl Chris.
„Tiše. Řeknu ti to všechno až v pokoji. Pak se rozhodneme, co budeme dělat dále.“

CHRIS

Všichni zůstali pohromadě v jednom pokoji. Cítili se tak bezpečněji. Jack a James obsadili dvě postele. Chris s Lindou se postarali o tu zbývající. Nikdo z nich se nesvlékl, přestože jim Abrahám řekl, aby šli spát. Nemají si prý dělat starosti, ti dva lovci jsou zkušení a jejich přítele zakrátko najdou. Chris objal Lindu a přitáhl ji k sobě.
„Teď nám řekni, co jsi viděla,“ zašeptal.
„Pojďte všichni doprostřed.“
Slezli z postelí a posadili se na zem jako nějací spiklenci. Chris napínal uši, jestli nezaslechne nějaký zvuk. Čekal, že se dveře jejich pokoje každou chvílí otevřou a v nich bude stát Abrahám s puškou v ruce. Nic takového se nestalo a Linda se dala do vyprávění. Čím déle mluvila, tím více Chris cítil, jak mu vstávají vlasy vzadu na zátylku. To přece nebylo možné. Přesto mu něco říkalo, že je to pravda. Když Linda domluvila, Chris se ujal slova. Jeho hlas zněl značně roztřeseně.
„Co budeme dělat? Nemůžeme zůstat v domě s chlapem, jehož dcera zabila Micka! Pane bože.“
V té jediné chvíli si neuvědomil, co to znamená. Mick je mrtvý a jemu to bylo jedno. Jeho kamarád, kterého znal od devíti let, byl po smrti a jemu to bylo jedno. Jediná jeho myšlenka nezabloudila tímhle směrem. Myslel jen na to, jak zachránit sám sebe. Jak se jen dostat pryč z tohohle ledového pekla? A jak zachránit ostatní?
„Ne. To nemůžeme. Jestliže ho zabila ona, musel o tom vědět. Spí spolu v jednom pokoji. Musel se probudit, když lezla oknem zpátky,“ řekl Jack. To byla pravda. Lovec to věděl, ale nic s tím nedělal.
„Co navrhujete? Zkusíme ho zabít?“ zeptal se James. Poslední slovo viselo ve vzduchu jako katův meč. Chris se chvíli zaobíral myšlenkou na jeho vraždu. Vzápětí to zavrhl.
„To by se nám nepodařilo. Ten chlap má v pokoji brokovnici. Jestliže jeho dcera zabila Micka, musíme počítat i s ní. Jsme bezbranní. Můžeme jen utéct, zatraceně.“
Věděl, že mluví jako malý vyděšený kluk, ale nemohl si pomoct. Mick byl po smrti, ve vedlejším pokoji spala ženská, která to udělala a její otec, jenž měl velkou zlou pušku. Vyprchalo z něho všechno jeho předešlé hrdinství. Vždycky se rozčiloval při malých věcech, vlastně kvůli úplným blbostem, ale teď to bylo pryč. Zůstal jen strach, všechno ostatní šlo stranou. Když člověk dostane strach, nezbývá čas na nic jiného. Jeho myšlenky se upínají k této jediné věci.
„Jo. Souhlasím s Chrisem. Utečeme,“ přikývla Linda.
„Teď v noci?“ zamumlal Jack.“ Tyhle lesy jsou plné vlků.“
„Možná jsou v tom zapletení i ti další dva lovci,“ řekl James. Chris cítil, jak mu přejel po zádech mráz. Tohle ho vůbec nenapadlo, přitom to bylo jasné jako facka. Mohli všichni táhnout za jeden provaz. Historka o těch kanibalech mohla být vlastně povídačkou o nich samotných. Jak to říkal Abrahám? Indiáni tenkrát řádili nedaleko odtud. Děda jeho otce byl u toho přítomen. Možní byl jeho děda kanibal. Zahnal ty myšlenky, jak nejlépe to šlo, což znamenalo, že na něj dotíraly každých pár vteřin. Cítil, jak kolem houstne atmosféra strachu.
„To je možné. Nemáme na vybranou. Půjdeme.“
Lindin hlas zněl autoritativně. Chris obdivoval její odvahu. Byla to přece jen žena a přitom byla tak odvážná. Možná to byl jen strach ze smrti.
„Ti lovci nás v lese najdou lehce,“ oponoval James.
„Drž hubu!“ vyjel na něj Chris.“Jestli máš lepší nápad, tak ho řekni. Já jdu.“
Zvedl se a přešel k oknu. Vyhlédl ven. Pak se podíval na hodinky.
„Je půl páté. Může se rozednívat okolo sedmé. To znamená zhruba dvě hodiny v lese. Když půjdeme rychle, nikdy nás nedohoní. Stačí jít odtud doprava. Tím směrem je silnice,“ řekl Chris. Linda přikývla.
„Tak dobře. Nic lepšího nám asi nezbývá,“ přitakal James. Vypadalo to, že se smířil s osudem.
„Vylezeme oknem a zajdeme si pro boty. Šli jsme poslední a Abrahám nezamykal,“ řekla Linda. Chris si uvědomil, že na boty úplně zapomněl. Budou muset jít sněhem s holýma nohama, než obejdou celý dům. Přesto ani na okamžik nezaváhal. Jack otevřel skříň v rohu. Dobře promazané dveře nezavrzaly. Byla tu spousta kabátů a bund. Každý se oblékl, jak nejlépe to šlo. Chris přešel k oknu a otevřel ho. Podíval se doprava. V Abrahámově pokoji byla tma. Vylezl z okna, jak nejtišeji dovedl a chytil se příček. Vzápětí slezl dolů. Linda ho následovala. Dopadl do sněhu a zaskučel. Ledový sníh mu sevřel nohy. Brodil se ke dveřím, a když se k nim dostal, opatrně je otevřel. Tiše zavrzaly. Vklouzli dovnitř jako myši a obuli si boty. Pak vyrazili do ledového pekla.

JACK

Jack udělal sotva pár kroků, když se zastavil.
„Musím jít zpátky,“ sykl na ostatní. Linda se zastavila a ostatní učinili totéž.
„Zbláznil ses?“ vyjela na něj.
„Něco jsem tam zapomněl,“ řekl a otočil se, aby vyrazil zpět. Linda ho popadla za rukáv.
„Nic nemůže být tak důležité jako tvůj život. Tak jdeme!“vyjela na něj. Jack jen zavrtěl hlavou a vytrhl se ze sevření. Pak běžel zpátky. Linda za ním zamumlala.
„Tak dobře. Čekáme tě v lese pět minut, pak mizíme.“

V ABRAHÁMOVĚ DOMĚ

Za sklem v Abrahámově pokoji se objevil vousatý obličej. Muž tiše otevřel okno a vykoukl ven. Vpravo od domu utíkaly tři postavy směrem k lesu. Jsou mazaní, pomyslel si lovec. Běží na odvrácenou stranu, protože si myslí, že je neuvidím. Myslí si, že spím jako dudek, pomyslel si muž, který sám sebe nazýval Abrahámem a pousmál se. Stejně to bylo jedno, protože Jack se vracel do rodného domu. Abrahám se vyklonil ještě více z okna a zavyl jako vlk. Z lesa zazněly dvě odpovědi. Abrahám se otočil a podíval se na dceru, která stála v pokoji s úsměvem na rtech. Byla oblečená do vlněného kabátu a na rukou měla rukavice. V pravé ruce držela pistoli, byla to stará zbraň, možná ještě z minulého století. Abrahám popadl brokovnici a otevřel dveře. Na chodbě stál muž, který sám sobě říkal Jacku a usmíval se.
„Otče,“ zamumlal a objal lovce kolem ramen. Beze slova učinil totéž se svou sestrou.Všichni tři divoce zavyli. Když vybíhali z domu, Jack se zastavil v kuchyni, zatímco oni dva pokračovali. Vešel do dveří v rohu kuchyně a rozhlédl se. Oblékl si huňatou kožešinu, za pásek vetknul dlouhý indiánský nůž a popadl kopí. Tyhle zbraně pamatovaly ještě časy jeho prapraděda, který byl svědkem masakru bílých osadníků, když je tenkrát v dávných časech napadli indiánští kanibalové. Dobře, že tenkrát prapraděda nezabili, ale vzali ho k sobě a tam ho krmili lidským masem. Děd se rychle zotavil. Kdyby to tak nebylo, ani Jack by teď necítil tu obrovskou sílu ve svých pažích a v celém těle. Měl chuť na lidské maso, potřeboval ho. Pod očima si udělal dvě rychlé čáry uhlíkem. Zavyl a vyrazil do sněhu. Lov právě začal.

JAMES

„Kde je?“ zeptal se James snad už podesáté. Doběhli na kraj lesa a krčili se za nejbližšími stromy, udýchaní a vyděšení. Během cesty sem James čekal, kdy se ozve varování, že prchají. Ale byli tady a nic se nedělo. Snad Abrahám opravdu o ničem nevěděl. Ně, to byla absurdní myšlenka. Ten muž byl vrah a zabiják. Když lezl z okna po příčkách a seskočil pak dolů, podíval se do míst, kde Linda viděla železné dveře do sklepa. Zahlédl na kovu několik tmavých skvrn. Vůbec si nenamlouval, že to není krev. Byla to krev a rozhodně ne zvířecí.
„Ten už nepřijde,“ konstatoval Chris s děsivou jistotou. James ho chtěl okřiknout, ale vzápětí si uvědomil, že má pravdu. Musí odtud co nejrychleji zmizet. Jestli se Jack nevrací, znamená to, že ho dostali a ví už taky, že zmizeli oni.
„Jdeme. Rychle,“ sykl na ostatní a rozběhl se lesem. Přál si, aby mu oponovali. Aby mu řekli, že Jack ještě určitě přijde, ale neudělali to. Měsíc jim svítil na cestu. James se sněhem brodil tak nejrychleji, jak jen dokázal. Najednou ztuhl uprostřed pohybu, protože zavytí, které zaslechl bylo tak děsivé, že mu vstaly chloupky na celém těle. Zamrazilo ho až do morku kostí, vzduch se zdál ještě ledovější než dosud. Vzápětí odpověděly další dvě zavytí. Vlci už o nich věděli. Nebo se o nich brzy dozví. Co by jim mohli udělat? Možná by je roztrhali na kusy. Zatraceně, jestli mají hlad, tak je rozsápou. Jsou úplně bezbranní a v hlubokém sněhu se s jejich rychlostí nemůžou vůbec srovnávat. Přidal do kroku, otočil se a viděl, že Linda je hned za ním. Musel tu ženu obdivovat. Měla sil na rozdávání a přitom kdo by tušil, co se skrývá v tak hubeném těle.
„Doleva. Už jsme dost daleko,“ zaslechl Chrisův hlas. Opravdu, obešli již dům dostatečně. Bylo na čase vrátit se do původního směru a zamířit k silnici. Když si máknou, můžou to zvládnout do svítání. Na silnici možná někoho potkají. Dřevorubce nebo sněžný pluh. Kohokoliv nebo cokoliv. Je to jedno. Hlavně pryč odtud. Zakopával o kusy stromů, pohřbených pod nánosy sněhu. Vpravo od nich se vynořily zase skály a bylo jich čím dál tím víc. James se modlil, aby zase nevytvořily neprostupnou barikádu. Hned potom ale začal přemýšlet nad tím, že mezi skalami by se mohli ukrýt. Kdo jiný než úplní zoufalci by lezl po zmrzlých skalách. James měl strach. Obrovský strach. Vnímal každou částečku svého těla a v ní byl obsažen morbidní, vesmírný strach. V srdci mu hloubil strach díru jako nějaký permoník, v hlavě se přeměnil ve slova a dodal obavám novým rozměr, svazoval nohy a rozklepával ruce. Přesto popoháněl vpřed více než cokoli, co kdy James cítil. Stromy se před nimi trochu rozestoupily. To bylo v pořádku, protože je aspoň nešlehaly větve a nebránily jim v pohybu. Za sebou slyšel těžké oddechování. Kdesi v dáli zavyl vlk. Měsíc na chvíli zmizel za mrakem, vzápětí však znovu ozářil celou scenérii. Zahřměl hrom. James sebou polekaně trhnul.
„K zemi,“ slyšel svůj hlas. To nebyl hrom, došlo jeho mozku o chvíli později. Kolem hvízdla kulka, minula prchající trojici jen o milimetry. James se vybičoval k nelidskému úsilí. Nešel, on sněhem přímo plaval. Nemůžou ho trefit. Ne, když bude v pohybu a při tak mizerném světle.
„Ježíši,“ zaslechl něčí hlas vedle sebe. Zjistil, že se válí ve sněhu, ale nevěděl proč. Proč to dělal? Teprve po chvíli ucítil, jak se mu zády rozlévá nesnesitelná bolest. Její epicentrum bylo někde mezi lopatkami. Zaslechl děsivé zavytí a další výstřely.
„Vstávej!“ řval něčí hlas a ten někdo se ho pokoušel zvednout. Bylo to nesmyslné. Nikdo nemohl zvednout mrtvou váhu v tak vysokých závějích. Viděl před sebou rozmazaný ženský obličej. Kdo to jen byl? Všechno bylo zničehonic tak pomalé, jako by sledoval svět, který se otáčel dvakrát pomaleji než dříve. Pak si vzpomněl. Linda. Slyšel další hlasy, divoké a řvoucí radostí. Jdou po nich, jdou přece po nich.
„Vypadněte, kurva,“ vyloudil ze sebe a povolily mu všechny svaly v těle. Ležel ve sněhu jako mrtvola a přitom ještě žil.
„Pryč,“ zaječel nějaký mužský hlas. Kdo to byl, si už James nevzpomínal. Taková je tedy smrt, pomyslel si, když se mu celým tělem začal rozlézat chlad. Zavřel oči a poddal se té zimě. Bolest, která mu bušila do zad, nebyla nic v porovnání s tou, která mu vybuchla v hrudníku. Nějaká hrozivá síla ho zvedla ze sněhu. Vytřeštil oči do vousaté tváře. Nějaký chlap držel v rukou kus jeho vnitřností a zuřivě je pojídal. Krev mu stékala po vousech. V obličeji měl neuvěřitelně spokojený výraz. Jamesovi se samy od sebe zavřely oči a on zařval tou strašnou bolestí…

LINDA

Prchala lesem jako štvaná zvěř, kterou ve skutečnosti byla. V plicích jí hořel oheň, který nemohla uhasit. Naopak, byl silnější a silnější, až nakonec vybuchl a pálil neustále. Každé nadechnutí bylo utrpením. Za sebou slyšela Jamesův řev. Zněl jako vytí nějakého zvířete. Bylo to hrozné a příšerné. Její myslí běžely obrazy toho, co s ním dělají. Svědek Mickovy vraždy zaječel naposledy a pak jeho křik přešel v tiché zabublání. Konečně našel svou spásu ve smrti.
„Rychleji, rychleji,“ křičel Chris, který se prodíral sněhem vedle ní. Pokoušela se, ale nešlo to. Byla úplně vyčerpaná. Po jejím oblečení stékala krev, také ruce měla úplně rudé, když se pokoušela Jamese postavit na nohy. Sakra, měla zdrhat hned, jemu již stejně nebylo pomoci. Takhle ztratili několik drahocenných vteřin.
„Ke skalám,“ zavolal na ni Chris a změnil směr. Dovolila si ohlédnout se. Dva matné stíny se pohybovaly mezi stromy. Lovci jim byli znovu na stopě. Linda zabočila směrem ke skalám, které se před nimi tyčily jako mohutná torza středověkého hradu. Tady, uprostřed pustiny a ničeho, nemohli spoléhat na pomoc. Mohli jim utéct jen díky svým vlastním schopnostem. Celý její život byl najednou v prachu. Veškeré malichernosti, které dříve pokládala za důležité, se rozplynuly v obláček dýmu. Byly tak nicotné. Najednou spatřila mezi skalami otvor. Tak tam mířil Chris. Skály mohly být jejich jedinou záchranou. Lovci tam mohli ztratit stopu nebo ji mohli hledat tak dlouho, aby jim poskytli šanci na větší náskok. Vroucně v to doufala.
„Uuuuuaaaaaa,“ ozvalo se dvojité zavytí. Lindě se zdálo, že je mnohem blíže než před chvílí.
„Rychleji,“ zařval Chris a prodral se mezi skály. Měsíc tady pronikal méně jasně a Chrise viděla jen jako matný stín před sebou. Tady se svým pronásledovatelům ztratí. Oddechovala a ukrajovala další metry. Jak daleko ještě může být silnice? Kolik může zbývat do svítání? Byla si jistá, že mnoho ne. Utíkali už zatraceně dlouhou dobu. Skály se svíraly stále těsněji. To ne, jenom to ne. Pane bože, dej, ať ty skály nekončí. Ať vedou dál. Její přání bylo vyslyšeno. Skály se rozevíraly jako tlama obrovského zvířete. Chrise už zase viděla jasně před sebou. Byl sotva deset kroků od ní. Vytí ji skoro ohlušilo. Na záda ji dopadlo něco těžkého. Srazilo ji to do sněhu. Nadechla se, ale místo vzduchu ji do úst pronikl jen sníh. Zoufale se pokoušela nadechnout, vydýchané plíce řvaly po kyslíku. Zvedla se, váha najednou někde zmizela. Nadechla se a začala kašlat, současně se pokoušela zamrkat oslepenýma očima a plazit se dál.
„Pozor,“ slyšela Chrisův hlas. Nevěděla proč. Čísi ruka ji uchopila za zápěstí a trhla s ním. Byla to taková síla, že jí zápěstí okamžitě prasklo. Zařvala bolestí a otevřela oči. Přes závoj oslepení a bolesti spatřila vousatý obličej bývalého řidiče. Muž byl oblečen do huňaté kožešiny a v obličeji měl výraz bezmezné radosti. Přiblížil svá ústa až k jejím a zavyl. Zařvala strachem a pokusila se mu vytrhnout. V přítmí se něco zalesklo. Zahlédla dlouhý nůž, který svíral v ruce. Byl otočený směrem vzhůru, podobně jako se používá nůž ke kuchání zvěře.
„Vydrž.“
Znovu Chrisův hlas. V břiše jí vystřelila bolest. Krev pocákala Jackovu tvář hustými stříkanci. Podívala se dolů a viděla, že nůž vězí v jejím břiše až po rukojeť. Jak se tam proboha dostal? Nemohl přece projít tak hluboko. Měla v žaludku dvacet centimetrů kvalitní oceli. Slyšela sama sebe, jak sténá. Rozmáchla se levou rukou a udeřila. Žabikuch jí vyjel z břicha a bolest ještě zesílila. Válela se ve sněhu a chtěla zastavit krev, která valila z rány. Tekla proudem a rozlévala se všude kolem. Slyšela, jak se řidič ďábelsky směje. Znovu ji bodl do břicha a tentokrát zatáhl vzhůru. V jejím těle praskaly kosti pod indiánskou ocelí. Chris nepřišel na pomoc, jak slíbil. Nejspíše už prchal. Poslední, co viděla, byly krvavé ústa jejího vraha.

POSLEDNÍ SMRT

Chris běžel o život a byl si toho plně vědom. Když viděl, jak zabijákův nůž kuchá Lindu, uvědomil si, že nemá naději na záchranu. Místo toho se otočil a prchal, jak nejrychleji dovedl. Kdysi býval na střední škole přeborníkem a teď to plně dokazoval. Sníh létal na všechny strany. Chris najednou zjistil, že už nemá strach. Místo toho v něm bublalo něco jiného. Jeho starý známý kamarád vztek byl zase zpátky. Nenáviděl ta muže a udělá vše proto, aby uprchnul a mohl se potom pomstít. Kdyby teď stál proti někomu z nich v boji muže proti muži, byl si jistý, že by ho rozsápal na kusy. Otočil se, aby se podíval, kde je jeho pronásledovatel, ale zahlédl jen letmý stín. Kopí mu prošlo zády a jeho hrot vylétl z druhé strany. Sprška horké krve zkropila sníh. Chris se zastavil na místě, zakymácel se a rukama sevřel chladnou ocel. Nevěřícně pozoroval zbraň, která mu trčela z břicha. Pomalu se předklonil, zaskučel a složil se do sněhu. Bolest vystřelující z místa zásahu byla neuvěřitelná. Zaslechl vítězné zavytí. Otočil se na bok a podíval se za sebe. Tři stíny se k němu řítily a mávaly zbraněmi. Vypadali jako divocí lidé z doby kamenné. Nad lesem vyšlo matné slunce. Ozářilo postavy, které krvelačně cenily zuby. První zabiják k němu přiběhl a zabořil mu ruce do masa kolem rány. Chris zaječel a zkroutil se.
„Pusť ho,“ zavelel řidič Jack a odhodil muže stranou. Sklonil se nad Chrisem a chvíli ho pozoroval.
„Jsi silný. Budeme tě potřebovat,“ řekl a hodil něco na sníh před jeho obličej. Chris to pozoroval unavenýma očima, které se neustále chtěly zavřít. Věděl, že jestli to udělá, už je neotevře. Co znamenalo to budeme tě potřebovat? Podíval se na to, co leželo na sněhu. Bylo to lidské srdce.
„Sněz to,“ zavrčel a popadl srdce do ruky. Zmáčkl ho jako hadrovou panenku a krev se rozstříkla kolem. Chris neměl daleko ke zvracení. Bylo mu zle, strašně zle. Strach se vrátil. Nebyl to strach ze smrti, ale z toho, co by mu mohli udělat. Stáli kolem něj jako smrťáci připravení jej kdykoliv s radostí roztrhat na kusy. Jednomu z nich se chvělo chřípí, jak byl zdivočelý z pachu krve. Za pasem druhého byl dlouhý zahnutý nůž. Cítil, jak jej sníh začíná zmrazovat. Prostupoval celým jeho tělem.
„Budu ti muset pomoct,“ zasmál se Jack štěkavým smíchem a otočil kopím v ráně. Za východu slunce prožíval Jack svou nejhorší agónii v životě. Vždy se vysmíval strachu a bolesti, ale teď pochopil, že je to to jediné, na čem skutečně záleží. Hlava mu klesla k srdci, které Jack držel v ruce.
„Umřeš, jestli to nesníš. Tak sakra dělej,“ zamumlal a pohnul s rukou. Chris ucítil pach čerstvé krve. Převládl u něj jediný základní instinkt. Musel přežít za každou cenu. A ten instinkt mu říkal, aby se zahryzl. Nadechl se a zabořil zuby do srdce. Cítil, jak drtí kusy šlach. Horká sprcha se mu rozlila po ústech a přinutila ho zakašlat. Trhl hlavou a kus srdce mu zůstal v ústech. Několikrát zažvýkal a pak polknul. Krev mu tekla po bradě jako zvířeti. Nadechl se a několikrát zadávil. Bolest nešla vydržet, zaplnila celé tělo. Avšak kromě ní se tu objevila další věc. Něco, co nedokázal popsat. Něco nepopsatelně krásného a silného. Než na to mohl přijít, omdlel.

ZNOVUZROZENÍ

Když otevřel oči, zjistil, že leží v nějaké místnosti. Podepřel se lokty a posadil se. V rohu místnosti seděla Natal. Podívala se na něj, usmála se a odešla.
„Otče. Je vzhůru,“ slyšel její křik z chodby. Byl zase v jejich domě. Snažil se vzpomenout si, co se stalo. V zádech cítil tupou bolest, ale nebylo to nic hrozného. Protáhl se a čekal. Nic víc dělat nemohl. Po chvíli do místnosti vstoupil Abrahám, Natal, Jack a dva další lovci. Abrahám držel v ruce misku s nějakým pokrmem, z něhož se kouřilo. V jediném okamžiku se Chris vzpomněl. Pamatoval si pocit, když v něm vězelo kopí i to, jak se zahryzl do kusu lidského masa. Vůbec mu to nevadilo. Když se nadechl, zjistil, že se cítí lépe, než kdykoliv jindy. V žilách mu proudila jiná krev, svaly měl napnuté k prasknutí. Všichni čtyři ho pozorovali a vyčkávali.
„Jak dlouho jsem tady?“ zeptal se.
„Tři dny,“ odpověděla Natal.
„Jak jsem se mohl tak rychle uzdravit?“ zjišťoval překvapeně. Abrahám se usmál a vycenil zuby.
„Dostával jsi kvalitní stravu.“
Chris zaslechl, jak mu kručí v břiše.
„Mám hlad. Dejte mi maso.“
Nepochyboval o tom, jaké maso chce sníst. Celé jeho tělo to žádalo. Byla to neodolatelná potřeba. Bylo to stejné, jako kdyby se potřeboval zhluboka nadechnout. Abrahám mu podal misku. Byla v ní horká polévka. Chris po ní chňapl a rychle nabral lžící. Zůstal na ní kus lidského prstu. V nose ucítil pach lidského masa. Jeho čich se zlepšil, měl větší sílu, byl dokonalý. Šťastně se usmál a zakousl se do prstu. Abrahám a lovci se hlasitě rozesmáli. Pak obstoupili Chrise a položili mu ruce na ramena. Natal se k nim připojila.
„Vítej do našich řad, bratře,“ řekl Abrahám a díval se mu přitom do očí.“Je nás málo a budeš pro nás velmi cenný. Potřebujeme totiž více masa. Zásoby nejsou velké.“
Znovu se zasmáli. Tentokrát se úsměv rozlil i po Chrisově tváři. Věděl, jak to lovec myslel.
„Vítej, bratře.“
„Vítej, bratře.“
„Vítej, bratře.“
„Vítej, bratře.“

EPILOG

Motor zakašlal a zhasnul. Řidič zaklel a pokusil se znovu nastartovat. Bez výsledku.
„Skvělé,“ zamumlal jeden z šesti pasažérů a zavrtěl hlavou. Řidič jménem Chris se otočil a podíval se na cestující.
„Nejede to,“ oznámil pomalu. V duchu se usmíval a prohlížel si jejich těla. Bude na nich spousta dobrého masa.