Thing, The (PC hra)


O TT se vědělo, že to bude herní adaptace Carpenterové Věci z roku 1982, jenž samotná je remake skutečného originálu z roku 1951 od Howarda Hawkse, a tak jí logicky byly předvídány negativní reakce. Hra ale velice mile překvapila. Vlastně, nebýt celkového nedostatku opravdového děsu a ovládání nevhodného pro akční hru, byla by The Thing parádní záležitost.

Hra nevypráví ten samý příběh, který byl ve filmu. Pravda je taková, že děj hry začíná tam, kde ten filmový skončil. Jste poslán na prozkoumání dvou Antarctických výzkumných stanic, do kterých byl zasazeny události filmu. V průběhu hry narazíte na několik pozůstalých a taky spolu-vyšetřovatelů, které můžete zatáhnout do týmu. To byl ten nejinovačnější nápad, který TT měl. Kdykoliv můžete cestovat s až třemi kolegy, které ovládá AI. Můžete jim dávat zbraně a munici, uzdravovat je a dávat jim jednoduché rozkazy jako “zůstaň tady” nebo “následuj mě”. Protože je tato věc parazitní infekce, nikdo nikdy neví, kdo je infekovaný a kdo ne. Vaši kolegové mají ukazatel důvěry, který měři, jak pevně věří, že nejste jednou z těchto věcí. Akce jako uzdravování, pomáhání v boji a darování jim vybavení tento ukazatel naplňuje, zatímco ostatní akce jej snižuje. pokud vám váš společník nevěří, nebude poslouchat vaše rozkazy a někdy vás dokonce i napadnou. Všichni také mají ukazatel strachu. S jeho zvyšováním se stává více a více rozrušeným. Pokud ho nijak neuklidníte, tak nakonec zešílí, díky čemuž přestane absolutně reagovat, začne slepě střílet ze své zbraně, počůrá se a nebo to může skončit i sebevraždou. Zhruba všechny akce, které zvyšují jejich důvěru zároveň potlačují jejich strach. Je zde ale i fakt, že kdokoliv z vašeho týmu může být věc a tak se může rovněž kdykoliv bez varování proměnit v monstrum.

Teoreticky je tento strach/důvěra/infekce systém perfektní zachycení filmové atmosféry. Nicméně prakticky to má jen malý dopad na hratelnost. Všechny tyto akce, kterými zvyšujete jejich důvěru a potlačujete strach jsou totiž takové, které budete dělat automaticky – ozbrojovat je, dávat jím munici, uzdravovat je a bojovat s monstry. Takže i když je možné, že váš kolega ztratí rozum nebo vás napadne ve své opravdové podobě, nikdy se to nestane, pokud se proto sami nerozhodnete. Během těch nějakých osmi hodin, za které jsem hru dokončil, jenom jednomu členů z mého týmu se podařilo podlehnout svému strachu, a to mohla být jen těžce nevyhnutelná součást jedné hádankové sekvence. Ale říkám si, že na nějtěžší obtížnost by to mohlo být jinak.

Hrozba proměny vaších kolegů v monstra je spíše menší potíž, než zdroj teroru, jelikož tyhle věci nejsou absolutně žádní soupeři vaším zbraním. Když se někdo změní, prostě ho rychle zabijete a jdete dál. Naštěstí to není všeobecně velká ztráta, protože vaší parťáci vás nenásledují při přechodech mezi levely a noví členové jsou dostupní v běžných intervalech.
Téměř všechny ostatní akční hry jsou o osamělém hrdinovi bojujícím sám proti hordě nepřátel, takže už jen býti v kroužku ozbrojených vojáku – dokonce i když jsou pár z nich věci – vlastně ještě více snižuje úroveň horroru v této hře.

Pravda je, že TT je opravdu spíše akční hra, kde střílíte do monster, než mrzutý survival horror kousek. Puncy tohoto žánru – relativně slabý hrdina a nedostatek výzbroje – tady jednoduše neplatí. Tak jako v obyčejné střílečce, množství zbraní, munice a zdraví je zde hojné, a vaše postava může dostat pořádnej výprask bez větších zranění. Pokud nejste sváteční hráči, skoro nikdy se nemůže stát, abyste se zdraví nebo munici postrádali. V porovnání s vámi jsou věci pěkně slabé. Často to budete vy, kdo honí nepřítele, jak prchá před hrůzným ohněm vašeho plamenometu. Takže z určitého pohledu funguje TT jako horror spíše pro ony monstra.

Nicméně, jako akční hra je TT parádní. Jen ovládání je její skutečnou stinnou stránkou. S myší se můžete dívat doleva a doprava, ale ne nahoru a dolů. Abyste si mohli prohlédnout i vertikální osu vašeho pohledu, musíte stisknout a držet určité tlačítko, během čehož se zase nemůžete hýbat, kromě automatického míření, které se aktivuje společně s jakýmsi vpolným pohledem, který zase aktivujete již zmíněnou klávesou. Schéma ovládání TT se daleko lépe hodí pro gamepad (The Thing je vydán i ve verzích pro PS2 a Xbox) než pro kombinaci klávesnice a myší. Nebýt auto míření (nebo dokonce možnosti nastavení jej) a trvalého volného pohledu – de facto standard v third-person PC hrách – ovládání by bylo daleko lepší.

Jinak je ale TT hodně dobrá střílečka. Umělá inteligence parťáků je skvělá v boji a v této hře je hodně dobře inscenovaných bitev. Konkrétně jedna v malé budově, kde se na vás věci vrhají ze všech čtyř stran je obzvláště intenzivní. Hádanky jsou více méně bezvýznamné, ale všeobecně intuitivní. TT téměř perfektně splétá příběh s vlastním hraním. Co se ukládání pozic týče, hra využívá známý systém omezených pozic, který je až na pár vyjímek dostatečně shovívavý, takže by příliš velké frustrace neměl způsobovat.

Nad tím vším je však téměř dokonalá prezentace. Osvětlení, detailní práce s texturami a atmosférické zvukové efekty jsou všechny na nejvyšší úrovni. Návrhářům se povedlo vymačkat úžasnou různorodost z něčeho, co je v podstatě pouze dlouhá procházka betonovými bunkry a neúrodnou krajinou, jenž to všechno obklopuje. Modely postav jsou dobře zanimované a všichni členové jsou ojedinělí – každý má svoji odlišnou a jedinečnou tvář a styl mluvy.

  • Hratelnost – 7/10
  • Grafika – 8/10
  • Zvuk – 9/10
  • Návykovost – 8/10
Hratelnost7.1
Grafika8
Zvuk9
Návykovost7.9
The Thing je jaksi krátká, nepříliš efektivní v navozování strachu, poutavé hratelnostní prvky jsou poněkud vedlejší a taky trpí rozviklaném schéma ovládání. Každopádně díky některým vysokým produkčním hodnotám a zajímavým akčním scénám, TT úspěšně maskuje tyto chybičky. Mohla být skvělá, ale ve světle rýhované historie herních adaptací úspěšných filmů, už jen býti dobrá je pěkně působivý výkon. Jakožto survival horror možná trochu zahálí, to ovšem neznamená, že vás nevyděsí nikdy. Všichni fanoušci žánru by každopádně měli zkusit.
80%

Sdílejte článek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

  1. Morte 19 března 2009 v 17:24

    Už je to nějaký ten pátek co jsem dotal tuto hru k Vánocům a musím říct, že je to naprostá špica. Osobně jsem se vždy bavil tím, že jsem si dával sakra pozor, aby se nikdo z mých spolubojovníků nenakazil a všichni vydrželi až do úplného konce, kdy jsem zase musel pokračovat sám. Akorát jsem to vlastně nikdy nedohrál. Asi mám zrovna nějaký šmejd, protože když jsem mydlil finálního bosse a už měl na krajíčku, tak mi hra vždycky hodila error a konečná

  2. Jino 4 května 2008 v 00:15

    jj dobrá to hra.. prisel jsem v ni o dost nervů . Mam pocit ze jsem to u konce nemohl nejak udelat …. a tak myslim ze sem nad tim travil nekolik dni… uz jsem nemel zadne zivoty jen malinko a bohuzel tam byla sekvence kde jsem zakonite  o nejaky ten zivot musel prijit a nikdy sem to neudelal, tak jsem to odinstaloval a byl pokoj . Nakonec jsem to doparil u kamosa ktery to mel v tom bode jako ja ulozene akorat mel vic zivotu

     

Nový komentář