Vampire: The Masquerade – Redemption je skvěle vypadající akční RPG, které bylo velice slibné a mělo ambiciozní design, avšak samo na sebe hází špínu opakujícími se a často frustrujícími boji, nešťastnými prvky v designu a lehce zapomenutelnými postavami a příběhem.

Grafika ve VTMR byla nesrovávatelná s ostatními RPGéčky té doby. Celou hru hrajete v third-person perspektivě, která je postavě docela dost blízko a je umístěna trochu nad ní. Na vaší cestě napříč starověkou Evropou se k vám připojí až tři odlišné postavy. Pak mezi všemi čtyřmi můžete libovolně kdykoliv přepínat. Plně 3d prostředí vypadá pozoruhodně realisticky díky svým ohromujícím detailům a jemnému osvětlení. Jako křížácký upír Christof navštívíte Prahu i Benátky a strašidelné katakomby. Později se ocitnete v moderním Londýnu a New Yorku. Všechny tyto města, a vůbec veškeré lokace, které naštívíte, jsou renderovány unikátně v nadstandardní kvalitě. Ačkoliv budete procházet i okoukaná místa, jako opuštěné doly či kanály, v této hře i tyto opoužívané lokace vypadají skvěle. Jedny z nejlepších prostředí ve VTMR zahrnují dutý, kouzelný strom, jež je domovem jendoho starodávného upírského klanu; dekadentní, pozlacené panství jednoho zlého upírského lorda; a deštěm promočené, neonem osvětlené Londýnské ulice.

I postavy zde vypadají dobře. Jsou stylizované na pohyb převážně chůzí a také mohou mávat s širokou nabídkou skvěle vypadajících smrtících zbraní, které použijí při boji. Změna zbraně či brnění ovlivní i vzhled samotné postavy stejně jako její 3d portrét v dolní části obrazovky. Ačkoliv jsou postavy z VTMR marnotratně detailní v porovnání prakticky jakékoliv hry téhož roku, stále by mohli být trochu lepší. Konkrétně mapovaní textur na tělech je občas příliš ploché, obzvláště Christofova povolená kapuce. Tato malá vada je ale solidně zakryta perfektní pozici tváří během dialogů. Cutscény během hry postrádají jakýkoliv náznak dramatického napětí, protože postavy při nich stojí stále stejně a prostě odřikávají svůj kousek scénáře – a to často chabě, díky mizernému dabingu. Pokud se přece jenom během cutscény ukáže nějaká akce, je to zmařeno pompézní animací a špatnou práci s kamerou. S těmito věcmi na vědomí je to nepřekvapivě zklamání, jak moc z prezentace VTMR jsou vady na celkové kvalitě vzhledu této hry.

Mizerné filmečky a špatný dabing docela dobře vysvětlují, proč je ve hře poměrně málo dialogů a proč zde není skoro vůbec žádná interakce s postavami. Příležitostně budete mít během dialogu na výběr ze dvou odpovědí, ale když se pak zpětně pustíte do stejného dialogu a vyberete druhou odpověd, zjistíte, že většina těchto rozhodnutí jsou banální a nedůležité. Ač herní texty používají mnoho líbivého slohu a obecně se čtou dobře, brzy vás začnou ty stálé, natahované monolgy unavovat. Krom toho narazíte na pramálo opravdu zajímavých postav. Dokonce i samotný Christof není kdovíjak působivý protagonista, navzdory tomu, že se u něj dá pracovat s hodně dobrým dilema; neustále bojuje se svou upírskou existencí vzhledem k jeho náboženské výchově. I když to později ve hře vypadá, jakoby si Christof spíš zvykl na býti upírem, než že se snaží něco zjistit o sobě samém. To je docela smutné, nemyslíte? Tudíž, tak jako jsou dialogy mezi upíry neohrabané a zapomenutelné, i samotná zápletka je v podstatě nudná. A to je hanba – hlavně vzhledem k rozsahu zdrojových materiálů, se kterým tvůrci pracovali, který by měl umožnit cestu daleko zajímavějšímu příběhu.

Ale jelikož ve VTMR stejně moc příběhu není, zachránit ji měly skoro neustálé akční sekvence. Bohužel, ty jsou zrovna tak chabé jako samotná zápletka. Boje během hry jsou často chaotické. Herní point & click rozhrání vás nutí jenom pořád klikat na nepřítele, dokud nezemře. Pokud je právě s vámi nějaký přítel, připojí se do rvačky a začne také útočit. Naneštěstí, jelikož postavy zaberou na obrazovce tolik místa, vaší společníci dostanou špatný zvyk přiskakovat přesně nad váš kursor, což způsobí zastavení chystaného útoku vůči určenému nepříteli. S tím souvisí i fakt, že z hodně velké části celé hry se budete protloukat slušně úzkými chodbami a v takových případech budou ostatní z party mít veliké problémy dostat se před vás, aby vám mohli pomoct při boji. V pozdějších částech hry se zase projeví mimo to i slabá umělá inteligence – dostanete zbraně a všimente si, jak se vaší přátelé bláhově pokoušení na někoho střílet skrz pevnou zeď a tím plýtvají municí. A zbraně samotné jsou nešikovné, slabé a pomalé. Když konečně dojde na přechod z temných dob do moderních času, je to bezpochyby ten nejlepší moment v celé hře, ale ani moderní pomůcky a zbraně nejsou zdaleka tak dobře navržené, jak by být mohly.

Ale asi největším problémem bojů v VTMR je herní systém detekce kolize – může být velmi obtížné říct, zda-li vlastně vůbec zasahujete protivníka, protože vaše zbraně mnohdy pouze bezohledně projdou jejich tělem zrovna tak, jako když jim skutečně ubližujete. Akce je tu svižná a rychlá, udržet dohled nad všemi čtyřmi postavami je pak nemožné, obzvláště v situacích, kdy zbylé tři postavy neustále dělají nějaké chyby.

To ale neznamená, že bojovat ve VTMR je nějak obzvláště obtížné. V devíti případech z deseti uvidíte své nepřátelé stát dobrých padesát stop od vás. Oni za vámi ale nepříjdou, dokud nevstoupíte do přesného bodu. Tudíž, mnohdy budete vlastně odzbrojovat jednoho nebo dva nepřátelé v jednu dobu, což je snadné. Ačkoliv je to časově náročný a opakující se proces, je nutný, neboť jinak by VTMR byla poměrně krátká hra. Horší ale je, že v každé oblasti jsou asi pouze dva druhy nepřátel, takže ať už se naučíte jakoukoliv taktiku, budete ji používat opakovaně.

Abych ale nelhal, menší odstín skutečného bojování tu je. Každý ze čtyř hrdinů ovládá různé disciplíny – efektivita, magická kouzla ad. – které můžete použít k zvýšení vaší síly nebo oslabení nepřítele. Některé síly zrychlují váš pohyb a zesilují vaše útoky, jiné zase dokážou měnit tvary, vyzvat různé kreatury na pomoc, vysílit a upálit nepřátelé nebo zvýšit své vnímání. Nicméně, sami zjistíte, že mnoho těchto sil jsou nadbytečné a prakticky nepoužitelné, jelikož to jsou zbytky z papírové předlohy, a tak nejsou zrovna praktické pro v zásadě akční hru. Určité disciplíny zase budete používat neustále, jelikož experimenty s ostatními obvykle selžou. Ve VTMR se dostanete do bitev s množstvím různých upírských klanů a ostatních zlomyslných nepřátel, ale to je jediná přitažlivá stránka na těch téměř neměnných bojích. Mezi tím si taky uvědomíte, že na první pohled atraktivní a zajímavý systém vývoje postavy je docela omezený; vlastně nebudete vylepšovat nic než disciplíny, které budete neustále používat. Taky vás začne otravovat lehce primitivní vedení inventáře, a obdobně tak i různé herní omyly, jako například Londýnská policie, která nijak nereaguje na to, že se jim za zadkem nějaký upír ohání s hořícíma rukama. Dokonce i systém ukládání pozic je ve VTMR na tu dobu nešikovný, protože vás hra nechá uložit jenom na určitých místech (dnes je na checkpointy zvyklý každý, ale tehdy rozhodně ne). Také zde fungují autosavy mezi jednotlivými levely.

Existuje zde i vyprávěčský mod, neboli multiplayer, který efektivně nechává jednoho hráče manipulovat herním světem a zajistit tak ostatním hráčům nějaké odměny, dávat jím questy, překvapovat protivníky apod. Je to skvělý nápad, který se nezdá tak efektivní v samostatné hře, jelikož nekvalitní vyprávění v single playeru obsahuje nedostatky z vyprávěčského modu. Jedná věc je, že máte na výběr z mizivého počtu postav stejně jako volitelného nastavení, druhá věc je, že efektivně manipulovat s vyprávěčskými nástroji je těžké, obzváště pak, když je přirovnáte k základním úkolům, na které narazíte v single-playeru. VTMR taky obsahuje několik prefabrikových multiplayerových scénářů, ale bylo by mnohem lepší, kdyby bylo možné hrát single-player kooperativně. To by při nejmenším vyřešilo nespočet problému, jako hledání cesty. Někteří hráči, obzvláště fanoušci zdrojových materiálů z White Wolf, se budou snažit vytvořit vlastní scénář pomocí dostupných textových nástrojů a tehdy chystaného editoru (jestli byl nebo nebyl vydán, to už nevím), každopádně, multiplayer VTMR je mnohem přitažlivější pro svůj princip, než-li pro praxi.

• Hratelnost – 6/10
• Grafika – 10/10
• Zvuk – 7/10
• Návykovost – 7/10

Objektivně

Je to veliká škoda, že tak skvěle vypadající a ambiciozní hra naplňuje jen trochu ze svého potenciálu. Bohužel, její hratelnost bude důvěrné známá každému, kdo kdy hrál akční PRG, a chyby, na které narazíte jsou jen sotva vyrovnané ke kvalitě prezentace. Rovněž jednoduchá zápletka bude frustrovat ty, kteří čekaly využití výhody fikce, která tuto hru inspirovala. Každopádně, alespoň za jedno zahrání stojí.

Subjektivně

Přes to všechno je to jedno z mých nejoblíbenějších RPG.