Režie: Luca Guadagnino
Scénář: David Kajganich
Hudba: Thom Yorke
Rok výroby: 2018
Délka: 153 minut
Země: Itálie/USA
Hrají:
Dakota Johnson … (Susie Bannion)
Tilda Swinton … (Madame Blanc)
Mia Goth … (Sara)
Chloë Grace Moretz … (Patricia)
Elena Fokina … (Olga)
Angela Winkler … (Miss Tanner)
Italský režisér Luca Guadagnino, známý romantickými dramaty jako „Mé jméno je láska“ nebo „Dej mi své jméno“ (poslední zmínění snímek vyhrál několik filmových cen), si tentokrát vzal na mušku slavný horor Suspiria z dílny uznávaného tvůrce hororových filmů, Daria Argenta a rozhodl se k odvážnému činu – natočit remake. Luca Guadagnino se netají svojí oblibou k Argentově trilogii o Třech Matkách (Mater Suspiriorum, Mater Tenebrarum, Mater Lacrimarum), kterou tvoří již zmíněný film Suspiria (1977), dále Inferno (1980) a Armáda démonů: Matka slz (2007), proto se rozhodl oživit tento kult a vtisknout do něj svoji vlastní vizi. A jak se mu to povedlo? Proč dělat remake něčeho, co i po těch letech pořád funguje a neztrácí na svém kouzlu? Skalní fanoušci o něčem takovém nechtěli ani slyšet.
V prvé řadě je nutné podotknout, že Guadagnino vzal vcelku jednoduchý a přímočarý příběh původní Suspirie z roku 1977, která má stopáž kolem 98 minut, a vytvořil kolosální dvou a půl hodinový epos. Kostra příběhu zůstává v zásadě stejná: Do Berlína (nikoli Freiburgu, jako v originále) rozděleného železnou oponou, zavítá mladá a ambiciózní Američanka, aby zkusila své štěstí ve zdejší baletní akademii Markos Tanz Company. To ale ještě netuší, že mezi jejími zdmi se nachází děsivé tajemství… a kromě toho, že režisér zachovává důležité postavy z originálu, je to vše, co upomíná k původní Suspirii, což je ve výsledku dobře. Nikoliv snad proto, že bych nedokázal ocenit Argentovu tvorbu, ale proto, že se člověku (a už vůbec ne skalnímu fanouškovi série) nechce dívat na to samé – už dávno viděné, jen zaobalené v hávu moderních efektů, s novými herci a 150 minutovou stopáží.
Ne! Guadagniniho vize nevykrádá původní film scénu za scénou, ale představuje originalitu. Snaží se být věrný oné snovosti, kterou překypují především první dva díly trilogie. Nemůžu říci, že se mu to daří s takovou noblesou, jako u jeho předchůdce Daria Argenta, ale přesto funguje a vytváří velmi sympatický dojem už jen z toho, že Guadagnino ví, s jakým materiálem pracuje a co vyžaduje. Zároveň se nám režisér remaku snaží příběhem zamotat hlavu, jak to dokázal Argento v Infernu (v ČR film vyšel pod názvem Trojice smrti), který je sám o sobě mysteriózní skládačkou.
Atmosféra nové Suspirie mluví sama za sebe. Nepotřebuje laciné a obehrané lekačky, naopak tlačí na pilu na citlivější místa lidského strachu, která se podobají vašim nejděsivějším nočním můrám, které vás i po probuzení velice znepokojují. Uvěřitelné prostředí, leč dosti špinavé a pochmurné, kde by nikdo nečekal hrůzy jiné než čistě lidské a přirozené povahy (téma viny a hanby ze světové války)… a přesto tu ta prastará hrůza někde v zákoutí číhá.
Susie Bannion, jednu z ústřední postav příběhu, ztvárnila herečka Dakota Johnson, známá především z trilogie „Padesát odstínů…“ nebo filmu „Zlý časy v El Royale“. Vedle ní se ve filmu objeví i Sara v podání Mii Goth (Lék na život), Tilda Swinton (Constantine, Doctor Strange, Přežijí jen milenci) nebo Chloë Grace Moretz (Carrie, Ať vejde ten pravý). Režisér nám představuje vedle známých postav i nové hrdiny, jejichž příběhy se propletou s tajemnou baletní akademií a jejím tajemstvím. Jedním z nich je Dr. Josef Klemperer, kterého pronásleduje pohnutá minulost. Skalní fanoušky původní Suspirie jistě potěší, že si zde malou roli střihla i Jessica Harper.
Ze všech zmíněných nejvíce vyniká herecký výkon Tildy Swinton (žádné překvapení), která si zde zahrála rovnou několik rolí, a světe div se, i Dakota Johnson se drží. Výrazné jsou i některé vedlejší postavy, ze kterých divák zrovna nemá příjemný dojem – ale v tom nejlepším slova smyslu.
Sečteno podtrženo – film Suspiria 2018 nepatří rozhodně mezi zbytečné a zapomenutelné remaky. Kultovní předlohu (jak už to tak bývá) nepřekonal, ale pořád je to slušný hororový kousek, který vzdává poctu hororové trilogii Daria Argenta. Drží původní příběh pohromadě, přichází s novými nápady a závěrem, který možná některé fanoušky urazí, ale druhé (jako třeba mě) naprosto nadchne. Guadagnino se snaží být věrný lucidní atmosféře originálu – téma nočních můr, snové reality, znepokojení, to vše protkané mystickým prožitkem a brutalitou.
Vynikající hudební doprovod, který atmosféru filmu dělá ještě úzkostlivější, samozřejmě nemůže chybět (bohužel soundtrack od Goblin to ale není). Dokonce si troufnu tvrdit, že zde funguje lépe, než v Infernu, kde jsem se spíš podivoval nad tím, jak v některých případech hudba nedostatečně spolupracovala s určitými scénami. Režisér Guadagnino nám zároveň přináší syrový pohled na Berlín v druhé polovině sedmdesátých let, ve kterém ještě stále přetrvává téma druhé světové války a válečných zločinů. Výtky bych směřoval především na dlouhou stopáž, která nezasvěcené diváky může iritovat a odradit.
Jsem velkým fandou Argentovy trilogie a všechny tři díly o „Matkách“ považuji za velmi kvalitní tvorbu, na kterou nedám dopustit. I z tohoto důvodu jsem k tomuto „remaku“ – i když bych tento film moc tímto označením nenazýval, přistupoval s obrovskými obavami. Originální Suspiria totiž dle mého žádnou „renovaci“ nepotřebovala a nikdy potřebovat nebude – je to téměř dokonalost sama. Režisér Luca Guadagnino si toho ale byl vědom a svým způsobem se tímto filmem nechal jen inspirovat, použil hrubou kostru příběhu a natočil si to celé po svém. Nechtěl jen zbaběle kopírovat scénu po scéně – což mu přičítám sice k dobru, ale i tak si můj obdiv nezískal.
Proč? Místy byl děj až moc zbytečně natahován v mých očích zbytečnými pasážemi – což bylo vzhledem k přepálené stopáži až ubíjející. To však nebyl jediný problém, který jsem tu zaregistroval. Dalším byla nevyvážená atmosféra a fakt, že obrovské množství odlišností mi přišlo spíš na škodu, než abych se z toho posadil na prdel. Argento si jel svoje, dokázal si bravurně pohrát s atmosférou, skvěle dokázal skombinovat snové pasáže s obdivuhodnou konstelací barev a vynikajícím hudebním doprovodem, při čemž samozřejmě nezapomněl ani na filmové násilí – což se do jisté míry povedlo i zde, ale ne tak jak bych si představoval.
Jasně, násilí bylo i tady – takové lámání kostí nebohé baletky dokázalo jistě otřást nejedním divákem, ovšem vůbec nejpodivnější mi přišel samotný závěr. Čarodějnický rituál, nahatá děvčata a až šílené učitelky – to vše mělo něco do sebe, ale totálně mi to zprotivil červený filtr, vybuchující hlavy a gejzíry krve – to bylo co za pičovinu? Guadagnino to chtěl co nejakčnější, ale v mých očích se to míjelo kýženým účinkem. Spíš jsem jen nevěřícně zakroutil hlavou, jak to celé dokázal takříkajíc „posrat“.
Co se hereckých výkonů týče, tak ty byli celkem slušné. Dakota Johnson si nevedla zas až tak špatně (přestože ji moc nemusím), Mia Goth se mi ale líbila o něco více. Jasný prim tu měla až odporná Tilda Swinton – na tuhle ženskou bych nevlezl ani v největším draku, ale zvládla to vcelku obstojně (na to že si zahrála těch postav víc). Moc ale nechápu, proč hrála i „hlavní“ mužskou roli – asi pro své „mužatství“. Potěšila i krátká přítomnost Jessicy Harper – která hrála v původní Suspirii Suzy Bannion. Byl bych však padlý na hlavu, kdybych tomuhle chtěl dát stejné ohodnocení, jako Argentově filmu. Vždyť to bylo o třídu horší – naštěstí tak odlišné…60%