Aleš Incédi - V objetí šílence

Samuela Morwitze strašně bolely zuby. Sžíravý nepříjemný pocit mu bublal někde vzadu v ústní dutině a ničil veškeré jeho naděje na to, že by dnes mohl kvalitně zapnout mozkové buňky. Jako by mu někdo píchal jehlou do stoličky hodně hluboko. Jak se má proboha v takové situaci soustředit na práci? Navíc to strašné vedro. Na oknech v jeho kanceláři byly sice zatažené rolety, to však neznamenalo, že by tam bylo menší horko než venku. Sluneční paprsky útočily na každý kousíček odkryté plochy, rozpalovaly ho do ruda. Větrák na stropě jel na plné obrátky, ale ani on nestačil. Samuelovi se lepily vlasy na vysoké čelo, čůrky potu mu stékaly po spáncích. Košili měl propocenou v podpaží a na zádech. Děkoval bohu, že má kancelář sám pro sebe. Nezvládl by teď nikoho, kdo by seděl naproti němu nebo vedle něj a každý okamžik by si postěžoval na to vedro, případně na to, že je strašlivě zpocený. To opravdu ne.
„Příroda se na nás musí hodně hněvat,“ zamumlal Samuel. Bydlel ve Philadelphii dvanáct let, ale takové horko tady nikdy nezažil. Extrémní teplota začala všechny sužovat už před týdnem a zdálo se, že nemíní jen tak ustoupit. Samuelovi to připomínalo scény z katastrofických béčkových filmů. Horko, lidé padající k zemi únavou, neznámá infekce šířící se po městě. Zasmál se sám pro sebe jako nějaký šílenec. Skutečně nemohl ani na okamžik myslet na práci. Papíry na velkém stole před ním mu připadaly jako z jiného světa. Tužku nemohl ani vzít do ruky, dlaň měl hned zpocenou a nechutně kluzkou. Počítač na něj mrkal unaveným okem. Jistě i on cítil, že ne vše je v pořádku. Někde zvenku se ozvalo zatroubení. Samuel téměř zaklel. Horko povzbuzovalo v lidech negativní pocity. Stačil malý popud, nepatrný nesmysl, a lidé byli schopni vyletět jako čertík z krabičky. K nadávkám a někdy i pěstem nebylo v takovém počasí nikdy daleko. Řidiči byli nervóznější než kdykoliv jindy. Samuelova kancelář v osmém patře byla přímo nad hlavní ulicí. Kolony aut troubily a povykovaly celé dny.
„Kriste pane,“ sáhl si Samuel do úst a nahmatal vzadu oteklý zub. Vypadalo to, že se tam usídlila celá kostka cukru, tak velké to bylo. Zasyčel bolestí a vyndal ruku. Prsty měl vlhké a zasliněné. Podíval se na hodiny a zjistil, že mu chybí ještě nějakých šest hodin do konce normální pracovní doby. Tenhle týden se vlekl neskutečně, s bolestí zubu dvakrát tak déle než normálně. Samuel uvažoval nad tím, že cesta domů se protáhne z obvyklých patnácti minut na pětatřicet, protože všude byly zácpy a auta jezdila tak pomalu, že to vypadalo, jako by stála úplně na místě. Skončí ve dvě, o půl třetí musí čekat dceru před školou, ve tři bude doma. A zrovna dnes ho měl navštívit ten právník kvůli nějakým nesrovnalostem s otcovým majetkem. Starý pán po sobě zanechal dům, dva víkendové domky, několik aut a k tomu majetek za dobrých pár miliónů. Jenže po něm nezůstala ani poslední vůle, ani nikdo, kdo by se mohl zaručit, že majetek má po jeho smrti dostat jediný syn Samuel. Samuel to všechno chtěl shrábnout. Pochopitelně. S takovým jměním by si konečně připadal jako boháč. Něco, co chtěl vždycky v životě být a nedařilo se mu to. Musel si pořád dávat pozor na každý utracený dolar, na každý mizerný cent. Splácet hypotéku a další půjčky, chodit na nákupy, omezovat se v zábavním parku, když tam občas s manželkou vzali dcerku. Chtěl už z toho konečně vypadnout, na víkend si zajet na chatu, provést dceru po městě v novém bouráku, koupit si luxusní sako za pár stovek dolarů a ženě nějaké pěkné šperky a šaty. Připadal si jako blbec a packal, když nad tím tak přemýšlel. Bolest zubu jen zvyšovala pohrdání sebou samým. Vysokoškolák, účetní jedné z velkých firem a kam to dotáhl? Nikam. Zatímco jeho kamarádi už dávno povýšili, on pořád seděl v jedné z těch mizerných poboček a vydělával průměrný plat. Muselo se to změnit.
„Ty na mě moc nečum,“ zamumlal k obrazu na zdi. Byla na něm fotka generálního ředitele, chlapíka s šedivými vlasy a krátkým knírkem. Samuel si představoval, jak se na té fotce skví on v nejnovějším obleku. Na ruce rolexky, kolem krku pár zlatých řetězů a ten jas v očích. Jas, který by všem říkal, že on už něčeho dosáhl. Přesně tak, pomyslel si Samuel. Potřebuji něčeho dosáhnout, seberealizovat se. Takhle přemýšlel, když se dveře do jeho kanceláře otevřely a vešel obtloustlý chlapík s malým nosem a naducanými tvářeni, které byly pořád červené, jako by se právě vrátil odněkud ze Sibiře.
„Přeji dobrý den, pane Morwitzi,“ řekl. Nevím, jestli bude tak dobrý, zauvažoval Samuel, protože najisto věděl, co mu ten zakrslý skřet v saku chce. V ruce držel složku s papíry, které Samuel tak důvěrně znal. Aniž by se zeptal, posadil se do křesla naproti. Hleděl na Samuela přes velký dubový stůl, rozvalený v křesle a masitými prsty svíral Samuelův osud. Účetní viděl, jak tomu chlapovi, jmenoval se Adam Greztky, stéká po tváři pot. Musel se hromadit někde v zákrutech toho tuku, kterého měl Greztky požehnaně. Samuel vzdáleně slyšel troubení aut, vnímal větrák nad sebou a děkoval bohu, že má všude zatažené rolety, takže nikdo nemohl vidět, že je u něj ten malý šašek. Samozřejmě, že to věděli, opravil se v duchu, ale alespoň na něj nezírali. Samuel s ostatními nikdy neměl dobrý vztah. Ne že by nechtěl, ale seděl celou pracovní dobu ve své kanceláři, sčítal, odečítal a zapisoval čísla a odcházel jen na polední pauzu. Nikoho z nich ani pořádně neznal. Vlastně je neznal vůbec. Ježíši, pracoval tady dvanáct let a možná neznal ani jméno chlápka, který seděl v kanceláři vedle něj. Není tohle paradox? No, možná to bude za chvíli jedno.
„Jistě víte, kvůli čemu jsem tady,“ začal Greztky a bylo vidět, že se ve své pozici vysloveně vyžívá. I přes ten pot a kila navíc si mohl dovolit Samuela buzerovat.
„Ano,“ odpověděl jen Samuel a čekal, že nastane zemětřesení. Že se ten zatím hodný Adam Greztky změní ve zlého Adama Greztkyho a začne chrlit oheň a lávu.
„Pane Morwitzi, naše firma k vám má velkou důvěru. Pracujete u nás dvanáct let, nemýlím se?“
Schválně natahoval jednotlivá slova, poklepával prsty na složku a neustále hleděl Samuelovi do tváře. Tohle skutečně nesnášel. Chtěl, aby ten malý tlusťoch vypadnul z jeho kanceláře a nechal ho na pokoji. Bylo mu čtyřiatřicet a nikdy si ještě nepřál něco vroucněji. Samozřejmě mu také nikdy ještě nešlo o místo.
„Ve vašich výkazech je chyba na chybě. To nemůžeme tolerovat, chápete?“
Chápete řekl jako chchchááááááápete.
„Jistě.“
Samuelovi zněl jeho hlas podivně dutě, cítil nejisté svírání v oblasti žaludku a uvažoval, co by řekl doma ženě, kdyby ho vyhodili. Greztky hodil papíry na stůl.
„Víme, že jste loajální. Pokuste se neopakovat stejné chyby. Tohle není výhružka, je to jen konstatování faktu. Naše firma je seriózní a je známa svou spolehlivostí. Rozumíte? Jde nám o důvěru našich klientů. Jak můžou mít důvěru, když uvidí tohle?“
Poklepal prstem na složku. Znělo to jako umíráček. Někde venku se ozvala rána, jak do sebe třeskla dvě auta. Možná dokonce více než dvě.
„Jste zkušený a dobrý pracovník. Nemáme zájem na tom, abyste byl bez práce. Náhradu za vás bychom museli znovu zaučovat a to by nás stálo čas i peníze. Ponecháme si vás dále ve firmě a…“
To Samuelovi stačilo. Připadalo mu, že si oddechl tak hlasitě, že to tomu chlapovi naproti odfouklo pramen vlasů z čela. Cítil, jak mu ten svíravý pocit okolo žaludku ustupuje. Cítil se jako školák, který zjistili, že nedostane dvojku z chování. Přesto v něm vzrůstal i jiný pocit. Vztek. Ten malý tlusťoch s ním jednal jako s naprostým odpadem. Naše firma tohle a naše firma tamto. Dal mu jasně najevo, že neznamená nic, že je pouhou položkou v celé firemní kultuře, jen malou nepatrnou částečkou, kterou mohou kdykoliv vyměnit. Transplantovat, tak by se to dalo nazvat.
„…je vám však doufám jasné, že se to už nesmí opakovat? Pane Morwitzi, vnímáte mě vůbec?“
„Poslouchám vás. To je ten zub,“ odpověděl Samuel, co ho právě napadlo. Když to řekl, zjistil, že mu celá ústa doslova hoří. Bolest tepala jako by měl v zubu nějakého malého skřítka s krumpáčem. Jeho práce mu šla zřejmě dobře od ruky.
„Jaký zub?“ zakabonil se Greztky nechápavě.
„Ale to nic. Bolí mě zub a nemůžu se na nic pořádně soustředit.“
Greztky jen přikývl a pak se mírně pousmál.
„Ale tenkrát vás snad zub nebolel nebo ano?“
Jistě, takový člověk jako on si nemohl odpustit jedovaté popíchnutí. Tlouštík se zvedl z křesla, sádlo se na něm zatřepalo, a mávl na rozloučenou.
„Přeji pěkný den, pane Morwitzi.“
Stejná uvítací fráze, stejná konečná fráze, ten chlap je jedovatý jako škumpa. Samuel seděl po jeho odchodu v křesle ještě dobré půl hodiny bez jediného pohybu. Pocit uvolněnosti, který se dostavil, byl natolik skvělý, že ho nechtěl rušit. Připadal si jako mariňák, který právě přežil nesplnitelnou misi. Otázka je, jestli ho nadřízení nebudou chtít zlikvidovat tak jako tak.
„Budu si už dávat pozor,“ řekl Samuel obrazu na stěně. Rozhlédl se po kanceláři. Všechno tady pro něj bylo důvěrně známé. Čtvercová místnost, velký stůl u stěny, jeden obraz na stěně, tři velké skříně s dokumenty a různými papíry u druhé zdi, dveře vedoucí na chodbu, okna, ze kterých měl pohled na ulici a na město. Znal to tady jako své boty. Pane bože, strávil jsem dvanáct let života v jediné místnosti, v jediné kanceláři, pomyslel si Samuel zmateně. Jak je možné, že jsem na to nepřišel dříve? Mohl jsem být tak slepý? Jak to, že ostatní jeho kamarádi jsou již dávno na vyšších pozicích a jen on tady ztvrdnul? Zub ho znovu zabolel, bylo to nesnesitelné. Ještě nikdy v životě ho zub tak nebolel. Musel tam mít díru jako jícen sopky. Postavil se a přešel přes kancelář, rázoval sem a tam. Pak popadl sako a svoji tašku s dokumenty. S tím zubem bude třeba něco udělat. Raději hned než později. Práci pak může dodělat doma. Otevřel dveře a vyšel na chodbu. Uličkou se zrovna řítil nějaký pomocník s kupou papírů v napřažených rukou. Jen těsně Samuela minul. Účetní se vydal na konec chodby, kde bylo schodiště. Druhým směrem pak vedla další chodba, kde se nacházely kanceláře ředitelů. Samuel tam pohlédl a jen se ušklíbl. Naser si, řekl tlouštíkovi v duchu. Seběhl dolů po schodech a zastavil se u vrátnice. Žena středního věku ho nepřítomně pozdravila. Pracovala tady určitě déle než Samuel a ani ho neznala jménem.
„Co potřebujete?“ zeptala se a Samuel přitom zahlédl žvýkačku v jejích ústech. Sklonil se k okénku, které je vždycky tak nepochopitelně nízko, že se člověk musí sehnout a promluvil do otvoru.
„Jsem účetní Samuel Morwitz. Odcházím k zubaři s naléhavým problémem, tak si mě prosím zapište, kdyby mě někdo sháněl.“
Otočil se a kráčel ke dveřím, velký skleněným luxusním dveřím, které vypadaly jako vrata. Slyšel, jak se za ním otevírají dveře vrátnice.
„Oznámil jste to svému nadřízenému?“ zaječela ženská. Měla vysoký pisklavý hlas. Samuel ji v duchu viděl jako matku pubertálních dětí, na kterých si vybíjí svůj stres z práce. Neobtěžoval se jí odpovědět. Otevřel dveře a vyšel na ulici.

Samuel vztekle udeřil do volantu a zatroubil. Nebyl sám, kdo učinil něco podobného. Před ním se táhla dlouhá kolona aut a rozhodně nemínila hned tak skončit. Kam až Samuel dohlédl, tam se kupilo jedno auto za druhým. Celý most byl přecpán k prasknutí a ti idioti někde vpředu opravovali cestu a mohlo se jezdit jen po jednom. To způsobilo, že se jinak tříminutová cesta protáhla na desetinásobek. Samuel uvízl někde uprostřed a hořce litoval, že nešel k zubaři pěšky. Teď nemohl jen tak vystoupit a nechat své auto stát, protože by tím zablokoval celý provoz. Musel si to pěkně odsedět od začátku do konce. Co jsi chtěl hochu, to máš, pomyslel si nasupeně. Slunce nemilosrdně pražilo na jeho auto, vpíjelo se doslova všude. I když měl otevřená všechna okna, pořád tam bylo vedro na padnutí. Vůbec nezáviděl dělníkům, kteří se někde vepředu lopotili s krumpáčem nebo polévali zem horkým asfaltem. Dokonce i přes kryt pro řidiče prosvítaly paprsky a nacházely si cestu k Samuelovým slunečním brýlím, za kterými trpěly oči. Samuel nikdy neviděl příliš dobře a všechny tyhle odlesky mu jeho zrak jen zhoršovaly. Konečně se kolona trochu pohnula. Samuel zaklel a zakašlal. Před ním jel dlouhý kamion a chrlil taková mračna dýmu, že to vypadalo jako by byl biologická zbraň. Přesto nechával Samuel okna otevřená.
„Kurva, no tak jedeme,“ zablábolil a učísl si vlasy. Nahoře, na temeni hlavy, cítil pod prsty malou lysinu. Jeho otec byl plešatý v pětatřiceti, takže si mohl gratulovat, že má zatím tolik vlasů. Když to půjde dobře, vydrží mu porost ještě pár dalších let. Sehnul se k rádiu a zapnul ho. Místní stanice hrála celý den staré rockové pecky, ve kterých se Samuel vyžíval. Auto zaplnila burácivá kytara a chraplavý hlas. Alespoň tohle mu pozvedlo náladu. Náhle ho zub zabolel tak hrozně, až mu z očí téměř vyhrkly slzy. Ruka mu instinktivně vylétla k ústům. Tohle se skutečně nedá vydržet. Někdo za ním zatroubil.
„Co to děláš?“ zařval Samuel, sotva se otočil. Nějaký chlap v hondě objížděl ostatní po chodníku. Opravdu, vjel polovinou svého vozu na chodník, druhou na cestu a pomalu se prodíral vpřed. Samuel na řidiče neviděl, protože honda měla tónovaná skla. Celá se nakláněla, jak jela nakřivo, ale šlo to. Lidé, kteří šli po chodníku, nechápavě uskakovali stranou. Ozvalo se další troubení. Panebože, všichni jsou tak nasraní, pomyslel si Samuel. I on to v sobě cítil. Horko ho dovádělo k věcem, které by normálně nikdy neudělal. Vystrčil ven ruku se vztyčeným prostředníkem a ukázal jím na hondu. Zadoufal, že si toho řidič všiml. Kolona se pohnula a sunula se vpřed rychleji než předtím. Samuel se přibližoval k hondě, až ji nakonec předjel a ona zmizela někde vzadu. Bláznivě se rozesmál. A máš to, ty hajzle. Začal si pískat, pak sáhl do kapsy a utřel si kapesníkem čelo. Uvažoval o tom, jak přijde k zubaři. Košili měl úplně propocenou a bude páchnout potem, jako by se týden nemyl. Ozvalo se zazvonění telefonu. Samuel si toho nejprve nevšímal, až po chvíli zjistil, že to zvoní jeho mobil. Kolona se zrovna zastavila, takže vytáhl mobil z přihrádky v autě a zmáčkl tlačítko s označením telefonního sluchátka.
„Miláčku, jsi to ty?“ zeptal se jemný hlas. Jeho žena vždy měla hlásek jako nějaká třináctiletá puberťačka. Nedokázala se toho zbavit.
„Ano.“
„Kde jsi? Slyším kolem tebe nějaký hluk.“
„Jsem zrovna na mostě a jedu k zubaři. Strašně mě začal bolet ten zub, víš?“
Šlápl na pedál a posunul se v řadě o pár metrů dopředu.
„Ty můj chudáčku. Přijedeš potom hned domů?“
„Jo, budu doma jako na koni. Proč vlastně voláš? Potřebuješ něco?“
Na chvíli bylo ticho, Samuelovi se zdálo, že slyší pištění hrnce na sporáku. Když to utichlo, ozval se znovu Brendin hlas.
„Já jenom, abys nezapomněl na Trishu. Máš ji vyzvednout o půl třetí ve škole.“
„Pamatuji si to. Neboj se, ještě nejsem v krizi středního věku, kdy budu zapomínat na každou maličkost.“
Na druhé straně se ozvalo tiché zachichotání. Tohle na Brendě miloval. Když chtěla, dokázala se smát jako malá holka. Jakmile k tomu připočítal ještě dlouhé kaštanové vlasy, pěkné melounky a ucházející inteligenci, měl obrázek vskutku dobré manželky. Nemohl si na ni stěžovat za celých těch čtrnáct let, co byli spolu. Zatímco jeho kamarádi a sousedé si stěžovali pořád na tohle nebo tamto, on nikdy nemohl přijít na něco, čím by také přihodil do hrnce. Zkrátka na té ženské nenašel jedinou chybu. Nebo našel, ale jen takovou, která v podstatě nestála za řeč. Uvědomil si, že za celou tu dobu, co jsou spolu, vlastně nikdy nepomyslel na jinou ženu. Bylo to vcelku zarážející, ale jemu se to tak líbilo. Věděl, jaké neuvěřitelné štěstí ho tím potkalo. Jen jednomu člověku ze sta se podaří něco takového. Alespoň v tomhle se mu tedy dařilo. Ještě dosáhnout vyššího postavení v práci a zdědit majetek po otci a byl by šťastný. Nemělo smysl si nic nalhávat. Od svých patnácti let věděl naprosto jistě, že je závislý na penězích. Zatímco jiní tvrdili, že nejsou, že je to jen vedlejší položka a v životě jsou důležitější věci, on vždy vyšel s pravdou ven. Prachy ho přitahovaly svou mocí.
„Možná že přijdeš domů dříve?“ nadhodila Brenda. Zaslechl v jejím hlase nějaký smyslný podtón nebo se mu to jen zdálo?
„Možná.“
„Tak to budu mít chvilku jen pro sebe. Takže si pospěš. Čeká tě tady odměna.“
V duchu si ji představil, jak leží v červeném prádle na jejich velké manželské posteli. Ucítil v kalhotách něco tvrdého.
„Musím už končit,“ řekl.
„Tak dobře. Ale spěchej. Měj se, lásko.“
Ozvalo se pípnutí a bylo ticho. Samuel odložil telefon zpět do přihrádky a právě v té chvíli se kolona pohnula tak rychle, že dojel až na konec mostu. Někdo zrovna hulákal z rádia On the road. Samuel si vzpomněl na Kerouacovo dílo a přišlo mu to jako docela dobrý vtip vzhledem k tomu, co teď prožíval. Zub se ozval znovu a tentokrát Samuel zasyčel bolestí. Když si vzpomněl na ostrou vrtačku a otáčejícím se hrotem, zaúpěl ještě více. Nesnášel zubaře už od mládí, ale raději trpět jednou než pořád. Neměl ještě tolik let, aby musel nosit protézu. Vjel na širší cestu, objel kamion před sebou a už si to uháněl po silnici. No, spíše si to šinul, ale pořád to byla báječná rychlost proti tomu, co bylo před chvílí. Mobil znovu začal vyzvánět. Podíval se na něj a na displeji bylo číslo jeho šéfa. Vypnul telefon úplně, zasmál se a schoval ho zpátky do přihrádky. Ať jednou vidí i šéf, co to znamená, když ho lidí ignorují. Rozhlédl se dokola a hledal tu správnou uličku, kam vjet. Nebyl u zubaře už dobrý rok a měl vždy potíže najít jeho ordinaci. Při jízdě sledoval lidi, jak se utahaně pohybují. Když se tak díval přes sklo, připadali mu jako nějaké zatracené loutky. Jako by někdo stál nad nimi a tahal za provázky. Možná to byl bůh. Ale možná taky ne. Viděl číšníka v restauraci, jak se strnule usmívá, zahlédl černošskou maminku úctyhodných rozměrů, kterak za sebou táhne své děcko, nějaký chlap na ulic se hlasitě rozkřikoval, o kus dál dva jehovisté nabízeli nějaké prospekty. Zdálo se, že oni jsou ti jediní, kterým vedro nevadí. Stáli na rozích ulic nebo u restaurací ve svých oblecích s pevně utaženými kravatami a s kamennými výrazy ve tvářích. Konečně zahlédl tu správnou odbočku a stočil tam své auto. Byl to spolehlivý vůz, stará dobrá mazda z roku 94. Prostorná a zároveň rychlá, ale to bylo vedlejší, protože když vozil manželku a dítě, nikdy nejezdil rychle. Měl ještě v živé paměti, jak do auta jeho kamaráda Eddieho Burkera narazila dodávka ne sto dvaceti. Ani po těch letech nedokázal zapomenout na jeho tvář, když přišel domů z nemocnice a nečekala ho tam ani manželka ani jejich syn. Oba při nehodě zemřeli. Eddie spáchal sebevraždu o dva roky později. To všechno kvůli zvýšené rychlosti a neopatrnosti.
„Kde to je?“ zabrumlal Samuel a pohledem přejížděl dvoupatrové domky seřazené vedle sebe. Byla to úzká ulice, ale u každého domku byl trávník nebo malá zahrádka, všude stála dětská kola a místy bylo i pískoviště nebo houpačka. Nebylo špatné bydlet na okraji Philadelphie. Mezi domy se vynořila třípatrová ohyzdná budova. Okamžitě nepadla Samuelovi do oka. Velká stará budova z šedého betonu, obdélníková okna a mohutné dveře strážící vchod. Už z dálky viděl na zdi štítky, které oznamovaly zubařskou praxi. Zastavil s autem na volném místě a vystoupil ven. Vrhl další pohled na budovu. Absolutně tady nezapadala, vypadala až komicky. Malé úhledné domky byly nové a moderní, avšak zároveň útulné, o tom Samuel nepochyboval. Ale tenhle barák tu musel stát již hodně dlouho a bylo vidět, že posledních pár let, možná dokonce desetiletí, ho nikdo neopravoval, ani nijak neudržoval. Bylo to jako pěst na oko. Samuel si naposledy připomenul, že kdyby nebylo toho zubu, v životě by k zubaři nešel a vyrazil. Došel k velkým dveřím, které vypadaly spíše jako vrata a otevřel je. Zevnitř ho ovanul charakteristický zápach nemocnice a chlóru.

V domě panovalo příšeří, i když chodbu před ním ozařovalo několik zářivek na stropě. Samuel se zastavil a rozhlédl se. Nemohl si hned uvědomit, kudy má jít. Taky se potřeboval pořádně rozkoukat, protože neviděl málem ani na konec chodby. Udělal pár kroků a zastavil se. Ucítil znovu ten zápach, nechutný smrad, kterým jsou cítit třeba dezinfikované bazény. Prostoupil mu doslova celým tělem. Samuel hlasitě vydechl a na chvíli si zacpal nos. Zdálo se mu, že cítí i něco jiného, avšak nedokázal to přesně identifikovat. Pátral pohledem po zdech a nahoře, u jedné ze zářivek, zahlédl velký bílý kruh. Plíseň, no jistě. O dům se nikdo nestaral, takže nebylo divu. Tohle byl ten druhý pach. Jak tady proboha může mít ordinaci zubař? Samuel si přísahal, že se přihlásí k nějakému jinému zubaři. Ušel pár kroků a dostal se na konec chodby. Zub se znovu ozval a Samuel zasyčel bolestí. V tom šeru byl nervózní a v jeho fantazii poskakoval drastický zubař s vrtačkou v ruce a smějící se jako šílenec. Samuel měl vždy dobrou představivost. Ještě na střední škole psal nejlepší povídky ze všech a taky velmi dobře maloval. Nějakou dobu se chtěl živit jako umělec, ale později od toho upustil a dal se na dráhu účetního. Možná to byla chyba. Chodba vedoucí vlevo byla tmavá. Mohla mít dobrých dvacet nebo třicet metrů, ale klidně i víc, protože světla svítila jen na začátku a vzadu už byla úplně vypnutá. Nebo možná rozbitá. Věděl, že tam by asi těžko sídlil zubař. Spíše to vypadalo jako vchod do pekla. Zápach hniloby a plísně linoucí se z této chodby, byl tak odporný, že Samuel instinktivně o krok ustoupil. Podíval se doprava. Tady byla vidět celá chodba, dlouhá a úzká. Světla svítila, jen jedno blikalo jako zraněné oko nějaké nestvůry. Samuel pevněji chytil kufřík a vydal se tudy. Nemohl si ani za nic vzpomenout, jestli šel tudy i minule, když tu byl. Kdy to vlastně bylo přesně? Rok nebo možná dva? Jeho kroky zněly podivně dutě a zároveň velmi rozlehle, v úzké chodbě to znělo jako by tudy procházel veliký obr. Na jedné straně byly dveře, ale byly přelepené červenou páskou, podobnou, jakou používají policisté v místě zásahu proti vstupu veřejnosti. Samuel najednou zjistil, že je mu zima. Zatímco venku panovalo extrémní vedro, tady byla zima. Nebylo divu, protože starý dům měl jen pár oken a jen dvě nebo tři z nich byla v přízemí. Tady se držel největší chlad. Samuel nevěděl proč, ale neuvěřitelně se těšil, až ho zase ozáří sluneční paprsky. Ještě před okamžikem by dal cokoli za to, kdyby se před nimi mohl schovat, ale teď chtěl na světlo z té úzké, tmavé a smradlavé chodby. Konečně došel na její konec. Odbočovala vlevo a nahoru se vinuly schody pokryté vybledlým červeným kobercem. Na některých místech byl koberec prošoupaný a Samuel nepochyboval, že i prožraný od všelijaké havěti. Podíval se nahoru mezerou mezi schody. Viděl, že stoupají až do čtvrtého patra. Zauvažoval a vzpomněl si, že minule šel do prvního nebo do druhého patra. Výše rozhodně ne. Vydal se nahoru. Schody byly ze starého dobrého kamene, jen dřevěné zábradlí lehce zavrzalo, když se ho dotkl. Raději rychle stáhl ruku zpět. Vyšel do prvního patra, minul přitom v mezipatře velké okno, kterým proudilo dovnitř světlo a chvíli u něj stál a nahříval se, nedbaje na bolest. Narazil na nějaký ukazatel. Byl již značně vybledlý a stálo na něm Zubní ordinace Jerryho Maddera. Šipka ukazovala vlevo, kde byla další chodba končící u červených dveří. Samuel se zamyslel, něco se mu nezdálo. Jmenoval se jeho zubař skutečně Jerry Madder? Měl dojem, že jeho jméno bylo úplně jiné. Samuel byl dříve u jiného zubaře, ale tomu zrušili praxi pro nějaké podvody a tak se Samuel nechal přeložit sem. Byl tu všeho všudy dvakrát, takže není divu, že si nemohl vzpomenout na jméno. Pokrčil rameny a vydal se chodbou. Dveře na konci byly potažené červenou kůží a Samuel si vzpomněl, že čekárna i samotná ordinace vypadají velice vkusně. Zaklepal a otevřel dveře. Ovanul ho vzduch a on rychle vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Čekárna byla malá a prázdná. Jediné okno na protější zdi bylo otevřené dokořán, ale vpouštělo sem leda tak horký letní vzduch. Samuel se posadil na židli a čekal. Pomyslel si, že to všechno není tak zlé. Dům vypadal možná strašidelně a zašle, ale tady museli udržovat jistý standart. Čekárna byla vybavena několika obrázky ohledně péče o zuby a vedle dveří do ordinace stál malý stolek, na kterém ležela tužka a vedle ní kus papíru. Tady se zapisovali návštěvníci, když jich bylo hodně. Samuel to nepovažoval za nutné. Sestra ho určitě vevnitř slyšela a co nevidět vyjde ven a pozve ho dál. Odložil si sako a tašku s dokumenty položil vedle sebe. Kapesníkem si přejel čelo a krk. Košili již neměl promočenou potem, ale brzy znovu bude mít, protože horko v čekárně bylo nesnesitelné. Teprve teď ho přepadl jeho starý známý strach ze zubaře. Nebylo mnoho věcí, kterých by se Samuel Morwitz bál. Když byl malý, měl strach ze tmy, ale to má zřejmě každé dítě. Bál se, že někde v tom šeru může číhat kostlivec nebo nějaký Pan Strašák a může ho popadnout a odnést pryč z domu do své zlé říše. Později měl strach z injekcí. Při odběru krve mu sestra musela vařit kávu, aby neupadl na zem. Zatímco ostatní byli při odběru venku z ordinace do pěti minut, on tam mnohdy seděl i čtvrt hodiny s motající se hlavou. Teprve v patnácti mu poprvé vrtali zub a tehdy dostal svou fobii. Když měl jít k zubaři podruhé, neudržel se a klepal se strachy. Skutečně, cvakaly mu zuby a lidé v čekárně se na něj dívali jako na blázna. Cítil, jak mu někde v hrdle roste hrouda, jako kus kamene a brání mu dýchat. Ruce se mu zpotily, nervózně si třel prsty o sebe. Poklepával nohou o zem a nedokázal se zbavit představ. To byla ta jeho fantazie. Zubař svírá vrtačku a rozmachuje se. Vráží ji do zubu a tvrdě na ni tlačí, ale ona náhle sjíždí a zarývá se mu do dásní. Rozkrajuje maso jako elektrický sekáček a pokračuje dál. Krev a kusy zubů létají do stran, zubař je v obličeji bílý a snaží se vrtačku vytáhnout, ale ona je už moc hluboko a nejde to. Zajíždí dál a dál, až nakonec projede dásní, jazykem a zaboří se do krku, kde začne trhat šlachy a kosti, až se rozstřelí po celém hrdle a on je ucítí jako malé létající meteority. Krev mu zabublá v hrdle, zubař konečně vytáhne vrtačku, chce zastavit krvácení, ale hlavní céva je přetnuta, strašně krvácí, leží na tom křesle jako podřezané prase. Tohle všechno se Samuelovi vybavilo. Přesně takové představy míval, když byl mladší. Teď se je pokoušel zahnat, člověk středního věku přece nemůže mít strach z takových nesmyslů. Je naprosto vyloučené, aby někomu sjela vrtačka a zabila ho. Prostě má příliš bujnou fantazii. Ale stává se to, řekl ten zlý ledový hlas v jeho hlavě. Ty přece víš, že se to občas přihodí, nikdo není bezchybný.
„Nechej mě na pokoji,“ zamumlal Samuel, ale té myšlenky se nezbavil. Bublala mu v hlavě jako polévka pod hrncem. Taková nehoda se stane jednomu z tisíce, ale co když to budeš zrovna ty? Jaký bys měl pak nápis na hrobě? Zabit u zubaře? Není trochu hloupé zmařit tak svůj život? Samuel se postavil a přešel několikrát místnost. Pokoušel se uklidnit. Věděl, že to, co si namlouvá je čirá hloupost, ale jak se jí měl zbavit, když ji pořád slyšel v hlavě? Nemohl vyhnat pryč své vlastní myšlenky, nedokázal vypnout mozek. Vážně uvažoval o tom, že by měl navštívit psychologa. Tohle přece nebylo úplně normální. Hraničilo to s fóbií. Ale Samuelovi to připadalo trapné. Dříve byl jednou u psychologa a cítil se tam jako malé neposlušné dítě. Doktor ho zpovídal a pokládal mu i otázky týkající se jeho soukromí a to se Samuelovi příliš nelíbilo. Jako ostatně každému. Dříve než měl možnost udělat nějakou hloupost nebo se znovu propadnout do stavu šíleného strachu, otevřely se dveře. Samuel instinktivně vstal. Stála před ním mladá pěkná sestřička s blonďatými vlasy.
„Tak pojďte dál, pane,“ řekla a její hlas zněl skoro jako zpěv. Samuel přikývl a vešel do ordinace. Okamžitě ho ovanul horký vzduch. Na stropě vířil velký větrák.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se zubař. Stál u stolu se zastaralým psacím strojem a něco tam kutil. I když byl otočený k Samuelovi otočený zády, nemohl si nepovšimnout jeho výšky a rozložitých ramen. Panebože, ten chlap vypadal spíše jako zápasník než zubař. Možná by mu mohl ten bolavý zub vytrhnout holýma rukama, kdyby chtěl.
„Samuel Morwitz,“ odpověděl a rozhlížel se přitom po ordinaci. Matně si vzpomínal, že když tu byl naposledy, vypadalo to tu podobně. Možná tu nebyl jen velký prosklený stůl s nabídkou různých zubařských náčiní, ze kterých se mu dělalo nevolno. Taky přibylo pár nových obrazů, na kterých se skvěly malebné horské krajiny.
„Budu si muset teprve založit vaši složku, pane Morwitzi. Předpokládám, že už jste tady někdy byl, že?“
Otočil se a podíval se jasným pohledem světle modrých očí do Samuelovy tváře. Až ho z toho zamrazilo vzadu na zátylku. Něco v těch očích mu připadalo nanicovaté a povýšené. Jako by zubař chtěl poukázat na to, že je nad Samuela povýšen. Měl úzké rty, tenké jako dvě čárky a malý, téměř neviditelný knírek.
„Ano. Kde je můj bývalý zubař?“
Sestra přešla ke stolu s psacím strojem a začala do něj bušit. Znělo to jako údery kladiva na kovadlinu. Samuel přemýšlel, proč doktoři nikdy neumí psát na stroji nebo na počítači. V životě neviděl ještě doktora, který by uměl psát všemi deseti. Možná to byla nějaká profesionální anomálie.
„Posaďte se prosím tady do křesla a já vám hned všechno vysvětlím,“ ukázal zubař na sedátko. Tyhle křesla se Samuelovi líbily. Velké a rozložité, dokonce s dvěma podestýlkami pod nohy, takže si nemusel sundávat boty. Odložil na zem svou tašku s dokumenty a sako položil na židli, která stála osamoceně nedaleko křesla. Pak se usadil a čekal.
„Pan Madder, tedy váš bývalý zubař, byl zapleten do nekalých obchodů, víte? Sám bych to do něj nikdy neřekl. Vždyť jsme spolu studovali a byl to vždy seriózní chlapík. Ale to víte, vidina rychlých peněz zláká každého.“
Samuel mu naslouchal a myslel na to, že zub mu snad vypadne sám dříve, než se zubař odhodlá k nějakému zákroku. Na druhou stranu byl rád, protože se alespoň posloucháním příběhu mohl trochu odreagovat. Sestra pořád bušila do toho zastaralého stroje, děsivý zvuk se musel rozléhat po celém tom starém domě jako výstřely z pistole.
„Samozřejmě že mu na to nakonec přišli. Nevím přesně o co šlo, ale mělo to něco společného s falšováním receptů a taky s tím, že nadsazoval ceny za své zákroky.“
„Aha. Takže ho sbalili a vy ho teď zastupujete,“ uzavřel to Samuel.
„Ne tak docela. Já ho nezastupuji, jsem zkrátka přímo na jeho místě. Pracoval jsem dříve v institutu, ale přeřadili mě sem. Konečně mám svou vlastní praxi. Čekal jsem na ni celkem dlouho, takže teď jsem velmi rád.“
Přešel do rohu místnosti, kde na židli u stolu ležel pohozený jeho plášť a oblékl se.
„Moc lidí sem zatím nechodí, víte? Ale chtěli bychom to tady trochu rekonstruovat. Pokusím se podat návrh na nějaké dotace. Vidíte sám, že celý tenhle dům je zchátralý. Vůbec se nedivím, že máme tak málo pacientů. Osobně bych dal také přednost lépe zařízené ordinaci. Ale všechno se časem zlepší.“
Ten chlap mlel a mlel na hubě jako kávomlýnek. Vypadal, že se sestrou toho moc nenamluví, takže měl možná potřebu vypovídat se před pacienty. Přešel k Samuelovi a podíval se mu do obličeje.
„Tak, co je vám, pane Morwitzi?“
„Bolí mě strašně zub. Tady vzadu.“
„Dobře. Tak se pořádně usaďte a opřete si hlavu. Podíváme se na to.“
Nesnášel tuhle větu. Každý doktor vždycky říkal, podíváme se na to. I kdyby měl na místě chcípnout, tak doktor by snad řekl, podíváme se na to. Další profesionální deformace.
„Založila jsem vám složku. Než půjdete, tak mi ještě nadiktujete údaje, ano?“ zazpívala sestra. Připomněla Samuelovi panenku Barbie. Malá dokonala s pevnými prsy a blonďatými vlasy.
„Ano. Jistě.“
„Otevřete ústa, prosím,“ nařídil doktor. Sehnul se k Samuelovi, který rozevřel pusu, polknul a čekal. Cítil, jak se ruka blíží, jeden zubařův prst mu jel po dásni, až se zastavil, pak sklouzl zpět a v druhé ruce se objevilo něco blyštivého. Samuel to pozoroval koutkem oka, ale byl by radši, kdyby je nechal zavřené. Neměl rád tu věcičku s ostrým bodcem na konci, který zajížděl do zubů a nervů a zkoumal a zkoumal. Představoval si, že v tom jeho zubu je nějaká hrozivá nemoc, takže na povrchu je bílý, avšak uvnitř úplně zčernal. Je prožraný tou nemocí, jako když má někdo pokročilou rakovinu prostaty nebo vaječníků.
„Aha, takže tady to máme.“
Cítil, jak mu ten nepříjemný kovový předmět zkoumá zuby, pěkně jeden za druhým, jako v pořadí. Vždycky obkroužil povrch a pak zajel dolů, do zubu a tam se zasekl. Chvíli tam pobyl, píchal a bodal dovnitř a hledal nemoc. Pak zase vyklouzl ven, ale Samuel sebou stejně znovu trhnul, když zase sjel do dalšího.
„Ostatní zuby vypadají dobře, ale ten vpravo dole, to je hrůza. Sestro, budu potřebovat pomoc.“
Prsty vyklouzly ven, jen tak letmo předtím přejely zub a Samuel zasykl bolestí. Nedokázal si představit, jak to bude bolet, až bude vrtat. Doufal, že dostane alespoň nějaké anestetikum. Jestli ne, pak bude muset dokázat, že je muž. Při té myšlence se mu udělalo nevolno.

Krátký úryvek z Philadelphie Tribunal, 28. dubna 1995

Dnes v ranních hodinách bylo nalezeno v jedné ze zapadlých uliček tělo místního zubaře Jerryho Maddera (38). Policie se pozastavila nad brutalitou činu, neboť muži byly postupně vytrhány všechny zuby a teprve potom byl zabit. Po pachateli se zatím pátrá, avšak odborníci se shodují na tom, že to byl promyšlený násilný čin…..

7.května 1995

Zdá se, že ve městě řádí sériový vrah, který si již stačil vysloužit přezdívku Trhač. Jeho druhou obětí se stal teprve devatenáctiletý mladík, jehož tělo bylo nalezeno nedaleko garáží na jihu Philadelphie. Opět mu chyběly zuby, stejně jako v případě zubaře Jerryho Maddera. Podle psychologů je pachatel mentálně vyšinutá osoba, které v dětství velmi trpěla a nyní se pokouší vše svému okolí oplatit. Je téměř jisté, že počet obětí se nezastaví jen na dvou, pokud se policii nepodaří pachatele odhalit….

Odborná práce psychologa Teddyho Marka na téma dětství a trestný čin. Úryvek ze strany 22

Je téměř jisté, že agresivita souvisí s jednáním, jakému byli dítě, popřípadě dospělá osoba, vystaveni. Nejnovější poznatky hovoří o tom, že děti jsou schopny ve svých genech zaznamenat špatné zacházení již od dvou let věku. To znamená, že si pamatují nenávist, zlobu nebo i bití mnohem dříve než jsou schopny souvisle uvažovat. V důsledku tohoto poznatku mohou pak jako dospělí jednat velmi zkratově. I člověk, který se celý život choval jako naprosto normální jedinec, může za určitého podnětu změnit své chování o sto procent. To značí, že může reagovat násilně nebo se dokonce může uchýlit i k napadení osoby v okamžiku, kdy dojde k dané situaci. Tato situace v něm může zkrátka vyvolat vzpomínky na minulé zlo uložené v jeho genech a jedinec začne jednat obranně. Nezřídka se pak podle policejních psychologů stává, že osoba se sama chová agresivně. Mnoho sériových vrahů provádí vraždy podle přesně určeného scénáře, aniž by však věděli, co je k tomu vede…..

„Tak se do toho pustíme, pane Morwitzi. Musím si jen přichystat nástroje. Co vlastně děláte za práci?“
„Jsem účetní v jedné firmě. Nic velkého, stačí to tak akorát k obživě mojí rodiny.“
To trochu přehnal, ale nemusel přece tomu chlapíkovi říct úplně všechno. Co mu vůbec bylo do jeho soukromí? Není to přece nějaký zatracený psychiatr!
„Bolest zubů může mít mnoho společného s vaším zázemím, víte? Proto se vás ptám.“
Významně se přitom na Samuela podíval. Zdálo se mu to nebo přitom na sestru mrknul? Nejspíš jsem celý nesvůj z toho vrtání, pomyslel si. Připadal si, že mu ten zubař čte myšlenky.
„O tom jsem nikdy neslyšel,“ odpověděl pravdivě. „Je to nějaká nová hypotéza?“
„Ano, poměrně ano. Můžu vám ještě položit pár otázek?“
Bylo to jako u policejního výslechu. Samuel si vzpomněl, jak jednou po nehodě seděl v policejní kanceláři a velký pan policajt se ho vyptával úplně stejně. Při té nehodě byla tenkrát zraněna žena, ale nebyla to Samuelova chyba. Přesto se ho ptal pořád stejně – Můžu vám položit ještě jednu otázku, pane Morwtizi? Nebo „Můžu se vás ještě na něco zeptat?“
Jako by čekal, že Samuel někde udělá chybu a v něčem se prořekne. Samozřejmě, že to tenkrát neudělal, protože mluvil jen čistou pravdu.
„Jen se ptejte,“ přitakal, i když mu to bylo proti srsti. Nechtěl mu však odporovat, protože se zubařem chtěl mít dobré vztahy. Vždy je to ku prospěchu, když potřebujete rychlou pomoc. Zubař spokojeně přikývl a chystal přitom vrtačku, na jejíž hrot připevňoval zahnutý ostrý vrták. Vypadal, že by prošel i zdí, kristepane.
„Jste ženatý?“
Co to má sakra společného s mým zubem? Nejprve ten jeho pohled, ze kterého mě zamrazilo a teď takové otázky. Sestra dopsala na stroji, vstala a začala pomáhat zubaři.
„Ano. A máme jedno dítě, pokud vás to zajímá.“
„Nějaké rodinné problémy?“
„Ne. Všechno je v naprostém pořádku.“
„Tak to jsem rád. Budeme vás muset přivázat ke křeslu popruhy, pane Morwitzi.“
Samuel vytřeštil oči. Tohle byla normální praxe? V životě neslyšel o nikom, koho by zubař přivázal ke křeslu. To se dělo jenom v blázinci nebo na záchytce.
„Váš zub je v katastrofálním stavu. Navíc se mi zdá, že máte strach, pane Morwitzi.“
Tu poslední větu řekl velmi pomalu, slovo po slovu, pečlivě vyslovoval všechny hlásky. Samuela zalilo horko. Skutečně se mu zdálo, že zubař je telepat. Nemohl to na něm přece poznat. Nebo ano? Zblednul tak strašlivě nebo se mu snad klepaly ruce? Ani jednoho si nebyl vědom. Podle čeho to tedy poznal? Nu, možná podle toho, že má za sebou spousty takových zákroků a tudíž to jednoduše pozná. Neslyšel ale v jeho hlase posměšný tón? Jako by se mu vysmíval. Vím, že máš ze mě strach. Bojíš se mě a to se mi líbí. Sestra se přitom celou dobu usmívala a nepromluvila ani slovo. Jen se usmívala a pozorovala přitom ztuhlého Samuela. Ten začal litovat, že sem šel. Teď už samozřejmě nemohl odejít. Jak by to jenom vypadalo? Zařekl se ale, že je to naposledy, co sedí v tomhle křesle. Kdyby dříve tušil, jak to tu bude vypadat, nedostali by ho sem ani párem volů. Nejprve starý ošuntělý barák, pak zpověď jako v kostele a nakonec se mu zubař posmívá, když si chystá ty své hnusné nástroje.
„Jo. Mám strach. Nesnáším vrtání zubů,“ řekl. Jeho hlas zněl podivně přiškrceně. Zubař se k němu pomalu otočil od stolu s nástroji a významně se na něj podíval. Samuel se dokázal do jeho očí dívat jen chvíli. Byly jako dvě studené studně, plné ironie a sarkasmu. Možná to byl jeden z těch zubařů, kteří se rádi vyžívali na utrpení svého pacienta.
„To je nebezpečná kombinace. Musím vám říct, že tak zahnisaný zub jsem viděl jen párkrát. Musí jít celý ven a není to nic příjemného. Navíc jste přiznal, že máte strach a já potřebuji ke své práci klid a volné ruce. Takže vás přivážeme ke křeslu, ať se nám tady nezmítáte. Souhlasíte?“
Oba jej teď pozorovali, doslova viseli na jeho rtech a Samuel si uvědomil, jaké je tady ticho. Zatímco v čekárně bylo okno vedoucí ven, tady se nic takového nenacházelo. Nebylo tu jediné okno, jen hučící větrák na stropě. To bylo všechno. Samuel by byl teď vděčný za každý zvuk. Snad nejraději by slyšel, jak někdo vchází do čekárny a klepe na dveře. Cítil se tady nesvůj, ten pocit mu bubnoval v hlavě jako palička.
„Dobře. Tak mě teda zatraceně přivažte. Nechci, abyste mě tady probodl skrz na skrz tou vaší věcičkou,“ přitakal na konec. Cítil, jak mu po zátylku a dokonce i po tvářích stéká pot. Zvláštní bylo, že ani doktor ani sestra zpocení nebyli. Přitom tady bylo horko k zalknutí. Jak to proboha mohli vydržet? Vypadali úplně čerstvě.
„Rozumné rozhodnutí. Pomůžete mi, prosím?“ obrátil se na sestru. Blondýna přikývla. Obstoupili Samuele z obou stran.
„Sakra, připadám si jako na elektrickém křesle,“ snažil se zavtipkovat, ale nevyšlo to. Zubař mu poklepal na rameno.
„Dejte si prosím ruce podél těla.“
Když tak učinil, ucítil, jak mu oba přehodili silné kožené popruhy přes hrudník. Podíval se dolů. Byly to široké staré hnědé řemeny, jaké se možná používaly ještě za války ve Vietnamu k připevňování raněných, aby sebou nezmítali. Popruhy se pevně utáhly a Samuel zaslechl tiché cvaknutí. Někde vzadu na křesle byl mechanismus, který řemeny držel. Další dva popruhy mu natáhli přes břicho a také je zacvakli. Zkusil pohnout rukama a zjistil, že je zvedne sotva o pár centimetrů. Pak narazily na první popruh. Také tělem mohl sotva pohnout. Byl úplně paralyzován.
„Není to moc utažené, pane Morwitzi?“ zeptal se zubař a sklonil tvář dolů, až před Samuelovy oči. Několikrát přejel po řemenech prsty jako by je hladil a Samuelovi se zdálo, že zahlédl úšklebek.
„Povolte to prosím trošku. Je to příliš zaškrcené,“ odpověděl a cítil se přitom jako nějaká ryba na talíři. Sestra se zasmála. Samuel to neviděl, jen ten smích slyšel. Zdál se mu nějaký podivný, skoro odpudivý. Panenka Barbie se mu náhle zhnusila o sto procent.
„Je to utažené kvůli vaší vlastní bezpečnosti, pane Morwitzi,“ ujistil ho zubař znovu.“Tak a nyní přistoupíme k zákroku samotnému.“
„Mohl bych dostat injekci? Lépe to pak všechno snáším.“
Zubař se otočil v půli cesty ke stolu s nástroji. Zastavil se na místě a dlouho Samuela pozoroval jako by něco zvažoval. Pak si vzal židli, postavil ji vedle křesla a posadil se. Na druhou stranu se posadila sestra, její tvář teď hyzdil ošklivý úsměv. Samuel nedokázal určit, co přesně se mu na tom úsměvu nelíbí, ale byl si jist, že to raději nechce ani vědět.
„Kolik vyděláváte peněz, pane Morwitzi?“
Pomalu mu to pane Morwitzi začínalo jít na nervy. Zubař si krátce přejel prsty knírek a usmál se.
„Tak kolik?“ zopakoval tiše. Samuel usilovně přemýšlel. Najednou si byl jist, že celé tohle divadlo má nějaký hlubší význam, který mu uniká.
„Nechci vás urazit, ale myslím, že otázek již bylo dost. Jestli byste byl tak hodný a začal, byl bych vám vděčný. Přece jenom mě ještě dneska čeká pár povinností.“
„Pane Morwitzi, uklidněte se a odpovězte. Nezačneme, dokud neodpovíte.“
Stále se usmíval, i sestra se smála a Samuel nabyl jistotu, že s ním hrají jednu velkou hru. Cítil to v tom horké ovzduší a ve svém potu, který mu začal stékat po tváři v klikatých pramíncích. Byl si jistý, že musí odpovědět. Ten zubař byl šílený, určitě naprosto bláznivý. Jestli si myslí, že tohle je nějaká legrace, tak je na omylu, pomyslel si Samuel. Tohle už trochu přehnal. Až se odtud dostanu, tak si na něj budu ihned stěžovat. Pomyslel na lidi, kteří si před ním museli prožít něco podobného. Upřímně je litoval. Zničehonic v něm vybuchl nával vzteku. Ačkoli se obyčejně ovládal, všechno má své hranice. Ta jeho byla právě překročena.
„Okamžitě mě pusťte. Nebudu tady již ani minutu. A oba vás nahlásím na inspekci. Tohle trochu přeháníte.“
Pohnul se v křesle a živě si dokázal představit, jak komicky to musí vypadat. Chycený v řemenech jako ryba v sítích. Vyhrožoval, ale neměl jediný trumf. Očekával, že ho okamžitě rozvážou a omluví se. Takové jednání je přece normální. Co jiného by asi mohl zubař provést? Chystal se, že okamžitě vystartuje z křesla, popadne sako i tašku a odejde pryč. Zamíří ihned k jinému zubaři, do obyčejného domu v obyčejné čtvrti, kde bydlí obyčejní lidé a ordinují obyčejní doktoři.
„Zavři hubu, prase,“ zaječel zubař a rozmáchl se. Samuel stačil jen vytřeštit oči a heknout. Bylo to zoufalé vydechnutí zvuku, které nastává v okamžicích totálního a nepříjemného překvapení. Jediné rychlé vytlačení vzduchu z plic. Cítil, jak v něm sílí pocit, který měl už notnou dobu, ale kterému nevěnoval pozornost. Možná měl ten pocit od začátku, ale nechal ho být. Kdo by na něj dal uprostřed města, proboha? Teď toho zalitoval. Byl to pocit jakéhosi neurčitého nebezpečí, svrbění v zátylku. Celý ztuhl a tělem mu projel strach. Rychlý a bodavý, který napadl každou buňku. Žaludek se mu scvrknul, jako by ho zmáčkly čísi neuvěřitelně silné ruce. Dokonce cítil, jak se mu stáhly koule. Vyděšeně, jako v nějakém zlém zpomaleném filmu nebo snad snu, sledoval, jak zubařova sevřená pěst klesá. Odehrávalo se to pomalu a on předem viděl, kam ten úder směřuje. Pak se náhle všechno zlomilo a úder dopadl rychle a tvrdě, zasáhl ho přímo do pravého stehna. Pěst se zabořila hluboko, rozrazila svaly a šlachy jako kuželky. Samuel úplně cítil, jak se mu propadá stehno. Zubař měl široká ramena a mohutné ruce, které vypadaly jako ruce zápasníka. Zaječel bolestí a strachem. Viděl, jak se pěst zabořila, poté začala stoupat, až se zdvihla ve stejné trajektorii a zůstala viset ve vzduchu. Čekala a rozvažovala, jestli má znovu udeřit, jestli se má potěšit bolestí. Samuel se zkroutil, jak jen to šlo, což znamenalo, že téměř vůbec, protože ho držely popruhy. Sestra se šíleně smála, hlasitě mu ječela přímo vedle ucha. Také zubař se usmíval, ale jeho úsměv byl tichý a o to nebezpečnější. Samuel by dal cokoliv za to, kdyby se mohl dotknout svého stehna. Bolest byla neuvěřitelná, nikdy netušil, že něco tak může bolet po jediném úderu. Před očima mu zatančily hvězdičky jako na diskotéce pod nějakým zvlášť šíleným stroboskopem.
„Odpovězte, pane Morwitzi.“
Ten hlas vylekal Samuela ještě více než předtím. Byl tak klidný, mluvil jako by se nic nestalo. Jako by seděli vedle sebe v restauraci nebo komentovali nejnovější film, který viděli v kině. To na tom všem bylo nejhorší. Ten podivný klid.
„Kolik vyděláváte?“
„Průměr,“ zachroptěl Samuel. Najednou se v něm něco zlomilo. Nechtěl už zubaři odporovat, ne kvůli bolesti. Mohli by mu udělat něco mnohem horšího než ho jen udeřit do stehna. To bylo to nejmenší, co se mu mohlo stát. Když si vzpomněl, jak mu v čekárně běžela fantazie při představě vrtání zubu, musel v duchu zalapat po dechu. Teď to nebyla rozhodně fantazie, ale hrozivá skutečnost a Samuel věděl, že se neprobudí zmáčený potem, ale bude to muset nějak přežít.
„Takže průměr. Myslel jsem si to. Vypadáte na to. Skutečně.“
Zubař vstal a začal chodit po místnosti. Řemeny byly natolik volné, že Samuelovi dovolovaly sledovat jeho chůzi. Modlil se, aby se ten šílenec nezastavil u stolu se zubařskými nástroji. V takové chvíli by začal ječet hlava nehlava. Zubař se otočil a pohlédl mu do tváře.
„Cítíte se v tomto světě šťastný, pane Mortwitzi?“
Upřeně Samuela pozoroval. Jeho pohled byl necitelný a zákeřný, doslova čekal na jeho odpověď. Samuel začal vážit svá slova. Nechtěl ho vyprovokovat k nějakému nepředloženému činu. Přece jenom byl sám v prázdném domě, kde nemohl očekávat pomoc. Zahnal myšlenky na svou bezmocnost a odpověděl.
„Ano. Jsem tady rád.“
Omezil se, raději říct málo než moc, aby náhodou neprozradil něco, co by se tomu ramenatému chlapíkovi nemuselo zamlouvat.
„Vypadáte na to. Co váš sexuální život, pane Morwitzi?“
Lehce se usmál, zkroutil rty nahoru. Nebyl to hezký úsměv, spíše to připomínalo nějaký ošklivý škleb maniaka. Věděl, jak nepříjemné jsou lidem takové otázky.
„Víte…“
Na chvíli se zasekl a zubař významně pohlédl ke stolu s nástroji. Jako by mu opravdu četl myšlenky, hajzl.
„Jsem na tom dobře,“ zamumlal Samuel. Nešlo to tak těžce, jak myslel. V takové chvíli mu šlo jen o to, aby odtud co nejrychleji vypadl, pokud možno v celku. Ucítil v rozkroku něčí ruku. Užasle se podíval na sestru vedle sebe. Usmívala se tak, že odhalila bělostné zuby a Samuelovi chtě nechtě sklouzl pohled na její výstřih, který odhaloval mnohem víc, než co by u sestřičky čekal. Cítil, jak v kalhotách proti své vůli tvrdne. Jestli si ti dva myslí, že….Mysl mu zaplavila bolest tak příšerná, že nezařval, ale pouze zaúpěl marným vztekem. Takovým, jaký můžou mít jen muži, když něco zasáhne jejich koule. Nezvladatelná, marná snaha o zastavení bolesti ho zaplavila pocitem hrůzy. Ruka mu zmáčkla koule podruhé a tentokrát dokonce otočila. V rozkroku se mu šířil oheň. Po tvářích mu stékalo něco horkého a teklo to přes bradu, až to nakonec padalo na jeho propocenou košili. Raději se nedíval dolů. Sestra vstala a poodešla, musela ho přitom pustit. Samuel se na ni podíval a ztuhl. Měla na rtech stejný úsměv jako předtím. Smyslný a plný rozkoše, ale teď ještě navíc naplněný něčím jiným. Byla to rozkoš z jeho bolesti. Vyžívala se v jeho utrpení a kdyby mohla, lízala by ho z jeho těla, jako dítě cucá lízátko. Samuel cítil, jak se mu tělem šíří běs, nezastavitelný jako rozjetý vlak. Chtěl se ovládnout, ale nemohl. Slzy mu stékaly po bradě ve stále prudších salvách. Ruce se mu bezmocně svíraly v pěsti.
„Pomohl jste někdy někomu, pane Morwitzi? Odpovězte laskavě hned.“
Oba stáli u stolku s nástroji a pozorovali ho. Zubař si mnul velké uzlovité ruce jako by byl nepředstavitelně vzrušený a to možná taky byl, uvědomil si Samuel s hrůzou. Ten muž mohl v sobě cítit adrenalin jako zvíře při divoké akci. Sestra stála bez hnutí, krásná a zrůdná zároveň.
„Odpovězte hned, pane Morwitizi. Nebo vám mám trochu pomoct? Vězte, že podruhé to nebude jen takové pošimrání."
Přejela si prstem jedné ruky přes druhou. Samuel sledoval, jak její ukazováček obkroužil nehty na prstech druhé ruky. Byly to docela velké nehty, Samuel se zachvěl při představě, co by mu s nimi mohla udělat.
„A…Ano. Pomohl jsem mnoha lidem.“
„V důležitých věcech? V zásadních? Ve věcech týkajících se života a smrti?“
Zubař vycenil zuby jako vlk čekající na kořist. Samuel si pomyslel, že tahle odpověď bude zvlášť důležitá. Nejprve chtěl zalhat, ale cosi ho od toho odradilo. Jestli se zubař vyznal v lidských pocitech tak dokonale, že ho předtím vždy odhalil, mohl by to udělat i teď. Samuel si nemyslel, že by ho lež potěšila. Mohly by po tom následovat hrozné věci, nepředstavitelné věci.
„Ne, v takových věcech ne.“
„Tak to mi docela stačí, pane Morwitzi.“
Samuel si připadal jako v kině. Jako by sledoval svůj vlastní osud na plátně. Nemohl se hnout, nemohl nijak ovlivnit to, co se stane. Mohl jen vytřeštěně vidět, co ti dva šílenci udělají. Byl si jistý, že se něco děje. Vždycky byl citlivý na podněty a na atmosféru a cítil, jak houstne. Dříve žil v atmosféře vody, avšak ta se měnila na housku, hustou a tvrdou. Chlupy na zátylku se mu zježily, na rukou mu naskákala husí kůže, přestože tady bylo vedro jako v peci. Čekal na svůj vlastní ortel a najednou zjistil, že docela přestal plakat. Slzové kanálky vyschly a v ústech měl pocit, jako by tam někdo vysypal starý cigaretový popel. Odporný, hořký pocit. Zauvažoval, proč se to muselo stát zrovna jemu, ale myšlenka vzápětí zmizela a nahradilo ji jen očekávání. Nedokázal přemýšlet, nemohl se vzepjat ani k tomu, aby uvažoval, jak utéct. Byl to děs, nejhorší chvíle jeho života.
„Co chcete? Co po mě proboha vůbec chcete?“ zašeptal, aniž by chtěl. Ale musel to vědět. Nerozuměl jejich jednání, hnusné agresivitě, ve které se vyžívali. Zubař se poprvé hlasitě zasmál. Znělo to téměř vesele a sestra ho skvěle doplňovala.
„Slyšíš? On to neví,“ zachechtal se. Pořád stáli oba na jednom místě.“Tak já mu to povím, ano?“
Podíval se na sestru a chvíli čekal. Samuel měl dojem, že čeká na její schválení. Skutečně, sestra nepatrně kývla hlavou.
„Připadáte mi jako ostatní, pane Morwitzi. Na světě teď žije spousta parchantů. Když říkám spousta, nemyslím tím desítky nebo stovky , ale statisíce, milióny. Skoro nikomu na ničem nezáleží.“
Jeho hlas úplně syčel potlačovanou zlobou. Tryskala z toho muže jako malý vodopád. Možná by jí i mohl zabíjet, kdyby chtěl.
„Jen na sobě. Každý jede sám pro sebe. Nikdo nemá úctu ke starším nebo zkušenějším. Pracuje jen pro peníze, a když se člověk ocitne v nouzi, okamžitě ho potopí. Rozumíte takovému jednání?“
Samuel se pokusil zavrtět hlavou. Zubař se jen usmál a trochu se naklonil dopředu.
„Ale rozumíte, pane Morwitzi. Vždyť jste před chvílí sám přiznal, že jste nikomu nepomohl v životně důležité situaci. V tom případě jste lhal buď předtím nebo lžete nyní. Víte co? Nesnáším lháře. Jsou totiž ze všech nejhorší.“
Samuel myslel, že se nenadechne. Jako by měl v krku něco, co mu v tom bránilo. Strašlivý strach, který snad ani nepocházel z téhle planety, mu sevřel hrdlo. Zalapal po dechu. Zubař pokračoval a přitom šel až ke křeslu a naklonil se nad Samuelovu vyděšenou a zpocenou tvář.
„Někteří by si mohli myslet, že to, co vám teď říkám nebo dělám je snad šílenství. Vězte, že tomu tak není.“
Sestra se postavila ke křeslu z druhé strany a mlčela. Jen pozorovala Samuela a on cítil, jak v něm vůči ní stoupá vlna odporu. Horší než kdyby měl vedle sebe kus zkaženého masa hemžícího se mravenci.
„Chci jen očistit společnost od takových jako jste vy. Od zlodějů, lhářů, vrahů a neurotiků.“
Jeho hlas pomalu nabíral na síle.
„Od idiotů a potměšilců. Od pracháčů a lidí, kteří si naváží vlastní rodiny. A od těch, kteří nepomůžou bližnímu svému ani v nejhorší chvíli. To je svatá povinnost každého člověka, pane Morwitzi.“
Znovu syčel a Samuel se odvážil podívat se mu na jen na okamžik do tváře. Byl to obličej zkroucený šílenstvím a nenávistí. Po bradě mu stékala jedna veliká slina, zastavila se tam a pak se odpoutala a spadla dolů na Samuelovy kalhoty.
„Vy patříte k nim.“ řekl rozhodně a pokýval hlavou. Samuel se vzepjal proti řemenům.
„To ne.“
Znělo to jako pípnutí vystrašeného ptačího mláděte. Zubař se zasmál a další sliny kápla dolů.
„Snažíte se bránit. Nechcete přijmout pravdu. To je automatické u lidí jako vy. Až svět zbavíme takových zvířat, pak tady bude konečně klid.“
Děsiví jistota těchto slov zaplavila jeho mozek jako přílivová vlna. Ten muž ho chtěl zabít. Bylo jisté, že ho chtěl sprovodit ze světa. To, čeho se bál předtím, nebylo nic proti tomu, co zjistil teď. Že je úplně, ale naprosto paralyzován, ochromen strachem. Jediná myšlenka nedokázala směřovat k něčemu jinému než k tomu, že má zemřít. Má být strčen do chladného hrobu ve středím věku, kdy ostatní začínají teprve žít. Ale toho se ani tak nebál. Měl strach z toho, co mu ten muž udělá. Co mu může udělat! Podíval se na jeho tvář a úplně se mu zastavilo srdce. Ten jediný okamžik, kdy měl pocit, že se vypnulo a už znovu nezačne tlouct. Zubařova pokožka na obličeji byla na jedné straně odchlípnutá. Kus kůže byl normálně sloupnutý, odstával a trčel do vzduchu, jako by se tomu muži loupala kůže z obličeje. Pod ním zahlédl Samuel něco rudého, krvavě rudého. Ale kdyby to tak bylo doopravdy, tekla by mu přece krev? Nebo ne? Ještě nikdy neslyšel o člověku, kterému by dva centimetry kůže visely z obličeje.
„Co tak zíráte, pane Morwitzi?“ zasyčel zubař. Hleděl mu přímo do vykulených očí a Samuel v nich zahlédl nevýslovné zlo. Pak si zubař sáhl na tvář a roztáhl rty, až mu byly vidět bělostné zuby bez jediného kazu. Prsty objel kus odchlípnuté kůže. Samuel to sledoval a polykal čím dál tím rychleji, zběsile jako nějaký stroj.
„Už si toho všimnul,“ řekl zubař k sestře. Ta ho pohladila po tváři a položila druhou ruku na křeslo, těsně nad Samuelovo rameno. Ten její paži sledoval koutkem oka, byl si jist, že mu v příští chvíli něco udělá.
„Je na čase vám něco ukázat, pane Morwitzi,“ řekl zubař pomalu. Hrůza nepřišla od sestry, jak předpokládal, ale od zubaře. Jediným prudkým pohybem si ten muž sáhl na obličej, chytil se oběma rukama za čelo a stiskl kůži, až se nakrabatila. Samuelovi vyjelo z krku prudké vydechnutí, skoro vzlyk. Myslel, že mu snad oči každou chvíli vyletí z důlků. Pak zubař za kůži trhl. Škubnul s ní tak hrozně, až Samuela napadlo, že ji úplně rozerve. Viděl, jak se kůže natahuje, zvětšuje se jako by do ní píchl jehlu steroidů. Vládlo úplné ticho a jediným zvukem bylo plesknutí, když se kůže odlepila od obličeje a zůstala v zubařově ruce. Visela v ní jako indiánský skalp. Nebyla na ní kapka krve. Samuel hleděl s otevřenými ústy na jeho ruku a na to, co v ní svíral. To přece nebylo možné. Slyšel svůj vlastní dech, tichý a plytký. Vedle slyšel rychlé vzrušené oddechování sestry. Hlavou mu proletěla myšlenka na to, že se nesmí podívat hlavně na jeho obličej. Nebo spíše na to, co zůstalo pod ním, ale stejně to udělal. Reflexy nelze zastavit. Podíval se na zubařovu tvář a hrůza, která ho zaplnila jako voda vědro, způsobila, že poprvé v životě zaječel strachem. Byl to nevýslovný zvuk, který nezněl jako nic, co kdy v životě slyšel. Bylo v něm zoufalství a ještě něco navíc. Zubař se k němu sehnul, svůj obličej dal až před jeho a zíral na něj s uspokojením, které z něj doslova zářilo. Samuel řval a nemohl to zastavit, svíjel se v křesle, trhal za řemeny a snažil se svou vlastní tvář oddálit. Chtěl být co nejdál od té masky, která snad dříve bývala něčím lidským.
„To mi způsobili lidé jako ty. Taková sebranka, která si ničeho neváží. Rozumíš, pane Morwitzi?“
Poprvé za celou dobu na něj křičel. V tom ječení bylo zlo a také bolest. Samuel cítil, jak mu zubařovy ruce chytily pevně sevřená víčka a začaly mu je tlačit nahoru.
„Podívej se. Jen se pořádně dívej.“
Proti své vůli otevřel oči a znovu se podíval na to spálené maso. Vypadalo to, jako by někdo sebral kus žhavého železa a seškvařil zubařův obličej na prach. Maso bylo rudé, místy vybledlé, ale Samuelovi se zdálo, že cítí silný zápach spáleniny. Z toho smradu se mu zvedl žaludek tak mocně, že začal dávit.
„Není to vůbec pěkné, že?“ řval dále zubař nebo snad ten šílenec, který se za něj vydával. Jeho nos byl jen karikaturou toho bývalého, místo úst zela šedočervená jáma, pod níž byly bělostné zuby.
„Odpověz. Řekni, líbí se ti to?“
Samuel usilovně vrtěl hlavou. Připadal si jako v nějakém hrůzném snu, jako v jiném světě. Tohle přece nemohlo být skutečné nebo ano? Jak si proboha nasadil na svůj vlastní obličej tu druhou masku? Jak to, že si toho nikdo nevšiml již dříve? Ty sis toho také nevšiml, zašeptal ten druhý hlas v jeho hlavě. Co s ním teď bude? Co s ním proboha udělá? Seškvaří tě tak, že budeš vypadat ještě hůře než on sám, prohodil hlas žoviálně. Znělo to trochu posměšně, jako by se mu vysmíval. Samuel zaúpěl a znovu zavřel oči. To snad ne. A pročpak by to vlastně nemohl udělat? Má tě úplně ve své moci. Jsi bezbranný jako zrovna narozené děťátko. Může s tebou dělat, co chce. Udělá ti to, co mu zrovna vyvstane v té jeho choré mysli.
„Chceš vědět, jak se to stalo?“ zeptal se zubař. Z jeho hlasu vyvřela touha, touha po tom, aby ho někdo poslouchal. Aby si vyslechl jeho příběh, který z něj udělal zrůdu. Samuel chtěl říct, že ne. Nechtěl slyšet jeho přiblblý příběh, chtěl jen pryč, vzít nohy na ramena a utíkat třeba přes polovinu států jako Terry Fox. Ale vzápětí ho napadlo, že by tím mohl oddálit neodvratitelné. Někde vzadu v hlavě pořád doutnal malý ohýnek naděje a ten se nyní rozhořel ve vatru a přikázal mu, aby přitakal. Možná se tím na chvíli zachrání a kdo ví, co by se mezitím mohlo stát. Přikývl, avšak zubař nereagoval. Kývl hlavou znovu, vehementněji a cítil, jak se mu od nosu odlepil hlen a visí mu až na hrudník.
„Tak tedy dobře. Nejprve tohle a potom…., potom to další.“
Podíval se na sestru a usmál se zářivým úsměvem. Bělostné zuby zazářily v sežehnutém obličeji. Blondýna vypadala jako by to byl její denní chleba. Pozorovat znetvořené obličeje šílenců.
„Řeknu to jen krátce. Přece jenom ti nedám tolik času, aby sis mohl začít myslet, že snad změním své stanovisko. Žil jsem si v klidu a míru v jednom malém texaském městečku. Měl jsem ženu a také dítě, malou pětiletou holčičku, která se pořád roztomile usmívala a hrála si s panenkami. Chodil jsem do práce jako každý jiný, vydělával jsem peníze jako ty a těšil jsem se z malých životních radostí. Náš život není postaven na velkých zázracích, ale na těch malých. Jen ty malinkaté věci nás drží nad vodou, způsobují, že jsme ještě pořád naživu a nepropadli jsme melancholii. V tom našem městečku žilo pár olejářů, bohatí chlapíci, kteří si dokonce zařídili vlastní kasino. Nikdy jsem je neměl rád, ale taky mi nijak nevadili. Snad jen v tom, že občas navštěvovali jednoho chlapa, který žil v baráku přímo nad námi. Pořádali tam velké mejdany až do rána. Bylo to dost šílené, ale jak říkám, stávalo se to jednou dvakrát za měsíc, takže se to dalo přežít. Jenže život není pořád tak růžový, jak se zdá.“
Tehdy jeho hlas znovu zasyčel potlačovanou zlobou a v tom okamžiku si Samuel uvědomil, že mu visí pohledem na obličeji. Něco na té jeho spálené živé masce bylo úchvatného.
„Jeden z olejářů skoupil firmu, ve které jsem pracoval a rozhodl se, že sníží stavy. Ocitl jsem se ze dne na den na dlažbě, moje rodina byla bez obživy a nemohl jsem si najít nic lepšího, než uklízeče chodníků. Byla to strašlivá potupa, ale neměli jsme ani dolar, ani zatracený cent, takže jsem to vzal. Nějakou dobu jsme přežívali, ti syčáci nad námi slavili čím dál častěji. Jednou jsem to nevydržel a zašel jsem za nimi, aby se trochu uklidnili, že mám doma malou dceru. Jeden z nich byl úplně opilý a vrazil mi pěstí. Pak zabouchl dveře a bavili se dál. Rozhodl jsem se, že takhle to dál nejde. Chtěl jsem to hnát klidně před soud, bylo mi to jedno. Manželka navrhla, že se sbalíme a odjedeme. Řekl jsem jí, že počkáme ještě do konce měsíce a pak vypadneme. To byla osudová chyba.“
Jeho obličej se zkroutil. V rámci možností to znamenalo, že jednotlivé spálené krátery se ještě více prohloubily a zkrabatily. Vypadal, že uvažuje, jak pokračovat dál a nenachází slov. Nakonec vydal podivný zvuk jako heknutí a Samuel si uvědomil, že ten šílenec pláče. Z očí se mu kutálely velké slzy. Kupodivu měl oči normální, zřejmě si je kryl rukou, ale maso kolem nich bylo úplně znetvořené.
„Tři dny před koncem měsíce znovu slavili, byli čtyři a stala se nehoda. Ve zprávě později znělo, že jeden z nich převrhl svíčku, kterou svítili, když hráli nějakou opileckou hru. Probudil jsem se uprostřed noci a všude okolo zuřilo ohnivé peklo. Do dneška nechápu, jak jsem mohl tak tvrdě spát. Vzal jsem rodinu a chtěl jsem jít na chodbu, ale sotva jsem otevřel dveře, dovnitř se vehnal oheň. Celý náš byt byl v okamžiku v plamenech. Chránil jsem ženu i dítě, ale nebylo to nic platné. Chytila jí noční košile, snažila se to uhasit, ale v tom děsu zakopla a svalila se přímo do ohně. Díval jsem se na ni, chápeš? Díval jsem se, jak hoří. Nejprve chytily vlasy, pak šaty a nakonec jsem sledoval, jak se pod ohněm kroutí její maso. Dovedete si představit takový pohled? Zkoušel jsem s dcerou uniknout po požárním schodišti, ale bylo přetížené prchajícími lidmi a urvalo se. Všichni ti chudáci se zřítili dolů, ale alespoň někteří z nich přežili. Oheň mi dýchal na záda. Byli jsme ve čtvrtém patře, chtěl jsem vyskočit ven, ale bál jsem se o dceru. Hasiči nebyli nikde v dohledu a byla to jediná možnost. Najednou něco zaskřípělo a vzápětí se probořil strop nad námi. Srazilo mě to k zemi, byl jsem přišpendlený pod omítkou a zdí a to mě zřejmě zachránilo. Oheň mi popálil tvář, ale dokázal jsem ze sebe kus zdi odhodit a vydrápal jsem se na nohy. Dcera ležela pod troskami úplně seškvařená, nezbylo z ní nic. Rozběhl jsem se a skočil jsem ven z okna. O pár sekund později celý dům vybuchl a létající trosky mě ještě více poranily. Strávil jsem několik měsíců v nemocnici, přežil jsem jen se štěstím, ale celou tu dobu mi v mozku plál vztek. Víš, co to je? Nevíš, nedokážeš si to představit. Nemohl jsem se na nic soustředit, pořád jsem před očima viděl jejich spálená těla. Jediné, co zůstalo, byly jejich zuby. Zbytek shořel na prach, prostě se vypařil.“
Zubař si olízl rty. Dokonce i kus jazyka vypadal jako povrch měsíce, pokryty krátery. Pak se znovu rozhovořil, protože to ještě zdaleka nebyl konec příběhu.
„Musel jsem se pomstít. Dva z těch parchantů, kteří to způsobili, uhořeli, ale další dva přežili. Musel jsem je dostat. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Podplatili zřejmě soud a dostali se z toho, ale já se rozhodl, že je zabiju. Doutnalo to ve mně jako v peci. Jednou v noci jsem vstal z nemocničního lůžka, zabil jsem ošetřovatele a hodil jsem jeho tělo na mou postel. Pak jsem celý pokoj podpálil a utekl jsem. Vypadalo to jako nehoda, víš? Od té chvíle jsem byl pro okolní svět mrtvý. Byl jsem pan Nikdo. Najednou jsem zjistil, že nenávidím celý svět. Všichni jste parchanti, všichni. Nikdo mi nikdy nepomohl.“
Začal zvyšovat hlas a v očích se mu znovu zaleskl plamen šílenství. Samuel naslouchal zvukům v chodbě a doufal, že konečně uslyší přibližující se kroky. Zatraceně, někdo musel přece k zubaři přijít na prohlídku.
„Vydal jsem se za jedním odborníkem a nechal jsem si implantovat novou tvář. Ne ovšem klasickým způsobem, který je velmi bolestivý a náročný. Vidíš?“
Popadl masku, kterou si dříve strhl z obličeje.
„Je to nový způsob. Maska je přichycena na takových miniaturních háčcích. Vydal jsem se za těmi dvěma hajzly a oba jsem zlikvidoval. Pěkně jsem si s nimi pohrál, spálil jsem jim obličeje a pak jsem jim vytrhal zuby. Teprve potom, po hodinách mučení, jsem je zabil. Ale to nestačí. Taková parchanti jsou tady pořád. Oni, ty, je mi to jedno. Budeš pykat za to, co jsi.“
Zubař vstal a přešel ke stolu s nástroji. Sestra ho následovala a něco mu potichu řekla. Samuelovi se zdálo, že se ptala, který má vybrat vrták.
„Ten velký,“ odpověděl zubař zřetelně. Samuel se nechtěně zachvěl. Pot mu stékal po tváři, koule ho bolely, ale to byl ten nejmenší problém. Schylovalo se k tomu, co si myslel, že patří do středověku. Ti dva se ho snad chystali mučit. Musel to odvrátit.
„Pane, já za to nemůžu. Já jsem vaši rodinu nezabil. Nikdy jsem ještě nikomu neublížil. Já…“
Chtěl pokračovat, ale hlas mu selhal. Zubař se pomalu, velmi pomalu, otočil od stolku s nástroji a zkoumavě Samuela pozoroval.
„Ublížil jsi a ubližuješ pořád. Jenom o tom nevíš. Ani si to už neuvědomuješ. Je třeba zjednat nápravu. Počkej chvíli, něco ti ukážu.“
Přešel kolem Samuela, otevřel dveře ordinace a jeho kroky se začaly vzdalovat. Sestra přešla k stolku a podívala se mu do očí. Zakývala přitom obrovským ocelovým vrtákem. Samuel si nedokázal představit, že by mu měl ten šílenec tohle strčit do úst. To se tam snad ani nemohlo vlézt.
„Bude to bolet. Budeš ječet jako podříznuté prase, ty hajzle,“ řekla s úsměvem. Pořád měla ten svůj sexy hlas, ale z celého jejího těla vyzařoval takový odpor, že to šlo až fyzicky cítit. Možná by pokračovala, kdyby se nevrátil zubař. Zastavil se vedle Samuela a v ruce držel veliký kbelík. Byl to starý oprýskaný kbelík a Samuel si byl najednou jistý, že nechce vědět, co je v něm. Přesto se koutkem oka snažil podívat dovnitř, ale zubař ho držel tak, aby nic neviděl. Pak švihl prudce rukou, kbelík se otočil dnem vzhůru a něco zarachotilo po podlaze a rozletělo se to do všech stran.
„Proboha,“ slyšel Samuel něčí hlas. Mozek mu řekl, že to mluvil on sám. Pokusil se zvednout ruku, aby si mohl zakrýt obličej. Nechtěl se na to dále dívat. Jednotlivé zuby i celé chrupy spočívaly na podlaze jako němí svědkové nezměrného utrpení. Některé zuby byly vytrhnuté i s kořeny, jiné byly jen poloviční, jako by se jimi provrtala vrtačka a odlomila je. Celé chrupy se válely po zemi a na mnohých byly velké šmouhy zaschlé krve. Samuel cítil, jak v místnosti zhoustla atmosféra. Z těch zubů stoupala bolest. Lidé, kterým patřili, museli trpět jako zvířata. Budeš ječet jako podříznuté prase, řekla mu v duchu ten jeho druhý hlas a tentokrát to byl hlas sestry. Bezmocně škubal rukama a pokoušel se vyrvat kožené řemeny, ale byly na něj příliš silné. Zubař se sklonil pře jeho tvář. Spálený obličej měl zkroucený nenávistí.
„Tihle taky nikomu nic neudělali a přesto jsou mrtví,“ zamumlal. Jeho tichá slova vyděsila Samuela více, než kdyby na něj začal křičet.
„Tohle nemůžete utajit,“ zařval a strach vyjel na povrch jako super rychlý výtah.“Vy maniaci, vy blázni, na tohle vám přijdou. Pak půjdete oba dva na elektrické křeslo. Seškvaří vás na prach.“
Zubař pomalu povedl půlobrat a udeřil dlaní. Plesklo to a Samuel cítil, jak se mu po tváři rozlévá horkost. Ztichl, vzrušení a vztek vyprchal a zůstal jen strach, základní instinkt. Cítil, jak se mu třesou ruce. Poprvé v životě si nebyl jistý, jestli udrží moč a stolici. Nebyl si jistý vlastně vůbec ničím. Celý jeho život mu najednou připadal malicherný a zbytečný, protože nic v něm ho nepřipravilo na tohle. Nevěděl, jak jednat v takové situaci, když se vám klepou zuby, až to cvaká, ruce se třesou a žaludek se svírá.
„Nejsi první, kdo nám to říká,“ podotkl doktor a popadl ze stolu vrtačku, na kterou začal nasazovat velký vrták. Mohl mít dobrých pět nebo šest centimetrů, ten projede zubem jako nic a zasekne do dásně pod ním. Teprve po chvíli mu došel význam té jediné věty. Nejsi první, kdo to říká. Byla to pravda. Jak mohl jen doufat v záchranu, když ostatní před ním už byli dávno v pekle? Možná už desítky lidí před ním vyhrožovaly těm dvěma šílencům stejnými slovy. A jak dopadli! Vytrhané zuby a to bylo možná to nejmenší. Jaká hrůza ha ještě mohla čekat, proboha. Najednou zjistil, že si mumlá v duchu modlitby k bohu. Nikdy by nevěřil, že si na ně ještě kdy vzpomene. Naposledy byl v kostele, když mu bylo sedm nebo osm a od té doby byl ateista. Ale v této chvíli tomu nedokázal zabránit. Modlitba mu přišla na mysl sama, stejně jako si člověk automaticky ráno vyčistí zuby. Nemusel ji vyvolávat, ani spínat ruce. Prostě mumlal ta slova a přitom znovu plakal. Pane bože, jestli se z tohoto dostanu, tak přísahám, že ve mně najdeš toho nejvěrnějšího služebníka, sliboval si v duchu. Cítil, že mu to nepomůže, ale nedokázal tomu zabránit. Modlil se tak dlouho, dokud neucítil, jak mu krk svírají čísi jemné ruce. Podíval se trhaně doleva a zíral do obličeje sestry.
„Vaše chvíle přichází, pane Morwitzi,“ zasmála se sestra. Zubař přistoupil z druhé strany. Samuel nad ničím neuvažoval, ale jeho reflexy se vzepjaly jako u divokého koně. Zavrtěl sebou a pak se vzepjal v řemenech tak mocně, až sestra o pár kroků ustoupila. Věděl, že má na ústech divoký škleb a napínal svaly k prasknutí. Jen pryč, roztrhat ta pouta na kusy a utíkat. Adrenalin odešel stejně rychle jako přišel. Zhroutil se v křesle a vyčerpaně oddechoval.
„Drž ho pořádně,“ sykl zubař na sestru a zapnul vrtačku. Samuel zvedl pohled k jejímu blyštivému ostří. Viděl, jak se vrták rychle otáčí. Jeho smrt a předtím samozřejmě bolest se neúprosně blížily. Vrazil hlavu co nejvíce do křesla, chtěl se vzdálit oceli, ale neměl kam uniknout. Sestřiny ruce ho sevřely mnohem pevněji, než by předpokládal. Ta ženská v sobě měla pořádný kus síly. Cítil, jak se mu nedostává vzduchu. Musel chtě nechtě otevřít ústa, aby se mohl nadechnout. Vytřeštěnýma očima sledoval zubaře, který se ďábelsky usmíval, znetvořené maso jako by začalo vydávat zápach očekávání.

Když se poprvé ozval hluk, Samuel ho vůbec nevnímal. Viděl, jak sebou zubař trhnul, ruce na krku ho pustily, ale pořád ještě nedokázal pochopit, co to znamená. Byl si jistý, že v příští vteřině mu vrták zajede do úst, najde bolavý zub a rozrazí ho na malé kousky skloviny, které si šílenec přidá do svého kbelíku. Jen tak dopadnou na ostatní zuby a celé chrupy a potřísní je čerstvou krví. Ťuk, ťuk, ťuk, po jeho životě zbude jen pár kousků zubů. Slyšel, jak jde sestra ke dveřím a teprve tehdy si uvědomil, že se něco děje. Snad někdo přichází, možná další pacient. Modlil se, aby to tak bylo, ale vzápětí ho napadlo něco dalšího. Co zmůže jediný člověk proti takovým dvěma šílencům? Vlákají ho do pasti stejně jako jeho. Musí toho člověka varovat, ať je to kdokoli. Mohl by to být jejich spojenec, nešeptával hlas v jeho hlavě. Nesmysl, to by sestra nešla tak obezřetně ke dveřím. Chystal se zařvat, vykřiknout na celý ten zatracený barák slova varování, když se dveře rozletěly, jako by je vyrazila pancéřová pěst. Praštily sebou o zeď. Zubař sebou prudce trhl, vrtačka sjela dolů, o vlas minula ústa, zavadila lehce o dva z řemenů a upadla na zem. Ještě chvíli vrčela jako raněné zvíře, pak ztichla úplně. Zubař se pro ni sehnul a znovu ji zapnul.
„Policie, stát! Ani hnout!“
Dokonce i na té spálené tváří Samuel zahlédl zděšení. Nebyl to přímý strach, ten muž už možná ani neznal pravý význam takového slova. Ale přece jen se po té masce něco mihlo. Možná překvapení nebo snad úlek. Samuel se napjal a pokusil se znovu pohnout s řemeny.
„Proboha,“ slyšel zasténat policistův hlas. Druhý mu něco odpověděl, ale neslyšel co. Byli tedy alespoň dva. Chtěl se k nim otočit, podívat se na ně, spatřit konečně svou záchranu, ale nedokázal to. Řemeny byly pořád příliš těsné.

Dennis Loyd pracoval u policie dvanáct let a za tu dobu viděl všelijakou hrůzu. Ale nic se nemohlo rovnat tomu, co spatřil tady, když rozkopl dveře a vrazil do místnosti. V první chvíli si myslel, že mu pistole vypadne z ruky a všiml si, jak se mu celá chvěje. Přinutil se uklidnit a rozhlédl se kolem sebe. Před ním stál nějaký muž, pokud se tomu tak ještě dalo říkat. Obličej měl strašlivě spálený, nejhorší, co kdy Loyd viděl. Mrkl na svého parťáka, který byl bledý jako smrt a nebyl schopen vykoktat ze sebe jediné slovo, přestože chtěl něco říct.
„Odhoď to na zem,“ zařval Loyd. Viděl všude kolem sebe rozházené zuby a celé protézy. Některé byly od krve, jiné vypadaly, že byly vytrhány zub po zubu. Po obličeji mu stékal pot, pálil ho v očích, ale neodvážil se utřít ho. Kontroloval toho chlápka pistolí a byl připraven rozstřílet ho na kusy při sebemenším pohybu.
„Hej, vy tam, na tom křesle, jste v pořádku?“
Křeslo bylo obrácené zády k němu, takže viděl jen vyčnívající špičky bot. Na křesle byl nějaký mechanismus a Loyd si uvědomil, že svou oběť museli připoutat. Nejprve neodpověděla. Loyd si pomyslel, že možná přišli pozdě a zubař už stihl dokonat své dílo, ale pak se ozval utrápený, chraplavý hlas.
„Žiju,“ řekl. Byl to mužský hlas. Zubař stále držel vrtačku, pak ji hodil na zem kus od sebe. Dopadlo nedaleko Loyda a jeho parťáka, znovu zavrčela a vypnula se. Loyd sebou trhnul, jak kolem něj projela. Neušlo mu, že na šílencově tváři se mihl náznak úsměvu. Ten parchant si všiml, jak se vylekal. Nu, nevadí, stejně se bude moci za chvíli usmívat leda tak na vězeňské mříže.
„Já ho budu držet v šachu a ty mu nasadíš pouta, jasné?“ nařídil Loyd parťákovi. Janez, který mu byl přidělen sotva před rokem a byl ještě zelený jako tráva, se zmohl jen na přikývnutí. Vytřeštěně zíral na tu spoušť před sebou.
„Chcípneš na křesle, hajzle,“ zamumlal a nepřestával na zubaře mířit.
„Otoč se zády,“ zařval na zrůdu Loyd. „Ruce dej pěkně nahoru. Jediný pohyb a rozstřílím tě na sračky. Rozumíš? Tak rozumíš?“
Zubař na něj dál zíral, pak se začal pomalu, velice pomalu otáčet. Jako nějaký stroj, napadlo Loyda. Ruce se mu uklidnily, párkrát se nadechl a ustoupil do strany, aby Janez mohl projít, aniž by mu zkřížil palebnou dráhu. Mladý policista udělal sotva jediný krok, když se ozval nějaký tichý zvuk a vrtačka se rozeřvala.

Samuel se zazmítal v řemenech. Chtěl se dostat ven. Zubař byl sotva tři kroky od něj a Samuel pochyboval, že by se jen tak vzdal. Na to byl moc šílený. Určitě měl nějaké eso v rukávě. Napnul své svaly až na samý okraj a cítil, jak řemeny praskají. Když zubaři předtím vrtačka upadla, přeťala trochu řemeny a to mu teď pomohlo. Přesto se mu nepodařilo rozervat je napoprvé. Sledoval koutkem oka maniaka a čekal, kdy k němu přiskočí a použije ho jako rukojmí. Rozhodně se nechtěl ocitnout v další šílené hře, když zrovna z jedné vyvázl. Ale měl namále. Stačilo pár vteřin a místo úst by měl jedinou velkou zející díru plnou krve a kusů zubů. Při té představě se otřásl. Natočil obličej a otřel si ho o rameno, aby se zbavil potu. Slyšel, jak jeden policajt říká, aby se zubař ani nehnul. Modlil se za to, aby to ten chlap udělal a policajt dostal záminku k tomu, aby ho zastřelil. Chtěl jim říct, aby ho uvolnili, ale to mohlo být nebezpečné. Zubaře by pak měl na mušce jen jeden muž a kdo ví, čeho by byl schopen. Najednou ho napadla věc, nad kterou neuvažoval. Kde je proboha sestra? Slyšel přece její kroky směrem ke dveřím, pak se rozletěly. Nemohla jen tak zmizet. V místnosti nebyl žádný únikový východ, alespoň pokud viděl. Kde tedy byla? Nemohla ani proklouznout kolem policistů. To vše mu proletělo mozkem v jediném zběsilé okamžiku. Chystal se zařvat varování, když zaslechl první policistovy kroky směrem k zubaři a vzápětí zaječela vrtačka.

Janez byl vyděšený jako nikdy v životě. Muselo tu být dobrých šedesát nebo sedmdesát chrupů a k tomu další zuby. Maniak musel povraždit stovky lidí. Janez si domyslel, že zuby byly původně v tom koši, který se teď válel na podlaze. Možná měl někde další takové. Mozkem mu proletěla vidina místnosti naplněné až po okraj zuby. Cítil z toho chlapa nenávist a agresivitu. Bál se k němu přiblížit, ale někdo to udělat musel a Loyd byl starší a zkušenější, takže chlapa držel pod hledím pistole. Věděl, že se na svého parťáka může spolehnout a navíc měl svou pistoli, přesto měl strach, když udělal první dva kroky k té stvůře. Najednou něco zařvalo za jeho zády. Janez vyjekl a málem se podělal. Pak všechno letělo jako ve zrychleném filmu. Bleskově se otočil, pistoli zvednutou na úrovni ramen a byl připraven vypálit, jakmile spatří svůj cíl. Zahlédl však jen ostrý hrot vrtačky.

Loyd zařval na Janeze. Otočil se po zvuku a viděl, jak zpoza dveří vyskočila blondýna oblečená jako sestra. V jediné vteřině mu došlo, co se stalo. Byli hlupáci, kteří budou pykat za to, že něco opomněli. Když rozrazil dveře, tu ženskou to srazilo na zem, proto si jí ani jeden nevšiml. Místo aby prozkoumal hned celou místnost, soustředil se na vraha a nedával pozor. Dvanáct let praxe a choval se jako začátečník. Při pohybu sledoval, jak sestra zvedá vrtačku a Janez se otáčí, aby po ní vypálil. Loydovi připadalo, že to všechno trvá snad celou věčnost. Už když na ni zaměřoval, věděl, že to nemůže stihnout. Byl moc pomalý. Janez zvedal pistoli, prst pevně obemknul spoušť a chystal se jí zmáčknout.
„K zemi,“ slyšel Loyd zaječet sám sebe. Vrtačka projela Janezovi pravým okem, krev a mozek se rozstříkly jako vaječina všude okolo. Hrot vyjel na druhé straně, jen jemně rudý, a pořád se otáčel. Ani kosti ho nedokázaly zastavit. Pistole v Janezových rukou sebou škubala, pak prsty povolily a zbraň letěla dolů. Sestra se smála, na čele velkou modřinu a celý bílý šat pokrytý krví jako řezník. Loyd zvedal pistoli a věděl, že tohle rozhodně stihne. Rozmašíruje ji na kusy a pak sejme i toho….Hlavou mu projel záchvat děsu. Cítil, že zubař využil chvilky, kdy ho spustil z mušky. Další chyba. Měl první odrovnat jeho a teprve potom zastřelit sestru. Takhle si bude muset pospíšit. Mrkl doprava a viděl, že se zubař blíží, v ruce svíral něco blyštivého.

Samuel zařval úzkostí a nadlidskou silou, která přichází v okamžicích bezmocného strachu. Řemeny se rozletěly do stran, jeden opsal zpáteční oblouk a bolestivě ho švihl přes obličej, ale on na to nedbal. Slyšel nějaký hnusný zvuk a podivné zabublání, pak křičel jeden z policistů. Zubař odhalil v úsměvu bílé zuby, skočil ke stolku a popadl jeden z nástrojů. Proletěl kolem Samuela jako šíp. Ten vyskočil z křesla, oči vytřeštěné.
„Pozor,“ zařval, ale další slovo mu uvízlo v hrdle. Krví zastříkaná sestra držela otáčející se vrtačku jako nástroj smrti, celá rudá od krve, na ústech škleb. Mrtvola policisty ležela u jejích nohou, kus hlavy byl pryč, mozek a krev se rozprskly do stran. Druhý policista byl smrtelně bledý, ale ruku s pistolí měl pevnou a právě ji zvedal, aby sestru poslal do pekel. Úzkost sevřela Samuelovi hrdlo, protože policista sebou při jeho výkřiku trhnul a v poslední chvíli pochopil, že i když zabije sestru, zubař u něj bude dříve, než se stihne vůbec pohnout.
„Kurva,“ zaječel a pokusil se stočit zbraň na běžícího zabijáka. Současně zmáčkl spoušť. Chtěl zubaře vystrašit, ale to se mu nepodařilo. Kulka se zaryla do podlahy, z ústí se zablesklo. Samuel přinutil nohy k pohybu. Byl celý zdřevěnělý. Nohy měl jako solné sloupy. Jako by mu je někdo proměnil v kusy kamene. Rozhýbal je, ale stejně mu připadalo, že se pohybuje strašně pomalu. Mnohem pomaleji než zubař nebo sestra. Z hrdla se mu vydral zvuk podobný zavrčení. Sehnul se instinktivně ke kbelíku, který se válel po zemi a sevřel ho pevně v prstech. Teď už ječel a přitom se řítil za zubařem. Viděl, jak skalpel v jeho ruce opsal oblouk a v okamžiku, kdy se ocitl těsně vedle zubaře, mu do tváře chrstlo něco horkého. Přes rudou mlhu udeřil. Kbelík byl těžší než vypadal a Samuel vložil do úderu celých svých devadesát kilo. Zatřepal hlavou, aby odhodil krev, která se na ní objevila. Jak se tam dostala? Připadalo mu, že mozek mu funguje na pět procent. Nerozuměl ničemu kromě základního instinktu. Tím bylo přežít. Nebo zabít své nepřátelé. Viděl policistu, jak se svíjí na zemi a jeho řev, nebo spíše bublání, k němu doléhalo ze strašné dálky. Krev mu stříkala z krku v pravidelných intervalech, tlusté prsty se cpaly do rány, aby tu krev zastavily, ale nebylo to nic platné. Rozlévala se kolem stejně rychle, jako když stříká voda ze zahradní hadice. Samuel cítil, jak mu ruka zabrněla. Zasáhl kbelíkem zubařovu hlavu takovou silou, až mu vyklouzl z ruky. Současně kopl pravou nohou. Vrtačka projela sotva deset centimetrů od jeho obličeje. Chodidlo se zabořilo do něčeho měkkého. Sestra odletěla jako baseballový míček a narazila do zdi. Samuel ztratil rovnováhu a upadl na jedno koleno. Ruce rozplácl na zem, aby udržel balanc. Položil je přímo do té rudé břečky, která se rozlévala všude kolem. Pod palcem cítil zuby. Zvedl se, zavrávoral a silné prsty ho chytily za kotník.
„Pusť mě, pusť mě, pusť mě,“ opakoval stále dokola a třepal nohou v záchvatu šílenství. Pokoušel se vyprostit. Přímo před sebou měl otevřené dveře. Jen pár kroků a mohl být pryč. Otočil hlavu a viděl, že zubař ho drží za kotník a plazí se blíž a blíž. Zoufale kopl a ruka byla najednou pryč. Dupl na zem a ozvalo se uspokojivé křupnutí. Zubař zařval bolestí, ale ještě více vztekem. Oběť mu unikala. Samuel se dvěma mohutnými skoky dostal ze dveří. Ocitl se v ordinaci, za ním se táhly krvavé stopy z podrážek jeho bot. Za sebou slyšel křik a sténání. Ti dva se už určitě zvedali ze země, aby ho mohli pronásledovat. Proletěl dveřmi ven z ordinace, neběžel by rychleji, kdyby měl za patami samotného ďábla. Zakopl a narazil ramenem do zdi, obličej si odřel o omítku. Tmavá chodba s několika světly na stropě mu teď připadala jako to nejhezčí místo na světě. Běžel, jak nejrychleji mohl, ale zdálo se mu, že se vůbec nehýbe z místa, jako by uvízl v hustém bahně, které mu znemožňuje pohyb. Najednou stál u schodů a řítil se po nich dolů. Řev za ním se rozlehl celým domem. Slyšel těžké dusavé kroky a věděl, že zubař ho pronásleduje. Musí se jen dostat ven, ven na ulici a tam už bude v bezpečí. Nebo ne? Poslední tři schody vzal skokem, ale dole se mu podlomila kolena a natáhl se, až si bolestivě narazil žebra. Hrabal se na nohy, pohled upřený před sebe. Nedaleko se rýsovaly vstupní dveře. Nemohlo to být dále než dvacet metrů. Podíval se na schody. Zavrzaly pod vahou dalšího těla. Jestli měl ten chlap bouchačku od některého z policistů, mohl ho teď klidně oddělat. Postavil se a znovu se rozběhl. Dveře se blížily děsivě pomalu, ale nakonec ucítil pod prsty chladivý dotek kovu. Zmáčkl kliku a vypotácel se na ulic, těsně minul černocha, který před sebou tlačil kočárek s dítětem.
„Hej, dávejte sakra pozor,“ zamručel muž a zastavil se, jako by viděl duchu. „Sakra, chlape, co je to s vámi? Co to máte na sobě?“
Samuel mu nevěnoval pozornost, nerozhlížel se a klopýtal ulicí dál. Připadal si strašně unavený. Takhle se cítil, když dříve chodíval cvičit do posilovny, ale byl si jistý, že s fyzickou námahou to nyní nemá nic společného. Jeho psychika se úplně sesypala. Rozhlédl se kolem sebe a viděl pár lidí. Usmívali se, poplácávali po ramenech nebo spolu mluvili. Všichni vypadali vesele, byl přece krásný letní den. Nic je nemohlo připravit na hrůzu, která by někdy mohla přijít. Stejně jako nic nepřipravilo mě, řekl si Samuel v duchu. Opíral se o auta a běžel dál. Risknul rychlý pohled za sebe, avšak dům byl tichý a žádný šílenec se z něj nevyřítil. Byla to snad všechno jen má fantazie? Nebyla, odpověděl mu zlomyslný hlas v hlavě. Když se podíval na košili, viděl, že je celá od krve. Také ruce měl rudé, jako by právě pracoval na jatkách. Připadal si nevýslovně šťastný, že je venku. Nic, co kdy zažil, se s tím pocitem nemohlo srovnávat. Znovu žil, přežil děsivé nebezpečí, ale ještě to nebyl konec. Musel najít budku, telefonní budku. Nenechá toho šílence uniknout. Nemůže mu dovolit, aby dále zabíjel. Samuel se nebál o ostatní, bál se sám o sebe. Měl strach, že jednou v noci by se mohl probudit a v rohu jeho postele by seděl temný stín. Pak by vzduchem projel řev vrtačky. Znovu mu přejel mráz po zádech, jeho ledové prsty ho sevřely jako kleště.
„Vy tam, kde je telefon?“ zakřičel na nějakou obézní ženskou se psem. Dělala, že jej nevidí. Stočila pohled opačným směrem. Nikdo ti nepomůže, vzpomněl si na zubařova slova. Rozhodl se v okamžiku. Přeběhl ulici, kde zrovna nejelo žádné auto a zastavil se vedle ženy. Chytil ji za tričko, nedbaje toho, že ji umaže od krve.
„Co si to dovoluješ?“ zaječela ženská a vodítko jí vypadlo z ruky.
„Telefonní budka, rychle sakra,“ zamumlal, sotva popadaje dech.
„Pomoc, pomoc,“ zakřičela ženská. Lidi na ulici se otočili. Nějaký robustní chlapík v úplém tričku se k nim rozběhl. Žena se pokusila uvolnit se Samuelova sevření.
„V tom domě právě teď někdo zabil dva policisty, tak mi zatraceně konečně řekni, kde je ta zasraná budka!“
Na konci už skoro řval. Žena nahodila vyděšený obličej, pod rukama cítil, jak se celá chvěje. Jako rosol, napadlo ho. Chlap, který k nim běžel, něco křičel. Samuel nepochyboval, že to bylo na něj a nebylo to rozhodně nic přátelského.
„Kde? Tak kde? No tak.“
Něco ho nutilo, aby volal rychle. Ti dva mohli být už dávno pryč. Mohli zmizet nějakým bočním východem nebo sklepní chodbou.
„Támhle za rohem,“ ukázala žena rukou na konec ulice. Bylo to sotva třicet metrů a v cestě nestála žádná překážka. Jen pár čumilů. Chlap už byl skoro u nich, funěl jako lokomotiva, na tričku měl kruh potu.
„Okamžitě ji pusť,“ ječel hrubým hlasem. Samuel ji hrábl do kabelky,našel peněženku a vysypal si na ruku celou hrst drobných.
„Děkuji,“ řekl a rozběhl se ulicí. Za sebou slyšel, jak se chlap zastavuje a mluví s ženou. Zřejmě zjišťoval, jestli je v pořádku. Samuel běžel ulicí, minul několik obchůdků a pár lidí, kteří si na něj ukazovali prstem. Nedivil se, byl celý umazaný od krve a dokázal si představit výraz na svém obličeji. Někde vzadu v hlavě a také na krku pořád cítil dotek strachu. Věděl, že to ještě neskončilo. Doběhl na konec ulice. Tady byla hlavní cesta a auta na ní pomalu proudila oběma směry, troubila a řidiči nadávali. Ještě před pár hodinami dělal to samé a dal by nevím co za to, kdyby se čas mohl vrátit. Obrátil by auto a jel domů nebo zpátky do práce, zub nezub. Přímo před sebou zahlédl budku. Byla vzdálena nějakých padesát nebo šedesát metrů. Rozhlédl se kolem, jestli neuvidí někde známou tvář zubaře. Muselo ho určitě napadnout, že zavolá policii a zrovna teď byl už určitě celé stovky metrů daleko od domu. Samuel se rozběhl k budce, celé tělo ho bolelo, v koulích pořád cítil nepříjemný tlak. Chmurně se usmál při představě, až intimní místa bude večer ukazovat ženě. Jestli bude mít samozřejmě tu možnost.
„Hej, ty,“ zabručel nějaký mladík s knírkem, když do něj Samuel nechtěně vrazil ramenem. Nedbal na pot, který mu už zase stékal za košili a také po celém obličeji. Krev se mu po obličeji roztékala jako nějaký šílený make-up. Dorazil k budce, která byla značně zdemolovaná, jak se na ní vyhráli všelijací spratci nebo opilci. Otevřel dveře, ve kterých byla díra velikosti melounu a popadl sluchátku. Byl to ještě starý typ telefonu, pořád přijímal mince. Ve většině míst už byly automaty na kartu. Začal dovnitř vhazovat jeden cent za druhým, ruce se mu přitom klepaly. Najednou někdo prudce otevřel dveře.
„Budeš tady dlouho?“
Samuel se na něj otočil. Sotva šestnáctiletý výrostek úžasem vytřeštil oči. Dokonce zapomněl převalovat v puse žvýkačku. Pustil dveře a ty se znovu zavřely. Kluk se rozběhl za svými kamarády, aby jim řekl, co právě viděl. Samuelovi spadlo na zem několik mincí. Pracně je posbíral a vytočil 411. Ozvalo se jedno zazvonění, pak druhé. Tak to zatraceně zvedni, mumlal si Samuel v duchu.
„Haló, tady policie. Přejete si?“
„U telefonu Samuel Morwitz. Právě jsem byl svědkem vraždy dvou policistů.“
„Kde jste?“ zeptal se okamžitě ženský hlas na druhé straně telefonu. Samuel už párkrát na policii volal a vždy to zvedla žena. Možná se ženy umí lépe orientovat v krizových situacích a dokáží volajícího uklidnit, napadlo ho.
„Na Lohrenově ulici. Stojím právě v budce.“
„Kde přesně?“
Rozhlédl se kolem sebe. Hledal nějaký záchytný bod a taky ho našel.
„Je tu bývalé kino, sakra. Bývalé kino.“
„Dobře. Počkejte tam. Posily jsou na cestě.“
Na druhé straně se ozvalo pípání. Také položil telefon do vidlice a vyšel ven. Slunce do něj pařilo jako obrovský reflektor. Stál mezi davy proudících lidí a vůbec mu nevadilo, jak se na něj dívají. Rozhodl se, že co nejdříve zavolá manželce, ale zrovna teď to nemohl udělat. Musel vyčkat, dokud nedorazí policisté. Doufal, že přijedou brzy. Mnohokrát slyšel o tom, že dorazili na místo určení třeba i půl hodiny po zavolání. Sledoval projíždějící auta a čekal, kdy spatří bílé vozidlo s modrými pruhy a majáčkem na střeše.
„Co se vám stalo, panáčku?“ zeptala se ho nějaká stará žena a opírala se přitom o hůl. I v tom vedru měla na sobě starý hnědý kabát.
„Nic, nic. Vidíte snad, že by něco bylo v nepořádku,“
Všechno to v něm vzkypělo. Nervy měl napjaté k prasknutí a teprve nyní mu začalo docházet, jak blízko byl k smrti. Už už po něm vztahovala své pařáty. Její kosa se mu vznášela přímo nad hlavou, když přišla neočekávaná pomoc. Zahlédl pomalu projíždějící policejní auto. Nepochyboval, že už ho hledají. Vyběhl z chodníku na cestu a zamával na ně. Auto zpomalilo a zastavilo vedle něj. Dveře se otevřely a vystoupili dva policisté. Samuel jednoho z nich převyšoval o hlavu. To museli poslat takového trpaslíka? Druhý měl krátký a hustý knírek a pozorné oči.
„To vy jste volal? Jste teda pěkně zřízený,“ konstatoval ten malý. Sahal Samuelovi sotva po bradu, ale měl zase široká ramena.
„Ano. Správně.“
Jazyk měl jako svázaný, nevěděl co říct.
„Tak co se stalo?“ zeptal se druhý, když zamknul auto. Oba se postavili před Samuela a upřeně ho pozorovali. Snad poprvé v životě z toho neměl nepříjemný pocit, právě naopak. Někteří lidé se zastavili, aby přihlíželi tomu, co se děje. Zasraní čumilové, zanadával Samuel.
„Kousek odtud byli zabiti dva další kolegové.“
Malý policista se zamračil, obočí mu vytvořilo na čelem srostlou čáru.
„Jak se to stalo?“
„Musíme tam jít rychle nebo pachatel uteče.“
Chystal se ukázat jim směrem, když ho ten s knírkem popadl za rameno.
„První nám pěkně řeknete, co se stalo. Pak se tam možná půjdeme podívat.“
Jeho výraz naznačoval, že by to měl raději udělat. Samuel nepochyboval, že vypadá, jako by je odpravil sám.
„Byl jsem u zubaře v budově tady za rohem. Je to šílenec, pokusil se mě zabít. Podařilo by se mu to, ale vpadli tam dva vaši kolegové. Jednoho z nich zabila sestra, druhého ten zubař.“
Chtěl pokračovat, ale kníráč mávl rukou, aby zastavil.
„Chcete říct, že dva ozbrojené muže zabil nějaký zubař a sestra?“
„Zabili mnohem více lidí. Mají jejich zuby v takovém velkém kbelíku. Desítky mrtvých. Jen tak tak jsem utekl a..“
Malý polda se podíval na velkého a ušklíbl se. Samuel cítil, jak se v něm sbírá vztek. Jestli mu tihle dva nevěřili, tak by to mohlo být velmi špatné. Věděl, že jeho historka zní jako pohádka a sám má na sobě plno krve, ale museli mu přece věřit.
„Nejlepší bude, když nás počkáte v autě, pane,“ řekl ten s knírkem. Přistoupil k zadním dveřím a odemknul je.
„To ne. Musím jít s vámi. Ani nevíte, do čeho jdete. Ti dva jsou nebezpeční, skutečně nebezpeční.“
Malý policajt ho rychle a zkušeně chytil za ruce a Samuel cítil, jak mu jedno zápěstí obemkly pouta. Trhnul rukama a pravou na chvíli osvobodil, ale vzápětí se před ním mihl rychlý stín a další pár rukou ho uchopil za ramena.
„Tak ně něho,“ slyšel něčí hlas. Zřejmě to byl některý z přihlížejících chodců. Přirazili ho ke kapotě. Znovu si bolestivě narazil žebra.
„Vy idiot,“ řval nahlas. Zkroutili mu ruce za záda a nasadili i druhou část pout. Pak ho některý z poldů chytil za hlavu a prudce mu na ní zatlačil. Měl pocit, jako by mu chtěli zlomit vaz. Dostal silný kopanec zezadu do stehna, přímo do svalu. Zaječel bolestí a naposledy se vzepřel, pak ho hodili dovnitř. Dopadl na měkké sedadlo, pokusil se zvednout a zahlédl zavírající se dveře. Ostrý spodek dveří ho udeřil do nohy a nepochybně ji pořádně odřel. Instinktivně ji stál dovnitř. Dveře se zaklaply a velký polda otočil klíčkem v zámku. Menší se za sklem usmíval, jako by viděl ten nejlepší vtip. Samuel se posadil na sedadle a odplivl si na zem.
„Ani nevíte, do čeho jdete,“ zamumlal si pro sebe.

Uplynula snad hodina a pořád se nic nedělo. Zadní část auta byla od přední oddělena silnou mříží. Na oknech nebylo žádné zařízení na otvírání oken. Sakra, chtěli snad, aby se tady udusil? Košili měl propocenou, jako by právě skočil do bazénu. Ruce za zády ho nelidsky bolely. Pouta byla scvaknutá k sobě přespříliš, takže nepochyboval, že bude mít na rukou ještě za několik dní otisky. V jednu chvíli začal řvát a kopat do mřížky před sebou, ale dosáhl jen toho, že se zadýchal a ještě více zpotil. Přemýšlel, kde můžou být tak dlouho. V hlavě se mu vyrojilo hned několik řešení. Mohli prohledávat celý dům patro po patru a hledat vrahy. Mohli si také zavolat na pomoc posily, ale ty by musel Samuel vidět projíždět. Mohli být už také dávno mrtví. Zdi domu byly tak silné, že tlumily jakýkoliv zvuk výstřelu. Jestli si na ně počíhali hned za dveřmi a oddělali je, byli teď už dávno v tahu a on tu bude sedět, dokud se neudusí. Nebo dokud někdo nezjistí, že oba poldové nejsou k sehnání a nepůjdou zjistit, co se s nimi stal. To ale taky mohlo trvat pěkně dlouho. Zoufale se rozhlížel kolem, ale neviděl je přicházet. Nakonec to vzdal, lehl si se skrčenýma nohama na sedadlo a rozbrečel se jako malý kluk.
Zaslechl, jak někdo odemyká a automaticky se posadil. Podivil se, když zjistil, že usnul. V takovém horku to bylo přinejmenším podivné. Oba policisté se posadili na sedadla a ten s knírkem nastartoval.
„Jak to dopadlo?“ vyhrkl Samuel. Byl celý žhavý dozvědět se to, i když ho oba předtím mlátili a smáli se tomu. Přežili to, byli tady a to znamenalo, že museli vrahy buď oddělat nebo jim utekli. Doufal, že to bylo to první, ale to by přece s sebou měli jejich těla. Ale kdo ví, jak dlouho spal? Možná za tu dobu dávno zavolali lékaře, aby provedl pitvu. Samuel se podíval do zrcátka a spatřil nehybný obličej policajta s knírkem. Nevypadal nijak roztřeseně, ale to nemuselo nutně nic znamenat. Samuel si pomyslel, že ho přeslechli a zeptal se znovu. Oba mlčeli a ani se nehnuli. Seděli prkenně jako dva panáci. Auto se zařadilo do provozu a ujíždělo směrem na sever. Samuel zauvažoval, kde je tam policejní stanice, ale na žádnou nemohl přijít. Samozřejmě nemohl znát všechny stanice ve městě. Raději zmlknul a zaobíral se vlastními myšlenkami. Uvažoval, jak dlouho může být na stanici. Nějakou dobu ho budou vyslýchat, možná ho také zavřou na noc do cely. Každopádně ti dva museli vidět spoušť, kterou po sobě vrazi zanechali. Museli vědět, že to neudělal on. Nebo ne? Mohli to hodit na něho? Mohli ho z toho obvinit? Všude přece musí být otisky toho zubaře i té ženské. Jenže i moje, pomyslel si Samuel a cítil, jak v něm narůstá panika. Jeho otisky byly kbelíku, na křesle a možná se také letmo dotkl pistole, která jednomu z policistů vypadla na zem. Nebo nedotkl? Jeho fantazie hrála jako mistr hudebník na piáno. Ne, to nebylo možné. Samozřejmě, že odhalí vrahy, říkal si v duchu a pokoušel se o tom přesvědčit, i když to znělo nepravděpodobně. Je to jen tím rozčílením, našeptával si, ignoruje ten druhý zlý hlas ve své hlavě. Pak to nevydržel a znovu se zeptal.
„Můžete mi prosím odpovědět? Dostali jste je? Chytili jste ty dva vrahy nebo utekli? Zatraceně, copak jsem nějaký debil, abyste mi nemohli odpovědět? Já chápu, že jste možná unavení nebo jste je zastřelili nebo cokoliv jiného, ale mám právo se to dozvědět. Málem jsem se stal jejich obětí, skoro mě zabili zubařskou vrtačkou…a….řekněte něco!“
Vyčerpaně se svalil do sedadla. Ani jeden polda nepromluvil. Náhle se Samuelovi zdálo, že ten malý mrkl na toho druhého. Kníráč se zase lehce pousmál. Byla to jen jeho představa nebo skutečnost? Skutečně se na sebe zasmáli? Samuel se cítil unavený jako nikdy v životě. Ten krátký spánek (musel být krátký, protože slunce stále svítilo na obloze a nevypadalo, že by chtělo zapadnout) ho spíše vyčerpal než posílil.
„Povolte mi aspoň ty pouta. Řežou mě do rukou. Vždyť tady chcípnu na zástavu krevního oběhu.“
Neměl daleko k hysterii a byl si toho jasně vědom. Jeho mozek jak by mu vysílal varovné signály. Atmosféra zase houstla. Když si to uvědomil, celý ztuhl. Byl to jeho dar, jeden z mála darů, které měl. V práce nebo doma vždy vystihl, kdy přijde nebezpečí nebo hádka. Zkrátka to vycítil ve vzduchu kolem sebe. Něco podobného čmuchal i teď. Nevěděl, jak to dělá, ale bylo to tak. Jako by se mu ten pocit nalepil na kůži a začal ho vycucávat. Hustota atmosféry nevěstila nic dobrého, i když by to mělo být přece naopak. Seděl v autě se dvěma strážci zákona. Rozhlédl se a ztuhl. Projížděli právě chudinskou čtvrtí na okraji města. Po obou stranách stály polorozpadlé domy s vytlučenými okny. Na jednom místě se k nebi tyčila stará továrna, která už dávno nefungovala. Vrata, kterými dříve jezdila plně naložená auta, ležela na zemi, jak se je kdosi pokusil odtáhnout do sběrny s kovy. Všude pobíhala malá děcka s umazanými tvářemi. Na obrubníku seděli dva chlapci, kterým bylo sotva deset, a pokuřovali balené cigarety. Ani nezvedli zrak, když viděli projíždět policejní vůz. Samuela se zmocnila divná předtucha.
„kam mě to vezte? Tady přece není žádná policejní stanice,“ řekl pomalu. Policisté znovu mlčeli. To ticho bylo výhružnější než kdyby na něho oba začali křičet. Stejně jako u zubaře. Jo, tohle naposledy cítil u zubaře. Ale to přece nebylo možné, když teď seděl tady. Auta zahnulo doprava. Vypadalo to, jako by se v těchto místech zastavil čas někdy v roce 1975 nebo tak nějak. Auta, která lemovala okraj silnice, byla úplně rozbitá. Ty, co vypadaly, že jezdí, byly staré vraky. Zdejší obyvatelé neměli dost peněz, aby si pořídili nová vozidla. I přes parné léto tady panovalo přítmí. Jako by ty staré domy nasávaly světlo do sebe a na okolí u nic nezbylo. Strašně depresivní, pomyslel si Samuel a přesně tak se taky cítil. Úplně na dně. Nevěděl, jak jinak by to měl nazvat. Ujeli dobrou míli, když auto zpomalilo ještě více. Teď se pohybovalo sotva více než krokem. Samuel měl dobrou možnost prohlédnout si podrobnosti. Dostali se až na úplný okraj města. Tady byla místa, kde už nebydlel nikdo. Domy byly tak rozbité, že se tu občas vyskytovali pouze bezdomovci. Nezletilci zde možná občas zkoušeli své první drogy nebo tu pořádali jednou za čas večírek v některém z velkých bývalých továrních komplexů. Bylo to tu celé zaneřáděné a špinavé. Odpadky se válely přímo na ulici, včetně rozbitých televizorů a ledniček a policejní auto je přejíždělo nebo to bralo přímo přes ně. Pak kníráč sešlápl brzdu a koráb se zastavil. Motor ještě chvíli běžel než ho vypnul. Oba současně otevřeli dveře a vystoupili ven. Ten malý trhl za kliku Samuelových dveří. Dovnitř vsunul jen ruku v rukavici a kývnul, aby vylezl. Samuel se pomalu plazil ven. Nebylo to jednoduché s rukama za zády. Měl podivný pocit. Teď si byl jistý, že tu něco nehraje, avšak co mohl dělat? Utéct? Jak? Bez váhání by to udělal, ale oba by ho dohnali dříve než by udělal deset kroků. Ani s uvolněnými pažemi by to možná nezvládl. Navíc měli oba u pasu škaredě velkou bouchačku. Kníráč ho chytil z levé strany, malý z druhé. Oba ho pevně uchopili v podpaží a smýkli jím směrem k prostoru, kde dříve bývala vrata. Zevnitř na ně dýchala černočerná tma. Samuel pocítil záchvat strachu dole v krku. Neměl sliny a měl silné potíže polknout. Pokusil se nepatrně pohnout rukama, aby zjistil, jak pevně ho drží a okamžitě ho uchopili mnohem rázněji. Neměl žádnou šanci na útěk, žádnou. Ale proč je tady? Co po něm mohli chtít ve staré nefungující továrně? Možná ti dva mrtví byli jejich kamarádi a oni z něj teď chtěli vytlouct přiznání. Pokud to tak bylo, nebylo to to nejhorší, co ho mohlo potkat. Sklo jim křupalo pod nohama. Jak se blížili k místu, kde bývala vrata, cítil se Samuel stále hůř. Podíval se nalevo i napravo a místo tváří viděl jen masky. Vždyť vypadali jako příslušníci gestapa, řekl si v duchu. Továrna už nebyla vzdálena více než dvacet metrů. Kolem nich ustoupilo slunce přítmí. Samuel zatím neviděl do továrny, nemohl tudíž říct, jestli tam někdo nečeká. Musel počkat, až se jeho oči přizpůsobí. Naposledy hodil pohledem po svých věznitelích. Sjel pohledem po obličeji kníráče, podíval se na jeho bradu a jel ještě níže. Na krku se zastavil a polkl. Muselo to být slyšet až na opačném konci města. Srdce se mu v hrudi zastavilo a místo něj měl hroudu soli. Svaly se mu na krku bolestivě stáhly, z očí mu vytryskly slzy strachu. Měl pocit, že mu povolí svěrače a všechno se to vyvalí ven. Podlomily se mu nohy a oba poldové ho museli přidržet. Samuel ze sebe vydal jediné vyděšené kvíknutí. Kůže na krku kníráče byla jemně odchlípnutá.

Pak se rozeřval a nedokázal přestat. Hrůza, která ho obklopila, byla taková, že ji nejde nijak popsat. Neovládal ani kousíček svého těla. Mozek přestal fungovat, dokonce i instinkty odešly někam pryč. Jediné, co cítil, bylo, když jím smýkli dovnitř. Vzápětí všude panovalo šero, které odkrývalo jen matné obrysy věcí, jež tady ještě vůbec zůstaly. Stůl se třemi nohami, malá rozflákaná kamna a o kus dál židle.
„Tak jdeme,“ promluvil poprvé kníráč a Samuel se propadl do ještě většího zoufalství. Ten muž měl hlas zubaře. Ale to přece nebylo možné. Jak by se mohli převtělit do těch dvou policistů? Hodili ho na židli a sundali mu pouta. Bez jediného odporu si nechal ruce svázat provazy. Seděl na židli jako přikovaný. Oba jeho věznitelé se před něj postavili. Kníráč se zašklebil. Samuel si povšiml, že ten menší má najednou nějak volnou uniformu. Jako by se mu zmenšila ramena, scvrkla se do sebe. Snažil se ze sebe vypravit jediné slovo, ale nedokázal to. Měl hrdlo jako v drtiči na plech.
„Myslel jsi, že nám unikneš?“ zeptal se kníráč. Ten menší vůbec nepromluvil. Pak se to zasmálo. Hlas to mělo vysoký a ženský a Samuel zaječel. Začal řvát na celou budovu, až křičel tak strašně, že po chvíli jeho hlas přešel ve skučení doprovázené chraplavým nadechováním. Jako by strávil několik hodin povykováním na stadioně při fotbalovém zápase.
„No, zadělal jsi nám na potíže, ale nebylo to nic velkého. Už jsme se nacházeli v horších situacích. Ti dva poldové neměli šanci. Horší bylo přidělat si jejich ksichty.“
Tentokrát se zasmáli oba, byl to úlevný a zároveň nadšený smích. Jejich plány vycházely, adrenalin v krvi stále stoupal předzvěstí toho, co bude následovat. Ve stejném okamžiku si strhli kůži z obličeje. Zubařův spálený obličej se šklebil jako strašlivá maska, sestra měla velký monokl a kus rtu jí trochu odchlíple visel, ale jinak vypadala úplně stejně jako předtím.
„Teď si tě vychutnáme,“ zařičel zubař. Sáhl do kapsy a Samuel jen vytřeštil oči. Kdyby mohl, schoulil by se a rozplakal by se hrůzou a emočním vyčerpáním. Tak jen seděl a zíral na velký trhač zubů. Nástroj se kovově lesknul i v přítmí a Samuel vcelku jasně viděl jeho zahnutý konec jako dráp orla nebo jiného divokého ptáka. Orla, který se chystá zasáhnout, klovnout a zabít. Roztrhat sovu kořist na kusy. Jenže orel byl živý, ale tahle kovová věc byla bez života, nemrtvá, byl to pouhý nástroj bolesti.
„Dost bylo řečí. Konečně přistoupíme k samotné práci. Neříkal jste, že vás bolí zub, pane Morwitzi?“
Poslední slovo zasyčel jako had a přitom se přibližoval. Šel pomalu a sestra ho napodobovala z druhé strany. Když byli u něj, zubař se pousmál, pokud se tak dá nazvat stáhnutí spáleného masa v obličeji.
„Vaše štěstí je u konce, pane Morwitzi.“
Sestra chytila Samuelovu hlavu pevně pod krkem. V té chvíli se v něm probudil pud sebezáchovy, bez ohledu na předchozí slabost. Začal sebou zmítat na židli doufal, že se každou chvíli ulomí noha a on se dá na útěk. Zoufale hryzl po jedné její ruce a sevřel zuby kolem zápěstí. Sestra zaječela spíše instinktivně než bolestí a vyrvala ruku z dosahu nebezpečí. Vzápětí udeřila a zasáhla. Samuel cítil, jak se mu po tváři rozlévá bolest a zároveň mu něco horkého stékalo za límec košile po zpoceném těle. Jeho mozku zpomaleně došlo, že je to krev. Pokusil se zařvat, ale přesně v tom okamžiku mu do pusy vklouzl kovový předmět. Samuel Morwitz chroptěl, sedíce na židli v temné budově a snažil se uhnout obličejem, aby trhák vypadl ven. Kov cinkl o sklovinu, hledal oběť své krutosti. Nakonec našel, sevřel pevně zub jako bagr velký hák auto na šrotišti a stiskl. Samuelovi projela ústy taková bolest, že měl na okamžik před očima tmu. Pomalu se vracel do reality, když cítil, jak mu sevřeným krkem kloužou malé úlomky. Rozkašlal se a pokusil se plivat, ale nástroj měl pořád uvnitř a ten rejdil po dalších zubech. Dotkl se bolavého zubu a Samuel zavyl. Bolestí rozevřel oči a těsně před sebou viděl strašný obličej svého mučitele. Nemohl dýchat, sestřiny ruce byly jako chapadla. Tentokrát nástroj nerozbil zub napadrť, ale vyrval ho i s kořeny. Horký rudý nápoj se mu rozlil po ústech. Chutnalo to trochu jako med, ale mělo to štiplavý podtón. Pokusil se odolat, ale nešlo to. Bezvědomí si pro něj přišlo. Zhroutil se v židli jako hadrová panenka.

5. dubna 1996 zpráva z Philadelphie Tribunal
Neznámý muž byl nalezen dnes ráno v budově bývalé továrny na okraji města. Dělník, který šel kontrolovat terén, zaslechl sténání a šel po zvuku. Našel strašlivě zuboženého muže, který se nahý svíjel na zemi a z úst mu proudila krev. Policejní vyšetřovatel naznačil, že muž si zřejmě sám vyrazil všechny zuby kamenem. Uvažuje se nad tím, jestli se nejedná o sériového vraha, který v minulosti sprovodil několik lidí ze světa při rituálu, kdy jim vytrhal zuby…


Malá bíle vymalovaná místnost. V jednom rohu stojí nemocniční lůžko s popruhy. Na stropě je zářivka, která vydává mdlé světlo. Velké kovové dveře mají v úrovni očí špehýrku a dole je otvor pro podávání jídla. Jinak tu není nic. Totálně holá místnost, která působí depresivně. Na posteli leží pacient. Jeho tělo je připoutáno řemeny, aby se nemohl hýbat. Má zavřené oči a celý jeho obličej vypadá jako by se propadával sám do sebe. Pozorovateli by mohlo připadat, že ten muž nemá zuby. Jeho víčka sebou několikrát trhla a pak se otevřela. Vyjela nahoru jako dvě blány a odhalila zmatené oči. Pacient chvíli ležel, pak se pokusil křičet.

Kovové dveře se otevřely se zaskřípěním. Dovnitř vešel vysoký ramenatý doktor se začínající pleší. Zavřel za sebou dveře a přešel k posteli. Chvíli jen tak hleděl na pacienta, na jeho vytřeštěné oči a propadávající se obličej. Pak promluvil.
„Nemusíte mluvit. Stejně si nemyslím, že byste to dokázal. Stačí, když zavrtíte hlavou. Kývnete jednou, to znamená ano, kývnete dvakrát, to znamená ne. Souhlasíte?“
Nejprve si myslel, že pacient nepochopil, ale pak sebou jeho hlava jednou škubla.
„Dobře. Říká vám něco jméno Samuel Morwitz?“
Chvilka ticha. Pak pacient dvakrát trhl hlavou.
„Pamatujete si něco předtím, než jste se ocitl tady?“
Znovu ne. Dobře, to je dobře, pomyslel si doktor.
„Musím vám říct smutnou novinu, pane Morwtzi. Váš stav je akutní schizofrenie. Víte, co to znamená?“
Pacient se pokusil promluvit, ale jak to mohl udělat, když neměl jazyk? Zoufale jednou kývnul.
„Trpíte představami, které jsou nebezpečné nejen pro vás, ale také pro celou společnost.“
Na moment se odmlčel a sledoval pacientovu reakci ve zmrzačeném obličeji. Nedočkal se jí. Jeho tvář byla jako kus kamene.
„Bohužel vám musím sdělit, že odtud se už nedostanete. Byl jste nalezen ve staré budově s vylámanými zuby. Nedaleko se našel kámen, kterým jste to provedl. Vytrhnul jste si vlastní jazyk. Není žádná záruka, že byste to neudělal někomu jinému. Celý měsíc jsme vás udržovali pod sedativy a omamnými látkami a prováděli jsme na vás testy, pane Morwitzi. Výsledky nejsou ani trochu dobré. Nemáte nejmenší naději na uzdravení.“
Odmlčel se a čekal ně něco, co by ukázalo, že ten muž je ještě vůbec člověk. Pacient sebou několikrát zavrtěl, řemeny se napnuly.
„Zůstanete tady do konce svého života. Přeji vám hodně štěstí.“
Doktor se otočil a odcházel. Pacient ho sledoval. Něco v jeho chůzi, v jeho hlase, mu bylo povědomé. Plášť se trochu při chůzi shrnul na stranu a odhalil krk. Muž, který býval Samuelem Morwitzem, vytřeštil oči na kůži na straně obličeje, která jemně odstávala. Pokusil se křičet, ale nedokázal to. Jen v něm narůstal děs. Doktor jako by to vycítil. Otočil se a usmál se bělostnými zuby bez jediného kazu. Dveře se zabouchly s konečnou platností.