Silent Hill: Shattered Memories (Wii hra)


Od chvíle, co zapnete Silent Hill: Shattered Memories, a hra na vás plivne informaci “plays you as much as you play it”, je vám jasné, že máte co dočinění s něčím docela jiným. A vskutku, tohle není ten Silent Hill, který byste mohli čekat. Mlha, koroze a nepříjemný souboje z minulosti byly nahrazeny sněhem, ledem a vystrašeným prcháním. Climax Studios překopali tuto stárnoucí franšízu k lepšímu odstraněním všeho fádního, stejně jako návratem k základům silného psychologického vyprávění příběhu a intenzivní mrazivé atmosféry. Ať už jsou vaše pocity z předchozích dílů série jakékoliv, SM je čerstvý a vítaný nový začátek, který dokáže pěkně vyděsit.

Jakmile milující otec Harry Mason ztratí kontrolu nad svým autem na zamrazených ulicích městečka zvaného Silent Hill, naskytne se mu hrůzného zjištění. Po probuzení ve sněhu není po jeho dceři Cheryl ani stopy, což Harryho posílá do temnoty za účelem jejího znovunalezení, přičemž jej zbrojí s pouhou baterkou a pár maličkostmi k tomu. Jak tak Harry prozkoumává zasněžené město, potkává několik jeho obyvatel, od místního policisty po zvláštně známou rozkalenou dívku, přičemž se neustále pokouší zachytit kousky paměti, se kterými se od nehody pere, stejně jako s jeho konstantně se měnící realitou.

Silent Hill má svou temnou stránku, a tak čas od času svět přímo před vašima očima zmrzne a ze země povstanou nadpřirozené ledovce, aby téměř všechno pohltily. Uvězněn v těchto ledových labyrintech těchto mrazivých nočních můr, Harry musí utíkat, skákat, šplhat a podlézat, aby se dostal ven, jelikož je neúprosně pronásledován bledými, vřískajícími démony, jejichž jedinou touhou je lovit. Je jich mnoho a není možné jim jakkoli ublížit, takže Harry nemá žádnou jinou možnost, než utíkat s větrem o závod pokaždé, když jej tato odporná monstra začnou honit. Každá tato noční můra je celistvé bludiště plné zatáček, ale bez jakékoliv mapy nebo průvodce k svobodě, a tak budete potřebovat rychle přemýšlet, silný orientační smysl, a trochu toho štěstí, abyste našli cestu ven. Pakliže se nestvůrám podaří vás polapit, hra vás vrátí zpátky na začátek bludiště, aby jste to zkusili znova. Ačkoliv tedy některá bludiště budou vyžadovat vícero pokusů, stěží se dají označit za opravdu frustrující.

Navzdory tomu, že tyto noční můry představují jediné momenty, kdy vám ve hře hrozí jakékoliv nebezpečí, stejně tak nějak automaticky hrajete ostražitě pořád. A to zejména díky fantastické děsivé atmosféře, kterou oplývá doslova každá lokace města, ať už je to školní budova nebo zábavní park. Většina města postrádá elektřinu kvůli sněhové bouři, a tak v tom všem pokrytém tmou je vaše baterka – ovládaná Wii ovladačem -jediným zdrojem světla. Podobně se to má s téměř každou výraznou akcí, kterou provádíte, od otevírání skříní po odhánění monster. Každá vyžaduje nějaké gesto, což produkuje skoro hmatatelný pocit imerze. Jednoduché puzzle, na které narazíte, rovněž vyžadují pohyby, jako ladění rádia k zachycení správné stanice, nebo úprava projektoru v planetariu. Toto pohybové ovládání nejen bezchybně funguje, ale také je extrémně shovívavé a intuitivní, což výrazně napomáhá k vtažení do strašidelného městečka. A strašidelné tedy rozhodně je, neboť Silent Hill je vířicí smršť paranormálních aktivit, s něčím novým skrývajícím se za takřka každým rohem.

Při procházení se městem budete narážet na každodenní předměty se silnou citovou vazbou. V blízkosti takových předmětů začne Harryho svítilna blikat a ze sluchátka na Wii ovladači začne vycházet šum. Nalezení zdroje tohoto narušení vede k chvile děsu a obdržení tajemného voicemailu nebo textové zprávy, což dopomáhá vysvětlit důležitost jednotlivých předmětů. Příležitostně můžete taky zachytit přízračně blikající obrázky, těžko viditelné holýma očima, nicméně snadno zachytitelné mobilním foťákem – když v takové situaci pořídíte fotku, fotka odhalí nějakou skrytou pravdu a zároveň přiměje nějaký ten voicemail nebo zprávu dojít k vám. V SM je městečko samotné hlavní postavou, a všechno od oných předmětů po kýčovité suvenýry napomáhají na jeho ustanovení. Dokonce můžete volat na čísla z billboardů, aby se vám dostalo skrytých vzkazů.

Během hraní je hráč průběžně vytahován z akce, aby si ve first person perspektivě prošel sekvencemi s neskutečně nekonvenčním psychologem. Během každého z těchto sezení vás váš terapeut vyzývá k splnění jednoduchých cviků, nebo se vás ptá na nepříjemné osobní otázky ohledně vašeho strachu a sexuality. Váš výkon a odpovědi na tyto otázky můžou mít rozsáhlý vliv na váš zážitek ze hry. Postavy, dialogy, a vzkazy ze záhrobí se můžou drasticky měnit; monstra, před kterými ve snech prcháte, jsou přizpůsobena vašim osobním strachům; a na podobném principu se můžou i lokace, do kterých zavítáte, společně s koncem hry, výrazně lišit, což báječně podporuje znovuhratelnost. Tak například, při prvním hraní můžete narazit na přátelskou policajtku, ale při druhém je to chladný, nejdřív-střílej-pak-se-ptej typ. V této hře existuje mnoho možných příběhových obměn, nicméně ať už se svět běhěm jednotlivých hraní mění jakkoliv, noční můry jako takové a všechna puzzle zůstávají naprosto identické. Tudíž, zkušený hráč může prolítnout SM během šesti hodin či míň, ačkoliv při prvním hraní by vám měla hra vydržet kolem sedmi.

SM je velmi temný a mrzutý, a díky své působivé hře světla a stínu a děsivým, v reálném čase mrznoucím efektům nočních můr, titulární město je zde ve své nejlepší formě – kromě momentů, kdy otevíráte dveře. Z nějakého záhadného důvodu, během otevírání dveří se ve hře vyskytne jakési grafické koktání, obzvláště ve snech. Není to jeden z těch problémů, který bo totálně zruinoval hru, ale stále to má negativní vliv na úroveň vaší imerze do hry, která není o ničem jiném, než o imerzi. Fanoušky jistě potěší, že maesto série Akira Yamaoka se pro tento titul vrátil, přičemž vypotil jeden z nejzřetelnějších soundtracků vůbec, ale ať už jste obeznámení s jehou prací či nikoliv, SM obsahuje strhující sound design, který vás udrží na špičkách po celou dobu hraní.

Průběhem let tahle franšíza postupně zratila soustředěnost svých psychologických kořenů a spíše zmutovala v zážitek více stavějící na akci. SM je fantastickým návratem k původnímu konceptu osobního strachu, a ačkoliv učinili jeho tvůrci pár neortodoxních rozhodnutí – jako třeba kompletní odstranění veškerého bojování – tato rozhodnutí se skvěle vyplatila. Tohle není ten Silent Hill, který vás před více než dekádou mohl děsit, nýbrž zcela nový zážitek, který je mu daleko věrnější, než jakákoliv jiná hra nesoucí stejný název od SH 3.

Hodnocení8
Navzdory jejím několika problémům, jako překvapivé krátkosti, Silent Hill: Shattered Memories je skvělá hra pro všechny, kteří se chtějí kvalitně bát, ať už jste do tohoto slavného města již někdy zavítali, nebo ne.
80%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář