Fatal Frame (PS2 hra)


FF od Tecma je jeden z těch “alternativních” survival horrorů, spadající do stejné kategorie her jako D2 nebo Illbleed. Vytvořený týmem stojící za uznávanou sérií Deception, FF je po důkladném prozkoumájí přece jen o chlup kvalitnější, než jeho neobvyklý příbuzný. Hra je docela stylová, a je postavena okolo zajimavých herních mechanik, které dělá většinu svých sekvencí poměrně zábavné. Většina z nich se otáčí kolem bojového systému, který vám v podstatě umožňuje “zabíjet” duchy tak, že je vyfotíte svým magickým foťákem. Navzdory tomu, jak pošetile to může znít, FF se, stejně jako jiné horrorové hry, bere naprosto vážně. Jeho příběh se točí kolem záhadných zmizeních, rituálních obětování a nepokojných duchů, přičemž všechno vám to je představeno přímo a narovinu, bez jakéhokoliv zbytečného tajnůstkáření kolem. Nicméně, některé sekvence jsou vskutku hrůzostrašné. Románové hratelnostní elementy a decentně koncipovaný příběh vedle bohužel ale neoddalují FF příliš daleko od věcí, které tradičně drží survival horrory zpátky – specificky pravidelné, repetiční hádanky a více ústupků, než by bylo přijatelné.

Příběh za tím vším je následující: Mladá dívka jménem Miku Hinasaki se odvážila vydat do tajemného Himurova sídla, posledního známého místa pobytu Mafuyuho, jejího staršího bratra. Mafuyu se do sídla zase odvážil vstoupit za účelem vyšetřování záhadného zmizení určitého proslulého autora jménem Junsei Takamine, který je Mafauyuův idol. Takaminův záměr spočíval ve studování záhadné a krvavé historie onoho panství a, jak si jistě dovede představit, on ani kdokoliv jiný z jeho výzkumného týmu se od té doby už nikde neukázal. Hráč se zmocní Miku, která během pátrání po svém bratrovi odhaluje všechno o těch šílených jevech v Himurově panství a také zjišťuje o něco více o Takaminovi a spol., než by sama chtěla.  Úvodní sekvenci si však odehrajeme za Mafuyuho, což je docela zajímavý prvek. Tato dlouhá pasáž – která má dvojitý účel jako tutoriál pro základní herní mechaniky – je vyrenderována v rušivé až křiklavé černobílé, a výsledný vzhled je pěkně působivý.

Pokud jste hráli jakoukoli moderní horrorovu hru, rozvržení a perspektiva FF vám budou okamžitě důvěrně znám. Skrz série upevněných (avšak častokrát dynamicky) kamerových úhlů budete prozkoumávat stísněné a temné interiéry Himurova sídla. Interakce s předměty spočívá ve stání před nimi a mačkání X, čímž obvykle předmět prohlédnete, a když držíte nějaký důležitější předmět, po stisku tlačítka se vám nabídnou různé možnosti použití. Naštěstí je ovládání kompletně 3D, nebudete se tedy muset vypořádavat s residentevilovským otočit-a-pohnout stylem; jednoduše ukážete na daný směr a jdete. Tohle všechno se ale radikálně mění, jakmile jste zaměstnáni v boji, a bitvy pak jednoduše tvoří jedny z nejinspirovanějších a nejzajímavějších sekvencí.

Jelikož zde jednáte s duchy, je logické předpokládat, že focení je přiměje vypařit se do nebytí. Pokud v tom ale logiku nevidíte, nejste sami. Vzhledem ale k tomu, jak hodně zábavné to ve skutečnosti je, nebude vás nějaká logika ani moc zajímat. Stlačením O na PS2 ovladači se dostanete do tohoto fotícího modu, který je v podstatě pohled první osoby z vašeho hledáčku. Během boje musíte jednoduše hledáčkem zaměřit ducha a vyfotit jej, čímž mu ublížíte. Čím déle udržíte ducha v optické síťce, tím větší ublížení na zdraví mu způsobíte. Samozřejmě, během vašeho zaměřování se duchové budou pokoušet přiklusat až k vám, takže se budete muset naučit “vyskakovat” z fotícího modu a rychle ustoupit a utvořit tak určitý prostor mezi vámi a předmětem vaší fotografické touhy. Můžete se sice minimálně pohybovat i během focení, což je využitelné, když se musíte od nepřátel oddalovat velmi pomalu, nicméně odběhnout je občas nutné, abyste přechytračili ty rychlejší duchy. Ovšem zcela upřímně, boj ve FF je nejlepší tehdy, kdy se nemusíte vypořádavat s odběháváním; měnění perspektivy je vzhledem k fixovaným kamerám pěkně nepříjemné. Když je to nezbytné, často naběhnete do zdi a zpátečku hodíte přímo do ducha. Stále však, když je ve svém nejlepším, boj je těsný a napínavý, neřku-li krásně absurdní.

V bojovém systému je vůbec decentní množství hloubky. Různé typy filmu se odlišují v síle poškození, které způsobí duchům, a jak překonáváte posmrtné během panstvím, získáváte “spirit power”, což jsou v podstatě dovednostní body – čím více jich získáte, tím více budete moct zdokonalovat svůj fotoaparát, čímž ho uděláte efektivnější, co do rychlosti, síly a rozsahu. Stejně tak mu získáváním těchto bodů poskytnete přístup k speciálním sekundárním schopnostem. Ty zahrnují schopnost automaticky vyhledat duchy v hledáčku, odehnat je vyfocením nebo je paralyzovat ad.

Váš foťák zároveň slouží jako portál do jiné dimenze. To použijete k kouknutní na záhadné předměty v prostředích, které nejčastěji slouží jako odrazové můstky pro herní puzzle. Kdykoliv se ocitnete v blízkosti takového předmětu, váš ovladač se zatřese a světlo v herním rozhrání začne svítit. Oba tyto jevy zesilují s vaším přibližováním k danému předmětu, takže náhlé zastavení s přímým nalezením zdroje těchto jevů je relativně prostá podstata. Obvykle budete muset předmět vyfotit, což vám v zásadě ukáže, co dělat dál. Ve většině případů, zamklé dveře ukáží lokaci jejich klíčů, ke kterým se musíte doplazit, abyste mohli pokračovat.

Bohužel, až příliš často jsou tyto lokace místa, kde jste byli už dřív. Ačkoliv se taková věc stala v tomto druhu her samozřejmostí, je jen těžké argumentovat, že průběh hrou často působí spíše jako fádní cvičení. S ohledem na tento fakt však FF přece jenom snižuje onu fádnost, a sice slušnou rozmanitostí prostředí, které vypadají dostatečně rozdílně a udržují toto cestování nemučivé. Naneštěstí se to samé nedá říct o herních hádankách. Několik z nich mají zajímavý koncept; nasbíráte vodítka z různých zdrojů, zahrnující výše uvedené spektrální fotky, a dále od věcí jako audiokazetky (které si vlastně můžete i poslechnout), deníky, výstřižky z novin a starodávné, náboženské texty. Skládání jednotlivých kousíčků a stop prohledáváním různých dokumentů je něco, co by mohlo být pěkně zajímavé, bohužel to ale nebylo ve FF zcela zrealizované, navzdory herním elementům, které vám více méně namlouvají, že to stoprocentně zrealizované je. Taky fakt, že musíte během puzzlů odkazovat na nasbírané dokumenty – navzdory tomu, že ve hře neexistuje způsob, jak se k nim dostat během aktivované puzzle obrazovky – dělá věci těžší, než by musely být. Jedno jisté vracející se puzzle, které bylo navrženo silně okolo určitých japonských numerických postav, vás přinutí jít si pro papír a tužku brzy poté, co se s ním prvně setkáte. Takže se na to připravte a obrňte se trpělivostí.

Ale ať už oceníte chůzi hádanek ve FF nebo ne, herní vizuálie na vás určitě zapůsobí. Upřímně nejsou technicky úžasné – pravda vlastně je, že některé venkovní lokace jsou v mnoha směrech problematické. Jsou to spíše návrhy prostředí, vzhled a styl postav a pocit herních různorodých rozhrání, které jsou vyvedeny opravdu hodně dobře. Kamera je vhodně barokní a opotřebovaná, a samotné panství skutečně působí, jakoby v něm strašilo. Těch pár živých postav, na které narazíte jsou dobře navržené a vypadají a jsou oblečené jako skuteční lidé. Na druhé straně, duchové mohli vypadat daleko lépe, nicméně efekt, kterého se Tecmo snažilo dosáhnout, byl nejspíš zachycen. Duchové ve FF jsou obvykle formy lidí, jež se od sebe odlišují způsobem mučení a mizérie; jejich těla jsou často zmanipulovány do nemožných a zejména bolestivých poloh, a kmitají z bytí do nebytí docela věrohodně. Jen je škoda těch několika textur, které vypadají opravdu špatně, pakliže máte možnost si je prohlédnout z blízka, a některé částicové efekty vypadají pěkně neotesaně. Stále jsou tyto nicotné hindy jako jehly v kupce sena, kdy ona kupka je jako celek hodně pěkná.

Zvuková produkce je skvělá. Když se přiblížíte k magicky vštípeným objektům, začnou hučet s nadpozemskou energií, a duchové pronesou všechno možné rouhání přímo do vašich uší, zatímco se k vám nebezpečně blíží. Všechno bylo však zkomponované s jistým atmosférickým sklonem, takže hudba je většinou hodně křehká. Nicméně je vhodná, neboť herní nálada je pěkně napjatá.

  • Hratelnost – 7/10
  • Grafika – 7/10
  • Zvuk – 8/10
  • Návykovost – 7/10
Hratelnost7
Grafika7
Zvuk8
Návykovost7
Jak tak přicházejí horrorové hry na trh, Fatal Frame (ačkoliv není aktuální) je jedna z nejzajímavějších, ohledně její premise a způsobu, jakým se hraje. Hra je právě tak dlouhá, jako jiné stejné sorty, ale několik nových možností se odemyká po prvním dohrání - možnosti, které z toho posléze dělají ještě zábavnější záležitost. Pokud vás hry jako Silent Hill nebo Resident Evil zajímají, a nebráníte se novým myšlenkám, Fatal Frame by měla být přímo ve vaší aleji.
73%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář