F.E.A.R. (PC hra)


Tato hororová akce byla dokončena začátkem podzimu roku 2005 pod taktovkou Monolithu, už dlouho před vydáním byla velice známá a patřila k nejočekávanějším hrám roku. Jak se povedla?

F.E.A.R. , neboli v českém překladu STRACH je vlastně zkratka zásahové jednotky First Encounter Assault Recon (ne, opravdu to není Fernet Echerovka Absint Rum). Příběh není nikterak složitý. Paxton vetřel, velitel armády klonových vojáků (neplést prosím s hvězdnými válkami) se zkrátka zbláznil a poštval své muže na pracovníky vládního projektu Armacham, jehož byla armáda součástí. Jak s tím, že Fettelovi ruplo v bedně, souvisí malá holčička, neustále s objevující a zase mizející, to už je na vás, aby jste rozluštili.

Jako člen komanda jste vyslán spolu se svými spolubojovníky, aby jste Vetřela zastavil v samém počátku, dokud ještě nenapáchal tolik škody. Tento parchant je však houževnatější, než by se zdálo, a po prvním setkání s ním, kdy jen v několikavteřinové animaci bezmocně sledujete, jak vám rozbíjí kebuli, uprchne. Vláda údajně ví, kde se skrývá a co má v úmyslu. Parťáci čekají, až jim otevřete bránu, a když tak učiníte a po minutovém běhu zpět k bráně, kdy vám do vysílačky budou chrčivě řvát vaši umírající kamarádi, zjistíte, že z jednotky FEAR zůstalo pár zkrvavených kostiček, vydáte se vstříc svému osudu do nitra budovy. Sám.

Pohybovat se budete především kancelářskými interiéry, občas stříknutámi nějakými těmi laboratořemi. Na velké exteriéry zapomeňte, FEAR je především interiérová přímočará střílečka. Ale zdaleka ne obyčejná. I přes fádnost šedých stísněných prostorů má toho prostředí obrovskou výhodu – skvělou atmosféru, které by se vám venku sotva dostávalo. U této hry se budete bát. Ne tak, jako u Doomu3, kde byla neustále tma jako v p… pyti a kde vám po sebrání nějakého určitého předmětu na hlavu pokaždé skočila naskriptovaná zombie. Vývojáři z Monolitu se nechali inspirovat japonskými horory a vytvořili prostředí, kde neustále budete cítit ono mrazení v zádech a každý, sebemenší zvuk váš poleká. Plížíte se temnou chodbou s prosklenými stěnami, kde přes kancelářské žaluzie pronikají úzké pásky světla. Baterkou si svítíte na cestu a pozorně posloucháte. Náhle uslyšíte příšerný skřípavý zvuk a ztuhnete na místě. Všimnete si, že se za otevřenými dveřmi do další místnosti něco pohnulo… když se ke dveřím přiblížíte, bleskově se přibouchnou. Svíráte odjištěný samopal, roztřeseně otevřete. Nikdo. Jen pár krys na podlaze. Pokračujete dál, baterku pro jistotu necháte rozsvícenou a trošku se uklidníte. V další místnosti naleznete krev na stěně, přistoupíte blíže, načež se stane několik věcí najednou. Baterka zdechne, za sebou uslyšíte prásknutí a dlaždice na stěně začnou opadávat, do toho slyšíte potměšilý dětský smích. Otočíte se a vyklušete ven. Hned za rohem se leknete postavy malé holčičky se zkrvavenými šatičkami, která tiše stojí a civí na vás. Ztuhnete a nezmůžete se ani na stisknutí tlačítka dopředu. Ještě, než stačíte zauvažovat nad tím, co takové děvčátko dělá úplně samotné na tak strašném místě, postava po vás náhle skočí a rozplyne se až centimetr před vámi. V takových chvílích jsem se mnohokrát neudržel a panicky začal po vidině pálit. Proto buďte vždy připravení, že i po jakémkoli otočení se můžete spatřit téměř cokoliv. I když většinu šasu nic neuvidíte, strach dostanete, i když nevědomky kopnete do nějaké bedny a ta s rachotem spadne.

Nicméně, FEAR je střílečka, nikoli horor. Proto se budete setkávat také s živými nepřáteli, kterých sice není mnoho, ale lépe kvalita, než kvantita. Jak brzy zjistíte, Fettelovy klony nejsou žádná ořezávátka. Umělá inteligence těchto chlapíků je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy v FPSkách viděl. Stačí posvítit baterkou do zorného pole jednoho z nich a máte na krku celou jednotku, komunikující přes vysílačku. Vojáci se pohybují po dvojicích či trojicích. Jedna skupinka vám zatlačuje palbou a házením granátů, druhá se vás snaží obejít. Mušku mají velice přesnou a granáty házejí bravurně. Takže na nějaký rambostyl rovnou zapomeňte a naučte se potichu postupovat a pokud o vás nepřítel neví, potichu jej sejmout jednou ranou do hlavy, nebo se z němu zezadu přiblížit a uštědřit mu ránu do zátylku. Pokud si budete počínat neopatrně a při postupu se vám podaří například shodit ze stolu plechovku od piva, budete mít co dělat, aby jste z toho vyvázli živí a zdraví. A to nebudete mít co dočinění jen s obyčejnými vojáky, vyzbrojenými automatickými puškami G2A2, ale i s těžšími obrněnci s hřebíkomety a vojáky Armachamu s puškami ASP. Časem se setkáte i s vojáky, vyzbrojenými automatickým kanonem MP50, nebo vrhačem částic, který má úžasnou účinnost a perfektní zoom. Dvakrát či třikrát narazíte na bojového droida, na kterého vyzrajete chytře nastraženými pastmi blizkózních a dálkově odpalovacích bomb a samozřejmě raketometem. A poslední hošíky vám nebudu prozrazovat. Snad jen to, že až na vás jedna z těch neviditelných mrch skočí, spadnete ze židle.

Čeká vás něco kolem osmu až devíti hodin napínavého hraní, kdy kromě střílení a nekonečného plížení se chodbami s kostkou ledu na zádech budete také poslouchat telefonní záznamníky nebo zkoumat data ze zapomenutých laptopů a pomaličku si skládat puzzle celé záhady. Vyvrcholení příběhu se mi velmi líbilo a doufám, že si jej také náležitě užijete.

Grafika je úžasná a fyzikální engine taktéž. I když fyzika granátů občas hapruje, tak tyto výbušné dárečky nádherně prolétávají sklem, které rozbijí a pokračují ve své trajektorii, aby za vteřinu svým výbuchem rozmetaly všechno ostatní použitelné sklo. Fyzika a animace postav je také velmi dobrá. Vojáci se pohybují velmi realisticky a věrohodně. A když jeden z nich po zásahu z hřebíkometu odlétne a o dva metry dál se nádherně přišpendlí ke zdi, je to radost pohledět. Grafická stránka nemá chybu. Vyhlazování hran, dynamické stínování a osvětlení, vsync a podobné vychytávky nechybí a hra vypadá skvěle a ještě lépe se hýbe. S mým tehdejším Pentium 4 2,66Ghz, 1GB RAM a GF7600GT hra běžela na vysoké detaily v rozlišení 1280×1024 na krásných 50 FPS, což je dostačující, alespoň pro mě.

Zvuky jsou vynikající. Od výbuchů granátů, přes dětský smích a skřípavý zvuk, až po klasické zvuky interaktivních předmětů, které téměř všechny jsou rozbít, nebo s nimi pohybovat.

FEAR je jedna z mála her, která mi stála za to dohrát do konce a opravdu jsem si její hraní užil. Není nic lepšího než si zhasnout světlo, nasadit sluchátka, připravit si náhradní trencle a jít se bát. Mno, možná jsou i lepší věci. Multiplayer je nyní zadarmo v podobě FEAR Combat a přináší skvělý herní zážitek na více než patnácti mapách až pro 32 hráčů. Má také skvělý potenciál pro pořádnou týmovou akcičku, spoléhající se na vzájemném krytí. Chce to jen dobrou partu lidí.

Hodnocení9
90%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

see-sawandrew ( profil autora )

Jsem třiadvacetiletý ignorant, milovník šachu, prózy, výtvarného umění, hororů, tenisu, brambůrků, krve, žen, metalu, jazzu a spánku. **UPOZORNĚNÍ** Pokud mě chcete kontaktovat, zeptat se na něco, nebo si prostě jen pokecat, nezkoušejte to na ICQ, použijte vzkazník. Už tak mám kontaktů až příliš mnoho a den má stále pouze 24 hodin. Děkuji za pochopení.

  1. Profilový obrázek
    see-sawandrew 29 května 2008 v 10:08

    Pokud bych měl ještě někoho lákat na tuto hru, tak v recenzi sjem se ještě nezmínil o skvěle zpracovaném zpomalení času, bez kterého by bylo některé pasáže mnohem těžší projít a je to zároveň ukázka toho, co herní engine dokáže. A troufám si říct, že na házení granátů je bullet time nezbytný (zapnout BT, hodit, vypnout BT) … ale na spoustu dalších fíglů člověk přijde až při hraní 🙂

Nový komentář