Echo Night Beyond (PS2 hra)


Pro Richarda Osmonda to měla být fajná dovolená. Měl vzít svou snoubenku Claudii na měsíc a tam si s ní před blízkým zrakem božím vyměnit prstýnky. Bohužel pro ně a pro ostatní pasažéry jejich raketoplánu nějaká nezkrotná nadpřirozená síla bouchla do této kosmické lodi a poslala tak všechy do jisté smrti. Richard se pak probouzí ve svém sedadle nejistý místem a dokonce ani časem, ve kterém se nachází.

Jediná věc, kterou ví je, že je sám ve skafandru a že musí najít svou milou. Rozhodnutý a vědom si situace se vydává napříč měsíční základně zaplněné děsivou mlhou a co je ještě horší – dokonce i duchy, jen aby zachránil svou jedinou lásku. Jeho hlavou přelétají myšlenky jako “Z toho svazku se jen tak nedostane” a “ať už tu jsou duchové nebo ne, vždyť jsme už objednali fotografa a květináře a tak vůbec!”

Mlha, kterou se bude při svém pátrání vléct, hraje klíčovou roli v ukázce poklesu dříve dobrého lunárního podniku. Tato šeď držící se u podlahy snad každé místnosti Richarda nutí nahodile chybovat při řešení hádanek a provětrávání místností, aby mohl obelstít naštvané duchy místo pouhého běhání z místnosti do místnosti a vykřikování: “Claudie! Není úniku! Dokud nás smrt nerozdělí!”

Celou hru odehrajete z pohledu první osoby. A interaktivní filmečky nebo obdobné sekvence by s takovým materiálem byly skvělé, bohužel na nic takovýho tady nenarazíte. Nemilosrdný výhled z Richových očí, který je samotný chráněn obří helmou, zajišťuje určitou ocenitelnou atmosféru a pocit klaustrofobie. Pocit nejistoty, když se zvuk jeho korků odráží v kovových podlahách a nervozita v jeho dechu čím dál rostě, funguje mimořádně dobře. Bohužel, je to jen jedna z mála věcí, které jsou tak dobré.

Nejděsivější na celé hře je bezpochyb prozkoumávání stanice. To bude z toho důvodu, že engine pohánějící ENB je nabízí kouřové víry, prodlévající mlhu, lesklé stěny, temné chodby, zářivé panely a hýbající se stíny. Estetický bombönek nemůže soupeřit hrám jako Doom nebo Ghsthunter, jelikož obě mají fešácký baterky, na druhou stranu postrádají nějaké pochybnosti a nedůvěru. Pokaždé, když se Richie pomalu otáčí po místnosti, vždycky ve vás bude převládat obava, že jakmile se otočí, bude před ním stát něco opravdu děsivého. Všechno to očekávání se ale bohužel nikdy nestane.

Duchové zde plní funkci prachobyčejné překážky, které se dá zbavit jen vyřešením nějaké hádanky, nebo funkci mluvící figuríny. Dokonce i ta malá holčička, která neúnavně hledá svojí maminku a tím láme Richardovo srdce. Nicméně moc děsivé to není, spíše je to spomalující skrvna barevných odstínů, která mává svýma ručičkama. Pravda ale je, že z ENB můžete mít noční můry o tom, že jste vysazeni na zatraceným měsíci bez jakékoliv známky života, bez možnosti úniku a bez snoubenky, ale neudrží vás koukat se za rameno, kdy se objeví další kvílivý blbý duch loudající se s “úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú” zatímco nonšalantně tančí na hudbu, která tam vlastně není.

Tenhle nedostatek podstatného strachu je vážně zklamání. Dříve nebo později se to hraní, ta premisa a ty necharakterní světský spirituální nálezy stane tak nudným, že budete doufat, aby se ze hry vyklubala blbina s bandity, kteří najednou bezdůvodně přepadnou naši základnu nebo aby se znenadání objevili dinosauři. Místo toho ale dostáváme chudé a depresivní duchy, kteří mluví jako Pýthie a nevyzařují z nich žádné emoce.

Jakmile vydýcháte ohromnou grafiku, pochopíte ji jako tu nejlepší část už ne tak ohromného celku, a po smíření s faktem, že se během hraní asi moc bát nebudete, rozluštíte záhadu stojící za ENB. Možná to zabere pár hodin, ale docvakne to každému. Díky luxusní prezentace naplněné množstvím vyhlazených podnětů a sterilní zvukové paletě, která se tak intenzivně soustředí na zvuky kroků a dýchání, je jen málo technicky zvládnutých her, jako je tato.

Protože duchové nejsou právě takoví nepřátelé, které byste seslali k zemi nějakou velkou vesmírnou bouchačkou, během hraní si nezabojujete ani jednou. Jediný způsob, jak se za ně dostat je vyřešit hádanku. Nemožnost chránit se něco málo dodává námětu beznaděje, který ENB potřebuje, aby dodával napětí, ale spíše to omezuje interaktivitu, kterou má každý hráč rád.

Kdyby byly hádanky v této hře něco více, než jen přenášející mini výpravy a úmorné cestování tam a zpátky přes prozkoumané oblasti, možná by se nedostatek aktivity dal přehlédnout. Jenomže, kromě pár výjmečných případů, ENB neobsahuje téměř žádné opravdu náročné úkoly. Nicméně, je tu hodně obecně frustrujícího díky zaměření na potřebu metodicky prohledávat každou přihrádku v každé místnosti, abyste našli jednu chybějící kartu, kterou jste dříve přehlédli. Jakmile to zachytíte, vlastně už je to všechno jenom o pospojování bodů A k bodu B. Nevím, který vypínač vyžaduje kterou kartičku, ale jelikož jednu mám, radši ji zkusím. Aktivovalo to něco “takhle a takhle”,což dál vyžaduje “tohle a tamto”, což můžu najít támhle a pak to použiju, pak pokecám s tímhle týpkem a ten mi dá tuhle tretku. A tak pořád dokola.

Dokonce i ten nejjednodušší mechanismus je v ENB předělán do nového a nudného extrému. Nejen že je nutné se všude pohybovat pomalu, abyste našli arbitrární kousky puzzle, které by nemusely být nutně složeny, je také nutné předcházet jakémukoliv zkoumání menším kamerovým monitorováním. Jelikož duchové nemůžou být přímo poraženi, a v rámci okolností dovedou vystrašit Richarda k smrti, nelézání a označování je neúnavným rovnáním přes pomalé kamery je absolutní nezbytnost. Je tu ale malý bonus, který tuto jednotvárnost ruší – po celé hře jsou rozprostřeny tzv. “hot spots”. Pokud je najdete přes kameru, aktivují záběry do minulosti, které mají dát špetku vývoje děje nebo poskytují vodítka, která vám mají pomáhat porkačovat (jakoby taková vodítka byla vůbec nutná).

Všechy ty hrátky s kamerou, nezajímavé spektrální interakce a nedbale sestavené konverzace zakrývají všechy ty prezentační hodnoty ENB. Vlastně, vzhledem k tomu, že mnohdy budete nuceni kráčet po herních prostředích jenom proto, že jste přehlédli nějakou kartičku, brzy se vám i ta grafika přestane zamlouvat.

  • Hratelnost – 6/10
  • Grafika – 910
  • Zvuk – 8/10
  • Návykovost – 5/10
Hratelnost6.1
Grafika9
Zvuk8
Návykovost5
Echo Night Beyond se zdál jako jasný hit ještě předtím, než ho kdo hrál. Škoda je, že engine je očividně vybaven na dodání hrůzostrašného zážitku, ale jelikož zážitek této hry je vlastně jen o rutinních srážkách s duchy a o přenášejících questech, kromě atmosféry si tak nějak není pořádně co užít. Echo Night Beyond je hra s ohromnými efekty, které vytváří nádherně napjatou náladu. Bohužel, vlastně v této hře jenom chodíte a otevíráte další místnosti, konverzujete s duchy, kteří nejsou děsivý a řešíte nedomyšlené hádanky. Pokud ale máte chuť na duchařskou adventuru, za jedno zahrání to stojí.
70%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář