Clive Barker’s Jericho (PC hra)


CBJ je rozporuplná FPS, která chvíli exceluje průzračnou atmosférou, další chvíli však přijdou rozčilující designové paradoxy, které vycucnou z hratelnosti veškerou zábavu. Za každou parádností – např. bitva v Římské gladiátorské aréně s dětskými duchy – přijde frustrující sekvence, jež hrdě hodí každý nedostatek na vaši obrazovku. V této hře se pořád toho děje hodně a někdy je to jako celek nádherné. Různorodé elementy Jericha se pak nekontrolovatelně předbíhají a sami sobě podrážejí nohy, výsledkem je pak hra, kterou v jeden moment milujete a hned další jí nesnášíte.

Poznamenání Clivem Barkerem je znát zejména ve smyslu hrozící zkázy. Vyprávění cestování časem vás vezme do několika ér – 2. světová válka, starověká Sumeria ad. – a všechny jsou zabaleny do démonického závoje temnoty a hrůzy. Architektura je napjatá a impozantní, rohy zakryté stínem vypadají, jakoby vážně mohly schovávat něco hrozivého, a jemné obklopující osvětlení tomu všemu dává velice soudržný dojem. Zvuky jsou navrženy rovněž děsivě; s tichým, ovšem pulsujícím soundtrackem a zvukem kapající vody v uších budete přemýšlet o tom, co by na vás mohlo v blízké době vyskočit. Tím ovšem nechci říct, že CBJ je skutečně strašidelná hra. Je neuvěřitelně temná (baterku budete používat hodně), často napínavá a vždycky trochu děsivá, ale nikdy vás nepřiměje vyskočit ze židle. Je to gotický ráj, a pokud hovoříme o atmosféře, Jericho je ukázkový.

Příběh samotný nikdy vážně nevyužívá výhody takhle strašlivého zasazení. Nápad je ale skvělý – na začátku bůh nestvořil Adama a Evu. Vytvořil bytost bez pohlaví, známou jako prvorozený. S tímto experimentem to ale nevyšlo podle představ a ta věc zůstala uvězněna v jiné realitě, kde to začne být dost nudný a tak se pokusí utéct. Tajnůstkářský tým zvaný Jericho existuje jen pro jedno – šoupnout prvorozeného zpátky tam, kam patří. Bohužel, scénář samotný je jen tenký plátek všemožných nesmyslů, obsahující více jednořídků (“modli se k bohu a přihraj náboje!”), než by dobrý vkus dokázal tolerovat. A když se do toho zrovna dostanete a zažne vás to vážně bavit, střetnete se s trapným finálním bossem hry a žádná z otázek, které se ve vaší hlavě během hraní naskytly, zůstanou nezodpovězeny. Zanechat nějaký prostor pro porkačování je jedna věc, avšak vymyslet příběh, který doslova nikde nekončí je něco zcela jiného.

Během hraní můžete mezi všemi členy Jericha přepínat, což je ten nejpoutavější a nejúspěšnější prvek. Kdykoliv vás to napadne, můžete hrát za jiného z těch šesti členů týmu, a s každým z nich se hraje trochu odlišně. Tak především, každý z nich má jiné zbraně. Hlavně ale má většina dvě speciální schopnosti. Cole umí zpomalit čas, Delgado zas dokáže nepřátelé podpálit, Church má zase v zásobě krvavý mrak, který nepřítele paralyzuje. Ze začátku je těžký pamatovat si, co kdo umí a jaký má kdo zbraně, ale hra odvádí dobrou práci v představování vám každou sílu pěkně postupně, a posléze se vám to dostane pod kůži a budete je zvládat automaticky.

Musím ale přiznat, že ne každý člen je užitečný. Schopnosti Cole a Church jsou pravděpodobně nejužitečnější, jelikož vám dávají čas jednat. Na druhé straně, Jones si umí jen nasadit jak kdyby astralní brýle, které pomůžou jen při řešení některých puzzlů. Členy, které zrovna neovládáte, ovládne umělá inteligence a vy jim můžete dávat základní rozkazy jako “zůstaňte tady” nebo “běžte tam”. A právě v tomhle se CBJ přehmátl.

V průběhu hrou budete odsuzovat AI za to, že tak snadno umíráte. Můžete dokonce oživovat padlé kolegy – v některých částech hry tím dokonce strávíte více času než střílením a používáním vašich schopností. Kdybych ale tvrdil, že AI je špatná, lhal bych. Ostatní členové se utíkají skrýt, když je to možné a své síly používají podle svého uvážení. Ale k čemu to, když level design neobsahuje prakticky nic jiného, než úzké chodby a stísněné místnosti? Důvod, proč vojáci vypadají jakoby byly krmeni střelivem je takový, že prakticky nemají kam jít. Spozorujete své kolegy chodit pořád dokola jednoduše proto, že právě uvízli ve stejném malinkém prostoru.

Pak můžete do mixu ještě přihodit ty nejotravnější (a otravně běžné) nepřátelé: démoni, jenž po smrti vybuchnou. Věci se zde dějí hodně rychle, a než si kdokoliv všimne, že je démon mrtev, zemře taky, protože při výbuchu sebou démon vezme i všechny poblíž. A obdobně jako i ostatní super silní nepřátelé, i tito démoni příjmou slušný počet kulek, než zemřou. Samo o sobě je to rozumně navržený nepřítel. Ale do hry, ve které je šest docela hloupých protagonistů a snad nejklaustrofobičtější levely všech dob, se to prostě nehodí. Budete se strachem sledovat, jak celý tým Jericho prohrává bitvu a vy víte, že s tím nemůžete nic dělat. Proč byste tvořili bastarda, který musí být zabit z dálky do hry, ve které nemůžete distancovat sami sebe? Asi to bylo myšleno jako solidní výzva, ve skutečnosti to ale je nevyvážené a mizerné. Myslím si, že je to udělané v zámince myslet “takticky”, ale toto vážně není ani neměla být taktická střílečka. Nepřátele se prostě bezmyšlenkovitě courají směrem k vám, takže rozsah vaší taktiky je možná přepínání mezi postavami a používat jejích síly jednu za druhou.

To je styl Jericha: navrhnout prvky, které jsou fajn sami o sobě, ale když se zkombinují, je to katastrofa. Nízká rychlost útoku nemusí být nutně špatná. Ne ovšem v levelu, kde se samo explodující démoni znovu rodí a vy navíc hrajete za jedinou postavu. Pryč s kritikou. Speciální efekty a animace vypadají dobře. Některé vypadají parádně, ale jsou tu i takové překázející, jako deseti vteřinové fiasco, kterým projdete kdykoliv budete někoho oživovat. Je tam i více podobných efektů, které by byly krásné na pohled, kdybyste mohli utíkat z z cesty a využít svých sil a přitom si užít visuálií na obrazovce.

Když se level načte, můžete vidět jak skvělé by Jericho bylo, kdyby mu bylo dáno dostatečně prostoru k dýchání. Části jako bitva s bossem v éře křížových výprav nebo série bitev v Římě jsou perfektními příklady a kdyby se touto linií řídil i zbytek hry, byl by to skvost. Bohužel, v těch zhruba osmi hodinách, za které jsem hru dohrál, těchto momentů moc není a když příjdou, jasně uvidíte ten nevyužitý potenciál. Pravda vlastně je, že je to právě vaše schopnost vidět potenciál za chybami, co ovlivní jak moc si CBJ užijete. Tohle je nepochybně “někteří ji milují, někteří nesnáší” typ hry: jednoduše se dá zamilovat do některých úžasných a intenzivních přestřelek; jednoduše se dá nesnášet pro svou širokou sadu frustrujících rozporů v designu.

Načítání mezi levely je docela zdlouhavé, naštěstí zde jsou příběhové ústřižky, kterými můžete pročítat. Hra neobsahuje multiplayer, což je dle mého názoru škoda. I když, pokud by měli být mapy jen podobné těm v singleplayeru, možná je to tak lepší. Pokud si to tedy po dohrání nebudete chtít zopakovat řekněme na vyšší obtížnost, znovuhratelnost je nulová.

  • Hratelnost – 6,5/10
  • Grafika – 8/10
  • Zvuk – 8/10
  • Návykovost – 6/10

+ Očím lahodivé efekty a děsivé zvuky
+ Přepínaní mezi členy týmu zaručuje různorodost
+ Některé intenzivní a napínavé bitvy

– Hrozný level design, který bere možnost jakkoliv manévrovat
– Chabý finální boss a odporný konec
– Dlouhé animace a efekty nechávají postavy příliš dlouho zranitelné

Hratelnost6.5
Grafika8
Zvuk8
Návykovost6
Clive Barke's Jericho je jak triumf, tak i katastrofa, a ne mnoho her dokázalo být oboje. Frustrující, napínavé, rozporuplné, lineární - tyto a mnoho dalších slov popisují různé elementy CBJ. Pokud jste hodně tolerantní vůči některých hratelnostních otravností a máte rádi pocit impozantní hrůzy a klaustrofobie, které tato hra poskytuje, jděte do koupi. Jestli jste spíš na dobrý level design a dotažené prvky, radši se jí vyhněte.
71%

Sdílejte článek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář