Condemned 2: Bloodshot (X360 hra)


Když na to příjde, byli byste ochotni urvat své záchodové sedadlo a ubít s ním nějakého šíleného narkomana? Raději se připravte na tuto otázku odpovědět “ano”, pokud se rozhodnete zkusit C2:B. Pokračování hitu od Monolith se vrací k ošumělému podsvětí pro ještě více bojování z pohledu první osoby se zřetelným horrorovým okořenění. No, je to více, než jen koření. C2 nabízí ten samý vzorec, který udělal první díl tak úspěšným, a pouští se do každé kritiky udělené této franšíze ve většině oblastech se zdarem. Není to perfektní pokračování, ale uspokojí každého, kdo v první hře viděl osvěžující alternativu k standardní first-person formule.

C2 se odehrává několik měsíců po konci prvního dílu. Ethan Thomas, náš pochybný hrdina, si prochází těžkými časy od té doby, co nepracuje jako SCU agent. Ta alkoholická strnulost, ve které žije, si odebírá svou daň, a tak Ethan bojuje s démony jak skutečnými, tak i imaginárními. Pro pana Thomase jsou věci špatné. Tato omáčka se stala tak významnou součástí jeho života, že už nemůže ani pevně držet zbraň, aniž by předtím shodil láhev. Jsou to smutné poměry, ale rozhodně také zajímavá hratelnostní mechanika.

Proti Ethanově vůli, C2 tohoto protagonistu opět vtahává zpátky do akce. Všechno začne hledáním pohřešovaného Vana Horna, starého Ethanova přítele. Pro survival horror, nemělo by to být překvapující, že se rychle začnou dít šílené věci, a že se příběh brzy odkloní na nadpřirozenou cestičku. Vyprávění prvního dílu implodovalo blízko konci hry a zanechalo mnohé hráče zmatené v tom, co měl ten konec znamenat. Tento problém s pokračováním nebudete mít. Tento příběh je představen soustředěnějším způsobem s cutscénami zakončujícími každou kapitolu a se snadno sledovatelnou zápletkou, která se rozvíjí během hraní.

Soustředěný příběh však není vždycky lepší. Zatímco C2 začíná se vší parádou, ke konci příběh kupodivu není tak uspokojující. To je možná proto, že Monolith museli uvázat všechny ty volné konce (a jakože jich nebylo málo) prvního dílu, aby mohli vytvořit příběh, který by mohl být samostatný pro ty lidi, kteří první díl nehráli. Nebo to může být z toho důvodu, že se některé části C2 objevili v příběhu jenom proto, že level designéři měli dobrý nápad. Dívám se na tebe, kouzelníku. Ať už je důvod jakýkoliv, C2 nemá ten smysl důležitosti nebo síly, který první díl měl.

Přesto všechno však zápletka má své světlé chvilky. Jsou tu momenty, které absolutně nebudete očekávat, jenž jsou opravdu svěží a zapamatovatelné pouze v dobrém slova smyslu. Budu udržovat tuto recenzi nespoilerující, jak jen to bude možné, ale je dobré vědět, že C2 vezme Ethana mimo městské limity do několika atraktivních a zvrácených prostředí.

Jistě, první Condemned se nestal hitem pro svůj příběh. Byl to unikátní FP survival horror, který způsobil rozruch. Monolith se drželi tohoto konceptu během vývoje dvojky. Bojový systém je zhmotněný komby, dorážejícími pohyby, brutálními rychlými časovými speciálními útoky, a starými dobrými stylovými ránami pěstí. Toto je po jedničce pořádné rozbušení a opět je to skvělá alternativa k těm tradičním eFPéeSkám.

Stejně jako příběh, i boj ztrácí postupem hrou dech. Ke konci si uvědomíte, že vás hra předhodila do množství situací, ve kterých má střílení až moc významu na hru, která pravděpodobně o střílení být nemá. pokud jsou střelné zbraně váš styl, můžete si dokončením hry odemknout first-person shooter mód. Nicméně, nic nemá na groteskní satisfakci, kterou C2 poskytuje svými provizorními zbraněmi. Záchodová sedadla, bowlingové koule, meče s širokou čepelí a více, jsou všechny k mání a všechny slibují obrovskou porci zábavy, když se s nimi postavíte přicházejícímu šílenci.

Další úspěch je ve zlepšeném systému soudního vyšetřování. Investigace míst činu jsou v tomto pokračování procesem – tedy nebudete pouze ukazovat nějakou tretkou na nějaké mrtvé tělo a z toho ihned zjišťovat všechny záhady. C2 po vás vyžaduje použití vašeho vědérka. Pravda, nebudete potřebovat žádnou znalost Zákonu A Pořádku (ledaže byste považovali postavu Ice-T za mozek operace), ale budete stupňovaní na vaší schopnost pozorovat a následně usuzovat. Párkrát dostanete seznam otázek, na které se budete muset zeptat, s tak nějak svévolnou “perfektní” odpovědí, ale jako celek je tohle skvělá herní mechanika a hodně přidává na úrovni ponořivosti. Za dobré jednání je tu také bonus. Tyto investigace, společně s plněním bonusových úkolů a nalézání všech sesbíratelných předmětů, jsou sečtené do jedné známky, která determinuje, jak dobré zdokonalení za svou odvedenou práci získáte.

Hry jako C2 stojí a padají na své úrovni ponořivosti, takže nové investigační sekvence jsou hezkým zlepšením. Je tu ale pár maličkostí, které vás mohou odradit od toho děsivého kouzla, které C2 vyvolává. Framerate občas klesá, i když ne nějak drasticky. Fyzika předmětů také někdy působí poněkud nepřirozeně, nebo byla zcela rozbitá. Několikrát jsem viděl jsem pár zbraní a objektů nemožně vzlétávat do vzduchu a jsem si jistý, že prázdná kartonová krabice na podlaze by neměla zdržovat náš postup, dokud jí neodsuneme. Animace ostatních lidí, zejména SCU agentů, také mají daleko k dokonalosti, a loadingové časy jsou příliš dlouhé na to, aby vás udrželi zcela ponořené v tom temném světě. Toto jsou ovšem pouze malé bolůstky a většinou snadno splynou s pozadím, když je přirovnáte k tomu převládajícímu dobrému.

Společně se všemi těmi věcmi, které byly aktualizovány, změněny nebo zlepšeny v C2, je tu i pár zcela nezměněnných věcí. To je dobře, protože z takových věcí jedička hodně těžila. Zvuková stránka je stále stejně neuvěřitelná. Hra plně využivá 5.1 surround systému k udržení hráče na kraji sedačky. Asi bych ani nemusel psát, že děsivé efekty zní skvěle, ale Monolith v tomto směru šli o jeden extra krok dál. Jednoduchá rvačka s pěstmi se stává něčím mnohem víc, když k tomu hra přidá aurální efekty soundtracku, aby doplnily vaše akce. Grafika vypadá dobře, obzvláště z artistického hlediska, a koná skvělou službu při vytváření aury strachu. Je tu několik ryze děsivých momentů. Designéři měli fantastické uchopení toho, co by mohlo a mělo být uděláno s horrorovou hrou. Je tam atmosféra se znepokujícím graffiti, olejem stékajícím po zdech a stropech, a skrvny zvláštní rude tekutiny, která by rozhodně měla být pouze a jenom v lidském těle. Cílem bylo vytvoření křivého světa, a úspěch byl dosažen. Chci říct, v jednu chvíli půjdete ke kuželkářské dráze v Trentonu. Případ uzavřen.

S koncem kampaní nekončí zážitek ze hry, ačkoliv extras zde nejsou ani v nejmenším stejně silné. Prvním je Bloodshot Fight Club. Tyto malé mise jsou rychlým způsobem, jak skočit do nějaké psychopaty porážející akce. Každá má specifický cíl. Tyhle malé arenové rvačky jsou milým rozptýlením, ale jen o málo větším, než to, co dostanete v kampani.

Zároveň zde je multiplayerová hra pro až osm hráčů. Multiplayerová hra takového řazení s pohledu první osoby může znít zábavně, ale až tak žhavé to není. Módy deathmatche jsou zmatené chumáče švindlů. Vlastně je tu pouze jeden typ hry, který stojí za zahrání. Nazývá se “Crime Scene”, a vrhá tým šílenců proti několika SCU agentům. Cíl těch trpících je zabránit SCU v nalezení krabice s hlavou vevnitř, což můžou dělat pohybováním s krabicí, kdykoliv je napadne, nebo poslat emitory, aby si pohrály s SCU výbavičkou. I s tímto zábavným nápadem, neumím si představit žádnou multiplayerovou komunitu C2.

  • Hratelnost – 8/10
  • Grafika – 8/10
  • Zvuk – 9/10
  • Návykovost – 7/10
Hratelnost8
Grafika8
Zvuk9
Návykovost7
Condemned: Bloodshot rozhodně nevyvolává takový rozruch, jako jeho předchůdce, ale dělá všechno nutné pro bytí kvalitním pokračováním. Je tu více věcí, stížnosti fanoušků jsou adresovány a je to stejně děsivé, jako předtím. Příběh není tak poutavý a hra působí, jakoby o něj v pozdějších částech ztrácela zájem. Jako pokračování, tato hra postrádá originalitu, které první díl dosahoval, a jako takové jsou její chyby viditelnější. Zlepšováky hratelnosti jsou nicméně dostatečně silné na zastínění těchto chyb, a vy si stále užijete divokou jízdu.
80%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář