Český název: Polibek upíra
Režie: Robert Bierman
Rok výroby: 1989
Délka:103 min
Země: USA
Hrají:
Nicolas Cage … (Peter Loew)
Maria Conchita Alonso … (Alva)
Jennifer Beals … (Rachel)
Elizabeth Ashley … (doktorka Glaserová)
Kasi Lemmons … (Jackie)
… a další
Literární agent Peter Loew začíná mít vážné problémy v práci, se sebeovládáním, s vlastními představami, které nelze rozeznat od skutečnosti. Jeho byt se mění v temnou kobku plnou špíny. To všechno kvůli ženě, kterou si k sobě přivedl a po níž má na krku dva malé vpichy. Peter cítí, že se s ním něco děje. Tuší, že se mění v upíra, a tak si shání umělé tesáky, protože vlastní mu ještě nenarostly, a vyráží do ulic.
Nejedná se o klasickou upírskou záležitost plnou monstrózního děsu a temna, nýbrž o netradiční a lehce surrealistický pohled na následky, jaké může mít na první pohled neškodné usrkávání z průměrného chlapíka. Ten se mění ve vyšinutého šílence, který se pod tíhou vlastních vnitřních pronásledovatelů zcela odtrhne od společnosti a snaží se svého prokletí zbavit.
I když to zní zajímavě, a zajímavé to ve výsledku nepochybně je, přece jen nelze čekat hrůzu. Naopak. Snímek ji sice částečně využívá k jistému kontrastu, ovšem právě tato druhá protikladná skutečnost je oním primátem, jenž z díla dýchá a jenž je hlavním poselstvím divákovi. Pokud myslíte, že hovořím o humoru, máte pravdu.
Ve filmu je přímá narážka na němý film Nosferatu. I bez ní by ovšem každý druhý pozorovatel poznal, že Cage vychází ve své tragikomické postavě právě z něho. Místy jsou jeho pohybové variace tak věrné, že není zcela jasné, nejedná-li se náhodou o parodii. Nejednoznačnost scén, u kterých divák neví zda se má smát, či naopak Petera litovat, je pro film samotný charakteristická a je dána herectvím hlavní postavy. Být obsazen jen o něco málo seriózně se tvářící herec, řehtal by se člověk od začátku do konce. Cage, na němž mimochodem celý snímek stojí jakožto na svém motoru, se však své úlohy zhostil s takovou vervou a vážností, že nechává diváka na pochybách mezi smíchem a smutkem. Možná ho tak nutí o postavě přemýšlet, i navzdory tomu, že komika nakonec zvítězí. Ovšem pouze do závěru, který není nečekaný, ale rozhodně ani trochu veselý.
Vhodná umírněnost a tvůrčí snaha nepřešlápnout se promítla i do dalších aspektů filmu, jako jsou erotika a krvavost. I když snímek není evidentně zaměřen právě na ně, rozhodně mohl jejich uzdu popustit více. Velkým nedostatkem je viditelná umělost použité rekvizity netopýra.
Tak jsem konečně zhlédla snímek, z kterého pochází onen slavný “meme” “You don’t say” 😀 Mám ráda trhlé hororo-komedie, takže jsem očekávala, že se budu řehtat od začátku do konce, ale to se nakonec stalo až od cca půlky filmu. Nicolas Cage se role zhostil perfektně, výběr umělých zubů a následně jejich nošení, spaní v provizorní “rakvi”, což byl obrácený gauč, trhlé pohyby a nevyzpytatelné výbuchy .. 70 pct. bych dala též.
Jde o opravdu velice zvláštní film, který se snad ani nedá přesněji zařadit do nějakého žánru. Režisér Bierman mi dokázal neskutečně poplést hlavu a já ani po opakovaném puštění jeho filmu nevím, co si o tom všem mám myslet. Na jednu stranu to byla po čertech zajímavá podívaná, při které jsem se nasmál, musel občas pořádně zapřemýšlet, ale především jsem se u toho téměř po celou dobu bavil. Na tu druhou ve mně zůstala spousta otazníků a pochybností. Co se týče Nicolase Cage, tak o jeho hereckých kvalitách nemám pochyby, ale ne všechny role mu sednou. Tady se ovšem překonal, přestože mě neskutečně sral ten jeho účes. Podobně jako mnoho jiných i já si nemyslím, že by šlo o čistokrevnou upířinu, ale spíše o jakýsi mix psycho podívané, říznuté prvky komedie a hororu. Skvěle vystupňovaná atmosféra a především kvalitní proměna hlavního hrdiny- to jsou hlavní dva aspekty, proč se podívat na tento film.
Tenhle film jsem viděla snad ve 14 a vůbec se mi nelíbil, pamatuju si z něj akorát, že Cage sežral švába