2012


Leželi ve sněhu a vzrušeně hleděli na oblohu. Při každém záblesku signálních světel letounu či vysoko v atmosféře planoucího perseidu sevřela Michaela Romanovu dlaň pevněji. Už se blíží. Jsou tady. Rozhodně krouží kdesi kolem – a připravují se. Ozve se jejich volání a obloha znenadání vzplane. Musí vzplanout. Protože oni se vrátí. Tak, jak předpověděli. Čas se naplnil.

Kamil otevřel oči a pohlédl na zářící displej svého mobilního telefonu. Do půlnoci scházely přesně čtyři minuty. Střídavě těkal pohledem mezi číslicemi na časomíře a svou přidělenou lahví formaldehydu. Čekal na znamení. Všichni čekali na znamení. Symbol Quetzalcoatla, opeřeného hada, zahoří vysoko na nebi i na jejich zápěstí. A pak už nebesa rozrážející reflektory intergalaktických korábů. Dávní bohové, architekti egyptských pyramid a aztéckého Tenochtitlánu, stejně jako impozantních Moai z velikonočního ostrova, ohlásili právě na tuto noc svůj návrat, aby sklidili, co zaseli kdysi v temnotách ztracených milénií.

Krátké, úsečné tóny digitálních hodinek a mobilních telefonů zazněly na zlomek vteřiny přesně. Je půlnoc. Krásná Anežka, již nikdo z přítomných neoslovil jinak nežli Moudrá Andromedo, se vztyčila uprostřed shromáždění. Její oči zářily, lačné a nedočkavé, jako diamanty vsazené do zlaté koruny. Pozdvihla pravou ruku, ozdobenou blyštivými náramky s podobiznami starých bohů: Quetzalcoatla, Enlila a Ré; bohů Yuacatánu, Mezopotámie i Nilu, nejvyššími admirály flotily, jíž předkové v neskonalé bázni vystavěli chrámy. „Nuže, vykročme!“ Zvolala Andromeda pevným hlasem. Vykročme jim vstříc, opusťme naše hmotná těla, dusivé vězení materie, a přivítejme je oděni jen do šálu naší pravé podstaty!“ Povstali, Pozvedli ruce k nebi a provolali slávu svým nepřemožitelným vládcům. „Sláva Enlilovi! Sláva Ré! Sláva Quetzalcoatlovi!“ A Moudrá Andromeda pokračovala v předříkávání jmen: „Sláva Ptaahovi! Sláva Horovi! Sláva Innaně!“ Přítomní jednohlasně opakovali a jeden po druhém se chápali svých lahví. Michaela zbledla. Bezprostřední blízkosti onoho činu vehnala do její tváře strach, jenž už nebyla schopna dále tajit. Objala Romana kolem ramen a krátce ho políbila. Poté odkopla lahev formaldehydu do sněhu. Několik kolemstojících se šokovaně otočilo. „Co jsi to udělala, dcero hvězd?“ Andromeda vykročila přímo k ní. „Jak jsi mohla pohrdnout nápojem našeho spasení? Jak jsi mohla zradit přísahu, jíž jsme složili při Quetzalcoatlovi samotném? Propadla jsi zatracení!“ Poslední slova již z plna hrdla zakřičela. Pak se obrátila zpět ke shromáždění vyvolených. „Pohleďte!“ Volala silným, podmanivým, sugestivním hlasem, „pohleďte na ten čin zrady! Táži si vás: Až vás admirálové povolají ke zúčtování, co potom odpovíte v paprscích Jejich oslnivého jasu? Jak obhájíte tuto zradu, toto pošpinění, toto zneuctějí, tento akt nejhnusnější blasfémie?“ Nesouhlasné mručení se mísilo se vzrušeným šepotem. „Táži se vás“, pokračovala Andromeda, co navrhujete? Jaký úděl, jaký trest, jakou očistu pro vaše vesmírná já? Čím smyjete vinu za přihlížení takovému konání?“ A skupina jako jedna bytost zvolala: „Smrt! Smrt jim oběma!“ Zachvácena panickou hrůzou se Michaela přitiskla k Romanově hrudi. Třásla se a Plakala. Sotva deset kroků on nich stála Andromeda, vzpřímená jako prorokyně uprostřed věštby, a nepřestávala ji probodávat svým laserovým pohledem. „Zabte je.“ Vynesla úsečně rozsudek. „Zabte je oba dva.“

Čepel nože je chladnější než sníh. Roman si ani nestačil uvědomit, v jaký okamžik se přesně ocitl na zádech. Ležel bezmocný uprostřed kruhu svým nejlepších přátel, jejichž obličeje se mu zespodu jevily jako nestvůrné, zvráceně groteskní škrabošky. Pokusil se z posledních sil zorientovat a nalézt očima Michaelu. Prudce zvedl hlavu, aby se stihl rozhlédnout, než bude opět sražen do chladivého bílého oceánu své bezmoci. A tak ji spatřil. Ležela sotva pět metrů od něj. Zmítala se, naříkala a prosila, zatímco dva z přítomných jí drželi ruce pevně přitisknuté k zemi a třetí jí násilím otevíral ústa. „Nechte ji, sakra!“ Hulákal zběsile a zoufale. „Pusťte ji, vy bandu pošahanců!“ Jako odpověď obdržel čísi krátký, svižný, vlastně mimoděčný kopanec do úst, jež se neprodleně zaplnila čerstvou krví. Cítil ji, jak protéká po jazyku a dál hrdlem dolů, jak ho hřeje na patře i dásních, a tak rád by ji vyměnil za obsah lahve, jíž právě Andromeda přikládala k Michaeliným ústům. Zavřel oči. Nemohl se dívat.

„Za chvíli se uvidíme, kryso!“ Andromeda se nad ním skláněla, v pravé ruce pevně třímajíc otevřenou plastovou lahev, a syčela jako podrážděná zmije. „Ohrozili jste nás všechny. Všechny! Oni neodpouštějí.“ „Jseš normální bezmozek!“ Řval ze všech sil, jichž ovšem mnoho nezbývalo. „Sere mě jedině to, že tě neuvidím sedět v lochu, ty postřelená čůzo!“ Anežka-Andromeda ho snad vůbec nevnímala „Podívej se mi do očí!“ Vybídla ho panovačně. „Tak zírej mi tak, ty špíno!“ Její hladový i rozrušený nepřítečný pohled proklál jeho mozek skrz na skrz, zatímco ruce jednoho z jejích nohsledů obhrouble násilím otevřely jeho ústa. Jako nějaký neživý uzávěr. „Sejdeme se před tváří zázraku. Sbohem.“ Anežka ta poslední slova pronesla pomalu a tiše, vychutnávajíc až do poslední kapky každou slabiku. Jako by polykala společně s ním, jenže výborný jahodový koktejl. A ten byl o to sladší, o co formaldehyd hlouběji a hlouběji pálil a rozežíral Romanovo hrdlo. Nemohlo to být více než deset vteřin bolesti, i ty však plně postačily. Žár. Křeč. Výkřik, který se nemá kudy prodrat ven. Ústa už neexistují a hlasivky vlastně také. ne. Pohled se rychle zamlžuje. Ještě zahlédne, jak zpoza nevlídných zimních mračen vystupuje měsíc. S každým okamžikem umírání se zvětšuje.

„Tvář zázraků!“ Zvolal v náhlém, nekonečném údivu. Bolest ustoupila a on, ač ležel na mrazivé sněhové pokrývce nahý, necítil ani přílišný chlad. Nad ním stála vysoká, spanilá postava ženy vyzařující matné stříbrné světlo, jenž prosvětlilo celou tu noční scenérii. Zůstal s ní sám, po nikom z ostatních nebylo ani památky. Dokonce ani stopy nepozoroval. Sebral notnou dávku odvahy a odhodlal s k přímé otázce. „Přišla jsi mne potrestat?“ Tajuplně se usmála. „Potrestat? Nemyslím si.“ Hrdě, s královskou elegancí pohodila svými dlouhými, snad z čirého světla zrozenými kadeřemi. „Já nikoho netrestám.“ „Maria“ Hlesl Roman zděšeně. „Matko Pána! Přišla jsi…“ „Jak mne to nazýváš?“ Přerušila ho v polovině věty. „Nejmenuji se Maria. Ale dál máš pravdu: Přišla jsem.“ „Kdo…kdo jsi?“ Neodvažoval se Roman dále hádat. „Smím znám tvé jméno, krásná paní?“ Tváří jí přehrál nebesky moudrý, zároveň však příjemně pobavený výraz. „Jsem tvář zázraku.“ Pokrčila rameny. „A přišla jsem k tobě, protože tvůj poslední pohled patřil mým očím.“ „Vrátili jste se tedy?“ Tázal se dál zmateně. „Kdo je to my“, opáčila, „a kde bys chtěl hledat můj domov? Procházím světy, abych z nich kořistila, beru si, co se mi zlíbí, jsem všude a nikde. Odcházím a vracím se v jednom okamžiku; setrvávám všude tam, kam upřu svůj zrak a vložím své ruce. I na tebe jsem upřela zrak a vložila své ruce, a tak neujdeš mým očím a mým pažím. Teď tu stojím proto, abych si tě vzala. Nemohu ti prozradit, co budeš cítit, budeš-li vůbec co cítit, a popravdě řečeno, ani mne to obzvlášť nezajímá. Beru si k jen tvou duši pro své vlastní potěšení.“ Nesnesitelně jasné a nad led mrazivější paprsky vyšlehly z jejích dlaní. A poslední Romanův pohled patřil obloze. Nebesům, na nichž mezi nevlídnými zimními mračny chyběl měsíc.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Allegor 5 ledna 2010 v 16:14

     Díky za komentáře.

    Mortiis: Samozřejmě, že Däniken tam je poměrně silně reflektován, ale je asi jasně vidět, co si o těch jeho hypotézách (teorie to nejsou) myslím.

    Jinak jsem si to po sobě přečetl již po překonání větší části spánkového deficitu a po stránce jazykové je to vcelku děs, hlavně ubíjející koncentrace nadbytečných zájmen.

  2. Profilový obrázek
    Mortiis 4 ledna 2010 v 15:26

     Najprv keď som uvidel ten názov, skoro ma to odradilo. Ale začítal som sa a vcelku potešil. Jednak to je slušne čitateľné a zároveň má autor nemá bordel v starovekých náboženstvách a základoch metafyziky. Možno si sa dal inšpirovať aj niektorými pseudovedcami ako Däniken, prípadne Zecharia Sitchin.

    Ale inak pekné…

Nový komentář