Režie: Sean S. Cunningham
Rok výroby: 2002
Délka: 81 min
Země: USA, Canada

Hrají:
Bruce Campbell … (vězeň Jack)
Chase Masterson … (Cathy Garrett)
C. David Johnson … (David Higgins)
Kedar Brown … (Darian)
Andrew Tarbet … (Andrew Philips)
Sarah Lafleur … (Sarah Philips)
…a další

Na světě jsou dobré a prvotřídní horory, které se řadí k těm lepším a nejlepším svého žánru. Pak jsou tady povedené i nepovedené béčka. Ty svým zpracováním nejedenkrát vstoupily mezi kultovní záležitosti, ale také se i nejedenkrát propadly do smetiště filmového průmyslu. Blízko k nim mají nepochybně horory ryze televizní produkce a mnohé tak také skončí. Invaze však rozhodně ne, a to z jediného důvodu. Svou nedokonalostí totiž získává jakousi formu zábavné hříčky hororového průmyslu… Ovšem, za předpokladu, že zcela povolíte svoje uzdy hodnot na všech možných měřítkách.

Příběh, prostý jak facka, začíná převozem nebezpečného vězně někam do lepších končin, ale protože to nikoho nezajímá, nebudu se zaobírat otázkou odkud, kam a proč. Důležité je, že auto nikdo neřídí … jestliže teda nikdo znamená, když si policista vylije kávu do klína. V tu chvíli je zhola nemožné se udržet na silnici a fyzikální zákony mají tu čest seznámit posádku se stromem. Naštěstí je poblíž malé letiště, kam se vydají počkat na příjezd nového odvozu a kde už také netrpělivě čeká i několik jiných pasažérů (asi kolem deseti, i když to Vás taky určitě nezajímá). A čekat budou ještě dlouho, protože venku je sněhová bouře a jediný, kdo poletí, bude Santa na sáních. Souhra náhod matičky přírody svede dohromady jak nebezpečného vraha, s respektem k němu vzhlížející čekající lid, tak i ty, kteří si letenku rozhodně nezabookovali – mimozemšťany.

Sean S. Cunningham, známý především jako dvorní otec Pátku třináctého, dává světu další variaci na téma invaze mimozemšťanů na naši planetu. Ať už v tomto jazyce mluvíme o Invazi lupičů těl (1958), jeho remaků anebo Fakultě, vždy jde o to samé. I tady je středobodem souboj dvou civilizací, z nichž jedna se snaží zabrat území té druhé. Takže otázka zní, proč to má člověk vidět po stoprvní a ještě k tomu v laciném televizním hávu? Odpověď je snadná. Cunningham si totiž k tomuto dílu nepřizval nikoho jiného než hororového bohéma a hláškující mašinu s tváří týdenního strniště Bruce Campbella. Tímto faktem končí veškerá legrace pro ty, jež jeho jméno neznají anebo ho znají jen z výborné trilogie Evil Dead, popřípadě Bubba Ho-Tep, a proto by raději neměli o tento snímek ani okem zavadit… jinak hrozí v lepším případě rychlé vypnutí televize a v horším, pokud neusnete a dodíváte se na to, destrukce „nebetyčných” představ o výběru rolí tohoto herce. Ostatní jsou s otevřenou náručí vítáni a můžou číst dál.

Jak už bylo naznačeno. Prvotní koncept je stejný jako ve spoustě těchto filmů, ale k zásadním odlišnostem dochází hned, jakmile se sejde několik jedinců, kteří nebývají ve stejném městě, nejsou nejlepšími přáteli a ani nechodí do společné školy, ale potkávají se právě až v letištní hale. Vetřelci pak logicky na sebe berou podobu lidského zevnějšku a situace, kdy si nikdo není jistý (ani divák), zda-li jeho soused svým neobvyklým chováním naznačuje, že pod čepicí schovává zelená tykadélka anebo se prostě jen špatně vyspal, na sebe dlouho nečeká. Ale nenechte se zmýlit. Atmosférický prvek hororových filmů totiž dostává pořádně na frak od všech nedokonalostí a laciností, jež svojí …proč to neříct na rovinu… trapností dopřejí maximálně úsměv než jakýkoliv sebemenší pocit strachu, jako byl třeba ve slavném The Thing.

Přednostně tak dostávají na držku samotní herci, protože stěží na sebe navazující scénář, upírá komukoliv hrát (ne že by se o to snažili) a soustředí se jen na hlavní myšlenku postavit proti sobě emzáky a kultovního představitele, který bleskurychle po „zařvání” policistů přebírá velení se zbraní v ruce a sobeckým úmyslem – zabiju každého, kdo se bude snažit zabít mě anebo pilota a je mi vcelku jedno, kdo z vás je „černý Petr”. Nesmyslné, přiblblé, nelogické či jinak dementní dialogy posunují děj blíže k vyobrazení Jacka antihrdiny jako na jediného, kdo s nastalou situací může něco dělat… Taky Vám připomíná Riddicka z Černočerné tmy?:-)

Další knockout dostává technická stránka filmu. Televizní rozpočet spoléhá z obrovské části na úspornější počítačové efekty, které prohánějí kulky těl lidí/vetřelců a následně je i úspěšně rozpouštějí do podlahy, kdykoli je to jen možné. Pocit, trochu té kvalitně odvedené práce, se vznáší až nad plně odhalenou podobou mimozemšťanů, ale to vždy jen na malinký okamžik, v němž se objeví část jeho těla (masky), protože při složitějším pohybu je snadno postřehnutelná pomocná ruka počítače. Stejně tak jako u hodně nápaditých přechodů střihů či obyčejných sněhových přeháněk, jež v konečném souznění s hudebním podkladem radí, nebrat tento výtvor vůbec vážně!

„Nestarejte se o toho, koho jsem zabil, spíš o to, koho zabiju dál!”