Who goes there? (John W. Campbell, Jr.)


Údaje o knize

Originální název: Who goes there?
Rok vydání: 1938
Zveřejněno v časopise: Astounding Science Fiction
Typ: povídka

český překlad (jenž měl k dispozici autor)

Povídka s názvem „Věc” (The Thing)
Vyšla v sešitové edici Poutník, č. 3
Vydalo nakladatelství Klub Julese Vernea, Praha, 1991
Přeložil ing. Miroslav Martan
Počet stran: 19

další český překlad

Povídka s názvem „Kdo je tam?” (Who Goes There?)
Vyšla ve sbírce Síň slávy mistrů SF 2 A
Editoval Ben Bova
Vydalo nakladatelství Baronet, 2006

 

Děj

Pustá Antarktida. Široko daleko bílá smrt. Vítr ledový tím víc, čím větší rychlosti nabývá. Jeho skučení je jedinou společností, již dovede nehostinná krajina nabídnout. Uprostřed toho všeho, nad jižním magnetickým pólem Země, v miliony let starém ledu vysekaný příbytek pro vědeckou výpravu. 37 mužů tísnících se ve vlhkých prostorách svého dosavadního pracoviště. Kromě rádia bez spojení s okolním světem. Ideální podmínky k náladě pod psa a eventuelní ponorkové nemoci. To však není nic proti tomu, co teprve přijde. Nebo tomu, co právě přede všemi leží zabalené v jídelně na stole.

Hlavní postavou je bezpochyby mohutný chlapík McReady. Meteorolog s lehkou znalostí oboru lékařství. Jeden z nálezců oné věci. Neznámého tvora, který je podle všeho přes 20 000 000 let zamrzlý v ledu, kam jej dostalo nehostinné podnebí planety, jejíž gravitační pole vyřadilo jeho vesmírnou loď z provozu a přibilo ji k zemi. Všichni nyní stojí před problémem, zda toho nevábně vyhlížejícího tvora, jehož oči se zdají plné nenávisti, rozmrazit či ne. Zatímco fyzik Norris je zásadně proti, doktor Blair se už nemůže dočkat, až začne neznámý a pravděpodobně již kdesi daleko v kosmu vyhynulý organismus pitvat. A tak se také stane.

„Proboha, okamžitě vstaňte! Ta vaše zatracená bestie utekla!” Toto zvolání uprostřed noci stačí ke spuštění laviny vzájemné nedůvěry a strachu ze smrti. Tvor totiž není mrtev. Dokonce ani poté, co jej uškvařili při pokusu změnit se v psa. Jak tato schopnost funguje? Jeho buňky absorbují jakoukoli genetickou informaci organismu, s nímž přijdou do kontaktu, a jednoduše celé tělo imitují. Samozřejmě při tom napodobovaný objekt zemře. Nelze pak rozlišit, kdo je originálem a kdo ne, neboť kopie jsou vskutku věrné a přesvědčivé. Jaký je tvorův záměr? Proč se rozmnožuje do podob svých „zachránců”? Kam chce zmizet? A jak mají polárníci zjistit, kdo z nich je ještě člověk? Navíc když jediný způsob odhalení bestie selže? Muži nyní nebojují pouze o svůj vlastní život, ale pravděpodobně i o osud celé naší planety.

Hodnocení

Nebudu-li se chtít vychvalováním tohoto díla moc dlouho zabývat, ocituji úvodní pasáž vydavatele: „Pro svou napínavost, mistrný způsob řešení mezních situací, překvapivý závěr, ale i pro poetismus, jímž vhodně navozuje určité nálady, je tato povídka jednou z nejlepších, jaké kdy světový vědecko-fantastický žánr vytvořil.” S čistým svědomím pod tuto formulaci mohu podepsat.

Již je zřejmě jasné, že se nejedná o čistě hororové dílo. Vlastně vůbec. Původně jde o sci-fi. Doložit to mohou hned dvě skutečnosti. Tou první je množství odborných termínů a pro sci-fi charakteristicky složitých dialogů, v nichž nechybí různé teorie a odkazy na autorův rozhled v té době nejnovějších vědeckých poznatcích. A samozřejmě spousta vysvětlování. Druhou je absence vlastnosti, již by hororový fanoušek od vesmírné příšery čekal. Totiž snahu o pokud možno krátký proces. Celý příběh se odehrává v až podezřele dlouhém časovém období. Logicky vzato až moc dlouhém na to, aby někdo z polárníků byl ještě člověkem. Na druhé straně je to právě zdlouhavost, s jakou se příšera s lidmi vypořádává, co dodává příběhu tu správnou atmosféru. Čtenář tak skutečně neví, kdo je kdo. Vše se dozví až na závěr. I když ten přijde relativně brzy. Ostatně se nejedná o nijak rozsáhlé dílo, které by se nedalo zhltnout během hodinky, maximálně dvou.

Povídka spatřila světlo světa v roce 1938. V té době si lidstvo ještě mohlo o letech do vesmíru nechat maximálně tak zdát. V samotném závěru se nedá přehlédnout nadějné vzhlížení k budoucnosti, která možná dovede lidi do vesmíru. Ona je vůbec v pozadí díla skryta touha prozkoumat vesmírné dálky a setkat se s obyvateli jiných světů a něčemu novému se od nich přiučit. Pouze však v případě, že to přinese užitek. Současně je totiž zdůrazněn požadavek zachovávat při kontaktu s cizími objekty obecně ostražitost a nepropadat přílišnému nadšení. Ona Věc sice mohla lidem na jedné straně prospět svou vyspělou technologií, na druhé však existenci lidstva jako takového přímo ohrozila.

Proč se tato nepříliš hororová záležitost stala předmětem mého zájmu? Jednoduše proto, že (jak již mnozí určitě ví) se stala předlohou pro jeden z nejděsivějších hororů v historii filmu. Snímek Johna Carpentera z roku 1982 „The Thing”. Ten, jak je ostatně známo, je remakem prvního pokusu o přenesení Cambpellova nápadu na filmové plátno z roku 1951. Přirozeně je tedy hororovými nadšenci vyhledávána. Nakolik ukojí jejich očekávání a nakolik je zklame, to nelze s jistotou říci. V každém případě nelze od tohoto díla očekávat bůhvíjaké běsnění či mrazení. Pro hororové fajnšmekry by měla sloužit spíše jako taková zajímavost.

Kdo by si chtěl povídku přečíst, ovšem v trochu jiném překladu než v tom, který je k dispozici v časopise Poutník, může se podívat tady.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Frenk 28 února 2008 v 16:40

    Rád bych se Carpentenovu “Věc” podíval ještě jednou. Viděl jsem ji poprvé jako malé dítě a učarovala mě. Na knížky nemám příliš čas a asi by se mě do to nechtělo po těch letech číst, nicméně by mě zajímalo, jestli se Carpenten pevně držel knižní předlohy, např. v závěrečné scéně jeho kultovního díla apod. Díky za další zajímavý článek…

Nový komentář