Aliens vs. Predator 2 (PC hra)


Hned na úvod odpovím na otázku, kterou si možná pokládají příležitostní hráči, kteří AvP 2 ještě nehráli: Ano, v tomto pokračování je možné ukládat kdekoliv. Vlastně, jak je první díl notoricky známý pro svůj nepříjemný ukládací systém, druhý díl se stala první střílečkou, která hrdě prohlašuje změny v tomto systému už na obalu. Chlapci a děvčata z Monolith, kteří se prací na hře ujali po Rebellionu, ještě přidali několik dalších věcí, které první díl postrádal – přesvědčivá struktura kampaní, zabudovaný vyhledávač serverů přímo ve hře, pár zajímavých multiplayerových modů a možnost hrát za aliena ve všech jeho životních obdobích. Jedna věc se jim ale nepovedla, a sice o několik měsíců dříve vydaná demoverze. Takže pokud jste hráli pouze demo a to vás nepřesvědčilo, odpovídám na další možnou otázku: Ano, plná verze je mnohem lepší, než zmíněné demo. Vlastně je nejen jednou z nejlepších akčních hororových her všech dob, rovněž směle překonala originál.

První AvP byla v podstatě směsice nesouvisejících levelů. Soustředila se na budování nálady neúprosné hrůzy během spoléhání se na dobře vyvinuté a široce známé světy aliena a predátora, což mělo zaručit implicitní příběh. Nicméně, druhý díl je docela dobře úplně jiný. Nejen že má pořádný děj, on je ten děj dokonce jeden z nejlépe postavených v historii stříleček.

Každá ze tří kampaní složených ze sedmi levelů se odehrávají ve stejnou dobu. Události jednoho obzvláště špatného dne pro lidstvo zasazené do výzkumné stanice na planetě LV-1201 jsou prezentovány ve třech různých perspektivách: alien jakožto předmět výzkumu, predátor jakožto člen jedné lovecké party a koloniální mariňák jakožto část jednoho komanda. Ačkoliv jsou všechny příběhy celistvé, všechny tři se v jistých bodech protínají a výsledky akcí v jedné kampani můžou být viděny v jiné. Tak například, jako mariňák se střetnete s predátorem uvězněným v kryogenní komoře, se kterou si budete muset pohrát, aby se vešla do ventilační šachty. Jako predátor se však vy ocitnete v komoře a spatříte mariňáka, jak si s váma hraje a nechtěně vás osvobozuje. Celá hra je naplněna takovými malými přechody a ze samotného udržování přehledu nad těmito událostmi se skoro stává samotná minihra.

Každá ze tří kampaní zabere kolem pěti hodin, ale jak každá postrádá délku, nabízí řádnou dávku denzity. Všechny levely toho obsahují hodně; každý je plný naskriptovaných sekvencí a několika nečekaných elementů. Stejně jako v No One Lives Forever, i zde jsou všechny lidské postavy nejdřívě zaneprázdněny neužitečným tlacháním, často o chaosu způsobeným vaší hrou za jednu z jiných druhů života. Toto brblání je obzvláště evidentní v kampaních za aliena a predátora, které zahrnují mnohem více bojů s lidskými nepřátely a mnohem více plížení.

Narozdíl od prvního AvP se druhý díl odehrává z velké části venku. Grafika je poháněna tehdy nejnovější verzí Lithtech enginu, a i když už měl reputaci technologického zaostávání, v této hře odvedl svou práci rozhodně dobře. Některé předměty sice  občas působí příliš hranatě, celkový umělecký směr – jak z hlediska věrnosti filmům, tak i nadpozemského vzhledu venkovních prostředích – je příliš krásný na to, abych grafické stránce mohl něco vyčítat. Když stojíte na vysokém útesu a sledujete dvě perfektně vyrenderované koloniální výsadkové lodě letící kolem vás, naklánějící se doleva a pokračující dále do dálky až zcela zmizí z dohledu, snadno hře odpustíte těch pár kostrbatějších židlí.

První díl se spoléhal na téměr exklusivně na atmosférické osvětlení jinak tak nějak běžných lokací. Pokračování, ač to jako podporu vůbec nepotřebuje, následuje trend schéma osvětlení indukující strach.  Červené bezpečnostní světla, blesková světla a černočerná temnota jsou vyprodukovány excelentně.

Soundtrack je rovněž perfektní. Je to mrzutý mix okolního chřestění a syčení, hučení a ječení. Se vstupem do bitvy se stav dynamicky mění v dramatičtější kompozici. Divné je, že se to takto často mění ještě před tím, než vás hra varuje na to, že vás váš nepřítel objevil.

Základní herní mechaniky se od prvního dílu nezměnily, až na pár významných vyjímek. Mariňák je stále ten nejznámější a ten nejslabší ze všech. Nicméně trochu zesílil. V souboji s alienem bez jakékoliv zbraně nyní vydrží tak nějak déle. Jeho zbraně jsou opět uspokojujícím mixem vyzbrojení z fimlů, s pulsující puškou fungující jako jeho pravou rukou. Sniperka je nejvýraznějším přírustkem do rodiny. Bohužel ji prakticky nevyužijete v single-playerové kampani; je to trochu absurdní, ale získáte ji doslova pět vteřin před koncem posledního levelu.

Jelikož by měl zřejmě být členem nějakého vojska, kampaň za mariňáka postrádá týmové akce. Hra vám sice namluví, že byste eventuélně mohli bojovat bok po boku s nějakým parťákem, nicméně oni mají všichni tendenci nechat se zabít těsně předtím nebo poté, co se s nimi setkáte. Sami vlastně brzy poznáte, že jisté události, které vás přimějí bojovat jako osamocený mstitel, jsou zcela chtěné. Jednou třeba je vaším úkolem otevřít několik dveří pro zbytek týmu, který se schovává a čeká na vás v bezpečí. Je vám řečeno, že jeden muž “by to prostě měl zvládnout sám”, ale neexistuje jediný důkaz o tom, že tři nebo čtyři muži by nebyl mnohem bezpečnější plán.

Predátorovi taky bylo přidáno do arzenálu. Nejznatelnější jsou síťomet vhodný na ulapení nepřítele a pak dálkově odpálitený minomet. Taky má nové zařízení, které mu obnovuje energii. To mu dovoluje mezi boji plně dobíjet jak energii, tak i zdraví, což ho potenciálně dělá ještě nezastavitelnějšího, než dřív. Aby ale byla dodržena rovnováha, je teď tak nějak slabší – pravda vlastně je, že je jen o špetku silnější, než mariňák.

Alien podstoupil to největší vyšetření. Společně s jeho ocasem a drápy má i nový vrhací útok, který je v podstatě pouhý super dlouhý skok, který přimíjí bezmocné lidi při kontaktu explodovat. Zároveň mu přibyla zaměřovací síťka, která je perfektní pomocník při kousání cizích hlaviček, což bylo pěkně obtížné v prvním díle. Díky této síťce je to však podstatně snadší.

Pravděpodobně největší změnou ve hře za aliena je fakt, že si odehrajte všechny etapy jeho života. V prvním levelu jste relativně bezbranní mrňousi utíkající stíny a hledající hostitele. Jak nízká perspektiva, tak i plížící mechaniky jsou zvládnuty perfektně a přechod do další etapy je překvapivý, zábavný a skutečně uspokojující.

Multiplayer má nově vyhledávač serverů zabudovaný přímo ve hře a hrstku nových modů. Jsou to Evac, což je týmová hra, ve které musí jedná strana zabránit druhé straně, aby se dostala na předurčené místo a přežívala tam 10 vteřin, a pak Overrun, ve které musí jedna strana střežit pozici před nepřátelským útokem. Až na bodování si jsou ty dva mody hodně podobné. Kooperativní skirmish, který byl v prvním díle, se někam vypaříl a ani botové nebyly zavedeni. Síťový kód by taky potřeboval ještě trochu práce. Nicméně, pakliže existuje nějaký opravný patch, o kterém nevím, není to až takový problém.

  • Hratelnost – 9/10
  • Grafika – 8/10
  • Zvuk – 9/10
  • Návykovost – 9/10
Hratelnost9
Grafika8
Zvuk9
Návykovost9
Multiplayerové bitvy však ani v nejmenším nezmírňují excelenci single-playerové hry. AvP 2 bere všechno, co bylo na prvním díle dobré a ještě to zlepšuje. Je to víc komplexní, je to strašidelnější, je to zábavnější, je to akčnější - zkrátka je to všeobecně lepší. A hardcore puristé dokonce mohou směle vypnout možnost libovolného ukládání pozic. Pokud jste milovali první díl, dvojka pro vás bude jako dar z nebes. A pro mě jakožto pro někoho, kdo to nyní dohrál snad po padesáté, je to stále stejně intenzivní a jedinečný zážitek.
88%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Isaac 6 února 2011 v 01:25

     Absolutní mazec oproti jedničce, která mi doteď nic neříká a ani jsem ji myslím nedohrál. Za Predátora docela lehounký, Vetřelec docela taky ale mariňák!!! Po každé misi za Frostyho se mi křečovitě třásly dlaně a můj hrudník byl nafouklý jako balónek těsně před prasknutím… neuvěřitelný zážitek… já se lekal skoro pokaždé, když se ozval ten radar..

  2. Profilový obrázek
    Pavel 11 října 2009 v 22:17

    Mě chyběl vetřelec, moc za něj nebavilo. Nejvíc jsem si vychutnal mariňáka, jelikož mi přišel nejvíc zranitelnej a člověk musel víc přemýšlet. Oproti tomu za prediho stačilo uchopit kopí, stisknout akční tlačítko a za chvíli jsem byl na konci. Takže nejlepší je hrát za mariňáka. Nikdy nevíš…

  3. Profilový obrázek
    Prasoid 15 července 2008 v 12:31

     Přesně vyjádřeno. Je to mazec, excelentní mix akce a děsu. Za mariňáka jsem se vždycky hodně bál, každý metr do tmy jsem si dvakrát rozmýšlel a několikrát se k smrti polekal už jen při signálu na radaru nebo při setkání s těmi jinak neškodnými mouchami či co to bylo. O té hudbě je škoda mluvit, jak začala vřískat, tak jsem bral nohy na ramena, aniž bych před sebou viděl nebezpečí  Snad jedinou chybou za mariňáka je absence čehokoli, co by více připomínalo film.

Nový komentář